„Větší než jeho doba“
O Rogeru Scrutonovi, o kráse, Bohu a společnosti, která se raději brouzdá mělčinami

Sir Roger Scruton, od jehož úmrtí uplynuly letos v lednu čtyři roky, měl ve svém erbu heslo „Scrutari Semper“ (stále zkoumat). V tomto duchu pořádají jeho žáci a přátelé každý rok ve staroslavném Sheldonovském divadle v Oxfordu sérii přednášek k uctění jeho památky a zároveň i k zamyšlení nad jeho dědictvím. Úvodní přednášku třetího cyklu (16. října 2023) pronesl Douglas Murray, i u nás známý britský politický komentátor a autor bestsellerů Podivná smrt Evropy (česky 2018), Šílenství davů (2021) nebo Na Západě zuří válka (2022; ukázka viz Kontexty 4/2022). Murray, absolvent Oxfordské univerzity, potkal Scrutona na přelomu tisíciletí, když pracoval v londýnské redakci jednoho malého internetového časopisu, kde byla jeho kolegyní Scrutonova žena Sophie. Brzy se ukázalo, že mají na mnoho věcí podobný názor.

V té době jsem obzvláště stál o uznání dvou mužů, Rogera a Christophera Hitchense. Získat uznání obou nebylo snadné, protože tak docela neuznávali jeden druhého. Zatímco na Christopherovi mi učarovala jeho elegance a horlivost, k Rogerovi mě táhlo cosi jiného.

Vedle jeho laskavosti a touhy pomoci to byla především jedna stránka jeho osobnosti, tehdy vzácná a dnes ještě vzácnější: nikdy se nespokojil s brouzdáním mělčinami své doby. Chtěl se událostmi a myšlenkami zabývat na hlubších a vyšších úrovních, než epocha zřejmě dovolovala. Nejvíc nesvůj se často cítil, když se ho vyptávali na toho či onoho ministra, to či ono vládní rozhodnutí. I tak ovšem odpovídal moudřeji než většina ostatních.

Rogerova politická filosofie je dobře známa, ale dnes chci mluvit o jiné stránce jeho filosofie, o něčem, co považuji za ještě hlubší aspekt jeho povahy i myšlení, základ, z něhož po mém soudu vyrůstalo vše ostatní. Zdá se mi, že jako myslitele Rogera živil a ovládal jeho zájem o to, co se skrývá pod povrchem.

Vedou mě k tomu dva konkrétní důvody. Prvním je cosi, co mi řekl další přítel, jehož bolestivě postrádáme, zesnulý rabín lord Jonathan Sacks. V sedmdesátých letech byl Rogerovým studentem v Cambridgi, a jak Roger sám uznával, jedním z nejskvělejších.

Před několika lety jsem vyvinul jisté úsilí s cílem dosáhnout toho, aby se Rogerovi dostalo formálního uznání – ve své vlasti byl totiž přehlížen, přestože v zahraničí se mu pocty hrnuly. Tato kampaň uspěla a Rogerovi byl udělen rytířský titul: alespoň zčásti to snad napomohlo zhojit rány zasazené léty opomíjení a odstrkování, jež doma zakoušel. V rámci této kampaně, o níž Roger nic netušil, jsem oslovoval nejrůznější osobnosti a žádal je o podporu. S pomocí přátel jsem takových vyjádření podpory nashromáždil úctyhodnou sbírku. Většina pocházela z okruhu bývalé podzemní univerzity, od studentů Rogerových tajných seminářů konaných v sedmdesátých a osmdesátých letech za železnou oponou ve snaze, aby ve střední a východní Evropě nezhasl plamínek svobody a filosofie, jakkoli se ho komunismus snažil zadusit. Bylo úžasně dojemné, s jakým nadšením Rogerovi někdejší studenti svědčili o jeho velikosti, a ještě působivější bylo, kolik z nich se stalo prvními premiéry a prezidenty svých zemí, jakmile přišla svoboda.

