Restart, nebo revoluce?

Dariusz Karłowicz

POLITIKA & SPOLEČNOST / Evropa

Tak tomu je – a kdo v dva dni nebo ještě víc

zde doufá s jistotou, ten pošetilý je.

Vždyť nikdo nemá z nás dřív zítřek zaručen,

než dokončíme šťastně dnešní noc.1

Téměř pětasedmdesát let míru představuje v dějinách Západu zcela bezprecedentní období. Už třetí generace dospívajících Evropanů zná válku jen z vyprávění. V dějinách kontinentů bychom marně hledali časový úsek, v němž by se každodenní život až do té míry míjel s běžnou zkušeností války v životě jednotlivců i společenství. Nejde koneckonců pouze o mír, ale také o klid, o blahodárnou nepřítomnost velkých otřesů, revolucí, převratů nebo destruktivních krizí, jinými slovy o nepřítomnost traumatické zkušenosti diskontinuity plynoucí z bolestivého rozpadu politických, ekonomických nebo sociálních struktur a jejich následné rekonstrukce. Poválečné euroatlantické uspořádání zaručovalo stabilitu, která se do té doby zdála být nedosažitelná, stejně jako se nedostižný jevil i blahobyt vybudovaný na tomto základu. To všechno dobře víme. Jsou‑li však všechny výhody současného stavu věcí tak cenné, proč je natolik zpochybňován? Proč přípravy oslav pětasedmdesátého výročí konce druhé světové války probíhají ve znamení nepokojů, hořících automobilů a stále sílících protestních hnutí? Odkud se bere ta vlna hněvu a agresivity? Co nechápou roztrpčení zastánci evropského řádu, když vzbouřenci odbývají jejich rozklady o míru, bezpečnosti, vládě zákona a o rozvoji a blahobytu pokrčením ramen? Proč Evropské unii důvěřuje tak málo lidí právě v zemích, které dosáhly zcela mimořádného politického a hospodářského úspěchu?2 Proč si většina Evropanů myslí, že se Unie v příštích deseti dvaceti letech rozpadne,3 a proč každý třetí obyvatel Evropy věří, že mezi členskými státy může během příštího desetiletí vypuknout válka?4 Přežila by EU ve své současné podobě, kdyby byla podobná referenda jako to britské vypsána i ve všech ostatních členských zemích?5 Sečteno podtrženo: Proč je nejdůležitější a patrně i nejzdařilejší politický projekt poválečné Evropy až v takovém rozsahu všeobecně zpochybňován? Oslnilo nás dosažení vysněného cíle natolik, že vůbec nedokážeme vzít v úvahu možnost, že mimořádné výdobytky naší doby mohou mít negativní dopady? Máme nástroje, které by nám umožnily posoudit problémy vyvolané téměř pětasedmdesáti lety nepřerušené kontinuity?

Stabilita – neznámý problém

Evropské dějiny představují život pod vulkánem, jde o kontinuitu provázenou dalšími a dalšími projevy politických otřesů a pohrom. Vojenská tažení, agrese, okupace, vzpoury, povstání, státní převraty, teror, přesídlování, migrace, zhroucení trhu, pohromy způsobené neúrodou, hlad, epidemie – to všechno jsou události obracející život lidí a společnosti vzhůru nohama, zkušenost, jež v minulosti poznamenala život téměř každé generace Evropanů. Úvahy starověku o politice (vyrůstající právě z tohoto kontextu) se soustřeďují na metody zvládání všemocného živlu politické a ekonomické nestability. Otázky týkající se státu, práva, ekonomiky nebo bezpečnosti, s nimiž si lámou hlavu politici, sloužily k řešení toho, jak omezit efemérnost politických útvarů, jak upevnit a zachovat mír a jakým způsobem zajistit co možná nejvyšší kontinuitu. Politická tradice, která se rodila pod dojmem athénských vítězství nad Peršany a pozdějších porážek v peloponéských válkách, neměla důvod měnit agendu ustanovenou Aischylem, Hérodotem, Periklem, Thúkydidem, Platónem a Aristotelem. Cílem bylo udržet na uzdě nahodilosti, zvládnout chaos a zmenšit chudobu, utrpení, strach a nejistotu – a vytvořit podmínky umožňující sklidit úrodu, postavit dům, rozvinout výrobu a obchod, vychovat děti. Toto je nezměněná výzva politiky. A i když se konkrétní vize žádoucího řádu mohly měnit, vždy šlo přece jen o posunutí světa daného lidem, nad nímž visí nepředvídatelné a proměnlivé mračno vzbuzující hrůzu, k něčemu, co je pokud možno stálé, a tedy zároveň jasné, bezpečné, potenciálně dostačující a spravedlivé. Jestliže politika něco vytváří, pak stabilita představuje nepochybně její základní dílo. A směřuje‑li k něčemu, je to právě žádoucí forma stability. Taková je její přirozenost, její DNA a nepodmíněný reflex. Takto také vypadal cíl, k němuž se všichni politikové pokoušeli přiblížit, ale který se pokaždé jevil jako nedosažitelný. Stabilita byla jako stále se vzdalující horizont, připomínala Sisyfa, jenž musí stále znovu a marně vynakládat velké úsilí ve snaze dosáhnout vrcholku.

Hranice oddělující relativní mír od trvalé stability není zřetelná. Bylo by velice těžké vyznačit nějakou výraznou linii, stanovit zřetelný předěl. Možná jsme právě z tohoto důvodu – byť se v Evropě o blahodárnosti míru hovoří tak často – nezaznamenali, že se už delší dobu nacházíme na opačné straně horizontu (a Sisyfův kámen je již na vrcholu). Řečeno o něco přesněji: není to samozřejmě tak, že bychom přehlédli výjimečnost naší epochy. Naopak, postřehli jsme ji a rádi se jí chlubíme. Přehlédli jsme ovšem to, že změny, které nastaly v průběhu sedmi dekád a půl prožitých v míru, jsou nejen kvantitativní, ale přímo fundamentální povahy, že žijeme ve skutečnosti, jíž se chtěli všichni dočkat, ale kterou nikdo před námi nezakusil a zcela určitě nepopsal. Ano, ocitli jsme se na neznámém kontinentu, kde není jen „stejně, ale lépe“, ale kde je také „jinak“, kde realita skutečně osvobozená od mnoha dřívějších problémů přináší problémy nové a vystavuje nás dosud neznámým otázkám a nebezpečím. Pozvolna a ne bez překvapení objevujeme, že vývoj není jedinou proměnnou trvalého politického uspořádání, neboť toto uspořádání, řád – což je pro nás velké překvapení – má svoji vnitřní dynamiku a zcela nesamozřejmou budoucnost. Ukazuje se, že stabilita politicko‑právního systému neznamená v žádném případě výraz nepřítomnosti změn a harmonie oproštěné od konfliktů, a přitom není vybavena spontánními zabezpečujícími mechanismy.

Sedmdesát pět let života na svazích vyhaslé sopky (nepochybně jedna z nejkrásnějších zkušeností v dějinách Evropy) nás přimělo k tomu, abychom uvěřili, že dějiny již dospěly ke svému konci. Pád komunismu se jevil jako důkaz rozptylující poslední pochybnosti. Může být někdo překvapen tím, že jsme se po obdobích nedostatku stali oběťmi neuvážené idealizace vytoužené kontinuity a že jen s obtížemi bereme na vědomí problémy, které se objevují ve stabilizovaných zemích? Překážkou v jejich řešení (kromě stále velice rozšířené nevíry v jejich existenci) se zdá být nedostatek nástrojů poznání a zároveň i chybějící praxe. Žijeme ve společnosti, která nezažila války a převraty, žijeme mezi lidmi, jejichž způsobu myšlení, reakcím, zvyklostem a aspiracím neodpovídají zkušenosti nahromaděné stoletími. A objevují se nová ohrožení. Připomeňme si alespoň otázku bezpečnosti v politické společnosti, která považuje mír a stabilitu za samozřejmosti nevyžadující žádné úsilí. Přitom jde pouze o jednu z mnoha otázek, které už samy o sobě musejí představovat pro současnou politiku a filosofii výzvu (jestli ji opravdu představují, to je už jiná věc).

Zajímá mne problematický charakter politické stabilizace. Není to jednoduchá záležitost. Evropské dějiny neposkytly příliš mnoho příležitostí k tomu, abychom o stabilitě uvažovali jako o neabsolutní hodnotě, jako o dobru vyžadujícím relativizaci bez vztahu k jiným podstatným cílům politiky. Abychom pochopili, proč politické, ekonomické a sociální struktury vnímáme jako dědictví nepřijatelné pro dynamicky rostoucí počet Evropanů, je namístě si položit otázku, zda se samotná stabilita po více než sedmdesáti letech míru nestala vážným, byť nereflektovaným problémem. Nepředstavuje jednu z hlavních politických výzev naší doby právě trvalost existujícího řádu, který se obrací proti významné části politické společnosti tím, že jí odebírá důstojnost, svobodu a naději na lepší úděl? Nestává se snad stabilita vyhýbající se opravám a změnám toxickou a nelidskou?

Touha po revoluci

I když se představitelé politického establishmentu (jak v USA, tak v Evropě) nadále pokoušejí zaklínat skutečnost, jsou už dávno za námi časy, kdy takzvaní populisté představovali okraj západní politické scény. Strany označované tímto pojmem jsou dnes u moci ve čtyřech zemích EU a v mnoha zemích – včetně Francie, Německa, Nizozemska a Španělska – patří do skupiny nejdůležitějších subjektů politického fóra (diktují agendu, jazyk a styl současné politiky). Přidáme‑li k tomu situaci v USA a brexit, je velice výrazně znát, že o nich nelze nadále hovořit jako o něčem přechodném nebo nepodstatném.

Hnutí přezíravě označovaná jako populistická se od sebe velice liší: jsou mezi nimi levicové i pravicové formace, výrazně křesťanské i programově laické, proti‑ i pro‑moskevské, konzervativní i progresivistické. Co je kromě společného odporu k současným elitám spojuje? Nemám na mysli programové teze vyhlašované stranickými lídry zasedajícími v předsednictvech – ty jsou často podmíněny místními tradicemi a politickými okolnostmi. Zajímalo by mne, zda ta nová hnutí čerpají svou sílu ze stejné euroatlantické vlny sociálních očekávání, a jestliže ano, jak v takovém případě pojmenovat základní zdroj jejich síly a životnosti. Představují otázky růstu majetkové a sociální diferenciace, zvyšujících se daní, pauperizace, nejistoty zaměstnání, nezaměstnanosti mladých lidí, které vyvstávají v mnoha zemích, vzájemně mezi sebou provázané otázky bezpečnosti, imigrační politiky, krize eurozóny a nesouhlasu se směřováním vývoje v EU (a v tom především s politickým diktátem Bruselu/Berlína), a v neposlední řadě, last but not least, také ztráta důvěry k politickým, podnikatelským a mediálním elitám, normální problémy politické agendy demokratických zemí, nebo s nimi rovněž souvisí něco mnohem obecnějšího? Jak tomu v případě velkých sociálních jevů obyčejně bývá, neexistuje jednoduchá odpověď. Mnoho věcí naznačuje, že v tomto případě nejde o nový hlas hledající své místo ve spektru střetávajících se názorů a zájmů, ale o celkovou negaci statu quo stabilizovaného po druhé světové válce. Pro značnou část stoupenců protestních stran nepředstavuje výše uvedený seznam pouze katalog záležitostí, které je třeba řešit zavedeným způsobem, ale soubor důkazů neschopnosti existujícího modelu, a tedy argument pro to, aby byl zamítnut jako celek. Tedy negace! Právě ona podle všeho stále výrazněji rozhoduje o síle a identitě hnutí revoltujících v Evropě. Důležitým zdrojem jejich dynamiky není ani požadavek sanace systému, ani politické aspirace nových elit, a dokonce ani vize změn v systémech přerozdělování příjmů nebo prestiže, ale právě a především odmítnutí existujícího stavu věcí. Samozřejmě netvrdím, že to platí o všech sympatizantech nových politických hnutí, ale nemám pochyb o tom, že máme co do činění s významným fenoménem, který protestním stranám poskytuje silný hlas. Neumlčí ho represe ani kosmetické změny. V této skupině je systém odmítaný totálně. Lidé jsou rozčarovaní, znechucení a rozhněvaní. Nechtějí úpravy ani ústupky. Mají už všeho dost.

