Z-hudbu nikdo nepotřebuje
Rozhovor s Artěmijem Troickým

Artěmij Troickij je ruský nezávislý novinář, koncertní promotér, rozhlasový moderátor, akademik, ale nejvíc ze všeho – hudební kritik. Takový ruský Jiří Černý. Patří k legendárním postavám, které se pohybovaly v sovětském hudebním undergroundu. Jako o předním sovětském rockovém kritikovi o něm psali v The New York Times už v roce 1988. Tou dobou bylo Artěmiji Troickému třicet tři let. Od těch časů se zase až tolik nezměnilo. Kultura se znovu stala nástrojem ideologie. O tom, jak Putinův režim ovlivnil současnou ruskou hudební scénu, ale také třeba o tom, proč má blízký vztah k naší zemi, je následující rozhovor.

Každé nedělní ráno slýchám váš hlas fundovaně komentující hudbu nejrůznějších směrů a stylů v podcastu Hudba na Svobodě. Jak vlastně začala vaše spolupráce s Rádiem Svoboda?

To musím jít hluboko do minulosti. Když jsem byl malý kluk, žil jsem v Moskvě. Bylo mi něco mezi třinácti a patnácti lety. Poslouchal jsem večer rumunské Radio Europa Liberă, protože měli nejlepší hudební program ze všech. Hráli západní hity. Byl tam DJ, který se jmenoval Cornel Kiriak. Hrál celá alba, což bylo velmi vzácné. Byl to hodinový program každý pracovní den. Hodinu pouštěl jedno album s komentářem a já jsem tenhle pořad nábožně poslouchal. Každý den. Začínalo to asi v deset hodin večer moskevského času. Měl jsem malý tranzistorák a poslouchal jsem Rádio Svoboda v rumunštině v tmavém pokoji, když si rodiče mysleli, že spím. Potom jsem měl s Rádiem Svoboda takové občasné kontakty. Čas od času mě pozvali do vysílání. Seriózní spolupráce začala tím, že mi Andrej Shary nabídl, abych dělal nějaký hudební pořad. S velkou radostí jsem souhlasil. To bylo před více než sedmi lety. A potom jsem navázal přátelství s Rádiem Svobodná Evropa a kdykoliv jsem přijel do Prahy, navštívil jsem ho, tu jeho velkolepou budovu. 

V polovině šedesátých let jste žil s rodiči v Praze. Zůstalo vám z toho něco v paměti?

V paměti mám spoustu věcí, protože svým způsobem to byla nejzábavnější, nejradostnější, nejbezstarostnější a vůbec nejlepší léta mého života. V Praze jsem žil od září 1963 do března 1968, tedy téměř pět let. 

Jak jste se ocitli v Praze a co si pamatujete z roku 1968? 

Moji rodiče pracovali v časopise Otázky míru a socialismu. Redakce tohoto mezinárodního časopisu byla v Praze v Dejvicích. Pozvali sem mého otce, který byl historik a politolog, specialista na španělsky mluvící země, aby v této redakci působil v oddělení Latinské Ameriky. Pracovali tady hlavně představitelé komunistických stran ze Střední a Jižní Ameriky. Můj otec jim dělal něco jako vedoucího. A máma byla zaměstnaná v knihovně redakce tohoto časopisu. V srpnu 1968, když k vám přišla sovětská vojska a vojska Varšavské smlouvy, jsme už byli zpátky v Sovětském svazu.

Vnímali jste doma tehdejší události v Československu jinak než většina sovětských občanů? 

Ano, dotklo se nás to hodně. Měli jsme předplacené české noviny a nějaké české časopisy, to bylo tenkrát v Sovětském svazu možné. Pochopitelně jsme se velmi zajímali o to, co se děje v Československu, a samozřejmě jsme fandili Dubčekovi a jeho týmu. Byli jsme pro socialismus s lidskou tváří. 21. srpen 1968 je jeden z nejdůležitějších dnů mého života. Protože toho dne jsem se probudil a z naprosto bezstarostného, veselého sovětského teenagera, který miloval rock nebo to, čemu se říkalo bigbít, se stal antisovětský rebel. 

