Na počátku vzniku publikace s názvem Dobrodružství historické interpretace bylo potěšení z jiného textu. Jednalo se o české vydání knihy známého spisovatele z Cambridge Roberta Evanse Na obranu historie (Argo, 2019). Ta mimo jiné obsahuje pasáž, v níž tento anglický historik popisuje na své vlastní práci o epidemii cholery v Hamburku „splétání narativu a diskusi o příčinách“. Evans líčí, jak se postupně přibližoval k cílovému tvaru a hledal vhodný způsob, jak celý příběh a jeho příčiny nejlépe vysvětlit: nakonec se rozhodl nikoli pro chronologický příběh, ale vytvořil dvanáct paralelních kauzálních narativů, které dovedně spletl dohromady, aby vysvětlil příčiny určitého jevu, vy­užil množství pramenů a mohl přitom vystupňovat děj a napětí knihy. Tato pasáž knihy přivedla Jiřího Hanuše a Jiřího Suka k iniciování projektu, v němž by oslovení autoři popsali práci na vybrané vlastní historické knize, a umožnili tedy nahlédnutí do své historické dílny. Mohli se buď přidržet způsobu, jakým celou záležitost popisuje Robert Evans, anebo vykročit i alternativním směrem a popsat vedle práce s narativem a uspořádáním publikace také problémy s prameny či jejich nedostatkem, s koncepcí a žánrovým vymezením díla, s použitou „metodou“ a v neposlední řadě s tím, co tvorba konkrétní publikace přinesla za poznání, radosti a strasti. Pro revue Kontexty vybíráme texty Jiřího Suka, Petra Fialy a Petra Husáka. Všechny shromážděné příspěvky by následně měly vyjít v česko-anglické mutaci v nakladatelství Masarykovy univerzity Munipress.

Jiří Hanuš

Skrytá církev a interpretace soudobých dějin

Historická interpretace nedávných událostí (soudobé dějiny) má svá známá specifika. Už jen fakt, že historik nepracuje pouze s prameny, ale také se svědky, k nimž nezřídka sám patří, vytváří zvláštní nároky na „splétání narativu“. Historické poznání se střetává nejen se sociální (kolektivní) pamětí, ale také s proměňujícími se individuálními interpretacemi jednotlivých aktérů. Úkolem historika je tak často vedle samotné rekonstrukce událostí a jejich interpretace také re-interpretace již existujících narativů. Historik soudobých událostí totiž konstruuje příběh v kontextu, jenž je společností považován za známý a prožitý. Nemá tedy jen význam symbolu, k němuž se lze do minulosti vztahovat, ale má svůj konkrétní emocionální, strategický nebo přímo sociálně-politický rozměr. Jednoduše řečeno, historik soudobých dějin musí pracovat nejen s historickým materiálem a jeho již existující interpretací, ale také se (svými i kolektivními) zkušenostmi, předsudky a zájmy. Není to nic snadného.

Dobrodružství, ale i výzvy a rizika tohoto typu historické práce se pokusím ukázat na příkladu výzkumu skryté církve, tedy tajných či z hlediska režimu ilegálních aktivit katolické církve v období komunistické totality. Skrytá (podzemní, tajná, umlčená) církev je dnes již poměrně známým fenoménem. Přesto se lze setkat s různými definicemi a ne zcela jasnými hranicemi toho, co se tímto pojmem označuje. Zde se budu věnovat specifické části církevních aktivit spojených s osobností tajného biskupa Felixe M. Davídka a jeho společenstvím Koinótés. Tato část skryté církve se vyznačovala vybudováním vlastní hierarchické struktury a svébytného systému vzdělávání a formace, do značné míry i vlastní teologicko-spirituální koncepcí a také některými kroky, které překračovaly potřebu nahradit zakázané církevní aktivity. Šlo o kreativní rozvíjení reformního ducha II. vatikánského koncilu nad rámec platné církevní nauky i kanonického práva, které se projevilo především svěcením ženatých mužů na kněze a posléze i biskupy a svěcením žen. Časově se jedná o období od poloviny šedesátých let do listopadu 1989, v širším smyslu – pokud jde o příčiny a následky – o období od čtyřicátých let 20. století až do prvního desetiletí 21. století.

