Pravidla hry v době pandemie
Jak se má Česko z krize poučit?

Pandemie nemoci covid-19 je vnější faktor, jemuž jsme se nemohli jednoduše vyhnout, ale jehož důsledky jsme schopni do jisté míry ovlivnit. Kompetentní vnitřní a zahraniční politika je dokáže v následujících měsících zmírnit, zatímco sázka na špatnou kartu může naši zemi dovést ke kolapsu. Čím déle budou trvat mimořádná opatření, tím víc se naše šance obnovit normální stav snižuje. Předpovědi přitom počítají s tím, že virus s námi bude ještě dlouho – odborníci odhadují, že epidemie může pokračovat až dva roky, dokud virus neinfikuje předpokládané bezpečné množství lidí (60–70 %). Neblahý vývoj epidemie by si mohl vyžádat ještě radikálnější opatření, než jsou ta současná.¹

Ať už nastane kterýkoli scénář, pro instituce západních demokracií to bude významná zkouška. Před dvěma lety jsem se v anketě webu Forum24 ptal: „Uvědomujeme si dostatečně, že ve volbách volíme toho, kdo bude rozhodovat a nést odpovědnost, pokud by byl český stát ohrožen?“ Právě teď nastává doba, kdy si tento předpoklad ověříme, protože budeme více než kdy jindy potřebovat vysoce kompetentní, odvážnou a pravidel dbalou vládu, která se nebude bát jít s kůží na trh.

1. Nezbytnost kompetentního rozhodování

Jaké vyhlídky slibuje dnešní situace? Nouzový stav a karanténa jsou z podstaty dočasná opatření. Musíme se připravit na další měsíce, obnovit co možná nejnormálnější život a ekonomiku, která zároveň bude respektovat vývoj nákazy. Při každém uvolnění restrikcí bude nevyhnutelně postupovat i virus (což už politici často nepřipomínají). Budoucnost země proto nesmíme zcela ponechat jen v rukou úzce zaměřených specialistů. Záležet bude především na politicích, na jejich manažerských rozhodnutích a smysluplné prioritizaci problémů.

Ekonom Daniel Münich si v této souvislosti pokládá otázku: Co se vlastně stalo od chvíle, kdy vláda [v březnu] šlápla na brzdu? „Prvních šest týdnů jsme zvládli velmi dobře. Jenže jsme se během té doby neposunuli k tomu, abychom se začali bránit chytře. Abychom mohli plošná opatření nahradit selektivními.“ Ano, počet nakažených se podařilo stabilizovat na stejné úrovni jako před karanténou, to je úspěch. Teď se ale musíme rozhodnout, kudy dál. Vláda si dosud kupovala čas, takže dokázala šíření nákazy zpomalit. Využila jej smysluplně? Zatím jsme neviděli žádná přesvědčivá data, která by to naznačovala.

2. Propojená rizika: Ekonomika, geopolitika, vnitřní bezpečnost

Nejen samotná pandemie, ale především ekonomické a společenské reakce na její průvodní jevy by nás měly vést k obezřetnosti, k věcnému počítání rizik a k odpovědnějšímu uvažování o orientaci našeho státu. Koronavirus může nakonec nepřímo urychlit řešení globálních problémů, ale také snížit všeobecnou bezpečnost, vykostit západní liberální svobody, nebo nás rovnou uvrhnout do barbarské éry.

S ohledem na tuto nejistotu má proto smysl formulovat politické cíle se zřetelem na maximální propojení ekonomických a bezpečnostních témat. Na rozdíl od předchozích ekonomických krizí se potýkáme s náhlým šokem připomínajícím živelní katastrofu, který paralyzuje nikoli jednotlivé hospodářské sektory, ale ekonomiku jako celek. To může vést k vážné destabilizaci společnosti; čekají nás pravděpodobně výrazně horší průvodní jevy krize (nezaměstnanost, společenské napětí, politická nestabilita) než během poslední hospodářské krize po roce 2008.

Veškeré odhady vývoje ekonomiky jsou zatím přirozeně rozostřené. Podle Mezinárodní organizace práce může krize ve světě zničit až polovinu všech pracovních míst (odhady se mění každý týden). V USA přišlo o práci tolik lidí, že je tamní systém zatím není schopen ani přesně evidovat. Světová obchodní organizace v době psaní tohoto textu předpokládá, že globální obchod by v roce 2020 mohl poklesnout až o třetinu. Vážné zchudnutí čeká ekonomiky našich spojenců v EU, propad ekonomiky eurozóny i jejích jednotlivých členů může dosáhnout 6 či 7 %, což jsou výrazně horší čísla než kdykoli předtím v moderních dějinách.