Co jste provedl?

Chodil jsem do sedmé třídy. Bylo mi třináct let, takže se dá říct, že jsem byl ještě dítě. Nebál jsem se. Proto jsem byl ke spolužákům dost upřímný. O událostech v Československu, které samozřejmě v té době všechny hodně znepokojovaly, jsem jim řekl, že to byl zásah, že NATO nikoho neohro­žovalo, že u vás nebyla žádná kontrarevoluce, žádný fašismus. Že jste chtěli budovat socialismus s lidskou tváří, což je skvělá věc, protože znamená více svobody, více skvělé hudby. Obecně se to nazývalo protisovětská propaganda. Samozřejmě nevím, kdo přesně to byl, ale nahlásil mě jeden z mých spolužáků. Tehdy začaly nejrůznější potíže. Vyloučili mě z Pionýra, a to už podruhé. Jedno vyloučení už jsem měl za sebou rok předtím, na podzim roku 1967. Ale ze školy mě vyloučit nemohli, protože jsem byl příliš mladý. 

Z jakého důvodu, mohu-li se zeptat?

Chodil jsem, ostatně jako děti všech zaměstnanců Otázek míru a socialismu, do školy na Pankráci, jejímž zřizovatelem bylo sovětské velvyslanectví. Byla to vlastně sovětská škola. Téměř všichni učitelé byli ze Sovětského svazu a při výuce se používaly sovětské učebnice. Měli jsme tam školní rozhlas, po technické stránce dobře vybavený. Fungoval vždycky o velké přestávce, dvacet minut. Nějak jsem se do toho rozhlasu dostal a začal do tříd pouštět hudbu, která se mi líbila. A to nebyly sovětské skupiny, ale Beatles, Rolling ­Stones, Beach Boys a tak dále. Nejdřív tomu nevěnovali pozornost, ale netrvalo dlouho, a řekli mi, že provádím ideologickou diverzi, že pouštím buržoazní hudbu. Tak to není, říkám jim, je to dobrá, pokroková hudba, tihle umělci nechtějí válku ve Vietnamu, jsou proti kapitalismu a tak dále, ale nepomohlo to. A jelikož jsem se odmítl kát, přišel jsem o pionýrský šátek.

Ale moc jste tím netrpěl…

Ne, absolutně jsem tím netrpěl. Když jsme se vrátili do Moskvy, tak jsem samozřejmě v nové moskevské škole nikomu neřekl, že jsem byl vyloučen z Pionýra. Jako by se nic nestalo, vzal jsem si ten červený šátek, a vyloučili mě znovu. V organizaci mladých pionýrů jsem neměl štěstí.

Vy jste si ale nedal pokoj a v osmdesátých letech jste organizoval ve svém bytě a v bytech svých přátel undergroundové koncerty sovětských rockových hudebníků. Rockový koncert v bytě těžko může zůstat bez povšimnutí sousedů. Nikdo vás neudal?

Koncerty v bytech, to bylo období asi od roku 1982 do začátku roku 1985, kdy byla rocková hudba ve většině Ruska zakázaná, kromě Estonska a Leningradu, kde byl rockový klub. Tenkrát vznikl fenomén, kterému se říkalo „kvartirščiky“, bytové koncerty. Vystupovali na nich rockoví hudebníci jako Boris Grebenščikov, Viktor Coj a Petr Mamonov a další, později velmi známí kultovní rockoví hudebníci, kteří tenkrát nemohli oficiálně vystupovat. Dokonce nemohli hrát ani v barech a restauracích, o koncertních sálech nemohla být ani řeč. Tak někoho napadlo, že by mohli vystupovat v bytech. Měli obrovský úspěch. Bývalo tam dvacet třicet lidí, tolik, kolik se jich do bytu vešlo. Platilo se po třech pěti rublech, přinesl se alkohol, občerstvení. Bylo to skvělé a zábavné. A já jsem to doma organizoval. Dokonce jsem organizoval celé festivaly. Se sousedy samozřejmě mohly být problémy, ale to jsme řešili tím, že jsme nepoužívali velkou aparaturu, muzikanti nehráli na velké bicí ani na elektrické kytary. Byly to všechno akustické koncerty. Hodně se to podobalo tomu, co dělali třeba Alexander Galič, Vladimir Vysockij nebo Julius Kim v šedesátých a sedmdesátých letech. Jenom repertoár byl jiný. Navíc jsem měl taky trochu štěstí, že pode mnou bydleli moji kamarádi, kteří občas také pořádali koncerty. Sousedy nahoře jsem neznal, ale ti si nikdy nestěžovali. Co se týče bezpečnostních orgánů, nijak jsem se tím, co dělám, netajil, takže bylo velice snadné mě sledovat. Ale moc jsem se tím netrápil.

