Utopie a apokalypsa
Modrý jezdec Franz Marc a hledání duchovnosti v umění
František Mikš
KULTURA / Výtvarné umění
Bavorský malíř Franz Marc (1880–1916), spoluzakladatel mnichovské skupiny Modrý jezdec, u nás není moc znám, téměř nic o něm nebylo publikováno. V německy mluvících zemích však patří k nejoblíbenějším expresionistům, jehož díla návštěvníci galerií vyhledávají. Mnoho jeho obrazů barevných koní, krav, jelenů, psů, koček i jiných zvířat je vysloveně krásných a poetických a na rozdíl od většinou dráždivých a nervózních expresionistických děl působí uklidňujícím dojmem. Zdání však někdy klame. Marcovy umělecké ambice byly neskonale větší než jen nově a procítěně malovat zvířata a přírodu. Jeho talent a vůle byly nesporné, ale vnitřní svět složitý a umělecké teorie utopické, což z něj dělá jednu z nejzajímavějších, ale i nejtragičtějších postav počátků moderního umění.
Čím hlubší modrá, tím naléhavěji vyzývá k pouti za nekonečnem a vyvolává touhu po čistotě a v posledku po nadsmyslnosti. Je to barva, jež se nám vybavuje při zvuku slova nebe.
Vasilij Kandinskij, O duchovnosti v umění
Sdružení Modrý jezdec (Der Blaue Reiter) založili Vasilij Kandinskij a Franz Marc v Mnichově v roce 1911. Vzniklo o necelých šest let později než drážďanská skupina Most (Die Brücke), šlo tedy o „druhou vlnu“ německého expresionismu. Stejně jako drážďanští umělci se její členové vymezovali vůči tehdejší malbě, zkostnatělému akademismu i impresionismu, ale také proti západní civilizaci, industrializaci a městské společnosti. Na rozdíl od drážďanské skupiny, jejíž díla jsou divoká a spontánní, členové Modrého jezdce neusilovali o osvobození instinktů, ale o jejich očištění, o prosazení duchovnosti v umění. „Máme-li uniknout únavnosti evropského nevkusu, naše myšlenky a naše ideály musejí nosit žíněné košile,“ píše Franz Marc v lednu 1911 svému příteli Augustu Mackemu. V Marcově symbolice barev představovala modrá „mužský princip, trpký a duchovní“, proto symbol modrého jezdce. Trpké a duchovní však bylo především Marcovo umělecké hledání, kdy se ve své zjitřené anticivilizační citlivosti odvrátil nejdříve od člověka ke zvířatům, u nichž hledal prapůvodní čistotu a harmonii s přírodou, a následně, opět zklamán, od přírody a zvířat k abstrakci – a rovněž k velebení války jako nezbytné očisty světa, skrze niž povstane nová epocha duchovnosti.
Pokračování tohoto textu je dostupné v tištěném vydání časopisu Kontexty 4/2022.
