Západ a post-Západ
Jaký je stav současné západní civilizace?

Roman Joch

POLITIKA & SPOLEČNOST / Konzervatismus

Jaký je stav současného Západu ve smyslu západní civilizace? Velice stručně lze konstatovat, že Západ coby civilizace je nyní v krizi či úpadku. Ta krize je civilizační, kulturně-morální, politická a strategická. Naštěstí se zatím nejméně týká oblasti ekonomické; Západ je stále bohatou, produktivní, prosperující a blahobytnou částí světa. Na paty mu však šlape Čína, která ho brzy může v produktivitě překonat. Západ je mocný také vojensky, tedy alespoň dvě jeho části – USA a Izrael. Jenže současnému vedení USA schází strategická vize.


Evropská kulturní válka

„Kulturní válka“ o charakter západní společnosti v Evropě už je do značné míry dobojována – s jednou důležitou výjimkou. Tento zápas má totiž výrazný geografický rozměr: zatímco západní část Evropy je v civilizačním smyslu už do značné míry post-západní, Evropa střední je stále, opět do značné míry, ještě západní. Takže civilizačním Západem jsme nyní my, střední Evropa. Může to působit jako šokující, možná až arogantní tvrzení, ukažme si tedy genezi tohoto jevu.

Levicový liberalismus byl od druhé poloviny šedesátých let 20. století, především s nástupem Nové levice roku 1968, v hodnotových a morálních otázkách záměrně programově relativistický. Trval na tom, že životní styly jsou morálně rovnocenné, že hodnoty jsou relativní a jsou primárně věcí (subjektivní) víry, nikoli objektivní mravní reality a morální pravdy. Proto usiloval o to, aby klasické (antické řecké a římské) hodnoty či židovsko-křesťanské hodnoty vyjádřené v Desateru nebyly politicky či společensky privilegovány. Říkal tomu tolerance, fakticky se však jednalo o dekonstrukci civilizačních hodnot.

S tímto pojetím levicový liberalismus koncem 20. století do značné míry uspěl a nabyl novou, progresivistickou podobu, pro kterou je příznačné opuštění relativismu ve prospěch netolerantního, silného až dogmatického nejpřísnějšího neopuritánského a neojakobínského moralismu ve prospěch ochrany a kolektivních privilegií historicky znevýhodněných či perzekvovaných menšin: rasových, etnických, sexuálních či nejnověji „transgenderových“ a imigrantů. Jakýkoli negativní postoj vůči těmto menšinám, včetně toho nenásilného, rétorického, humorného či ironického, je vnímán jako těžký hřích; tak těžký, že má být nejen společensky odsuzován, ale i z hlediska práva považován za zločin, a tudíž zakázán, proskribován, trestán a perzekvován státní mocí coby „zločin z nenávisti“. Už ne tolerance a dekonstrukce hodnot, nýbrž ustavení postmoderních „hodnot“ ve formě privilegií pro oblíbené menšiny coby nové závazné ortodoxie povinné pro všechny. V podstatě se jedná o nové náhradní politické náboženství, tentokrát propojené se státní mocí a jejím represivním aparátem.

Zákazy a represe proti tzv. „hate speech“ – nenávistnému projevu – však představují útoky vůči svobodě projevu a náboženské svobodě, čímž se progresivisté ani netají; svoboda projevu a náboženská svoboda už pro ně nejsou žádoucím ideálem, jako nebyly ani pro puritány, jakobíny, nacisty či komunisty nebo jiné gnostiky. Tím se ale dostávají do střetu s ideály anglosaského osvícenství, pro které je svoboda (projevu, náboženská…) velkou hodnotou; a tento střet posouvá mnohé klasické liberály směrem ke konzervatismu.

Ze strany progresivismu se tudíž nejedná o rozšíření tolerance v rámci západní civilizace, nýbrž o její nahrazení civilizací novou, jinou, které říkejme post-západní. Ukažme si to na dvou příkladech. Co vždy společensky, sociologicky odlišovalo západní civilizaci od ostatních velkých civilizací světa, např. islámské, indické hinduistické či čínské konfuciánské? Monogamie. Manželství coby legální i společensky uznávaný svazek jednoho muže a jedné ženy. Všechny ostatní velké civilizace byly polygamní. Co je cílem progresivismu? Redefinovat definici manželství natolik, aby zahrnovala téměř jakékoli formy soužití; nafouknout jeho definici tak, že „manželství“ téměř ztratí svůj smysl, pozbude svého významu, neboť znamená-li téměř cokoli, neznamená vlastně téměř nic. Proto progresivismus prosazuje zavést institut tzv. stejnopohlavního „manželství“ do právního řádu; a bude jen otázkou času, kdy přijdou požadavky i na legální kodifikaci (nikoli jen toleranci) polyamorních vztahů.

