Proč agresivní konzervatismus nemůže uspět

Sílící společenská krize ukazuje, že konzervativní postoje jsou potřeba víc než kdy dřív. Migrace, kulturní proměny a nástup nových ideologií volají po rozumných konzervativních politicích, kteří dokážou vrátit politiku rozumu. Přitom je však stejně tak nutné varovat před těmi, kdo si konzervatismus ohýbají pro svůj osobní užitek a posouvají jej do radikálních pozic, kde rozhodně nemá své místo.

Samozřejmě je jasné, že konzervatismů je tolik co konzervativců. Nemůžeme však ignorovat snahy tlačit pravicovou politiku do extrémních pólů, ofenzivních a agresivních řešení, která mají stejně jen krátkodobou trvanlivost. Tento přístup, jenž si dovolím nazývat agresivním konzervatismem, je dnes nejvíce vidět na americké scéně u Donalda Trumpa, v Německu u AfD a v českém případě například u Václava Klause staršího. Agresivní konzervativci jsou tak posedlí svým nepřítelem, tj. radikální levicí či postmoderními trendy, až zcela zapomínají na radikalizaci vlastní. Jak na americké, tak na české scéně vidím hned tři vážné problémy takto agresivního konzervatismu: útok na vlastní demokratické instituce, reakci na pandemii Covid-19 a konečně radikální rétoriku a neustálé kopání do soupeře. Ve všech těchto bodech agresivní politici srážejí konzervatismus do propasti.

Útok na demokratické instituce

Možná nejzávažnějším bodem jsou útoky na vlastní instituce. Ne mnoho opravdových konzervativců sdílelo vyložené nadšení nad výhrou Donalda Trumpa v roce 2016. Většina konzervativních myslitelů, kteří byli na počátku ze vstupu newyorského showmana do Bílého domu v rozpacích, dnes uznává, že Trump si nakonec v mnoha politikách vedl velmi slibně, někde dokonce lépe než jeho předchůdci (podařilo se mu třeba prosadit mimořádně velký daňový balíček, který oživil ekonomiku). Trump zcela jistě nepřinesl jadernou válku ani jinou pohromu v domácí ani zahraniční politice, jak apokalypticky předpovídali jeho zarytí odpůrci. Jeho chování – především po nedávné prohře ve volbách – však zanechává těžké rány, a je potřeba jej odsoudit.

Zaprvé je to zcela nepochopitelné popírání výsledků demokratických voleb, které zašlo do nejkrajnější ubohosti a vyvrcholilo útokem radikálních vetřelců na Kapitol. Trumpovy dezinformace o ukradených volbách dovedly zmanipulovanou lůzu k ostudnému nájezdu na symbol, který představuje majestát jedné z nejstarších demokracií na světě. Byl to výsledek dvouměsíčního Trumpova agresivního přesvědčování o volebním podvodu, který se bohužel nedočkal odsouzení od autorit v Republikánské straně. Její významní aktéři měli na Trumpa tlačit, aby jako všichni jeho předchůdci uznal volby a až poté přešel k žalobám. Každý má právo na legitimní námitky vůči volebnímu procesu, jako toho využil v roce 2000 Al Gore v případě kontroverzního sčítání na Floridě. Je ovšem nepřijatelné označovat volby za největší podvod přes rozhodnutí soudů. Při pohledu na americkou historii je z toho člověku hodně smutno. Kandidáti od počátku vždy uznávali výsledek voleb, neboť nad soukromým zájmem převážil zájem celé země. Když George Washington opouštěl svůj úřad, byl si vědom své zodpovědnosti. Ve svém poselství na rozloučenou varoval před zneužitím veřejné moci a apeloval na morálku.¹ I další Otcové zakladatelé si byli vědomi důležitosti institucí a jejich obrany před zneužitím moci. Ochrana institucí je základem konzervativního myšlení. Uznání porážky patří k základním principům demokratického světa a západní civilizace. Poklidné předání moci musí být nejvyšším principem každého demokrata bez ohledu na stranickou příslušnost a její pošlapání je v demokratické zemi pravděpodobně tím největším hříchem.

