Roger Scruton a brněnská podzemní univerzita
Několik vzpomínek

Dramaturg, režisér, scenárista, herec a divadelní pedagog Petr Oslzlý (1945) patřil vedle Jiřího Müllera k hlavním organizátorům tzv. podzemní univerzity, tajných bytových seminářů se zahraničními přednášejícími, probíhajících v letech 1985 až 1989 v Brně. Byl rovněž jedním ze spolupracovníků a blízkých přátel Rogera Scrutona, iniciá­tora a hlavního zahraničního garanta celého projektu. Následující text sestává z autorovy dosud nepublikované vzpomínky na první setkání s Rogerem Scrutonem v Londýně v roce 1985 a druhou část tvoří ukázka z knihy Vzpomínky Petra Oslzlého, kterou vydává nakladatelství Books & Pipes. I zde se autor věnuje podzemní univerzitě a dalším nezávislým aktivitám v Brně koncem osmdesátých let.

Příběh našeho přátelství začal dříve, než jsme měli možnost se setkat…

V současnosti, kdy se lidé nejen seznamují, ale dokonce i zamilovávají – a to nejen povrchně eroticky, ale i hlouběji duchovně – přes internet, to není ničím neobvyklým, ale v první polovině osmdesátých let minulého století bylo zcela výjimečné, že naše životní přátelství s Rogerem Scrutonem začalo dříve, než jsme měli možnost se fyzicky setkat. Jeho jméno jsem poprvé slyšel od Jiřího Müllera, když nám v září roku 1984 představil projekt seminářů podzemní univerzity v Brně, na nichž by přednášejícími měli být britští akademici, a obdaroval mě a moji ženu nabídkou, abychom tyto semináře pořádali v našem bytě. Prozradil mi také, že tento projekt připravil právě s Rogerem Scrutonem, k němuž jsem proto okamžitě pocítil velkou osobní sympatii.

Když se pak od prosince téhož roku naše bytové semináře rozběhly, na předním místě v seznamu budoucích přednášejících jsme měli samozřejmě Rogera Scrutona, jehož pozoruhodné dílo jsem již začal poznávat. K jeho přednášce však nakonec do listopadu 1989 nedošlo. V létě 1985 se mu totiž podařilo se štěstím dostat naše vízum a jeho první zastávkou bylo Brno, kde byl hostem Jiřího Müllera, s nímž chtěl domluvit podrobnosti ohledně nejbližších hostů, mezi nimiž měl být i on. V té době byl však již objektem nejvyššího zájmu komunistické tajné policie StB – Ústředním výborem KSČ vydávaná Tvorba jej označila za nepřítele komunismu –, takže byl hned druhý den za dramatických okolností zatčen a vykázán z Československa a ztratil i šanci získat vízum k další návštěvě.

Mně se naopak rychle krátil čas „držitele pasu“. Věděl jsem to, takže jsem musel ty dvě poslední šance k vycestování s Divadlem na provázku do západní Evropy, které jsem ještě v roce 1985 dostal, maximálně využít. V květnu – tedy ještě před Rogerovou letní cestou do Brna – jsem mohl s divadlem vyjet na mezinárodní divadelní festival v Brightonu, a naskytla se mi tedy šance se s ním poprvé – a na pět let naposled – setkat i osobně. Tajnými komunikačními cestami mě pozval do Caledonia Clubu v Londýně. Takže jsem jedno ráno, samozřejmě bez vědomí oficiálních hlídačů, kteří divadlo na každý takový zájezd provázeli, odjel z Brightonu do pětašedesát mil vzdáleného Londýna.

O existenci elitních klubů tohoto typu jsem ze svého prvního pobytu v Londýně v listopadu a prosinci 1968 věděl, ale jako mladý zarostlý divadelník jsem tehdy neměl žádnou šanci je navštívit. Měl jsem tedy trému. Ne pouze z místa setkání, ale především z osobnosti muže, s nímž jsem se měl setkat. Roger Scruton byl jen o rok starší než já, ale byl v té době již významným britským filozofem, o němž jsme s každým ze tří přednášejících, kteří do té doby na našich prvních seminářích vystoupili, vedli rozhovory.

