Mikuláš Lobkowicz se rád představoval jako „rodilý Čech, americký občan a bavorský státní úředník…“ Na mimořádnou osobnost vzpomínají Lenka Karfíková, Vojtěch Novotný a Zdeněk Jančařík.

Lobo
Vzpomínka z Eichstättu devadesátých let

Lenka Karfíková

Mikuláš Lobkowicz se rád představoval jako „rodilý Čech, americký občan a bavorský státní úředník“, což dobře vyjadřovalo jeho nelibost nad mírou byrokracie, jíž jako prezident univerzity podléhal ve Svobodném státě Bavorsko a která ostře kontrastovala s jeho předchozí akademickou zkušeností ze Spojených států. Někdy ještě připojoval, že je profesorem vědy, která podle jeho vlastního mínění vůbec vědou není („Politikwissenschaft“).

Na svůj český původ byl hrdý, uváděl, že se narodil v Lobkovickém paláci v Praze (patrně na Hradčanech, protože ten „dolní“ palác, kde je nyní německá ambasáda, jeho strýc Jiří prodal již dva roky před Mikulášovým narozením, aby si koupil poslední model závodního auta – také tuto historii, včetně tragického konce Jiřího z Lobkovic, který se v závodním autě zabil, dával Lobkowicz rád k lepšímu). Svůj šlechtický původ jinak zvláště nezdůrazňoval, byl spíše nešťastný z listů Rogera Scrutona adresovaných „princi“ z Lobkoviců, což mu dělalo na německé univerzitě ostudu. Vůči snaze svých synů získat v restitucích zpět český majetek zabavený komunisty jejich rodině byl Lobkowicz dosti zdrženlivý: „Nechci mít jako intelektuál na stáří sociální problémy.“ Přesto bylo naprosto zjevné, že uvažuje o majetku, a nejen o něm, z hlediska celých generací; třeba o parku kolem rektorátu eichstättské univerzity, dříve letní biskupské rezidence, říkal: „Tuto alej jsme zde vysadili v osmnáctém století.“

Lobkowicz mluvil plynně česky, z paměti citoval „Humří čtverylku“ z českého překladu Alenky v říši divů. Přesto česky moc nepsal (byla jsem pyšná na to, že přednášky, v nichž se chlubil svou češtinou, byly ve skutečnosti mé překlady).

Sama jsem Mikuláše Lobkowicze poznala v roce 1989 jako prezidenta Katolické univerzity v bavorském Eichstättu, kam chtěl (ještě za starého režimu) pozvat nějakého studenta teologie ze své vlasti. Zůstala jsem tam, také díky stipendiu této univerzity, až do své doktorské promoce v roce 1996 a měla jsem mnohokrát příležitost s Lobkowiczem mluvit a také ho provázet na jeho cestách do Čech, kam se od své emigrace roku 1948 vrátil poprvé až v roce 1990. Tímto návratem byl nesmírně dojatý: „Praha je stále stejně krásná, jako bývala; dokonce ty secesní domy, jimiž nás můj otec učil pohrdat, jsou krásné.“

Po své emigraci Lobkowicz studoval filozofii ve švýcarském Fribourgu; se smíchem vzpomínal, jak i v této katolické výspě studenti „dupali nohama“, když se měli učit podle novoscholastické příručky Josepha Gredta Elementa philosophiae Aristotelico-Thomisticae. Přesto si Lobkowicz této formace nakonec velmi cenil a během svého působení ve Spojených státech se ji pokoušel spojit s tehdy rozšířenou analytickou filozofií: „Je to ostatně stejná forma mentis,“ poznamenával nikoli bez ironie.

Jako emigrant z komunistické země se Lobkowicz specializoval také na marxistickou filozofii, patrně zejména pod vlivem svého fribourgského učitele Józefa M. Bocheńského (což byla mimochodem podle Lobkowiczova vyprávění rovněž postava pozoruhodná, mimo jiné pro soukromé letadlo, které prý tento příslušník žebravého řádu O.P. dostal od jedné obdivovatelky a v němž prý studenty zkoušel z logiky). S touto kvalifikací specialisty na marxismus se Lobkowicz roku 1971, tj. v době marxisticky motivovaných studentských nepokojů v západní Evropě, stal rektorem mnichovské univerzity. Nebyl v této nevděčné roli právě oblíben; ještě v devadesátých letech mi někdo v Mnichově vyprávěl o „těch nejhorších časech za Loba“ („die schlimmsten Lobo-Zeiten“). Také Lobkowicz sám se při tom asi lecčemu naučil: „Pokud chcete vystupovat na veřejnosti, musíte počítat s tím, že vás lidé budou považovat za naprosté hovado,“ jak se vícekrát vyjádřil.