Kromě toho jste byl moskevský diskžokej. Odkud jste bral „zápaďácké“ gramofonové desky?

To je strašně jednoduché. Byl jsem první diskžokej v Moskvě. Nebo spíš jsme byli dva, já a Saša Kostěnko, můj kamarád, se kterým jsem shodou okolností chodil do školy v Praze. Desky jsme samozřejmě sháněli na černém trhu, na který jsme byli přímo napojení. Byla to undergroundová komerční činnost, dost riskantní. Ale dodržoval jsem určitá bezpečnostní opatření, proto jsem nikdy neměl žádné problémy. Desky se samozřejmě do Sovětského svazu pašovaly. Hlavní zdroje byly dva. Především zahraniční studenti z třetího světa, kluci z Nigérie, Peru, Barmy a dalších zemí. V té době v Sovětském svazu studovalo několik desítek tisíc studentů z rozvojových zemí. Zejména z těch, které se snažily budovat socialismus. A tito studenti jezdili čas od času domů. A když se vrátili třeba z Peru nebo odněkud z Afriky do Moskvy, Leningradu nebo třeba do Minsku či Kyjeva, kde studovali, přiváželi si s sebou nejrůznější módní desky, třeba Santanu, Franka Zappu a tak dále. Studenty jsme znali, takže jsme ty desky od nich kupovali, poslouchali je a pak je prodávali dál. 

Podobným způsobem se to dělalo v té době i v Československu. 

Myslím, že to bylo nejpohodlnější. Druhý způsob získávání gramodesek probíhal prostřednictvím sovětských občanů, kteří mohli jezdit do kapitalistických zemí. Což byli většinou umělci, cirkusáci, baletky, ale také třeba diplomati. 

Jak jste se z diskžokeje stal sovětským rockovým kritikem, dokonce tak slavným, že o vás roku 1988 psali v The New York Times?

Články o hudbě, a to už byly docela velké články, jsem začal publikovat v Sovětském svazu v roce 1975. Takže mi ještě nebylo ani dvacet let, a už jsem byl hodně známým novinářem. Říkali mi hudební kritik. A k tomu jsem organizoval ty koncerty a festivaly. Byl jsem zkrátka takový rockový aktivista, až do roku 1985. Bylo to se mnou dost nahnuté. Vyhodili mě ze zaměstnání těsně před obhajobou dizertační práce. Klidně jsem tenkrát mohl jít do vězení. Naštěstí se mi podařilo sehnat místo v jakémsi literárním odborovém svazu, což mi umožnilo, abych byl oficiálně na volné noze. Sice jsem čas od času publikoval v oficiálních sovětských hudebních a mládežnických časopisech, ale měl jsem hodně undergroundový život. Když začala perestrojka, všechny ty reformy, moje kariéra se samozřejmě rozjela. Vydal jsem dvě knížky v zahraničí, v Anglii. Vyšly i v Americe, dokonce v Japonsku. Nějaký čas, asi rok, jsem žil v Londýně, tam jsem točil taky filmy, pracoval v televizi. 

