Příslib odpovědnosti

Nalézáme se dnes v kulturní válce, jak se tomu říká. Je to psychologické a společenské minové pole a na této konferenci jsme se jím pokoušeli prokličkovat a zformulovat cosi, co by se blížilo produktivnímu a velkorysému vodítku.

Jsme na nože v otázce identity, a chceme-li snížit napětí, dosáhnout integrace na psychologické rovině a míru na rovině společenské, nemůžeme jen kritizovat různá pojetí identity, která jsou nám předkládána: musíme nabídnout alternativu. Proto se chci důkladněji zaměřit na to, čím identita musí a měla by být, v souvislosti s tím, čím musí a měla by být společenská struktura.

Na začátku této konference jsem navrhl dvě základní témata, kterými bychom se měli zabývat: vírou a odpovědností. Víru jsem dále navrhl pojímat jako odvahu, která nám umožňuje přivítat budoucí možnosti s otevřenou náručí. Mluvím o možnostech, protože budoucnost je proměnou možností ve skutečnost a možná budoucnost je tím, s čím se všichni potýkáme – neznámou pokladnicí všeho, co by mohlo být. Je-li tomu tak, lze si položit otázku, jak se s ní potýkat co nejúspěšněji. Jednou odpovědí je, že s vírou, která je zároveň odvážná. Srdnatě se rozhodneme vycházet z předpokladu, že samo bytí je ve své podstatě dobré a máme povinnost jednat na základě tohoto tvrzení, ať se stane, co se stane. Kdykoli hledíme do neznámé krajiny budoucnosti, vtiskujeme jí svou vizi, v níž nalézáme naději a bezpečí – protože právě tak vize fungují – a přitom na sebe bereme odpovědnost naslouchat a jednat takovým způsobem, který nadějnou a bezpečí nám skýtající vizi uskuteční. V této souvislosti se domnívám, že identita je náležitým spojením víry a odpovědnosti.

Vyvstává otázka, jak vlastně identita víru a odpovědnost spojuje. Odpověděl bych, že hierarchickým, subsidiárním způsobem. Čelíme-li subjektivně a ve společnosti konfliktům, jejichž podstatou je, z čeho přesně sestává identita, bude potřeba vlastní stanovisko důkladně promyslet. Identita je tedy náležitým sjednocením víry a odpovědnosti, a náležitá identita má subsidiární strukturu.

Budu vám vyprávět malý příběh – prostý, ale prosté příběhy se dají rozvádět dál a výš. Příběh o Jákobově žebříku, o věčné liáně, která propojuje materiální a bezprostřední svět tady na zemi s věčným světem na nebesích. Jak tento žebřík zkonstruovat a jak po něm stoupat? Jak ho chápat? [Jordan Peterson v následující části přednášky baví posluchače líčením, jak svého dvouletého syna učil uklízet si pokoj a prostírat stůl, medvídka po medvídkovi a vidličku po vidličce. Teprve poté, co mu vštípil stovku drobných rutinních postupů, mohl chlapec získat představu, co znamená „uklízet“ a „prostírat“.] Je to taková mikrovize – na počátku je jen představa, jak by pokoj vypadal, kdyby byl medvídek na poličce, kam patří. Žádná velkolepá makrovize spojující nebe se zemí, přitom však bezprostřední počátek právě toho procesu. Tak stoupáme po žebříku vzhůru, od konečného k nekonečnému, a celý ten žebřík představuje naši identitu. Nejprve se chlapec nenaučí nic víc než prostřít stůl. Potom se k němu posadí s ostatními, naučí se sdílet jídlo, počkat, až na něho přijde řada, a být laskavý k ostatním.

Je zřejmé, jak to pokračuje dál a výš. Kluk se umí chovat, což částečně znamená, že v rodině zaujme náležitou roli, a to je zase obecnější forma sdílení a počátek schopnosti hrát si náležitě s ostatními, následně zaujmout ve společenství místo potenciálního přítele a postupně začít dospívat. A během toho všeho se jeho vize krok za krokem rozšiřuje, až začne zahrnovat nejen to, co bezprostředně chce, ale i to, co by pro něj bylo dobré ve středně- a dlouhodobém výhledu. Roste tedy časový rozměr jeho vize, ale nejen v tom smyslu, že dokáže získat, co je pro něho dobré: získává to způsobem, který bere v úvahu stále víc dalších lidí.