Historický výzkum, o němž zde budu mluvit, byl prováděn ve dvou fázích (1992–1994 a 1996–1999) v průběhu devadesátých let minulého století. Jeho výsledkem jsou především dvě monografie: Koinótés. Felix M. Davídek a skrytá církev¹ a Skrytá církev. Felix M. Davídek a společenství Koinótés.² Na všech výzkumných krocích a publikačních výstupech jsem pracoval společně s přítelem historikem Jiřím Hanušem. Historická interpretace skryté církve je tedy naším společným dobrodružstvím. Reflexe této společné historické práce, kterou zde nabízím, je však jen mojí interpretací, a Jiří tedy za ni nenese odpovědnost.

Motivace a angažovanost

Motivace pro výběr výzkumného projektu bývají nejrůznější, některá témata ale volíme proto, že nějakým způsobem souvisejí s naší zkušeností, osobními dispozicemi a zájmy. Objektivita výzkumu není primárně založena na vnitřní neangažovanosti, ale na schopnosti respektovat faktickou stránku materiálu a správně vyhodnocovat získané poznatky a na připravenosti opakovaně revidovat vlastní předsudky a předběžné závěry.

Skrytá církev pro mě zpočátku nebyla předmětem odborného zájmu ani racionálně zvoleným tématem výzkumu. Tím se postupně stala. Mým prvotním impulzem pro interpretaci skryté církve byla její veřejná obhajoba.

Začátkem devadesátých let se postupně – a vlastně překvapivě – ukazovalo, že začlenění některých v ilegalitě působících církevních struktur do oficiální církve je mnohem těžší, než se čekalo. V kontrastu s tím ale žádný problém neměli kněží působící (navzdory papežskému zákazu) v kolaborantském hnutí Pacem in terris ani ti, kteří byli vědomými a aktivními spolupracovníky komunistické Státní bezpečnosti. Nakonec došlo dokonce ke smíření a možnosti dalšího kněžského působení i v případě těch, kteří přijímali kněžské svěcení už jako agenti Státní bezpečnosti s cílem působit ve prospěch komunistické moci v církevních strukturách.

Naopak lidé, kteří navzdory zákazům rozvíjeli autentické křesťanské aktivity a svobodný život církve, riskovali, bojovali, plnili svoje kněžské poslání, a stavěli se tak proti komunistickému režimu, byli stále silněji zpochybňováni a problematizováni. U některých z nich sice hned po listopadu 1989 nakrátko došlo k přijetí do duchovní služby, ale brzy následovalo opětovné vyřazení. Postupně se hledalo na úrovni československých, resp. českých a moravských biskupů ve spolupráci s římskou kurií celkové „řešení“, které nakonec znamenalo ponižující přezkušování a přesvěcování (svěcení sub conditione).

Netýkalo se to všech. Nejsilněji tím byla postižena část lidí patřících do struktury (společenství) nazývané Koinótés. Protože jsem některé z nich znal – pohyboval jsem se dlouhá léta v blízkosti tajného biskupa Stanislava Krátkého (1922–2010) –, chtěl jsem je veřejně bránit a pomoci jejich akcep­taci církví. Mé první texty uveřejněné na toto téma lze tedy vnímat jako obhajobu a taky jako podání svědectví o jejich dobré práci – nakonec jeden z mých prvních článků nesl příznačný název „Povin­nost vydat svědectví“.³ Tato potřeba obrany a dosvědčení vedla logicky ke shromažďování a prezentaci základních faktů, k postupnému rozkrývání mnohovrstevné skutečnosti a posléze také k hlubšímu zkoumání celého fenoménu. A to byl krok od angažované obhajoby k historickému výzkumu. Tento důležitý krok jsme s Jiřím Hanušem udělali, když jsme se během roku 1992 rozhodli napsat o skryté církvi historickou monografii.

