WikiLeaks jako nástroj Ruské federace?

Válka na Ukrajině a mohutná dezinformační kampaň, kterou (nejen) v souvislosti s ní Rusko proti západním demokraciím vede, znovu vyzvedly do popředí řadu otázek. Například o tom, kde leží hranice mezi právem na informace a únikem utajovaných informací a zda se dnešní ideologie transparentnosti, prosazovaná některými radikálními aktivisty a žurnalisty, neobrací proti samotným demokratickým zemím, zájmům i bezpečnosti jejich občanů. Příkladem může být mediální společnost WikiLeaks, založená v roce 2006 Julianem Assangem. Přestože dnes její představitelé tvrdí, že jde o „nezávislý server“, jehož základní charakteristikou je nestrannost a otevřenost, existují materiály, které to zpochybňují a odkazují na propojení této organizace s Ruskem.

Julian Assange se svou „knihovnou nejpronásledovanějších dokumentů“, jak sám v rozhovoru pro Der Spiegel platformu WikiLeaks nazval, již několik let víří vody žurnalistické konvenčnosti a vzbuzuje kontroverzi napříč společností. Portál založený roku 2006 se specializuje na analyzování a publikaci federálních dokumentů a jiných materiálů obsahujících informace o válce, špionáži či korupci, ať už částečně začerněných, jinak omezených či zcela veřejnosti utajených. Prezentuje se jako zcela odolný vůči cenzuře a také dokonalou autentizací všech zveřejněných dokumentů. Základním stavebním kamenem předurčujícím jeho vznik je článek 19 Všeobecné deklarace lidských práv, odkazující především na to, že rozšiřování a přijímání informací by mělo být dle občanských práv neomezené. Považuje tedy za nezbytné do boje proti vládě zkorumpovaných jedinců nebo firem nasadit „principiální únik informací“.

Mezinárodního uznání se portál dočkal roku 2010, kdy do světa vypustil množství utajovaných dokumentů spojených s válkou v Iráku a Afghánistánu. Tentýž rok se také spojil s pěti prestižními novinovými nakladatelstvími, jako jsou The New York Times nebo The Guardian. Tento krok se projevil především v další kauze s názvem Cablegate. Jednalo se o zveřejnění zpráv úřadovaných mezi americkou veřejnou diplomacií a americkými ambasádami. Úniky WikiLeaks způsobily neklid jak na politické půdě, tak ve společnosti. Zažehly vášnivé debaty o právu na informace, legitimitě odhalení státních tajemství a transparentnosti. Ačkoliv působení WikiLeaks vychází z delší historie whistleblowingu,^[1] čítající kauzy jako byly např. Pentagon Papers, přece jen se vyznačuje třemi novými atributy, které tuto platformu odlišují od ostatních. Jako první můžeme zmínit instituční formu mezinárodní organizace operující v rámci kyberprostoru takovým způsobem, aby zmařila jakoukoliv vládní regulaci dat a zároveň fungovala jako zprostředkovatel únikových informací médiím a veřejnosti. Dalším novým znakem je obrovské množství utajovaných informací publikovaných na jedné platformě a třetí novinkou je kolektivní moc a spolupráce.

Akce WikiLeaks jsou ceněny spíše jako prodloužená ruka zákona o svobodném přístupu k informacím či jako neomalený nový způsob investigativní práce než na základě klasických žurnalistických hodnot. Platforma si také vysloužila titul první „nestátní zpravodajská organizace“, tedy nového modelu pro šíření informací ve věku, kdy jsou mediální hranice rozmazané.

Utopická transparentnost

Transparentnost drží v šachu ty, co jsou u moci, a vede je k odpovědnosti, jež pro ně bude nevyhnutelná. Je důležitá pro regulaci demokracie, aby se neuchýlila k totalitním praktikám. Má přednost před tajemstvím i v kontextu západní mediální kultury. V době sociálních sítí, kdy se očekává, že lidé budou aktivně sdílet své myšlenky a pocity, a kdy západní svět zachvátila obsese bulvárem a reality show, je preference odhalení skrývaného nepřehlédnutelná. Podobný, ačkoliv o něco radikálnější pohled sdílí Julian Assange i ohledně státního tajemství. Avšak utopie absolutní transparentnosti s sebou přináší strasti ohrožující (nejen) bezpečnost (nejen) státu.

