Ostrava – černé srdce republiky
Ukázka z knihy Andreje Sharyho Český čas

„Uhelná krize,“ pomyslel si pan Bondy, „vyčerpání dolů; ostravská pánev zastavuje práci na léta. U všech všudy, to je pohroma. Musíme vozit hornoslezské uhlí; prosím, počítejte, oč nám to zdraží naše produkty, a pak mně mluvte o soutěži! Jsme na hromadě.“

Karel Čapek: Továrna na absolutno (1922)

Češi z Prahy si dělají legraci z toho, jak mluví Češi z Ostravy. A Češi z Ostravy se zase smějí Čechům z Prahy, protože všude je zvykem posmívat se obyvatelům hlavního města. Je to takový nesmírně příjemný zvyk. Pravdou je, že ostravský dialekt je poněkud zvláštní. Samohlásky se výrazně zkracují, přízvuk často padá na předposlední slabiku a čeština zní tak trochu polsky. Nádražní taxíkář, nejlepší kamarád všech cestujících, okamžitě poznává, že jsem cizinec. Překvapivě se mu ale nejevím jako Rus: „Vidim, že pan je z vychodu. No bydlite v Praze, že?“ 

Více než české řeči si však návštěvníci Ostravy všímají českých vůní. Zejména v atmosféricky pronikavějších zimních měsících, když vítr vane od jihu, od Železáren a oceláren Svoboda. Jednou, vzpomínám si… – byl takový smutný sychravý únorový den – jsem ty vůně, když jsem odcházel z restaurace s puškinovským jménem Dáma Pyková, ucítil. Stál jsem na mostě přes řeku Ostravici, díval se do jejích mělkých tmavých vod a připadal si jako parfémář z románu Patricka Süskinda. Tak to bylo dřív… Аle i dnes se občas stane, že čerstvý ostravský vzduch je cítit po zkažených vejcích (sirovodík), čpavku (amoniak), horkých brzdových kotoučích lokomotiv (slévárna) a ještě po čemsi nasládlém. V průmyslových zónách to smrdí často, v obytných čtvrtích občas, v centru města skoro nikdy. No, možná občas taky.

Úřady, vyzbrojené čísly a fakty z výsledků kontrol životního prostředí, aktivně bojují, aby Ostrava už nebyla průmyslovým městem a stala se městem zeleným. Ale není snadné smýt z ní uhelný a železný prach, který se na ní po staletí usazoval. Občané čtyřicátníci a padesátníci dosvědčují, že za rozvinutého socialismu byla kytice jedovatých pachů mnohem „voňavější“ a rozmanitější. To však nic nemění na tom, že i dnes je v Ostravě cítit dost chemie a kovu na to, aby si nepředpojatý nos přišel na své. Když byl náš známý Martin před čtvrt stoletím kluk a odešel ven v bílé košili nebo svetru, hned po návratu jeho maminka musela pustit pračku. Helena prožila dětství v jedné z ostravských sídlištních čtvrtí, bydlela v domě, před nímž stály ocelárny se svými roztodivnými cihlovými komíny s barevným kouřem. Nepamatuje si, že by se doma vedly diskuse o špatném životním prostředí, asi proto, že tenkrát byly jiné normy. Touha po čistém vzduchu je však v Ostravě nepochybně silná a občané obvykle přijímají optimistické zprávy vedení města s nedůvěrou. Proto jsou zde oblíbené, řečeno současným jazykem, nezávislé informační zdroje s příznačnými názvy, provádějící monitoring životního prostředí. Jedním z nich je třeba „Dýchám“ (dycham.cz). 

První uhelný důl v Ostravě, na slezské straně, byl otevřen v roce 1776. V roce 1830 byla na moravské straně postavena železárna a v roce 1847 spojila železnice Ostravu s Vídní. Poté se koleje protáhly na východ, až do Haliče, a za několik desetiletí se Ostrava stala městem. Pozoruhodné bylo, že se obešla bez tradičního urbanistického jádra. Šlo prakticky o skrumáž továrních budov a dělnických kolonií, v nichž se v domech z červených cihel tísnili Češi, Poláci, Němci, Rusíni, Židé a Slováci z různých částí Rakouska-Uherska.

V tomto Donbasu-Kuzbasu jsou dodneška mnohé věci naprosto jednoduché a dělnicky přímočaré. V Československu byla Ostrava baštou komunistů a „rudá ideologie“ zde zapustila silné kořeny. I dnes, jak by řekli v sovětském tisku, si město zachovává hornicko-ocelářský charakter. Dokonce i neoklasicistní budova Divadla Antonína Dvořáka byla na počátku 20. století vztyčena na mohutném betonovém polštáři, který ucpal štolu pod ní. 