Dnes se ale tento argument v Republikánské straně trochu vytrácí. Trump dal mnoha konzervativcům naději a pocit uspokojení z boje za tradice a hodnoty západní civilizace. Když člověk sledoval běsnění médií, proměnu univerzit, politiku identit a další výstřelky nové levice na Západě, pak pochopitelně mohl v Trumpovi vidět člověka, který se tomu staví do cesty. Pokud je cílem jakékoli skupiny (v tomto případě nové levice) pošlapat stávající instituce, je nutné se proti tomu postavit. Stejně důležitou povinností je však pro konzervativce ohradit se proti útokům na instituce jiné, a sice na demokratické volby a státní úřady. Není přece možné varovat před rozpadem Západu a současně ignorovat Trumpovu ofenzivu proti naprosto legitimním volbám, zvláště když neexistuje jediný relevantní důkaz o zfalšování jejich výsledku.

Od Trumpa podobné pokusy zamrzí, zvlášť když se jako první prezident odmítl zúčastnit inaugurace nastupujícího prezidenta.² Problém však vidím u uznávaných konzervativních autorit, které se ho v této věci otevřeně zastávají. Na konzervativním sjezdu Turning Point America, kde ještě před útokem na Kapitol vystoupily osobnosti jako Dennis Prager nebo Tucker Carlson, zaznělo odsouzení šíleností dnešní nové levice, ale nedošlo k žádnému odsouzení chování Donalda Trumpa, což ještě umocnilo pozvání Trumpa juniora. Američtí republikáni se tímto značně posunují od pravých konzervativních hodnot směrem k „trumpismu“, jenž však nemá s rozumným konzervatismem nic společného. Pokud někdo myslí boj za záchranu západní civilizace vážně, nemůže uhýbat před neustálou palbou na státní instituce. Tak jako se konzervativní kruhy tvrdě staví proti šílenostem organizací, jako je Black Lives Matter, a jejich nápadu omezit prostředky pro policii, musí se stejným nasazením zakročit proti opakujícím se atakům Donalda Trumpa na tajné služby, volební orgány nebo uznávaného epidemiologa Anthonyho Fauciho.

Reakce na Covid-19

Druhého velkého přešlapu se agresivní konzervativci dopouštějí v jejich reakci na současnou pandemii Covid-19. Nic v uplynulém roce nerozdělilo společnost zprava i zleva tak jako příchod koronaviru. Frustrace, rozpolcení a hněv ve všech koutech světa jsou pochopitelné. Od konzervativců by však člověk očekával zásadovost a lpění na hodnotách. Agresivní konzervativci se bohužel rozhodli pro radikální postoje, nad kterými musí rozum stát.

Začněme znovu u Ameriky, kde řada lidí v konzervativním táboře Covid-19 nešťastně zlehčovala či popírala. Jedním z nich byl Dennis Prager – zakladatel známé Prager U. Tato platforma bývá nesprávně nálepkována jako šiřitel krajně pravicových či nenávistných příspěvků. Přitom v ní figurují autority jako respektovaný historik Niall Ferguson, komentátor Ben Shapiro nebo psycholog Jordan Peterson. Tyto osobnosti se pokoušejí vtáhnout mladé lidi do politiky a inspirovat je konzervativními hodnotami, jako je úcta k západní demokracii. Nicméně v případě Covidu Dennis Prager přestřelil. Od počátku pandemie odmítá jakákoli opatření, jejichž cílem je snížit počet obětí. Jeho argumentem je historický příklad reakce USA na nečekaný příchod tzv. hong­kongské chřipky na konci 60. let 20. století, kdy vláda i přes tisíce obětí nijak neomezila svobodu obyvatel. „V roce 1969 umřelo 100 000 Američanů na hongkongskou chřipku. 100 000! A žádný lockdown se nekonal. Nebyly žádné zákony o (ne)opouštění svého domu. Nebyly žádné zákony na to, kam můžete jít,“³ prohlásil Dennis Prager v podcastu.

Fakt, že Spojené státy tehdy reagovaly jinak, přece neznamená, že to bylo správně. Nemůžeme se odvolávat na židovsko-křesťanské hodnoty, a vzápětí fakticky podporovat strategii ponechání nemocných napospas osudu. Jistěže tento přístup získává spoustu fanoušků, obzvlášť těch, kteří zažívají silnou frustraci kvůli lockdownu. Někteří přišli o práci, jiní se potýkají s psychickými problémy. Touha po svobodě je legitimní, stejně jako konstruktivní kritika federální vlády nebo jednotlivých států za jejich zvolenou strategii. Ale bezhlavé popírání Covidu či banální srovnávání nemoci s chřipkou konzervativnímu táboru dlouhodobě nijak nepomohou. A už vůbec není přijatelné vyzývání k neposlušnosti vůči nařízením, tím se kritici jen diskreditují. V mediálním prostoru budou postupně zařazováni do krajní pravice, seriózní debata tím skončí a s ní bohužel i rozumný apel na obranu západních hodnot.