Varování pochopitelně platí i pro Česko. Předseda vlády Andrej Babiš se v této souvislosti spoléhá na míru zadlužení České republiky vůči HDP kolem 30 %, což je doopravdy méně ve srovnání s notoricky zadluženými ekonomikami: „Máme obrovský prostor na to, abychom si dočasně vzali půjčky, a ještě na tom byli v porovnání s ostatními velmi dobře,“ řekl. Samozřejmě ale není třeba dodávat, o kolik by naše pozice mohla být lepší, kdyby byla jeho vláda v příznivých dobách namísto rozhazování peněz a uplácení voličů investovala do infrastruktury nebo vědy. Plody její práce uvidíme už brzy. Předběžné statistiky mezitím ukazují, že třetina českých občanů vyčerpala své pohotovostní peníze už během prvního měsíce krize, přes 40 % lidí má nyní nulové či jen minimální rezervy a utlumení ekonomiky nás může stát stovky tisíc pracovních míst. Zvládnout takový zásah nebude snadné.

Český stát zatím reagoval několika rychlými opatřeními, z velké části postavenými na zvyšování dluhu. Sněmovna schválila zvýšení deficitu ze 40 miliard nejprve na 200, a krátce poté dokonce na 300 miliard korun.² Další plánovaná opatření jsou rozpočtové škrty, mezi něž patří snížení rozpočtu ministerstva obrany zatím o 2,9 miliardy. Toto rozhodnutí je krátkozraké vzhledem k nejistotě, která nás čeká. Stát právě v této době musí zajistit bezpečnost svých občanů, protože epidemie bude mít zásadní vliv na světovou ekonomiku, ovlivní dostupnost komodit a zboží na trzích (něčeho bude nedostatek, něčeho nadbytek), vystaví zkoušce naše mezinárodní spojenectví, a tak celkově zhorší bezpečnostní situaci.

Následky světové krize zřejmě urychlí spirálu občanských nepokojů v regionech, které vykazovaly problémy už před epidemií, od konfliktů na vzdálenějších místech (Súdán, Bolívie) až po ta velmi blízká (permanentní společenské napětí ve Francii). Z těsného sousedství EU (Ukrajina, Turecko, severní Afrika) se vlivem ekonomického zhroucení hrozí stát zóna nestability, která se může snadno zvrhnout v mnohem horší migrační krizi, než byla ta v roce 2015.

Mezi globalizací a soběstačností

Reakce na probíhající nákazu jednoduše ukazují na to, že budeme čelit mnoha velkým bezpečnostním výzvám, „příliš velkým, aby se jim mohl postavit jen jeden národ nebo organizace“, jak uvádí generální tajemník NATO Jens Stoltenberg. NATO zůstává v nejistém světě naší nejdůležitější kotvou. Česká republika proto v této rozkolísané době musí zásadně upevnit své spojenecké závazky a jednoznačně se rozhodnout, jakou roli chce v rámci organizace hrát a na jaké priority se zaměří. A právě zde je třeba se ptát, jestli naše aktuální vláda vůbec má na něco takového kapacity.

Je proto třeba lépe uvažovat o širších souvislostech toho, jak se Česká republika v současné době orientuje (ať už exportním typem ekonomiky, krátkozrakou strukturou investic, nebo třeba zahraničními vztahy státu, či dokonce Hradu). Musíme definovat, která odvětví, firmy nebo zásoby mají nejvyšší strategickou hodnotu. Spoléhat se na velké korporace nebo na univerzální dodavatele mate­riálu je krátkodobě někdy levnější, ale dlouhodobě rozhodně rizikovější strategie. Měli bychom si lépe definovat pravidla pro bezpečnost a nezávislost kritické infrastruktury (ať už jde o nové technologie, jadernou energetiku, telekomunikace, obranu, zdravotnictví nebo třeba hodnotné přírodní zdroje).