A než začnete fungovat jako dospělí, budete schopni vzít za sebe odpovědnost. Budete vědět, jak být k ostatním vlídní a jak si s nimi hrát – když budete mít štěstí. Anebo se to naučíte až v manželství. Tam přijmete odpovědnost za svého partnera, on za vás a společně ji přijmete za své děti. V tom najdete uspokojení a dobrodružství, břemeno a smysl rodiny. Zakotvíte ji ve svém společenství a přijmete odpovědnost i za ně. Pak přijmete odpovědnost sahající dál, odpovědnost za své město a stát – tak umírněně a vyrovnaně, jak jen to dokážete. Celou tuto hierarchii naplňuje a na jejím vrcholu stojí cosi jako duch dobroty jako takové – a ten bývá tradičně spojován s tím, co je nejvyšší, a to bývá tradičně spojováno s Bohem. Tohle všechno je vaší identitou, od nejnižší příčky až po nejvyšší a všechny zároveň.

Když to pochopíte, uvědomíte si navíc, v čem spočívá opravdový blahobyt člověka na psychologické úrovni. Kliničtí psychologové prokázali Západu a potažmo celému světu jednu skutečně medvědí službu: vštípili mu představu, že duševní zdraví je něco subjektivního. To není pravda a víte, že to není pravda, i když třeba nevíte, že to víte. Víte to, poněvadž nemůžete být duševně zdraví, když je vaše žena nešťastná. Totéž se týká dětí. Jedna sousedka v Torontu mi řekla: „Matka nikdy není šťastnější než její nejnešťastnější dítě.“ Ať už tedy duševní zdraví sestává z čehokoli, není tak docela duševní a není jen subjektivní – tolik je jasné. Spíš jde o něco připomínajícího harmonii, které dosáhnete, když celá subsidiární struktura, o níž jsem mluvil, náležitě plní všechny své funkce.

Totéž nám, mimochodem, říká i hudba: mluví o harmonii vládnoucí ve složité struktuře zkonstruované náležitě subsidiárním způsobem: každá nota slouží frázi, každá fráze melodii a každý hráč v orchestru celkovému účinku hudby. Hudba je věčný tanec chaosu a řádu, který k nám promlouvá o smyslu. Protože právě tam je smysl možné najít.

Po světě chodí spousta lidí ztracených způsoby, které si skoro ani nelze představit, s absolutně roztříštěnými identitami. Ve svých životech nevidí žádný smysl. Je to zvláštní, ale důvodem je, že smysl v životě nezískáte usilováním o bezprostřední, hédonistické, subjektivní, malicherné a ryze sobecké cíle. Není na nich nic opravdu výživného, dílem i proto, že nedokážete-li sami sebe integrovat v dlouhodobějším časovém rozpětí, starat se o člověka, kterým se v budoucnu teprve stanete, a odpovědně plnit své společenské závazky, nic v celé té subsidiární struktuře nebude fungovat správně. Taková cesta nikam nevede a nenajdete na ní smysl, který vás udrží nad vodou, až na vás přijde nějaké soužení. Třeba když si připadáte strašně hloupí a něčím se trápíte, a přesto k sobě dokážete zaujmout pozitivnější postoj, protože si uvědomíte, no, aspoň jsem byl k něčemu své ženě, aspoň jsem pomohl svým dětem, aspoň jsem se trochu postaral o rodiče, aspoň jsem posloužil svým přátelům, zákazníkům, obchodním partnerům anebo svému státu. Ve službě najdete smysl, poněvadž jde o službu harmonii, která vytváří Jákobův žebřík táhnoucí se od země do nebe. Je to tak odjakživa, a my místo takové velkolepé vize harmonie, odpovědnosti a krásy nabízíme svým dětem jakýsi vychladlý odvar.

Četl jsem v Bibli vyprávění o Abrahámovi. Zpočátku žije v situaci, kdy jsou všechny jeho bezprostřední, hédonistické potřeby uspokojeny. Jenomže pak mu hlas Boží říká: zvedni se, jdi do světa, zapomeň na to, co je jen infantilní uspokojování, a vrhni se do dobrodružství svého života. Je to dobrá nabídka, protože na uspokojování nízkých žádostí nejsme stavěni, máme jít do světa za dobrodružstvím a čelit komplikacím katastrofální budoucnosti s určitou mírou ušlechtilosti a odvahy, vzít svět na svá bedra a klopýtat vzhůru. Jedině z toho klopýtání vystává smysl života. Když své životy budeme žít v úplnosti, kdo může říct, jestli se nakonec neospravedlní? A kde najít smysl, který ospravedlní utrpení života? V břemenu odpovědnosti – poněvadž toto břemeno je největší příležitostí, jakou v životě dostaneme.

