Sté výročí narození Stanislava Krátkého dne 11. listopadu 2022 se stalo podnětem k sepsání dalších vzpomínek na tohoto kněze a mimořádnou osobnost (nejen) katolické církve. Osm příspěvků rozšiřuje dosavadní spektrum vzpomínek – obsažených v příloze knihy rozhovorů K plnosti, ve sborníku Jezdili s ním andělé, v Kontextech 2020 a jinde – o nová svědectví. Vnímáme je nejen jako službu historii, ale i jako povzbuzení v každodenním úsilí o cestu životem podle křesťanských ideálů. Dodejme ještě, že v posledním čísle Kontextů (6/2022) vyšel Náčrt duchovního portrétu Stanislava Krátkého.

Sborník „Via in via“ uspořádali Aleš Filip a Jiří Baroš.

Můj zářivý kněžský vzor

Pavel Vácha

řeckokatolický kněz

Do kostela Nejsvětějšího Srdce Páně v Brně-Husovicích jsem začal pravidelně docházet od roku 1947, kdy jsem se stal žákem 3. třídy obecné (základní) školy Brno – Černá Pole. Náboženství tam vyučovali kněží kongregace salvatoriánů, kteří v Husovicích působili od roku 1911. Stal jsem se ministrantem a chrám jsem měl rád. Potom uběhlo několik temných let, především rok 1950, kdy v „Akci K“ byly násilně zlikvidovány všechny kláštery mužských řeholí. Ve škole již nadále neučili kněží, nýbrž katecheté/katechetky, a postupným utužováním režimu byla výuka stále více omezována.

Od 1. září 1954 jsem byl přijat na jedenáctiletou střední školu v Brně-Husovicích, Elgartova ul. 689 (dnešní gymnázium), situovanou poblíž kostela. Do husovické farnosti byl o tři roky dříve přeložen z Brna-Řečkovic P. Stanislav Krátký (dále PSK). Dvaatřicetiletý agilní kněz nás ministranty zaujal svým přitažlivým vystupováním, vynikajícími kázáními, zvučným, silným hlasem a jakousi stálou vnitřní radostí; nikdy jsem nepozoroval, že by se zlobil. Téměř okamžitě se stal hybnou duchovní silou a nás, mladé lidi, si získal svým otevřeným přístupem. Měl dar lidi přitahovat a vést, ve společenství byl nepřehlédnutelný. V PSK jsem se doslova viděl, byl to můj zářivý kněžský vzor.

Vedoucím ministrantské skupiny byl Květoslav Šipr, pozdější MUDr., ode mě o několik roků starší, který měl přirozenou autoritu a s nímž jsme se scházeli i mimo kostel, např. při soukromé pouti na mariánské poutní místo Vranov u Brna nebo při rekolekci na jedné chatě ve Veverské Bítýšce. Ministrantská skupina téměř dospělých mladých lidí byl přátelský, s kostelem spjatý kolektiv vyznávající stejné hodnoty.

Ve školním roce 1954/1955 uspořádal PSK roční kurs církevních dějin od vzniku křesťanské církve až po současnost. Setkání se konala každou středu večer v zákristii chrámu Nejsvětějšího Srdce Páně v Husovicích a měla ráz pobožnosti. Na začátku modlitba a čtení z Písma, následovala přednáška, po ní otázky přítomných a diskuse. Zakončilo se opět modlitbou. Přijít mohl, kdo chtěl, vchod byl z ulice, účastníků bývalo okolo 15–20, pobožnost trvala asi hodinu. Nejednalo se o uzavřenou, tajnou skupinu, nýbrž o zájemce o dějiny církve. PSK vypracoval studijní texty k jednotlivým kapitolám, které byly zdarma k dispozici. Měly formát A5 tištěný psacím strojem na průklepovém papíru, na konci kapitoly byly v odstavci „Uvažuj:“ uvedeny některé konkrétní případy vážící se k tématu.

V zákristii na kredenčním stolku byly každý měsíc mimo prázdniny zdarma k odebrání náboženské texty sestavené PSK, zvané podle příkladu sv. Ignáce z Loyoly Jiskry. Jednalo se o výhradně duchovní texty (opět na průklepovém papíru A5), které si přítomní mohli vzít s sebou a po přečtení dát zase dalším. Byl to takový misijní tiskový apoštolát. V dalších letech byly Jiskry StB označeny za protistátní literaturu, což samo o sobě dokládá jejich kvalitu.

Pro mě „středy“ představovaly první ucelené setkání s církevními dějinami v době, kdy se náboženství na středních školách nevyučovalo a knihy s duchovní tematikou nevycházely. Vzbudily ve mně trvalý zájem o dějiny církve i historii vůbec.

Ve školním roce 1955/1956 následoval kurs teologie, opět v rámci pobožnosti, s názvem O Bohu a s podobným časovým a místním uspořádáním jako předchozí přednáškový cyklus. Také k tomuto kurzu zpracoval PSK studijní texty psané na psacím stroji, nyní již opatřené pevnou vazbou ve formátu A5.  Kdo přednášky absolvoval, dostal solidní základ tomistické teologie.

Na svátek sv. Václava 28. září 1955 založil PSK Studentskou mariánskou družinu při farnosti Brno-Husovice, která navazovala na vzorová sdružení studentů 16. století, vedená jezuitským řádem. Cílem bylo utužit a promyslet víru pod ochranou Bohorodičky. Zasvěcení se uskutečnilo u bočního mariánského oltáře, součástí obřadu bylo převzetí medaile, manuálu pro sodály K výšinám a uctění evangeliáře políbením. Z bezpečnostních důvodů nebylo možné veřejně hovořit o družině, nýbrž jen o náboženském obřadu Zasvěcení Panně Marii. Mějme na mysli, že byla padesátá léta, doba teroru a pronásledování, kdy byli vyšetřovaní nuceni surovými metodami doznávat i to, co nespáchali, ba co ani učinit nemohli. Ostatně postihy se nevyhnuly ani nám, mariánským sodálům. V mém případě se jednalo o výslech na Krajské správě StB v Brně, Leninova ul. (dnešní Kounicova) na jaře 1960. Použili na mě metodu vyšetřovatel „hodný“ a „zlý“. Podrobně se vyptávali na odpustky: Co znamenají? K čemu jsou? Co znamená jejich získání? Zřejmě si přečetli manuál pro sodála a viděli v nich nějaké vatikánské pikle; že by sami chtěli odpustky získat pro sebe či pro svoje blízké se nezdálo příliš pravděpodobné.

Odplata na sebe nenechala dlouho čekat: V říjnu 1960 jsem byl vyloučen ze 4. ročníku studia na Vysokém učení technickém v Brně „na základě zjištění důležitých okolností prokázaných z písemného materiálu“. Moje odvolání k rektoru VUT bylo 11. ledna 1961 zamítnuto s tím, že jsem se dopustil provinění, „a to svým chováním, jímž jste projevil svůj nesprávný postoj k budovatelskému úsilí našeho pracujícího lidu a k socialistickému zřízení. Nedáváte záruku vzhledem ke své malé politické vyspělosti a uvědomělosti, že byste po absolvování VUT mohl vykonávat s úspěchem jakoukoliv důležitou činnost, nebo zastávati důležitou funkci v praxi. Toto rozhodnutí je konečné a není proti němu žádný řádný opravný prostředek.“ Dokumentuje to tehdejší náboženskou svobodu v reálu.

Díky osobnosti PSK jsem přežil svá léta dospívání bez zmatků svědomí, bez pochybností o katolické víře. Po létech jsem se (opět s jeho přispěním) rozhodl stát členem církve v utajení.

Památku na pana profesora P. Stanislava Krátkého uchovávám natrvalo ve vděčné mysli. Žil jsem v blízkosti světce.

Jako by mě znal odjakživa

Jana Fialová

bioložka a proděkanka Lékařské fakulty Masarykovy univerzity, manželka premiéra České republiky

První setkání

První letmé seznámení si dodnes dobře pamatuji, i když jen jako krátký záběr z filmu. Muselo mi být něco kolem pěti šesti let, a byl to tedy konec sedmdesátých let.

Šla jsem s maminkou kolem zastávky tramvaje na Merhautově ulici v Brně, nedaleko našeho domu. Zastávka byla u parku na náměstí Emanuela Barši. Dnes park nese jméno Stanislava Krátkého, jak symbolické! Na zastávce čekal starší muž v černém kabátu s baretem na hlavě. Neznala jsem ho. Maminka se s ním pozdravila, mluvili spolu do té doby, než přijela tramvaj a on do ní nastoupil. Pochopila jsem, že se dlouho neviděli. Pamatuji si jen, že nechával pozdravovat babičku a udivil mě jeho pozdrav na závěr: „Tak s Pánem Bohem…“, to jsem slýchávala jen v zákristii nebo na faře.

Vracely jsme se domů a maminka mi polohlasem říkala něco v tomto duchu: „Janinko, to byl kněz! Otec Stanislav, býval v Husovicích a připravoval nás na první svaté přijímání. Ale pak ho zavřeli, těžce musel pracovat, třeba také stavěl Lesnou (sídliště) a nesměl působit, neměl státní souhlas. Ale o tom nikde nemluv.“

Až mnohem později jsem pochopila, poté co jsem se doma doptávala a poslouchala útržky vzpomínek nad starými fotkami z maminčina svatého přijímání, a posléze pana profesora sama více poznala, jak šťastné i bolestné to setkání tehdy muselo být.

Hledání a Hrádek u Znojma

Někdy v roce 1986 jsem se přes kamarádku z židenické farnosti dostala mezi skupinu mladých v Brně-Husovicích. Občas tehdy jezdívali pro duchovní rady a povzbuzení do Hrádku u Znojma, prý za nějakým „panem profesorem“. Že ho znají jejich rodiče, které učil náboženství. Ukázalo se, že je to onen „otec Stanislav“, o kterém jsem doma občas slyšela.