Druhým příkladem je otázka imigrace. Docházelo k ní vždy a bude k ní docházet i nadále. Avšak aby byla civilizace zachována a došlo k integraci imigrantů, musí být uměřená, rozvážná a umírněná; nikoli neomezená, a už vůbec ne ve vlnách. Progresivismus však usiluje o masivní imigraci do západní civilizace, aby byla na svém území civilizačně naředěna. Proto postuluje údajné univerzální „právo“ kohokoli na světě imigrovat na Západ, pokud tam imigrovat chce; bez ohledu na to, zda se lidé Západu ve své deliberaci, společenské konverzaci a následné demokratické volbě pro to rozhodnou, či nikoli. Západ má být civilizačně naředěn, aby se proměnil v post-Západ.

Zkušenost střední Evropy

Ve střední Evropě je mnohem větší neochota redefinovat manželství tak, aby zahrnovalo i stejnopohlavní páry; v některých zemích střední a východní Evropy je proti tomu vyloženě odpor. A pokud jde o masivní imigraci ze severní Afriky a Blízkého východu, tedy z jiné, islámské civilizace, obyvatelstvo i politici ve střední Evropě projevují mnohem větší nevoli než politici v Evropě západní.

Střední Evropa se vrátila na (civilizační) Západ v roce 1989, po padesáti letech totalitarismu, a nechce ho vyměnit za civilizační post-Západ. Velcí evropští státníci Západu, jakými byli ještě před pětatřiceti lety Helmut Kohl, FrançoisMitterand či Margaret Thatcherová, jsou pro střední Evropu stále inspirací. A možná by se tito státníci dnes civilizačně cítili více doma v Budapešti, Krakově či v Praze než v metropolích svých vlastních zemí.

V podstatě nyní v Evropě existují tři civilizace: západní, post-západní a v některých velkoměstech i islámská. Není to stav v dějinách zcela nový; tak tomu bylo i v případě úpadku a pádu Západořímské říše; na jejím území existovala stará civilizace klasická, nová křesťanská a migrující barbarské kmeny, jakými byli nejen Vandalové, Ostrogóti či Vizigóti, ale i Slované. Z historického pohledu to tedy není bezprecedentní situace, ale buďme si vědomi, že se v ní nyní nacházíme.

Dvě podoby severoamerického kontinentu

V Severní Americe „kulturní válka“ o charakter společnosti stále probíhá. Zatímco v Evropě jde o konflikt Západu a post-Západu, v Americe lze tento zápas charakterizovat jako progresivismus versus amerikanismus.

Ačkoli jsou Spojené státy i Kanada převážně anglicky mluvící sousedící země a bývalé britské kolonie, jako společnosti jsou velice rozdílné – Kanada působí jako část Evropy na severoamerickém kontinentu, politicky je více evropská než americká. Je pro to i dobrý historický důvod. Velkou část Kanaďanů tvoří Američané, kteří během americké revoluce a války za nezávislost (1775–1783) zůstali věrni Britské koruně. Jeden z amerických revolucionářů, konzervativec a druhý prezident USA John Adams později poznamenal, že jedna třetina obyvatel kolonií byla pro nezávislost na Britech, jedna třetina byla proti a jedna třetina byla netečná. Ti první byli rebelové a říkali si patrioti, ti druzí byli loajalisté a obyvatelé Kanady se k revoluci nepřipojili.

Američtí revolucionáři byli politicky whigové, loajalisté naopak toryové. Po vítězství ve válce za nezávislost se loajalisté odstěhovali – nebo byli vyhnáni – do Kanady a toryovská složka britského spektra v USA absentovala; naopak v Kanadě dominovala a whigové tam byli slabí. Z whigů se vyvinul klasický liberalismus, tedy individualismus a anti-etatismus, z toryů konzervatismus britského typu, tedy paternalismus. Kanada proto byla a je evropštější než USA, tedy více paternalistická a etatistická. Navíc tzv. Novou Francii (dnešní Québec) vůbec nepostihla Francouzská revoluce; představovala tak oázu staré Francie na americkém kontinentu, s tradicionalismem a silným postavením katolické církve – až do kulturní revoluce šedesátých let 20. století a období vlády premiéra Pierra Elliotta Trudeaua.