V Eichstättu se Lobkowicz od roku 1984 pokoušel vybudovat katolickou univerzitu, což ovšem rovněž naráželo na určitý odpor sekulárněji orien­tované části profesorského sboru i levicových studentů (nakolik takoví v Eichstättu byli). Jeho nespornou zásluhou byla velkorysá spolupráce s katolickými univerzitami jinde ve světě, zejména v Itálii a Jižní Americe. Také mnoha českým a slovenským studentům umožnil na „své“ univerzitě vystudovat nebo aspoň strávit nějaký semestr, a to zdaleka ne jen horlivým katolíkům.

O kolezích, kteří s ním měli problémy pro jeho příliš jednoznačné názory nebo jeho „spontánnost“ (tj. překračování pravidel), se při jedné oslavě vyjádřil v tomto smyslu: „Člověk musí mít rád své kolegy, a to nikoli navzdory jejich skurilitě, ale právě pro ni (nicht trotz, sondern wegen ihrer Skurrilität).“ Zjevně si i ve zralém věku uchoval něco z vidění Alenky „v říši divů“.

Ani o „svých teolozích“ na eichstättské univerzitě si Lobkowicz nedělal zvláštní iluze: „Jediné, co o nich nemohu říci, je: Pohleďte, jak se milují“ (jak se to podle Tertullianova svědectví říkalo o raných křesťanech). S určitou starostí pozoroval církevní dohled nad katolickými fakultami v 90. letech a obavy teologů uveřejňovat nové myšlenky, které je napadají. „Ale moji teologové se nebojí, že ne? Také je asi nic nenapadá…“

S eichstättským biskupem udržoval Lobkowicz jako prezident katolické univerzity podle všeho dobré vztahy. Po jedné audienci se zmínil o biskupově přání, „aby aspoň tady v Eichstättu lidé věřili v objektivní pravdu“. Odpověděl mu s humorem sobě vlastním: „Ano, Excelence, já bych byl také nesmírně rád, ale jak to mám prosím vás udělat?“

Jako člen Papežské rady pro kulturu v Římě Lobkowicz spolupracoval s tehdejším papežem Karolem Wojtyłou, jehož si velmi vážil, také však na jeho adresu říkal: „Svatý Otec by si měl dát moratorium na výroky o sexuální morálce.“

Lobkowiczův zájem o naše země, podmíněný osobně i profesionálně, byl velmi upřímný, svými zkušenostmi a styky se snažil pomoci své vlasti i ostatním zemím bývalého „Ostblocku“ v době nově nabyté svobody, kterou pokládal za naprostý zázrak, podle všech zákonů „politické vědy“ naprosto nepravděpodobný. V mnohém pomohl kupříkladu tehdy nově založené Křesťanské akademii Praha, pro niž hledal peníze i doporučení a na jejíž pozvání také v Praze a na jiných místech naší země v roce 1990 a později přednášel.

Mluvil zde jednak o univerzitní politice a univerzitě vůbec (vzpomínám si, že vyzvedával humboldtovský ideál univerzity jako společenství badatelů, do něhož se postupně zapojují studenti, ale také univerzitní studium jako formaci pro život, nikoli jen přípravu na povolání), jednak o vztahu křesťanství a filozofie. Z jeho přednášky pro Křesťanskou akademii mi utkvělo líčení filozofie dvacátého století především jako metody (kupř. Husserlovy fenomenologie či analytické metody Edwarda ­Moora), která má tu výhodu, že je otevřená myslitelům bez ohledu na jejich náboženské přesvědčení, zároveň však zahrnuje riziko vytěsnění vážných otázek a soustředění na technické detaily („filozofové se věnují ořezávání tužky, zapomněli však psát nebo se ptát, co to tužka je“).

