Zkurvená katovská práce
Příběh života a smrti dvou broumovských benediktinů v Šonově

Léto a podzim roku 1945 jsou v Československu plny násilných vendet, odplat, kamuflování pofiderních válečných minulostí, loupežných vražd, sebevražd, zklamání, ale také šťastných návratů, shledání a nových začátků. Svět už nikdy nebude takový, jako byl před válkou. Mezi lidmi bylo vyvoláno až příliš mnoho démonů. A démoni zla nemizejí. Pokud nejsou „přivázáni na řetězu“, převlečou se do nových obleků, člověka si osedlají a rajtují na něm. A vidíme to v přímém přenosu i dnes, z války na Ukrajině, v Buči, v Izjumu a na dalších místech. Běsnění, vraždy, loupeže, rabování, mělké hroby v písčité půdě, trčící části lidských trupů… Není lehké srovnávat, ale některé historické „skeče“ se krutě opakují.

Ještě v září 1945 jsou těla benediktinů Albana a Ansgara zahrabaná na okraji lesa. Tam nahoře, nad vsí, směrem k polské hranici. Několik lidí ze Šonova, co ještě zůstalo po první vlně odsunu a pamatuje ten mord, má do lesů zakázaný vstup. Později se lesu bude říkat U Farářů a název vstoupí do turistických map. Pak do případu znovu vstoupí Klement Pavelka, který jako vrchní respicient finanční stráže bydlí v Šonově a zasazoval se hned v létě roku 1945 jako jeden z mála o důsledné vyšetření celého případu, a naléhá na řádné pohřbení mrtvých. „Buď jak buď, tohle žádní náckové nebyli!“ Pomůže domluvit s hrobníkem exhumaci a převezení těl na místní hřbitov. Bude ho to jako nekomunistu stát nejprve místo u místní správní komise (dne 21. září 1945 bude zproštěn funkce) a posléze u bezpečnostních složek. Začne pracovat v uhelných skladech. Později u státních statků jako účetní. S některými z vrahů šonovských farářů se bude v příštích desetiletích v Broumově potkávat. Zemře v roce 1990, aniž by se dožil odsouzení viníků.

Vijó!

Místo hrobu naleznou rychle. Nápadně vyvýšený rov pod cestou, zapadaný listím a jehličím. Opírá se do něj slunce. Všimnou si, že divoká zvěř už tady hrabala. Rýč zajede lehce do měkké hlíny, ale už při druhém náběru narazí na podivně měkký útvar. Hrobař zjistí rychlým ohledáním, že jáma bude spíš mělká a úzká. Odstraní slabou vrstvu zeminy a najde na sebe hozená či spíš do sebe zamačkaná mužská těla. Nohy a ruce mají nepřirozeně ohnuté jak hadroví panáci. V černých, vlhkostí nacucaných benediktinských hábitech. Dva zmačkané tmavé pláště jsou vsunuty mezi těla. Také dva deštníky a jeden sešlapaný klobouk. Starší z mužů, bezvlasý, má rozstřelenou hlavu. Tváře obou jsou svrasklé, plné černofialových až žlutohnědých odstínů, v ústech mezi vyceněnými zuby mazlavá hlína. V zavlhlých vlasech se tomu mladšímu rojí bílí červi. Naloží je na deky a v nich na žebřiňák tažený koněm pana Veverky. Vijó! Finančák Pavelka jasně poznává těla profesora Prauseho a patera Schmitta, dvou šonovských duchovních. Na hřbitově je uloží do márnice. O pár dní později je společně pochovají do jednoho hlubšího hrobu, poblíž branky, která odděluje faru od krchova. Život od smrti. Stačí vzít za kliku a ozve se skřípavé vrznutí.

Šonov: Alban a Ansgar

Schönau/Šonov. Ves se jak dlouhá tkanička táhne sedmikilometrovým údolím podél potoka. Do okresního města Broumov je to šest kilometrů silnicí, kterou lemují aleje vzrostlých stromů. Před válkou měl Šonov 1 085 obyvatel (z toho 19 Čechů), 327 popisných čísel, z toho 63 velkých selských dvorů. Farní a hřbitovní kostel, baptistickou modlitebnu, faru, školu, poštu. Pekaře, čtyři mlýny, sedm hospod, tři obchody s potravinami, řezníka, tři trafiky, čtyři kováře, dva koláře, dva sedláře, tři krejčí, dva ševce, dva kramáře, bednáře, dva truhláře, holiče, porodní asistentku, doškaře, košíkáře a výrobce košťat. Fungoval tam oddíl finanční stráže, hasičské družstvo, kapela o patnácti muzikantech, kostelní sbor, cyklistický spolek, tělocvičná jednota Jahn. V roce 1938 v obci vyhrála volby Henleinova Sudetoněmecká strana s převahou 563 hlasů. Komunisté dostali 37 hlasů, Německá sociální demokracie 53 hlasů.

Albana a Ansgara, benediktiny a členy jedné klášterní komunity, válka zavanula do různých stran. Sešli se až v létě 1945. Tihle dva se ovšem znali takřka od narození. Přesněji, ten o generaci starší mohl toho mladšího znát od kolébky, ze společné rodné vsi Hermsdorf in Böhmen / Heřmánkovice. A také ho později učil na gymnáziu. Měl k němu vztah otcovského přítele, ochránce a zasvětitele. Spojilo je posledních čtrnáct dní života na faře v Šonově, cesta nocí, smrt i společný hrob. Ten starší, postavou menší a zavalitější, kulatého obličeje s brýlemi, se jmenoval Julius Prause, řeholním jménem Albanus. Ten o třiadvacet let mladší, vyšší, hubenější a melancholičtější byl Alfons Schmitt, řeholním jménem Ansgar. […]

Je zřejmé, že o přítomnost mladšího kněze v šonovské farnosti pater Prause stojí. Ostatně počítá s tím, že svého nástupce zasvětí do chodu farnosti a sám se vrátí do broumovského konventu ke komunitě. Tak je také domluven s opatem Prokopem. Ansgar Schmitt souhlasí. Nastěhuje se na šonovskou faru se svým skromným majetkem v průběhu července 1945, aby už mohl vypomoci při poutní slavnosti svaté Markéty, které je šonovská farnost zasvěcena. Anna Schönová později potvrdila: „První bohoslužbu měl mladý farář v kostele sv. Markéty o pouti.“ K 15. srpnu 1945 královéhradecký ordinariát ustanovuje P. Ansgara Schmitta zatímním správcem (administrator ad interim) ve farnosti Šonov, a profesor Prause se tudíž může odstěhovat zpátky do kláštera. Jenže šonovská místní správní komise mu v tom z nejasných důvodů brání.