Právě tak cenná byla i podpora Jonathana Sackse. Když jsem mu během této kampaně zavolal s prosbou o vyjádření (poskytl je okamžitě), řekl mi něco, nač jsem už nikdy nezapomněl: „Roger,“ prohlásil, „je větší než jeho doba.“ Bylo to laskavé a typicky výstižné tvrzení. Dalo by se říct, že Roger svou dobu převyšoval, poněvadž to byla doba mělká, což lze stěží popřít (a ještě se k tomu vrátím), ale kromě toho byl Roger tak hluboký myslitel, jak jen si lze představit: zabýval se všemi velikými otázkami, které zajímaly filosofy od starověkého Řecka dodnes.

Mám však ještě druhý důvod, který mě vede k tomu, abych se zabýval touto stránkou samých základů jeho filosofie. Nedlouho před Rogerovou smrtí jsme spolu cestovali vlakem do ­Cambridge, kde se konala diskuse mezi ním a Jordanem Petersonem. Cestou tam i zpátky Rogera poznali a oslovili mladí lidé, dost možná, ale nikoli nutně studenti. Nezávisle na sobě řekli, že jeho dílo a jeho filosofii objevili díky dokumentárnímu pořadu o kráse, jejž natočil. Tomuto dokumentu a knize, která ho provázela, se zřejmě dostalo takového veřejného ohlasu, jaký si filosofové získávají opravdu zřídka. Roger zde totiž nastolil otázku, nad níž se náš věk nerad zamýšlí a bývá jí zneklidněn. Je to otázka zásadní: co je to krása, co znamená a co sděluje.

Když mi přednedávnem bylo smutno, rozhodl jsem se, že místo chmurného brouzdání Twitterem či Instagramem zkusím po Rogerově vzoru utěšit sám sebe velikým filosofickým dílem. Sáhl jsem tedy po Platónových sebraných spisech a pustil jsem se zase jednou do dialogu Faidón vypravujícího o posledních hodinách Sókratova života. Snad už jsem měl na mysli tuto přednášku a snad jsem měl i jiný důvod, proč si připomenout, o čem může krátce před smrtí dumat křivě a nespravedlivě obviněný a odsouzený filosof. I k tomu se ještě vrátím.

Jak už tomu u velikých děl bývá, při čtení mi vytanula na mysli otázka, kterou jsem dosud přehlížel. Sókratés se rozhodne strávit svůj poslední den na tomto světě rozhovorem s přáteli, v němž je řeč o jeho životě i o životě obecně, o smrti a případné nesmrtelnosti duše. Své blízké utěšuje a samozřejmě i hubuje, když ho zklamou, tentokrát mě však zaujala jiná věc: proč Sókratés své poslední hodiny, a dokonce minuty tráví hovorem o kráse? Svým způsobem je to zvlášť podivné, poněvadž jeho argumentace je kauzální: „Zdá se mi totiž, že jestliže jest něco jiného krásného mimo krásu samu, není to krásné pro nic jiného než proto, že to má účast v oné kráse.“ Později konstatuje: „Kdybych se držel této myšlenky, myslím, že bych nikdy nepadl, a naopak pokládám za bezpečné odpovědět sám sobě i komukoli jinému, že krásné věci jsou krásné onou krásou.“^[1]

Veliký německý romantik Friedrich Hölderlin se k Sókratově obecnější myšlence vrací ve své slavné básni Sókratés a Alkibiadés, kde je filosof tázán, proč muž tak učený jako on marní čas pohlížením na někoho krásného. Vlastně je to výtka – Sókratés by se měl podle tazatele zabývat rozjímáním o něčem vznešenějším. Jeho odpověď, ve velmi hrubém překladu, zní takto: „Kdo nejhlouběji zkoumá, miluje, co nejvíc žije, a pravou ctnost chápe, kdo světa všímá si. A často se mudrci nakonec před krásou samou skloní.“

