Tučkové bělovodská Šifra mistra Leonarda?

Stanislav Balík

POLITIKA & SPOLEČNOST

Nežli Bílá Voda, zřejmě životní literární dílo Kateřiny Tučkové, přišla na pulty knihkupectví, nakladatelství Host, v němž vyšla, spustilo velmi viditelnou reklamní kampaň, která vzbudila patřičný zájem širokých společenských vrstev. A podařilo se. Kniha jde na dračku, na letní dovolené jsme mezi deseti přítomnými rodinami napočítali pět, které ji tam měly s sebou. A dočkala se už kromě desetitisíců prodaných výtisků, což z ní dělá nejenom bestseller, ale i knižní událost sezóny, i Státní ceny za literaturu. Kdo by si to u tématu z českých církevních dějin pomyslel?

Anebo možná právě proto, že jde o polo-fikci z církevního prostředí? Nemá snad kniha něco (mnoho) společného s už legendární da Vinciho Šifrou mistra Leonarda? S o to většími očekáváními možná čtenáři ke knize přistupují, autora tohoto textu nevyjímaje. Nejsem literární kritik, abych hodnotil knihu po stránce kvalit jazykových a literárních. To nechávám jiným, povolanějším. Mnohokrát jsem se navíc přesvědčil, že to, co se z hlediska literatury líbí mně, se nelíbí kritice, a naopak…

Není smyslem tohoto textu převyprávět obsah téměř sedmisetstránkového knižního „špalku“. Spíš se chci zamyslet nad tím, jaké „velké vyprávění“ o církevních dějinách druhé poloviny 20. století Kateřina Tučková předložila. Nevím, zda si to uvědomuje – nicméně po Žítkovských bohyních, kde se stalo totéž, by si toho vědoma být mohla –, ale části svých čtenářů předložila nikoli jenom román, ale vlastně dějepisnou učebnici, která populární formou převypráví historické složitosti, jež jsou až dosud zaklety v často obtížně čitelných odborných článcích a monografiích. Právě tímto prizmatem – a současně při vědomí, že to historická učebnice být neměla, že jde o román – k tématu přistupuji. Za pár let ale nadšeným čtenářům Tučkové nikdo nevymluví, že sestra Evarista, byť třeba pod jiným jménem, skutečně existovala a že tato tradice byla neprávem umlčena a zadupána.

V románu vidím tři typy problémů – nijak objevně je nazvu mikro-, mezo- a makro-problémy. Stranou nechávám uvěřitelnost životních náhod v podobě, kdy je téměř každý s každým, koho náhodně potká, příbuzný. Budiž, v detektivkách se cosi takového občas stává.

Nejprve k problémům drobnějším. Nerozumím tomu, proč nakladatelství Host, které do knihy v její finální fázi investovalo miliony korun, nemohlo zaplatit pár tisíc nějakému historikovi církevních dějin, aby ji zkontroloval po stránce církevněhistorických reálií. Má-li být historická detektivka – a o tento žánr vlastně jde – skutečně dokonalá, nesmí (nebo neměla by) obsahovat okaté ahistorické chyby. Píšeme-li např. historický román o Tomáši Garriguu Masarykovi s úmyslem, aby působil věrohodně, neměl by první československý prezident třeba používat mobil nebo jednat s britskou královnou Alžbětou II. Ne tolik okaté, přesto pro lidi alespoň základně zorientované v církevních reáliích a dějinách nesmírně rušivé momenty Bílá Voda obsahuje.

