Psal verše na kartičky
Památce básníka Lva Rubinštejna

V polovině ledna zemřel básník Lev Rubinštejn (1947—2024), jedna z klíčových postav sovětského literárního undergroundu, spoluzakladatel uměleckého hnutí nazývaného moskevský konceptualismus. Příčinou jeho smrti byla banální moskevská dopravní nehoda — na přechodu pro chodce ho srazil automobil. Lev Rubinštejn se proslavil tím, že psal poezii na očíslované papírové kartičky — stejné, jako tenkrát bývaly v šuplíčcích kartoték knihoven. Od sedmdesátých let byl populární nejen v Sovětském svazu, ale i za železnou oponou, kde byl hojně překládán. Lev Rubinštejn nebyl pouze básník, ale také angažovaný liberální intelektuál. Hájil nespravedlivě stíhané, účastnil se akcí na obranu demokracie a občanských svobod a komentoval aktuální události ve své zemi. V roce 2014 se připojil k těm, kteří odsoudili nezákonnou anexi Krymu, v březnu 2022 podepsal otevřený dopis ruských spisovatelů nesouhlasících se „zločinnou válkou“ vedenou na Ukrajině. Jako účastník debat o společenském dění v Rusku býval Rubinštejn často slyšet na vlnách Rádia Svoboda. Následující rozhovor, poslední pro pořad Kultura politiky, s ním byl natočen v roce 2015. Básník v něm mluví nejen o tom, co je to konceptuální umění, ale také jak vnímá míru osobní odpovědnosti za politickou situaci v zemi. (Ivana Ryčlová)

---

Jste považován za jednoho z otců ruského konceptualismu. Můžete ­čtyř­le­tému dítěti vysvětlit, co to je?

Čtyřletému dítěti? Ne, čtyřletému dítěti nedokážu vysvětlit například ani to, jak funguje metro.

 Tak to vysvětlete, jak nejlépe umíte.

 Někdy v polovině sedmdesátých let se spontánně vytvořila komunita výtvarníků a několika spisovatelů, kteří cítili potřebu jít takzvaně proti proudu. Výtvarníci začali aktivně používat ve svých dílech verbální složku – slova a texty. Zároveň někteří básníci pociťovali silnou potřebu vizuality. Tehdy vznikla moje kartotéková poezie. Výtvarníci cítící potřebu vyjádřit se slovy, a básníci, kteří naopak cítili potřebu vizuálního projevu, vytvořili umělecký proud, který se nazývá moskevský konceptualismus.

Nejsem si jistý, jestli by to pochopilo čtyřleté dítě. Ale já jsem to pochopil.

Pokud mám být přesnější, tak konceptuální umění tvrdí, že znak sám o sobě je objektem. Znak může nahradit to, co označuje. Je primárnější než to, co je za ním. Předpokládejme, že umělec napíše na plátno slova: „Tento obraz zobrazuje venkovskou krajinu, uprostřed kompozice vidíme krávu.“ Umělec, který na plátně popisuje svůj vlastní obraz, je konceptualista.

Nebo můžete třeba napsat: „Tento obrázek uráží city věřících.“

Může to dopadnout jakkoli. Buď autor na obraz napíše, co zobrazuje, nebo napíše, k čemu je obraz určen. Pokud má konceptualista provokativnější cíl, napíše, že vás chce tímto obrazem například urazit.

Máte nějaké příznivce? Konkurenty?

Žádní konkurenti neexistují, jsou jen kolegové. Mnozí z nich už bohužel nežijí. V literatuře byli za konceptualisty vždy považováni asi čtyři lidé: Vsevolod Někrasov, Dmitrij Prigov, já a prozaik Sorokin.^[1] Kdysi jsme byli taková silná parta. Plus mnoho dalších umělců: především Ilja Kabakov, Viktor Pivovarov, Erik Bulatov, Oleg Vasiljev. Výtvarníci mají zkrátka své následovníky.

A mají následovníky i spisovatelé?

Spisovatelé kupodivu ne.

Takže to všechno umře společně s vámi?

Proč by to mělo umřít, když existují texty, které lidé dodneška čtou?

Protože je to zakonzervovaná historie. Nevzniká nic nového.