Už první cesta na víkend do Hrádku (myslím, že na jaře 1987) byla pro mě úplným zjevením. Od prvního přijetí na faře, přes modlitby a rozhovory či společné obědy a večeře až po nedělní mši svatou, vše bylo úplně jiné, než co jsem znala od kněží a z kostelů v Brně. Nedovedla jsem to tehdy popsat a nedovedu to dobře ani dnes, ale jednoduše řečeno, od první chvíle jsem se v Hrádku cítila jako doma. Takový pocit bezpečí, jistoty, vstřícnosti, pochopení a bezpodmínečného přátelství jsem zažila málokde. Od první chvíle jsem měla pocit, jako by mě pan profesor znal odjakživa.

Postupně jsem zjistila, že vlastně zná. Ne mě, ale moji rodinu, maminku i jejího bratra. Právě z husovické farnosti, kde působil v letech 1951–1956 a maminku i strýce jako děti duchovně vedl a připravoval je také k prvnímu svatému přijímání. V té době se také znal s mými prarodiči, babička byla stejný ročník narození jako pan profesor, tedy otec Stanislav, ročník 1922.

U jedné návštěvy Hrádku nezůstalo, ba naopak se staly docela pravidelnými. Tehdy se tam sjížděla řada dalších přátel a bývalých farníků, z Husovic i z Kunštátu. Některé jsem z Brna znala.

Jednotlivé vzpomínky, byť trochu nespojité, mi připomínají, že pan profesor byl nejen duchovní vůdce a autorita, ale také velmi inspirativní v civilním životě. Dovedl zorganizovat opravy kostelů i farních budov všude, kde působil. Sami jsme toho byli svědky v Hrádku, kde opravil kostel i rotundu a také udržoval a zveleboval barokní faru, stejně jako to činil ve svém předchozím působišti v Kunštátu. Občas to komentoval slovy, že když nemůže pracovat a budovat duchovní dílo, jaké by chtěl, tak aspoň pracuje na tom díle světském.

Byl také docela vtipálek a šibal. Rád používal oslovení „dobrý bratr…“, „dobrá sestra…“. Mluvil tak vlastně o lidech jen pozitivně. Občas to ovšem využil k mírnému nátlaku, třeba když chtěl, aby nějaký „dobrý bratr“ pomohl něco opravit na faře či v kostele (no, odmítněte to, když vás někdo takto označí, a přitom téměř bez diskuze stanoví termín, kdy je třeba něco udělat), zařídit něco neodkladného nebo odministrovat první ranní mši svatou. A s ironií tak někdy mluvil i o lidech, kteří se nechovali zrovna nejlépe.

Do poměrně vysokého věku také rád řídil auto. Tedy aspoň si to myslím, podle toho, jakou rychlost dokázal dostat ze své škodovky na venkovských silničkách, když nás s kamarády občas převážel do jiných vesnic kolem Hrádku na různé mše či pobožnosti nebo jen aby nám ukázal vzácný obraz v kostele. Po úvodním desátku sv. růžence a Sláva Otci pak vždy zbytek cesty povídal o historii a zajímavostech kraje kolem Hrádku a o „dobrých sestrách a bratřích“ z farností, zatímco se řítil mírně nepovolenou rychlostí mezi poli a vinohrady.

Pamatuji si ho jako veselého společníka u nedělních obědů a víkendových večeří na faře. Přestože nepochybně trávil mnoho času v usebranosti a tichosti, a přestože jeho práce a život na vylidněné vesnici v pohraničí by skoro každého zlomily, tak když jsme přijeli na návštěvu, vždy zářil optimismem a dával nám najevo radost ze setkání.

Druhé společenství a sametová revoluce

Na počátku listopadu 1989 jsem poprvé potkala svého budoucího manžela. Shodou okolností jsem s ním hned na další víkend jela na společnou cestu do Hrádku.

V pátek 17. listopadu 1989 jsem nastoupila do vlaku s Petrem a jeho přáteli, vysokoškoláky ze společenství ctihodného Martina Středy, v Božicích jsme přestoupili na autobus a dojeli do Hrádku. Už cestou v autobusu jsme se dozvěděli, že se „něco děje“ v Praze na demonstraci studentů. Celý víkend jsme pak společně i s panem profesorem bedlivě sledovali jakékoli informační zdroje a hlavně horečně diskutovali o společenské a politické situaci a možném vývoji v nejbližší době. Události dalšího týdne (demonstrace v Praze, Brně a postupně i v dalších městech) jsou všeobecně známy.

Právě během tohoto bouřlivého týdne jsem se na demonstracích na náměstí Svobody v Brně blíž seznámila se členy společenství, a hlavně se svým budoucím mužem. Farností jsme patřili do kostela v Husovicích, takže se společenství a přátelé prolínali, a tak jsme se od revoluce potkávali jak v Brně, tak v Hrádku.

Hrádek jako zázemí a druhý domov

Období po pádu komunismu bylo euforické, ale současně jsme se báli, jestli naše země a společnost přechod k demokracii skutečně zvládne. Pan profesor byl tehdy takovou duchovní oporou a jistotou. Poukazoval na důležitost duchovního ukotvení i v politických věcech. Zdůrazňoval sílu rodiny jako základní buňky zdravé a normální společnosti. Politická, společenská, sociální i kulturní témata ho enormně zajímala. A nejen to – byl vzdělaný, sečtělý a současně měl „zdravý selský rozum“. Dovedl přednášet celé hodiny tak poutavě, že jsme se nemohli odtrhnout.

Pamatuji si nejen na pravidelné občerstvující víkendové pobyty na faře – jezdili jsme do Hrádku skutečně každý měsíc –, ale vzpomínám také na několikadenní exercicie, duchovní cvičení, která pan profesor vedl vždy před Velikonocemi. Intenzivní několikadenní semináře, jak bychom to asi nazvali dnes, které byly každý rok jinak zaměřené.

Své první exercicie jsem zažila ještě před sametovou revolucí. Začaly 17. března 1989, liturgický text z Listu sv. apoštola Pavla Kolosanům byl podkladem pro téma „Člověk jako obraz a podoba Boží“.

Další, už ve svobodě a beze strachu z nějakého udání, následovaly: od pátku 23. do neděle 25. března 1990, První list sv. apoštola Pavla Timotejovi, téma „Veritatem facientes – Caritate crescamus“, tedy ve volném překladu „Budeme-li žít v pravdě, budeme růst v lásce“.  Další rok, pátek 22. března 1991, List sv. apoštola Pavla Galaťanům, téma „Vivo non ego, vivit in me Cristus“, tedy „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“. Nebo pátek 20. března 1992, List sv. Jakuba a téma „Když řeknete ano, ať je to skutečně ano!“.

Tak dokládají zápisky z mého „hrádeckého“ deníku. Kromě hluboké znalosti latiny, ze které nás často a rád zkoušel, byla zřejmá důkladná příprava a pečlivě promyšlená koncepce duchovních cvičení. Pan profesor vždy na základě vybraného liturgického textu přednášel, diskutoval, v přestávkách se s námi modlil, sloužil mše svaté, zpovídal… Dodnes nerozumím tomu, jak potom mohl odsloužit celé Velikonoční triduum.

Svatba

Porevoluční období znamenalo pro mě a pro Petra současně také velmi intenzívní dobu duchovní přípravy pro manželství. Jsem si jista, že pan profesor má zásluhu na tom, jaké je naše manželství od samého počátku až dodnes. Celé měsíce nás při každém setkání povzbuzoval a pomáhal nám hledat odpovědi, které jsme s Petrem potřebovali.

Od prvních měsíců našeho vztahu si nás občas brával každého zvlášť stranou. Pamatuji si, že mi někdy trochu „mluvil do duše“ – na počátku mi zdůrazňoval, ať vztah beru vážně, anebo ať jej včas zodpovědně ukončím. Dostala jsem také nejednu poměrně dlouhou přednášku, co to obnáší být dobrou manželkou a budovat partnerství s mužem celý život a jak je důležité stavět na duchovních věcech, ale nezanedbávat ani praktické věci včetně intimního života v manželství. Podotýkám, že mi tehdy bylo sedmnáct, osmnáct let.

Oddával nás 25. dubna 1992 u sv. Michala v Brně. Míval tehdy ve zvyku nahrávat mše svaté, alespoň ty nedělní nebo významnější, na audiokazetu, a nahrávku pak často předával jako dárek a vzpomínku.

Křtiny prvorozeného

Našeho prvního syna Martina pan profesor pokřtil v září 1993 také u bratří dominikánů v Brně. Ten den tehdy strávil celý s námi, až do pozdního odpoledne byl u nás doma i s mými rodiči, při pěkném rodinném povídání.

Naše návštěvy v Hrádku byly pak sice o něco méně časté, ale o to více jsme se vždy těšili. Pan profesor v té době také často jezdíval za mnoha přáteli do Brna, tak jsme se setkávali i takto, v rámci různých společenství.

Pro mě to bylo období další duchovní formace. Po období dospívání a intenzívního hledání vlastní cesty v životě nás pan profesor kontinuálně doprovázel při budování rodiny a výchově dětí. Tehdy jsem to vnímala jako přirozený vývoj nějakých vztahů, až s odstupem si uvědomuji, jak moc mi pomohl dospět a spoluvytvořit fungující rodinu.