Jednou z primárních bezpečnostních hrozeb, kterou s sebou nesou WikiLeaks, je zveřejnění choulostivých informací bez etické cenzury. U jiných platforem, než jsou ověřená mainstreamová média, může dojít k tomu, že data uniknou kritické editaci chránící nejen jednotlivce, ale i národní bezpečnost před nevratným poškozením. Přestože částečnou variantu autocenzury musely WikiLeaks přijmout kvůli spolupráci s mediálními domy, stále je minimální. Negativní důsledky jednání WikiLeaks hrozí i v diplomatické praxi. Podrobily totiž výzvě právo diplomatů na bezpečnou a neomezenou komunikaci, což může negativně ovlivnit způsob vykonávání diplomacie po celém světě.

Pokud by měla Assangeova vysněná transparentnost teoreticky fungovat a pozitivně ovlivňovat mezinárodní vztahy, musela by být v diplomacii aplikována na každý stát, a ne využívána jen k „utloukání“ jednoho. Z toho plyne, že pokud se WikiLeaks chtějí pustit do této odyseje, měly by zkoumat a zveřejňovat stejnou měrou komunikaci všech zemí a nezaměřovat se většinově na USA. Zatímco zveřejnění válečných zločinů či záznamů o vězeňském násilí z Guantánama je do jisté míry potřebné, publikace diplomatických depeší už žádoucí není.

Reportéři bez hranic upozornili na další problematiku WikiLeaks v souvislosti s Afghan War Diary a server odsoudili za nezodpovědnost. Odhalil v nich totiž totožnost stovek lidí, kteří spolupracovali s koalicí v Afghánistánu, a tím je učinil zranitelnějšími vůči dalšímu násilí. Na narušení soukromí a intelektuálního vlastnictví upozornil i ředitel Projektu o vládním tajemství Federace amerických vědců Stephen Aftergood. Nedílnou součástí problému je také možná zuřivá reakce vlády Spojených států amerických, která může ovlivnit právní řízení s jinými osobami (fyzickými i právnickými) prosazujícími otevřenost, a tak omezit fungování investigativních novinářů.

Roku 2016 zveřejnila platforma kolem tří set tisíc emailových konverzací vládnoucí turecké strany, důsledkem čehož bylo odkrytí databází obsahujících citlivé informace o milionech občanů státu. Jedna z databází o tureckých voličkách obsahovala jejich telefonní čísla i adresy trvalého bydliště, jiná zahrnovala zase údaje z občanských průkazů, čímž občany vystavila bezpečnostnímu riziku. Případ je názornou ukázkou toho, jak může nepozornost a nedostatečná editace materiálu ohrozit bezpečnost jedince, a tím pádem i bezpečnost celé společnosti.

Whistleblowing se stává zásadně problematickým v momentě, kdy informátorovy akce vycházejí z jeho osobních politických a ideologických zájmů. Assange se netají svým odmítavým, až anarchistickým postojem k americké vládě a jakékoliv formě vlády obecně, což z WikiLeaks dělá zaujatý subjekt, jehož neobjektivnost se stává hlavním limitem a zdrojem nebezpečí.

Nástroj Ruska?

Již od vzniku WikiLeaks hlásal jejich zakladatel, že hlavním posláním je používání kryptografie k ochraně lidských práv, a to především před krutostí autoritářských režimů. Což by tedy mělo zahrnovat i Ruskou federaci. Nicméně finální faktografický vzorek úniků vypovídá o něčem jiném. Ať už je důvod jakýkoliv, obsah informací zveřejněných přes WikiLeaks i samotných prohlášení Assange nahrává Rusku na úkor Západu. Není proto žádným překvapením, že se mezi experty vedou diskuze o bližším propojení těchto dvou aktérů. Například během amerických prezidentských voleb 2016 Vladimir Putin prokázal, že si přínos výhodné anonymní datové schránky, kterou může užívat jako sympatickou zásuvku diskreditujících a manipulačních informací, uvědomuje.