Proč jste v Británii nezůstal? 

Na začátku roku 1991 jsem dostal nabídku vrátit se do Ruska a stal jsem se šéfredaktorem hudebního vysílání ruského televizního kanálu Rossija. Po finanční stránce to pro mě sice znamenalo obrovský propad, ale byla to zajímavá výzva, ­challenge. Vrátil jsem se do vlasti a snažil se pozvednout hudbu v ruské televizi, což se mi částečně podařilo, částečně ne. Pak mě z televizního kanálu Rossija zlákali na kanál NTV. Tam jsem moderoval pořad Kavárna Oblomov. A od počátku devadesátých let jsem začal spolupracovat s jedním mým holandským kamarádem, Derkem Sauerem. Byl to byznysmen, který přišel z Holandska, aby pozvedl ruská média. Od roku 1992 vydával anglicky psané noviny The Moscow Times, což byly jedny z prvních ruských nezávislých novin. Psal jsem do nich sloupek, který se jmenoval Metro Diary. 

V polovině devadesátých let jste byl rovněž prvním šéfredaktorem ruské verze časopisu Playboy. 

Díky Derkovi a The Moscow Times mě oslovili lidé z Playboy International. Nabídli mi, abych vedl redakci ruského vydání časopisu Playboy. Na něco takového jsem v životě nepomýšlel. Byl jsem tehdy hodně vytížený, hudební televize, rádio… Proto jsem nejdřív odmítl. Pak mi všichni říkali, že jsem úplný hlupák, že takové nabídky se neodmítají. Tak jsem to vzal a pět let jsem vedl časopis Playboy. Byla to zajímavá zkušenost. 

Hrál Playboy v Rusku stejnou roli jako v šedesátých letech v Americe, kdy byl platformou pro publikování progresivních literárních názorů, jako byl třeba Fiedlerův manifest postmodernismu? 

Snažil jsem se z ruského Playboye udělat to, co byl Playboy v Americe v padesátých a šedesátých letech, tedy intelektuální časopis. Ne však nudný intelektuální časopis, ale veselý, provokativní časopis, ve kterém by byly sex a erotika. Ale to není všechno, co muže zajímá, takže jsem tam samozřejmě měl i literaturu, publicistiku a poezii. Snažil jsem se z Playboye udělat intelektuální časopis pro ne úplně mladé, ale ani příliš staré, jinými slovy, časopis pro sebe. Bylo to v roce 1995, v té době mi bylo čtyřicet. Ale práce v Playboyi mě moc dlouho nebavila. Když se naskytla příležitost, odešel jsem z něj, ale ještě několik let jsem byl takzvaný founding editor. Byla to zajímavá zkušenost. Na jednu stranu jsem se dokonale seznámil s časopiseckým průmyslem, tím blyštivým, na druhé straně jsme pořádali spoustu festivalů, koncertů, různé zábavné akce. Koneckonců, pracovat s hezkými dívkami není zas tak špatné.

Tomu věřím. Teď trochu vážněji. Jste autorem písně Putinův gang do lochu. Dívala jsem se na její záznam na YouTube, je asi deset let starý. Není obvyklé, aby hudební kritici psali písně a zpívali je veřejně na pódiu během demonstrací. Co vás k tomu vedlo? 