V Evropě se v tomto ohledu agresivní konzervatismus šířil neméně rychlým tempem. AfD v Německu přirovnává opatření omezující svobodu k nacistickým praktikám.⁴ Někteří poslanci se aktivně účastní demonstrací proti schváleným opatřením. Bývalý předseda AfD Alexander Gauland nazývá vládní omezení diktaturou („Corona-Diktatur“).⁵ Od AfD to však tolik nepřekvapí, pokud čtenář zná i jejich ostatní stanoviska a výroky. U nás to do nejkrajnějšího konce dotáhl Václav Klaus starší, který se ve svém odporu proti vládním nařízením hrdě dostal do rozporu se zákonem. Už měsíce vyzývá k občanské neposlušnosti a odmítá dodržovat vyhlášku o povinném nošení roušek. Zde je potřeba podotknout, že je zcela legitimní a pochopitelné kritizovat vládu za její chaotické vládnutí. Vláda ve druhé vlně naprosto selhala. To ovšem nemůže znamenat, že občan nebude dodržovat zákony, které se mu znelíbí. Není tohle ještě větší útok na tradiční instituce, jako je právní řád? Výsledkem může být opět jen vlastní diskreditace a vyprázdnění vážného varování před levicovými tendencemi v západním světě. Když se může střílet do principu právního řádu, k čemu je potom konzervatismus?

Radikální rétorika a neustálé kopání do soupeře

Třetí potíž agresivního konzervatismu je spíše věcí taktickou než mravní. Je to problém neustálé potřeby kopat do soupeře, nejčastěji opět do nové levice, čímž se však jen přilévá olej do ohně a stupňuje napětí. Jasným příkladem je současný stav Demokratické strany v USA. O tom, že se strana, resp. jedna z jejích frakcí výrazně radikalizovala, není pochyb. O žalostné situaci demokratů by se daly psát celé statě, jejich posun doleva je nutno brát kriticky a obezřetně. Nicméně k jejich radikalizaci nezpochybnitelně přispělo také buranské chování Donalda Trumpa, který druhou stranu neustále provokuje.

Agresivní konzervatismus urážek, laciných nálepek a tweetů v dlouhodobém horizontu nemůže zvítězit, jak ostatně naznačují i poslední volby. Je to přirozené: když budu do někoho stále silněji kopat, jeho jedinou touhou bude vrátit mi to i s úroky. Až se dostane k moci, svrhne vše, i to dobré, jenom proto, že to bylo spojeno s mou osobou. U Trumpa to platí naprosto dokonale. Otázka migrace v Americe i další problémy, které konečně někdo nahlas pojmenoval, se staly terčem pro radikalizující se demokraty, kteří chtějí přejít do druhého extrému, kterým je nekontrolovaná migrace. Vše z Trumpovy politiky, i to dobré, se automaticky stalo terčem levice a mediálního mainstreamu. Útok na Kapitol dal navíc baronům ze Silicon Valley příležitost vypnout Trumpa na sociálních sítích a umlčovat další konzervativní hlasy. Potom už prakticky nezbývá prostor pro dohodu. Výsledkem je pouze narůstající polarizace. Demokrati nenáviděli Bushe, republikáni zase Obamu, ale za jejich éry nepadala slova o občanské válce. Ať vyhrál volby kdokoliv, u nastupujícího prezidenta zde vždy byla vůle po sjednocení společnosti.

Trumpův styl plný emocí a vymezování vůči radikální levici je zábavný. Je to směs show, vtipných výkřiků a ohnivého zápalu. Létají tu silná slova, vše má takříkajíc drive. Ale z dlouhodobé perspektivy může přivodit jen ještě větší radikalizaci nové levice, která bude mít umetenou cestu ke svým reformám. Soupeř se nedá porazit zesměšňováním. Rozbouřené davy nikdy neuklidnily posměšky. Místo laciného ataku je mnohem výhodnější ovládnout témata, která zbytečně přenecháváme druhé straně. Je to lepší než zbůhdarma zapalovat ohně.