Dokonalým příkladem může být hnutí žlutých vest – nepochybně největší a nejtvrdší vlna sociálních nepokojů, s jakými se Francie vyrovnává od období války. Komentátoři intenzivně přemýšlejí, o co jde. Hnutí, které propuklo jako reakce na ekonomickou situaci, nehodlá přistoupit na finanční ústupky, které francouzský státní rozpočet vykolejily z oběžné dráhy tříprocentního deficitu. Podiv vyvolává neochota hnutí vytvořit si reprezentaci a vlastní struktury. Vzpoura jevící se jako zárodečná forma nové strany umíněně odmítá vstoupit do světa dospělé politiky, což analytikové nechápou. Nejde‑li o kooptaci ani o peníze, o co tedy jde? Odpověď, že jde o antisystémovost, se ve světě zformovaném rétorikou kontrakultury nezdá být přesvědčující. Dobře, ale to všechno neznamená, že neexistuje politický systém a že opravdová vzpoura není možná. Vzpoura možná je, ale musí jít o vzpouru, která má podporu výrazně přesahující počet lidí bezprostředně se účastnících pouličních protestů (často brutálně potlačovaných).6

O tom, že ve vzduchu visí potřeba velké změny, neslyšíme dnes prvně. Dobře o tom vědí specialisté politického marketingu, velice citlivě sledující společenské nálady. Příslušnost k elitám, zkušenost a tradice se dnes příliš necení. Strana musí být zcela nová, bez balastu minulosti, a kandidát musí být někdo mimo struktury, nejlépe vůbec mimo politiku. Od nastolení hesla Change z první prezidentské kampaně Baracka Obamy (2008) přicházejí s příslibem rozhodující změny politici všech stran, zcela nezávisle na skutečných záměrech. Zdá se, že nejlepším důkazem síly a všeobecnosti přání velkého obratu je ochota, s níž obrat slibují právě politici zaštiťující se kontinuitou, pokračováním. Obama, Macron nebo Marc Rutte velice dobře chápou, že se zachování existujícího pořádku jako volební slogan moc nehodí. Doba dnes vyžaduje, aby program, nabízející víc toho, co už máme, byl nabízen pod heslem téměř koperníkovského obratu – ve smyslu rady Lampedusova Geparda: „Je třeba všechno změnit, aby vše zůstalo při starém.“

Volební rétorika je však rozhodně příliš málo na to, aby mohla být naplněna očekávání revoltujícího národa. Z průzkumu, který v roce 2019 v Rakousku, Francii, Španělsku, Německu, Polsku a Itálii provedl pro L’Atlantico IFOP (Institut pro výzkum veřejného mínění a marketingu ve Francii a v zahraničí), vyplývá, že kolem 40 procent Francouzů, 20 procent Němců a 14 procent Poláků je přesvědčeno, že jedinou cestou k nápravě životní situace občanů je revoluce. Ano, právě revoluce! Nehovoříme tu o kritickém přístupu nebo nesouhlasu s určitými jevy, ale o odmítnutí stávajícího systému a souhlas s nějakým velkým otřesem (nebo nadějí na něj) a možná i s průvodní anarchií, rozpadem a násilím. Nejde však o žádné, i třeba mimořádně radikální politické reformy, o tvrdý nesouhlas s nějakou institucí, stranou nebo politikou, tedy o postoj, který by bylo možné proměnit v legální formu politického odporu. Za předpokladu, že dotazovaní jedinci vědí, čím je krvavý, temný a iracionální paroxysmus označovaný pojmem „revoluce“, musíme uznat, že každý pátý Němec a čtyři z deseti Francouzů odmítají naději na civilizovanou, nekrvavou změnu k lepšímu a za nutnou podmínku nápravy považují násilné svržení stávajícího pořádku. Je třeba si přiznat, že jde o zcela nečekaný výklad Obamovy Change! Aby mohlo být lépe, musí padnout systém. A k tomu, aby mohl padnout, je nezbytné kataklyzma, které obrátí svět vzhůru nohama. To není pesimismus, ale zoufalství. Touha po revoluci, a to po lekci, již v tomto ohledu uštědřily Evropě dějiny dvacátého století, je svědectvím nejtemnější, dalo by se říci přímo sebevražedné beznaděje. Dokonce i za předpokladu, že pro část dotazovaných představuje revoluce pouze metaforu nějaké fundamentální změny, lze těžko pochybovat, že právě stabilita systému (která se jevila a nadále jeví jako nejhodnotnější výdobytek politiky) je vnímána jako hlavní překážka nápravy osudu. Nenamlouvejme si, že je řeč o pouhé hrstce šílenců. I když je skupina stoupenců revoluce určitě menší než skupina sympatizantů s protestními stranami, představuje její výraznou část. Proč ztratili naději? Z jakého důvodu nevěří v možnost jiných změn než změny revoluční?

Od představitelů politických elit ani od jejich mediálního či intelektuálního zázemí odpověď neuslyšíme. Politici uzavření ve svých bublinách a bezradní tváří v tvář novým jevům, píáristi a apologeti se už ani nesnaží něco pochopit. Stali se obětí vlastní rétoriky. Vytvářejí spiklenecké teorie plné démonických analytiků, děsivých algoritmů, trollů, agentů a mazaných populistů, kteří uhranuli temný, nevděčný a primitivní lid. Nálepkují, vylučují a vše zlehčují, aby pak pro změnu šířili strach z oblud, které si sami vymysleli. Vzrušují se odhalováním dalších analogií mezi populismem a nejzločinečtějšími jevy minulosti (Stalin, Hitler, v Polsku Bierut, Gomułka atd.) a ztrácejí kontakt se skutečností – protože nálepky význam neobjasňují, nýbrž zastírají. „Fašisté“, „bolševici“, „krajní pravice“, „islamofobové“, „neumětelové“, „oběti manipulací a komplexů“ anebo, jak se vyjádřil nedocenitelný Adam Michnik, „sráči“, to je téměř veškerý výsledek prohloubené reflexe současné krize. Bohužel podobná slovní antidepresiva i veškeré zbytky již nefungujícího systému zvládání emocí účinně zbavují uživatele schopnosti porozumět světu – pomineme‑li zde možnost zvládat jakoukoli politickou hru. A dokonce i v případě, že autoterapeutické invektivy frustrované vzpruží, nic to nemění na faktu, že deformují skutečnost, dále živí konflikt, a co je nejhorší, zbavují postižené schopnosti racionálně a proporcionálně vzhledem k okolnostem reagovat na vyostřující se krizi. Falešná diagnóza příčin vzpoury nabízí chybná řešení. Jak se o tom nedávno přesvědčil prezident Macron, „sráčům“ už nejde o to mít tu čest vést dialog, a to ani o zvýšení kapesného. Už ne.

Indiáni

Umění naštěstí dokáže občas porozumět tomu, co experti a analytici nechápou. Soudě podle obrovské angažovanosti filmového průmyslu v boji s nepřáteli statu quo se dá jen stěží uvěřit, že ještě poměrně nedávno bylo možné se setkat s velice zajímavou diagnózou současné krize ve filmu, konkrétně ve filmu americkém. Jako příklad mohou posloužit dva pouze zdánlivě zcela odlišné filmy. Prvním je temný snímek režiséra Davida Mackenzieho z roku 2016 Za každou cenu (Hell or High Water), což je svého druhu neowestern s prvky krimi natočený podle fenomenálního scénáře Taylora Sheridana, s Jeffem Bridgesem, Chrisem Pinem a Benem Fosterem v hlavních rolích, tím druhým je o necelý rok později natočená povedená téměř rodinná komedie Zacha Braffa Loupež ve velkém stylu (Going in Style), s triem nehasnoucích hvězd Morganem Freemanem, Michaelem Cainem a Alanem Arkinem v hlavních rolích. I když byly filmy natočeny v odlišné konvenci, vypovídají o stejné věci: skutečnost se stala nesnesitelnou nejen kvůli chudobě a bezperspektivnosti, ale vzhledem k rozpínající se nespravedlnosti, která na základě práva a za plné součinnosti státních orgánů připravuje lidi o možnost byť jen skromného života. Dosud možná nebylo úplně dobře, ale dalo se to vydržet. Nastala však změna k horšímu. Byly spuštěny mechanismy, které člověka vytlačují do prázdnoty. Příčinou zla není mafie nebo zkorumpovaní úředníci, a tedy něco, co kazí svět, jenž je ve své podstatě dobrý, ale samotná logika uspořádání, které mocným a bezohledným zajišťuje naprostou beztrestnost a běžné občany redukuje do rolí Indiánů hubených kolonizátory. To, co je spravedlivé, se zcela oddělilo od toho, co je legální.

Ve filmu Za každou cenu dva bratři vylupují jednotlivé pobočky banky, která díky půjčce (nevýhodné hypotéce), již jim poskytla na léčbu umírající matky a již nedokážou splácet, může nyní za pakatel shrábnout jejich rodinnou farmu. Máme před očima Ameriku, v níž nejsou žádné přepychové domy s bazény, kde se při rautech schází elegantní společnost z filmů Woodyho Allena. Domy se rozpadají, všude špína, ošklivost, bída a beznaděj. Nikdo nechodí k psychoanalytikovi, i když všichni mají nepochybně těžké deprese. Zdědili bídu a jako dědictví ji odkážou svým dětem. V zašlých špinavých maloměstech, jimiž se prohání vítr, lze jít pouze do jedné restaurace, kde podávají jediné jídlo. Takový je jejich osud, nemají jinou volbu. Ale všude kolem cest stojí billboardy s reklamami na rychlé a výhodné půjčky (naděje se objevuje výlučně jako návnada pro zoufalce a hlupáky). Hrdinové nejsou posedlí náladami a fantaziemi, necloumá jimi touha po snadném zisku, je v nich jen zoufalství a sebeobranné reflexy. Bratři chtějí pomocí peněz získaných z loupeže splatit dluh, ale přepadení jim rovněž umožňují vykonat symbolickou pomstu, přesněji řečeno naplnit spravedlnost. Nejde totiž jen o to, že se v realitě zkažené až do morku kostí jeví zločin jako jediná možná metoda přežití. Skutečnost je natolik zkažená, že boj za spravedlnost musí být bojem se zákonem, se strážci pořádku, s legálními institucemi a s celým státem, který je chrání. Někdo může říci, co je na tom mimořádného? Vždyť je to Jánošík s Robinem Hoodem dohromady. Mimořádné je přece to, že nehovoříme o době Richarda Lví srdce, ale o současné Americe. Americe Baracka Obamy!

Jako na dlani máme před sebou problém osamocenosti chudých bílých Američanů, které nikdo nepotřebuje. Lidé, kteří se cítí být v roli pronásledovaných Indiánů, to jsou lidé, o něž se nikdo nestará a jež nikdo nereprezentuje. Neexistují, jsou odepsaní. S plným vědomím, že každá volba je špatná (Hell or High Water), mohou vstoupit na válečnou stezku, nebo zmizet bez boje. Tento film – i když jde samozřejmě jen o film – vypovídá víc o příčinách vítězství Donalda Trumpa než desítky článků z deníku Guardian. Máme‑li věřit diagnóze, kterou v sobě film obsahuje, šlo právě o Změnu. O stejnou změnu, kterou svého času sliboval Obama, ale vzatou vážně. Týká se to pouze obyvatel amerického „zarezlého pásma“? Je třeba si položit otázku, proč si Francouzi berou žluté vesty. Není to proto, aby si někdo všiml jejich existence a jejich problémů? A také z bezpečnostních důvodů (aby je nikdo nepřejel).