A v neposlední řadě musíme více a lépe mluvit o Číně. Ve chvíli, kdy píšu tento text, řeší kanadská média, jak Čína prostřednictvím své zahraniční sítě (United Front) z Kanady efektivně vysála zdravotnický materiál v době, kdy se ještě snažila před světem rozsah epidemie ututlat. Podobné operace zřejmě probíhaly i jinde. Americký ministr zahraničí Michael Pompeo v reakci na stále drzejší čínskou politiku zahájil jednání o přesunu strategických dodavatelských řetězců z Číny do bezpečnějších zemí – Indie, Austrálie, Nového Zélandu, Japonska, Jižní Koreje a Vietnamu. Britská vláda zase nedávno zrušila obří zakázku testovacích sad od čínské společnosti Alltest (byť přebalených v Nizozemsku a tvářících se jako kvalitní evropské produkty), které se ukázaly jako nefunkční.

Pandemie by řadě evropských států mohla obecně urychlit rozhodování, s kým budou v klíčových oblastech primárně obchodovat – zda s demokratickými partnery, nebo se státními korporacemi svázanými s pochybnými režimy, které nás dlouhodobě poškozují tím, že se neohlížejí na žádná pravidla, jak v časopise Business Insiderpřipomíná německý manažer Mathias Döpfner.

Západní svět v nejbližší době vůbec čeká celkové redefinování rovnováhy mezi divoce globalizovaným světem na jedné straně a bezpečnostním zájmem či soběstačností na straně druhé. Krize potvrzuje, že role národních států je stále nezastupitelná, že realismus a národní zájem stále ovládá světové dění, ale také že svobodný obchod dokáže poptávku po nutném zboží uspokojovat mnohem lépe než jakékoli centrální řízení. Jinými slovy, pandemie potvrdila jak nenahraditelnost tradičního státu, tak potřebu otevřeně obchodovat a férově spolupracovat. Tomuto systému je však i nadále nutné stanovovat smysluplná pravidla, vytvářet robustní strategie, brát ohled na důvěry­hodnost našich partnerů, spolupracovat s co nejpestřejším portfoliem dodavatelů, vytvářet si rezervy a nikdy nepřestat myslet na to, že situace se může kdykoli zhoršit. Pokud mám toto doporučení shrnout do jedné věty, zní: Nesmíme se řídit pouze okamžitou cenou, ale všemi nepřímými náklady.

3. Hodnoty svobodné společnosti

Dalším, neméně důležitým okruhem témat, na který by se česká společnost měla zaměřit, je nutnost nejen v maximální míře uchovat, ale také co nejvíce posilovat občanské svobody a principy otevřené společnosti, které nám (i když to není na první pohled vždy patrné) ve srovnání s nedemokratickými společnostmi při zvládání mimořádných situací poskytují obrovské komparativní výhody.

Od počátku pandemie podle Centra pro občanská a politická práva OSN zatím vyhlásilo nouzový stav 84 států, většina z nich přistoupila k mimořádným restrikcím, na sedm desítek států také odložilo plánované volby. Ve státech s méně stabilními politickými institucemi je tato kombinace ideálním receptem pro systémové omezování svobody. Nouzový stav zde mimo jiného znamená i snadnější sledování obyvatel, sbírání jejich osobních údajů (o pohybu, finančních transakcích nebo komunikaci) a další zásahy do soukromí. Vlády ne vždy poskytují důvěryhodné záruky, že tato data dostatečně ochrání (a absolutní ochrana v době internetu neexistuje nikdy).

Ochrana osobních údajů

V Česku je aktuální plán vlády postaven na tzv. „chytré karanténě“, nad níž bdí poradní orgán zvaný Centrální řídicí tým covid-19. Součástí plánu je hlavně omezit plošná opatření a přejít na mapování pohybu konkrétního pacienta. Takový model může fungovat, pokud se bude řídit profesionálně, v každém případně však bude dále zásadně zasahovat do našich práv, což je nutné pečlivě sledovat a kontrolovat – jak technicky, tak politicky. Věříme právě této vládě, že odolá pokušení a situace nezneužije? Vážné pochybnosti o motivacích jejího předsedy tu byly už před pandemií, je tedy nutné se ptát, kam se vrátíme teď. Jeden z iniciátorů Chytré karantény Petr Šimeček ujišťuje veřejnost, že „technická část chytré karantény je jeden z nejvíce transparentních projektů, co tu máme“ a že „všechna data, která v rámci vzpomínkové mapy vzniknou, jsou do šesti hodin smazána“. Nemáme důvod mu nevěřit, ale na druhou stranu bychom vládě neměli dát bianco šek na všechno, co si v souvislosti s provozem Chytré karantény zamane.