Z Victoria Station jsem došel na Halkin Street ještě před dohodnutým časem našeho setkání. Zkoumavě jsem si prohlížel každého z důstojných mužů vcházejících do budovy Caledonia Club a snažil se uhodnout, který z nich by mohl být Scruton. To, že jím může být na solidním kole staršího typu přijíždějící cyklista, mě zprvu nenapadlo, ale když k viktoriánské litinové mříži klubové zahrady připoutal kolo řetězem, uvolnil si svorku na nohavici a obrátil se směrem ke mně, poznali jsme se okamžitě. On mě podle mého vzezření zdivočelého vousatého vlasatce a já jeho taktéž podle jeho do všech stran se deroucí zrzavé kštice a výrazně tva­rované tváře.

Pamatuji si vše dodnes jako sled za sebou následujících obrazových vzpomínek. Podali jsme si ruce a stále ještě trochu formálně jsme se představili. On se najednou s pro něj typicky živým pohledem usmál, nečekaně mě spontánně objal a svou již v té době velmi slušnou češtinou mě uvítal. Když jsme pak vstupovali do honosného vestibulu skotského klubu založeného v roce 1891, patřičně olivrejovaný vrátný Rogera Scrutona uctivou úklonou pozdravil a na mně chvíli se vší diskrétností ulpěl poněkud udiveným pohledem. U baru ve vstupní prostoře pánského klubu pak Roger objednal sklenku whisky a několika slovy o jejích přednostech zahájil náš intenzivní několikahodinový rozhovor o koncepci podzemních seminářů. Jako filozofovi, teoretikovi architektury a milovníkovi hudby (skládal dokonce opery) se mu líbilo, že semináře nechci orientovat jen na filozofii a politologii, ale v duchu středověké „Faculty of Arts“ je chci otevřít i uměleckým přednáškám.

To se samozřejmě líbilo též Jessice Douglas-Home, malířce tvořící pod rodným příjmením Gwynne, po jejímž příchodu jsme se museli odebrat do Dining Room, poněvadž do pánských klubových místností neměly ženy přístup. Na můj mírně pohoršený údiv Roger reagoval výkladem o tradičních britských hodnotách, k nimž řadil i existenci a neměnná pravidla pánských klubů. Otevřel tak sérii našich rozhovorů o konzervativismu (která však mohla pokračovat až po listopadu 1989).

Takto tedy – setkáním nejprve duchovním a pak až osobním – začalo naše přátelství s Rogerem Scrutonem. Přátelství, které naše životy – zahrnuji sem nejen svou ženu, ale všechny účastníky naší podzemní univerzity – nesmírně obohatilo. Přátelství, které Rogerovým odchodem z pozemského života neskončilo, ale pokračuje – díky jeho knihám – opět setkáváním výhradně duchovním…

Po celé pětileté předlistopadové období naší brněnské podzemní univerzity byl Roger Scruton jedním z motorů jejích aktivit. Byl spoluzakladate­lem londýnské The Jan Hus Education Foundation a s Jessicou Gwynne a britskou, na české divadlo zaměřenou teatroložkou Barbarou Day, kterou jsem jim doporučil za tajemnici nadace, vše připravoval. V knize Podzemní univerzita, vydané v roce 1993 v CDK v Brně, Roger Scruton v rozhovoru, který jsem s ním při jedné z jeho polistopadových četnějších návštěv vedl, na moji poznámku, že založením a organizováním londýnské základny českých podzemních bytových seminářů a vysíláním jejích britských přednášejících navraceli paměť demokracie do naší společnosti a pomáhali tím ve smyslu nedělitelnosti svobody nejen nám, ale svým způsobem i sobě, tehdy reagoval:

Naprosto s tím souhlasím. Jedním z dobrých rysů brněnského semináře bylo to, že jsme přijali za svůj princip politické nestrannosti. Takže jsme k vám posílali lidi nejen s pravicovým názorem, ale i levičáky a lidi všech přesvědčení. A všichni levičáci se vraceli trochu otřeseni a byla to pro ně velice dobrá lekce. Pomáhalo to vytvářet sympatie pro lidi, jako jsem já, kteří dřív byli v menšině intelektuálního světa i na Západě. A nakonec osvobození, to byly skvělé zprávy. Moje zkušenosti z Československa jsou pro mne velice cenné. Mám tady dobrou pověst, dokonce i mezi lidmi, kteří nutně nesouhlasí s mou politikou. (s. 83)

Dokladem dobré pověsti, jíž se opravdu Roger Scruton v naší společnosti těšil a stále přinejmenším v intelektuálních vrstvách tíhnoucích k čistému konzervativnímu myšlení těší, je řada ocenění – myslím, že prvním byl čestný doktorát Masarykovy univerzity a posledním byla Stříbrná pamětní medaile Senátu ČR –, ale především čtenářský zájem o jeho knihy.