Zneškodnit, vylikvidovat

V kraji panuje chaos. Mezi německými obyvateli, kterým se definitivně zhroutil sen o Velkoněmecké říši, dochází k řadě sebevražd. Jednotlivců i celých rodin. Provolání naší vlády, která vznikla v Košicích, je nepokrytě návodné: „Nová republika bude státem slovanským, republikou Čechů a Slováků. Němce a Maďary, kteří se tak těžce prohřešili proti našim národům v republice, budeme považovat za zbavené státního občanství a přísně je potrestáme. Národní výbory nechť začnou s tím ihned. Zneškodněte všechny aktivní nacisty a jejich majetek zajistěte ve prospěch národa a státu.“ O pár dní později z brněnské radnice do mikrofonu pronáší do vlasti se navracející a davy vítaný prezident Beneš: „Můj program je – a já to netajím –, že otázku německou musíme v republice vylikvidovat. Tento národ přestal být v této válce už vůbec lidským, přestal být lidsky snesitelným a jeví se nám už jen jako jedna jediná veliká lidská nestvůra. Tento národ musí stihnout za to všecko veliký a přísný trest.“ A jiný politik, národní socialista Prokop Drtina, budoucí ministr spravedlnosti, po návratu z exilu do Prahy pronáší: „Co je a co musí být naším prvním úkolem při zakládání nového života: Vyčistit republiku celou a úplně od Němců. To je příkaz chvíle pro každého z nás, to je dějinný úkol naší generace. Ale abychom toho cíle dosáhli, musíme začít s vyháněním Němců z našich zemí ihned, teď, okamžitě, všemi způsoby, před ničím se nesmíme zarazit a zaváhat. A každému jednotlivému členu národa zde připadá dějinná odpovědnost. Každý z nás musí pomoci v čištění vlasti.“ Definitivní stvrzení „vylikvidování“ německého obyvatelstva „řádně a humánně“ z česko-moravského území dává postupimská konference 2. srpna 1945.

Rozdělování funkcí

Dne 16. června je v Broumově zřízena také okresní správní komise (později nahrazena okresním národním výborem) s předsedou Oldřichem Hnatowitzem, který byl jmenován ministerstvem vnitra. Hnatowitz, předválečný komunista, kolegy charakterizován jako „jeden z mála uvědomělých a sečtělých marxistů“, je bývalý učitel v Dobrušce, důstojník v záloze, za okupace žalářovaný. Ten přivábí do Broumova do vysokých funkcí své známé. Především učitele a odbojáře z Hronova Josefa Brandejse (na pozici bezpečnostního referenta) a také dva sousedy z Dobrušky – Josefa Marka a Bohuslava Marka. Jeden bude „vylikvidovávat“ Němce v Šonově, druhý v Broumově. Zvlášť Bohuslavovi je Hnatowitz velice zavázán. Poté co ho za války zavřeli, Bohouš Marek, zámožný dobrušský obchodník s textilem, jeho manželku a děti podporoval jídlem. Když je Olda „jmenován šéfem“ Broumovska, Bohouš ho svým autem slavnostně doveze před úřad a v Broumově s ním také zůstane.

Předsedou místní správní komise je v Šonově soudruhem Hnatowitzem ustanoven další jeho známý, Josef Verner, učitel z Dobré u Dobrušky. A místopředsedou již jmenovaný Josef Marek z Dobrušky, dvacetiletý vyučený zámečník a čerstvý absolvent tří ročníků živnostenské pokračovací školy. Dalšími členy jsou: malíř a natěrač František Hejnyš, vrchní respicient finanční stráže Klement Pavelka a dozorce finanční stráže Benjamin Krapáč. Druhý z Marků, Bohuslav, v Broumově pracuje na okresní správní komisi (Hnatowitz ho jmenoval svým tajemníkem) a současně je referentem pro zajišťování státního majetku. Má jednu libůstku – je vášnivým filatelistou. Volně prochází vily a domy německých obyvatel a zabavuje jejich majetek. Nikoli pro stát, ale pro sebe a svou rodinu. Postupně je totiž odhaleno, jak si při těchto raziích počínal. Továrník Eduard Langer-Schroll za pomoci kriminální policie zjistí, že ve věcech, které musel odevzdat a které jsou deponovány v sejfu broumovské městské spořitelny, chybí jeho unikátní sbírka známek v hodnotě dvou a půl milionu korun, sedmnáctikarátový briliantový náhrdelník v ceně dva miliony, šperky včetně zlatých prstenů v hodnotě půl milionu, třináct tisíc říšských marek v hotovosti, padesát tisíc korun a mnoho dalšího. Z těchto cenností se najdou jen zlomky. Bohuslav Marek bude za zpronevěru odsouzen k symbolickému trestu.