Lobkowiczovi samotnému velmi záleželo na spojení křesťanství a filozofie, protože jejich rozdělení bylo v jeho očích nebezpečné pro obě strany, přitom mu však nešlo o preferenci nějaké konkrétní filozofie, spíše o jakési křesťansky motivované promýšlení otázek, které klade dnešní doba, metodami, jaké filozofie dnes nabízí. Vážně se zamýšlel nad problematikou Evropy, její identity a její kultury, kterou chápal jako spjatou s křesťanstvím nejen historicky, ale i podstatně. Sliboval si mnoho od návratu východoevropských zemí do společenství evropských států, zároveň však varoval před nástupem nacionalismu jako reakce na dlouhodobě vnucovaný komunistický internacionalismus i jako sebeobrany zemí, které po létech komunistické izolace zatím nevyhnutelně za ostatními v něčem zaostávají.

Pamatuji si rovněž, jak diskuse s Lobkowiczem potěšila rektora Karlovy univerzity Radima Palouše, a naopak vylekala tehdejší (zpola ještě marxistické) učitele filozofie na pražské filozofické fakultě; setkání s nimi ve zchátralé místnosti budovy na Náměstí Jana Palacha (teprve nedávno tak pojmenovaného) působilo dojmem naprosté mimoběžnosti. Nezapomenutelná zůstává také Lobkowiczova přednáška na UK, při níž se k všeobecnému pohoršení domáhal v naplněné aule popelníku (patřil podle svých slov k „perzekvované menšině“ kuřáků). Naprosto revolučně až volnomyšlenkářsky pak vyzněla řeč tohoto arcikonzervativního katolíka v ghettu tehdejšího litoměřického kněžského semináře; zde dokonce vůbec nepočítali s přednáškou, nýbrž se mší, proto Lobkowicz nakonec k zástupu černě oděných, hladce ostříhaných seminaristů mluvil v kostele.

Role jakéhosi „enfant terrible“ Lobkowiczovi zjevně vyhovovala, a hrál ji vlastně i v Bavorsku, jakkoli zde neplatil právě za progresistu. Také v maloměstském Eichstättu s bavorskou úřední pečlivostí totiž nepřehlédnutelně vynikala jeho velkorysost, jeho osobitý humor, jeho ochota porušit někdy pravidla, je-li to nutné, jeho cit pro mimořádnou si­tuaci, jaká se tehdy ve východní Evropě rozhostila.

Čeští studenti, kterým tam umožnil studovat, na něj vzpomínají s vděčností nejen za tuto možnost, ale také za mimořádnou lidskou inspiraci, jakou představovala jeho nevšední osobnost pravého aristokrata. Sama jsem se nikdy před tím ani potom nesetkala s člověkem takového formátu, v němž by se nejstarobylejší tradice Evropy spojovala s ochotou improvizovat, smát se lidské hlouposti a mít lidi zároveň rád.

Vzpomínky na Mikuláše Lobkowicze

Vojtěch Novotný

Jeho Jasnost prof. PhDr. Nikolaus princ Lobkowicz, Dr.h.c.mult., rytíř Řádu zlatého rouna, rytíř komandér papežského Rytířského řádu sv. Řehoře Velikého, rytíř Maltézského řádu, nositel řady státních vyznamenání, emeritní prezident Maximilians-Universität München a Katholischen Universität Eichstätt, ředitel Zentralinstitut für Mittel- und Osteuropastudien etc. etc. vstoupil do mého života prostě jako… Mikuláš. Stalo se tak v lednu 2002. Jemu bylo sedmdesát, mně třicet. On byl světoběžník, velký myslitel a věhlasný akademik a veřejně známá osobnost, já mister nobody. Spojilo nás však úsilí o záchranu a reformu Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy, jež se postupně proměnilo v přátelství, za které mu jsem a vždycky budu vděčný.

Předznamenáním našeho setkání byly události roku 2001. U Mikuláše šlo o to, že se jeho manželkou stala paní Nawojka Cieślińska-Lobkowicz, kunsthistorička, která se specializuje na osudy výtvarných děl v průběhu a po skončení druhé světové války. U mne samého šlo o leukémii a hospitalizaci, jež byla ukončena těsně před Vánocemi. A na Katolické teologické fakultě o to, že její dlouhodobá krize vyvrcholila tím, že MŠMT 14. prosince 2001 s poukazem na závažné nedostatky v koncepčním a personálním zabezpečení výuky zahájila správní řízení o pozastavení akreditace magisterského studijního programu teologie, odnětí akreditace magisterského studijního programu učitelství pro střední školy a všech doktorských programů i na ně navazujících oprávnění pro habilitační a profesorská řízení. Současně také rozhodlo o omezení působnosti orgánů Katolické teologické fakulty. Tento druhý krok zdůvodnilo tím, že fakulta od roku 1998 nepřijala povinné vnitřní předpisy a v důsledku toho pak nebyla schopna legitimně zvolit členy akademického senátu, když těm předchozím skončil mandát v říjnu 2001. Kromě toho ministerstvo konstatovalo, že fakulta závažným způsobem porušila povinnosti stanovené zákonem.