Bohaté uhelné zásoby, díky nimž se rozvíjela výroba železa a hutě, byly pro město štěstím i prokletím. Kdyby tomu bylo jinak, Ostrava by se nestala významnou průmyslovou aglomerací pro celou střední Evropu. Kdyby tomu bylo jinak, vzduch nad zdejšími řekami (nejen Ostravicí a Odrou, ale i Opavou, Lučinou a Porubou) by nebyl nasycen takovým množstvím škodlivých látek. V obchodech se suvenýry by se neprodávala „černá ostravská čokoláda“ ani náušnice v industriálním stylu a mýdlo s aktivním uhlím. Secesní vily z přelomu 19. a 20. století by neměly ve štukové výzdobě s florálními motivy v okvětních lístcích sádrových růží místo drahých kamenů antracitové krystaly. Autoři dokumentárního filmu o minulosti a současnosti Ostravy by nezvolili název Zprávy z černé díry. Kdyby toto všechno nebylo, Ostrava by nemohla poskytnout historikům hospodářských dějin tak přesvědčivý příklad rozvoje výroby, kterou bylo třeba napůl udusit, aby se neudusilo místní obyvatelstvo. 

⬥

Ostrava dodávala zemi uhlí. Sice bylo někdy jemné, ale bylo ho hodně a bylo kvalitní. Právě zde vzniklа hlavní rakousko-uherská průmyslová oblast, která ničila přírodu. Právě zde dodnes bije černé uhelné a ocelové srdce České republiky v rytmu tikotu hodin na Novoměstské radnici. Moravské čtvrtě na levém břehu Ostravice jsou již sto let spojeny se slezskými na pravém břehu do jednoho správního celku, který je třetím nejlidnatějším a co do ekonomického přínosu druhým nejdůležitějším městem České republiky. Moravskou Ostravu lze však od Slezské Ostravy i dnes snadno odlišit: na rozdíl od svého souseda nemá ve znaku stříbrného kozla, ale stříbrného hřebce.

Ostravsko-karvinská pánev, jihovýchodní pokračování hornoslezské pánve s rozlohou téměř 1000 km2, je hlavní uhelnou pánví České republiky. Prokázané zásoby fosilního paliva činí 9 miliard tun, za 250 let těžby jich byla vydolována a vytažena z útrob země pětina. Dolování bylo tak usilovné, že při něm Slezskoostravský hrad poklesl o 15 metrů. Dá se říct, že se napůl propadl; historickou památku zachránila až rekonstrukce. Přestože Česká republika prakticky nemá vlastní železnou rudu (i když je tu město Železná Ruda a několik obcí s názvem Rudná), díky zdejšímu uhlí, vodě a pracovní síle ocelářský průmysl vzkvétá. Siluety vysokých pecí, tovární budovy, haldy strusky připomínající sopky, těžní věže – to vše už téměř dvě století výrazně utváří krajinu jižního Slezska a severní Moravy. Jednou z dominant města je Ema-Terezie, 100 metrů vysoká halda vzniklá nahromaděním hlušiny, která se sem začala navážet již kolem roku 1920. Útroby Emy-Terezie jsou stále žhavé, mají až 1000 stupňů, z jejího povrchu stoupají páchnoucí sirné výpary. Turisté v botách s tlustou podrážkou sem rádi chodí; nejspíš mají pocit, že zdolávají malý vulkán. Na teplé půdě roste tráva a kvetou kytky. No není to malý zázrak? 

⬥

Ostrava, jak právem tvrdí turističtí průvodci, se pomalu ale jistě stává významným centrem průmyslového designu v evropském měřítku. První viditelný krok, jakýsi příslib do budoucna, byl učiněn ve dvacátých letech minulého století, kdy průmyslový věk teprve začal nabývat na tempu. Skupina architektů navrhla pro Ostravu budovu Nové radnice, největší radniční komplex v Československu připomínající florentský Palazzo Vecchio. Místo sochy Davida byl nedávno vedle radnice instalován Ikarus s vypoulenýma modrýma očima. Podle původního plánu tam sice měl stát bronzový prezident Masaryk, ale nevyšlo to. Náměstí s Ikarem před radnicí, na rozdíl od Piazza della Signoria, které nikdy nezměnilo svůj název, se jmenovalo už náměstí Adolfa Hitlera, Josifa Stalina či Velké říjnové socialistické revoluce. Nyní nese opět jméno Jana Prokeše, významného podnikatele a starosty města v meziválečném období. 