A ještě poznámka na závěr této vzpomínky: Rogerův seminář s účastníky podzemní univerzity se nakonec v našem bytě na Pionýrské 21 přece jen uskutečnil, ale až 13. května roku 2004, kdy do Brna přijel i s manželkou Sophií a dětmi, aby zde se svými přáteli oslavil své šedesátiny. Na druhý den se před několika sty nadšených posluchačů odehrála v aule Filozofické fakulty Masarykovy univerzity naplněné k prasknutí jeho přednáška, na niž stejně jako na všechna naše další zde již nepopsaná setká­ní nikdy nezapomenu…

Podzemní univerzita a Galerie drogerie – Zlevněné zboží (Z knihy Vzpomínky Petra Oslzlého)

Možnost pořádat podzemní univerzitu pro mě byla zcela fascinující. Dost jsem toho věděl o tajných univerzitních seminářích, které se odehrávaly v Praze, i o policejních zásazích proti nim. Od počátku jsem se tedy pokoušel vymyslet náš koncept tak, aby návštěvníci seminářů byli co nejméně ohroženi. S Jiřím Müllerem jsme se nakonec dohodli na modelu, který byl postaven na skutečnosti, že jsem v roce 1968 byl měsíc a půl v Londýně a potom jsem Anglii navštívil ještě jednou, takže nemohlo být moc podezřelé, že tam mám přátele podobného věku, kteří se ovšem už mezitím stali významnými akademiky.

Hned od začátku jsem do tohoto podniku přizval své dva nejbližší přátele i jejich ženy: výtvarníka Rostislava neboli Rosťu Pospíšila, který bydlel ve vedlejším domě, takže jsme před semináři nenápadně přenášeli židle, kterých byl nedostatek, protože průměrná návštěva byla okolo třiceti lidí, a vynikajícího anglistu Miroslava neboli Mikina Pospíšila, který se ujal obtížného úkolu hodně náročné přednášky z čisté i politické filozofie a neméně náročné rozpravy po nich – někdy až do úplného vyčerpání – překládat. Pečlivě jsem pak vybral skupinu z nejbližších a nejspolehlivějších uměleckých přátel, jakými byli například sochař Jan Šimek a fotograf Petr Baran, z divadelníků jen dva, kolegu dramaturga Josefa Kovalčuka a Františka Derflera, signatáře Charty, vydavatele samizdatové edice Studnice, ale i z neuměleckých, jako byl třeba absolvent matematické informatiky Jiří Zlatuška. Jako základ skupiny jsem s pomocí svých synovců Martina a Aleše Filipových a Petra Osolsoběho, který spolupracoval s mladým studiem našeho divadla, vybral z řad tehdejších studentů filozofické fakulty Petra Fialu nebo Pavla Baršu a Karla Palu s jejich budoucími ženami, z mladé nezávislé generace jsem později přizval Františka Rychlíka a Františka Mikše. Semináře věnované výtvarnému umění začali později navštěvovat další přátelé výtvarníci, ale třeba i tehdejší student kunsthistorie Petr Váša, semináře literární třeba Jan Balabán, Martin Reiner, Miroslav Zelinský, hudební Jaroslav Šťastný-Graham, Ivo Medek či Pavel Zemek Novák. Uvádím jen selektivní výběr jmen, celkový výčet by byl dlouhý.

Akce instalace sochy do prostoru ulice při vernisáži výstavy Jana…

Při zahájení každého semináře jsem říkal, že za mnou přijel na návštěvu zajímavý britský akademik a že by bylo velké mrhání příležitostí, kdybychom se s ním nesetkali a nevedli s ním debatu o zajímavých tématech. Tuto mantru jsem potom opakoval neustále, i když už všem bylo jasné, že nejde o žádné nahodilé návštěvy. Měl jsem totiž zásadu, že pokud by měla policie v souvislosti s naší podzemní univerzitou někoho zatknout, tak bych to měl být pouze já a nikdo další.