Jak to že ne? Já píšu dál. Sorokin píše dál. Prigov toho napsal tolik, že i když je mrtvý, budou ho číst ještě nejméně deset let. Konceptualismus jako aktuální praxe nezemřel. Stal se nedílnou součástí dějin umění. Objevují se nové generace čtenářů. Čtou naše texty a vůbec nepřemýšlejí o nějakém konceptualismu. Není to uzavřený systém. Konceptualismus byl určitou metodou. Metodou tvorby různých textů a charakteristických objektů.

Několikrát jste zmínil Prigova. Stýská se vám po něm?

Ano. Moc se mi po něm stýská. Byli jsme si hodně blízcí, i když jsme se v posledních letech moc nevídali. Buď jsem byl někde pryč já, nebo on. Ale důležité pro mě bylo, že tu někde byl. Mám spoustu skvělých přátel, se kterými si velmi rozumím. Ale s Prigovem jsme si rozuměli na úplně jiné úrovni. V jeho nekrologu jsem napsal, že tak   to mají snad jen dvojčata. Bylo to absolutní souznění. Opravdu mi moc schází. Občas se mi stane, že jdu po ulici a mluvím s ním. Vždycky mě zajímá, jak by to či ono vnímal a hodnotil.

Který ze současných spisovatelů zachází s ruštinou nejvynalézavěji?

Z prozaiků bych si nejspíš vybral Sorokina. Je to člověk, který našel úžasně přesný a produktivní systém psaní.^[2]

Jednou jste řekl, že už nedokážete číst beletrii, protože se vám zdá, že všechno už bylo dávno napsáno. Znamená to, že beletrie nemá budoucnost?

Ne tak docela. Pokud to tak cítím, neznamená to, že literatura nemá budoucnost. To je můj, jak se říká, osobní názor. Netvrdím, že to tak skutečně je. Vnímám to tak já. Ano, nebaví mě číst současné romány, protože mám pocit, že to všechno už jsem někdy četl. Raději si přečtu něco znovu. Raději si znovu přečtu Annu Kareninu. Nebo ­Oblomova. Mimochodem toho jsem četl znovu nedávno. Je to úžasná próza. Byly doby, kdy ruský román hrál velice důležitou společenskou a kulturní roli. Dnes tuto roli hrají jiná umění. Třeba seriály. Dřív se však romány četly podobným způsobem, jako dnes sledujeme seriály: pomalu, po kouskách, pod lampou.

Je Rusko stále tak silně ovlivňováno slovem, jako tomu bylo za Sovětského svazu?

Mnohem méně. V nových generacích vidím vítězství vizuality, k němuž mimochodem na Západě došlo už dávno. Vizuální svět je nyní aktivnější, agresivnější a víc nás ovlivňuje. Vyrůstal jsem v době, kdy byl takový nedostatek vizuálních vjemů, že si to dnes těžko dokážete představit. Nebylo se na co dívat. A přesto se lidé stále z něčeho těšili: z lesa, z kvetoucích jabloní…

Jeden z druhého…

Ale lidská existence byla na vizuální vjemy ne­uvěřitelně chudá. Svět kolem ní byl šedý.

Bude někdy literatura schopna zapůsobit na svět tak silně jako v 19. století nebo na počátku 20. století?

To si nemyslím, protože technologická situace je nyní jiná. Pro mě je teď nejzajímavějším literárním textem – a to myslím naprosto vážně – Face­book. Zdá se mi, že je to nejmodernější, nejdynamičtější a nejslibnější literární žánr. Je tam sice spousta všelijakých sraček, ale pro mě je to zajímavé, vzrušující.

Protože je to totéž jako vaše kartotéka?

Svým způsobem ano. Rozdíl je však v tom, že kartotéky mám pod kontrolou, kdežto Facebook je spontánní záležitost. Beru si z něj jenom to, co potřebuji. Nečtu všechno. Myslím si, že umělecké vnímání světa je schopnost vybrat si z informačního šumu a chaosu to, co považujete za důležité, smysluplné a konstruktivní. To je to, o co se snažím.

Co vlastně děláte? Kdybyste měl pracovní knížku, co by v ní bylo?