Po několik století, a vlastně tisíciletí k této otázce nikdo neměl co dodat. Nikam dál nás neposunul dokonce ani Tomáš Akvinský se svou slavnou definicí krásy jako „toho, jež viděno těší“. Další krok vpřed dokázal učinit teprve Rogerův velký hrdina Immanuel Kant, který samozřejmě soudil, že některé věci naše chápání přesahují. Jednou z nich by mohl být Bůh a totéž platí o transcendentnu obecně. Podle Kanta jediným způsobem, jak porozumět transcendentnu, je přeřadit z rozumu teoretického na praktický – uznat, že se sice mýlíme, pokud si představujeme, že transcendentno dokážeme poznat, avšak nikoli, soudíme-li, že když této hranice dosáhneme, máme ještě pořád kam jít dál. Měli bychom ustoupit jakoby stranou a uznat, že rozum svět nejen popisuje, ale káže nám jej změnit. A dovoláváme-li se transcendentna, je to vlastně připomínka toho, že rozum zná svět i jinak, jako sféru jednání, kde to, jak se věci mají, můžeme svobodně měnit.

Odtud vycházelo i Rogerovo vlastní chápání estetiky a otázky krásy, přesvědčení, že mluví o něčem, o čem mluvit sice nedokážeme, k čemu však vzhlížíme a po čem toužíme, a že nám tato naše touha něco sděluje. Že toto něco může být ve skutečnosti tím, oč jde vůbec nejvíc, může být klíčem ke všemu.

Jedním z mých oblíbených Rogerových esejů je „Vyslovit nevýslovné“. Zabývá se v něm právě tímto problémem, otázkou mezí poznání. Patří do sborníku Kacířova zpověď a je to skutečný klenot. Roger zde píše o chvílích, kdy zřejmě stojíme před tím, co je dokonale, a tedy i nevýslovně krásné. Jde mu o pocit, který zakoušíme, kdykoli dosáhneme samé hranice poznání, o níž mluví Kant. K příkladům, které uvádí, patří okamžiky porozumění, jaké někdy zažíváme při poslechu Faurého Balady Fis dur, při pohledu na úsměv Mony Lisy anebo třeba při sledování slunce zapadajícího za kopec. Roger píše: „Kdo kráčí životem s otevřenou myslí a otevřeným srdcem, zažije tyto okamžiky zjevení, okamžiky prostoupené významem, jejichž význam však slovy vyjádřit nelze. Jsou pro nás drahocenné. Když přijdou, je to, jako bychom na křivolakém a špatně osvětleném schodišti života najednou dorazili k oknu, kterým je vidět cosi z jiného, jasnějšího světa, světa, kam sice patříme, ale nemůžeme tam vstoupit.“^[2]

Považuji to za jeden z nejlepších popisů, jaký máme – nejen nevýslovného, ale i krásného a vlastně také božského.

Když jsem byl mladší a daleko nezralejší, občas jsem míval pocit, že se Roger otázce Boha vyhýbá. Několikrát jsem si s ním o tom promluvil v soukromí, protože jsem věděl, jak nerad takové věci rozebírá na veřejnosti. Jako mnoho skutečných filosofů těžce nesl pokusy dotlačit ho v té věci k jednoznačným vyjádřením. Filosofové bývají svou povahou skeptici a skeptici mají přirozený sklon k ateismu. Člověku také vrtá hlavou, zda Roger nepředstíral, že věří o něco víc, než ve skutečnosti věřil, jen aby nezklamal publikum, o němž soudil, že patří k jeho povinnosti je nezklamat.

K názoru, že se Roger tomuto předmětu vyhýbá, jsem nejspíš přišel hlavně proto, že kdykoli jsem si přečetl nějakou jeho knihu, která se měla zabývat otázkou Boha, například Duši světa, Naši církev a zvláště jeho Giffordovské přednášky, které pak vyšly knižně pod názvem Boží tvář (česky Dauphin, 2023), odnesl jsem si dojem, že v ní mluví o kdečem – kromě Boha. Zpravidla bývala v těchto knihách řeč o liturgii, literatuře a filosofii, o estetice, hudbě, venkovu a pokaždé samozřejmě o architektuře. Vyhýbá se tomu, říkalo si mé nezralé mladé já, a stydím se přiznat, že to občas i vyslovilo. Čím víc jsem však přemýšlel o Rogerově práci a myšlení, tím víc se mě zmocňoval pocit, že se této otázce vůbec nevyhýbá. Ve skutečnosti k ní přistupuje tak blízko, jak jen k ní přistoupit lze, tak blízko, jak jen to kdokoli z nás dokáže. Architektura, venkov, domov, krása… to jsou brány k Bohu. Snad jediné, jaké máme. Mimo zjevení nedostaneme lepší příležitost, jak se přiblížit k božskému, než je krása. Roger chápal, že krása může být tou největší šancí spatřit něco z Boží tváře, jaká se nám na zemi naskytne. Můžeme ji spatřit na průčelí krásné budovy, v Mozartově hudbě nebo ve slunečním svitu na zahradě.