Ve filmu Loupež ve velkém stylu tři důchodci, bývalí zaměstnanci likvidované firmy, chtějí získat finanční ekvivalent důchodů, o něž přišli, když banka schlamstla důchodový fond jejich bývalých zaměstnavatelů. Také oni přepadnou banku. Žánr roztomilé komedie vylučuje omračování bídou, přesto ani na chvíli nepochybujeme o tom, že oběťmi jsou lidé z nejnižšího stupně společenského žebříčku. Netouží po jachtách žraloků z Wall Street, ale po kávě v baru motorestu. Z lupu si ponechají přesně tu částku, která jim patří, zbývající peníze rozdělí mezi podobné chudáky jako oni. I zde se při přepadení banky jedná o obrácení rolí. Skutečnými bandity jsou bankéři, nikoli bankami okradení zloději‑dobrodinci. I zde máme co do činění s nespravedlivým státem, s legalizovanou a systematizovanou nespravedlností. Zlo není zdivočelá ozbrojená banda z westernů Sama Peckinpaha, kterou je třeba porazit, aby mohla být obnovena harmonie. Zlé je zřízení legalizující donebevolající nespravedlnost páchanou na slabých, bezradných a ponižovaných. Ve skutečném životě – tvrdí scenáristé obou filmů – lidé nepřepadají banky, ale naopak banky přepadají lidi. Je třeba si všimnout, že tvůrci vycházejí z předpokladu, že celou záležitost stačí jen naznačit, neboť nepotřebuje žádné zvláštní vysvětlování. Všeobecně rozšířené topos bankstera vypovídá o něčem velice důležitém v politické realitě západního světa. Ono „něco“ nesmíme přehlédnout. Je třeba se zamyslet nad tím, proč v případě, kdy je řeč o trvalém, ne‑li přímo systémovém nesouladu mezi zákonem a spravedlností, jsou symbolem triumfující nespravedlnosti právě banky.

Bankster symbolem zla

U nás v Polsku zjevně podceňujeme zkušenost z krize let 2007 a 2008, která sice neznamenala kataklyzma obracející svět vzhůru nohama, nicméně představovala tvrdý úder, jenž zasáhl ložiska důvěry a naděje nezbytná pro efektivní fungování. Na rozdíl od Polska, jemuž se krize šťastně vyhnula, je v západní Evropě a ve Spojených státech vzpomínka na tuto zkušenost stále velice živá. Dobře je to vidět rovněž na masové kultuře, v níž svět velkých financí definitivně přišel o svůj svůdný lesk. Film Wall Street (1987) s cynickým, přesto však svým hédonistickým rozmachem přitažlivým Gordonem Gekkem (Michael Douglas) je dnes už něčím nemyslitelným. Dnešní obraz finanční branže můžeme v dokonalém provedení vidět ve fenomenálním thrilleru Den před krizí (Margin Call ) z roku 2011, ve Vlku z Wall Street (The Wolf of Wall Street, 2013) nebo ve velice instruktivním filmu Sázka na nejistotu (The Big Short, 2015). Jde o odpudivý obraz.

Můžeme získat dojem, že krize otřásla samotnými základy liberální nebo spíše neoliberální víry současného Západu. Jde o axiom nepřetržitého vývoje, o dogma neustále rostoucího blahobytu. Krize zasáhla systém založený na předpokladu, že zítra bude lépe. Pád se týká nejen (a ani ne tolik) burzy nebo trhu s nemovitostmi, ale samotného kořene optimistické metafyziky současného západního světa – a z ní vyplývajícího potěšení, smysluplnosti a naděje na lepší zítřek. Jde o závažnou věc. Vždyť jde o víru, která ospravedlňuje evidentní brutalitu existujícího modelu. Tato víra také vysvětlovala smysl velkolepých úspěchů, stmelovala „teodiceu“ ospravedlňující nutnost obětí, ale zároveň také poskytovala výhled do lepších zítřků všem těm, jimž se vedlo hůř než burzovním vlčákům (nevylučovala ani ty, jimž se vedlo velice špatně). Proč tato víra zemřela? Krize sice nezpůsobila zhroucení systému, ale citelně postihla ty nejmenší a nejslabší. Ve hře o pozitivní sumu měli chudí dostávat méně, ale přesto vždy o něco víc než včera. Ve hře o zápornou sumu musejí na sebe vzít tíhu porážky právě oni. Stabilita se ukázala být důležitější než solidarita. Ve jménu stability stát zachránil kontinuitu institucí, které zodpovídaly za šílenství trhu s vysoce rizikovými (subprime) hypotečními úvěry, a zároveň s nimi zachránil ty nejzámožnější. Bohatí vyšli z krize bez poskvrnky, ale chudí se stali ještě chudšími. A jak z krize vyšla společnost? Máme‑li důvěru ke stabilitě měřit nadějí na lepší úděl, a to nikoli v perspektivě zítřka, ale generace, je to hodně zlé. Mnohé nasvědčuje tomu, že stabilita přežila na úkor naděje. Podle průzkumů Pew Research Center z 19. března 2019 panuje v nejdůležitějších zemích Unie pesimismus: 52 procent Němců, 70 procent Britů, 80 procent Francouzů (sic!), 61 procent Italů a 72 procent Španělů je přesvědčeno, že finanční situace následující generace bude horší než situace jejich rodičů. Krize naděje tvořící hlavní pojítko systému je evidentní.7 Bohužel, jakékoli jiné pojítko není vidět.

Topos bankstera se samozřejmě neobjevilo v roce 2008. Čerpá z kritiky lichvy, která se může chlubit tradicí stejně starou jako peníze a silně zakořeněnou v židovsko‑křesťanské kultuře Západu. Informační asymetrie a faktická nerovnost mezi poskytovateli půjček a běžnými občany před zákonem vyplývající z finanční síly činila vždy z prvně jmenovaných osoby podezřelé z nespravedlivého jednání, byť v souladu se zákonem. Shakespearova myšlenka půjčky, jejíž zárukou je libra dlužníkova těla, perfektně vysvětluje, proč ani samotná legálnost, a dokonce ani (ukvapená nebo zdánlivá, je‑li vynucena okolnostmi) dobrovolnost smlouvy nevyčerpává všechny podmínky, které umožňují hovořit o poctivé smlouvě. Libra těla, jíž bude dlužit benátský kupec Antonio lstivému Shylockovi, je symbolem každé, a to nejen lichvářské, smlouvy o půjčce, jejíž splácení překračuje dlužníkovy možnosti a způsobuje mu nepříjemnosti, strhává jej do bídy nebo má za následek jeho smrt. Libru těla má vyrvat překroucená hypotéka ve filmu Za každou cenu, odporný mechanismus umožňující vyrazit z lidí nacházejících se ve vynucené nouzové situaci jejich nemovitosti za babku. Librou svého těla mají platit také zcela nevinní hrdinové filmu Loupež ve velkém stylu, jejichž důchody banka zahrnuje do dlužné částky jejich bývalého zaměstnavatele. Ve všech těchto případech se bankéři chovají jako symboly systému nejen proto, že jsou bohatí a jednají jménem bohatých, ale především proto, že symbolizují neodstranitelné a – abychom tak řekli – strukturální nerovnosti. A nejde jen o rozdíly mezi příjmem a majetkem, které sledují ekonomové, ale o trvalé a zděděné nerovnosti ve vzdělání, ve společenském postavení, v přístupu k různému zboží a službám, o faktickou nerovnost před zákonem a konečně o nepřítomnost politické reprezentace, a tedy o situaci, kdy se část společnosti cítí být objektem politiky (Indiáni současnosti) a bezradnou obětí nespravedlivých zákonů. Je zajímavé, že v obou filmech banky hrají roli zafixované a prohlubující se nerovnosti. Úvěry lidem nepomáhají vytrhnout se z bídy, ale tlačí je do ještě větší. Jsem si vědom, že jde o příliš černý obraz, ale nezabýváme se zde vyměřováním spravedlnosti finančním institucím, pouze rekonstrukcí stereotypu a stavu ducha, který se nachází v jeho pozadí. A tady banky symbolizují skutečnost, kterou je třeba celkově odvrhnout, strukturu, která stabilizuje a posiluje dělení na beneficianty a oběti, když vytvářejí nekonečný mechanismus spirály chudoby. Právě o tom explicite hovoří v závěrečných monolozích hrdinové filmů Za každou cenu a Den před krizí – první jménem chudáků, druzí jménem velkého finančního světa, první o chudobě předávané z generace na generaci, z níž není možné se vytrhnout, druzí o věčném rozdělení na chudé a bohaté, přičemž všechny případné skrupule odmítají jako sentimentalismus a nedostatek realismu.8

Musím snad připomínat, že podobné názory můžeme slyšet i mimo film? Žluté vesty chtějí bolestně zasáhnout nenáviděnou Francii Emmanuela Macrona (mimochodem bývalého bankéře) a navrhují uspořádání takzvaného bank run. Odhlížíme‑li nyní od možného účinku podobné akce, která nemá v době centrálních bank příliš velké vyhlídky na úspěch, je namístě si všimnout dvou základních předpokladů, jimiž se řídí účastníci rebelie. První uspokojuje symbolické potřeby, ale jde o zásah do samotného srdce zla, útok na nenáviděný symbol moci, na současnou Bastilu, druhý je pragmatický a z hlediska revolučních cílů vyplývá z přesvědčení, že účinný úder zasazený bankám rozdrtí celý politický systém na padrť. Protože každopádně nejde jen o banky.

Stabilita kontra demokracie

Už jsme hovořili o tom, že myšlení soustředěné na obranu a ochranu stability nám ztěžuje nahlédnutí negativních následků. Co nám uniká? Problém spočívá v tom, že v podmínkách trvalého míru vytvářejí demokratické státy zákona právní otázku, s níž nejsou schopny se v dlouhodobé perspektivě vypořádat. Konflikt se odvíjí mezi statem quo zakonzervovaným zákony a politikou a intuicí spravedlnosti, již šíří politická kultura demokracie a jež se v podstatné míře opírá o principy rovnosti a svobody. Na jedné straně tak politika efektivně stabilizuje právní a ekonomické struktury a zároveň s tím upevňuje majetkové a příjmové rozdíly, společenské postavení, vzdělání nebo podíl na moci, zatímco na druhé straně prostřednictvím výchovy a demokratického étosu posiluje potřebu svobody, politické subjektivity a rovnosti chápané nejen jako rovnost před zákonem, nebo dokonce rovnost šancí, ale jako politickou činorodost, jejíž podstatnou dimenzí je možnost volby a kontroly každé formy vlády.

V podstatě tu máme co dělat s napětím mezi spravedlností a svobodou, podle Platóna charakteristickým pro demokracii, k němuž poválečný mír dodal třetí prvek – čas. A právě čas, přesněji dlouhodobá stabilita, proměňuje napětí v konflikt. V situaci, o níž hovoří Platón, žádoucí rovnováhu mezi aristokratickým prvkem spravedlnosti a lidovým živlem svobody neboli demokracií chránil a upevňoval před anarchií řád, který však nerušil ústřední hodnoty lidovlády, jimiž jsou svoboda a rovnost. Zákon nasazoval náhubek proměnlivým náladám lidu pro stát nebezpečným, a chránil tak demokracii před potenciálním sebezničením, jež v sobě zahrnuje (například před předáním moci tyranovi nebo ochlokracií). Poválečné zřízení demokratických právních států nečekaně destabilizuje fakt, že jejich dlouhodobé trvání posouvá poměr sil směrem k aristokratickému prvku. Struktury zajišťující stabilitu uchovávají po sedmdesáti letech míru mechanismy rozdílů a předělů v rozsahu, který prakticky znemožňuje, či přinejmenším omezuje zásady rovnosti ve stále méně demokratických právních státech. Působením času – proměnné, která se jevila jako nepodstatná – se demokratická složka smíšeného aristokraticko‑demokratického uspořádání stává fikcí. Následující generace nemá šanci, že by všichni její zástupci vystartovali ze stejných pozic, a z rovnosti a svobody (obzvlášť svobody pozitivní) se stávají prázdné pojmy.