Mikulov a čtvrtá generace

Dne 9. dubna 1999 byl pan profesor jmenován proboštem sídelní kapituly v Mikulově. Měli jsme z toho tehdy všichni radost, byl to alespoň částečný pocit zadostiučinění. Na jednu stranu skončila krásná etapa návštěv v Hrádku, kam jsme jezdívali jako domů, současně jsme (i vzhledem k situaci kolem ne-uznávání tajně vysvěcených kněží a biskupů) měli velkou radost, že se pan profesor dostane zase o něco blíže většímu okruhu lidí, které může oslovit a duchovně vést. Prožívali jsme s ním jeho snahu o uznání tajně vysvěcených kněží a biskupů. On sám jako biskup cítil za své spolubratry odpovědnost. Nikdy jsem u něj necítila osobní hořkost nebo negativismus ve vztahu k těm církevním představitelům, kteří plnému začlenění skryté církve do oficiálních struktur bránili. My jsme to zklamání ale pociťovali.

Setkávání v Mikulově byla zase o něco méně častá, než když jsme jezdívali do Hrádku. Bylo to dáno naší rodinnou situací – narodily se nám další dvě děti a při jejich rozvernosti nebylo vždy snadné s nimi někam cestovat, můj muž byl stále více pracovně vytížen, obzvlášť když se stal rektorem Masarykovy univerzity. Pan profesor měl také mnohem více povinností, snažil se být pořád aktivní a byl plný nadšení, stále mezi lidmi, přece jen jej ale občas dostihly i nějaké zdravotní potíže. I přesto si pamatuji, jak byl nadšen, když jsme za ním přijeli s dětmi, jak s nimi mluvil, vždy je zaujal nějakým svým heslem, učil je zapamatovat si je i v latině nebo s nimi procházel probošství a upozorňoval na vzácné vybavení a pamětihodnosti, případně nám půjčil klíče od kostelní věže, abychom mohli vystoupat na vyhlídku, a pak chtěl, aby mu děti vyprávěly, co se jim z výhledu líbilo.

Měl velkou radost z Petrova působení na univerzitě, vždy si o tom dlouho povídali.

Nadšeně sledoval a podporoval vysílání rádia Proglas a později i TV NOE. Měl obrovskou radost, že moderní média mohou svobodně šířit náboženské myšlenky, a stále připomínal, jak dlouho na ty chvíle čekal.

Vzpomínky a rodinná historie

Můj manžel Petr se profesně, jako historik, dlouho zabýval tématy skryté církve, včetně vzpomínek na pana profesora, ale mě ani ve snu nenapadlo, že si někdy sednu a budu se snažit formulovat niterné vzpomínky z raného mládí a probírat při té příležitosti staré dokumenty z pozůstalosti mých rodičů a prarodičů.

Kromě známých Jisker, které vydával pan profesor jako samizdat, tak pročítám třeba brožurku Paprsek naděje z roku 1955, Mariánské úvahy o proroctvích Starého zákona, kterou jako vzpomínku na advent 1955 věnoval rodině mé babičky, nebo Melodie z roku 1956. Jsou to myšlenky k tajemstvím svatého růžence, napsané jako strojopis s věnováním „Ctitelům Panny Marie – Královny svatého růžence s přáním, abychom se sv. růženec modlili s velikou horlivostí a s užitkem co největším, podává P. Stanislav Krátký“.

Nebo třeba takové úvahy nad úryvky Písma pro dobu postní věnované Věře. Bez datace, ale jednoznačně pocházející z doby, kdy působil v husovické farnosti. Jen nevím, zda byly určeny babičce, nebo mamince, obě byly Věry.

Když těmito sešitky listuji, vidím v nich nejen velké duchovní myšlenky, ale za nimi také všechny ty blízké, pro které je psal, kterým věnoval tolik času u psacího stroje, aby s velkým osobním rizikem mohl duchovně podporovat svěřené duše. Stejně tak při procházení hromádky fotografií a svatých obrázků, z nichž každý je osobně věnován, často s dovětkem, povzbuzující větou nebo pozdravem, je vidět, jak P. Stanislav (tak se sám vždy podepisoval) myslí na jednoho každého ze svých blízkých a přátel.

Pan profesor také někdy mluvíval o své mamince. Bohužel si z jeho vyprávění pamatuji jen velmi málo, ale asi se znala i s mojí babičkou, našla jsem od ní například přání k Vánocům 1957, tedy krátce před odsouzením P. Stanislava a jeho nástupem do vězení.

Další „vánoční pozdrav“ je v našem rodinném archivu už v podobě výstřižku z Mladé fronty ze dne 25. prosince 1958, kde nějaký Otakar Rýdlo píše ironickým jazykem socialistického budovatele o odsouzení pátera Stanislava Krátkého v rubrice „Vánoční soudnička“.

Neměli jsme bohužel příležitost být panu profesorovi nablízku v jeho posledním období života, vzpomínám si tedy jen na sled zpráv a událostí kolem jeho úmrtí a pohřbu. Někdo z přátel nám počátkem listopadu 2010 říkal o vážném stavu pana profesora. Mysleli jsme na něj, modlili se. Jednu noc se mi o něm zdálo, pak přišla zpráva, že zemřel.

Pohřeb v Mikulově byl krásným a důstojným rozloučením obrovského množství přátel a vděčných blízkých, kteří jsme ho doprovázeli s velkými díky Bohu za dar jeho života.

Napsáno v Brně, v den sv. Václava 2022

„Jsem nesmírně potěšen!“
Naše nejkrásnější společné vzpomínky na otce Stanislava

Ludmila Krejčová

středoškolská učitelka

Brali jsme se v září v roce 1984 v Hoštejně, ve farnosti P. Josefa Hrdličky, pozdějšího olomouckého pomocného biskupa. Otec Stanislav pozvání na naši svatbu přijal. Měl nás oba rád. Tomáš mu v Kunštátě ministroval, u rodiny Krejčových – střídali se s Chvílovými a Cackovými – se konala tzv. sezení, tajné katecheze podzemní církve. Ty pro mne byly zjevením ve srovnání s mou zkušeností s církví z Hané, kde jsem poblíž Loštic vyrostla. Zde působil kněz z Pacem in terris, který byl biskupským radou u Josefa Vrany v Olomouci.

Do podzemní církve mne nasměřoval P. Fero Petrik z Mohelnice. V roce 1981 jsem přijela studovat do Brna, kde jsem jako dítě se špatným kádrovým profilem mohla začít studovat na technice. Dostala jsem se do společenství salesiánského kněze otce Petra Barana, zvaného Děda. Další setkání studentů probíhala na faře na Starém Brně, kde se nám věnoval otec Pavel Klimovič. Společně jsme též navštěvovali koncerty, kde jsem poznala svého budoucího manžela, či jezdili na vandry. A jezdívalo se i na brigády za otcem Stanislavem do Hrádku u Znojma, na jeho tajemnou faru plnou zákoutí.

Hned na prvním setkání mezi námi přeskočila jiskra. Zaujala mne jeho opravdovost. Cítila jsem se s ním jako v evangeliích, kdy Pán s apoštoly kázal po domech a maminky, podobné Martě z Betánie, měly vždy nachystané pohoštění. „Pan profesor“, jak se mu také říkávalo, ačkoliv sledovaný StB, hýřil křesťanským optimismem a nezlomnou vírou. Měl zvláštní dar vzbuzovat nadšení a vyzařoval obrovskou energii. Nebylo otázky, na niž by s nadšením a láskou nepodal odpověď, a to jak dospělým, tak dětem, lidem vzdělaným i prostým, a to se stejnou úctou. Tu měl ke všem, s nimiž se setkal. Uměl žít přítomný okamžik a dát najevo člověku, s nímž právě mluvil, že je pro něj právě ten nejdůležitější na světě. Šlo mu o člověka a dokázal se snížit na jeho úroveň. S každým tak jednal jako s rovným. Udělal pro něj, co mohl. Platilo pro něj: „Co mám, to dám.“ Dal první poslední tomu, koho měl před sebou. A vytěžil přitom z každého setkání maximum pro Krista – dostal se totiž často i do okolí daného člověka. Miloval také mladé lidi a děti, rád je s láskou poučoval a obdarovával knihami.

V Hrádku jsme zažili nespočet krásných bohoslužeb. Rodiče manžela, Eva a Vladimír Krejčovi, navíc jezdívali za otcem Stanislavem na Vánoce. Postarali se se svými dvěma dcerami Marií a Terezkou a synem Tomášem o hudbu i slavnostní jídla a výborné vánoční cukroví. Pamatuji si, že když začal používat hůl, řekl v promluvě odevzdaně: „Dejme vše, co nás v uplynulém roce potkalo, chudému Jezulátku k jesličkám.“ Později podstoupil operaci kyčlí. Musel snížit svou váhu, v čemž se opět ukázala jeho pevná vůle.

„Snažím se nezatrpknout“, řekl redaktorovi Mladého světa po revoluci, když byl dlouho ponechán v pohraničí, kam ho poslali komunisté za totality. Stihl ho osud popisovaný v knize Z deníku marnosti Dominika Pecky: ti kteří nespolupracovali s režimem a trpěli, nemohli vykonávat svá povolání, byli odstaveni na vedlejší kolej, ač riskovali a „kladli odpor zlu až do krve“ jako první křesťané. Není ale vítězství jen tam, kde se tleská. Proč tolik překážel? Známý jezuita Jan Rybář o něm jednou řekl: „Na Krátkýho byli všichni krátcí.“ Ostatní přesahoval, měli proto strach z jeho náročnosti. Těžko by totiž obstáli jako on.

Po roce 1989 byl trochu nešťastný. Chtěl totiž učit lidi, předávat jim, co sám dostal. Představoval si, že by kázal ve větším kostele, což mu ale nebylo dopřáno. Pamatuji si, že ještě za totality jednou prohlásil: „Až budete žít ve svobodě, uvidíte, jak je církev znetvořená.“ Humor ho ovšem nikdy neopustil. Vzpomínám si, že měl v Hrádku nad svou skromnou postelí obrázek Jana Pavla II. Někdo mne jednou k němu zavedl, sundal jej a řekl, ať si přečtu, co je z druhé strany. Stálo tam: „Stáníčku, Ty si naříkáš, že máš rozbitý Hrádek, ale já mám rozbitý celý svět…“ Jan Pavel II.