K této otázce lze přistoupit ještě jinak: obrátit ji vzhůru nohama. V této verzi bychom mohli uznat, že není naší úlohou krásu posuzovat, poněvadž ve skutečnosti může být přesnější říct, že krása posuzuje nás. Tento názor přijímá mimo jiné Rilke. Věci se mají tak, že krásný předmět, a koneckonců i krásný člověk není prostě krásný, nýbrž prostřednictvím krásy nám něco sděluje. Rilke to vyjadřuje ve svém proslulém sonetu o archaickém torzu Apollonově. Když stojí před touto sochou, zmocňuje se básníka pocit bolestné ztráty, jaký nezřídka zakoušíme, když spatříme něco dokonale krásného a ocitáme se na rozpacích, co si s tím počít, pocit nikoli nepodobný osiřelosti. Vím, že daná věc stojí přede mnou, vím také, že mě jakýmsi způsobem vyzývá, a pociťuji potřebu něco udělat či říct, abych na ni zareagoval, abych ji alespoň přijal. Rilkovým geniálním tahem je svěřit slova, která je třeba vyřknout, nikoli pozorovateli, nýbrž pozorovanému, nikoli divákovi, nýbrž archaickému torzu samotnému. Není to jen náznak, je to žádost, nařízení, a vlastně výtka. A docela nahání hrůzu, poněvadž závěrečný verš sonetu vyslovuje samo Apollonovo torzo, když člověku hledícímu na ně říká: „Du mußt dein Leben ändern.“ Svůj život musíš změnit.

Cosi na tom mě přivádí zpátky k Rogerovu myšlení, protože je-li tohle jedna z výzev, jež nám krása předkládá, mimo jiné to vysvětluje, proč naše doba kráse tolik odporuje. Když stojím v této nádherné budově, poté, co jsem projel pustinou nových oxfordských předměstí, určitě nejsem sám, kdo se rozhlíží kolem a říká si: proč takových věcí nestavíme víc?

Rozumí se však, že stále častější nepřítomnost krásy v kultuře, v tom, co vytváří a co po ní zůstává, vypovídá o této kultuře všechno. Platí, že kultura, jež se kráse vzdaluje, může se jí vzdalovat čím dál rychleji, poněvadž ve skutečnosti posuzujeme sami sebe, vědomě či bezděky, vzdáleností, která nás dělí od ideálu, jejž uznáváme. Každý krok směrem od tohoto ideálu je pro nás výtkou. Vědomě či bezděky posuzujeme sami sebe vzdáleností, jež nás dělí od krásy. Čím jsme kráse vzdálenější, tím víc jako by nás krása sama, kdykoli ji zahlédneme, kárala: proč neděláte tohle? Co děláte? A čím jsme kráse vzdálenější, tím pravděpodobněji se obrátíme proti ní, předstíráme, že ji nepotřebujeme nebo neznáme, a tím víc se snažíme obejít bez ní.

Často se soudí, že lidé mají rádi krásné lidi, uvnitř nebo zvenčí. S mým pozorováním se to neshoduje. Je právě tak pravděpodobné, že je rádi mít nebudou, anebo je budou nenávidět. Koneckonců, čím horší pocit má člověk sám ze sebe, čím víc cítí, že je vzdálen jakémukoli krásnému ideálu, tím víc může nenávidět krásného člověka, uvnitř nebo zvenčí. Snad jste si povšimli, že krásné ženy často nejsou mezi ostatními ženami oblíbené, jakož ani krásní muži mezi ostatními muži. Krásné ženy často nejsou oblíbené mezi ženami, které krásné nejsou, a tak dál.