Až k vychrtlé herce

Bezpečnostní referent Okresního národního výboru v Broumově Josef Brandejs si v osmdesátých letech dvacátého století, na sklonku života, při psaní svých vzpomínek vybavil: „Osídlení německých vesnic bylo provedeno živelně, překotně a neorganizovaně. Během léta 1945 měly všechny pěkné statky již své české hospodáře. A že to byly statky! Pamatuji se na případ Matějky v Šonově. Statek jako hrad. Ve chlévě přes dvacet kusů hovězího dobytka, nádherného, chovného. Když jsem tak stál u vchodu do chléva, viděl jsem hřbety všech těch kusů. Jako by byly narýsovány pravítkem. To bylo v roce 1945. Za dva roky měl Matějka ve chlévě dvě vychrtlé herky a další rok už na Šonově nebyl, stal se předsedou závodního výboru ROH v textilce.“

V červnu 1945 se Šonov dočká několika loupežných nájezdů a rabování. Tlupy českých vojáků za účasti velitele, jistého Hamzy, kterému všichni říkají „poručík“, pod záminkou hledání zbraní a chytání werwolfů vstupují do stavení, důkladně je prohledávají a počínají si přitom často arogantně a majetnicky. A odnášejí si bohatou kořist. Rabování se nevyhne ani šonovské faře a kostelům. Pater Prause vepsal do farní kroniky: „A dnes, ve čtvrtek ráno (21. 6. 1945), na mé jmeniny, jsem přišel právě do kostela, když přišla skupina vojáků, kteří přijeli z Broumova auty, a začali prohledávat faru od sklepa po střechu kvůli zbraním! Postele, povlečení, podlaha, zahrada – všechno prošli, ale nikde nic nebylo. Chtěl jsem přivolat vrchního finance Klementa Pavelku, ale vojáci to nedovolili. Z fary šli do dalších domů, nejdříve k pekaři Hartmanovi a potom prošli všechny domy až do konce a brali rádia, oblečení, potraviny atd.“

Hamza s plandavým rtem

„Poručík“ Hamza se v Broumově objevuje někdy v první polovině června 1945. V rajtkách, vysokých botách a kožené bundě. Třicetiletý muž pomenší postavy, dozadu sčesaných vlasů, výrazně rozměklého nosu a plandavého spodního rtu. Předsedovi Hnatowitzovi se představí jako podporučík Václav Hamza, příslušník partyzánské skupiny Kapitán. Je doprovázen náčelníkem královéhradeckého Obranného zpravodajství (OBZ), štábním kapitánem Josefem Mísařem, který jej doporučí na důležité místo – velitele „revolučního“ oddílu a výcvikového střediska i kasáren Sboru národní bezpečnosti (SNB). S tím, že bude podřízen přímo bezpečnostnímu tajemníkovi Josefu Brandejsovi, který jej zná z Teplic nad Metují. V Broumově tak vedle SNB (úřad Národní bezpečnosti, do jehož čela byl jmenován Emilián Švec a velitelem četnického oddílu Josef Ušák) existuje i „druhá“ policie. Mimochodem, výcvikové středisko SNB bude za pár měsíců trapně zrušeno, k čemuž přispěje série kriminálních zločinů, kterých se členové dopouštěli. Vše vyvrcholí na konci srpna, kdy vojenská nádražní hlídka v Broumově zadrží několik z nich s kufry a krabicemi plnými nakradených cenností, hodin, příborů a ložního prádla.

Podporučík Václav Hamza přitom není kmenovým příslušníkem SNB, ale záložním důstojníkem Československé armády. Na vše se v této době spěchá, není čas na důkladné ověřování, navíc si Hamza velice brzy získá Brandejsovy sympatie. Ten ve svých vzpomínkách prozradil svou tehdejší naivitu: „Jak se mi jevil? Musím říci, že revolučně, protifašisticky, pokrokově, odmítal staré pořádky, byl nadšeným stoupencem KSČ, vystupoval proti nepoctivosti, rozkrádání, proti národní vlažnosti. Nač to dál rozvádět, stačí to shrnout do věty, že bych za něho ruku do ohně položil.“ Hned 16. června je na schůzi Okresní správní komise v Broumově usneseno „vydat oficiální potvrzení o činnosti partyzánské jednotky Kapitán dle údajů s. Brandejse, zmocněnce KS SNB“. Hamza je tedy ve funkci potvrzen. Teprve později se ukáže, že jeho partyzánství spočívalo v tom, že po 9. květnu 1945 „s četou vyčišťoval Adršpašské skály od SS“. Ve skutečnosti byla i tato činnost smyšlená, jak později potvrdil Josef Brandejs: „Až později jsem poznal, že Hamza je nezodpovědný dobrodruh, jeho partyzánská činnost spočívala tak nejvýš v lupičství, protože po nějakých německých diverzantech tam nebylo ani stopy. Lupičství se odehrávalo především na takzvaných národních hostech, německých obyvatelích prchajících ze Slezska. Když se vraceli přes přechod v Libné na svých vozech, vzali jim všechno a poslali je do Polska doslova nahé.“

Václav Hamza, ročník narození 1914, pocházel z Velké Jesenice v náchodském okrese. Po maturitě na reálce v Jaroměři nastoupil vojenskou službu (dělostřelec – Opava, Hranice, Josefov). Po jejím absolvování zůstal v armádě jako délesloužící. Podle hodnocení nadřízených z roku 1933 byl „uzavřené povahy, málo sebevědomý a málo energický“. V civilu pracoval jako úředník Vzájemné pojišťovny v Albrechticích v Orlických horách. Před válkou cvičil v Sokole, byl ženatý a měl dceru. Na vojně se hlásil k Církvi československé. Po Mnichovu odešel s rodinou z Orlických hor do Hradce Králové (bydlel na Slezském předměstí). Do protinacistické rezistence se nezapojil, jeho bratr byl od roku 1940 vězněn. V roce 1947 v žádosti o uznání důstojnické hodnosti (od roku 1945 byl kmenově veden u náhradního praporu 30. pěšího pluku v Turnově) uvedl: „Do Svazu národní revoluce jsem nevstoupil, jelikož jsou tam doposud lidé, kteří vůbec nic nedělali, nebo pouze ‚zajišťovali pohraničí‘.“

Čtvrtek 23. srpna 1945

Ten večer venku zlověstně hučí. Broumovskou kapsou se žene silný vítr. Zvedá z polí červený hlinitý prach do divokých vírů. V alejích ohýbá mladé stromy. V Polici nad Metují u hospody Krčma zlomí staletou lípu. Nad Šonovem zalehne poryv prudce do lesa a přeláme desítku smrků. Dole ve vsi vypadl elektrický proud. I v patrové rozlehlé faře, která stojí vedle hřbitovního kostelíku a školy. Pater Julius Alban Prause si zrovna čte ve Vyznáních svatého Augustina. Rozsvítí si petrolejovou lampu. Farní hospodyně Anna Schönová společně s mladým knězem Alfonsem Ansgarem Schmittem zapálili dole na chodbě, na schodišti a ve velkém sále několik svíček.