Příklad Roosevelta a Churchilla

Problémem agresivního konzervatismu je tedy jeho příliš velké štěpení společnosti. Neumí svou vizi prodat tak, aby lidi uklidnila. V tomto ohledu pro nás může být inspirací paternalistický konzervatismus, který v historii sloužil jako lék proti šířícímu se marxismu. Prvním paternalistickým konzervativcem byl v době největší slávy viktoriánské Anglie ministerský předseda Benjamin Disraeli. Jelikož si byl vědom zvětšující se propasti ve společnosti, prosazoval tzv. konzervatismus jednoho národa. Disraeli se obával rostoucí polarizace v důsledku industrializace a proměny společenského řádu. Jeho strategií proto bylo výrazně zmírňovat napětí mezi bohatými a chudými, a tím zabránit sociálním nepokojům.

Podobnou cestu zvolil v USA prezident Theo­dore Roosevelt, jenž bývá někdy nazýván „konzervativcem v roli pokrokáře“.⁶ Jako republikán zahájil rozsáhlé sociální programy, které usilovaly o zlepšení napjatých vztahů mezi dělníky a podnikateli. Myšlenky komunismu se šířily jako lavina a argumentační ražení proti marxismu nestačilo, stejně jako dnes nestačí pouhé argumenty na adresu zeleného šílenství. Legislativa měla pomoci nespokojeným dělníkům, a tím v nich utlumit revoluční étos. Proto se Theodore Roosevelt zasadil o řešení, jež se sice ne vždy setkala s pozitivním ohlasem v jeho straně, ale zato přispěla ke snížení polarizace. V roce 1901 se například postavil za protestující dělníky v Pensylvánii, poté se postaral o zkrácení pracovní doby na osm hodin a zajištění bezpečných podmínek na pracovišti. Díky spojenectví s asi nejmocnějším předsedou Sněmovny reprezentantů Joem Cannonem se mu rovněž dařilo prosazovat omezení moci monopolů. Nemálo se zasadil o ochranu životního prostředí. Za svou politiku se nakonec dočkal odměny v dalších volbách v roce 1904, kdy svého protivníka Altona Parkera porazil o 2,5 milionu hlasů, což byl v té době rekordní náskok.⁷

Podobně uvažoval i Winston Churchill. Ještě předtím, než se stal premiérem, se zasloužil o legislativu, která pomáhala dělníkům, a brala jim tedy důvod poohlížet se po marxismu. Nechoval se sice dvakrát gentlemansky, bolševiky nazýval neandrtálci a komunismus „duševní a morální chorobou“,⁸ ostrý tón však vyvažoval legislativní prací, kde měl prakticky totožný cíl jako Theodore Roosevelt: nenechat propuknout revoluci. Pravdou zůstává, že Churchill v té době nebyl typickým konzervativcem. Stranický trikot střídal rychleji než zapálené doutníky a svými sociálními snahami zkrátka vybočoval. Boris Johnson o něm v knize Faktor Churchill napsal: „Dnešní toryové by jeho řeč vůbec nepokládali za řeč konzervativce. Margaret Thatcherová by se z ní vztekla.“⁹ Churchill nebyl konzervativec podle nějakého vzoru, reagoval na přicházející hrozby. Chtěl zemi ulevit od štěpicího tlaku, kterému léta čelila. Proto v roce 1908 přišel se zákonem o mzdových úřadech, jejichž úkolem bylo v budoucnu stanovit minimální mzdu v některých odvětvích. Následně představil program proti nezaměstnanosti. Socialistické vidění světa bylo Churchillovi cizí, ale nemohl ignorovat revoluční vlny. Nálepky na protivníky nestačily. Bylo potřeba bojovat věcně.

Reaganova cesta

Ronald Reagan měl za sebou výrazně odlišnou cestu. Po recesi 70. let a otřesení keynesiánského modelu státních intervencí nabídl Američanům jednoduchý program: pryč s vládou, nastartovat ekonomiku, porazit Sověty. Už nebylo třeba mírnit tlaky marxistické revoluce, která se všude postupně vyčerpávala. Výzvou se stalo národní spojení proti „Říši zla“. Na rozdíl od Trumpa využil Reagan své heslo z kampaně „Let’s Make America Great Again“ jako symbol pro sjednocení národa bez ohledu na barvu stran. Trump si toto heslo naopak vybral jako nástroj na rozdělení společenských táborů – my a oni. Zatímco Reaganův silně antikomunistický konzervatismus tzv. nové pravice přinesl pozitivní atmosféru a větší konsenzus mezi demokraty a republikány, Trump svou agresivitou konzervatismus zdiskreditoval.