Přestože dnes není koncentrace kapitálu – jak tvrdí Thomas Piketty – větší než na přelomu devatenáctého a dvacátého století, cítíme, pokud jde o demokratickou kulturu rovnosti, že hiát mezi ideálem rovnosti a aristokratickou logikou skutečnosti je hrozivý. Život v oligarchicko‑plutokratických reáliích bolestivě kontrastuje s vyhlašovanými ideály zřízení a hyperdemokratickou rétorikou v oblasti výchovy a v kultuře. Politika zajišťující kontinuitu a posilující egalitářské ideály demokratické kultury nastoluje v plné síle otázku nespravedlnosti panujícího pořádku. Paradox spočívá v tom, že na lavici obžalovaných usazuje sebe samu. A právě tady má podle mne svůj zdroj napětí mezi právem/zákony a všeobecně sdílenou intuicí spravedlnosti; zde se rodí vzpoura, již nemohou zastavit nepodstatné úpravy existujícího modelu. Velice snadno lze pochopit, proč právě hospodářská krize mohla být onou jiskrou, která odpálila konflikt. Krach mýtu nekonečného růstu a také selhání představy o stabilizujícím intervenování politiky jen potvrdily dojem radikální oligarchizace systému i toho, co z ní vyplývá – téměř absolutní setrvalosti rolí, které jsou v ní přiděleny. Na jedné straně tak máme údaje o narůstajících nerovnostech a o koncentraci kapitálu po celá desetiletí nevídané, na druhé straně tu jsou průzkumy, které potvrzují, že poprvé v poválečných dějinách budou generace vstupující do života výrazně chudší než jejich rodiče.9 Liberální mýtus o spontánní redistribuci shromážděného kapitálu se ukázal být pohádkou pro chudé. Plánovaný růst nahradí sestup. Krize vyžaduje určitou pružnost, ale systém mezitím zkostnatěl, a co je horší, ohluchl. Orchestr hrající na Titaniku přehlušuje výkřiky tonoucích, a když přece jen zaznějí, jsou vnímány jako důkaz nevděku, hlouposti a pohoršujícího kladení požadavků (zde by asi bylo namístě označení „populismus“).

Myslím, že hlavní motor politické vzpoury lze charakterizovat jako touhu po resetování, restartu. Jde o odvrácení důsledků dlouhodobé stability, o návrat (ve značné míře mytický) k výchozímu bodu, v němž existující rozdíly a rozdělení nepřekračují hranice a nenarušují rovnostářské požadavky demokracie. Z hlediska vzbouřenců se krize vyznačuje silně prožívaným deficitem subjektivity – v rámci systému deficitem demokratické legitimizace statu quo. Výzkumy potvrzují narůstající zklamání ze stavu, v němž se momentálně nachází demokracie. Podle Pew Research Center svoji nespokojenost se způsobem, jakým funguje demokracie v jejich zemi, vyslovuje značná část obyvatel největších zemí Evropské unie (43 procent Němců, 55 procent Britů, 51 procent Francouzů, 70 procent Italů, 81 procent Španělů).10 Napětí je obrovské. Revolucionářům nejde konkrétně o banky ani o imigranty nebo o ceny pohonných látek, ale přejí si právě restart politického a sociálního řádu, který by zrušil zafixované rozdíly, řádu, který jedny odsuzuje k zděděné trvalé druhořadosti, zatímco z jiných, a to pouze na základě toho, kde se narodili, nezávisle na jejich talentech a zásluhách, činí příslušníky nepotopitelné elity. Právě stabilita zbavuje lidi subjektivity, pocitu vlastní činorodosti a podnikavosti (self‑agency) a likviduje v nich vědomí kontroly nad vlastním životem a osudy společnosti. Velice výstižně to vyjadřuje film Brexit (Brexit: The Uncivil war), který z kombinace politické osiřelosti, ekonomické mizérie, snahy získat vliv na skutečnost a právě naděje na restart politického systému činí zásadní motiv, který vedl Brity k hlasování pro odchod z EU.11

Skutečným předmětem agrese je tak politický systém, který bere lidem šanci vstoupit do života bez zatížení kreditem zděděným po předešlých generacích. Hovořím tu samozřejmě o kreditu nejen v ekonomickém a bankovním smyslu, ale také o kreditu v politickém, sociálním a kulturním slova smyslu, o dluhu, který jsme neudělali, ale který bude třeba splácet po celý život a předat ho dětem a vnukům. V tomto smyslu by bylo prvním cílem revoluce setřást všechny tyto široce pojímané zátěže, závazky a podřízenosti. Problém spočívá v tom, že stabilita konzervuje nejen bídu, ale zároveň i výsady elit. Naděje na znovuzískání rovnosti a politické subjektivity se nemohou naplnit bez restartu, který by se týkal všech stran, včetně v podstatě děděných mocenských center (v oblasti politiky, ekonomiky, médií, sociálních věcí a kultury). A to by byla druhá podmínka úspěchu.

Jde tedy o politickou záležitost v přísném slova smyslu. Jde o moc, přesně řečeno o získání vlády nad skutečností, která se do značné míry vymkla demokratické kontrole. Tuto potřebu znamenitě vystihuje heslo stoupenců odchodu (leave) „získání kontroly“ (Take back control). Jde o kontrolu nad formálními i – což je obzvlášť důležité – neformálními středisky moci, která fungují už nejenom mimo demokratické mechanismy, ale i mimo kontrolu států a mezinárodních organizací. Bohužel touha začít od počátku, bez zděděných rolí a závazků, se jeví jako nesplnitelná.

Ponechejme stranou fakt, že k nastolení tohoto stavu zcela jistě nevede revoluce. Nejde mi ani o ireálnost mýtu dokonale rovného startu (měl kdy vůbec lid podobnou kontrolu?). Věc spočívá v tom, že existující politický systém nemůže uspokojit ani touhu po omezené formě restartu. Proč? Protože moc demokratické politiky se na základě liberálních požadavků nevztahuje na oblast, v níž jsou nerovnosti obzvlášť citelné, tedy na oblast sociální a ekonomickou. Politika může tyto nerovnosti zakonzervovat, ale nemůže je změnit, a zcela určitě není schopna je resetovat. Není v silách politických nástrojů, které by lid mohl získat prostřednictvím voleb, ovlivňovat formální struktury moci. A nespočívá právě zde zdroj touhy po revoluci, jejíž oheň by mohl spálit současný svět

Proč není možné získat kontrolu

Velkým přínosem předvolebních iluzí (mám na mysli ty ve stylu ohlašování velké „změny“) je, že prrozrazují rozsah frustrace společnosti a zároveň artikulují potřeby, obavy a naděje, které v oficiální rozpravě chybějí. To je hodně. Máme-li na paměti, že hovoříme o očekávání lidí „neviditelných“, tj. nereprezentovaných a přehlížených, plní kampaně v takovém případě funkce, v nichž selhala nejen politika, ale také sociologie. Druhou zásadní – a zároveň nedoceněnou – předností velkých slibů prezentovaných v kampaních je přesný obraz limitů daného politického režimu. Teprve podloží vytvářené předvolebními sliby zásadních změn v oblasti politiky, sociálních věcí, ekonomiky, médií, vytváření elit, nebo dokonce – jak je tomu v Polsku – axiologie a paměti prozrazuje, jak skromný je v podstatě rozsah toho, co může v rámci legálních postupů změnit politika.

Teoreticky mají plnit funkci nekrvavého restartu volby. Toto je – jak jsme již mnohokrát slyšeli – onen geniální vynález revoluce bez revoluce, toto je jedinečná metoda změny vlády, směru, programu a dokonce i výměny elit, která probíhá bez prolití jediné kapky krve, toto je dokonalý kompromis mezi kontinuitou a diskontinuitou, vydařený spletenec setrvalosti s šancí na nový počátek. Soudě podle vášní, které volby provázejí, především v souvislosti se sliby poskytovanými a přijímanými v dobré víře, se od nich nadále očekává právě toto. Nejde o přehnaná očekávání? Mohou vůbec být splněna? Jde o rétorické otázky. Vzhledem k povaze a rozmáchlosti prohlášení ve volební kampani snad ani nemohou! A vůbec nejde o zlou vůli nebo lenivost politiků. Jde o to, že z perspektivy existujícího systému jde o očekávání, jejich splnění jeí téměř zcela mimo kompetenci současné politiky, na jedné straně silně omezené právně-aristokratickými prvky a na druhé straně – v souladu s liberálním ideálem – zredukováním toho, co je státní, na relativně malou výseč, a tedy politiky, která se vědomě stáhla z mnoha oblastí ekonomiky, společenských záležitostí, axiologie nebo kultury.

Co restartují volby? V podstatě je toho velice málo. K povaze aristokraticko-demokratického politického zřízení vytvořeného po válce patří to, že velké množství institucí zásadně důležitých pro stát zůstává mimo skutečnou demokratickou kontrolu. Obavy z recidivy událostí, které vehnaly Výmarskou republiku do náruče Hitlerovi, vedly k tomu, že svoboda lidu byla ovinuta systémem pojistek, které – což je nevyhnutelné – radikálně oslabují jeho subjektivitu.

Dokonale to ilustruje Kelsenova myšlenka ústavních soudů: před válkou fungovaly pouze ve dvou evropských zemích a dnes tvoří institucionální pojistku ve většině demokratických právních států starého kontinentu. Jsou ústavní soudy institucemi, jež slouží demokracii? Není pochyb o tom, že jí mohou a jsou povinny sloužit, ale jde o úlohu strážce chránícího demokracii před ní samotnou, před zneužitím svobody a pokušením tyranie, před bezprávím a před autoagresí. Jde o instituce demokratické? Ve velmi omezeném stupni. Bez zachování co nejvyšší možné nezávislosti na proměnlivých náladách na uskutečnění. Ne náhodou tu máme mnoho pojistek, které nadvládu lidu výrazně omezují. Podmínka kvalifikované většiny při uskutečňování změn v základním zákoně (ústava), povolávání soudců téměř výlučně z řad profesorsko-právnických korporací, volby do značné míry mimo kontrolu lidu i exekutivy, zato se silným podílem soudcovského prostředí, záruka nadnárodních institucí – to jsou jen namátkou příklady toho, jak malý je rozsah možného restartu v prostoru jedné ze tří nejdůležitějších mocí ve státě. Řeč je pochopitelně o moci mimořádně silné, která už dávno přestala být v kategoriích Montesquieuova trojího dělení výlučně mocí soudní, ale vzhledem ke dnes všeobecně přijímané praxi širokého výkladu práva se de facto stala soudní mocí a zároveň mocí zákonodárnou.

A ve vztahu mezi exekutivou a zákonodárnou mocí se proti všem zdáním mají věci podobně. Skutečný vliv volebního výsledku na složení, tvar a program těchto mocí je mimořádně omezený. Mechanismy sestavování volebních kandidátek, jejichž vytváření zůstává výlučnou a obecně výrazně neprůhlednou výsadou politických stran, takzvaný volný (ne tedy imperativní) mandát zvolených představitelů, zásady formování výkonné moci, rozsah a politický vliv administrativního aparátu, role expertů a úředníků povolávaných ze světa mimo demokratickou politiku, vztahy mezi vedením stran a ústavními orgány státu a nakonec i faktická neodstranitelnost z kruhu politických elit – to jsou pouze některé z celé řady příkladů iluzornosti moci formálního suveréna, které tu můžeme uvést.