Je třeba důrazně poukázat na to, že se tehdy Katolická teologická fakulta, založená v letech 1347–1348, skutečně ocitla na pokraji zániku. Zpětně se to může jevit jako fikce, ale správní řízení opravdu ústilo v pozastavení a odebrání akreditací všech studijních programů uskutečňovaných fakultou, což v důsledku znamenalo nucený odchod všech studentů a také všech pedagogů, protože to implikovalo i zastavení rozhodných příjmů z veřejného rozpočtu. Ostatně, hovořit o Katolické teologické fakultě tam, kde z její vnitřní jednoty, akademické samosprávy a efektivní vazby na vedení univerzity a na hierarchii katolické církve zbyly jen doutnající trosky, snad ani není přiléhavé. Paprsek naděje znamenalo v této situaci rozhodnutí ministerstva o tom, že účinnost pozastavení a odnětí akreditací je odložena na konec akademického roku, tedy k 1. říjnu 2002, a o tom, že větší část působnosti akademických orgánů je k 3. lednu přenesena na rektora univerzity prof. Ing. Ivana Wilhelma, CSc., který se předtím situaci pokoušel marně řešit a nakonec sám ministerstvo o zákrok požádal. Učinil tak v okamžiku, kdy se prokázalo, že se postoje vedení fakulty smířlivou cestou ani vnitrocírkevními procesy (tj. vlivem velkého kancléře Miloslava kard. Vlka a Kongregace pro katolickou výchovu) nezmění.* Obě tato rozhodnutí poskytla nevelký, ale rozhodující prostor pro řádné ukončení běžícího akademického roku a pro získání akreditací nových.

A zde vstupuje na scénu Mikuláš, kterého rektor přivolal, aby pomohl onu kalamitní situaci řešit. Těsně předtím, roku 2001, vydalo nakladatelství Vyšehrad knižní soubor Lobkowiczových textů Duše Evropy. Autobiografie, kterou do něj napsal, se uzavírala slovy: „Svým celkem 23letým působením jako hlava univerzit jsem, přísně vzato, ztratil mnoho času, který bych pravděpodobně využil lépe, kdybych učil a bádal.“ Božím řízením ho vzápětí u nás čekala další ztráta času, a to díky kladné pověsti, kterou získal jako akademický funkcionář, bystrý filozof, upřímný katolík a rodu věrný Čech, který v době komunismu vědomě pomáhal slovanské kultuře. S Univerzitou Karlovou byl spojen skrze čestný doktorát, který zde (spolu s Christophem kard. Schönbornem a Tomášem Špidlíkem) obdržel v roce 1999 na návrh Katolické teologické fakulty za – jak tehdy řekl – „domnělé zásluhy o rozvoj katolické teologie“. Podotkl, že pokud jí něčím přispěl, pak tím, že nepřetržitě „skrze dějinné analýzy a teoretické reflexe“ ukazoval, že se filozofie a teologie nezbytně potřebují a že pouze „důvěra v bezprostřední blízkost zdánlivě tak vzdáleného absolutna“ čili víra v Boha „může filozofii pomoci, aby se nestala ideologií“. Na prahu roku 2002 pak měl přispět k rozvoji katolické teologie také záchranou pražské fakulty.