Pátek 24. srpna

Na tento den připadá svátek svatého Bartoloměje, apoštola, kterého mučitelé stáhli z kůže. Odpoledne se farář Schmitt vydá do vsi navštívit nemocnou varhanici slečnu Hermínu Schubertovou, která byla den předtím propuštěna z nemocnice do domácího léčení. Hermína později vzpomínala, jaké to bylo příjemné setkání a jak se společně nasmáli.

Brzy po obědě přijede do Šonova vojenské auto, které řídí podporučík oddílu SNB Broumov Václav Hamza. Tento neomezený a samozvaný pán, který lusknutím prstů poroučí svým oddaným sluhům, není v Šonově poprvé. „Když se Hamza usmál,“ popisoval později strážmistr SNB Hernych, „byl vidět jeho zkažený chrup, spodní kozlečí ret mu zůstal viset a vždy z něj táhl alkohol.“ Také Anna Schönová si ho zapamatovala: „Když se někde objevil, neznamenalo to pro nikoho nic dobrého, protože to byl hrubý, panovačný a brutální člověk, který měl ruce od krve. Jemu se nikdo v ničem nevyrovnal. Jakmile se objevilo jeho auto, uteklo těch málo Němců, kteří byli na ulici vidět, do domů, zavřeli dveře a rozechvělí čekali, co zas tento muž provede.“ Tentokrát jede Hamza přímo k úřadu, kde sedí předseda místní správní komise Josef Verner a místopředseda, dvacetiletý vyučený soustružník Josef Marek. Ten německy umí jen pár vět. S oběma benediktiny si očividně nesedl a začal na ně konstruovat falešná obvinění. Den předtím totiž Hamzovi v Broumově oznámil, že získal „snad jistou informaci“, že Prause byl členem NSDAP, „v noci se prý ztrácí ze vsi, a tudíž patrně podporuje v lesích werwolfy“. A že ve svém posledním kázání, což mu prý říkal vojín Herzik, který němčinu ovládá obstojně, hovořil o situaci v pohraničí, která je teď pro Němce nepříznivá, ale že je to jen přechodná doba, v dohlednu se jistě obrátí v dobré a že se lidé nemají ničeho bát.

Herzik

Hamza pošle Marka pro pětadvacetiletého vojína Jana Herzika, toho, který slyšel Prauseho kázání. Holičský pomocník z Nového Města nad Metují, který je spolu s dalšími vojáky ze strážního oddílu pěšího pluku dislokován právě v Šonově, je čerstvý ženáč. A nemůže to přece být žádný nacionální šovinista, když se před rokem se svolením Německého státního ministerstva pro Čechy a Moravu oženil s říšskoněmeckou státní příslušnicí Helenou Wyborek z Czuchowa u Rybniku, se kterou čeká dítě. Když se Herzik trochu překvapeně Marka ptá, o co jde, ten mu krátce odpoví, že potřebují pár spolehlivých chlapů na prohlídku fary: „Fráterníky odvedete za hranice, nebo se rovnou odstřelej a bude po prdeli.“ Herzik poslušně nasedá s Markem a předsedou Vernerem do auta, které řídí Hamza. Ten po chvíli jízdy prohodí: „Chlapi, ještě jsem dnes nežral.“ Zajedou do statku na dolním konci vsi, který už je v národní správě jistého Matějky a slouží mu tam původní němečtí obyvatelé. Marek je znalec situace: „Někdy pomůžeme Matějkovi, jindy Matějka nastaví svou štědrou dlaň.“ Na dvoře se s Matějkou vítají jako staří známí. „Delegace“ se tam zdrží skoro dvě hodiny a posilněna kořalkou jede k dalšímu národnímu správci, který má po Němcích výtečné likéry. Tam nová hostina a láhve vyprazdňované do dna.

Ve farní kuchyni v přízemí mezitím připravuje oběd hospodyně Anna Schönová, která v rozměrné budově s mansardovou střechou už několik let bydlí a stará se o chod domácnosti i hospodářství. Pater Prause je zrovna někde venku na poli za stodolou. Administrátor Schmitt se již vrátil z návštěvy u nemocné varhanice, sedí v patře ve velkém pokoji u stolu a připravuje se na zítřejší kázání. Vzhlédne od rozepsané stránky a oknem vidí, jak se k faře od školy blíží horda šesti nebo sedmi chlapů. Většina jde rázně, ten uprostřed, Hamza v kožených vysokých botách a rajtkách, se už přiopile potácí. Jak později vypoví hospodyně Anna Schönová, do farní chodby se nahrnul Hamza, předseda Verner, tajemník Marek, místní řezník Špulák a tři vojáci strážního oddílu – holič Herzik, devětadvacetiletý zahradník z Machova Václav Zelený a dvaatřicetiletý dělník ze Suchého Dolu František Ticháček. Chovají se jako drzá neurvalá soldateska – kopají do dveří, ze skříní vyhazují prádlo, šacují postele. Hamza hned pošle Herzika do sklepa pro alkohol. Vítězoslavně vynese do chodby flašky vína a koňaku. Farář Schmitt se s nimi potkává na schodišti a ptá se, co to má znamenat. Hamza mu česky řekne: „U tvejch v klášteře se našly zazděný rentgenový přístroje, tak jistě můžou bejt i tady. Jménem republiky to teď tady prohlédnem. Uhni, faráři!“ Na faru, odkud slyší podivný hluk, se z pole vrací pater Prause. Hned ho čapnou za kleriku a mrští s ním o zeď. Hamza ho přitlačí pod krkem: „Kde máš, ty flanďácká svině, ukrytý rentgeny?! Granáty?! A nakradený zlatý křížky?“ Oba faráře naženou do horní místnosti a dál rabují. Zkoušejí si jejich civilní oblečení, většinu hází do kufru, který si pak odnesou. Přehrabují se i ve věcech v pokoji hospodyně Schönové. Když v kuchyni u sporáku zjistí, že kuchařka vaří pro faráře slepici, vytáhnou ji z hrnce a začnou s ní hospodyni zuřivě mlátit přes hlavu a řvát, že přece „svině němčourský nemaj právo zabít už ani zvíře, protože se navraždili dost! Babo, a ty jim ještě posluhuješ!“ Schönové se podaří na poslední chvíli vysmeknout a přes dvůr utéct do blízkého statku k Weisserům, kde se ukryje na půdě.