Vytyčování tématu

Skrytá církev je dnes popsána a také typologizována. Mohlo by se tedy zdát, že téma výzkumu a jeho ohraničení bylo od počátku samozřejmé. Tehdy tomu tak ovšem nebylo. Skrytý život církve byl za komunismu mnohovrstevný, někde se zcela prolínal s oficiálními (povolenými) aktivitami a doplňoval je, jinde šlo o autonomní společenství. Patřila sem činnost kněží bez státního souhlasu, u nichž bylo jejich kněžství veřejně známé, ale také aktivity tajně vysvěcených kněží, o jejichž duchovní službě věděl jen úzký okruh. Spadají sem prakticky všechny aktivity řádů, protože např. mužské řády a řeholní společnosti byly zcela zakázány, apod. Všechny tyto činnosti a vrstvy se navzájem prostupovaly, dohromady vytvářely skutečný církevní život a rovněž v prvních porevolučních letech byly jen těžko rozlišitelné. Jejich následná typologizace je výsledkem dvou faktorů: na jedné straně samozřejmě historického výzkumu a rozlišení jejich faktického působení v době komunismu, ale na straně druhé vychází také ze způsobu, jakým byly jednotlivé aktivity církevními úřady po roce 1989 (ne)akceptovány a začleňovány do běžného života církve. Ano, náš dnešní pohled na strukturu neoficiálních církevních aktivit v době komunismu je do jisté míry ovlivněn jejich osudy v postkomunistické době. Není to v historii až tak zvláštní případ, ale je dobré si to připomenout.

Moje zkušenost z komunistického období byla podobná: náboženské aktivity se vzájemně prostupovaly a tvořily srozumitelný a nerozdělitelný celek. Kupříkladu tajný biskup Krátký působil oficiálně jako farář, někteří členové zakázaných řádů vykonávali svůj řádový život ve skrytosti, ale oficiálně působili jako kněží ve farnostech, další ale po vstupu do řádu získali neoficiální teologické vzdělání a tajně přijali kněžské svěcení. Znali jsme kněze bez státního souhlasu, kteří působili v podzemí, o dalších jsme věděli, že jsou tajně vysvěceni. Měl jsem zkušenosti se skrytou církví napojenou na biskupa Davídka, ale současně také úzké vazby na dominikánský řád. Katolické společenství, na jehož životě jsem se podílel, bylo kromě toho v kontaktu s jezuitou Františkem Líznou (1941), já zase např. prostřednictvím Huga Rokyty (1912–1999) s Řádem maltézských rytířů, a tak by se dalo pokračovat. To, co se však jevilo před rokem 1989 jako souvislá vrstva komunisty zakázaných náboženských aktivit, se po listopadu 89 začalo v důsledku začleňování do oficiálních struktur problematizovat, a tedy rozdělovat, probíhala jakási přirozená zpětná klasifikace, přesněji typologizace. Bezproblémové začlenění řádových kněží, posléze kněží svěcených v zahraničí kontrastovalo s odmítnutím kněží vysvěcených tajnými biskupy. Tím se jasně vydělilo téma hierarchizované tajné církevní struktury, tedy společenství Koinótés. Byla to nejméně známá, nejvíce démonizovaná, nejkomplexnější a taky nejdobrodružnější aktivita v rámci skryté církve. Téma výzkumu najednou bylo jasně vymezeno a jaksi samo vystoupilo do popředí.

Diskuse o příčinách

Na samém počátku jsme museli řešit právě to, co Evans označuje jako „splétání narativu“ a „diskusi o příčinách“.⁴Samotný důvod utajované církevní činnosti byl jasný. Jeho základní příčinou byl tvrdý postup proti náboženským aktivitám ze strany česko­slovenského komunistického režimu. Koinótés se však lišilo od jiných podzemních církevních aktivit v několika směrech, tou nejpodstatnější bylo vytvoření vlastní hierarchické struktury (tajná biskupská svěcení). Proč k tomu došlo? Jakým způsobem to bylo realizováno? V jakém rozsahu a s jakými podmínkami?