S dobrotou se to má stejně. Čím víc se vzdalujete životu, o němž soudíte, že je dobrý, tím snazší je nemít v oblibě někoho, kdo kráčí po stezce, z níž jste sešli, a čím vzdálenější jste životu, o jakém jste doufali, že jej povedete, tím větší nechuť můžete pociťovat k tomu, kdo žije životem, jejž jste propásli. Neboť před soudem, tak jako i před soudem krásy, nestojí ten druhý: stojíte před ním vy sami. Domnívám se, že totéž platí i pro lidi se zájmem o hlubiny a výšiny lidského myšlení a kultury ve věku, který se spokojí s brouzdáním mělčinami: čím víc se takový člověk bude věnovat zkoumání vyšších věcí, tím víc bude v mělké době karikován, zesměšňován, a dokonce i nenáviděn těmi, kdo už se o nic takového ani nesnaží a v důsledku toho nemají rádi nikoho, kdo ještě pořád usiluje o vyšší cíle.

Vzpomínám, že když byl odvysílán Rogerův dokumentární pořad o kráse, jistý zvlášť zahořklý kritik umění z redakce jednoho velkého deníku využil příležitost nikoli k tomu, aby pořad zrecenzoval, nýbrž k útoku proti Rogerovi. Nikoli kvůli obsahu toho pořadu, ani kvůli knize, již dle mého mínění vůbec nečetl, i když není nijak dlouhá. Místo toho zaútočil na Rogera kvůli jeho vzezření, některým jeho politickým názorům, barvě jeho vlasů a dokonce i údajné neotesanosti jeho příjmení. Dotyčného kritika nehodlám jmenovat, postačí, řeknu-li, že i jeho vlastnímu jménu a vzezření by se dalo leccos vytknout. Přivádí mě to však k další věci, o níž se ještě chci zmínit. V posledním roce jeho života se s Rogerem nakládalo způsobem, jejž někteří z nás shledávají velmi nesnadným zapomenout či odpustit – právě tak, představuji si, shledávali někteří ze Sókratových žáků nesnadným smířit se s rozhodnutím své obce zlikvidovat jejich učitele. V posledním roce života se Rogerovi v jeho vlasti konečně dostalo nejen poct, ale i oficiálního postavení. Konzervativní vládě měl radit v otázce nanejvýš důležité: jak lidem zajistit krásné bydlení v zemi, která naléhavě potřebuje nové bydlení a ještě naléhavěji, jak vidíme, kam oko pohlédne, bydlení krásné.

Roger byl hluboce ponořen do studia této věci, když ho o rozhovor požádal jistý had v rouše lidském, který překroutil vše, co mu řekl, lhal o něm a s pomocí šéfredaktora se pak snažil zamést stopy. Skutečnost, že psal pro časopis, do něhož i Roger mnoho let přispíval, činila to všechno ještě nepřijatelnějším. Roger byl falešně nařčen skoro ze všech moderních herezí včetně rasismu. Byla to směšná sbírka obvinění a mnohým z nás to bylo jasné hned od začátku, přesto však tehdejší konzervativní vláda považovala za nutné sira Rogera vyhodit, ještě než si její členové vůbec mohli přečíst víc než pár tweetů onoho prolhaného reportéra. Konzervativní ministři a poslanci prohlašovali, že nutnost propustit sira Rogera je zjevná, a označovali ho za zbytečnou zátěž pro svou stranu. Mluvčí předních poslanců za labouristy se nechal slyšet, že „nikdo se Scrutonovými názory nemá v moderní demokracii místo“. Roger tedy nejen neměl právo na zaměstnání, kariéru a reputaci a právo mluvit: neměl mít žádné místo ani ve své vlasti, ani v žádné jiné moderní demokracii.