Dobře to znáte. Dumáte, jestli váš život vůbec za něco stojí, a pak někdo přijde a řekne: „Cos udělal, mělo pro mě opravdový význam.“ Z toho už se dá žít aspoň týden, z toho, že oběť, kterou jste vztahu k druhému přinesli, měla pro něho význam. Takový obětavý postoj může váš život opravdu proměnit. Umožňuje hierarchii identity, protože přinášíte-li náležité oběti, nižší trvale obětujete vyššímu a sobecké, bezprostřední, hédonistické choutky struktuře bytí, která vás dlouhodobě udržuje nad vodou a sjednocuje víc a víc lidí. Taková oběť stojí za to, protože cokoli jí ztrácíte, je zcela nesouměřitelné s tím, co získáváte.

Rozumí tomu každý rodič, pokud mu zbyla špetka rozumu v hlavě: přivést na svět dítě a sledovat, jak roste a rozvíjí se, to je hořkosladké dobrodružství, protože děti jsou křehké a může se stát ledacos. Mezi lidmi obdařenými aspoň trochou zdravého rozumu se však najde jen málo takových, kteří by nebyli uchváceni pohledem na to, jak človíček, jehož přivedli na svět, díky jejich obětem vzkvétá, a kteří v jeho rozkvětu nespatřují ospravedlnění vší bolesti, která s tím byla spojena.

Tak to v životě zkrátka chodí, ale my jsme to mladým lidem přestali říkat. V posledních dvaceti letech psychologové zjistili, že mezi tím, když dumáte sami o sobě a když jste nešťastní, není technicky vzato žádný rozdíl. Přesně to se děje mladým lidem, které pozorujete, jak se nemají čeho chytit. Nenaučili se nic jiného než zabývat se sami sebou, nemyslet na nic než na svoje bezprostřední potřeby a pohlížet na sebe jako na středobod všech věcí. Není jak je udělat ještě nešťastnějšími. Potřebujeme hledět mimo sebe, sloužit nějakému vyššímu cíli… snad se k tomu stavíte cynicky, ale dá se o tom uvažovat i čistě technicky. Proč přinášíte ke stolu vidličku? Abyste vedle ní položili talíř. Proč na stůl pokládáte talíř? Abyste prostřeli, abyste posloužili své rodině, sdíleli s ní jídlo, shromáždili ty, na nichž vám záleží, v něčem, co se blíží harmonii… je to mikrokosmos celého kosmického řádu. Dá se to opakovat na všech úrovních až na samotný vrchol. A všechno je to skutečné a skutečné je i to, co je na onom vrcholu.

Tohle všechno jsme dnes zapomněli, a v důsledku toho jsme zapomněli i na odpovědnost, kterou v životě musíme nést, abychom své životy učinili snesitelnými. Zapomněli jsme smysl, dobrodružství, účel i zaslouženou sebeúctu, všechno, co obětavý přístup přináší. A totéž jsme zapomněli říkat svým dětem. Přitom bychom se mohli rozpomenout, kým jsme – a tomu měla sloužit tato konference, připomenout každému, kdo se jí účastní, kým je: člověkem stvořeným k obrazu Božímu, věčně klopýtajícím vzhůru k zářícímu městu na hoře.

Jsme tak pošetilí, že podobné představy považujeme bezmála za… primitivní pověry. Ve skutečnosti jsou nejgeniálnějším vhledem do struktury skutečnosti, jaký nám byl nabídnut. Založili jsme na nich celou naši civilizaci – a podívejte se, není tak špatná! Miliardám lidí na celém světě jsme přinesli blahobyt. Klopýtali jsme vzhůru správným směrem – a kdybychom byli moudří, věrní, odvážní a zodpovědní, přinesli bychom jej každému. Můžeme to dokázat, vezmeme-li každý jako jednotlivec svět na svá bedra, budeme-li jednat v kolektivní harmonii a dál klopýtat vzhůru k městu Božímu.

Taková je pravda. Není to žádná pověra, primitivní obrana před úzkostí ze smrti ani opium lidstva. Je to výzva k božské odpovědnosti. A nakolik se to každému z nás v hranicích našich vlastních životů podaří, nakloníme svět o kousek blíž k nebi a dál od pekla. Svolali jsme tuto konferenci, abychom lidem dodali odvahu dělat přesně tohle, s přesvědčením, že přesně tohle dělat nejen mohou, ale musí. Každý pokus vyhnout se této odpovědnosti vytváří jen tu či onu podobu neustálého napětí mezi tyranií a otroctvím. Jen jako zodpovědní občané činíme tyrana i otroka zbytečnými. Taková je naděje ARC.

/ Závěrečná přednáška londýnské konference Aliance pro zodpovědné občanství, 1. listopadu 2023, redakčně upraveno, připravil a přeložil Tomáš Suchomel. /

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2/2024)