Žádný sraní s nima

Hamza a Marek si vynesou židle na dvůr a v letním večeru tam dál popíjejí, zatímco vojín Herzik poroučí pateru Prausemu pod hlavní pušky, aby mu šel otevřít hřbitovní kapli a ukázal, kde mají ukryté zlato. Projdou chodbou, hřbitovní brankou a jsou v kostele. Po dvaceti minutách se vracejí a Herzik v ruce drží kufřík s mešními kalichy a dalšími liturgickými předměty. Hamza ho plácá po zádech. Když se otočí na patera Prauseho, křikne: „Máš vůbec pod tou sutanou ptáka?“ A hlavní ho začne bodat do rozkroku. Farářům nakážou, co si s sebou mají vzít do zavazadel a že je odvedou na hranice. Dole v chodbě si mezitím Hamza bere další láhve s vínem, strká je do brašny a všem nakazuje: „Musej zmizet. Je to jasný? Je vám to doprdele jasný?!“ A než odejde k autu, znovu Markovi připomene: „Pepíku, proveďte to, jak sem řek, žádný sraní s nima a zítra mi podej hlášení.“ Vypotácí se z fary, nasedne do auta a odjíždí do tmy směr Broumov.

Na farním dvoře dopíjí trojice místních (Verner, Marek a Špulák) láhve. Prázdné flašky pohodí ke zdi. Vojíni přivedou oba benediktiny, kteří drží malá zavazadla. Na sobě mají černý řeholní hábit, dlouhý plášť a pater Prause na hlavě svůj oblíbený klobouk. Kufříky jim Marek odebere. Nechá jim jen deštníky. Vyvedou je do tmy jak dva beránky určené na porážku. Pan profesor stačí k Ansgarovi prohodit: „Hochu zlatá, s námi je ámen.“ Ještě než vyjdou, tedy spíš se vypotácejí, vojáci se ztěžklými jazyky domlouvají. Josef Marek nakazuje Herzikovi s Ticháčkem, aby vedli oba faráře nahoru, a Zelenému, aby si skočil do školy pro krumpáč, lopatu a rýč a počkal na ně nahoře u kapličky. Zelený ve škole zabalí nářadí do celty a zkratkou si to namíří ke kapličce. Oba benediktini jdou před dvojicí ozbrojených vojáků. Herzik, postavou malý, tmavý blonďák, má německou útočnou pušku a Ticháček pistoli. Za nimi vrávorá Marek. Jdou nocí kolem požární zbrojnice a chtějí projít zkratkou přes „Šolcovnu“, velký statek Weisserů, aby se mohli dostat na polní cestu, která je dovede nad ves ke kapli a dál do lesů k hranici. Jenže u Weisserů jsou zavřená zadní vrata. Vracet se nebudou. Potřebují klíč. Tlučou proto na okno. Uvnitř se rozsvítí a ozve se hlas: „Kdo tam? Co chtít?“ Herzik žádá výměnkářku Jenovéfu Weisserovou, které sousedé říkají Ela, ať jim jde hned otevřít zadní vrata. Ve tmě si Ela všimne dvou povědomých siluet v hábitech. Jedna z nich má na hlavě klobouk. Jde s nimi přes dvůr otevřít vrata, která vedou na cestu do kopců. Pater Schmitt se k ní na moment nakloní a tichým hlasem ji požádá: „To jsem já, váš farář. Frau Weisser, pomodlete se za nás!“ Později paní Weisserová upřesní znění Schmittovy prosby na: „Modlete se s farníky růženec, aby toto ještě jednou dobře dopadlo.“

Srpnovou nocí stoupá pětice vzhůru k lesu, úvozem podél meze se vzrostlými třešněmi. Vojáci škobrtají a nadávají. Oba benediktini mlčí, v duchu se modlí. Do noci prosvítá bílá fasáda kapličky. Na trávě už tam na ně čeká Zelený s nářadím. Za chvíli k nim doklopýtá Marek. Chvíli jde celá skupina pospolu. Až před lesem Marek začne močit a spadne na zem. Zelený mu pomáhá vstát. Herzik s Ticháčkem jdou s benediktiny dál. Sedící Marek zamumlá k Zelenému: „Hele, voni už to tam vyříděj za nás.“ Oba dřepí ve tmě a slyší, jak vojáci něco nařizují benediktinům.