K tomu zatčení nakonec došlo. S Jiřím Müllerem jsme vypracovali bezpečnostní pravidla, která Husova nadace dodržovala. Každý přednášející letěl do Vídně a odtud cestoval autobusovou linkou do Brna přes přechod v Mikulově. V Brně se nejprve ubytoval v hotelu, aby zde dostal razítko, poněvadž tehdy musel být každý cizinec registrován, v hotelu si musel nechat kufr a část věcí, které nepotřeboval, a teprve potom jsme jej odvedli na dva dny k nám. Důležitým pravidlem, s nímž byli všichni seznámeni již v Londýně, bylo, že nebudou v Brně kontaktovat disidenty a z Brna se vrátí opět autobusem do Vídně. Jeden z těch přednášejících to nedodržel a odjel do Prahy, kde se kontaktoval s disidentskou komunitou. Vracel se odtud již přímo do Vídně vlakem a na hranicích ho zadrželi, několik hodin vyslýchali, a v této pro něho extrémní situaci, podroben psychickému nátlaku prozradil, že se v Brně setkal se mnou. Když jsem byl dva dny poté předvolán k výslechu, bylo mi jasné, že to bude souviset s jeho návštěvou. Mohl jsem si tedy připravit přesnou legendu o divadelním účelu jeho návštěvy Brna a z ní jsem přes nátlak trvající několik hodin neuhnul. Hned po návratu do Londýna tento náš jediný zadržený přednášející vše vylíčil přátelům z Husovy nadace, kteří okamžitě vyslali se zprávou za Jiřím Müllerem takzvaného „mesengera“, takže se nám zpětně vyjasnilo, co vyvolalo zájem policie. Tento incident nebyl jediným ohrožením, ale nesporně největším. A přesto, že mě StB měla ve svém hledáčku pro mé styky s Jiřím Müllerem v Brně a s Václavem Havlem v Praze, naše podzemní univerzita nebyla za čtyři roky prozrazena.

Každá z přednášek britských profesorů a následující seminární rozprava zabraly obvykle kolem pěti hodin. Vypili jsme u toho neuvěřitelné množství čaje, který vařila moje žena a distribuovaly naše dcery – i malá Marta. Chtěl jsem, aby toho byly účastny, a myslím, že si to budou celý život pamatovat. Nepil se vůbec žádný alkohol, dodržovali jsme zásadu, že na univerzitních přednáškách, i když jsou podzemní, se alkohol nepije.

Skvělé bylo, že britská strana byla otevřená našim podnětům. Navrhl jsem tedy, aby přednášky propojovalo téma etika a aby přednášející nepatřili k jednomu filozofickému směru. A také jsem navrhl, že chci naši podzemní univerzitu koncipovat jako středověkou „Faculty of Arts“ a otevřít ji tedy i do sféry umění. Nadace to ráda přijala, protože jednou z jejích vůdčích postav byla spolu s Rogerem Scrutonem Jessica Douglas-Home, malířka působící pod uměleckým jménem Jessica Gwynne. První přednášející této linie byla ona a po ní přijížděli další výtvarníci, hudební skladatelé, z nichž prvním byl David Matthews, prvním spisovatelem byl Dan Jacobson, jenž byl také prvním člověkem narozeným v Jihoafrické republice, s nímž jsem se setkal, a v roce 1989 na semináři, který jsme již konali téměř veřejně, vystoupil první architekt.

Od prosince 1984 do listopadu 1989 k nám přijelo přednášet kolem čtyřiceti osobností nejrůznějšího zaměření. A byla to řada velkých jmen. Jeden z pravidelných účastníků semináře mi po návštěvě hodně prestižního profesora řekl: „A jednou přijede Margaret Thatcherová a ty budeš tvrdit, že je to tvá kamarádka z roku 1968.“ A já, i když jsem tehdy netušil, že se s ní již v jiné situaci a při jiné příležitosti také setkám a budu s ní hovořit, jsem odpověděl: „A proč by to nebylo možné?“

***

Z podzemní univerzity se začaly rodit další aktivity. Britští přátelé přiváželi u nás nedostupné knihy a vedle toho se neustále dotazovali, nepotřebujeme-li ještě něco dalšího. Takže jsme s Jiřím Müllerem nejprve přišli na to, že bychom mohli provozovat domácí „undergroundové“ kino, kde bychom promítali zakázané filmy. Z Británie jsem dostal valuty, abych mohl koupit v Tuzexu barevnou televizi a video, jehož vlastnictví bylo alespoň v našich kruzích tehdy dosti raritní. A návštěvníci přiváželi na kazetách filmy, které z různých ideových důvodů v naší distribuci nebyly. A také – což bylo dosti bizarní – zakázané filmy české nové vlny. Technická kvalita kopií těch českých, takzvaně „trezorových“ filmů byla dosti bídná, dělali jsme si srandu, že ji snížilo to přepasírování přes stěny trezoru. Ale pro všechny bylo skvělé je po létech zase vidět a mladší přátelé měli tu možnost poprvé.