Bylo to na samém začátku roku 2012. Já se sice celý život zabývám hlavně hudbou, ale díky svému otci jsem dost politicky založený člověk. O politiku jsem se zajímal vždycky a zajímám se o ni i teď. Můžete to brát tak, že to začalo 21. srpnem 1968. Proto jsem třeba velmi podporoval Gorbačova. Mimochodem, můj otec se s Gorbačovem dobře znal. Byli v kontaktu a já jsem s ním byl v kontaktu taky. Měl jsem ho rád, vždycky jsem ho podporoval. I Jelcina jsem podporoval, pokud k tomu byla příležitost, protože jsem měl pocit, že je to takový progresivní typ. Po roce 1993, 1994 jsem šel spíše do opozice, protože se mi nelíbilo, co se dělo. Nelíbilo se mi, že poslal tanky na parlament v roce 1993, nelíbila se mi válka v Čečensku, kterou zahájil na konci roku 1994. Nelíbily se mi zmanipulované prezidentské volby v roce 1996 a mnoho dalších věcí. A pak přišel Putin, který se mi nelíbil od začátku. Mnohokrát jsem o tom mluvil. Říkal jsem všem, že to je špatná zpráva, protože tenhle Vladimir Vladimirovič představuje ten nejhorší typ ruského člověka, že to je hajzl. A brzy se ukázalo, že jsem měl pravdu. Přestože se mnou zpočátku spousta lidí nesouhlasila, včetně mnoha známých osobností z řad opozice, v prosazování svých politických myšlenek jsem pokračoval.

Říkal jste to jen v kruhu přátel, nebo jste měl možnost se o své názory podělit veřejně? 

Dlouhá léta jsem měl sloupek v novinách ­Novaja Gazeta, jmenoval se Neználek za zrcadlem, psal jsem do něj politické věci. Také jsem pravidelně vystupoval na televizním kanálu Echo Moskvy v pořadu Zvláštní názor. Vyjadřoval jsem se v něm k politickým tématům. To znamená, že v té době, v nultých letech, ale prakticky už od devadesátých let mě spousta lidí vnímala nejen jako člověka z hudebního světa, ale také jako někoho, kdo má něco společného s politikou. A když začaly v zimě 2011/2012 nepokoje, účastnil jsem se jich. Mluvil jsem na úplně prvním mítinku. Bylo to 5. prosince 2011. Tam jsem se seznámil s Navalným. Pak jsem mluvil na Sacharovově třídě 24. prosince 2011. A potom mě napadlo, že bych mohl složit píseň. Díky kontaktům, které mám v hudebním světě, jsem pak spolupracoval s Míšou Antipovem zvaným Vivisector. Má dobré domácí studio. Tuhle písničku, Putinovu partu do lochu, jsme spolu nahráli za deset patnáct minut. Text a hudba jsou moje, produkce, kytara a bicí – Míša Vivisector. Hrál jsem ji několikrát, mimo jiné i na mítinku na Bolotném náměstí v únoru 2012. Byl jsem tam, ale moc jsem v úspěch opozičního hnutí nevěřil, taky jsem o tom hodně mluvil. Myslím si, že naši demokraté a opozičníci ten úkol nebrali vážně. Už na mítinku na Sacharovově třídě jsem si uvědomil, že to je spíš hra na revoluci než skutečná revoluce, že nikdo nechce nic obětovat. 

Od roku 2014 žijete v Tallinu. Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že je to proto, že Putinův režim vám dával stále více najevo, že jste persona non grata.

Řekl bych, že to byla souhra okolností. Hlavním důvodem bylo asi to, že v roce 2014 došlo k anexi Krymu a začala válka na Donbase. V souladu s tím začala v zemi militaristická a nacionalistická propaganda a dělo se spousta dalších věcí. To všechno bylo velice nepříjemné. Prostě mě to iritovalo a mou manželku taky. V roce 2014 jsme měli docela malé děti – synovi Ivanovi bylo dvanáct, dceři Lydii čtyři roky. A kolem nás se děly věci, které jsme nemohli ovlivnit. Viděli jsme, že nemáme pod kontrolou výchovu a vzdělání svých dětí. Ivan, který studoval v internátní škole založené Chodorkovským, nám začal říkat takové věci, jako že například měli hodinu výchovy k vlastenectví místo literatury. Lydie, které ještě nebyly ani čtyři roky, přišla z výtvarného kroužku a povídala něco o ukrajinských fašistech. Na kroužku jim to říkala paní učitelka. Chtěli jsme ochránit naše děti před tímto nesmírně agresivním a nepříjemným vlivem. To byl jeden z důvodů. Druhým důvodem je to, co už jste řekla. Nikdy jsem neskrýval své názory. Nikdy jsem nedělal kompromisy. Zavřela se mi cesta do televize, ale pořád jsem byl ještě v rádiu. Na Moskevské státní univerzitě na Fakultě žurnalistiky, kde jsem více než deset let učil a kde jsem založil katedru hudební žurnalistiky a moje hodiny měly velký úspěch, začali cenzurovat moje přednášky. Vedení fakulty bylo zřejmě informováno shora, že Troickij není spolehlivý. Chtěli po mně, abych dopředu předkládal ke schválení, jaké hosty si zvu na přednášky a o čem budu mluvit, což jsem samozřejmě odmítal. Řekl jsem jim, že nechci být kontrolován. Tak mi přesně dvacetkrát snížili plat. 