Dělal jsem toho spoustu. No a teď jsem, s prominutím, důchodce. [V době natáčení rozhovoru bylo Rubinštejnovi 68 let. Pozn. IR.] V sovětských dobách jsem si, jako mnoho lidí patřících ke stejné sociální a kulturní vrstvě jako já, vědomě vybíral takovou práci, která neznamenala kariéru. Nepracoval jsem v kotelně jako někteří moji přátelé a kamarádi, ale proseděl jsem dvacet let v knihovně jako bibliograf. Každý den jsem chodil do práce. Hodně mi to dalo. Plat byl mizerný, ale byla to doba, kdy lidi peníze moc nezajímaly. Byly to veselé časy, skromné, ale hladem jsem netrpěl. Co je skutečný hlad, mi vyprávěli jen rodiče.

Čím jste kromě knihovníka byl ještě?

Po knihovně jsem se na chvíli stal svobodným umělcem, začal jsem hodně jezdit do zahraničí. Víte v polovině devadesátých let pár dolarů či německých marek znamenalo velké peníze. Občas jsem odjel do Mnichova na nějaký festival, vydělal jsem si tam 500 marek a za ně jsem pak v Moskvě celou zimu žil. Cítil jsem se jako někdo, kdo si žije na vysoké noze. Na vysoké noze v tom smyslu, že jsem nakupoval jídlo na trhu a občas jezdil taxíkem. A od roku 1996 jsem pracoval v různých médiích: Itogi, Ježenědělnyj žurnal, Bolšoj gorod, Grani.

Proč jste donedávna s takovou vytrvalostí, ­ne-li přímo posedlostí, psal pro web Grani.ru, který byl naším státem zablokován? Nikdo ho nečte.^[3]

Žádná tvrdohlavost nebo posedlost v tom nebyla. Prostě jsem tam psal, stejně jako před zablokováním. Ta blokace byla nezákonná. Pochopil jsem to i já, člověk, který je právně negramotný. Nejde o posedlost. Pro mě je to otázka kamarádství a slušnosti. Když stránky četlo hodně lidí, psal jsem rád, a když byly zablokovány, měl jsem je opustit a psát tam, kde mě bude číst víc lidí? To by bylo divné. Moji přátelé a kolegové tam pracovali dál. Psal jsem pro ně.

Mimochodem, napadlo by vás před pár lety, že je něco takového možné? Že během pěti vteřin vláda vypne webovou stránku, na které pracujete, jako světlo v místnosti?

Na jednu stranu jsem to nepředpokládal. Na druhou stranu ve svém věku, se zkušeností, kterou po letech života v našem státě mám, vím, že se může stát cokoli. A nemusí to být nutně to nejhorší. Mohou se stát i skvělé věci. Například jsme si ani v nejbujnější fantazii neuměli představit, že jednoho dne tu nebude sovětská moc. A stalo se to. Nikdo z nás si nedokázal představit, že v roce 1989 padne Berlínská zeď a Německo se sjednotí. Že akademik Sacharov promluví v Kremlu. Nedokázali jsme si představit hodně věcí.

Vzpomínám si, jak jsme se kdysi setkali u soudu během procesu s Tolokonnikovovou a Aljochinovou z punkové skupiny Pussy Riot.^[4] Dali jsme se do řeči a vy jste řekl, že vám Moskva připomíná Paříž okupovanou nacisty: život jako by šel dál, všichni dělají to, co obvykle, ale je cítit, že zlo je velice blízko. Když se dnes ohlédneme zpět, zdá se nám tato doba mnohem vlídnější než dnes. Pokud byla tehdejší Moskva „okupovanou Paříží“, čím je dnes?

Teď je také okupovanou Paříží. Jenom s tím rozdílem, že tenkrát to byl čtyřicátý rok. A teď je to rok čtyřicet tři, kdy všechno přitvrdilo, kdy se začalo opravdu pátrat po lidech spojených s podzemím, s odbojem. Nic se nezměnilo, jenom realita je surovější.

V minulosti jste několikrát řekl, že boj je přirozený stav člověka. To však znamená, že vždycky budete s něčím nespokojen. A žít v neustálé nespokojenosti je těžké. Je pro vás z nějakého důvodu důležité udržovat se v takovém stavu?

Nemluvil jsem o boji, ale o odporu.

Ale to je totéž.