Tuto skutečnost nešlo vzít jako pouhý fakt, už proto, že se vymykala obvyklé praxi. Bylo potřeba ukázat příčiny a motivace. Také proto, že vytváření vlastní církevní struktury začalo v roce 1967, tedy na první pohled paradoxně v době celkového politického uvolňování poměrů. Rozhodnutí jak postupovat jsme ale učinili celkem rychle. Centrální postavou skryté církve byl stále jasněji Felix Maria Davídek (1921–1988), přestože sám nestál na počátku tajné biskupské hierarchie. Davídek byl z bezpečnostních důvodů vysvěcen biskupem Janem Blahou (1938–2012), který přijal svěcení v roce 1967 od biskupa Petera Dubovského (1921–2008), ovšem jaksi „účelově“ s cílem, aby se právě Davídek mohl stát klíčovou postavou skryté církve, svého druhu „ordinářem“, který jednal na základě tzv. mexických fakult. Biskup Davídek měl rozhodující vliv nejen na vznik autonomní struktury, ale také na teologické ukotvení, spiritualitu i pastorační praxi celého společenství. Postupně se ukazovalo, že klíčem k poznání skryté církve je právě porozumění osobnosti Felixe M. Davídka.

Proto jsme se rozhodli nepostupovat od popisu širších souvislostí a společných okolností ke konkrétnímu působení skryté církve, ale celý příběh rekonstruovat na základě životopisu biskupa Davídka, který tvořil kostru vyprávění. Jít od osoby k celku. Davídek byl také jedinou klíčovou postavou skryté církve, jejíž život byl tehdy již uzavřen. Současně nám to umožnilo vysvětlit formování mentality pro podzemní práci, která byla dána generační zkušeností druhé světové války, krátkým relativně svobodným obdobím pro církev v druhé polovině čtyřicátých let, ale především brutálním potlačováním náboženského života a pronásledováním církve v padesátých letech, včetně vražd a mnohaletých žalářů, kterým ostatně sám Davídek prošel. Bez této zkušenosti nešlo objasnit důležitost církevních aktivit v ilegalitě ani radikalitu, s níž začal Davídek budovat tajnou církevní strukturu.

K tomu je potřeba dodat dvě věci, které vysvětlují nezvyklý krok směrem k biskupským svěcením právě v druhé polovině šedesátých let. Davídek přichází na svobodu po čtrnáctiletém věznění, biskupské stolce jsou převážně neobsazeny a dosud žijící biskupové drženi v internaci nebo alespoň v izolaci od svých diecézí. To, co se ze zpětného pohledu oprávněně jeví jako období slábnutí komunistických perzekucí a všeobecné liberalizace, vypadalo před jarem 1968 naopak z vnitrocírkevního pohledu jako kontinuální pokračování perzekucí, jejichž další silná vlna znovu přijde. V Davídkových očích to potvrdila okupace v srpnu 1968. Davídek v tom spatřoval riziko odvlečení církevních představitelů na Sibiř a možnost úplného ochromení církevního života. To vedlo k zintenzivnění jeho činnosti a rychlejšímu vytváření rozsáhlé sítě tajných biskupů a kněží napojených na jeho osobu.

Svědci a prameny

Specifický problém představovala práce s prameny, přesněji už samotné získávání pramenů. Historik soudobých dějin často čelí problémům s nepřístupností archivních dokumentů (s ohledem na krátký čas od jejich vzniku a/nebo vzhledem k ochranným lhůtám pro jejich zveřejnění). Potíže s tímto typem primárních pramenů jsou obvyklé. V době, kdy jsme psali první verzi historie skryté církve, neměl badatel tolik příležitostí, jako má dnes. Kupříkladu přístupné dokumenty komunistické represivní moci (např. Archiv bezpečnostních složek) odhalují nejenom míru perzekuce náboženského života, ale mají určitou výpovědní hodnotu i o životě v podzemí a roli jednotlivých osobností. Tyto možnosti na počátku devadesátých let nebyly.

Nedostatek pramenů byl ale také spojen s povahou ilegální činnosti skryté církve. Je jasné, že prakticky jakákoliv písemnost představovala pro jejího původce i držitele riziko. Nemám tu primárně na mysli samizdat (i když pro ten to platí také), ale písemnosti, které by zaznamenávaly strukturu skryté církve, potvrzovaly udělení svěcení, dosažené neoficiální vzdělání, korespondenci dosvědčující různé aktivity apod. Rychle se nám naopak podařilo získat přepisy teologických přednášek, které realizoval především biskup Stanislav Krátký, v omezené míře i rekonstrukci přednášek Felixe M. Davídka. Měli jsme také k dispozici např. Davídkovu poezii nebo některé dokumenty vztahující se k jeho životu (doklady, fotografie z úředních dokladů apod.). Celkově však primárních pramenů písemného typu bylo velmi málo.