K tomu je třeba ještě připočítat některá omezení vyplývající z příslušnosti k Evropské unii. Problém, jakým jsou v této oblasti – jak se eufemisticky říká – deficity demokracie, nepředstavuje samozřejmě nic nového. Ale i když se o tom hovořilo už odedávna, nikdy to doposud nebyla natolik podstatná otázka pro tak významnou skupinu Evropanů jako dnes. Zajímavé a na první pohled paradoxní je to, že pocit ztráty vlivu na EU je obzvlášť vysoký právě v největších zemích Unie (výjimku představují Německo a Polsko).12 Je těžké nespojovat to s úspěchy protestních stran. Není to jen otázka jejich militantní rétoriky, ale zcela zjevných a přesně pojmenovaných nedostatků majících za následek prohlubující se dojem ztráty demokratické kontroly nad nejdůležitějšími záležitostmi domácího fóra. Je snad něco, co připomíná ztrátu vlivu na vlastní politickou společnost bolestněji než nejasný mandát institucí, které v rámci logiky eurozóny rozhodují o fiskální politice země? Nejde o čistě teoretický ani druhořadý problém. Každému, kdo by se pokoušel ho bagatelizovat, je namístě připomenout, že jedno z nejdůležitějších hesel americké revoluce znělo: No taxation without representation (Žádné zdanění bez zastoupení). Přitom se tato věc netýká pouze daní a povoleného deficitu, ale také právního řádu, mezinárodní politiky, bezpečnostních otázek, migrace či – což se v poslední době prosazuje s obrovskou silou – pokusů o zasahování do oblasti filosofie hodnot a tradice.13

Odhlédneme-li dokonce od spleti mezinárodních smluv, svazků a organizací, které dále oslabují politickou sebe-vládu (self-agency) lidu, shodneme se snadno na tom, že v převládajících modelech politického zřízení je prvek lidovlády nevelký. Nazývat tento model vládou lidu se může zdát přehnané nejen na pozadí radikální (byť nepochybně prapůvodní) verze demokracie ve starověkých Athénách. A lze se divit, že se deficit demokracie stává v průběhu času stále větším problémem? Objevující se možnost dát jednou za čtyři roky hlas kandidátkám vypracovaným vedením stran je rozhodně příliš málo na to, aby se dalo hovořit o silné vládě lidu, natož o možnosti restartovat politický systém. Dokonale to ilustrují data již zmíněné zprávy Pew Research Center, v nichž zaráží překvapivě nízká důvěra k vládám evidentně ve všech největších zemích sjednocené Evropy. Lze se dále tvářit, že je všechno v pořádku, jestliže tak velké procento Evropanů nevěří ve spravedlnost soudní moci14, je přesvědčeno, že úředníky vzešlé z voleb nezajímá, co si myslí běžní lidé,5 nebo souhlasí s tím, že příslušníci politické třídy jsou zkorumpovaní?16 A nejde jen o zkaženost a odcizení elit, ale i o narušení samotných mechanismů lidovlády. Statistické údaje, které přinášejí výzkumy, nás přesvědčují o tom, že krize základního pocitu účinného fungování je v demokracii skutečností. Rozhodná většina občanů největších evropských zemí je přesvědčena, že volby jsou rituálem postrádajícím zásadní význam (nezávisle na tom, kdo vyhrává, protože se tím prakticky nic nemění).17 Vezmeme-li v úvahu tyto údaje, snadno chápeme, odkud se bere pocit beznaděje a frustrace. Takto je hodnocen vliv na orgány, které jsou, alespoň teoreticky, pod dohledem demokratických institucí. Ale co říci o restartu jevů, které se nacházejí mimo oblasti regulované státem? Přitom v přání restartovat politickou realitu jde určitě nejen o politiku v současném úzkém významu tohoto slova.

Zvláštní problém představují neformální, ale nepochybně reálná centra moci, která už nepodléhají ani symbolické kontrole lidu a která efektivně utvářejí reálný svět politiky, ekonomiky, kultury, médií nebo široce chápané sféry toho, co je sociální (například svět nevládních organizací). Je-li vliv lidu na politiku státu relativně nevelký, zde v podstatě neexistuje. Liberální idea zredukovaného státu, rezignujícího na množství otázek spojených s trhem, prací, kulturou, s historickou pamětí, mravy, hodnotami nebo se sociálními záležitostmi, vytvořila oblasti (ve velké míře) vydané k ovládnutí nejsilnějším. Namísto naivní vize zahrady individuálních svobod, v níž kvetou ideály občanské společnosti, tu máme jakýsi „přírodní stav“ džungle, který nastolila plutokracie. Místo očekávané otevřenosti, rovnosti, solidní konkurence, svobody a diskuse je trh i veřejný prostor (fórum) rozdělen mezi velké, brutální hráče. Řešení, které mělo jednotlivce zabezpečit před všemocností státu, jej vydalo napospas centrům moci, která jej na terénech opuštěných státem ovládají jak v onom současném úzkém významu slova (například ovlivňováním voleb, zákonodárné činnosti, soudů i exekutivy), tak i v širokém smyslu – ovlivňováním metapolitiky, morálky nebo náboženství. Liberální koncepce omezeného státu vytvářená s myšlenkou zabezpečení společnosti před hroznými pokušeními jednotlivce (nedemokratickou) mocí zbavila lid možnosti mít vliv na mimopolitickou skutečnost prostřednictvím jediného dostupného nástroje, jímž je vláda mající volební mandát.

Není třeba dodávat, že výsledek konfrontace jednotlivce se silami, které si v oblastech nekontrolovaných státem vytvářejí výhodný model skutečnosti, je rozhodnutý předem. Nemožnost odvolat se ke státu odsuzuje předem k téměř dokonalé bezbrannosti a bezmoci (a to dokonce i v případě, dojde-li k dohodě pro velké hráče nevýhodné). Asymetrie kompetencí, rozpočtů a přístupu k informacím staví jednotlivce do velice obtížné situace ve chvíli, kdy se v roli klienta nebo zaměstnance střetává s mezinárodní korporací, ale i tehdy, kdy jako běžný občan vstoupí do cesty gigantickým korporativním nadacím naplňujícím ideologické projekty mezinárodních institucí, velkého kapitálu nebo vlád. Spojení ideálu zredukovaného státu s imperativem jednat ve prospěch stabilizace vloženým do DNA politiky způsobuje, že při střetu jednotlivce s gigantem stát chrání toho druhého ve jménu práva, zatímco jednotlivce nechává na holičkách ve jménu svobody. Příklady podobných asymetrických konfrontací se silami využívajícími prostor teoreticky určený pro občanské či hospodářské svobody by se daly uvádět donekonečna.18 Nechybějí ani v Polsku. Co mají společného s ideály občanské společnosti média vytvořená s podporou rozvědek, na základě exkluzivních koncesí nebo zapojením zahraničního kapitálu? Svobodná konkurence? Špatný vtip. Co mají společného s občanskou společností nadace zakládané velkým byznysem, financované cizími vládami nebo mezinárodními oligarchy, jde-li v podstatě o lobbingové a často jednoduše politické instituce, jež jsou ovšem registrovány na základě zákonů o NGO? Nepřipomínají spory skutečných občanských iniciativ s těmito institucemi oplývajícími nemovitostmi, nadacemi, pracovními místy, know-how, stipendii a granty konkurenceschopnost místního zelináře ve srovnání s mezinárodním diskontem? Nejde v  případě těchto institucí o neformální střediska moci? Mají společenský mandát, který by je opravňoval pohybovat se v prostoru vymezeném občanským aktivitám? Nerozhoduje o jejich postavení síla, vlivy a koncese, které jsou pro ostatní nedostupné?

Mezi neformálními středisky moci nelze opomenout ta, jež vytváří velký mezinárodní byznys. V případě mnoha firem – a nemusejí nutně jít o ty největší – hovoříme o rozpočtech, které převyšují rozpočty států střední velikosti. V případě firem skutečně obrovských jde o mocnosti, které, lze-li to tak říci, nám známý newtonovský svět tradiční politiky přenášejí do světa jevů, jaké si dokážeme při použití tradičních kategorií těžko představit. Lze se i nadále tvářit, že už samotná existence podobných subjektů panující pravidla nezmění? A není tváří v tvář takovým mocnostem požadavek „obnovit kontrolu“ po vyhraných parlamentních volbách prostě a jednoduše naivní?

Ale vraťme se k domácí politice. Nesplňují-li naději na restart volby, může ji naplnit referendum? Případ Velké Británie se jeví jako velice poučný. Jestliže tak silná země dbající v takové míře o svoji subjektivitu, země s podobně silnými parlamentními tradicemi přistoupí na model hlasování nacvičený již dříve v Irsku a v Nizozemsku a uplatňovaný dotud, dokud nebude dosaženo výsledku požadovaného Bruselem, potom ony naděje jednoduše klesají na nulu. Zbývá pak jen revoluce a nekontrolovaný rozpad? Rád bych věřil, že ne. Skutečnost, že systém postrádá mechanismy autorestartu (neboť novodobé systémy restartovaly výlučně války, revoluce nebo velké krize), neznamená, že restart není možný. Nepochybuji o tom, že politika zachovávající kontinuitu může do určité míry neutralizovat napětí mezi spravedlností a svobodou. Nejsem právník a nepřísluší mi navrhovat řešení. Omezím se pouze na připomenutí několika řešení z dějin zapsaných v politickém systému mechanismů, která dokazují, že situace není bezvýchodná.

Politický restart v praxi (Solón, Starý zákon, Athény)

Není pravda, že potřeba restartovat systém neschopný už nadále uvádět v soulad síly, napětí a aspirace představuje vynález poválečných právních států. Objevuje se obvykle tam, kde se stabilita bez možnosti korekce stává toxickou, kde se obtížně srovnává dlouhodobá propast mezi intuicí spravedlnosti a realitou u těch, na něž nejvíce doléhá břímě života, a tedy v nejchudší části společnosti zbavené vlivu. Jestliže vztah mezi chudými a bohatými patří podle Aristotelových slov k nejzávažnějším výzvám každé polis, potom je při očekávání restartu mezi nejdůležitější tajemství každé stabilní politiky třeba zařadit schopnost nechat si poradit. A protože, jak již bylo řečeno, není snadné nalézt podobnou zkušenost v nedávné minulosti, nezbývá nám než se vrátit zpátky do dob, které měly stability po krk, které se v ní přímo topily. Připomeňme si několik příkladů z minulosti velice vzdálené. Naším cílem není zkoumání dějin ani snaha dávná řešení kopírovat, ale bližší pohled na řešení, která umožňovala vyrovnat se s problémy politické stability – stability, jejíž přemíra se ukázala být nejspíš nelidská.