Na to, že nezveřejňování informací o Kremlu je spíše volbou než absencí zdrojů, odkazuje i prohlášení Juliana Assange z roku 2010. Tehdy konstatoval, že vlastní kompromitující materiál na ruský režim a oligarchy, který po zpracování publikuje. Místo toho se ovšem odehrála kauza Cablegate, jež má na svědomí vyvěšení diplomatických depeší Spojených států amerických na hlavní příspěvkovou stěnu WikiLeaks. V rozhovoru pro The Times sice Assange prohlásil, že stále plánuje zveřejnit tajné informace ohledně ruských záležitostí, nicméně k tomu nakonec nedošlo.

Jako možný důvod, proč WikiLeaks nezveřejňují téměř nic o ruském režimu, udává Daniel Domscheit-Berg absenci lidí v redakci, kteří by ovládali ruský jazyk. Dle jeho slov v rozhovoru pro televizní vysílání France 24 si tudíž nemyslí, že by server materiály nevydával záměrně. Nicméně vzhledem k dnešní míře globalizace a jí zprostředkovaným pracovním možnostem se tento důvod nezdá být dostatečně silný.

Julian Assange k argumentaci znevažující jeho důvěryhodnost přispěl také dalším podnětem, a to vytvořením talk show s názvem The World Tomorrow. To by samo o sobě nemuselo nic znamenat, kdyby nebyla vysílaná ruskou státní televizí RT a prvním hostem nebyl Hassan Nasralláh, vůdce militantní skupiny Hizballáh. V rozhovoru se navíc nevyhnul ne zrovna lichotivé narážce na Spojené státy, kdy Nasralláha přirovnal k sobě samému a vyjádřil mu tak obdiv. Konkrétně jej nazval bojovníkem za svobodu, který statečně bojuje proti hegemonii USA. Ačkoliv RT prohlásila, že její jedinou rolí v této show je produkce, je třeba se dívat kriticky nejen na toto prohlášení, ale i na celou show. Stále se jedná o propagandistickou, autoritářskou, vládou řízenou televizi, kde první vybraný host otevřeně vyjádřil sympatie se syrským režimem Bašára al-Asada, které se shodou okolností shodují s kremelskými.

Russ Wellen se ke vztahu mezi Ruskem a serverem vyjadřuje v knize The WikiLeaks Files: The World According to US Empire, která vyšla ve spolupráci s WikiLeaks (obsahuje i předmluvu sepsanou Julianem Assangem). V kapitole, která se tématu věnuje, zmínil autor výhrady USA vůči nedemokratickému chování Kremlu, potlačování lidských práv, vraždění opozice apod. Nicméně mnohem větší prostor je věnován tomu, jak NATO přetáhlo státy z bývalého Východního bloku na svou stranu, kde dodává, že „… nelze jinak než ruský odpor vůči krokům Spojených států a NATO pochopit“. K tomu se vyjádřil i sám Assange v předmluvě: „USA prosazovaly politiku násilného rozšiřování NATO, čímž zpochybnily ruskou regionální hegemonii ve východní Evropě a bývalém sovětském prostoru.“ Obecně je, často nepřímo, Rusko stavěno do pozice ubližovaného a USA demonstrovány jako utlačovatel. Na konci kapitoly pak Wellen Spojené státy žádá, aby přehodnotily zahraniční politiku vůči Rusku.