Nevím úplně přesně, jak byl osloven. Do Prahy ho pozval Wilhelm na doporučení Vlka. Když se pak společně setkali, mělo dojít – jak uvádí Ludvík Armbruster v knize Tokijské květy – k tomuto výjevu: „Wilhelm, Vlk a Lobkowicz seděli ve třech: Lobkowicz předložil všechny své důvody, proč nemá smysl, aby do Prahy chodil. Kardinál Vlk si prohlížel svoje lejstra a dělal, že moc neposlouchá. Když Lobkowicz domluvil, řekl jen: ‚Pane rektore, Vy nejste kdekdo, Vy jste Lobkowicz! Víte, co Lobkowiczové znamenali v dějinách české církve?‘ A tím ho udolal.“ Snad to tak nějak bylo. Mikuláš opravdu do Prahy moc nechtěl. Jednak to znamenalo ocitnout se daleko od domova, jednak si byl vědom toho, že nezná osoby a situaci uvnitř fakulty a na univerzitě, ani normy a standardy platné v českém vysokém školství. A to bylo veskrze realistické sebehodnocení. Někde uprostřed těchto diskusí zaznělo mé jméno. Wilhelm i Vlk věděli, že se stavem fakulty nesouhlasím, protože jsem s nimi takřka ihned od svého nástupu do funkce odborného asistenta spolupracoval ve snahách o nápravu situace. Apoštolský vizitátor Angelo Scola mne dokonce v roce 2000 doporučil děkanovi prof. Jaroslavu V. Polcovi jako „kardinálova muže“ do role jednoho z proděkanů, ale nic z toho nevzešlo.

Tehdy, na samém prahu roku 2002, jsem byl náhle přizván do univerzitního hotelu v Celetné ulici, kde jsem se ocitl v přítomnosti Wilhelma, Vlka a Lobkowicze, kteří mne žádali, abych se stal Mikulášovou pravou rukou. Pamatuji si, jak mi bylo před nimi trapně kvůli jednomu malému detailu: po čerstvě ukončené léčbě leukémie jsem měl na hlavě jen velmi jemné chmýří, jež jaksi symbolizovalo mé postavení mezi těmi velkými muži. Nebylo mi ještě dobře, ale na svou novou roli jsem tehdy kývl, protože mi bylo jasné, že je třeba pomoci. Tak se stalo, že jsem byl náhle Mikulášovým nejbližším spolupracovníkem. Konstrukt to byl dost složitý: Wilhelm, nucený správce fakulty, pověřil svým zastupováním Lobkowicze, administrátora fakulty, a ze mne učinil jeho sekretáře. Spolu s Mikulášem jsme proto 20. ledna 2002 s pocitem úzkosti vstoupili do pracovny určené pro děkana, v níž však Polc, vážený a vynikající církevní historik, nepobýval, takže na nás pod oknem symbolicky vyhlédl dva roky starý kalendář. Seděli jsme s Mikulášem jeden vedle druhého a vzájemně si dodávali odvahu k tomu, co bylo třeba konat. Podrobnosti vynechám (obsahuje je Výroční zpráva o činnosti Univerzity Karlovy v Praze – Katolické teologické fakulty v roce 2002 a série dobových příspěvků Martina Vaňáče na stránkách časopisu Getsemany). Základním úkolem, jenž byl plněn v intenzivní komunikaci s rektorem, velkým kancléřem a Svatým stolcem, tehdy bylo:

1) Zabezpečit běžný chod fakulty. 2) Rozšířit, obnovit a omladit pedagogický sbor s přispěním nových osob, jež bylo nutné pro fakultu získat. 3) Sestavit novou podobu studijních plánů pro magisterský obor katolická teologie a pro nový bakalářský obor teologické nauky, který tehdy nahradil obor učitelský. Zároveň bylo učiněno rozhodnutí akreditovat bakalářský a navazující magisterský obor dějiny křesťanského umění. 4) Otevřít fakultu všem – seminaristům, řeholníkům i laikům, mužům i ženám, starým i mladým, a v kunsthistorii i těm, kdo nejsou praktikujícími katolíky nebo ani nevěří v Boha. 5) Připravit akreditační spisy a postoupit je MŠMT. To potom 22. července na doporučení Akreditační komise rozhodlo o zrušení pozastavení akreditace katolické teologie a o jejím prodloužení v nové podobě, a také o udělení akreditace bakalářským teologickým naukám a bakalářskému a navazujícímu magisterskému oboru dějiny křesťanského umění. 6) Připravit a v nouzovém režimu schválit všechny vnitřní předpisy vyžadované zákonem – to byl úkol nejsnazší, protože jsem je už všechny měl v zásadě hotové z dřívějška, kdy jsem je vypracoval pro strýčka Příhodu, jenž nás nyní navštívil. 7) Díky tomu bylo možné v listopadu přistoupit k volbám členů akademického senátu, jež završily i změny ve vedení kateder a ve složení vědecké rady.