Herzik nakazuje zastavit a močí do škarpy. Chvíle zastávky využívá pater Prause a sedá si na zem, zatímco Schmitt stojí metr od něho. Na okraj cesty se vyřízeně svalí Ticháček. Herzik si zapne poklopec, odjistí automatickou pušku, něco křikne na Ticháčka a do stojícího faráře vypustí sérii ran. Je jich osm, devátý náboj se vzpříčí. Schmitt udělá dva kroky dopředu a bezvládně padne k zemi. Ticháček se probere, potácivě vstane a služební pistolí z bezprostřední blízkosti dvakrát střelí patera Prauseho do hlavy. Ten padá na znak a do tmy chroptí. Herzik zakleje „zkurvená flinta“, přehodí si ji přes rameno, vytáhne z pouzdra pistoli a vpálí mu do hlavy ještě jednu ránu. Les nese ozvěnu střely. Chroptění ustane. Přicházejí Marek a Zelený s nářadím. Ve tmě se moc neorientují. Marek zakopne o ležící mrtvolu. Zkoušejí vykopat v rohu pole jámu, ale terén je tam kamenitý a kdo by se s tím teď v noci mordoval. Na kopání se vykašlou, oba mrtvé chytí za nohy a táhnou je pod cestu do lesa. Ticháček má najednou dojem, že jeden farář hýbá rukama, a proto ještě jednou vytáhne pistoli a střelí. Mrtvoly položí na sebe a Herzik je přikryje jejich plášti.

Když se kolem půlnoci dovlečou na ubikaci, hulákají a oblečení padají jak pytle i s botami na kovové postele. První se nad ránem probere Zelený, je ještě opilý, bolí ho hlava, cítí, že má ruce umazané od hlíny, rozpomíná se na včerejší řádění. „Doprdele doprdele,“ mumlá si pro sebe. Vzbudí Ticháčka. „Franto, doprdele, my je musíme zahrabat, jinak se na to přijde! Kurva vstávej.“ Ten něco polohlasně zablekotá zpod deky. Budí chrápajícího Herzika. S ním ale nehne. Zatřese s vedle ležícím vojínem Josefem Čermákem: „Hele, Pepíku, dostaneš pětku, potřebujem píchnout.“ Je kolem půl čtvrté, musejí to stihnout do svítání. Trojice vojínů najde ve tmě lesa bezvládná těla benediktinů a poblíž nich začnou kopat. Jenže krumpáč v zemi naráží na velké kameny. Nakonec se na kopání vykašlou a na těla, položená na sebe, naházejí trochu hlíny a větve. „Mizíme,“ zavelí Ticháček.

Sobota 25. srpna

Hřbitovní kaple, zadní dveře fary a vrata horního kostela jsou úředně zapečetěné. Oba kněží se nevrátili. Vyděšená farní hospodyně Anna Schönová šeptem sděluje hloučku nejbližších, že „oba důstojné pány včera v noci odvedli vojáci směrem k hranicím a Bůh ví, co se s nimi stalo“. Později sdělí: „Zatím se ještě všeobecně věřilo, že je nakonec odvedli za hranice, jak mi pár dní poté vojáci naznačovali při výslechu. Všichni poslové tajně vyslaní na farní úřad Königswalde/Swierki a do všech sousedních slezských obcí od Markgrundu/Granicznik po Tuntschendorf/Tlumaczów se vrátili se zprávou: ‚Nedorazili.‘ – ‚Nic jsme neviděli.‘“ Místopředseda místní správní komise Marek zajde dopoledne za vojáky na ubikace a zeptá se Herzika a Zeleného, zda je „vše dobře uklizeno“. Zelený mu vysvětlí, že to pro tmu nebylo možné dosud udělat. Marek se rozčílí a poručí zamést stopy.

Vrchní respicient finanční stráže v Šonově, pětačtyřicetiletý Klement Pavelka, který ve vsi sloužil už před válkou a v září 1938 patřil k těm několika mužům, kteří statečně odolali přesile v bitvě u šonovského kostela, kde na ně v noci zaútočila zesílená četa mužů z freikorpsu (Němci měli tři mrtvé a řadu zraněných), vidí ráno před řeznictvím sedět s hlavou v dlaních řezníka Karla Špuláka. „Co se děje, Karle?“ Ucítí z něj silně páchnout alkohol, a když řezník zvedne hlavu, uvidí krvavé oči v opuchlém obličeji. „Aha, tys včera trochu víc bumbal, co?“ Špulák opakuje stále dokola: „Tohle se nemělo stát, to se nemělo stát.“

Šonovskému řídícímu učiteli Gustavu Meissnerovi temné zvěsti o pohřešovaných farářích nedají a kolem poledne vyrazí po jejich stopách. Přidá se k němu sedlák Adolf Weisser ze „Šolcovny“, jehož žena včera v noci otevírala té eskortě vrata u statku. Později Meissner vypoví, že šel nahoru do lesa, aby zjistil rozsah polomů, neboť tím byl pověřen místní správní komisí. Musel se tak sám krýt, aby nezadal příčinu k vlastnímu stíhání, Němci totiž mají zakázáno vstupovat do lesa. Když Meissner s Weisserem procházejí kolem kapličky, všimnou si nápadně zválené trávy. A když o pár set metrů výše dojdou na okraj lesa, náhle se oba zastaví. Vidí před sebou ve vzdálenosti patnácti metrů ležet mrtvolu, přikrytou černým pláštěm. Zpod látky trčí nohy a ruka. Weisser si ještě všimne, že v roští opodál leží šedočerný klobouk, který nosíval profesor Prause. Tuší, že by tím mrtvým mohl být právě on, a rychle se vracejí nález oznámit dolů do vsi.

 Lámání kostí

Mezitím se trojice vojínů, probírajících se z kocoviny, Zelený, Ticháček a Herzik, ke kterým se přidá kamarád vojín Karel Frič, potřetí vrací na místo činu. Je půl druhé odpoledne. S Meissnerem a Weisserem se těsně minou. Znovu na ramenou nesou nářadí. Asi dvacet metrů od místa, kde obě těla leží, vykopou metr a půl hlubokou, dva metry dlouhou a šedesát centimetrů širokou jámu. Pak Ticháček se Zeleným vezmou mrtvoly, jeden za nohy a druhý za ruce, a nesou je k jámě. Ticháčkovi se udělá nevolno a zvrací. Zastoupí ho Herzik a těla vkládají na sebe do jámy. Jenže se tam nemohou obě vejít. Zelený si ale ví rady. Podloží nohy obou benediktinů kameny, dupne na ně a přeláme je. Najednou jsou ohebné. Těla pak lépe nasoukají do jámy a Zelený je pevnými vojenskými botami sešlape jako nakrouhané zelí. Později před příslušníkem finanční stráže Vaňkem cynicky prohodí: „Byla to zkurvená katovská práce, neboť jsem mrtvolám musel přelámat hnáty.“ Naházejí do jámy pláště, profesorův klobouk a deštníky a jámu zaházejí hlínou a důkladně zamaskují roštím, jehličím a suchým listím. Konec práce nahlásí dole ve vsi Markovi, který je požádá: „A teď mi rukou dáním slibte, že o celé věci budete všichni naprosto, ale naprosto držet huby.“ Marek se pak převleče do svátečních šatů a konečně může v klidu ještě odpoledne odjet vlakem z Broumova za rodiči do Dobrušky.