Později byl poslán do Mikulova, kde byl ustanoven proboštem kapituly. Opět budoval, křísil církev. Do kapličky nad Mikulovem ho na pouť k Panně Marii vozilo vojsko, jinak by se tam nedostal. Ubývalo mu zdraví a sil, ale duch stále jiskřil mladostí a touhou dělit se o víru, která „je cennější než zlato“. Kráčel stále vzhůru a chtěl po cestě přibrat s sebou co nejvíc „dobrých bratří a sester“, aby se „zalidnilo nebe“. Své katecheze natáčel na kazetový magnetofon, aby mohly sloužit dalším lidem. Jezdil do Klášterce nad Orlicí, na Tábor Radost (samota Amerika), kde ho ještě po revoluci mohlo poznat mnoho mladých lidí, dětí nás studentů z podzemní církve z Brna a okolí. Tam si ho blíže oblíbilo i našich pět dětí. Stál též při zrodu křesťanského rádia: Otec Martin Holík vždy s otcem Tiškem (P. Františkem Fráňou) říkali na Táboře Radost: „Tady pod tímto stromem na Americe vznikalo Radio Proglas.“ Šlo o jedno z velkých přání otce Stanislava, které došlo svého naplnění.

Setkání s otcem Stanislavem pro nás s manželem znamenalo především otevření nových komnat víry, něco hlubokého a niterného. Na naší svatbě nám otec Stanislav při loučení přál: „Tomáši, Liduško, přeji Vám, abyste si po létech mohli říct: Věděl/a jsem, že jsi dobrý/á, ale ty jsi ještě lepší, než jsem si myslel/a!“ Milý otče Stanislave, zdravíme Tě do církve vítězné, Tvé přání naplňujeme jistě i díky Tvému požehnání a mocné přímluvě.

Byl to Sekáč Boží

Marek Dunda

římskokatolický kněz, spoluzakladatel společenství FATYM

Kněžský život

Poprvé jsem otce Stanislava Krátkého navštívil v Hrádku se svými rodiči, a to ještě daleko před rokem 1989. Tehdy jsem se zajímal o bratra mého pradědečka P. Kašpara Dundu, který v rámci své kněžské služby zhruba před sto lety také duchovně působil ve farnosti Dyjákovice, a tu měl z Hrádku později na starost i otec Stanislav. O mém příbuzném toho sice moc nevěděl, ale zato nám sdělil, že právě v té době z Dyjákovic vzešlo několik desítek kněží. Vzpomínám si, že tehdy na mě otec Stanislav velmi zapůsobil svým vstřícným přístupem a širokými zájmy.

Když jsem byl poslán jako jáhen na roční praxi ke sv. Mikuláši ve Znojmě, účastníval jsem se také měsíčních kněžských rekolekcí. Právě při nich měl otec Stanislav vždycky duchovní slovo, jakousi půlhodinku, kdy nám sděloval impulsy pro povzbuzení pro náš kněžský život. Jeho řeč bývala strhující a velmi přínosná. Udivovalo mě, co dokázal vyčíst ze suchých papežských encyklik a jiných duchovních textů, které mě dříve nikterak nepřitahovaly. Od té doby právě díky otci Stanislavovi čtu tyto texty s úplně jiným zaujetím a vždy se mi tam podaří nalézt podobné perly, jaké otec Stanislav přinášel i nám. V těchto svých přednáškách pro nás kněze pokračoval po celé roky, co byl v Hrádku, a já se jich mohl účastnit i později, a to už jako kněz působící na Znojemsku. Otce Stanislava jsme zvávali na různé slavnostní bohoslužby, které se konaly ve farnostech kolem Vranova nad Dyjí. Vždy dokázal posluchače strhnout a zaujmout natolik, že každý si něco odnášel.

Kostel v Šumné

V roce 1997 navštívil Jan Pavel II. Hradec Králové a při této příležitosti požehnal základní kameny pro nové kostely. Také jsme si tam ve svém naivním nadšení nechali požehnat základní kámen pro kostel Svatého Ducha na Šumné. Měl přes 70 kg a starosta s místostarostou měli co dělat, aby ho přemisťovali… A dlouhé roky pak tento základní kámen ležel ve vstupním vestibulu na obecním úřadě v Šumné – a nic. Stavba se nekonala a vypadalo to, že je naprosto v nedohlednu. Zmohli jsme se jen na to, že jsme každoročně při šumenském posvícení slavili mši svatou v parčíku před obecním úřadem a zasněně hleděli na kámen – jaké by to bylo, kdyby se podařilo postavit kostel. Čím dál míň se nám to však zdálo reálné. A právě v té době, kdy už jsme ohledně stavby nového kostela propadali rezignaci, jsem pozval na šumenské posvícení otce Stanislava. Nebylo dobré počasí, zrovna pršelo, a tak se mše svatá konala v kulturáku. Otec Stanislav ji celou samovolně zaměřil na stavbu nového kostela, vše korunoval mohutným výkřikem při kázání: „Už ho tady vidím – vím, že se to podaří!“ To nám vlilo nové odhodlání do žil a začali jsme dělat konkrétní kroky k realizaci díla. Kostel byl vysvěcen brněnským biskupem Vojtěchem Cikrlem v neděli 14. 9. 2008. Otec Stanislav k tomu později jen dodal: „Samozřejmě, to mě nepřekvapuje, mě to bylo hned jasné, že se to povede.“

Lidové misie a Soluňáci

V roce 1996 jsme nastoupili do Vranova do farního týmu. Po několika měsících přišel otec Pavel Zahradníček s tím, že pokud nezačneme nějak systematicky pracovat dál na svém vzdělávání a evangelizační aktivitě, tak by nám mohlo hrozit, že tady v pohraničí intelektuálně zakrníme. Jedním z návrhů, který předložil k řešení, bylo začít pořádat lidové misie. To se nám zalíbilo, protože FATYM se přednostně věnuje věcem, které jsou dobré a kterým v církvi není věnována patřičná pozornost. A tak jsme začali dělat lidové misie. K dnešnímu dni jsme s nimi prošli víc než 70 farností, a to nejen v brněnské diecézi. A zhruba na polovině z nich byl s námi i otec Stanislav. Zvávali jsme ho jako hlavního kazatele. Právě on byl hlavní tváří misií a my ostatní jsme se starali o doprovodný program. Nikdy se nestalo, že by s námi nechtěl na misie, vždycky si zařídil vše tak, aby se jich mohl zúčastnit.

Pokaždé měl nějaké své stěžejní téma, kterému se věnoval při kázáních, ale i při společných jídlech. Často vycházel z nějakého latinského citátu, který nám opakovaně v mnoha variantách vysvětloval a přibližoval tak, abychom pochopili, že zrovna tato myšlenka je zvlášť aktuální, že úzce souvisí s naším životem a že může hodně obohatit i náš život duchovní. Tyto jeho hlášky nacházely v našem týmu dost velkou odezvu, stávaly se něčím, co jsme dost často opakovali a někdy i po svém aplikovali na různé životní okolnosti. Vtáhl nás do děje natolik, že nám někdy přišlo, že je třeba z jeho klíčové myšlenky vycházet i při setkáních s různými lidmi. Při misiích jsme vždy chodili také po školách a měli jsme hodinovou přednášku v každé třídě na základních a středních školách i učilištích v dané farnosti, kde misie probíhaly. Při této misijní hodině jsme dětem vyprávěli o hodnotách víry a uvedli jsme je do problematiky lidových misií. Vzpomínám si, jak v Bystřici nad Pernštejnem zrovna letěla hláška otce Stanislava Abyssus abyssum invocat, což znamená: „Hlubina volá na hlubinu“. Byli jsme tím tak zaujati, že otec Milan Plíšek přišel mezi učně a napsal na tabuli: Abyssus abyssum invocat a řekl jim: „Hlubina vaší nevědomosti o lidových misií volá po hlubině mých zkušeností s lidovými misiemi a já vám to teď vysvětlím.“ Tímto nečekaným úvodním vstupem zaujal učně téměř tak, jako když otec Stanislav těmito slovy opakovaně burácel při kázáních.

V roce 2002 jsme byli s otcem Stanislavem na lidových misiích v Kobylí. Tam byl i on spolu s několika dalšími svědky, že na hřbitově na jednom náhrobku pohybovala kamenná socha Panny Marie víčkem oka, jako kdyby po misionářích pomrkávala. Otec Stanislav nám k tomu vysvětlil, že my už se přece nemusíme divit ničemu, vždyť Pán Bůh dělá mnohem větší zázraky, třeba v přírodě, a dokonce jsme ještě větších účastni ve mši svaté.