Kontroverzní je i spojení WikiLeaks a Assange osobně s Israelem Shamirem, notoricky známým ruským antisemitou. Tuto vazbu odhalil bývalý zaměstnanec WikiLeaks Daniel Domscheit-Berg ve své knize Inside WikiLeaks: My Time with Julian Assange at the World’s Most Dangerous Website. WikiLeaks stanovisko rázně odmítly. V rozporu s tímto prohlášením je ovšem i sdělení jejich vlastního bývalého mluvčího a momentálního šéfredaktora Kristinna Hrafnssona v rozhovoru pro švédskou rozhlasovou stanici. V něm tvrdí, že dokonce nejen Shamir, ale i jeho syn Johannes Wahlström byli s platformou skutečně spojeni.

Shamir měl Assangeovi navíc zprostředkovat ruské vízum, což přiznal v moskevském rozhlase, zatímco při rozhovoru s Associated Press (AP) si na to nemohl vzpomenout. „Nemůžu vyloučit, že se to stalo, mám na tyto věci jen mlhavé vzpomínky,“ sdělil v telefonním interview s AP. Členství Shamira ve WikiLeaks potvrdil také někdejší stážista James Ball, který ve svém článku pro The Guardian vzpomíná na to, že jim ho Assange přestavil pod přezdívkou „Adam“, a kdo to doopravdy je, se zaměstnanci dověděli až později. Když se o spojitosti mezi těmito dvěma aktéry začal dozvídat novinářský okruh, WikiLeaks pouze vydaly prohlášení, ve kterém se od Shamira distancovaly.

WikiLeaks a americké prezidentské volby 2016

Ze společného vyjádření Ministerstva vnitřní bezpečnosti Spojených států amerických a ředitele národní rozvědky z října roku 2016 vyplývá, že zpravodajská komunita je přesvědčena, že za kompromitujícími emaily amerických institucí včetně politických organizací stála ruská vláda. Důležitým faktorem je ovšem prohlášení, že zveřejnění těchto emailů na Wikileaks a DCLeaks.com pochází taktéž z iniciativy Kremlu. Využité techniky odpovídají těm, které už do té doby používal napříč Evropou a Asií k ovlivnění veřejného mínění.

Stěžejní je si v první řadě představit zásadní postavu celé kauzy. Je jí Guccifer 2.0, hacker, který se přiznal k napadení serveru Demokratické strany a zcizení materiálu. Okamžitě se začaly objevovat spekulace o jeho propojení s Ruskem, nicméně on sám vydal v lednu 2017 vyjádření obsahující rázné odmítnutí tohoto nařčení. Jednal dle svých slov jen v zájmu svého přesvědčení. Identifikuje se jako hacker rumunského původu jednající ve jménu svobody. Zde se ovšem v jeho narativu objevuje první trhlina. To, že se nejedná o Rumuna, rozpoznala roku 2017 BBC na základě online konverzace s hackerem, již vedl rodilý mluvčí v plynulé rumunštině. Odpovědi Guccifera 2.0 obsahovaly pouze základní fráze. Plynně rumunsky hovořící redaktoři se jednoznačně shodli na tom, že jazyk hacker rozhodně neovládá na úrovni někoho, kdo by měl z Rumunska pocházet.

Důkazy přidal i zpravodajský portál The Hill v kooperaci s kyberbezpečnostní expertní skupinou společnosti ThreatConnect. Na základě emailové konverzace s ním detekoval aplikovanou službu ochrany anonymity v ruském jazyce, tedy jazyce, o němž hacker hlásal, že mu nerozumí a nedisponuje jeho znalostí. Dalším vodítkem byl fakt, že Guccifer 2.0 fungoval skrze ruskou VPN. Když se tyto poznatky přidají do kontextu s metodami a nástroji využívanými v útocích GRU, nalezneme nepřehlédnutelnou korelaci s ruskými manipulačními akcemi. Guccifer se mimo jiné přiznal také k zaslání ukradených dokumentů WikiLeaks, což server nepotvrzuje ani nevyvrací. Roku 2018 oficiálně přiřadil zvláštní vyšetřovatel Robert Mueller ve své obžalobě ohledně krádeže utajených dokumentů a ruského zásahu do voleb 2016 fiktivní persony Guccifera 2.0 i DCLeaks ke dvanácti ruským agentům GRU.