Řešení na bázi trasování pohybu z telefonů a platebních transakcí už používá nebo zkouší řada zemí od Izraele po Singapur. Uživatelé jsou do souhlasu se sledováním jejich pohybu tlačeni etickými argumenty („Účastnit se tohoto systému je vaše morální povinnost, a to i navzdory obavám o soukromí,“ prohlašuje třeba článek v Journal of Medical Ethics). Potud vše v pořádku, pro vlády, jež nectí ústavní liberální řád, však může jít o dar z nebes (a občané v defektních demokraciích, kde si držitelé moci na oponenty sestavují složky a rádi a často pak někoho „zaklekávají“, mohou být jen nepatrně klidnější). Toto nemá být argument proti mapování nakažených, ale argument pro dočasnost a obezřetnost ve všem, co v krizi podnikneme.

Otevřená data a upřímná komunikace

Jody Lanardová a Peter Sandman, experti WHO nasazení na zvládání epidemie SARS, sestavili jakýsi návod pro vlády bojující s epidemií. V článku psaném pro Center for Infectious Disease Research and Policy zdůrazňují, že zvládnutí krize (jako ostatně každé životy ohrožující situace) je primárně postavené na kvalitní komunikaci. Vlády by se prý neměly přehnaně chvástat, jak mají všechno dokonale pod kontrolou, neměly by kamuflovat svou nejistotu, ale zveřejňovat svá dilemata a těžká rozhodnutí nebo třeba přiznat případné chyby a omluvit se za ně. Komunikace musí být co nejotevřenější, aby se lidé mohli věcně připravit na různé eventuality, aby vždy věděli, na čem jsou, a také aby mohli vládě poskytovat zpětnou vazbu, která potenciálně může zlepšit situaci všem. Česká vláda ovšem při zvládání aktuální epidemie vykazuje významné nedostatky ve všech těchto bodech.

Americký novinář Andrew Sullivan připomíná, že celý úspěch a smysl nouzového stavu stojí na tom, zda se nám správně podaří odhadnout bod, kdy karanténa přestane mít smysl, protože začne přinášet víc škody než užitku. Na druhou stranu, pokud bychom karanténu jednoduše vypnuli příliš brzy, můžeme se dostat do situace, kdy byla celá operace vlastně zbytečná. K tomu, abychom tento průsečík dvou křivek správně rozpoznali, potřebujeme obrovské množství dat o tom, jak se virus chová, jak postupuje populací a jak se mění, což nemáme. Získat taková data vyžaduje neustálé, opakované testování za pomoci kvalitního vybavení, a hlavně pluralitu vědeckých názorů, přístupů a metod.

Řada expertů u nás projevuje nespokojenost s tím, že data i parametry modelů, podle nichž se česká vláda rozhoduje, na rozdíl od mnoha jiných zemí nejsou veřejná. Podle nedávných zpráv, které přinesl deník Neovlivní, drží monopol na veškerá relevantní data ministerstvo financí a nedává k nim přístup nejen třetím stranám, ale dokonce ani ministrovi vnitra, což je absurdní. Například datový analytik ČRo Jan Boček uvádí:

ÚZIS k nákaze zveřejňuje pouze základní data, která vyvolávají víc otázek než odpovědí. O modelu víme pouze to, co se objeví v prezentacích z tiskovek. Na nejasnosti ohledně zveřejňovaných dat, bez kterých je nelze správně interpretovat, jsme se ÚZISu zeptali před týdnem. Zatím zůstávají bez odpovědi: Jaké typy testů se u nás nyní používají a které z nich se do statistik dostanou? Jaké je zpoždění od provedení testu k jeho zaznamenání na dashboardu? Bude ve zveřejňovaných datech rozlišení na testy a testované osoby?

Mezi země, které jsou v tomto ohledu mnohem otevřenější, patří často citované Švédsko, které zvolilo méně obvyklý přístup a nechává nákaze relativně volnější průběh. Švédské instituce neustále zveřejňují všechna relevantní data, která vládě slouží jako podklad pro rozhodování. Opatření jsou navíc dobrovolná, řada z nich má pouze charakter doporučení. Jsou však postavená na tak důvěryhodných datech, že je většina obyvatel bez problémů dodržuje. Švédsko nezaznamenalo horší průběh epidemie než jiné státy, počet nakažených je stabilní, tamní nemocnice nečelí nijak vážnému náporu nemocných.³

Bez zpětné vazby to nepůjde

Výzva týmu Koronerv-20 upozorňuje:

Vláda předkládá lidem rozhodnutí o vypínání a zapínání ekonomiky a vývoji epidemie, ale vůbec nevysvětluje, jak k těmto závěrům došla. Opozice ani veřejnost v takovém informačním vakuu nejsou schopny vládu kontrolovat, což velmi výrazně zvyšuje nedůvěru ve společnosti. A to je v čase epidemie ještě nebezpečnější než jindy.