Výzkum tedy musel být postaven na uplatňování postupů orální historie. Je potřeba ale poznamenat, že před téměř třemi desetiletími nebylo využívání orální historie tak běžné, zažité a metodicky ukotvené, jako je tomu v dnešní české historiografii. Přesto jsme tento způsob práce dominantně využí­vali a především na základě orální historie jsme skládali narativ a konstruovali či rekonstruovali dějiny skryté církve. Vyžadovalo to samozřejmě uplatňovat postupy, které jsou obvyklé: to znamená ověřovat u více svědků zjištěné poznatky, konfrontovat navzájem svědectví, srovnávat poznatky zjištěné u jednotlivých respondentů s písemnými prameny a sekundární literaturou, a dohromady tak skládat co nejvíce pravdivý obrázek.

Mentalita utajování

Brzy jsme narazili na potíž, s níž jsme vlastně vůbec nepočítali. Připadalo nám, že rekonstrukce dějin tajné církve je důležitým příspěvkem k poznání komunistické totality a síly církevního života, možností ukázat statečnost lidí, kteří se nechtějí vzdát své víry a podvolit se totalitní moci. A že je to také v zájmu aktérů skryté církve. Předpokládali jsme, že budou mít aktivní zájem se svým svědectvím na naší práci podílet. Ukázalo se, že to bylo nesprávné očekávání.

Překážkou byla jak mentalita a psychologické nastavení osobností výrazným způsobem pozna­menaných desítkami let v ilegalitě, tak snaha o celkové řešení skryté církve po listopadu 89, které jednotliví aktéři nechtěli svým svědectvím ohrozit. V jejich očích mohlo být z tohoto hlediska nebezpečné zveřejnit: 1. svěcení ženatých mužů (byť probíhalo s odůvodněním, že je prováděno na principu biritualismu a fakticky podle východního ritu, a tedy v rámci – do roku 1968 zakázané – řeckokatolické církve), 2. svěcení ženatých mužů na biskupy, 3. svěcení žen (které tehdy bylo důsledně skrýváno) a také 4. některé psychologické charakteristiky a originalitu biskupa Davídka, které mohly být oponenty vydávány – a také byly – za znak psychické nenormality, což měl být důkaz pro neplatnost jím udělovaných svěcení. Proto se řada pamětníků snažila buďto minulé události upravovat, nedoříkávat a měnit, nebo o nich odmítali úplně mluvit (příkladem může být biskup Jan Blaha).

Důležitý aspekt – ale to se vyjevovalo teprve postupně – představovaly také konflikty a rozkol uvnitř skryté církve. Nešlo jen o nedůvěru mezi společenstvím Koinótés kolem Felixe Davídka a katolickými disidenty, jako byl Oto Mádr nebo Josef Zvěřina, ale také o rozkol uvnitř společenství Koinótés. Ten byl už v roce 1970 způsoben takzvaným kobeřickým koncilem a Davídkovým úmyslem světit ženy. Toto rozdělení se nikdy nepodařilo překonat. Postupně stále víc a silněji vystupovalo z historického výzkumu na povrch, ale v první chvíli se ho řada pamětníků snažila potlačit právě proto, aby nerozkryli jeho skutečnou příčinu (svěcení žen) a také aby tím vším neohrozili začlenění osobností tajné církve do oficiálních církevních struktur.