Podle zpravodajské komise hrály WikiLeaks klíčovou roli v ruské kampani, kdy GRU získala přístup k emailům Johna Podesty v březnu 2016. První známá korelace mezi subjekty GRU a WikiLeaks v této záležitosti se měla odehrát v půlce stejného roku. Sedmého října 2016 pak zpravodajská služba převedla zmíněné písemnosti WikiLeaks. Falešnými personami zvolenými k propagaci a infiltraci ukradených materiálů byli právě Guccifer 2.0 a DCLeaks. WikiLeaks pak zveřejňovaly Podestovy emaily až do samotných voleb.

Dalším vodítkem vedoucím k propojení Kremlu a Assangeova projektu je propagace obsahu WikiLeaks ohledně prezidentských voleb na sociálních sítích dvou hlavních ruských médií, tedy RT a Sputniku, kdy nejméně ve dvou případech oznámila RT na Twitteru úniky dříve, než je WikiLeaks zveřejnily. Komunikace mezi GRU a WikiLeaks probíhala výhradně skrze již zmíněné fiktivní persony za použití soukromých zpráv na Twitteru, zašifrovaných kanálů či soukromého komunikačního systému WikiLeaks.

Dle pozdějšího zjištění došlo k prvnímu přenosu dat na email WikiLeaks skrze personu Guccifera 2.0 14. července 2016 v souvislosti se zasláním složky obsahující zcizené emaily Demokratické strany. Pokus o kontakt proběhl již 29. června, ale email byl klasifikován jako nedoručený. V twitterové komunikaci pak byly zaslány instrukce, jak soubor otevřít. WikiLeaks přijetí potvrdily a sdělily, že ještě tentýž týden materiál zveřejní, což 22. července 2016 skutečně udělaly. První várka dvaceti tisíc emailů se tak na světlo světa dostala už tři dny před demokratickým národním shromážděním. Z Podestova soukromého emailového účtu server celkově zveřejnil přes padesát tisíc dokumentů. Poslední pocházel z 21. března 2016, tedy dvou dnů poté, co Podesta obdržel spear phishing email od GRU.

Jednalo se především o soukromé proslovy Clintonové, vnitřní komunikaci mezi Podestou a dalšími vysoce postavenými členy kampaně a korespondenci spojenou s nadací prezidentské kandidátky. Assange odmítl jakékoliv obvinění ohledně toho, že by informační úniky, jež se k němu dostaly, pocházely z práce ruských špionů. Naopak prohlásil, že se jednalo o interní práci a že vlastní fyzický důkaz, že mu Rusové materiály neposkytli. Stejné stanovisko zastával i v každém rozhovoru, který následně poskytl.

Pokrytec, nebo užitečný hlupák

Není pochyb, že Kreml s WikiLeaks a Assangem pojí více, než připouští. Otázkou však i nadále zůstává, jak moc si jsou oba subjekty blízké a do jaké míry si toto propojení uvědomují. Zatímco případ amerických voleb 2016 ukazuje spíše na nevědomé poskytnutí služeb platformou, jejímž hlavním posláním je prolomení tajemství, velmoci, která aktivně podkopává demokratické procesy v ostatních státech, kauza ohledně Israela Shamira naznačuje, že transparentnost organizace není tak čistá, jak se prezentuje. Ani talkshow vysílaná ruskou televizí RT nepředstavuje zrovna symbol nestrannosti WikiLeaks.

Přestože portál očekává od všech ostatních stoprocentní otevřenost a státní tajemství považuje za téměř neodpustitelný hřích, sám se této filozofie příliš nedrží. Mlžení a utajování není v jeho historii ojedinělé. Jako by si sám Assange uvědomoval, že jeho utopická představa není v moderní společnosti dosažitelná. ¡

^[1] Whistleblowing je provozovaný whistleblowery neboli takzvanými oznamovateli, jejichž posláním je v rámci organizace či externího orgánu oznámit informace o protiprávním jednání získané v pracovním kontextu nebo je veřejně zpřístupnit.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5/2022)