Srovnejme jen volbu soudců v Reaganově a v Trumpově éře. Útok levice na Trumpovy nominace do Nejvyššího soudu, ať už to byl Brett Kavanaugh nebo Amy Coneyová Barrettová, jsou zavrženíhodné. K této atmosféře prostého napadání ale přispěl stejnou měrou i Trump, který soupeřům otevřel cestu. Ronald Reagan naopak o štěpení společnosti nestál. Dokázal s demokraty mistrně spolu­pracovat i v tak citlivých oblastech, jako je právě schvalování soudců. Připomeňme, že Antonin Scalia, jeden z nejkonzervativnějších soudců vůbec, byl v roce 1986 zvolen v Senátu jednomyslně.

Tam, kde Roosevelt a Churchill pracovali se zákony, si Reagan pomáhal charismatem a vtipnou rétorikou. Hollywoodské vystupování Reagana mělo mimořádně sjednocující efekt. Jeho vtipy dokázaly v živém přenosu rozesmát i protikandidáta Waltera Mondalea, který ve volbách v roce 1984 uhrál pouze dva státy. Reagan uměl soupeře urazit tak, že to vlastně nepoznal. Takhle jeho styl popisuje Henry Kissinger:

Reagan projevil mimořádný talent pro sjednocování amerického lidu. Jako osobnost byl nezvykle příjemný a nefalšovaně přátelský. Dokonce i oběti rétoriky si ji nechtěly brát osobně. I když na mne v roce 1976 během svého neúspěšného zápasu na získání prezidentské nominace hořce útočil, nemohl jsem vůči němu pociťovat trvalou nechuť, přestože jako poradce pro národní bezpečnost jsem jej po mnoho let informoval o politice, na niž nyní útočil – a on proti ní tehdy nijak neprotestoval. Sám jsem po skončení kampaně nevzpomínal na předvolební rétoriku, nýbrž na kombinaci zdravého rozumu a laskavého vtipálkovství, jež Reagan projevoval na instruktážních schůzkách.¹⁰

Na Reaganův styl a na boj proti ekonomickému i kulturnímu marxismu se dnes odvolává kdekdo. Mnohem více se zapomíná na jeho apel na sjednocení. Reaganův konzervatismus ukazuje, jak vhodně kombinovat ideový zápal s rétorickým šarmem. Jeho politika dnešním konzervativcům ukazuje, jakým způsobem mají svádět souboj s levicí. Od agresivního konzervatismu je na míle daleko.

Opačný problém: pozor na německý appeasement

Používat slovo appeasement ve spojení s Německem působí obzvlášť komicky, přesto tento termín trefně popisuje stav konzervatismu, nebo spíše posledního zbytku konzervatismu v řadách německé CDU. Problémem Německa není agresivita a polarizace, ale spíše druhý nebezpečný proti­pól – naiv­ní ustupování levici. Umírněnou rétoriku a věcný střet, pro který argumentuji, nesmíme zaměňovat s ignorováním zásadních témat jenom proto, aby nás levice nenařkla z extremismu. Zatímco agresivní konzervatismus má potřebu neustále útočit na soupeře, konzervatismus appeasementu mu hodlá dál a dál ustupovat. Účinek je bohužel stejný. Voliči se cítí zrazeni ústupky a přidávají se k radikálnímu táboru, který pojmenovává jejich problémy. Výsledkem je opět rozdělení společnosti, byť tentokrát nezamýšlené. Tento scénář nastal po podcenění migrační vlny, kdy Angela Merkelová naprosto přehlížela obavy Němců. Nemalá část CDU se proto rozhodla protestně hlasovat pro AfD, a džin byl vypuštěn z lahve.

Kvůli historické zkušenosti měl málokdo na konzervativní scéně odvahu kritizovat fatální chybu německé vlády. Britský intelektuál Douglas Murray tento fenomén výstižně nazývá „tyranií viny“.¹¹ Zatímco populistické strany rostly, německá konzervativní scéna většinou mlčela. Merkelová navíc dělala všechno pro to, aby konzervativní křídlo CDU ze scény vymizelo. Poslední kritické tóny proti nepřijatelné migrační politice a nedostatečné kontrole hranic z CDU postupně vyprchávaly. Velká kritička migrační politiky Erika Steinbachová v roce 2017 z CDU vystoupila, neboť CDU podle jejích slov rezignovala na ochranu hranic, a tedy i svrchovanost státu. Deník Die Welt v témže roce konstatoval žalostný pád strany titulkem: „Německý konzervatismus a CDU jsou vyhořel铹². Appeasement CDU vůči levicovým Zeleným ale pokračoval dál i v dalších oblastech, třeba v environmentální politice, kde bylo definitivně ohlášeno ukončení provozu jaderných elektráren. Pokud k tomu přidáme schválení manželství pro homosexuály, mnoho konzervativního už toho v CDU nenajdeme.