Svěcení žen byl do značné míry zlomový bod ve vývoji celého Davídkova společenství. Museli jsme odhlédnout od toho, jaký na tuto věc máme sami názor, a pokusit se vystihnout motivace a popsat cestu, která k tomu Davídka vedla. Bylo to tehdy zcela unikátní rozhodnutí. Musíme si uvědomit, že se to odehrávalo na přelomu šedesátých a sedm­desátých let. Davídek byl navíc do značné míry izolován od mezinárodní teologické diskuse, v tlaku represivního režimu – na první pohled to celé tedy jako by nedávalo smysl. Byl to mnohem radikálnější, neobvyklejší a revolučnější čin, než jak se nám to jeví dnes, kdy je toto téma předmětem rozsáhlé globální diskuse uvnitř církve, které se do jisté míry účastní i reprezentanti církevní hierarchie. „­Chce-li historik porozumět minulosti, předpokládá se, že ve své hlavě rekonstruuje normalitu dané doby a že ji dá pocítit i svému čtenáři,“ přičemž „i v soudobé historii je již často třeba znovu vytvořit normalitu,“ napsal výstižně Paul Veyne.⁵ To logicky představovalo výzvu i pro nás, protože na jedné straně bylo tehdy téma rozšíření svěcení v kontextu doznívajícího II. vatikánského koncilu „normálnější“ než např. v osmdesátých letech, ale současně bylo ve své době zcela mimo „normu“ ve srovnání s otevřenou diskusí, která o svěcení žen běží dnes. Rozhodnutí tento akt skutečně udělat, navíc v Davídkově situaci, bylo tak výjimečné a riskantní, že bez rekonstrukce a interpretace jeho myšlenkového vývoje, ovlivnění Teilhardem de Chardin, příklonu k parusiální teologii a přesvědčení o své specifické a komplexní roli ordináře v ilegalitě, by bylo absolutně nepochopitelné. Před námi tak stál úkol tomu porozumět a nabídnout čtenářům vysvětlení. Současně jsme museli také odhalit a pravdivě interpretovat důsledky, které to mělo – rozkol, z něhož se společenství už nikdy plně nevzpamatovalo.

Pamětníci byli navíc z minulosti přirozeně zvyklí všechno utajovat. Nesdělování informací pro ně představovalo základní ochranu. Měli k tomu tři důvody. Za prvé to byla primární obrana před komunistickou státní mocí, před Státní bezpečností a dalšími represivními složkami, které se zaměřovaly na potlačování náboženského života. Za druhé skrývali svoje aktivity do jisté míry před oficiální církví. Částečně z obavy z možného prozrazení s ohledem na pronikání agentů do oficiálních církevních struktur, z důvodu nedůvěry k některým představitelům a jejich spolupráci s komunistickým režimem, ale také kvůli překračování ortodoxie a kanonického práva (svěcení) v rámci skryté církve. Za třetí tajili některé informace před jinými skupinami působícími v podzemí a ilegalitě. Tento trojí typ (důvod) utajování přetrvával v mentalitě mnoha svědků poměrně dlouho a pro nás představoval překážku výzkumu.

Bylo velmi obtížné, alespoň zpočátku, tyto hradby prolomit. Dařilo se nám to teprve postupně a znamenalo to nejen historickou, ale i psychologickou práci. Platilo také, že čím více jsme mohli jednotlivým pamětníkům ukázat, že základní historii už známe a že mnoho informací, které se nám pokusili nesdělit, už máme k dispozici odjinud, tím snadněji jsme byli schopni od nich získávat další doplnění a podrobnosti, které nám potom pomohly vytvořit celkový obraz. Nemohli jsme proto postupovat diachronně ani úplně systematicky. Naše práce se zpočátku podobala skládání mozaiky nebo puzzle, kde jsou k dispozici jednotlivé dílky na různých místech obrazce a postupně se k nim přidávají další.

Problém s utajováním a zamlžováním skutečnosti nicméně někdy zůstával. U některých členů Koinótés přetrvával pocit, že zveřejňováním situaci nepomáháme. Obávali se, že odtajněním zabráníme celkovému řešení. Jakékoli odkrývání pro ně zůstalo problematické. Tento pocit byl posilován necitlivým přístupem oficiální církve. Ta navíc (kardinál Miloslav Vlk) iniciovala napsání alternativní (kritické) historie společenství Koinótés (Ondřej Liška: Církev v podzemí a společenství Koinótés)⁶ a snažila se spíše poukazovat na problémy a formální vady než na úspěchy a výsledky. To všechno představovalo při práci závažný, avšak vlastně – zpětně viděno – z hlediska historického výzkumu zajímavý problém a výzvu.