Sérií všech těchto kroků byla fakulta zachráněna. Jaká role v tom připadla Mikulášovi? Popravdě řečeno, jeho největším a vpravdě historickým přínosem bylo to, že reformu zaštítil svou osobností a autoritou. K úkonům, jež se skrývají za větami předchozího odstavce, Mikuláš nebyl disponován. Velmi rychle jsme však nalezli takový způsob spolupráce, který ani nevyžadoval jeho trvalou přítomnost v Praze. Byl v ní ale vždycky, když to bylo třeba, a vzal na sebe také nejobtížnější komunikaci s prof. Polcem, Wolfem, Matějkou a shromážděním akademické obce. Hlavně ze začátku se také stal tváří reforem. Klíčové bylo například jeho vystoupení na kněžském dnu 14. února 2002, kde pronesl krásnou přednášku „O teologii pro laiky“ (Teologické texty 1/2002, str. 27–32). Uvedl:

„Co tedy může, musí církev dělat? Samozřejmě musí být přítomna mezi těmi, kteří jí ještě jsou věrní, i mezi těmi, kteří se od ní trochu vzdálili, musí jím zprostředkovat své svátosti, musí jim kázat, naučit je, jak má žít svůj život křesťan. Ale to není vše, a v určitém smyslu snad ani to nejdůležitější. Církev se musí neustále pokoušet dosáhnout ty, které ztratila, nebo – to už je dnes vážný problém – kteří vyrostli jako pohané. (…) Naším úkolem je, abychom je získali, jako svatý Pavel získával víc a víc osob, když cestoval po tehdy známém kulturním světě. Jak to vyjádřil koncil, křesťanská víra je podstatně misionářská, každý z nás je poslem Ježíše Krista mezi nevěřícími, u kterých, jak to velice pěkně vyjadřuje Zjevení apoštola Jana, Pán stojí přede dveřmi a jakoby pokorně klepe. Ale Pán potřebuje nás hříšníky, aby lidé to jeho zaklepání slyšeli. (…) Konkrétně to znamená, že církev musí vychovávat určitý počet kněží a laiků, kteří jsou dostatečně vzdělaní, aby v našem moderním světě mohli k tomu sekularizovanému světu srozumitelně a přesvědčivě mluvit. (…) Církev tedy potřebuje nejen kněze, ale také vzdělané, teologicky dost vzdělané laiky, jinak je v nebezpečí, že nezasáhne toho, koho chce a má zasáhnout, že ve společnosti neprosadí to, co prosadit musí. Potřebuje elitu či elity, ač to slovo dnes neradi slyšíme, protože se – neprávem – zdá, že je nedemokratické. A tyto elity si církev musí vychovat a mezi členy takové elity musí též být osoby, které působí uprostřed sekularizovaného světa a současně jsou filosofičtí a teologičtí vzdělanci. Kolik jich potřebujeme, není snadné vypočítat, ale když jsou ochotni případně převzít kteroukoliv práci, nemůže jich být dost. Představte si, jak by se Češi těšili, jak by na nás katolíky byli pyšní, kdyby Čechy byly po celém světě známé jako země významného dialogu křesťanů se světem, katolíků s evangelíky a podobně. To nelze dosáhnout s polo­vzdělanci. Církev potřebuje skutečně – též teologicky – vzdělané laiky…“

Toto Mikulášovo přemýšlení bylo pro probíhající reformu velikým obohacením a zůstává pro naši fakultu směrodatné i dnes.

Zatímco jsem bušil do klávesnice, sedával vedle mne, pil kávu, kouřil cigarety a rozvíjel filozofické, teologické či politické úvahy, jimiž odhaloval smysl našeho lopocení. A když bylo třeba, vyskočil a šel projednat, co bylo nutné, ať už to bylo lidsky jakkoli náročné. Tak se krok za krokem podařilo uskutečnit, co bylo nezbytně třeba. Nakonec pak k 20. prosinci 2002 rezignoval na svou funkci profesor Jaroslav V. Polc a akademický senát přistoupil k volbě nového děkana, jímž se k 17. únoru 2003 stal profesor Ludvík Armbruster, takže 25. března nucená správa fakulty pominula. Již předtím, 31. ledna, ukončil své působení administrátor fakulty, Mikuláš Lobkowicz.