Pro USA byl od samého počátku příznačný výrazný individualismus, malé spoléhání na roli státu, omezená moc federální vlády, jakož i značná religiozita. Individualismus však měl podobu nikoli protispolečenskou, nýbrž podobu dobrovolné spolupráce obyvatel ve sdruženích nejrůznějšího druhu, založených pro nejrozličnější účely – jak to popsal Alexis de Tocqueville ve své knize Demokracie v Americe z roku 1835. A religiozita v USA byla vždy pluralitní: v Nové Anglii puritáni, v Pensylvánii kvakeři, v Marylandu (a později ve všech velkých městech) katolíci, v pobřežních částech Virginie a obou Karolín anglikáni a v Apalačském pohoří evangelikálové. S intenzivní migrací do USA se jejich náboženská pluralita ještě prohlubovala.

Schizma v duši americké společnosti

Nyní jsou USA typickou společností se schizmatem v duši; vnitřně hluboce rozštěpenou. To schizma se týká otázky, zda mají zůstat společností více americkou, tj. méně etatistickou a více religiózní, anebo společností více evropskou, tj. více etatistickou a více sekularizovanou. Toto schizma se rozvíjelo postupně. Prvním krokem k sociální demokratizaci USA byl New Deal, Nový úděl prezidenta Franklina D. Roosevelta ve třicátých letech 20. století po velké krizi; následovala tzv. Velká společnost prezidenta Lyndona B. Johnsona v druhé polovině šedesátých let; a třetím v řadě, pokud jde o zvětšování rozsahu federální vlády a její péče o obyvatelstvo, se chtěl stát prezident Barack H. Obama v roce 2010 svou reformou zdravotnictví, tzv. Obamacare. Vnímal to jako pokus Ameriku konečně „civilizovat“ (tj. europeizovat) a stát se tzv. transformačním prezidentem. Dnes je však výkon Baracka Obamy vnímán americkou levicí jako málo ambiciózní a nedokončený, a tak chce jeho bývalý viceprezident a nynější prezident Joseph R. Biden uspět tam, kde podle levice Obama selhal: být druhým Franklinem D. Rooseveltem, vynaložit obrovské investice do postcovidového oživení ekonomiky, do infrastruktury země a na Zelený nový úděl (Green New Deal), tj. přechod z uhlíkové ekonomiky na obnovitelné zdroje.

Proces sekularizace americké společnosti započal v šedesátých letech 20. století, ale celou dobu narážel na velký odpor, dokonce i na počátku 21. století. Ještě kolem roku 2010 bylo možné konstatovat tzv. americký paradox modernizace – v Evropě platilo, že čím je společnost modernější, tím je sekularizovanější a méně religiózní; v Americe to neplatilo: byla vysoce moderní společností, avšak zároveň silně religiózní. Říkalo se, že USA jsou moderní jako Skandinávie a religiózní jako Indie. V dekádě po roce 2010, tedy v „-náctých“ letech 21. století, však nastal prudký propad americké religiozity a USA se tak přibližují evropskému sekularismu.

Jako reakce na sekularismus šedesátých let a na rozhodnutí Nejvyššího soudu USA v kauze Roe versus Wade v roce 1973, v níž Nejvyšší soud tvrdil, že americká ústava umělé potraty nejen umožňuje (nejsou protiústavní), ale přímo garantuje (jsou ústavním právem), se v sedmdesátých letech zformovala tzv. křesťanská pravice. V roce 1980 kandidoval její sympatizant a zároveň anti-etatistický bývalý guvernér Kalifornie Ronald Reagan. Dokázal za sebou sjednotit odpůrce vysokých daní i potratů, antikomunistické stratégy i široké vrstvy střední třídy, a s touto kombinací vyhrál volby (v roce 1984 byl triumfálně znovuzvolen). Byl to největší zvrat na cestě k větší europeizaci, tj. etatizaci a sekularizaci Ameriky. Anti-etatistický trend byl následně posílen úspěchem tzv. Smlouvy s Amerikou příštího předsedy Sněmovny reprezentantů Newta Gingriche v roce 1994. Celkově lze říci, že devadesátá léta 20. století byla poslední dekádou, kdy v USA panovala jakási normalita a schizma v duši národa nebylo plně otevřené. Ve svém projevu „O stavu Unie“ v lednu 1996 dokonce demokratický prezident William J. Clinton prohlásil, že „éra velkého státu skončila“.