Paměť a „plukovní zprávy“

Řadu cenných zkušeností jsme získali i díky tomu, že jsme historickou interpretaci skryté církve dělali „nadvakrát“, tedy ve dvou etapách. Tím jsme vlastně revidovali, doplňovali a zpřesňovali svůj původní výzkum. To ovšem ovlivňovalo nejenom nás, ale i zúčastněné, tedy svědky a poskytovatele pramenů. Ve svých reakcích zohledňovali vydání první knihy a samozřejmě také reagovali na vývoj řešení skryté církve zvolený církevním vedením. V letech 1992–1994 jsme především pracovali s nedůvěrou, potýkali se s nedostatkem pramenů a vytvářeli jsme primární rekonstrukci příběhu skryté církve. Při přípravě druhé verze (1996–1999) jsme už mohli pracovat se širším okruhem svědků, mohli jsme provést celou rekonstrukci tajné církevní hierarchie a poznali hlouběji život společenství Koinótés. Dostali jsme se také k některým dalším pramenům (dokumentům, dopisům), které se týkaly činnosti skryté církve. Něco jsme měli mnohem snadnější, ale současně jsme museli dávat pozor na nové věci, se kterými jsme se setkávali.

Nejzajímavější bylo, že nám někteří pamětníci „ve druhém kole“ vyprávěli historii skryté církve nikoliv jen na základě svých vzpomínek, ale – aniž si to uvědomovali – podle toho, co jsme napsali v knize Koinótés, dokonce občas týmiž slovy. Stalo se toto: málokdo ve skryté církvi měl díky konspiraci přehled o celé struktuře, o jejím vývoji, o všech aspektech působení a o sociálně-politickém rámci, v němž se jednotlivé kroky odehrávaly. Napsáním souhrnné historické práce jsme tak zpětně poskytli i pamětníkům výkladový rámec a kontext, který potom nevědomky využívali. Navíc si v rámci této interpretační struktury dosazovali přečtená svědectví jiných svědků do „své paměti“. Vytvořili jsme tak nejen narativ, ale do jisté míry i „legendu“ a museli jsme dávat pozor, abychom od narativu historických událostí nesklouzli k vytváření „narativu narativu“. Nemyslím si, že by tento problém byl v historické práci o nedávné minulosti zcela ojedinělý. Nakonec už Dominik Pecka připomíná, že „voják, který se účastnil polního tažení, se často teprve z plukovních zpráv, novin nebo z rozhlasu dovídá, co vlastně prožil a o co vlastně šlo, a zpravidla to pak vypravuje v té formě, v jaké to slyšel od určitých zpravodajů. Dějepisec Eforos odmítl pozvání Alexandra Makedonského k účasti na jeho výpravách: ‚Tvé dějiny mohu psát, jen když zůstanu doma.‘“⁷ V tomto smyslu jsme byli pro přímé účastníky „zpravodajci“, kteří jim nabídli něco jako „plukovní zprávy“. Vzhledem ke krátkému časovému rozmezí mezi prvním a druhým výzkumem to bylo pro nás možná snadněji viditelné, než je tomu v jiných případech. Současně to ukazuje význam historické interpretace pro sociální paměť, pro subjektivní interpretaci minulosti a prožitých událostí a pro společenský diskurs. Je to síla historické vědy, na níž mohou být historici hrdí, ale současně si musejí uvědomovat, jaká z ní vyplývá odpovědnost.

Vlastní život narativu

Toto „dobrodružství historické interpretace“ skončilo snad nejlépe, jak si jen historik může přát. I po dvaceti letech tvoří základní pramen k jakémukoliv popisu skryté církve naše texty, a to bez ohledu na to, zda to jejich autoři přiznávají, nebo ne (v ojedinělých případech). Dokonce je dnes běžně užívané označení „skrytá církev“, které jsme vnesli do veřejné i odborné debaty (je to pojem, který poprvé použil biskup Stanislav Krátký).⁸ Vytvořili jsme základní výkladový rámec a kniha Skrytá církev se stala „standardní prací“ z hlediska faktů i interpretační linie. Námi odhalená vnitřní struktura, biskupská posloupnost a rozsah činnosti se v plné míře potvrdily a další studie už k nim přidaly jen drobná zpřesnění. To ukázaly i postupně zveřejňované rozhovory s pamětníky (naposled např. Ty jsi kněz navěky. Rozhovor s Ludmilou Javorovou),⁹ kteří se s delším odstupem od událostí a s vědomím nemožnosti dočkat se spravedlivějšího řešení (nejen kvůli neochotě oficiální církve, ale i proto, že mezitím se jednotlivé sporné případy „vyřešily“ úmrtím aktérů) přece jen odhodlali veřejně promluvit.