Rozrušený sedlák Weisser kolem půl čtvrté odpoledne toho dne oznámí vrchnímu respicientovi finanční stráže v Šonově Klementu Pavelkovi nález mrtvoly nahoře v lese s tím, že by se mohlo jednat o jednoho z nezvěstných benediktinů. Pavelka si informaci spojí s ranním nářkem řezníka Špuláka a vyzve Weissera a řídicího učitele Meissnera, aby s ním šli na místní správní komisi případ oznámit. Protože tam nikdo není, zajdou za místní vojenskou hlídkou a požádají, aby telefonicky vyrozuměla četnickou stanici v Broumově. To se však nestane. Do věci se vloží nadporučík Václav Alina ze 4. pěšího pluku, který vpodvečer téhož dne vyslechne v šonovské škole Meissnera i Weissera a vyzve je, aby mu šli ukázat místo nálezu údajného mrtvého. Když všichni na inkriminované místo dojdou, žádnou mrtvolu nenajdou. Zaznamenají pouze nezvyklé stopy v terénu. Nedělní bohoslužba se nekoná. Němečtí katolíci ze Šonova i z Rožmitálu, kteří přišli, se tiše modlí za zmizelé faráře.

Následující dny

Když ani v pondělí 27. srpna 1945 není ve vsi o osudech benediktinů známo nic bližšího, odejde farní hospodyně Anna Schönová do Broumova, aby v klášteře ohlásila jejich zmizení. Natrefí na benediktina P. Salesia Sommernitze a teprve od něj se o celém případu oficiálně dozví broumovská stanice SNB. Ten den je také obklíčen broumovský benediktinský klášter. Osmdesát vojáků obstoupilo celý objekt a prohledávají ho kvůli údajně zde uloženému břevnovskému „pokladu“. Nic nenajdou. Opat Prokop je zatčen a dva dny vězněn v Trutnově.

V úterý 28. srpna potkává v Šonově u školy respicient finanční stráže ze Šonova Jan Vaněk vojína Zeleného a ptá se ho, zda něco neví o zmizení benediktinů. Zelený mu bez okolků vypráví, jak je na příkaz Hamzy oddělali a zahrabali v lese.

Ve středu 29. srpna je z Broumova do Šonova konečně vyslána hlídka SNB vedená podporučíkem Čejpou, který má případ vyšetřit. Jelikož šonovští finančníci mají o pachatelích jasno, neboť jim to někteří z nich sami vyprávěli, výrazně ušetří broumovským esenbákům práci. I proto jdou najisto a vyslechnou ony tři podezřelé vojíny. Vojín Zelený vypověděl: „Do protokolu jsem tehdy udal případ tak, jak se ve skutečnosti udál. Jenže téhož dne odpoledne přijel ppor. Čejpa opět z Broumova a sepsal se mnou protokol nový, do kterého tentokrát napsal, že oba faráři byli převedeni přes hranice. Před tím byl totiž u Čejpy sám Hamza a na jeho nátlak proto došlo k sepsání protokolu nového.“ Vojín Ticháček dokonce tvrdil, že Hamza byl za nimi přímo v Šonově: „Téhož dne byl u nás Hamza a řekl nám, že všichni musíme říct, že jsme kněze převedli přes hranice.“ Zametání stop pokračuje. Oba vchody do vykradené fary jsou zapečetěny. Farní hospodyně Anna Schönová se odstěhovala na statek k Weisserům. Za pár dní SNB šetření případu zastavuje, neboť si ho přebírá armádní posádkové velitelství v Broumově, kde to má ovšem Václav Hamza důkladně obšlápnuté. Verzi o převedení benediktinů za hranice nikdo z místních nevěří.

Bezpečnostní tajemník Okresního národního výboru (ONV) Broumov Josef Brandejs ve svých pozdních vzpomínkách přiznal: „Za Hamzu bych dal ruku do ohně, a přece to byl dobrodruh a nezodpovědný člověk. V srpnu 1945 za mnou přišel okresní četnický velitel poručík Ušák s obviněním, že Hamza má podíl na vraždě dvou benediktinských kněží v Šonově, že jejich vražda byla provedena na Hamzův příkaz. Ušákovi jsem se vysmál, prohlásil jsem to za nesmysl, za zlovolné obvinění revoluční jednotky vojenskými a četnickými institucemi, které nemají nic jiného na starosti, než jak nás špinit, ale Hamzu jsem si zavolal. Zapřísahal se, že se na ničem nepodílel, že o ničem neví, že je to pomluva, a mluvil tak přesvědčivě, že jsem mu uvěřil.“ Brandejs k tomuto odstavci připíše ještě dovětek: „Skutečnost a pravda, jak jsem si později zjistil, byla však taková, že na této odporné vraždě svůj podíl do určité míry měl, i když nikdy nepřiznal, že by příkaz k vraždě vydal. […] Každá soldateska je ksindl a běda, když se nedrží na uzdě.“