Amerika byla vnitřně sjednocená i po útocích 11. září 2001, avšak už kolem voleb 2004 byla opět rozdělena a republikánský prezident George W. Bush dostával od radikální levice přezdívky jako „kovboj“, „toxický Texasan“ a „Bushitler“ – kombinující výrazy „shit“ i „hitler“. Bush měl zajisté mnohé chyby, ale hitler (natož Hitler) to věru nebyl. Jeho prezidentství bylo označováno za bod nejvyššího vlivu křesťanské pravice – byl evangelikál, „znovuzrozený“ křesťan, stejně jako mnozí lidé v jeho vládě. Nicméně už za jeho nástupce Baracka Obamy v roce 2015 Nejvyšší soud USA „nalezl“ v ústavě právo na manželství osob stejného pohlaví, které v ní do té doby nikdo neviděl, dokonce ani její autoři a autoři jejích dodatků. Křesťanská pravice prohrála, co mohla.

A to také částečně vysvětluje obrat, zvrat a disrupci, kterou v roce 2016 představoval Donald J. Trump. Jeho volba byla do značné míry volbou z nouze těch lidí, kteří zásadně nesouhlasili se směrem, jímž Amerika postupuje, a měli dojem, že ztrácejí vlastní zemi a svou budoucnost ve prospěch elit, které si dělají, co chtějí, a ilegálních imigrantů, kteří přicházejí, jak chtějí, a nedodržují zákony. Trump však psychologicky, charakterem ani temperamentem nejen nebyl schopen vybudovat stabilní alternativu, ale ani rozbořit stávající struktury („vysušit bažinu“), což byl důvod, kvůli kterému byl zvolen především. Naopak, jeho prezidentství vedlo k výrazné radikalizaci americké levice.

Nová revoluce

V polovině loňského roku se Amerikou prohnala neojakobínská a neopuritánská revoluce – sochy postav její historie, které progresivisté považují za „nečisté“, byly strženy. Progresivisté, kteří si říkají woke, tedy „probuzení“, či lépe „uvědomělí“, se považují za jediné čisté v dějinách; za první antirasistickou generaci, přičemž všichni před nimi prý byli rasisté. Jejich progresivismus má několik podob. Především považují současnou Ameriku za beznadějně rasistickou, za tzv. systémově rasistickou a skrznaskrz prolezlou strukturami tzv. bílých privilegií. Běloši si musejí uvědomit, že již svou vlastní existencí mají bílá privilegia, ze kterých těží; pokud to uznají, jsou woke, pokud o tom mají pochybnosti (půlstoletí po tzv. affirmative action, pozitivní diskriminaci, tedy preferenčního zvýhodňování černochů při přijímání do škol a do zaměstnání), jsou rasisté. Tak se stalo, že v momentě, kdy je Amerika nejméně rasistickou, ji ti, kdo se považují za progresivní, šmahem ruky odsoudí jako nejrasističtější. Názornou ilustrací je hnutí Black Lives Matter, které je de facto neorasistické – pokud dodáte, že na černošských životech zajisté záleží, ale záleží na životech všech, černých, bílých, hnědých, žlutých i dalších, hned vás obviní z rasismu.

Další podobou je teorie tzv. intersekcionality, podle které jsou historickou kastou utiskovatelů v dějinách bílí heterosexuální muži a utiskovanými ženy a barevné i sexuální menšiny. Nejvíce utiskovanými jsou pak lidé, kteří patří zároveň do několika utiskovaných skupin – tj. černé ženy-lesby. A když k tomu přidáme i nejmódnější utiskovanou menšinu, tzv. transgendery, pak nejutiskovanější jsou černé lesbické trans-ženy (biologičtí muži, kteří se považují za ženy). I kdyby taková konkrétní trans-žena byla milionářkou a nějaký chudý běloch z Kentucky živořil. Ona utiskovaná, on privilegovaný bílý mužský utiskovatel.