Všemi znaky restartu chápaného jako návrat sociální, majetkové i politické rovnováhy disponuje instituce umořování dluhů, známá ve starověké Mezopotámii, v Egyptě a v Řecku. Zadlužení chudých rolníků mohlo mít na jedné straně za následek narůstající koncentraci půdy (i moci), na druhé straně znamenalo ztrátu majetku a otroctví, takže smazávání dluhů nemělo nikdy podobu čistě finanční operace. Historici rozluštili přinejmenším třicet dokumentů z Mezopotámie (v období mezi roky 2400 až 1400 před Kristem) o anulování závazků, které měli lidé vůči představitelům moci, prostřednictvím instituce, jež zaručovala stálost stávajícího politického, sociálního a ekonomického systému. Umoření bylo spojeno s osvobozením z otroctví pro dluhy a s povinností vyplatit osvobozenému odškodnění nebo mu vrátit majetek zadržený věřiteli – zaručovalo mír a stabilitu tím, že navracelo ekonomickou entropií narušený status quo ante.19 Jen v období čtyřiceti dvou let vlády Chammurabiho došlo přinejmenším ke čtyřem podobným událostem, které lze spojovat s myšlenkou ochrany slabých před útiskem silných vyjádřenou v královském kodexu.20 Provázely je oficiální oslavy, které měly podobu slavnostního ničení tabulek se seznamy dlužníků.21

Čas od času prováděné anulování dluhů předpokládá možnost „uzávorkovat“ zásady právní ochrany smluv i vlastnického práva, které jinak mají fundamentální význam pro setrvalost a stabilitu každého zřízení. (Zmíněná možnost v současné politice chybí.) Chybí zde vědomí, že stabilita právní logiky nemusí vůbec znamenat stabilitu sociální nebo majetkovou, ba dokonce, že za určitých podmínek právě ona znemožňuje prodlužování statu quo (legalizuje-li a chrání procesy koncentrace majetku a moci). Politická stabilita a legalismus se vzájemně nepřekrývají. Navíc je opět vidět, že křečovité lpění na kontinuitě právního pořádku může za určitých okolností ohrozit základy politického zřízení. Vládcem uskutečněné umoření dluhů (diskontinuita) se jeví jako podmínka trvalosti existujícího politického uspořádání společnosti.22 Proč tomu tak je? Legalismus může při zachovávání politické kontinuity otravovat svět politiky a rozkládat ho. Neuvážená absolutizace zvolených nástrojů – dokonce i mimořádně důležitých – se stává formou autodestrukce politického řádu. Klíčem je zde nadřazenost cíle, tedy trvalost státu (a přijatý politicko-společensko-vlastnický model) nad jednotlivými, a to i mimořádně důležitými principy, které dennodenně regulují život společnosti. Diskontinuita se tak jeví jako podmínka kontinuity.

Význačný podíl na Solónově slávě mají reformy, které v mnoha ohledech mohou představovat vzor ideálního restartu. V Athénách na počátku šestého století před Kristem vyžadovalo urychlené řešení napětí mezi majiteli velkých statků – eupatridy („ti, kdo mají urozené předky“) a u nich zadluženými hektémoroi, kteří byli povinni jim odevzdávat šestý díl sklizně.23 Růst populace měl za následek další dělení malých hospodářství, což vedlo k zadlužování a v důsledku toho k bídě a k otroctví pro dluhy. Když je na počátku šestého století (594) eupatrid Solón pověřen zavést reformy (Hdt I, 29), mají Athény za sebou již několik desetiletí velice vážného sociálního napětí a politických nepokojů. Jak tvrdí Plútarchos (Sol. 14), reformátorský mandát na období jednoho roku voleného archónta měl svůj původ u obou stran trvajícího konfliktu, jak mezi chudými, tak mezi bohatými Athéňany. Solón chopivší se role rozhodce i zákonodárce (dialektés, nomothetés, srv. Aristoteles, Ath. Pol. 5, 2; Hdt. I, 29; Plut., Sol. 14), se ocitl tváří v tvář otázce poměru mezi kontinuitou a změnou, který by uspokojil obě strany. Kompromis nebyl jednoduchý. Chudí očekávali nové rozdělení půdy, vykoupení z otroctví a zrušení zásady povinně odevzdávat šestou část sklizně, eupatridé minimální nezbytná opatření. Zatímco anulování finančních závazků, zrušení otroctví pro dluhy, vykoupení těch, kdo se již do otroctví dostali, nebo oddlužení zastavených hospodářství bylo gesto vůči hektémoroi, zachování existujícího rozdělení velkostatků bylo rozhodnutím ve prospěch kontinuity. Všichni si velice dobře pamatují Solónovo „setřesení břemene“ (seisachtheia, viz například DL 1, 45), ale z paměti se zcela vytrácejí reformy politické a sociální, bez nichž by restart nebyl úplný a ani – jak jsem přesvědčen – účinný. Je třeba zmínit především dvě reformy – první z nich se týkala ustavení porotních soudů (heliaia) (Ath. Pol. 7, 3; 9, 1), druhá naproti tomu přísného sepětí politických privilegií a povinností s příslušností k jedné ze čtyř majetkových tříd (obě, jak se zdá, z druhé vlny reforem z let 592–591).24 První (a to zcela nezávisle na faktických kompetencích soudů) omezila justiční monopol aristokracie a posílila politickou subjektivitu lidu; druhá, i když z úřadů odsunula nejchudší občany a spravování nejvyšších úřadů vyhradila výlučně pro ty nejbohatší, definitivně narušila princip aristokratických vlád tím, že otevřela cestu k postupu boháčům pocházejícím z lidu.25

Solónovy reformy mohou být považovány za vzor ideálního restartu z několika zásadních důvodů. Zaprvé proto, že jim předchází souhlas obou stran, vytvářející druh ústavního prvku, který umožňuje zachovat legální charakter základních – chtělo by se říci revolučních – změn v polis. Zadruhé proto, že modifikuje monopol eupatridů na řízení, reformy se neomezují výlučně na ekonomickou a sociální oblast, ale berou v patrnost politické aspirace lidu. Zatřetí, změny se jeví jako nejmenší nezbytná korekce uspokojující snahy hektémoroi, ale eupatridy nevřazují mezi poražené. Solónův restart nenarušuje politickou kontinuitu. V protikladu k restartu způsobenému válečnými nebo revolučními kataklyzmaty není přetržkou, ale kompromisem, sice hlubokou, ale legální změnou uskutečňovanou jménem spravedlivé rovnováhy chápané jako společné dobro obou stran. Jak to napsal samotný Solón:

Neboť lidu jsem jen tolik moci přiznal, co bylo třeba,

aniž bych mu ubíral na cti nebo mu dával příliš mnoho;

a těm, co v rukou měli vládu a vzbuzovali obdiv majetkem,

jsem přikázal zbýt se toho, co mělo svůj původ v necti.

Mocným štítem, chráně jedny i druhé, jsem se stal –

žádné ze stran jsem nedovolil zvítězit nespravedlivě.26

Jiným mimořádně zajímavým mechanismem institucionálního restartu je praktikování každého sedmého roku jako roku šabatového a slavení jednou za padesát let jubilejního léta; obojí pochází ze Starého zákona (Lv 25–26). Můžeme-li pochybovat o tom, měla-li tradice známá z Mezopotámie systémový charakter, zde můžeme s jistotou hovořit o instituci zabudované v politickém systému, jejímž posláním bylo neustálé korigování patologických následků stability. Tyto svátky slavené v sedmiletém cyklu (7 x 7 + 1) se pojí nejen s odpočinutím od práce, jež je analogií šabatu, ale rovněž s myšlenkou návratu do výchozího stavu, který s plynutím času a pod vlivem lidské činnosti podléhá degeneraci. Jde tedy nejen o šabatový odpočinek pro lidi a zemi, ale o restart par excellence, tedy o anulování nežádoucích, byť legálních změn, o setřesení dluhů, osvobození z otroctví pro dluhy a navrácení půdy zabavené z tohoto důvodu – a také příkaz doplňující tento systém, který ceny podmiňuje časem zbývajícím do začátku šabatového roku (viz Lv 25; Dt 15, l–18; Ex 21, 1–11; 23, 10–13).

Přikázání slavit určité dny má nejvyšší závažnost a důstojenství a je pod sankcemi. Podle knihy Leviticus (25, 1) je Bůh svěřil Mojžíšovi na hoře Sinaji. Nedodržování těchto přikázání má mít za následek neštěstí, která dopadnou na celý národ (Lv 26). Je třeba si uvědomit, že tu nejde o arbitrární rozkazy. Samotná myšlenka návratu země vlastníkovi nebo osvobození z otroctví za dluhy je odůvodněna teologicky – odvolává se pouze na relativní zákony o lidském vlastnictví. V přísném slova smyslu země Kanaán jako dar od Boha zůstává Jeho vlastnictvím (Lv 25, 38). „Země nesmí být prodávána bez práva na zpětnou koupi, neboť země je má. Vy jste u mne jen hosté a přistěhovalci.“ (Lv 25, 23) Podobně je tomu v případě ztráty svobody dlužníka – otroctví smí být pouze časově omezené. Ve vyznačeném čase musejí práva vlastníka ustoupit právům samotného Boha, který, vysvobozuje Izraelity z otroctví, se stal jejich Pánem. „Neboť oni jsou mými služebníky, které jsem vyvedl z egyptské země.“ (Lv 25, 42; srov. Lv 25, 55)27 Praktikování jubilejních šabatových let je tedy formou pocty vzdávané Bohu (Dt 15, 1) jako vysvoboditeli (Ex 20, 1–3; Dt 5, 5–7) a Pánu, pocty, která připomíná neabsolutní a nahodilý charakter všech pravidel ustanovených lidmi. „Padesátý rok posvětíte a vyhlásíte v zemi svobodu všem jejím obyvatelům“ (Lv 25, 10). Základem restartu je svoboda, která nemůže být trvale omezována, a základem svobody je vztah spojující Izrael s Bohem.

V souvislosti s tím se nabízejí tři úvahy.

Koncepce šabatového roku zcela evidentně vychází z toho, že stabilní politika nechrání před zlem, před rozkladnými procesy, neruší nahodilost světa, neruší následky prvotního hříchu, nemá žádné vlastnosti charakterizující eschatologickou skutečnost (neznamená konec dějin). A právě proto zachování uspořádanosti vyžaduje ustavičnou hygienu – je permanentním obnovováním řádu. Korigování změn způsobovaných entropií není činnost, která by byla namířena proti stabilitě, ale představuje politický prvek umožňující tuto stabilitu udržet. Ale pozor! Obnova řádu, k jehož porušování dochází právě při dodržování lidských principů, vyžaduje, aby byly tyto principy pozastaveny. Ale jde o pozastavení pouze dočasné a jejich občasné „uzávorkování“ v žádném případě neznamená jejich zrušení! Jde o restart a zároveň další trvání systému po tomto restartu. Podmínkou stability je pružnost – zákony nás nezprošťují povinnosti reagovat na výzvy, před které nás staví ze své podstaty nedokonalá skutečnost. Pravidla nejsou – podobně jako celá lidská skutečnost – dokonalá. Zlo se může objevit nejenom tehdy, když tato pravidla porušujeme, ale i tehdy, když jsme jim věrni. Nejsou svatá. Je-li jejich následkem nespravedlnost, musejí být pozastavena. Ale nejsou ani zlá! Díky nim se svět po restartu nepropadá do anarchie, ale nadále trvá.

Starozákonní model velice dobře vysvětluje, proč sekulární modely politiky – jako například ten, ve kterém žijeme – mají tendenci absolutizovat vlastní zásady a procedury (dokonce i ty, které způsobují jejich úpadek). Bez vztahu k Bohu je každá relativizace pravidel udržujících pořádek a stabilitu politického systému (například zrušení vlastnického práva u půjčených peněz nebo zastavení půdy) spojena s rizikem narušení celého systému. Tam, kde chybí nadřazený princip, provází změnu jednotlivých zásad pochopitelná obava ze ztráty opěrných vztažných bodů. O pružnosti ustanovených struktur tak rozhoduje prvenství Božích zákonů před lidskými – u jejich korekce nehrozí, že by vyvolala u zásad ovládajících politický řád mimořádně nebezpečný dojem arbitrárnosti. Náhodnost ustanovených pravidel v sekulárních modelech musí být určitým druhem tajemství. Strojenost, ztuhlost pravidel (jejich vážnost a absolutizace) se stává požadavkem bezpečnosti. Politické systémy vybavené nadřazenou transcendentní referencí jsou evidentně a jednoznačně mnohem pružnější. Tváří v tvář trvalému vztažnému bodu neznamená pozastavení dokonce i podstatných zásad, jež je nezbytné pro restart, žádný politický konec světa.