K těmto misiím se mi v souvislosti s otcem Stanislavem váže vzpomínka na historický okamžik. Při jednom společném jídle nám s rozhorlením sobě vlastním předhodil otázku: „Víte, existuje jedna věc, která mi vrtá hlavou a kterou nemůžu pochopit. Proč FATYM, který se věnuje tolika dobrým skutečnostem, ještě neupírá svou pozornost na formaci mužů?“ My jsme na něj vytřeštili oči a udiveně jsme jej poslouchali, protože nás to předtím nikdy ani nenapadlo. A on nám vyprávěl, jak právě skutečnost formace mužů je v církvi klíčová a dnes i opomíjená. Vzpomínal, jak býval účastníkem pěší poutě mužů do Tuřan, šlo jich prý stovky, samí muži. Ženy se k nim nemohly připojit, šly buď zpovzdálí za nimi anebo je doprovázely po chodníku. Muži zpívali mariánské písně a modlili se. Byla tam prý úžasná atmosféra a otec Stanislav říkal: „To dnes potřebujeme, zbožné muže. Tak se divím, proč se tomu nevěnujete.“ A my jsme se ptali: „Ale jak?“ A on povídá: „To je přece jasné; oslovíte kluky, začnete se s nimi scházet, budete se s nimi modlit, pracovat, vzdělávat ve víře a zbožnosti a taky zpívat. A budete jim říkat Soluňáci, to podle dvou bratří Cyrila a Metoděje, kteří přišli ze Soluně a jsou pro naše muže nosným vzorem.“ Dokázal nás tak nadchnout pro svou ideu, že jsme skutečně založili první skupinku Soluňáků. Bylo jich zhruba dvacet a další přibývali. Kluci různého věku ze základní školy. Scházeli jsme se s nimi na víkendy na faře v Olbramkostele. Otec Stanislav přes svůj pokročilý věk pravidelně přijížděl a měl pro ně duchovní slovo. Tak jak dokázal nadchnout nás, stejně rozpaloval kluky pro horlivost víry. Tak jak jinde i zde dětem připomínal svoje pomůcky pro duchovní život: „Jak zní naše ano?“ A kluci skandovali: „Ano a rád, i když je to těžké.“ „Co ti říká květ?“ A kluci: „Buď květem!“ „Co ti říká světlo?“ „Buď světlem!“ „A co když přijde ďábel a bude tě pokoušet. Co mu řekneš?“ „Ne!“ „A co když se odváží přijít znovu, co mu řekneš?“ „Vůbec ne!“ „A co když bude pokoušet ještě po třetí? Co ty na to?“ „Táhni!“ zařvali kluci. Otec Stanislav je uváděl do tajemství mše svaté, modlitby růžence a do každodenního života s Bohem. Podařilo se mu je nadchnout a povzbudit k poctivému duchovnímu životu. Z té první skupiny, která se rozrostla zhruba na sedmdesát Soluňáků se později čtyři ocitli v semináři a jeden z nich dozrál ke kněžství. Z některých jsou dnes již manželé a otcové rodin, ale to, co jim po Soluňácích zůstalo, je živý vztah k víře. Věřím, že velký podíl na tom má právě otec Stanislav. V roce 2021 jsme založili další skupinu Soluňáků a opět se s nimi scházíme na faře v Olbramkostele. Navazujeme na ideu otce Stanislava, tak jak ji předal nám.

Při lidových misiích jsme bývali svědky toho, jak někteří byli překvapeni, až skoro zaskočeni, jak si je otec Stanislav dokázal získat jedním vrzem, učinil z nich spolupracující přátele. Například jistý začínající katechumen přicházel na faru a otec Stanislav, aniž by věděl, o koho jde, jej hned srdečně uvítal a vtáhl do středu dalších lidí, s kterými zrovna hovořil. Šibalsky po něm pomrkl a řekl: „A teď se vám to pokusíme vysvětlit ještě tady s dobrým bratrem.“ Několika takovými drobnými poznámkami si dokázal nejen tohoto katechumena zcela získat, a navíc mu ještě pomohl něco nového objevit.

I při poměrně dlouhých kázáních dokázal strhnout pozornost větičkami typu: „A teď vám prozradím něco, co jste ještě neslyšeli.“ Nebo: „Víte, že nejvíce nás zajímá to, o čem se nemluví, a k tomu se teď dostaneme.“ Nemyslím si, že by si jednotlivé promluvy doslova chystal, ale měl tolik zkušeností a vědomostí, že byl schopen zasvěceně mluvit o čemkoli, a navíc ho napadaly další a další myšlenky, které pak rozvíjel, takže i když to už někdy vypadalo, že se promluva chýlí ke konci, najednou ožil a vytáhl úplně nové téma, které ho plně zaujalo podobně jako jeho posluchače. Po jednom takovémto delším kázání, kde už od poloviny otec opakovaně avizoval, že ještě přidá „jednu myšlenku“, jedna známá podotkla, že ji promluva zaujala, ale že jí připomínala letadlo, které sice nalétávalo k letišti, ale ne a ne se trefit na přistávací plochu a přistát. Neříkala to však ve zlém. Myslím, že naopak většina z nás posluchačů byla ráda, že ještě jeho řeč hned tak nekončí, protože se to dobře poslouchalo a slyšeli jsme se zápalem pro věc pronesené nové neotřelé pohledy na staré známé pravdy víry. Jeho řeči byly natolik zajímavé, že ani délka nebyla na závadu. Byl úžasně přizpůsobivý. Dokázal mluvit k intelektuálům stejně poutavě jako k obyčejným babičkám a dětem.

S otcem Stanislavem jsme spolupracovali roky. Míval jsem na starost vše kolem organizování a on pak měl za úkol promluvit, případně vykonat ještě něco dalšího. Dokázal úžasně improvizovat. Často se mi stalo, že mě ve chvílích, kdy jsem mu chtěl vysvětlit všechny detaily toho, co bude následovat podle připraveného programu, a domluvit se, zda to tak může být, přerušil se slovy: „To je přece jasné. To víš ty, a tak to uděláme podle toho, jak mě nasměruješ. Mezi námi přece platí – všechno schvaluji předem.“ Toto „schvalování předem“ ho ale někdy vystavilo do situací, ze kterých byl sám překvapen – ale nikdy tím nebyl zaskočen.

Často například dával k dobru, že jsem si při lidových misiích dovolil ho vzít kázat přímo do hospody. Udělal jsem to celkem třikrát, a to v Plenkovicích, Lančově a Zadních Hamrech. Vždy to bylo podobné: štamgasti, kteří seděli u svého piva, takovouto návštěvu nečekali, a otec Stanislav zase předem moc nestál o to, abych mu vysvětloval, že tam vlastně jdeme nedomluveni, a tím nezváni. Jen prohodil: „Tak když je to v programu, tak jdeme, něco tam probereme.“ Zasedl ke stolu, někdy i povstal a začal: „Tak prosím máme tu ty misie, tak bych připojil pár misijních myšlenek.“ Svou autoritou si vytvořil takové podmínky, že všichni v hospodě ztichli a poslouchali. Dokázal je strhnout i k diskuzi na zcela nečekané téma. V hospodě v Zadních Hamrech například detailně probíral možnost toho, že právě na tomto území působili svatí Cyril a Metoděj, což dokazují názvy míst: Bítov, Krhov nebo Třebíč. I když byl při misiích hostem v hospodách nečekaným, přece jen nucení posluchači byli jeho návštěvou vrcholně zaujati.

Většinou jsme se však drželi spíš kostelního a farního prostředí. Přesto však měl otec Stanislav i díky svému humoru přesah daleko za zdi kostela. A jeho vstupy byly námětem mnoha hovorů. Pro ilustraci dva příklady z lidových misií v Pozořicích. Vždy necháváme vyhlašovat každodenní program při misiích místním veřejným rozhlasem. Šel jsem se domlouvat s otcem Stanislavem, jaký název má jeho dnešní stavovské kázání pro ženy. Bez zaváhání řekl: „No to je přece jasné: Ženo, víš, jak se jmenuje tvé nejstarší dítě? Manžel.“ A tak to pak hlásil i místní rozhlas – a v kostele měl otec Stanislav na kázání plno. O pár dnů později jsem zrovna seděl v pozořickém kostele ve zpovědnici a otec Stanislav kázal. Vyprávěl lidem o pokušení, jak si s ním nemáme zahrávat. Říkal: „Stará myš vedla malé myšky do spižírny. Povídá jim: ,Myšky, teď vám to tu všechno ukážu. Tady je to všechno pro vás, můžete si ukousnout trošku salámu, sýra, chleba, co hrdlo ráčí.‘ Najednou se zarazila, říká: ,Pozor, pojďte sem. Tady je past na myši, na nás!! Pozor!!‘ A myšky říkají: ,Ale vždyť tam to tak pěkně voní, tam je špek.‘ A myš školitelka rázně zvolala: ,K pasti se nesmíte ani přiblížit!‘ ,A můžeme aspoň přivonět?‘ .Kdepak, ani přivonět! To by vás mohlo stát život.‘ Myšky říkají: ,Ani přivonět?‘ A stará myš na to důrazně: ,Ani přivonět!‘ A tak se pak myšky rozběhly zase po spižírně. U pasti zůstala jen stará myš. Říká si sama pro sebe: ,To jsem jim to pěkně vysvětlila. Oni jsou ještě hloupé, ale já už tomu hodně rozumím. Oni nesmí ani přivonět. To já vím, jak na to. Já přivonět mohu.‘“ V tom otec Stanislav zcela nečekaně plácl do ambonu, takže v kostele se ozvalo několik výkřiků a zaječení. Klidným hlasem pak šibalsky pokračoval: „Malé myšky se seběhly a viděly starou myš rozplácnutou v pasti s vytřeštěnýma očima. Se zatajeným dechem si opakovaly: ,Dobře nám to radila. Ani přivonět.‘“

Mikulovská léta

Jednou jsem navštívil se skupinou dětí otce Stanislava na faře v Mikulově. Byli jsme tam na jakémsi výletě. Otec Stanislav dal každému dítěti čokoládu a říkal: „Dnes ráno mě navštívili andělé a nechali mi tady pro každého z vás čokoládu.“ A ptá se jich: „Co vám říkají andělé? Buďte jako andělé!“

V posledních letech s otcem Stanislavem jezdíval pan Kopeček. Otec Stanislav ho představoval jako svého osobního sekretáře, někdy jako pravou ruku a později i jako svého osobního řidiče. Párkrát jsem jel s nimi. Pan Kopeček měl vždy dost o čem mluvit a na co se otce Stanislava ptát, ale vždy po první krátké odpovědi otec Stanislav povídá: „A teď už se budeme věnovat modlitbě,“ a pustil se do růžence, jeden desátek za druhým. A vydržel s desátky až do cílového místa a zpátky to samé. Před každým desátkem vždy řekl úmysl, za který se budeme desátek modlit. Až mě to překvapilo, jak široké má srdce a za co vše se modlí. Těch desátků nebývalo jen pět a často ani ne pouze patnáct. V těch chvílích modliteb růžence na cestách mi došlo, že se mi jaksi poodhaluje to tajemství, odkud čerpá ten nezměrný entuziasmus a tah na cíl, který je provázen i Božím požehnáním.