V neposlední řadě je zde tzv. cancel culture, tedy „kultura“ vymazání těch, kdo mají nesprávné, tj. neprogresivní názory. Přesněji „zrušení“ jejich mediální a veřejné existence, tedy propouštění redaktorů a komentátorů z médií, profesorů z univerzit, znemožnění jejich přednášek a prezentací kdekoli – jejich možnosti vůbec promluvit. A samozřejmě odmítnutí vydávat jejich knihy. Toto je ten nejnebezpečnější aspekt progresivismu, protože útočí na jednu z nejdůležitějších svobod – svobodu slova a projevu, svobodu veřejné diskuse a konverzace. To je ten skutečný antiliberalismus dnešní doby, který západní civilizaci hrozí; to, co dělá Viktor Orbán v Maďarsku, je proti tomu banalita.

Progresivismus „pozdního Okcidentu“ (slovy Rio Preisnera) je tak v dnešní době nejradikálnější podobou gnóze – gnosticismu (slovy Erica Voegelina). Jedná se o další z gnostických vln či revolucí a představuje ohrožení západní civilizace, její svobody i samotné existence. Amerika je rozštěpena nikoli pouhým politickým sporem, ale sporem mnohem zásadnějším, existenciálním, je to schizma v duši americké Body Politic.

Obrana svobody – věčný úkol

Jakkoli je Západ v krizi, ani zdaleka to nemusí být jeho konec či odchod z jeviště a ze slávy. Takto špatně, ba ještě hůř na tom byl Západ ve třicátých letech 20. století, když třetina intelektuálů Západu věřila, že budoucnost bude a má patřit fašismu/nacismu, třetina důvěřovala komunismu a jen třetina byla konzervativní v tom smyslu, že chtěla zachovat status quo, tudíž liberální demokracii. A přesto se našel lev, který zařval a svým řevem svolával Západ k odporu a vzchopení; tím lvem byl sir Winston Churchill.

V sedmdesátých letech 20. století na tom byl Západ rovněž špatně; byl na dně. Amerika byla po válce ve Vietnamu demoralizovaná, Británie v celkové hospodářské krizi a v západním Německu i v Itálii řádily Rote Armee Fraktion Brigate Rosse. Ale pak přišli tři: v chronologickém pořadí Jan Pavel II., Margaret Thatcherová a Ronald Reagan, kteří ve studené válce zvítězili – jak dokládá John O’Sullivan ve své vynikající knize Prezident, papež a premiérka.

Západ je sice nyní v krizi, ale jeho osud není ani předurčen, ani zpečetěn. Záleží na vůli, prozíravosti a odvaze jeho obyvatel a státníků. Po době úpadku může nastat doba vzestupu. Pokud se Západ vrátí ve své loajalitě ke svým kořenům, tedy židovskému, řeckému, římskému, křesťanskému a anglosasky (nikoli francouzsky!) osvícenskému. Pak si taky opět uvědomí, proč je svoboda tak důležitá a proč stojí za to za ni bojovat. Jak říkával Ronald Reagan: „Svoboda je od své porážky vzdálena vždy jen jednu generaci.“ Úkol ubránit a obhájit svobodu je úkolem věčným, vždy a pokaždé pro každou novou generaci. Dějiny neskončily, pokračují dál. A budoucnost bude taková, jakou si zvolíme a vybereme.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4 / 2021)

Roman Joch

Roman Joch (1971)

politik a publicista, ředitel Občanského institutu v Praze

archiv textů autora

Mohlo by Vás také zajímat

Uljanov, nebo Lenin?

V dubnu uplynulo sto padesát let od narození Vladimíra Iljiče Lenina, ikony komunismu, notoricky známého symbolu ruské revoluce. Všichni známe jeho…

Kateřina Hloušková

Dýchavičné fungování mechanismu veřejné moci

Do naší rubriky 'Co s českou politikou' tentokrát přispěl profesor Balík. V zajímavé analýze popisuje (ne)funkčnost veřejné správy a podchycuje některé dlouhodobé systémové problémy naší zemi.

Stanislav Balík

Donald Trump – žák Mistra Suna?

Armand Laferrère přináší originální výklad politiky amerického prezidenta Trumpa a nalézá v ní racionalitu, která většině pozorovatelů uniká.

Armand Laferrère

Konzervativci a liberálně-konzervativní pravice

Liberalismus a konzervatismus byly vždy soupeřící doktríny. Nástup totalitních ideologií a socialismu je vehnal do aliance. Z té vzešel liberálně-konzervativní konsenzus, na kterém…

Andrej Duhan