Politiku v čase krize i potom bychom měli postavit právě na společenské důvěře a otevřenosti, ale také na zárukách, že mimořádná opatření jsou dočasná a že nikdo nezneužije informace, které stát nevyhnutelně nasbírá. Z řady zemí, stále častěji i z těch evropských, přicházejí výmluvné příklady, jak snadno lze mimořádný stav či třeba nasbíraná data zneužít. Vždy je třeba mít obavy z pokušení omezit soukromí občanů, kterému v době krize čelí každý, kdo je aktuálně u moci.

Naprosto zásadní roli v tom hrají média, která mají vládní kroky sledovat, uvádět do patřičného kontextu a ve finále vládu tlačit k odpovědnosti. V České republice přitom média ve velké míře v první fázi nouzového stavu na svou kritickou, kontrolní funkci v podstatě rezignovala a stala se víceméně pasivním informačním kanálem vlády, jejíž narativ (tj. vláda coby aktivní bojovník s vnějším ohrožením, občané coby pasivní plnitelé vládních plánů) nekriticky převzala. Jistě to souvisí s nezdravými poměry na současné mediální sféře, jejíž podstatná část buď patří předsedovi vlády, nebo je k vládě přehnaně servilní. Jde o podstatné atributy defektní demokracie. (Všechna čest výjimkám, které ovšem právě teď nemají takový dosah.) Uhranutí klíčových médií vládním proudem zmatených prohlášení mimo jiné znamenalo. že se výrazně zhoršil prostor pro opozici. Skutečná debata přitom mohla vládu dotlačit k tomu, aby své kroky promýšlela lépe. Jak píše Jan Motal z Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky:

Pokud tuto nákazu démonizujeme, vytváříme pocit, že jedinec proti ní nic nezmůže a vytváříme neadekvátní obraz ohrožení. Lidé jsou tak odkázáni do pasivních rolí a nezbývá jim nic jiného, než se snažit „přežít“… Média už v době očekávání připravovala půdu na faktické výhradní odevzdání aktivity do rukou vlády… Jestliže média mají plnit roli strážců demokracie („watchdog“), potom musí střežit i ty části veřejného prostoru, které přísluší lidu jako aktivní síle a občanské společnosti jako základu komunity.

4. Shrnutí: Jak se má Česko z krize poučit?

Každé mimořádné opatření, každé vládní rozhodnutí představuje kompromis mezi dnešními a budoucími náklady, ať už jde o peníze, čas, lidskou svobodu nebo třeba riziko pro různé skupiny obyvatel. Zacházení s těmito typy „kapitálu“ nemá být v žádném případě závislé na libovůli někoho bez politické odpovědnosti – stát nesmí fakticky řídit jeden náměstek ministra. Ten může být expertem povolaným k tomu, aby potlačil horkou fázi epidemie, ale nemůže rozhodovat o tom, jak by měli Češi naložit s ekonomikou a se svými osobními životy v následujících letech. Pokud je předseda vlády přesvědčen, že jsou rozhodnutí jeho úředníků správná, měl by veřejnosti předkládat kvalitní důkazy, které tuto domněnku potvrzují. Snad už je teď všem jasné, že na odpovědné politice doslova závisejí naše životy. Vláda ani v čase krize nepřestává být sborem zaměstnanců nás občanů a musí se nám maximálně zodpovídat. Očekáváme proto, že do budoucna vláda dá více prostoru nezávislým multidisciplinárním expertním týmům, které pro ni budou připravovat kompetentní a ověřitelné podklady. To by měl být v západní demokracii 21. století standard.