Není. Boj je neproduktivní stav. Ale klást odpor… i v biologii to znamená živý organismus. Takový, který odolává prostředí. Když je člověk nastydlý, jeho teplota stoupá a organismus se brání. Totéž platí pro život ve společnosti – člověk musí klást odpor, aby se nenechal pohltit entropií. Člověk by v sobě neměl pěstovat nespokojenost, to je hloupé a sebedestruktivní. Měl by v sobě spíš pěstovat představu, že má určitá práva. Musí reagovat na jakýkoli pokus o to, že by jeho přirozená práva byla porušována, že by byl ovládán. Pro tvůrčího člověka je tento proces obzvlášť důležitý. Veškerá umělecká činnost je aktem odporu. A v některých letech to byla záchrana. V 70. letech jsem jakoukoli uměleckou činnost definoval jako technologii osobní záchrany před okolním pochmurným a destruktivním světem. Formy odporu závisejí na temperamentu. Někdo to dělá slovy. Někdo jde protestovat do ulic. Někdo odjíždí, protože si uvědomuje, že jeho přirozená práva zde budou neustále porušována.

Proč jste také neodjel? Žil jste v Berlíně. Určitě tam máte stále kontakty.

Protože mě to zajímá. Sem patřím.

Svůj odpor vyjadřujete spíš slovy, nebo spíš chodíte protestovat do ulic?

Spíš slovy, samozřejmě.

Posledních deset let nebo možná ještě déle se o vás mluví v první řadě jako o občanském aktivistovi a až potom jako o básníkovi a spisovateli. Je vám to nepříjemné?

Nelíbí se mi to. Je mi to nepříjemné, protože to tak prostě není. Byly doby, kdy jsem byl aktivní na sociálních sítích a považoval jsem to za důležité. Ale nedej bože, aby mi z toho někdo dělal profesi.

A se sovětskou mocí jste bojoval, nebo jste se spíš držel stranou?

Držel jsem se stranou, což mimochodem v té době nebylo zrovna snadné.

Proč?

Protože sovětský režim, na rozdíl od toho současného [zdůrazňuji, že rozhovor je z roku 2015, pozn. IR], byl totalitní a vyžadoval spoluúčast všech. Dnes se od lidí vyžaduje apolitičnost: nevyvíjejte žádnou aktivitu, tady máte zábavu, tady máte kavárnu, tady máte diskotéku, jen se nepleťte do našich záležitostí. Ale tehdy se předpokládalo, že se do těchto záležitostí zapojí každý. Začínalo to úplnými nesmysly, třeba hlasováním o rezoluci odsuzující izraelské válečné operace. Od lidí se očekávala aktivita a spoluúčast. V kriminálním světě rovněž platí požadavek „příslušnosti“. To je charakteristické pro mafiánská a gangsterská společenství. Aby tehdy člověk udělal kariéru, musel být členem strany, chodit na schůze a tak dále. My – moji kolegové a já – jsme se od toho všeho distancovali, jak jen to šlo.

Nyní se naopak snažíte být účastníkem některých událostí.

 Ale kdepak, nesnažím…

Pouliční protesty, aktivita na Facebooku…

 To se prostě stává. Je to přirozené. Ale v sovětských dobách se psaní avantgardní poezie chápalo jako protest proti režimu.

Něco jako účast na veřejné protestní akci?

Ano. Zejména pokud jste báseň publikoval v zahraničí. Už to byl akt zrady. Pak si vás předvolali a následoval přibližně takovýto dialog:
Proč byla vaše povídka publikována v takovém a takovém časopise?
Nemám tušení.
Takže vy jste ji nikomu nedával?
Ne. Já jenom píšu a občas to dám přečíst různým lidem. Je na tom něco špatného?
Ne, to není protizákonné. Promiňte.
V emigrantských vydáních byl na titulní straně název a dole zvláštní redakční poznámka: „Díla autorů žijících na území SSSR jsou publikována bez jejich vědomí.“

Aby autoři nebyli ohroženi?

Ano. I když o publikaci svých děl samozřejmě věděli. Na začátku osmdesátých let jsme měli německé přátele, kteří se o nás začali zajímat a začali nás překládat. A jejich prostřednictvím jsme tam posílali všechno, co jsme měli, všechny rukopisy. Obávali jsme se, že doma bychom o ně mohli přijít.

Něco jako archivace.

Ano, protože každá domovní prohlídka znamenala ohrožení. A někde se to všechno muselo přechovávat. Pamatuji si, jak jeden Němec nebo Francouz vyvezl obraz Erika Bulatova tak, že ho sroloval jako koberec. Na celnici se ho ptali, co to veze. Odpověděl, že si na trhu koupil koberec.