Takže jako za sovětských dob. 

Úplně stejnou příhodu jsem zažil asi tak před padesáti lety. Měl jsem svoji diskotéku na Moskevské státní univerzitě od roku 1972 do roku 1974. A skončilo to tím, že přišli nějací komsomolští bossové a řekli, abych jim předložil seznam písniček, které hraju a v jakém pořadí. Já odpověděl, že nemůžu, že improvizuju a hraju během diskotéky na přání. Takhle skončil můj příběh s diskotékou, skoro stejně jako můj příběh s fakultou. Na druhou stranu, nutno dodat, že jsem člověk s bohatými zkušenostmi, mohl jsem zůstat v Rusku. Existoval jsem v Sovětském svazu, a také v docela rizikových podmínkách. Ale atmosféra v zemi se úplně zvrhla. 

A co se stalo s vaší fonotékou, se všemi těmi gramofonovými deskami, které mívají hudební kritici?

Všechno zůstalo v Moskvě, i fonotéka a část sbírky obrazů. Zaplaťpánbůh, neustále vychází nová hudba. Nejsem moc nostalgický člověk a nemám potřebu poslouchat staré oblíbené písničky se slzami v očích. Mám dostatek nové hudby. Na té jsou založeny mé současné rozhlasové pořady a podcasty.

Hodně ruských hudebníků opustilo zemi kvůli svým protiválečným postojům. Kdo chodí na jejich koncerty? 

Sleduju naši hudbu v zahraničí. Sleduju, co se děje v takzvaném vnějším Rusku. Dalo by se říci, že nejlepší muzikanti odešli. Těch pár dobrých muzikantů, kteří zůstali v Rusku, je na takzvaných černých listinách. To znamená, že nemají možnost vystupovat. Píší nové písničky, nahrávají je, dávají na internet, ale bohužel nemají živý kontakt s publikem. Muzikanti, kteří emigrovali, pořádají koncerty po celém světě: hrají v Evropě, Americe, dokonce i v Asii. Koncertují pořád, s větším či menším úspěchem, ale sály mají převážně plné. Jejich publikum tvoří z 90 až 95 procent Rusové, Ukrajinci.

Má ruský rock potenciál zaujmout západní publikum? 

Zatím o žádném z našich umělců nemůžu říct, že by se nějak výrazněji chytil. Veskrze všichni ruští umělci vystupují hlavně pro diasporu. V tomto smyslu mají zároveň štěstí. Mají dostatek publika, protože jejich publikum odešlo po únoru 2022 s nimi. Takže je docela přirozené, že si hudebníci a jejich publikum naprosto rozumí. 

Živé koncerty jsou ale jenom jednou z forem existence každého muzikanta nebo hudební skupiny. Potřebují přece nové nahrávky, alba, hudební nosiče, na nichž putuje jejich hudba k publiku. 

Shodou okolností jsme teď s našimi přáteli, včetně Derka Saura, o němž jsem už mluvil, založili hudební vydavatelství, abychom podpořili naše muzikanty. Jmenuje se TMT Music. Dá se to přeložit jako The Mad Times Music. Už máme první „releasy“, takže mám velkou radost. Dalo by se říct, že je to moje labutí píseň na poli ruské rockové hudby.