Po nějakou dobu – nežli se kvůli své nemoci stáhl do ústraní – jsme se pak ještě čas od času vídali. Bylo mi moc líto, když tyto kontakty skončily. Jako určité pohlazení pak přišlo sdělení Johannese Lobkowicze, že je Katolické teologické fakultě nabídnuta Mikulášova knihovna. Bude trvalým znamením jeho vzdělání, moudrosti a víry. Jak jsem po jeho smrti uvedl na fakultním webu: Patří mu naše velká vděčnost. Já sám jsem pak velice rád, že jsem měl možnost se s ním seznámit, sblížit a spolupracovat. Byl to vzácný člověk. Díky Bohu za něj! R.I.P.-

* Záměrně se zdržuji toho, abych rozváděl příčiny té situace, protože i pro mne samého zůstávají do určité míry nejasné. Osobní idiosynkrazie se pojily s ideovými rozepřemi a nedostatečnou prozíravostí a velkorysostí ve věcech praktického řízení fakulty. K teologické rovině jsem v článku „Pastorační cíl církevních studií a autentické teologické vidění“ (Teologické texty 4/2004, str. 156) napsal: „Od r. 1998, kdy jsem započal své působení na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, se opětovně přesvědčuji o tom, že struktura akademické obce, akreditované studijní programy a konkrétní uspořádání studijních plánů jsou výrazem toho, jak lidé, kteří toto vše ovlivňují, chápou církev a její poslání. Právě názorové rozdíly až neshody v této věci, zejména v pojetí kněžské služby a vztahů mezi životními stavy v církvi, utvářely a dosud utvářejí dějiny této fakulty po roce 1989. Zde leží věcné jádro publicistické nadsázky, která označovala zápas o fakultu, resp. o její podobu za boj mezi předkoncilní a pokoncilní teologií. Šest z šestnácti dokumentů 2. vatikánského koncilu se výrazně věnuje jednotlivým životním stavům křesťanů (…). Toto téma se tak dostalo do středu celistvé problematiky koncilu, kterou snad lze shrnout do otázky povahy církve a jejího poslání v současné době. Tak se stalo i problémem teologických fakult. Roky 1990–2001 byly na pražské teologické fakultě mimo jiné ve znamení zápasu o to, zda v prezenčním oboru katolická teologie mohou vedle diecézních a řeholních kandidátů kněžství studovat i laici, muži a ženy. Tato otázka implikovala problematiku vzájemného vztahu těchto stavů a povahy každého z nich, především kněžství. Sekundární problematizací pojetí kněžského působení byla podoba studijních plánů a zaměření jednotlivých předmětů.“

U Lobkowicze s Preisnerem, Karfíkovou a beránkem

Zdeněk Jančařík

Je to vlastně dost nepatřičné, abych vzpomínal na Mikuláše Lobkowicze, protože mé osobní setkání s ním bylo jen letmé a jaksi bezděčné. Bylo to v roce 1994, ve šťastném období mého života, kdy jsem se připravoval na kněžství a mohl si ještě nějaký rok „užít“ stav mimo posvátnou službu. Jednou z výhod této pomyslné svobody byla také svoboda cestovat za poznáním. Dostali jsme tehdy coby bohoslovci pražského semináře pozvánku od Opus Dei na mezinárodní teologický seminář, který se konal v prostorách eichstättské Katolické univerzity. Vše, včetně bohoslužeb, přednášek i neformálních konverzací, probíhalo v angličtině, kterou jsem tehdy zoufale lámal, jedinečné ale bylo, že nám to všechno hradil pořadatel, tedy americká odnož Opus Dei, a spolupořadatel, tehdejší rektor eichstättské univerzity, Mikuláš Lobkowicz. Setkání s ním nebylo jedinou mimořádností toho semináře, protože jedním z přednášejících byl můj tehdejší intelektuální guru, germanista Rio Preisner, s nímž jsem tehdy strávil řadu krásných rozhovorů – ovšemže především na témata jeho knih a esejí.