Jeden příklad za všechny. V přepisu deníkového záznamu je uvedeno: „30. dubna 1951, pondělí po Květné neděli… když pozvedal Tělo Páně, a se zrakem bloudícím kdesi vysoko po stěnách chrámu, jako by se za žádnou cenu nechtěl střetnout s očima kohokoliv z přítomných…“ (s. 80, 84) 30. dubna 1951 bylo skutečně pondělí, ale to je jediné, co sedí. Velikonoce totiž nebyly 6. května, jak by vycházelo podle data Květné neděle (nejpozději mohou vzhledem k jarnímu úplňku být 25. dubna), ale už 25. března. Dále – řeholnice v předkoncilní době by si jistě nenapsala do deníku „pondělí po Květné neděli“, ale „pondělí Svatého týdne“. Ale především – v roce 1951 se kněz nemusel obávat, že by se při proměňování mohl jeho zrak střetnout s očima kohokoli z přítomných v kostele v Bílé Vodě – eucharistii vysluhoval ad orientem, směrem k východu, velmi pravděpodobně měl před očima svatostánek a hlavní oltář, neboť zjednodušeně řečeno stál „zády k lidu“. Božímu lidu mohl při proměňování pohlédnout do očí až po liturgické reformě po II. vatikánském koncilu, tedy po roce 1965 (třeba v mém mateřském bludovském kostele se to poprvé stalo 2. ledna 1970).

A nejde o jedinou nezdařenou pasáž. Pokud bychom zůstali u církevního kalendáře, před jeho reformou by nikdo nenapsal „sobota před druhou nedělí velikonoční“ (s. 123), ale tehdy „sobota velikonoční“, dnes „sobota velikonočního oktávu“ apod. Podobných „seků“ není v knize úplně málo.

Jsou to nicméně problémy, jež lze relativně snadno pro případné druhé vydání odstranit – tak, aby nevěrohodné mikro-reálie nesnižovaly věrohodnost celého příběhu. A chápu, že to možná vadí jen pár „fajnšmekrům“.

Závažnější problém souvisí s prapodivnou autorčinou snahou kombinovat historicitu a fikci. Při čtení Bílé Vody jsem si připadal podobně bezmocně jako před desetiletím při sledování filmu Habermannův mlýn. Autoři tehdy použili tentýž přístup, jako nyní K. Tučková – existujícím postavám s reálnými či jen nepatrně pozměněnými jmény vyfabulovali zcela jiné motivy jednání a životní příběh. Jak v případě mlynáře Habermanna, tak v případě internovaných sester na Bílé Vodě by přitom jejich reálné životní osudy „utáhly“ umělecké zpracování i bez zbytečných fabulací.

Snažil jsem se hledat klíč k autorčině rozhodování o tom, které jméno a jak bude pozměněno, či zůstane původní, ale nenašel jsem. Působí to ve výsledku tak, jako by se autorka nechtěla/nemohla rozhodnout, a některé části psala se snahou více skrývat a jiné s úsilím být více historicky věrná. Vlastně nerozumím už samotnému smotání Bílé Vody a Maria Hilfu nad Cukmantlem, dnešními Zlatými Horami. Ano, v ediční poznámce na to autorka upozorňuje a její čtenáře, kteří podle zpráv z dnešní Bílé Vody marně nad touto obcí Maria Hilf hledají, to usvědčuje přinejmenším z toho, že si nepřečetli posledních pár stran knihy. Sama píše, že Maria Hilf se „ve skutečnosti nachází nad nedalekou obcí Zlaté Hory“ (s. 682). Zlaté Hory jsou však jednak město a navíc je od Bílé Vody dělí vzdálenost téměř padesát kilometrů, což autem trvá skoro hodinu a hromadnou dopravou přes dvě, když to jde dobře, takže lze pochybovat i nad přívlastkem „nedalekou“.

Proč mají některé postavy příjmení zcela nezměněná (jako Plojhar, Hrůza apod.) a od svého reálného předobrazu se liší jen křestním jménem, jiné trošku pozměněná (Havraj – což má být Vrana, ale protože K. Tučková potřebovala, aby mohla jeho pozměněné příjmení zasadit do legendární Magorovy básně o biskupu, který by mohl žehnat srpem a kladivem, nemohl to být jen Havran, ale Havraj, který se rýmuje se slovem „partaj“; případně biskup skryté církve Felix Maria Davídek, zde vystupující jako Daniel Felix) a některé další – třeba bělovodský farář – mají jména úplně jiná? Proč je nepřejmenovala úplně všechny? O co by tím přišla? Co by se stalo, kdyby děj nebyl situován do reálné Bílé Vody s tamní dechberoucí historií internovaných sester, ale třeba do Černého Údolí?