Jak někteří z vás vědí, rozpoutal jsem tehdy kampaň za očištění Rogerovy pověsti, a když na to přijde, myslím, že jsem jí po několik měsíců věnoval každý den a každou hodinu. Nakonec se mi nějak podařilo získat záznam rozhovoru, jejž časopis New Statesman dlouho odmítal vydat, a na jeho základě jsem mimo veškerou pochybnost prokázal, že verze, která vyšla tiskem, byla od začátku do konce prolhaná a citáty, jež v ní byly Rogerovi vloženy do úst, vymyšlené.

Roger byl očištěn, vzpomínám si však, že i v okamžiku vítězství jsem měl pocit, že je to vítězství prázdné. Když jsem uveřejnil pravdivou verzi toho, k čemu došlo, Roger mi hned zavolal a zeptal se: „Takže myslíš, že mám pořád ještě nějakou kariéru?“ Nestává se mi často, že by se mi z pocitu marnosti chtělo plakat, ale tohle byl jeden z těch vzácných případů. Jak je možné, že náš největší filosof byl sražen na dno takovými lháři? Jak je možné, že tak hluboký a zásadní myslitel byl skoro zničen lidmi, kteří ho byli tak naprosto nehodni, a co to vypovídá o naší době, že je ochotna hrát hru, při níž se s takovou škodolibou radostí ničí lidé, a zbavuje se tak nedočkavě takových talentů? Odpověď dodnes neznám.

Když Roger po svém očištění naposledy vystoupil v rozhlase, vytáhl na něho reportér starý známý mediální trik, soubor otázek typu „vy tedy říkáte, že“, kterým ho zkoušel zahnat do úzkých starými, z kontextu vytrženými citáty a pokud možno ho očernit nanovo. Roger byl sice ospravedlněn, ale mělčiny doby se ho dál snažily pohltit.

A potom samozřejmě přišel konec. Ukázalo se, že starosti, které Rogera v posledních měsících trápily, nespavost a vůbec daň, kterou si to všechno na něm vyžádalo, jen zakrývaly fakt, že onemocněl rakovinou. Do půl roku byl po smrti.

Z jeho pohřbu si pamatuji nejen bohoslužbu, ale hlavně množství mladých lidí, kteří toho dne chodili sem a tam malmesburským hřbitovem s knihami v rukou.

Nechci skončit zatrpkle, chci skončit otázkou. Může společnost opravdu přežít, natož vykonat něco dobrého nebo krásného, je-li ochotna hrát podobně špinavé a odpudivé hry? Je-li ochotna likvidovat lidi jen na základě prokazatelně nepravdivých klepů? Lze vůbec někam postoupit, natož něco vytvořit, zbavujeme-li se tak lehce těch nejnadanějších? Můžeme vůbec udělat cokoli hodnotného, pokud lidé brouzdající se mělčinami zkoušejí utopit ostatní ve svých kalužích? Není to prostá otázka, ale měli bychom se nad ní zamýšlet. A to se rozumí, jako nad všemi velikými otázkami také nad ní se zamýšleli už lidé před námi.

Scrutonovské přednášky se konají v divadelní budově, a snad i proto Douglas Murray zakončil přednášku monologem ze Shakespearovy zřídka uváděné tragédie Timón Athénský. Nepřednesl ho však on sám: na scénu pozval svého přítele, bývalého oxfordského profesora soudobého divadla a hollywoodskou hvězdu Kevina Spaceyho, který podobně jako Roger Scruton – a Timón – nedávno zažil na vlastní kůži, jaké to je ocitnout se na dně a být vláčen bahnem. Záznam Spaceyho vystoupení lze najít na YouTube, a dech se nad ním bude tajit i tomu, kdo nerozumí slovo anglicky.

/ Celá přednáška je dostupná na https://www.youtube.com/watch?v=atGo1xJqH_I&t=111s. Redakčně připravil a přeložil Tomáš Suchomel. Mírně kráceno. /

^[1]    Platon, Faidon. O nesmrtelnosti, český překlad František Novotný, Jan Laichter, 1941; mírně upraveno.

^[2]    Roger Scruton, Kacířova zpověď, přeložil Alexander Tomský, Leda, 2022; upraveno s přihlédnutím k originálu.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2024)