Někdy jsem obdivoval i jeho nápaditý, trochu až šibalský humor. Například jsem jej jednou přivezl po lidových misiích na faru do Mikulova a on tam oslovil jednoho pána: „Pane inženýre, a co Vaše drahá od Boha Vám daná?“ Podle úšklebku, s kterým po této otázce onen muž opustil místnost, mi došlo, že asi s manželkou neměl v té době zrovna ideální vztahy a otec Stanislav mu nenásilně s humorem připomenul, že mu má být drahá a že je darem od Boha.

Exerciční služba

Už v roce 1996 jsme začali dělat exercicie pro různé skupiny věřících. Tehdy jsem byl kaplanem ve Velkém Meziříčí, a pro tyto exercicie jsme si pronajali zámek v Lechovicích. Z Meziříčí jsme vždy vypravovali autobus exercitantů, začínali ve čtvrtek večer a končili v neděli odpoledne. Zpočátku vedl tyto duchovní obnovy právě otec Stanislav a také v dalších letech, když jsme už exercicie konali na faře v Prosiměřicích, byl jedním z těch, kteří vedli několik turnusů. Některé roky jsme tam pořádali třeba i osm exercičních pobytů. Dodnes zůstávají účastníkům v hlavě především jeho hlášky, ke kterým se častěji vrací. Moje maminka, která se exercicií s ním také účastnila, vzpomíná, jak otec Stanislav se ženami při společných přesunech po faře například z kaple do jídelny zpívával mariánské písně. A dodává: „A loučil se s námi se slovy: ,Sestry nezapomeňte, že hlavu nemáte jen na účes.‘“ I díky otci Stanislavovi se podařilo exercicie rozběhnout na Znojemsku natolik, že pokračují každoročně i nadále. Teď, po pandemii, už v exercičním domě ve Vranově nad Dyjí – například v roce 2022 zde bylo šest turnusů.

Otec Stanislav dokázal nečekaně mohutným hlasem zvolat tak, že se na to nedá zapomenout. Jednou při zářijové pouti pod širým nebem v Rybnicích ve farnosti Horní Dunajovice vysvětloval při kázání, jak důležitý je křest a jak by nám mělo záležet na tom, aby všichni mohli být pokřtěni. Rozhorlil se a nečekaně zvolal: „A v čem je problém?“ Nastal dramatický okamžik ticha, pak si sám odpověděl: „Vody je dost!“ a klidně s milým úsměvem pokračoval v kázání…

Při lidových misiích v Kněžicích vyprávěl otec Stanislav o svaté zpovědi a vysvětloval, jak je třeba neotálet a využít možnosti k ní přistoupit, a to beze strachu. Aby dotvrdil svoje slova, citoval mohutným hlasem pokyn Pána Ježíše před Lazarovým hrobem: „Odvalte ten balvan!“ (srov. Jan 11,39) Tato slova – odvalte ten balvan – se pak stala pro mnohé povzbuzením, aby dokázali přistoupit ke svaté zpovědi a vyznat třeba i po letech to, co bylo nevyznané.

Pomazání nemocných

Mnohé udivovalo to, že otec Stanislav byl stále v dobré náladě, a to i za poměrně dost nepříznivých okolností. Zpětně mi dochází, že to mohlo být i díky jeho celkovému vnitřnímu nastavení, které občas shrnoval do vysvětlující průpovídky: „Podívejte, nic jsem nečekal a jsem mile překvapen.“ Byl to zkrátka člověk pevné víry a plné důvěry v Boha.

Když už ležel otec Stanislav před svou smrtí v nemocnici v Břeclavi, měl jsem zrovna cestu přes Břeclav, a tak jsem se za ním zastavil. Pustili mě k němu na intenzivní péči. Už nemohl mluvit a oči měl zavřené, ale bylo patrné, že vnímá. Zeptal jsem se, zda chce, abych mu udělil pomazání nemocných. Přikývl. Vše jsem se pomodlil, pomazal jsem ho posvátným olejem na čele a vzal jsem rukou jeho dlaň, abych pomazal i dlaně. Rukama však otáčel. Marně jsem se snažil otevřít mu zatínané pěsti, stále natahoval ruce z druhé strany. Až po chvíli mi to došlo: Vždyť je to kněz! (samozřejmě, dokonce biskup) A kněžím se neuděluje pomazání do dlaní, kde byli mazáni biskupem při svěcení, ale na hřbet ruky. Když jsem začal mazat na hřbetě ruky, otec Stanislav nechal pokojně a spokojeně své ruce pomazat.

Když jsme byli kluci, v naší vesnici jsme se mezi sebou oslovovali pouze monogramem, takže Jiří Krátký byl KJ, Luděk Fňukal FL, Víťa Chládek VCH, Jiří Věžník VJ a já jsem byl MD. A podobně i ostatní. Šlo to pak s námi nějak dál a občas jsme takto zkracovali jména i dalších. Bylo jen logické, že v našem týmu jsme (samozřejmě jen mezi sebou) začali zkracovat i jméno otce Stanislava Krátkého na SK – od toho bylo už jen kousek k tomu, že někteří o něm mluvili jako o s.káčovi a jiní dokonce o sekáčovi. Byl to skutečně sekáč, ne jako obchod s obnošenými věcmi, ale Sekáč, kterého jsme obdivovali, co do výkonu, rozhledu a nadšené horlivosti se zápalem pro apoštolát. Mnohým z nás velmi ovlivnil životní nastavení a jsme vděčni Pánu Bohu za to, co jsme s ním mohli prožít. Byl to Sekáč Boží s velkým S. Když sepisuji tyto řádky, opět si uvědomuji jak velkým darem pro mě i nyní otec Stanislav je a jak jsem rád za vše, co jsem s ním mohl prožít a čím mě ovlivnil. Častokrát jej cituji a v mnohých případech volím podobná řešení, která se domnívám, že by volil on.

Snažil se vždy vidět lepší stránku věci

Marek Husák

římskokatolický kněz

Pan probošt Stanislav Krátký k nám do Mikulova nastoupil v roce 1999. Byl už pokročilého věku, ale duchem byl velmi mladý. Dvě hůlky a úsměv k němu neodmyslitelně patřily.

V kostele jsem mu ministroval. „Naučím vás trochu latiny.“ Neměli jsme na výběr. Modlili jsme se Otčenáš latinsky, pak nějaké latinské heslo. Vždy nějaké vybral. Například vzpomínám na heslo Via in via. Doslova: cesta v cestě. Výklad zněl: Kristus je cesta, ať je naší cestou.

Jako ministrant jsem musel být stále ve střehu. Stávalo se, že ne vše jsme měli ke mši připraveno, jak mělo být. To nemyslím hostie a víno, to byla samozřejmost, že se to ke mši chystá. Ale pan probošt měl další věci, které při liturgii používal. Především kazeťák. Říkal mu familiárně „kamarád“. „Přineste mi kamaráda.“ Byly křtiny, tak musely být na stolečku přichystány dva „kamarádi“. Jeden jako obvykle, k nahrávání kázání, druhý k záznamu liturgie, aby se kazeta mohla dát rodině na památku.

Nahrávat kázání byl zvyk pana probošta z dob, kdy jej pronásledovali komunisté a pořád proti němu něco měli. Poučil se. Jednoduše si svoje kázání začal nahrávat. Měl tak důkazy toho, co řekl a co ne. Jeho nahrávky tak jsou zároveň cenným souborem myšlenek a úvah, které během svých kázání, promluv či exercicií pronesl.

Nebál se učit novým věcem. Když jsem mu řekl, že jsem byl na nějakém setkání, hned se ptal, co se tam říkalo. „A co říkal otec biskup v kázání?“ ptal se otec Stanislav v zákristii přede mší. Když jsem mu nějakou myšlenku sdělil, dokázal ji hned zakomponovat do kázání.

Měl také notýsek, do kterého si zapisoval nové výrazy, které ještě neznal. Když mi psal testimonium – svědectví k přijetí do semináře –, našel výraz „gambler“. Nevěděl si rady, co to je. Závislost na automatech v jeho mládí neexistovala. Byl pak rád, že žádný gambler nejsem. Výraz si samozřejmě zapsal do notýsku.

Otec probošt byl skromný. Nebylo obvyklé, aby si na něco nebo někoho stěžoval. Spíše lidi omlouval. Hledal způsob, jak druhé obhájit. Snažil se vždy vidět lepší stránku věci. „Už musím jet do kostela,“ prohlásil při jedné duchovní obnově, která se zase protáhla. „Možná tam budou čekat někteří lidé ke zpovědi. Ale to jsou svatí lidé,“ hned omlouval ubohé hříšníky…

Za pokání u zpovědi rád dával pomodlit se „svůj desátek“. Každý si musel vybrat jedno tajemství ze dvaceti tajemství růžence. Nechal si pak vysvětlit, proč jsme si tento desátek zvolili, co nás na něm oslovilo. Doplnil to svojí myšlenkou.