Nejzávažnější vrstva problémů – jelikož je v zásadě nelze přepracovat bez zničení celého díla – spočívá ve vyfabulování postav zastávajících v církevní hierarchii různé funkce, jež ale ve skutečné české, moravské a slezské církevní historii typově neexistovaly. Tak kupř. arcibiskup Šalda. Ten z románu vychází jako smutná postava, která sice může řídit svoji diecézi, občas někam přijede na vizitaci a odslouží mši, dopisuje si i s knězem své diecéze, ale jinak je bezmocný. Takový biskup-ordinář u nás ale žádný nebyl. Všichni byli uvězněni buď přímo ve vězení nebo v domácí internaci (příp. prošli obojím), všechny diecéze řídili kapitulní (příp. dočasně generální) vikáři kontrolovaní a fakticky řízení tzv. státními zmocněnci v konzistořích (až do roku 1968). I když třeba nebyla internace biskupů oficiálně přiznaná (jako v případě olomouckého Josefa Karla Matochy), nedostala se k nim ani jejich rodina, a to ani prostřednictvím dopisů. Skutečně musela být zcela ahistoricky použita postava relativně svobodného, byť reálně bezmocného arcibiskupa?

I jeho nástupce Havraj je vykreslen dosti zvláštně. Chápu, že někdy potřebujeme vidět svět černobíle, sám k tomu mám sklony. Ale ani smutné reálné postavy církevní kolaborace nebyly tak jednoznačně temné jako Havraj. Ano, jeden z jeho inspiračních zdrojů samozvaný ordinář Veselý nežil příkladný soukromý život a měl děti, nicméně vzpomínky na něj z církevního prostředí jsou i jiné – že si snahou pomáhat a zachraňovat, co se dá, zřejmě vykupoval své černé svědomí. Podobně (bez onoho porušování celibátu) to bylo s Josefem Vranou. A i když by bylo hezké, kdybychom měli takto jasně rozlišené dobro a zlo, církevní kolaborace měla janusovskou, nikoli jednoznačně temnou tvář.

A konečně se dostávám od vedlejších postav k hlavním – řádovým sestrám. Zkombinování středověké legendy o Vilemíně-Blaženě s jejím potenciálním vlivem na některý řeholní řád, zajímavě spojené s možnou Vilemíninou-Blaženinou sestrou sv. Anežkou, patří k podařeným prvkům románu. Bohužel příběhu řeholnic se nevyhnuly zásadní problémy, ještě větší než zmiňuji výše.

Jeden z vlastně neuvěřitelných dějových kotrmelců je příchod sadistické bachařky Saulové jako nové sestry Paulity do řádu v době trvání komunistického režimu. Za normálních okolností by to jistě možné bylo, jenže k řeholnicím nemohly v období 1950 až 1988 přistupovat nové členky; v roce 1968 se sice na krátko otevřelo okno příležitosti pro nové zájemkyně – ovšem jen pro ty, které projevily zájem o řádový život do roku 1950. I to ale bylo umožněno až od půlky srpna 1968, nikoli od dubna 1968, kdy na Bílou Vodu přichází Saulová. Posléze se sice umožnilo vstupovat i novým zájemkyním, už to ale bylo na libovůli (či zlovůli) komunistických struktur – a je v zásadě nepředstavitelné, že by pod tak pečlivým dozorem, pod jakým Bílá Voda byla, mohla do řehole vstoupit a zůstat tam i po roce 1971 bývalá příslušnice komunistických bezpečnostních sil.

Nu a především – z knihy a z rozhovorů kolem ní je hodně patrné, jak moc se autorka snažila najít skutečné svědectví či jakýkoli záznam o kněžském svěcení nějaké řeholnice. Evidentně jej nenašla, takže hlavní hrdinkou je skutečně fiktivní postava bez náznaku skutečnosti (na rozdíl od jiných postav). Mám ale za to, že se Kateřina Tučková přes usilovnou snahu dokonale minula s mentalitou řeholnic z doby komunistického režimu. A možná o tom nechtěně svědčí i životní osudy nemalé části řeholnic vystupujících v knize před jejich vstupem do řádu – Marta, Agnieszka, Lena, Paulita: to všechno byly v zásadě životní ztroskotankyně, pro něž se řeholní život stal až v zásadě jakýmsi náhradním programem po životní havárii. Jako by žila v představě, že z jiných než podobných důvodů se do řeholí nevstupovalo a nevstupuje. Tak tomu ale nebylo. Nechci spekulovat o tom, jak velký podíl měly „normální“, životem nezlomené ženy mezi řeholnicemi. Vím ale, že jejich spojujícím znakem byla poslušnost řádu, to, že nebyly rebelky.