V roce 1986 jsme se s Rosťou Pospíšilem rozhodli, že budeme provozovat undergroundovou galerii. Kamarád Drahomír Svatoň, prodavač v obchodě s drogistickým zlevněným zbožím, jehož těžce nemocná žena těsně před smrtí vycházela už jen do Divadla na provázku, pocítil ve smutku po jejím odchodu potřebu nějak užitečně přispívat svobodnějšímu kulturnímu životu. Jeho malá funkcionalistická prodejna na Kotlářské ulici v Brně byla pro současné umění svým způsobem kongeniálním prostorem. S Rosťou jsme si tehdy kladli otázku, on jako výtvarník a já jako člověk, který vystudoval kunsthistorii a celou dobu se nějakým způsobem ve výtvarném umění angažoval, jak vytvořit svobodnou galerii, svobodnou ve smyslu nezávislosti na jakémkoli cenzurním dozoru. A Drahošova prodejna nám dávala šanci něco takového uskutečnit. Navrhli jsme mu tedy, že u něho budeme dělat výstavy, a on souhlasil. Nevěděl v té chvíli, co všechno ho čeká.

Byl to malý prostor, který neskýtal moc výstavních ploch. Vytvořili jsme tedy koncept, který z onoho omezení udělal výhodu. Možnost vystavit jen několik děl vynahrazoval třicetiminutový videoportrét každého z vystavovaných autorů. K tomuto řešení nás inspirovala potřeba využít co nejvíc to darované video a televizi. K natočení prvního portrétu jsme vyzvali kamaráda, středoškolského učitele tělocviku a trenéra žonglování Aleše Záboje, kterému bratr žijící v Kanadě poslal kameru. K záznamu toho, co natáčel na kameru, jsme používali stolní videorekordér, který Aleš musel nosit na zádech, upevněný na naší dětské sedačce – a za sebou tahal dlouhý kabel, jímž byl napojený na elektrický proud. Portrét prvního vystavujícího, kterým byl pochopitelně Rosťa Pospíšil, s námi jako kameraman natočil v prosinci 1986. Další videoportréty točili také Michal Hýbek, kameraman videožurnálu, a Milan Maryška, dokumentární kameraman, režisér a fotograf. Každý vystavující nejprve v prodejně hodinu před uzavřením prodával oblečený v bílém plášti spolu s Drahošem a pak jsme všichni (mezi návštěvníky býval často básník Jan Skácel, který bydlel přes ulici) odešli do salonku dnes již ne­exis­tující restaurace Praha na rohu ulic Pionýrské a Štefánikovy, který nám Ludvík Kundera označil jako místo, kde byla založena brněnská sekce Devětsilu. Sem jsme z našeho nedalekého bytu přinesli televizi a přehrávač, promítli jsme videoportrét vystavujícího a já jsem přečetl esej ve volném verši, kterou jsem napsal inspirován každým autorem a jeho dílem.

Do konce roku 1989 jsme takto představili osmnáct malířů, sochařů, grafiků a fotografů. Z domácích například Zorku Sádlovou, sestru Ivana Magora Jirouse, která vystavovat oficiálně nemohla, nebo Josku Skalníka poté, co ho pustili z vazby, v níž byl zavřený spolu s výborem Jazzové sekce. Vystavili jsme zde i spřátelené výtvarníky ze zahraničí, scénografa Teatru 77 Krzysztofa Rynkiewicze z Lodže a Helen Ganly z Oxfordu. Helen byla také jednou z přednášejících na podzemní univerzitě, ale jinak jsem tyto dvě aktivity z bezpečnostních důvodů nespojoval, i když někteří jedinci se účastnili seminářů i vernisáží.

Ale především jsem podzemní univerzitu a Galerii drogerii – Zlevněné zboží dost přísně odděloval od divadla. Nechtěl jsem, aby je tyto mé disidentské aktivity ohrozily. Mimo jiné proto, že jsem i dramaturgii divadla čím dál tím víc přitvrzoval, i když radikálnost mé dramaturgické koncepce spočívala pouze v tom, že jsem se ji snažil vytvářet co nejsvobodněji a v občanském smyslu co nejaktivněji.

Prosazování svobody umělecké tvorby v nesvobodné společnosti však pochopitelně stavělo Divadlo na provázku do čím dál tím větší opozice. Reakcí bylo, že mi v roce 1985 definitivně odebrali pas. Bral jsem to jako daň za svobodu mé dramaturgie a říkal jsem si, že když nemohu jezdit do světa já, musím udělat všechno pro to, aby svět jezdil za mnou.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1 / 2021)