Rád se modlil také křížovou cestu. Myslím, že se ji modlil každý den. Měli jsme to jako modlitbu na závěr hodiny náboženství. Říkal: „Představte si, jedni novomanželé se modlí křížovou cestu po svatbě. Oni moc dobře vědí, že manželství je nesení kříže.“

Obvyklé přání svatebčanům bylo, aby si po několika letech manželství řekli, že žasnou. „Já žasnu. Věděl jsem, že ta moje snoubenka je dobrá. Ale já žasnu. Ona je stále lepší!“ To přál oběma novomanželům vzájemně.

Jednou k němu na faru zazvonil bezdomovec. „Peníze vám nedám, dostanete nějaké jídlo. Až najdu milion na cestě, půlka bude vaše. Andělé to zařídí.“

Ve svém věku také podstoupil operaci kloubu v Břeclavi. Jezdíval pak na kontroly do své nemocnice v Jihlavě. „To jsou moje exercicie, aspoň si odpočinu.“ Ale ve skutečnosti si mnoho neodpočinul, protože měl na svém pokoji neustálé návštěvy. Vezl jsem ho také z Jihlavy domů. To jsme se museli zastavit u památníku, kde byl popraven ctihodný mučedník Jan Bula. Pamatoval si ho ze semináře. Mnoho se k němu modlil.

Cestou autem jsme se modlili růženec. Měl na to svůj systém, tedy kazetu, kde měl růženec nahrán. Jeden byl předmluven od něj, další od dobrých sester… Cesta rychle ubíhala. V jeden den míval domluveno více návštěv. Tam měl mši, jinde promluvu, pak se ještě zastavil u známých. Kostelník na něj při odjezdu volá: „Pane probošte, nezapomněl jste si přibalit kázání?“ „Však to andělé zařídí,“ zněla odpověď. Pan probošt měl stále co říci. Posluchači se nikdy nenudili.

Nechal se také pozvat na nedělní oběd nebo jen tak na návštěvu. Dokázal oslovit každého. Když jsme se neptali my, ptal se on. Měl stále nějaké otázky, nad kterými jsme museli přemýšlet a dávat uspokojivou odpověď. Jinak jsme mohli být prohlášeni třeba za „barbary“, tedy ignoranty náboženství či kultury. Ptal se i babičky. Nechtěla mu odpovídat, protože je prý v těchto věcech nula. „Ale nula je také číslo. Neříkejte, že to nic není. Když před ty nuly dáme jedničku, budeme rádi za ty nuly. Tou jedničkou je Bůh.“ „Pane probošte, dáte si kafé? Jaké chcete?“ „Třeba omáčejte ponožky, ať je to trochu černý.“ Veselost nesměla chybět, vždyť společenství bratří a sester je zárukou Boží přítomnosti. „Už vyhoďte probošta,“ loučil se s námi a pokračoval dál za svými úkoly.

Přišli se ho ptát jedni rodiče, co že to jejich děti učí… „A co říkaly?“ Prý: „Nic, vůbec nic, táhni!“ „Aha, tak to jenom neřekly celé. To není sousloví na vyhnání rodičů, ale odpovědi na otázky, když ďábel pokouší: ,Dej mi něco,‘ říká ďábel. ,Nic!‘ – ,Dej mi kousek.‘ ,Vůbec nic!‘ – ,Dej mi aspoň malilinký kousek.‘ ,Táhni!‘“ A věc se vyřešila.

Pan probošt nedělal rozdíly v jednotlivých lidech. Dokázal s nadšením přivítat každého, vyslechnout ho, dát radu, pomoci. Skrze své zkušenosti věděl, co v lidech je. Přesto si uchoval nadšení a naději, že jeho velkorysost nebude zneužita.

Rozdával sebe. Rozdával rád také knížky. Na titulní stranu napsal své přání, datum a podpis. Kolik takových knížek máme doma a můžeme na něj vzpomínat. Deo gratias!

Pan probošt – od Boha nám daný

Eva Blažková

pěvkyně a flétnistka

Mé vzpomínky na profesora Stanislava Krátkého pocházejí z dob jeho působení v mikulovské farnosti. K úřadu probošta Význačné kolegiátní kapituly nastoupil roku 1999, tedy v době, kdy jsem teprve začínala pronikat do základů víry. O jeho životě a plodech jeho práce jsem se začala dozvídat až mnohem později. A v prvních letech jsem si dost dobře neuvědomovala ani jeho výjimečnost, až později při přípravách na první svaté přijímání nebo při dětských mších, kdy nám věnoval velkou pozornost. V každém mladém člověku dokázal nalézt mimořádné obdarování, a tak jej aktivně zapojit do slavení liturgie. V mém případě to bylo účinkování ve schole, která hudbou a zpěvem doprovázela bohatý duchovní život farnosti. Velmi často jsme zpěvem vítali nově pokřtěné, kterých bylo v naší farnosti opravdu požehnaně, neboť „pan probošt“, jak jsme jej jako děti oslovovaly, byl ochoten křtít každého, kdo jen trochu projevil zájem. Jeho proslulé bonmoty již byly mnohokrát citovány. Každou homilii adresovanou mládeži vždy zahajoval jejich společným opakováním, až poté přešel k samotnému kázání, které bylo vždy srozumitelné i pro dětské posluchače, zároveň vždy vybízelo k následování Krista bez kompromisů, k evangelizaci mezi spolužáky apod.

Mimořádná charismata otce Stanislava jsem si začínala lépe uvědomovat v době dospívání, kdy jsem hledala svůj autentický vztah k Bohu. Vnímala jsem, s jakým nasazením káže, mnohdy jej přednášené téma přivedlo až k slzám. Věřím, že právě jeho neochvějná víra mi dala jistotu Boží existence. Horlivost probošta Krátkého mi byla v mé snaze vzorem, ale s odstupem času musím přiznat, že jsem jeho příklad napodobovala, nikoli následovala. Ideálu svatosti, ke kterému nás mladé přímo či nepřímo stále vybízel, jsem se snažila přiblížit pouze ze svých sil a uběhlo ještě několik let, než jsem pochopila, že zdrojem duchovního růstu může být pouze láska k živému Kristu. A právě tehdy jsem dovedla nejlépe docenit kvality otce Stanislava. Jeho nezdolná víra v Boží lásku a důvěra v dobro v člověku byla hnacím motorem pro můj mladický zápal tvořit lepší svět a žít podle příkladu Písma.

Avšak byla to zároveň doba, kdy mu začalo ubývat sil. Já i moje sestra jsme se tehdy připravovaly k přijetí svátosti biřmování. Protože jsme studovaly v jiném městě a nemohly docházet s ostatními biřmovanci, připravoval nás otec Stanislav převážně individuálně. Mrzí mě, že si dnes již nevybavuji konkrétní obsah našich setkání, ale vím, že šlo vždy o hluboké rozhovory o biblických textech a otázkách víry. Nejednalo se však o pouhé zkoušení znalostí, pan probošt pozorně naslouchal našim názorům a postřehům. V paměti mi utkvěla hlavně závěrečná příprava, která byla zároveň posledním setkáním s profesorem Krátkým. O několik dní později se prudce zhoršil jeho zdravotní stav, tudíž naším duchovním vstupem do dospělosti nás provázel jen v modlitbách z nemocničního lůžka a o měsíc později odešel na věčnost.

Nemohu nezmínit ještě jednu oblast mého života, na kterou měl probošt Krátký zcela zásadní vliv, a tou je vrozené zrakové postižení, které mám nejen já, ale i moje sestra. Jsem přesvědčena o tom, že právě otec Stanislav nás naučil vnímat slepotu jako dar a příležitost nezůstávat na povrchu. Vzpomínám si, že kdykoli jsme přistupovaly ke svatému přijímání, vždy každou oslovil: „Tebe zvlášť vítám.“ Svým charakteristickým způsobem tak stále dával najevo, že v Božích očích jsme stejně drahé jako ostatní. Je zcela legitimní, že náš handicap vedl mnohé lidi v našem okolí k otázkám po smyslu; pro nejbližší byla slepota jistě bolestnou zkouškou. V takových situacích vždy otec Stanislav citoval z 9. kapitoly Janova evangelia: „Nezhřešil on, ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.“ Později trpělivě naslouchal i mým pochybám, když jsem byla konfrontována s nepochopením okolního světa. Je nutné podotknout, že tou dobou jej samotného již sužovala četná omezení, která statečně snášel. Svá slova tedy dosvědčoval také svým osobním postojem.

Otec Stanislav Krátký nebyl v mých dětských očích biskupem skryté církve, nýbrž laskavým knězem plným optimismu a neutuchajícího entusiasmu. Takového si jej stále nesu v srdci, přestože dnes již vím o jeho mimořádné životní cestě a „žasnu“, jak široký záběr měl ve své činnosti. A samozřejmě si čas od času připomenu jeho proslulá zvolání, jejichž hloubku dovedu nejlépe docenit právě nyní v dospělém věku. Třeba jeho oblíbené věty: „Naše síla – radost z Hospodina“, „Ano a rád, i když je to těžké“ a další výroky mě provázejí ve chvílích malomyslnosti a pomáhají mi vždy opět vykročit na cestu z postranních uliček polovičatosti. Když teď píšu tyto řádky, mrzí mě, že mi můj věk nedovolil vrýt si do paměti daleko více jeho myšlenek a postojů. Vím ale, že byl knězem, který zásadně formoval můj duchovní růst především svým příkladem.

Živé a tvůrčí myšlení

Karel Rechlík

malíř a historik umění

Pan profesor Krátký byl pro mě příkladem člověka hluboce duchovního a zároveň zakotveného v autentické současnosti; příkladem kněze chápajícího a vždy podněcujícího živé a tvůrčí myšlení v ossobním životě i v církvi; příkladem člověka, jehož kněžské ani osobní přesvědčení neustoupilo z vnitřní pravdy a nepoddalo se vnějším tlakům; kněze klasicky vzdělaného, milovníka kultury. Mimořádného duchovního, s jakým se setkáváme jen několikrát za život. Duchovního, který nejenom váhavě připouští, ale který upřednostňuje kreativitu v myšlení i praxi.