Beztrestnost

V září 1945 je v lese nad Šonovem objeven hrob zavražděných benediktinů. Napomohla tomu lesní zvěř, která na místě začala hrabat. Verze o farářích za hranicemi padne. Vrchní respicient finanční stráže Klement Pavelka se zasadí o to, aby byly u strážního oddílu v Šonově sepsány s vrahy nové protokoly, které budou odpovídat skutečnosti. Vojáci se přiznávají a všichni také dosvědčují, že na šonovské faře nic kompromitujícího nenašli. Vojín Herzik nakonec dodá: „V době zastřelení obou kněží byli jsme všichni vojáci v podnapilém stavu a já jsem nevěděl, co činím.“ V normální době by je čekal vysoký trest. Ve vykloubené dějinné chvíli se nestane nic. Vražda benediktinů byla spáchána v době branné pohotovosti československého státu, a proto je považována za beztrestnou. Navíc byl o rok později přijat Zákon č. 115/1946 Sb., o právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, který pachatelům podobných trestných činů deklaroval beztrestnost: „Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.“

Za zásluhy o vyčištění pohraničí je Václav Hamza jmenován národním správcem velké broumovské firmy Jan Feik, sklad a velkoobchod s papírem a kancelářskými potřebami, jejíž rozlehlý objekt stojí v samém sousedství kláštera, na srázu nad řekou Stěnavou. Plat správce je v té době čtyři tisíce korun. S rodinou bydlí nejdříve v patrovém domě na náměstí a posléze v rozlehlém objektu pod klášterem, ale ani v jednom žít neumí. Teprve když mnohé z nakradeného prohýří, přestěhují se Hamzovi do menšího domku v Husově ulici, do blízkosti železničního přejezdu.

Hamzovo národní správcovství skončí ostudou. Firma upadá, podporučík je obviněn z defraudace a v roce 1949 je mu správcovství odňato. Z torza svazku, který byl na Hamzu založen Státní bezpečností (StB) v roce 1949, je možné zjistit, že ho získala ke spolupráci tehdejší StB Náchod, načež krátce nato chtěl uprchnout za hranice. Byl ale ještě na českém území u Vimperku zadržen a odsouzen na dva roky nepodmíněně za pokus o nedovolené překročení státních hranic. Po propuštění z vězení vystřídal v Broumově několik zaměstnání, ale nikde dlouho nepobyl. V roce 1954 příslušník StB s krycím jménem Bříza z Krajské správy Státní bezpečnosti Hradec Králové navrhne naverbovat Hamzu jako možného kandidáta spolupráce a napíše do zprávy: „Hamza zaměstnán na dole Jáma v Radvanicích, je ženatý, má jednu dceru stáří 17 let, do Broumova se přistěhoval v roce 1945 jako člen Národní gardy. Má být údajně důstojníkem předmnichovské armády. Nechal v Šonově zastřelit dva faráře, protože prý štvali proti republice. Svoji funkci v Národní gardě plnil svědomitě, dopouštěl se však mnoha přehmatů. Posudek: Jedná se o člověka, který je všeho schopen, má odvážné počínání a je nebojácný. Jeho jednání je jednáním dobrodružným. Touží také po penězích, je zde možnost spolupráce. Žádám HÚ, aby mi bylo dovoleno vejít v osobní styk.“ Na tento návrh reaguje nepodepsaný nadřízený krátkou zprávou: „Pracujte svědomitěji, povrchní práce. Nesouhlasím, příliš mnoho nejasností. Nepovoluji osobní styk.“ Václav Hamza žije do sedmdesátých let v Broumově v Husově ulici. Poté se stěhuje. Umírá v říjnu 1978 v Kladně.

Jeden z hlavních organizátorů šonovských vražd, Ing. Josef Marek, tehdejší mladík a místopředseda místní správní komise, udělal z oné skupiny vrahů nejstrmější kariéru.

Vstoupil do KSČ, přestěhoval se do Prahy, vystudoval Vysokou školu ekonomickou, stihl se oženit a rozvést a dlouhá léta pak pracoval na Úřadu vlády Československé socialistické republiky jako ekonomický poradce v sekretariátu vedoucího úřadu Aloise Valového. Procházel prověrkami pro „styk se státním tajemstvím“ a bydlel ve velkém bytě nedaleko Vítězného náměstí v Praze 6. Zemřel v roce 1994, aniž by byl kdy za svůj zločin potrestán.

Podzim 2020: Živoření není život

„Na mě to působilo strašně depresivně,“ vypráví mi Stanislav Pitaš, když spolu jdeme ke kříži nad ves, kde byli zavražděni oba benediktini. „Myslím tím to zapomnění a přítomnost zla, které přitáhlo s rabujícími rudými gardami a jinými neřády. Vrazi nebyli potrestáni a ta vražda leží jako kletba na celém tomhle kraji. Neučinilo se nic ke smíření. Považoval jsem za svoji povinnost tady ten kříž postavit. Kvůli sobě a budoucím.“ Ještě dnes je možné v již vzrostlém lese nalézt onu hrobovou prohlubeň, ve které byla zahrabána těla benediktinů. Tlí v ní listí, hned vedle pod malým smrkem je vyležené místo od srny. Tabulka připevněná Pitašem na kříži nese nápis: „Na tomto místě byli dne 24. 8. 1945 příslušníky českého strážního oddílu zavražděni prof. Dr. Alban Prause a pater Ansgar Schmitt, benediktinští kněží ze Šonova. Kdo nechce znát svoji minulost, nemá ani budoucnost.“ A na druhé tabulce autor dodal: „Tento kříž vyrobil a na svých zádech donesl ateista ‚rebel bez příčiny‘ Stanislav G. Pitaš. Šonov čp. 37.“ A malým písmem je dole ještě dodáno: „Žijte tak, abyste se nemuseli za svůj život stydět. Žijte tak, abyste byli pro ostatní motivací. Žijte pro radost i nenávist ostatních. Žijte tak, jako byste měli zítra zemřít. Žijte, proboha žijte, živoření není život.

/ Text i s fotografiemi je převzat z knihy Miloše Doležala 1945: Léto běsů, Host 2022. Pro Kontexty autorem upraveno a kráceno. /

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5/2022)