Mezi dvěma extrémy

Vývoj v Americe nebo v Německu neovlivníme. Můžeme si tedy alespoň přát, aby si konzervativci všude na Západě vzali z posledních let ponaučení. Američtí republikáni by se například měli zbavit Trumpa, ponechat si z jeho politiky to podstatné (snížení daní, řešení migrační otázky, soupeření s rostoucí Čínou) a do příštích voleb nominovat rozumné kandidáty, jako je třeba Nikki Haleyová.

Agresivní konzervatismus i appeasement mají totiž prakticky stejné účinky: radikalizaci, polarizaci a nakonec vyprázdněnost rozumného konzervatismu. Oba jsou pouze krátkodobými výstřelky, které ve finále odradí voliče. Pokud si přejeme úspěch konzervativní politiky, řešením (ve srovnání s appeasementem) není ustupovat, ale řádně pojmenovávat problémy, které trápí občany. Nestrkat hlavu do písku před potížemi společnosti jenom proto, že mainstream se ubírá jiným směrem. Nepřenechávat klíčová témata levici, která z nich dělá revoluční agendu. Krásným příkladem je téma životního prostředí, kde už můžeme vidět postupnou reakci konzervativců na tento fenomén. A stejně tak by se umírněný konzervatismus (ve srovnání s agresivním) měl držet stranou osobního napadání a pojmenovávat problémy věcně. Tvrdě kritizovat vládu, ale být připraven k dialogu s druhou stranou. Musí chránit demokratické instituce, ne si jen vybírat kulturní linku a slepě brnkat na strunu identitární politiky. V neposlední řadě konzervativci nesmějí naskakovat na různé mediální vlny a zbytečně provokovat lacinými nálepkami. Pak může zdravý konzervatismus zvítězit. Ten agresivní to být nemůže.

Poznámky

1. Schäfer, Peter. 1995. Prezidenti USA. Od George Washingtona po Billa Clintona. Praha, Mladá fronta, s. 25.
2. Mishra, Stuti. 2020. Trump ‘planning opposing rally’ on Biden’s inauguration day. The Independent. Dostupné na: https://www.independent.co.uk/news/world/americas/us-election-2020/trump-rally-2024-biden-inauguration-b1767304.html
3. Facebook. Online video. https://www.facebook.com/DennisPrager/videos/no-lockdowns-for-the-1969-hong-kong-flu/1165430000464033/, 27. května 2020.
4. EuroNews. 2020. AfD trägt Corona-Proteste in Bundestag und schockt mit Nazi-Vergleich. Dostupné online: https://de.euronews.com/2020/11/18/afd-tragt-corona-proteste-in-bundestag-und-schockt-mit-nazi-vergleich
5. Die Zeit. 2020. AfD spricht von „Corona-Diktatur“. Dostupné online: https://www.zeit.de/politik/deutschland/2020-10/corona-beschluesse-angela-merkel-alexander-gauland-kritik-opposition?utm_referrer=https%3A%2F%2Fwww.google.com%2F
6. Schäfer, Peter. 1995. Prezidenti USA, c. d., s. 268.
7. Tamtéž, s. 271–273.
8. Johnson, Boris. 2016. Faktor Churchill: Muž, který psal dějiny. Kniha Zlín, s. 161.
9. Tamtéž, s. 98.
10. Kissinger, Henry. 1996. Umění diplomacie. Od Richelieua k pádu Berlínské zdi. PROSTOR, s. 800–801.
11. Murray, Douglas. 2017. The Strange Death of Europe. Immigration, Identity, Islam. Bloomsbury Continuum, s. 157.
12. Büscher, Wolfgang. 2017. Der deutsche Konservatismus und die CDU sind ausgebrannt. Die Welt. Dostupné online: https://www.welt.de/debatte/kommentare/article161259389/Der-deutsche-Konservatismus-und-die-CDU-sind-ausgebrannt.html

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1 / 2021)