Mikuláš Lobkowicz měl na semináři úvodní slovo, provedl nás nádhernou univerzitou, o jejíchž aulách a rozlehlých venkovních zahradních prostorách jsme si v Praze mohli nechat jenom zdát, nastínil nám několika slovy svou „ideu univerzity“ a ponechal nás svému osudu. Mikuláše Lobkowicze jsem tehdy znal z řady jeho esejí z Tomského revue Rozmluvy, kterou jsem čítával ještě za totality pravidelně a v níž jsem hltal především jeho a Preisnerovy příspěvky. Jeho „širokorozchodné“ starobylé pojetí univerzity jako hledačství pravdy a jako vášně pro „čistou“ vědu, která je vším jiným, jen ne utilitárním aplikovatelným kafemlýnkem, který jsme později zavedli v českém vysokoškolském systému, mně učarovalo a na jistou dobu dalo směr mému myšlení. Byla to představa univerzity jako tvořivého prostředí, kde se svobodně bádá spolu s učiteli-tutory, kteří citlivou rukou vedou své alumny k lásce ke svému oboru a k nadhledu nad zpeněžitelnými znalostmi, k nimž vede novodobé zaměření na úspěch a výkon.

Překládal jsem v té době teologické mariánské knihy Urse von Balthasara a Huga Rahnera a scházel jsem se nad těmi texty s Lenkou Karfíkovou, dnes uznávanou teoložkou a filozofkou, znalkyní církevní patristiky. A co čert nechtěl – Lenka Karfíková byla v době zmíněného semináře zrovna v Eichstättu a Mikuláše Lobkowicze napadlo, že nás dva pozve na večeři. Kníže pán přišel se zapáleným doutníkem, z něhož si v průběhu večeře potahoval, Lenka mluvila o „svých věcech“ a já jsem tehdy spíš zbožně naslouchal. Pan rektor nás královsky pohostil, ale co mi utkvělo na tom setkání asi nejvíc, byl jeho zájem o vlast, kterou musel se svou rodinou opustit v šestnácti letech (1948) a do níž se nikdy nevrátil, o češtinu, o církevní dění, a především o mladé lidi u nás. Byl to i v letech mimořádně entuziastický člověk plný zájmu o své okolí, o vědu, s širokým srdcem a myslí.

Z toho eichstättského semináře jsem si kromě setkání s Riem Preisnerem a Mikulášem Lobko­wiczem odnesl ještě jedno setkání, a to s „beránkem“. S františkánem Jeronýmem Jurkou, který se také jako pražský bohoslovec účastnil přednášek, jsme si v neděli po obědě vyrazili na procházku do lesíku za město Eichstätt. Kráčeli jsme po cestě a rozprávěli jistě o duchovních věcech, když se z lesa ozval jakoby dětský pláč. Opuštěné mimino v lese? Vstoupili jsme mezi stromy a hledali původ toho nářku. U jednoho stromu se krčilo jehně, čerstvě narozené holátko. Když jsem je chtěl vzít do rukou, uskočilo na svých ještě nemotorných nožkách a poodběhlo stranou. Vydali jsme se po cestě dál a čekali jsme, co bude beránek dělat. Šel s odstupem za námi, pořád naříkal, ale pořád za námi cupital – tušil v nás dobré pastýře! Když jsme se dostali na louku, rozhodl jsem se, že po něm skočím a vezmu ho k sobě. Jakmile jsem ho uchopil a přivinul na prsa, utichl a byl úplně klidný, nevinný, odevzdaný. Vzpomněl jsem si na verš z Izajáše: „Podrobil se a neotevřel svá ústa, jako beránek vedený na porážku a jak ovce, která mlčí před střihači, neotevřel svá ústa.“ (Iz 53,7) Nosit beránka na svých prsou je výsada! Jehně bylo vystresované, úplně nevonělo, možná na mě udělalo i potřebu. Nevnímal jsem to příliš, nejraději bych si ho odnesl do hotelu a strávil s ním zbytek filozofického semináře.

Zašli jsme s Jeronýmem na nedalekou faru – bylo tam u lesa malé mariánské poutní místo. Pan farář nebyl doma, ale byla tam farní hospodyňka, která ochotně otevřela a hned vytušila, že místní pastevec zapomněl jehně v lese, nebo si nevšiml, že jedna z březích ovcí přivedla na svět u lesa potomka. Pak už to probíhalo velmi nepoeticky: kuchařka vzala domácí telefon, zavolala pastýře, ten do pěti minut přijel s „tlustým“ mercedesem, jehně naložil do vozu, poděkoval a odjel. Ta příhoda se mi vryla do kněžské paměti a od té doby je ten beránek se mnou. Z Eichstättu jsem si odnesl „stopy Boží“ ztělesněné rozhovory s Riem Preisnerem, ze setkání s Mikulášem Lobkowiczem a Lenkou Karfíkovou a z doteku beránka.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1 / 2020)