Pro období následující po horké fázi krize je naprosto zásadní, aby stát aktivně usiloval o vytváření odolnějšího prostředí, stále přednostně založeného na otevřenosti a volném trhu, a odmítl korporativismus a závislost na protežovaných velkých firmách. Stát má jednat i s těmi středními a malými. Musí přijmout takové zákony, které firmám v případě nutnosti umožní rychle se přeorientovat na výrobu potřebného zboží a dodávání služeb, a ne házet iniciativním podnikatelům klacky pod nohy, jak jsme to viděli tentokrát. Firmy, odborníci ze soukromé sféry i jednotliví občané dokázali v mnoha případech reagovat obdivuhodně rychle, vyplnit mezery a ztlumit náraz opatření (viz šití roušek svépomocí, výroba ochranných pomůcek na 3D tiskárnách apod.). Kolik by toho asi dokázali, pokud by fungovali ve svobodnějším prostředí, nedusila by je složitá pravidla (viz neúspěšný pokus o výrobu dezinfekčních prostředků v lihovaru), měli by víc informací a větší přehled o vládních cílech? A kdyby se vláda s některými z nich přímo neodmítla bavit? Stát musí podporovat společenskou důvěru a nesmí přistupovat k podnikatelům jako k nepřátelům, což vždy bylo slabé místo této vlády a dobře se to ukazuje i během aktuální krize.

Je však také třeba brát v úvahu bezpečnostní a strategické zájmy. Stát nesmí rezignovat na odpovědnou zahraniční politiku ve spolupráci s našimi spojenci v NATO a EU, ale přistupovat ke svým partnerům věcně a kriticky, snižovat závislost na rizikových státech a budovat robustní, decentralizované dodavatelské řetězce. Slepou uličkou jsou však v tomto ohledu i sny o tom, že se v něčem zcela obejdeme bez okolního světa, kterou zdá se demonstruje nápad vyvinout od začátku vlastní vakcínu. Ředitel výzkumného centra CEITEC Jiří Nantl k tomu říká:

Česká vláda chce vyvinout vakcínu proti koronaviru za náklady v řádech ‚nižších desítek milionů‘ korun. Průměrné náklady vývoje vakcíny ve světě se pohybují kolem 2 až 4 miliard dolarů… Celá PR akce s ‚národní vakcínou‘ především odhaluje bídu tzv. resortního výzkumu a neschopnost české vlády mobilizovat a koordinovat rozumné využití existujících (a v řadě případů skutečně špičkových) výzkumných kapacit.

Vláda musí připravit a důsledně dodržovat kompetentní, snadno ověřitelnou strategii, poskytovat anonymizovaná a bezpečná data nezávislým subjektům, analytikům, médiím nebo soukromým laboratořím. Občan v době krize musí vědět, jakou má zkrácení jeho svobod cenu, v jakém vyšším zájmu je postižen, zda je rovnováha mezi krátkodobými a dlouhodobými cíli smysluplná. Musí mít jistotu, že to nebylo nadarmo. Každé nouzové opatření v sobě musí od začátku nést informaci, čím je omezeno, kdy vyprší jeho platnost („sunset clause“), a dále parametry, kterými budeme moci ověřovat jeho úspěch. (Za jakých okolností bude opatření úspěšné? Co se musí stát, abychom jej mohli předčasně ukončit? Podle čeho a kdy to budeme vědět? Kdo a jak to může přezkoumat?) Naše společnost nakonec musí směřovat k opatřením, která jsou odůvodněná a založená na argumentech. Zmatená arbitrární řešení, která se mění ze dne na den, přispívají k právní nejistotě i k občanské pasivitě, a zvyšují tedy riziko zneužití moci.

Stát nesmí pomíjet zpětnou vazbu, která je v krizi mimořádně cenná. Vláda se dnes ještě více než jindy musí zodpovídat opozici a médiím, ne ignorovat interpelace a schovávat se za zavádějící argumentaci, že musíme všichni táhnout za jeden provaz a na nic se neptat. Držitelé moci například musejí být pod kontrolou, pokud jde o pokušení zůstat v režimu zjednodušeného rozhodování, ponechat si rozšířené pravomoci nebo zneužít nasbírané osobní údaje. Data nutná pro fungování chytré karantény nesmějí snížit standard soukromí a zabezpečení, což je jedna ze silných stránek Západu. A jednání, které je prokazatelně nezákonné, společnost a média nesmějí tolerovat.

Zatím naštěstí nejsme v situaci, kdy by nám hrozila katastrofa, pokud by se vláda nerozhodla v řádu hodin a spoléhala se na odůvodnění svých kroků ex post. To, čemu čelíme, je sice nebývale vážná zdravotní krize, která si bohužel vyžádá mnohé životy, ale zároveň i relativně zvládnutelná výzva, kterou můžeme chápat jako generální zkoušku na mnohem horší mimořádné situace, kterým dost možná budeme čelit v budoucnu. Rozhodně však nejde o stav, kdy by principy liberální demokracie měly jít stranou.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3 / 2020)