Řeholnice, které přežily internaci padesátých let a vydržely nátlak na to, aby odešly do civilu, ty, které v řádech a kongregacích zvládly odstrčení na okraj společnosti a světa, nebyly mentálně nastavené na vzdor vůči staletým církevním pořádkům. Ano, vzdorovaly bezbožeckým komunistům, ale jejich mentalita byla v zásadě mentalitou poslušnosti vůči církevním představitelům a institutům. Není asi náhodou, že „davídkovská“ svěcení žen šla mimo půdu řeholí. Představa, že žena s předkoncilní mentalitou příslušnice ženské řehole přijme kněžské svěcení, je prostě mimo.

V roce 1906 vyšla v katolickém listu Hlas tato škodolibá parafráze přípravy antiklerikálních článků a řečí: „Teď vraz do toho jednoho Havlíčka, zamíchej Husem, přečetl si p. Štěchovský recept v kuchařské knize na výrobu protiklerikálních omáček a nemeškal: ‚Aby boj se zpátečníky byl výsledný, úspěšný, nutno ho vésti v duchu Havlíčkově, boj proti klerikalismu musíme vésti také po příkladu Husově, jenž ve svatém zápalu pro pravdu bezohledně odhaloval všecky zlořády, jimž propadlo kněžstvo atd.‘“ Po přečtení Bílé Vody mám bohužel neodbytný dojem, že i dnes existuje cosi jako recept na román z církevního prostředí: nesmí chybět sexuální zneužívání, porušení kněžského celibátu, touha (v tomto případě uskutečněná) po svěcení žen na kněze, patriarchální přístup mužů k ženám… Většina z těchto motivů je v Bílé Vodě spíš okrajová a jen doplňují onen ústřední – ženské kněžské svěcení. Proč tam musely být, Bůh suď…

Je mi líto, že jsem tak negativní. Snad nejvíc mě mrzí, že Bílá Voda není oprávněnou oslavou věrných a statečných řeholnic, jejichž osudy byly dojemné a úctyhodné i bez toho, že by se nechaly vysvětit na kněze. Kdybych to uměl, napsal bych takový román sám. Protože to ale neumím, musím se spoléhat na ty, kdo dar vyprávění mají. Kateřina Tučková pro mě mezi takové lidi patří… Ale určitě jí sluší méně dryáčnického brownovského hledání senzací.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6/2022)

Stanislav Balík

Stanislav Balík (1978)

profesor politologie, děkan Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity

archiv textů autora

Mohlo by Vás také zajímat

Uljanov, nebo Lenin?

V dubnu uplynulo sto padesát let od narození Vladimíra Iljiče Lenina, ikony komunismu, notoricky známého symbolu ruské revoluce. Všichni známe jeho…

Kateřina Hloušková

Dýchavičné fungování mechanismu veřejné moci

Do naší rubriky 'Co s českou politikou' tentokrát přispěl profesor Balík. V zajímavé analýze popisuje (ne)funkčnost veřejné správy a podchycuje některé dlouhodobé systémové problémy naší zemi.

Stanislav Balík

Donald Trump – žák Mistra Suna?

Armand Laferrère přináší originální výklad politiky amerického prezidenta Trumpa a nalézá v ní racionalitu, která většině pozorovatelů uniká.

Armand Laferrère

Konzervativci a liberálně-konzervativní pravice

Liberalismus a konzervatismus byly vždy soupeřící doktríny. Nástup totalitních ideologií a socialismu je vehnal do aliance. Z té vzešel liberálně-konzervativní konsenzus, na kterém…

Andrej Duhan