Díky publikování některých našich prací na toto téma v zahraničí (především Die Verborgene Kirche. Felix M. Davídek und die Gemeinschaft Koinótés v roce 2004,¹⁰ ale také např. Women’s Ordination in the Czech Silent Church v roce 1998¹¹ nebo The Practise of Ordaining Women in the present Church. Theological Preparation and Establishment of the Ordination of Women in the Clandestine Church in Czechoslovakia v roce 1999¹²) se naše interpretace stala i zdrojem pro řadu dalších prací týkajících se mapování historie církve v období komunismu nebo pro diskuse o liberalizačních snahách uvnitř katolické církve v mezinárodním prostředí.

Téma, kterým jsme se zabývali, bylo dobrodružné nejen při historické rekonstrukci, ale samo o sobě. Dobrodružný byl i život hlavních protagonistů, především Felixe M. Davídka. Snažili jsme se poctivě a pravdivě popsat jejich mimořádný příběh včetně problémů, rizik a také selhání.

S odstupem času je jasné, že fenomén skryté církve svým významem překračuje období komunistické diktatury a je do jisté míry inspirací pro dnešní diskuse uvnitř katolické církve. Zkušenost pastorační práce v malých komunitách (společenstvích) mimo tradiční farní strukturu, život církve „bez kostelů“, kněžská služba spojená s „civilním“ zaměstnáním, ženatí kněží, ženy vysvěcené na kněze – to vše jsou z hlediska teologie a pastorace živě diskutované otázky, některé z nich např. v rámci německé synodální cesty. To už není zásluha naší historické práce, ale samotného tématu. A především osobností, u nichž se neobvyklá statečnost pojila s hloubkou víry a vize. Považuji za štěstí a snad i naši zásluhu, že jsme jako první – i díky vlastní zkušenosti – rozpoznali sílu a význam tématu skryté církve a pomohli rekonstruovat její příběh.

Poznámky

1. Fiala, Petr – Hanuš, Jiří: Koinótés. Felix M. Davídek a skrytá církev. Brno 1994.
2. Fiala, Petr – Hanuš, Jiří: Skrytá církev. Felix M. Davídek a společenství Koinótés. Brno 1999.
3. Fiala, Petr: Povinnost vydat svědectví, Proglas, 3, 1992, č. 4, s. 9.
4. Evans, Richard J.: Na obranu historie. Praha 2019, s. 122.
5. Veyne, Paul: Jak se píšou dějiny. Červený Kostelec 2010, s. 232.
6. Liška, Ondřej: Církev v podzemí a společenství Koinótés. Tišnov 1999.
7. Pecka, Dominik: Člověk a dějiny. Praha 1969, s. 13.
8. Srov. Fiala, Petr: O skryté církvi. Rozhovor s Otcem biskupem Stanislavem Krátkým. Proglas, 3, 1992, č. 4, s. 11.
9. Jančařík, Zdeněk: Ty jsi kněz navěky. Rozhovor s Ludmilou Javorovou. Praha 2020.
10. Fiala, Petr – Hanuš, Jiří: Die Verborgene Kirche. Felix M. Davídek und die Gemeinschaft Koinótés. Paderborn 2004.
11. Fiala, Petr – Hanuš, Jiří: Women’s Ordination in the Czech Silent Church. The Month, sv. 31, 1998, č. 7, s. 282–288.
12. Fiala, Petr – Hanuš, Jiří: The Practise of Ordaining Women in the present Church. Theological Preparation and Establishment of the Ordination of Women in the Clandestine Church in Czechoslovakia. Concilium, 1999, č. 3, s. 127–138.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1 / 2021)