Pro mě důležitým detailem byla možnost představit P. Krátkému aspoň něco z mého výtvarného a myšlenkového snažení. Téma andělů, poslů a tlumočníků, „kteří mohou nabývat velmi různých podob“, našlo u něj vždycky odezvu. To bylo vzácné a povzbuzující pochopení. Stejně nezapomenutelná byla jeho duchovní vstřícnost a jeho stálý důraz na „nadšení“, které má doprovázet nejenom tvorbu, ale i naše životní aktivity. Krátkého dar vždy rozlišovat mezi suchým zněním litery a živým prouděním ducha mně často připomínal důraz na to podstatné, jaký můžeme najít už v raných textech Teilharda de Chardin. Tato „chuť žít“ a zároveň schopnost tuto chuť probouzet, zůstává určitě v mnoha lidech, kteří Krátkého – už na první pohled svéráznou – „pracovnou“ prošli. Bylo mezi nimi i hodně příchozích, kteří nenašli slyšení nikde jinde.

Namísto proklamací a formálních záštit podporoval P. Krátký řadu společenských a kulturních aktivit prakticky, osobně a tedy opravdově. Příkladem je projekt Mikulovského centra pro evropskou kulturu a jeho sborníků Synesis, jehož jsem se mohl zúčastnit. Jsem za to vděčný, byla to i příležitost k osobnímu setkávání nejenom s P. Krátkým, ale s řadou kvalitních a názorově blízkých lidí. Dodnes plně nechápu, že v moravském prostředí, syceném – jmenuji jen namátkou – tradicí Demlovou, Březinovou, Reynkovou a Floriánovou, v duchovním prostředí ještě nedávno bohatém různými kulturními a tvořivými podněty, se déle nedokázaly udržet a pokračovat aktivity, které P. Krátký odhodlaně a obětavě prosazoval.

Vydané sborníky Synesis nejsou reprezentativními obrazovými publikacemi na křídě. Jsou ale důkazem, že otázky, které klade život, kultura a víra, mohou a mají být vždy nově položeny a mohou se kdykoliv stát nečekaně nosnými tématy. Mnoha dnešním křesťanům přece nejde jen o uhlazené, hezky znějící a teologicky bezrozporné formulace, ani jen o snivé a konejšivé obrazy, ale o naléhavé tázání po „znameních času“ a jejich dynamice. A tato znamení nebyla nikdy přístupná bez námahy a osobního nasazení, nebyla nikdy doprovázena snadnými odpověďmi. Některé iniciativy, které se rodily při debatách nad i přímo v „mikulovském podzemí“, probleskují dnes na místech od Mikulova vzdálených. Je škoda, že další kroky už P. Krátký nemohl iniciovat, ani sám učinit. V této souvislosti se mi vnucuje zdánlivě jednoduchá, ale hluboce pronikající myšlenka Martina Bubera, že rozvoj a život každého duchovního podnětu bezpodmínečně vyžaduje „vydávajícího se člověka“. S „vydáváním“ tiskovin ovšem souvisí tato věta jen okrajově. Člověk se dokáže opravdu vydávat – dávat ostatním – jen s plným přesvědčením a nadšením, s vírou ve skutečný, byť třeba bezprostředně neviditelný, smysl svého činění. Jedním z těchto duchem vzácně nadaných, přesvědčených – a proto přesvědčujících – lidí pro mě P. Krátký byl. A dál zůstává.

Brno, květen/září 2022

Aleluja za všech okolností

Jan Mazanec

publicista, autor knihy rozhovorů se Stanislavem Krátkým K plnosti

Ze zkušenosti amatérského vesnického varhaníka vím, že při pohřbech v kostele se s téměř železnou pravidelností hraje skladba „Blíž k Tobě, Bože můj“ (v kancionálu č. 901) či jiné smutné písně. Proto když se na začátku pohřbu otce Stanislava Krátkého v Mikulově ozvaly jásavé tóny písně „Aleluja, živ buď nad smrtí slavný vítěz“ (č. 401), která je řazena do velikonoční doby, myslel jsem v první chvíli, že se varhaník spletl. Ale pak jsem si uvědomil: tohle přesně byl Stanislav Krátký – člověk osobitých přístupů, a hlavně člověk živelné naděje a odhodlané víry za všech okolností.

Stačí si vzít jeho životopis: těžce nemocný tatínek, po nástupu do školy hospodářská krize (už jako malý školák musí ráno rozvážet mléko zákazníkům), v 17 letech válka, v 25 letech komunistický převrat, ve 36 letech vězení, ve 45 letech ruská okupace, poté přeložení do pohraničí… Z útrap 20. století se mu vyhýbá jen málokterá a definitivní úleva nepřichází ani pro roce 1989. A vše snáší se svým typickým nadhledem – viz vzpomínka na uvěznění v 50. letech: „No vida, Leopoldov, říkám si, konečně budu mezi slušnými lidmi!“ A všude přemýšlí, co zlepšit a opravit, s kým navázat kontakt, komu pomoci.

Nezatrpknout z nelehkého životního osudu je jedna věc, druhá je zajímat se přitom o druhé lidi, o jejich starosti, sloužit jim a předávat jim radost a nadšení. Nevím o nikom ze starší generace, kdo by tak často používal předpony „super“ nebo říkal o spoustě věcí, že jsou „úžasné“, a o spoustě lidí, že jsou „dobří bratři“, a nemyslel to jen povrchně. Když jsem měl pochybnosti o zdárném dokončení našeho knižního rozhovoru (byla to moje první kniha), ozvalo se s údivem: „Čeho se bojíte? Já už to vidím hotové!“

Dnes si říkám, že jsem se v rozhovoru měl ještě víc zajímat o to, z čeho otec Stanislav čerpá svou energii, naději a víru a proč se v jeho přítomnosti tolik lidí cítí dobře. Když jsem jednou vzal do Mikulova svoji nastávající ženu, komentovala večerní posezení u vína s otcem Krátkým takto: „Nekoukala jsem vůbec na hodinky, připadala jsem si jako královna. Zažila jsem u něj radost ze života, neuvěřitelnou jiskru i v jeho věku, a zároveň pokoj, moudrost – bylo vidět, že je naplněný Duchem svatým a promodlený.“

Otec Stanislav se zajímal o každého. Jeho moravská družnost, vypravěčský talent (viz jeho líčení „stěhování“ sochy Panny Marie v Kunštátu) a veselá povaha mu umožnily oslovit spoustu lidí. Mohl je tak nejen povzbudit, ale také pro ně něco konkrétního udělat nebo je štědře podarovat – skromně říkával: „Andělé vám tu něco nechali!“ A to vše konal s radostí, takže člověk neměl výčitky, že si kvůli němu dělá nějakou újmu. Uměl se bavit s lidmi všech vrstev – na jedné straně velmi vzdělaný a sečtělý, na druhé straně šiřitel řady lidových a zapamatovatelných průpovídek („Ano, a rád, i když je to těžké.“ „Vezmi ty své nuly a dej před ně jedničku – Ježíše Krista, a okamžitě máš vyšší číslo.“)

Uměl jsem si ho tak dobře představit v partě brněnských stavařů (kde pracoval v 60. letech) – s jeho praktičností, podnikavostí, chlapskou rozhodností, typickou zvídavostí i snahou „zkrotit“ každý moderní vynález tak, aby sloužil dobrému. (Vzpomínám, jak důsledně využíval delší cesty autem k modlitbě nebo poslechu kazet či rádia – jak v jeho Felicii kvůli zhoršujícímu se sluchu „duněl“ růženec Radia Proglas.) Věřím, že pokud by mu dnes bylo 30 let, určitě by uměl originálně využívat současných technologií – a přitom by nikdy nezpochybnil a nezradil to podstatné.

Některé otázky víry pro něj byly natolik zásadní, že se kvůli nim ve svých promluvách dokázal tak rozohnit, že na neznalého posluchače působil přísně, až nepříjemně. Ovšem ne na ty, kdo ho poznali blíž. Ti totiž zároveň věděli, jak je milosrdný a vnímavý vůči konkrétním selhávajícím jedincům a jak má lidi rád. A jeho burcující kázání pro ně naopak bylo zárukou toho, že mu o nejde o nic menšího než o spásu jejich duší.

A navíc věděli, že své horlivé kázání už o pár minut později zase odlehčí úsměvem nebo vtipem, který měl po ruce v každé situaci. Spolužák z vysoké školy, který byl v Mikulově někdy po přelomu tisíciletí biřmován, mi vyprávěl, jak při řazení průvodu z fary otec Stanislav zakopl o práh a spadl na kamennou dlažbu, zrovna když k němu šel biskup Vojtěch Cirkle. A přestože ho to muselo i vzhledem k jeho obtížím s hybností hodně bolet, pohotově utrousil: „Všímáte si, otče biskupe, jak se vám klaním až k zemi?“

Z hovorů s otcem Stanislavem si s rostoucím věkem odnáším hlavně to, že víra je vlastně jednoduchá věc, že strach pochází od Zlého a že často horší než „řešit“ jen svůj hřích je promarnit příležitost konat dobré věci. Že je třeba žít přítomností a že při našich krizích v nás trpí sám Bůh.

Nevím, jestli ještě v životě potkám někoho, kdo si těch krizí zažil skutečně „k plnosti“, a přitom v sobě měl tolik energie, předal tolik naděje, a ještě v posledních dnech v nemocnici uměl se svou typickou jiskrou v očích říct: „Chystám se na dlouhou cestu po dálnici za Světlem.“ A už vůbec nevím, jestli ještě na nějakém pohřbu uslyším píseň č. 401.