A třetí úvaha. Starozákonní restart omezující se na vyvolený národ ohlašuje politickou teologii, která v křesťanském světě vytvoří univerzální základ politické svobody a rovnosti každého člověka jednotlivě. Těžko se dá pochybovat o tom, že tento základ přenesený do kultur postrádajících nástroj cyklického restartu se stává zdrojem stálého napětí se zděděnými formami sociální a politické nerovnosti. Nebude nijak přehnané, označíme-li za prapočátek současné krize (a mnoha jí podobných) moment, kdy tradice vysvobození při jubileích (milostivá léta) byla vyhlášena jako základní poselství Dobré zvěsti (Lk 4, 16–30),28 poselství svobody především duchovní, jež však přesto měla vliv na hodnocení politické zkušenosti.

Nakonec si ještě připomeňme dvě instituce převzaté z athénské demokracie, ani jedna se netěší dobré pověsti. Obě se jeví jako hodné úvahy, neboť (nezávisle ne jejich evidentních vadách) účinně sloužily hygieně demokracie ohrožené neformálními strukturami moci.

První je losování úřadů, druhou ostrakismus. Proč se ale těší až tak zlé pověsti? Jsou dokonalým výkvětem egalitářského ducha přímé demokracie. Vyjadřují její ideály a jsou výrazem jejích obsesí. Představují svědectví nepochybné síly a subjektivity lidu, ale – podle názoru kritiků, jejichž výhrady nelze přehlédnout – vyrůstají z pohrdání každou nerovností, dokonce i takovou, která plyne z rozdílnosti zásluh, talentů, schopností a zkušeností. Jsou nejen dokonale antiaristokratické svým odporem vůči myšlence dědění výsad nepodložených zásluhami, ale obracejí vzhůru nohama každou hierarchii zásluh skutečných. Pokud bychom je přesto vzali v úvahu, nebylo by to výlučně z toho důvodu, že jsou svými kritiky démonizované. Závažnějším důvodem je to, že vyrůstají z velice prozíravé diagnózy nebezpečí, vůči nimž jsme dnes téměř slepí, a – přes dnešní skepticismus – ukazují, že demokratické procedury omezující sílu neformálních struktur moci jsou nejen žádoucí, ale rovněž možné.

O skutečnosti, že losování úřadů je chápáno jako jeden z nejdůležitějších rysů lidovlády, nejsou žádné pochybnosti. Vidíme to v Hérodotem zaznamenané diskusi o zřízení (Hdt 3, 80, 6) nebo v těch místech Aristotelovy Politiky, kde filosof hovoří o vlastnostech smíšených vlád (např. 1294 b 8–9). Šlo v ní však skutečně především o rovnost ve významu, který nám naznačují aristokratičtí kritici (Xen., Mem. 1. 2. 9; Arist., Rhet. 1393 b 4–8; Pl., Leg 757b)? Podle názoru Mogense Hermana Hansena mnohé naznačuje, že nikoli. „Novodobí historikové často spojují demokratické upřednostňování losování s rovností, zatímco samotní demokraté se podle všeho rozhodli pro losování ne proto, že jde o zřejmou metodu selekce, při níž jsou všichni přibližně stejní, ale proto, že dobře zajišťovalo pravomoci lidu, zabraňovalo svárům a výrazně snižovalo korupci.“29 Losování na relativně krátké období při nutném omezení kompetencí ztěžovalo možnost zatahovat úředníky do probíhající hry zájmů: omezovalo možnost korupce, přičemž značně zmenšovalo prostor, v němž se mohl odehrávat boj stranických uskupení (což v důsledku rovněž omezovalo riziko stasis).30 Losování ani tak nerestartovalo systém, jako spíš minimalizovalo riziko mnoha nepříznivých jevů – mělo spíš profylaktický než léčebný účinek. Tato z naší perspektivy nepochybně dosti výstřední procedura značně ztížila vznik elitářských úřednických kast, které jsou na jedné straně místem střetů o neformální vliv, na druhé straně zájmovými skupinami usilujícími o maximalizaci své moci v polis.

Mnohem černější – a ne bez důvodu – je aristokratická legenda ostrakismu, instituce zavedené Kleisthénem, která umožňovala odsoudit k desetiletému vyhnanství každého, koho lid podezříval z přehnaných choutek po moci. Plútarchem vylíčená anekdota o Aristidovi, jehož ostrakizaci odůvodňuje anonymní venkovan nechutí „všude o něm poslouchat, že je spravedlivý“ (Plut., Arist. 7, 7), dokonale vystihuje temné stránky této demokratické procedury. Nechci ji obhajovat, ale je třeba připomenout, že důvodem zavedení této arcidemokratické praxe nebyl v žádném případě pokus institucionalizovat závist a žádost druhým škodit (Plut., Arist. 7, 2), ale strach z nepokojů a rozkolů vyvolaných soupeřivostí příliš ambiciózních politiků, které ohrožovaly stát.31 Ostrakismus obtížený všemi vadami trestání za sotva jen možné a hypotetické přestupky byl namířen proti nadměrné (a neformální) síle lidí, kteří představovali hrozbu pro demokracii a bezpečnost státu. I když je ostrakismus jako instituce neobhajitelný, nepochybně představoval pokus zabránit stejným nebezpečím, s nimiž si my dnes nedokážeme poradit.

Odhlédneme-li od starověkého kontextu, je těžké popřít, že se obě procedury vyrovnávají se zásadním problémem naší doby, s otázkou moci, která se vymyká demokratické kontrole. Jde tedy zaprvé o zdání volby, která se de facto odehrává někde mimo dohled voličů a vede k zaplétání úřadů do politického boje nebo do byznysově-politické závislosti; zadruhé jde o faktickou neodstranitelnost ze skupiny lidí vykonávajících vládu; a zatřetí jde o nedostatek nástrojů, které by umožnily omezit vlivy neformálních mocenských center (ve světě politiky, byznysu a médií). Je snadné se rozčilovat nad ochlokratickým ostrakismem, představuje však vláda elit s nejasným mandátem lepší řešení?

Čekání na Solóna

Uvedené příklady dobře vysvětlují, proč je dnes hluboká náprava systému tak obtížná. Určitě nám chybí současná diagnóza zdrojů krize, chybí nám společná vize odpovídajícího politického uspořádání, přičemž nám věc neulehčuje ani sekularizace politiky, která svobodu a rovnost vytrhává z ontologického základu, po němž se nekompromisně pohybovali čtenáři Pentateuchu a evangelií. Ke všemu je konflikt mezi lidem a funkcionální aristokracií, definovaný jako konflikt mezi „populisty“ a „oligarchií“ (jak o sobě vzájemně hovoří protivníci), chápaný jako válka, jejímž cílem je vítězství jedné ze stran. To je zjevný nesmysl. Iluze světa bez „nich“ – tedy bez „temného lidu vznášejícího požadavky“ nebo bez „zkorumpovaných elit“ – je fikce, a to fikce mimořádně špatná; je třeba dosáhnout rovnováhy. Určitě stojí za to za ni bojovat. Eskalace konfliktu totiž neslibuje nic kromě perspektivy chaosu a despotismu. První projevy jednoho i druhého jsou v Evropě vidět už prostým okem. Avšak k tomu, abychom se vrátili zpět z této cesty, je nezbytná shoda současných hektémorois dnešními eupatridy (shoda ohledně nutnosti a podoby restartu). Je šance na tuto shodu?

Příklady ze starověku ukazují velice zřetelně, že moderní politika neuváženě absolutizuje stabilitu definovanou ne jako trvalost politických subjektů, ale jako neměnitelnost každé součásti existujícího uspořádání zvlášť. Paradoxně se dnešní Západ kromě právního pozitivismu a navenek hlásaného egalitářství chová tak, jako kdyby zákony (obzvlášť zákony ekonomické) spadly z nebe a elity se odvozovaly z rodu olympských bohů. Absolutizace stability bohužel vede ke ztrátě schopnosti pružně reagovat na snahy a obtíže velkých sociálních skupin nebo k postupnému zkostnatění narůstajících rozdělení a rozdílů. Ve spojení se silnou demokratickou rétorikou (o svobodě a rovnosti) to tvoří výbušnou směs. Z důvodů, jejichž vyjasnění by vyžadovalo zvláštní studium, je restart chápán ne jako nutná oprava systému, ale jako přistoupení na výjimku, která uvede do pohybu ničivý dominový efekt. Fanatický legalismus brání každý knoflík v přesvědčení, že pouze tímto způsobem bude schopen zadržet změny vedoucí k nevyhnutelné katastrofě. Přitom místo toho, aby je zadržel, legalizuje je ve formě, která je vnímána jako stále víc a víc nespravedlivá. To je velký omyl. Stabilitu (a zákonnost) mohou ochránit ne ti, kdo chtějí zastavit čas mantrou o rule of law (panství práva), ale pouze ti, kdo se odhodlají k zásadním reformám. Nepružný, zkostnatělý systém neschopný se přizpůsobit novým výzvám musí padnout. Evropa potřebuje odvahu a rozmach Solóna, zrušení zadlužení, změny v logice přerozdělování, zabraňování kumulaci kapitálu, a nakonec i změny v právně-organizačním politickém uspořádání současného Západu, a zde především skutečnou demokratizaci a subjektivitu lidu. Restart je nezbytný, chceme-li se vyhnout revoluci. Je restart možný? Nejsem optimista. Emmanuel Macron přiznávající veřejně, že Francouzi mají problém se sociální nespravedlností, s přezíravostí elit i s nedostatečným vlivem na politické procesy, to je skutečně důkaz toho, že – přinejmenším v rétorické rovině – se něco mění, ale je to stále jen dohadování. Kolik času máme na rozhodnutí? Těžko říci. Zatím čas pracuje pro protestní strany. Na rozdíl od toho, co o nich soudí rozezlené elity, vystupují dnes právě populisté v roli katechóna oddalujícího revoluční armagedon. Podle toho, jak dlouho vydrží přesvědčovat lidi, aby místo zapalování měst šli k volbám, budeme mít čas na to, abychom pracovali na restartu a přemýšleli nad jeho rozsahem.

Jedno se zdá být jisté – nepotrvá to věčně.