Když vyšlo v roce 1986 na Západě album Red Wave s nahrávkami čtyř sovětských undergroundových kapel, poslala Joanna Stingray po jedné gramofonové desce tehdejším vůdcům USA a Sovětského svazu, Reaganovi a Gor­bačovovi. Připsala tam, že čeho nemohou dosáhnout na diplomatické úrovni státníci, toho mohou úspěšně dosáhnout rockoví hudebníci. Myslíte si, že by dnešní rocková hudba mohla něco v mezinárodní politice změnit?

Joannu Stingray znám velmi dobře, jsme přátelé. Znám všechny její aktivity, zejména dvojalbum Red Wave. Bylo to velké dobrodružství, hodně hlasité. Uvnitř Sovětského svazu to tehdy rezonovalo, psal se začátek roku 1986, a v mnoha ohledech to velmi přispělo k legalizaci a propagandě rockové hudby. Joanna odvedla dobrou práci. Nemyslím si však, že by hudba, hudebníci mohli cokoli opravdu změnit. Doba je jiná. Hudba už není tak důležitá, jako byla třeba v Americe v šedesátých letech, v Británii v sedmdesátých letech nebo v SSSR v letech osmdesátých. Obávám se, že ta noční můra nebude díky hudbě slabší. Ale druhá věc je, že hudba a hudebníci jsou tady od toho, aby zněli. Proto by samozřejmě měli být podporováni. A v tom stále vidím své poslání.

Myslíte si, že hudba v Putinově Rusku, Z-hudební kultura, má nějaký potenciál? 

Po hudební stránce je naprosto beznadějná ze dvou důvodů. Zaprvé, nejlepší umělci, ti nejtalentovanější, toto hnutí nepodporují. Je to hudba netalentovaných lidí. Druhý důvod je ten, že Z-hudbu veřejnost nepotřebuje. Nálada lidí a v první řadě mládeže v Rusku je teď taková, že se před Z-hudbou chtějí schovat. Tváří se, že se nic neděje, nechtějí slyšet o žádné válce. Chtějí poslouchat taneční hity a chodit do dobrých restaurací a barů. Není jim příjemné, když k nim doléhají ozvěny války, takže Z-hudbu rozhodně nepotřebují. A když ji nikdo nepotřebuje, tak samozřejmě přestane existovat, už teď skoro neexistuje. Není to zboží, po kterém by v Rusku byla poptávka. Slyšela jste něco o hudbě Severní Koreje? Pochybuju. Tak úplně stejné je to se současnou ruskou hudbou. Nikdo ji nepotřebuje.

/Rozhovor byl natočen v pražském studiu Rádia ­Svoboda 6. ledna 2025./

---

Artěmij Troickij (1955), hudební kritik, zakladatel katedry hudební žurnalistiky na Moskevské státní univerzitě. Vystudoval Moskevský ekonomicko-statistický institut a zároveň se zajímal o západní a ruskou undergroundovou rockovou hudbu. V době, kdy byla rocková hudba v nemilosti úřadů SSSR, psal články do časopisu Rovesnik. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let pořádal undergroundové koncerty a festivaly sovětských rockových kapel (např. skupin Mašina vremeni, Akvárium, Zoo) a interpretů. Za perestrojky se stal vyhledávaným televizním a rozhlasovým moderátorem, vedl hudební redakci ústřední televize a byl šéfredaktorem ruského Playboye. Je autorem publikace o sovětském undergroundu Back in the USSR (Londýn, 1987) a také tvůrcem populárních hudebních projektů Kavárna Oblomov a Dostojevskij FM. Kromě recenzí hudebních alb a kritik soudobé hudební scény psal politicky laděné sloupky do deníku The Moscow Times. V letech 2011 až 2012 byl jedním z organizátorů protestů na Bolotném náměstí. Od roku 2017 měl na Rádiu Svoboda autorský program, poté podcast Hudba na Svobodě. Od roku 2014 žije s rodinou v Estonsku, přednáší na univerzitách v Anglii, Finsku a Estonsku.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2/2025)