Podobá se současný režim sovětskému? Nebo je to něco úplně jiného?

Je jiný. Ale je tu spousta analogií. Protože nemají moc fantazie. Rétorika a stylistika jsou hodně okopírované. Ale byl-li sovětský režim, obrazně řečeno, důsledkem modernistické estetiky  – stejně jako celá revoluce –, současný režim je už projevem estetiky postmodernistické, kde se všechno vrší na jednu hromadu, kde v televizi koexistují komunisté s antikomunisty. Kde jsou komunisté s papeži, kde papežové mohou posvětit pomník Stalinovi. Hlavně se nám do toho nikdo nepleťte a nechte nás krást.

Loni jste byl vyslýchán vyšetřovací komisí. Bylo to pro básníka ponižující? Nebo je to naopak zkušenost, na kterou — jako profesionální disident — můžete být hrdý?

Nikdy jsem nebyl disident. A epizoda, o které mluvíte, byla nechutná. Asi před třemi lety se v Museonu^[5] konala akce. Byli tam pozvaní různí autoři, aby vystoupili. Patřil jsem k nim také. Protože vystupuji poměrně často, ani si nepamatuji, kdo všechno tam byl. Vyšetřovací komise rozhodla, že organizátoři zpronevěřili nějaké finanční prostředky, které jim přidělil stát. Nevím, proč by měli být v této souvislosti vyslýcháni ti, kteří tam vystupovali. Na radu svého právníka jsem odmítl vypovídat. Ne proto, že bych měl co skrývat. Ale protože mi vysvětlili, že ať řeknu cokoli, určitě to nějakým způsobem zneužijí.

Co ve vás dnes vzbuzuje optimismus? Dokážete vstávat s úsměvem na tváři?

Mám velmi skromné potřeby. Usmívám se, když mě nic nebolí, když mě večer čeká příjemné a zajímavé setkání, když vím, že za týden budou dny zase o něco delší. Tyto věci mě činí šťastným. Umím se radovat z maličkostí.

Je něco, co vás zneklidňuje?

Spousta věcí. Když mé blízké potká něco nepříjemného. To, co se děje v naší zemi, mě zneklidňuje. Nemůžu se od toho teď distancovat. V SSSR jsem se distancoval, ale teď nemůžu. Protože cítím svou spoluúčast na tom, co se teď děje. Narodil jsem se v SSSR, ale netýkalo se mě to. Byla to moje země, ale ne můj stát. Teď je to jiné. Všechno, co se teď stalo, se stalo před mýma očima a i mým přičiněním. Tak se mi to jeví. ¡

/ Rozhovor vznikl v roce 2015. Na Rádiu Svoboda byl reprízován pod názvem Radovaťsja meločam. Pamjati poeta Lva Rubinštejna 14. ledna 2024. Dostupný je z: https://www.svoboda.org/a/radovatjsya-melocham-pamyati-poeta-ljva-rubinshteyna/27291064.html. Pro Kontexty ho přeložila, zkrátila a doplnila vysvětlujícími poznámkami Ivana Ryčlová. /

---

^[1]    Básníci Někrasov a Prigov již nežijí. Prigov byl roku 1986, už za perestrojky, zatčen a poslán na čas do psychiatrické léčebny za to, že na ulici rozdával kolemjdoucím básnické texty. Sorokin, autor kontroverzních bestsellerů přeložených do desítek jazyků, žije v Berlíně.

^[2]    V českém překladu jsou známé např. jeho romány Třicátá Marinina láska, Den opričníka.

^[3]    Pro Grani psal Rubinštejn v letech 2005—2015. Grani mj. natáčely řadu let videoreportáže o protestních akcích v Rusku. Po dnešním prolistování této videokroniky mohou tyto „videoklipy“ posloužit jako ideální materiál sociálním psychologům a antropologům ke studiu fenoménu tzv. rašismu. Dostupné z: https://graniru.org/media/288173.html

^[4]    Členky dívčí punkové skupiny Pussy Riot, souzené za to, že v únoru 2012 v moskevské katedrále Krista Spasitele před ikonostasem zahájily produkci písně Bohorodičko, vyžeň Putina.

^[5]    Moskevská intelektuální kavárna, místo, kde se konají výstavy, autorská čtení apod.

 

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2024)