Poznámky

  1. Sofoklés, Tráchíňanky, in: Sofoklés, Tragédie, Praha, Svoboda, 1975, s. 442, přel. Václav Dědina.
  2. V nedávném výzkumu Eurobarometru (Standard Eurobarometer 90 Autumn 2018 Survey) si všimněme především zemí, které se podílely na vytváření současného uspořádání Evropy: mám na mysli Velkou Británii (v EHS od roku 1973), Francii, Itálii (spoluzakladatelé Společenství uhlí a oceli v roce 1952) a Španělsko (v EHS od roku 1986), a tedy v podstatě druhou, třetí, čtvrtou a pátou ekonomiku EU. Poměr mezi důvěrou a nedůvěrou EU vyjádřený v procentech je u Velké Británie, která opouští EU, 31/53 a nijak zásadně se neliší od výsledku ve Francii (33/57), Itálii (36/55) a Španělsku (38/54). Ve všech čtyřech případech se nacházíme pod průměrem a výrazně níž pod výsledkem Německa (61/39). V Polsku tento poměr představuje 47/41 procent.
  3. Tak podle průzkumu YouGov pro European Council on Foreign Affairs uvažuje 51 % Němců, 58 % Francouzů, Italů a Poláků a 40 % Španělů.
  4. Citováno ze stejného zdroje jako výše.
  5. Z výzkumu Eurobarometru (Parlemeter 2018, Eurobarometer Survey 90 of the European Parliament) vyplývá, že podpora dalšího členství by se mohla jevit jako problematická ve čtyřech zemích EU. V hypotetickém referendu by pro setrvání v EU hlasovalo 44 % Italů, 47 % Čechů, 52 % Chorvatů a 53 % Britů. Pro srovnání výsledek v Německu činí 76 % a v Polsku 87 % pro setrvání v EU.
  6. Je třeba zmínit tři vzájemně spolu úzce propojené skutečnosti: přes plynoucí čas, ústupky vlády nebo široce publikované a komentované akty vandalismu žluté vesty nadále podporuje více než polovina Francouzů; následná rozhodnutí nijak nevylepšila prezidentovu popularitu, která v dubnu dosáhla dna (27 %) a pohybuje se zhruba na úrovni výsledku z prvního kola voleb (24,1 %); úroveň důvěry EU dosáhla předtím nezaznačeného minima. Z posledních výzkumů agentury Odox vyplývá, že pouze 29 % Francouzů „spojuje své naděje s EU“ (zatímco 31 % se k ní staví nepřátelsky a 40 % nezajímá). Důvěra rychle klesá. Ještě v roce 2003 spojovalo své naděje s EU 61 % Francouzů. Data Odoxu uvádím podle: Jędrzej Bielecki, Francja oddala się od Europy, Plus Minus, 4.–5. května 2019, s. 20.
  7. V Polsku máme pouze 25 % pesimistů, https://www.pewglobal.org/2019/03/19/europeans-credit-eu-with-promoting-peace-and-prosperity-but-say-brussels-is-out-of-touch-with-its-citizens/pg_2019-03-19_views-of-the-eu_0-05/ (přístup: 26. 06. 2019). Je třeba dodat, že ve všech zmíněných zemích si s výjimkou Německa většina myslí, že dnešní situace je horší, než tomu bylo před dvaceti lety. S tímto názorem souhlasí 46 % Němců, 56 % Francouzů, 72 % Italů a 62 % Španělů. Říká se, že naděje umírá poslední. Aby to nakonec nebyla pravda.
  8. „Kdo mě odsoudí? Jednám po právu. […] Ta libra masa, kterou požaduji, je moje, já ji koupil a mně patří. Když mi ji upřete, k čemu zákon?“ William Shakespeare, Benátský kupec. Přeložil Jiří Josek. Praha, 2010, s. 119.
  9. Podle Pew Research Center je o tom, že se podle názoru mnoha lidí finanční situace v posledních dvaceti letech zhoršila („Many say financial situation has worsened for average people“), přesvědčeno 46 % Němců, 53 % Angličanů, 56 % Francouzů, 62 % Španělů, 72 % Italů, 87 % Řeků a necelých 17 % Poláků. Přesvědčení, že se následující generaci povede hůře než současné, sdílí 52 % Němců, 80 % Francouzů, 72 % Španělů, 61 % Italů, 69 % Řeků a jen 25 % Poláků.
  10. V USA 58 % a v Polsku 44 %. Podle průzkumu YouGov pro European Council on Foreign Affairs s tvrzením: „Naše státy jsou zkažené“ souhlasí 41 % Němců, 79 % Francouzů, 68 % Italů, 79 % Španělů a 55 % Poláků.
  11. Je velice zajímavé, že slovo reset, resetování ve významu, který se velice podobá tomu, v němž ho používám, a tedy vy smyslu resetování politického systému, analogického restartování počítače, zazní v závěrečné scéně z úst hlavního stratéga kampaně Leave Dominika Cummingse (hraje ho vynikající Benedict Cumberbatch). Podle názoru Cummingse/Cumberbatche je resetování uskutečněné prostřednictvím referenda tou největší, ale bohužel nenávratně ztracenou šancí britské politiky. Resetování nastalo, ale politická třída nebyla na výši zadání. Místo toho, aby využila možnosti začít znovu od počátku – tvrdí před komisí filmový Cummings –, politici (cituji zpaměti) „zrestartovali stejný operační systém, stejnou opotřebovanou starou politiku s její krátkozrakostí, sebestředností a malostí“.
  12. Na otázku „Počítá se s mým hlasem v EU?“ odpovědělo „rozhodně ano“ oproti „rozhodně ne“ ve Velké Britanii 33/61 procent dotázaných, ve Francii 44/51 procent, v Itálii 31/66 procent, ve Španělsku 39/57 procent, tedy všude méně, než stanoví v EU průměr – 49/47 procent. Výsledek v Německu činí 70/27 procent, v Polsku 60/34 procent.
  13. Viz například prof. Tomasz Grosse, W stronę Lewiatana? O naruszeniach zasady subsydiarności w Unii Europejskiej, https://klubjagiellonski.pl/publikacje/w-strone-lewiatana-o-naruszeniach-zasady-subsydiarnosci-w-unii-europejskiej/ (přístup: 26. 06. 2019). „Role národních parlamentů v oblasti kontroly principu subsidiárnosti v Evropské unii není velká. Dominující roli v této proceduře plní Evropská komise, která odůvodňuje soulad legislativy s normou subsidiárnosti s ohledem na (čistě) funkcionální výklad, a tedy na ‚lepší‘ prosazování unijních cílů. Národní parlamenty tak přispívají ke snižování demokratického deficitu EU pouze v malém stupni. Místo toho plní legitimizující funkci při rozšiřování kompetencí a rozvíjení regulačního systému v EU. V posudcích Soudního dvora Evropské unie týkajících se principu subsidiárnosti převládá funkcionální výklad, u kterého se zkoumá otázka ‚lepšího‘ prosazování unijního cíle. Rozhodne-li se EU, že bude tento cíl realizovat, potom je zpravidla funkčnější jeho uskutečňování pomocí právních nástrojů EU než nástrojů nacházejících se v pravomoci (gesci) členských států. V posuzování chybí používání kritéria, které by se odvolávalo na demokracii, které je nejdůležitějším aspektem subsidiárnosti v politické filosofii. Chybí rozhodování Soudního dvora o účelnosti aktivit, pro které se EU rozhoduje, a také případná obrana autonomie členských zemí. Soudní dvůr EU stejně jako Evropská komise jsou instituce Evropské unie, jež v souladu s traktátem uskutečňují cíle Unie. Tímto způsobem jsou jaksi ‚úředně‘ zaangažovány v rozšiřování kompetencí i v rozvoji regulačního systému v EU, a tedy zároveň v rozšiřování vlastní moci a autonomie ve vztahu k členským státům.“
  14. S myšlenkou, že justiční systém přistupuje ke všem spravedlivě, nesouhlasí 36 procent Němců, 44 procent Angličanů nebo až 60 procent Francouzů, 73 procent Italů, 77 procent Španělů a 63 procent Poláků.
  15. Tak uvažuje 54 procent Němců, 55 procent Britů, 68 procent Francouzů, 66 procent Italů, 79 procent Španělů a 61 procent Poláků.
  16. Názor, že většina politiků v zemi je zkorumpovaná, sdílí 33 procent Němců, 47 procent Angličanů, 48 procent Francouzů, 70 procent Italů, 45 procent Španělů a 54 procent Poláků.
  17. Uvažuje tak 65 procent Němců, 65 procent Britů, 60 procent Francouzů, 57 procent Italů a 42 procent Španělů.
  18. Dokonalým příkladem může být předvolební spolupráce Bertelsmannovy nadace s Evropskou komisí a německou vládou. Viz: https://www.politico.eu/article/europe-inc-bertelsmann-business-philanthropy-politics/ (přístup: 26. 06. 2019).
  19. Michael Hudson, The Lost Tradition of Biblical Debt Cancellations, 1993, s. 8–9.
  20. Eric Toussaint, The Long Tradition of Debt Cancellation in Mesopotamia and Egypt from 3000 to 1000 BC, 2 September 2012.
  21. Tamtéž.
  22. Mnohé věci nasvědčují tomu, že krize Mezopotámie po roce 1400 před Kristem byla úzce spjata se zhroucením modelu efektivně zachovávaného pomocí restartu. Viz: Eric Toussaint, cit. dílo.
  23. Více k tomuto tématu například in: Kazimierz Kumaniecki, Historia kultury starożytnej Grecji i Rzymu, Varšava 1964, s. 73–81; Mogens Herman Hansen, Demokracja ateńska w czasach Demostenesa, přel. Ryszard Kulesza, Varšava 1999, s. 45–48; Benedetto Bravo a Ewa Wipszycka, Historia starożytnych Greków, sv. 1, Warszawa 1988, s. 237–247; Benedetto Bravo, Reformy polityczne Solona a struktura wspólnoty obywateli ateńskich w okresie archaicznym, „Przegląd Historyczny“ 1966, č. 87/2, s. 169–205.
  24. Por. Mogens Herman Hansen cit. dílo, s. 46.
  25. Myslím, že mýtus Solónových počátků demokracie je možné spojovat především se zavedením lidového soudu. Dokonce jestli cesta od aristokracie k demokracii skutečně vedla přes plutokracii, tak politické výsady bohatých se příliš jako materiál pro demokratickou mytologii nehodí. Jinak je tomu, pokud jde o soudy. Christian Meier v knize Počátky političnosti u Řeků (Varšava 2012) přesvědčivě ukazuje, že přenesení vlivu na justici je nejlepším ukazatelem skutečného organického podílu aristokratického a lidového prvku. Zásada, která říká, že čím větší je kontrola lidu nad soudy, tím více je faktické demokracie, dokonale v pátém století ilustruje proces postupného omezování kompetencí areopagu ve prospěch justičních pravomocí lidu – což se z hlediska dnešních sporů jeví jako velice poučné poznání.
  26. Sol. frg. 5 (7), cit.: Plut. Sol. 17, 5, přel. Kazimierz Korus, Lech Trzcionkowski, in: Plutarchos, Żywoty równoległe, sv.. 2, Varšava 2005, s. 76.
  27. Pwt 15, 12–15: „Bude-li ti prodán tvůj bratr, Hebrej nebo Hebrejka, bude tvý otrokem po šest let, ale sedmého roku jej propustíš na svobodu. (…) V čem ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal, z toho mu dáš. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, vykoupil. Protot ti toto dnes přikazuji.“Dědičnými otroky mohou být pouze cizí (Lv 44–46).
  28. „Přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagogy a povstal, aby četl z Písma. Podali mu knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno: ,Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych uzdravil ty, kdo mají zraněné srdce, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.‘ Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagoze byly na něho upřeny. Promluvil k nim: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ (Lk 4, 16–21).
  29. Mogens Herman Hansen, cit. dílo, s. 96.
  30. Srv. Mogens Herman Hansen, cit. dílo, s. 140.
  31. Srv. Mogens Herman Hansen, cit. dílo, s. 51.

Vyšlo ve sborníku Liberalizm, pęknięty fundament, Teologia Polityczna, rocznik filozoficzny, sv. 11/2018–2019, s. 67–92. Z polštiny přeložil Josef Mlejnek.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6 / 2019)

Dariusz Karłowicz (1964)

polský filosof a vysokoškolský pedagog, autor řady publikací v oboru filosofie a dějin filosofie

Mohlo by Vás také zajímat

Uljanov, nebo Lenin?

V dubnu uplynulo sto padesát let od narození Vladimíra Iljiče Lenina, ikony komunismu, notoricky známého symbolu ruské revoluce. Všichni známe jeho…

Kateřina Hloušková

Dýchavičné fungování mechanismu veřejné moci

Do naší rubriky 'Co s českou politikou' tentokrát přispěl profesor Balík. V zajímavé analýze popisuje (ne)funkčnost veřejné správy a podchycuje některé dlouhodobé systémové problémy naší zemi.

Stanislav Balík

Donald Trump – žák Mistra Suna?

Armand Laferrère přináší originální výklad politiky amerického prezidenta Trumpa a nalézá v ní racionalitu, která většině pozorovatelů uniká.

Armand Laferrère

Konzervativci a liberálně-konzervativní pravice

Liberalismus a konzervatismus byly vždy soupeřící doktríny. Nástup totalitních ideologií a socialismu je vehnal do aliance. Z té vzešel liberálně-konzervativní konsenzus, na kterém…

Andrej Duhan