Reprezentativní průčelí ostravské radnice, tohoto významného administrativního komplexu, zdobí pilastry s alegorickými postavami: Hornictví a Hutnictví doplňují Věda a Obchod. Nad kamennými symboly Ostravy se tyčí nejvyšší radniční věž v zemi. Měří 86 metrů a jsou na ní nejdůležitější hodiny ve městě. Pokud vystoupáte ještě výš než k hodinám, na vyhlídkovou plošinu, můžete z ptačí perspektivy obdivovat město: jeho střechy a komíny na severu a jihu, výškové budovy a kostely na západě a východě, stadion a park nad řekou. Dokonce můžete obdivovat i Lysou horu (ve slezském nářečí Gigula), nejvyšší v Moravskoslezských Beskydech, jen se trochu ztrácí v namodralém oparu nad budovami hutí. Lysá hora je známá svým drsným klimatem a právě zde bylа naměřenа (ovšem už dávno) rekordní výška sněhu v Česku – 491 centimetrů. 

Na štítech ostravských budov je více horníků a ocelářů než válečníků, vědců a vynálezců. Zřejmě mají živým obyvatelům dodávat údernou tvůrčí energii. Ve skutečnosti jsou však spíše němými svědky střídání průmyslových konjunktur a hospodářských krizí. V takovém městě nemůže být jezdecký pomník panovníka a vojevůdce, což potvrzuje praxe: na žulovém podstavci tady stojí sovětský tank, je tu rudoarmějec v náručí dělníka, je tu morový sloup a svatý Florián, ale nic víc. Dokonce i místní zábavní centrum nese název korespondující s profilem města – „Horník“. 

⬥

V interakci a kontradikci symbolů je čitelná hlavní názorová debata, kterou místní intelektuálové vedou již desítky let – debata o tom, že Оstravа trpí komplexem opomíjeného města. V zemi s bohatou historií je pozice velké mladé výstavby těžká, být věčně na třetím místě bez větší šance postoupit o příčku výš. Hlavní město České republiky, jako každé hlavní město, kromě sebe jiné nepotřebuje, a proto je lehce arogantní, Brno má pochopitelně blíž k Vídni a z Ostravy je blízko… tak akorát do Katovic, velkého průmyslového polského města, které je na tom co do postavení podobně jako Ostrava, ale dobře se odsud létá letadlem. Ano, v Ostravě je bohatá uhelná vrstva, ale poměrně tenká vrstva kulturní. Оdtud, myslím, pramení výmluvné formulace ve vzdělávacích textech o nastávajícím nebo dokonce již nastalém rozkvětu umění, o vysoké kvalitě místních divadelních souborů (což je mimochodem pravda). Výčet místních významných osobností nesahá dále než na počátek 20. století a hlavní architektura je zde samozřejmě industriální. Největší ostravská katedrála Božského Spasitele (1882–1886) jako by byla nebeskou lodí, která nějakou boží hříčkou skončila vyvržena na břeh z uhlí a oceli. Skvostná Praha, unikátní Český Krumlov, opulentní Karlovy Vary patří do úplně jiného Česka.

Proletářské Ostravsko ukovalo pro vlast muže silného charakteru zvyklé překonávat překážky – politiky a sportovce, policejní generály, důlní inženýry – a teprve teď začíná na montážní lince vyrábět umělce křehkých povah a básníky se zvláštním ustrojením nervové soustavy. Obrovská tmavě modrá šipka v kruhu, znak ocelářského koncernu, je pro toto město příznačnější než Ostravská madona, portrét popové divy Meredith Brooksové na fasádě bortícího se obchodního domu, navzdory tomu, že jejím autorem je mezinárodně uznávaný streetartový mistr Nils Westergard. [Umělec pojmenoval svoji nástěnnou malbu monstrózních rozměrů Madona Ostravica. Pozn. IR.] 

Nebo tu máme sochu Milenci v Husově zahradě, dílo Mariuse Kotrby: vtipně vymyšlené, silně erotické propletení tlustých prstеnců a trubek v upřímném aktu tělesné lásky. Industriální lásky. 

Černé ostravské časy, jak se všeobecně traduje, v 90. letech 20. století skončily, aby se staly čistějšími a světlejšími. Postkomunistické vlády přestaly dotovat nerentabilní uhelný průmysl a restrukturalizovaly hutnictví, nejen z důvodů ekonomických, ale i proto, že ohrožoval člověka a přírodu. Snížil se také počet podniků chemického průmyslu. Například byla uzavřena chemička Ostramo vyrábějící minerální oleje. Její dílny zchátraly, ale laguny s toxickým odpadem stále nebyly vyčištěny. Nechutná jezera ropných kalů byla romanticky nazvána „laguny Ostramo“. Koupání v nich bych ale nikomu nepřál.

/Ukázka z knihy Andreje Sharyho Český čas. Přeložila Ivana Ryčlová, pro Kontexty upraveno a kráceno./

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5/2024)