Zlověstný vítr z druhé strany Atlantiku

„S rychlostí, která vyráží dech, se ve Spojených státech v průběhu jednoho roku výrazně prosadila protizápadní, antiracio­nalistická a segregacionistická ideologie, zavilá odpůrkyně svobody jednotlivce a svobody myšlení, která získala v celé zemi značnou moc,“ píše v letním čísle francouzské revue Commentaire její pravidelný přispěvatel Armand Laferrère. Tuto nebezpečnou ideologii je nutné nejen co nejpřesněji analyzovat a demaskovat, ale také najít způsob, jak s ní účinně bojovat.

Tři generace Evropanů si po druhé světové válce zvykly vidět ve Spojených státech vůdce svobodného světa a poslední naději svobody. V době, kdy chtěl Evropu zničit národní socialismus, nás Spojené státy vysvobodily z jeho spárů. V době, kdy polovinu kontinentu dusil komunismus, podporovalo Atlantické společenství ty, kdo chtěli uchovat naději na svobodnou Evropu. A dokonce i poté, co se tento druhý totalitarismus rozpadl, obraceli se na Spojené státy ti, kdo Evropě vytýkali její přehnaný sklon k přerozdělování, kontrole a zdětinšťujícímu protekcionismu. Po téměř osmdesát let se evropští liberálové obraceli na Západ a hledali zde model společnosti, který je otevřenější iniciativě, možnostem se rozvíjet a těžit z plodů své práce i radosti ze svobody slova ne­omezované cenzurou.

Taková Amerika samozřejmě zčásti představovala vysněnou zemi. Spojené státy jsou jistě zemí svobodného podnikání, ale na druhé straně se v nich stále udržují různé proudy netolerance, kolektivní hysterie a konformismu nepřejícího svobodě. Války s indiány, otroctví, násilné potlačení opozice Woodrowem Wilsonem, prohibice, rasová segregace překračující svou brutalitou všechno, co si moderní Evropa dokázala představit ještě předtím, než vplula do dvacátého století. Dokonce i v uvolněnějších časech posledního půlstoletí tu stále přežívala slepá trestní praxe, celá území byla veřejnou správou ponechána zcela bez dohledu a policie se projevovala stále větší malichernou pedanterií. To vše mělo za následek stále se zhoršující obraz země svobody.

Zmíněné nedostatky americké svobody nic­méně neměly takovou váhu, že by se z nich dalo v Evropě vyvozovat, co k nám zítra dorazí z druhé strany Atlantiku – ne více demokracie, ale pedantská tyranie. Nikoli již svoboda slova, ale nelítostná a zavilá cenzura. Nikoli již světlo rozumu, ale fanatický obskurantismus, který dusí jednotlivce a silou je podřizuje té nejprimitivnější loajalitě k rase a ­pohlaví.

A přece jsme právě nyní svědky něčeho podobného. S rychlostí vyrážející dech získala v průběhu zhruba jednoho roku ve Spojených státech výraznou moc protizápadní, protiracionální, rasistická a segregacionistická ideologie, která se staví programově nepřátelsky k svobodě jednotlivce a svobodě myšlení. Vyšla z amerických univerzit, kde bylo v posledních zhruba padesáti letech patrné, jak se postupně rozpíná jako džin vypuštěný z láhve, o němž jsme původně měli za to, že pobyt ve svobodném ovzduší nepřežije. Tato ideologie nakonec vytvořila referenční rámec sociálních sítí, kde její přívrženci zaujali místa cenzorů. Získala také nezpochybnitelnou moc uvnitř Demokratické strany, která získala kontrolu nad celými Spojenými státy. Odtud se prostřednictvím řady mezinárodních vazeb, které si Amerika vytvořila v poválečném období, snaží (a většinou úspěšně) ovládnout veřejné mínění všech západních ­demokracií.

Tato ideologie dosud nemá žádný oficiální název. Je dědičkou těch, které Demokratická strana kdysi označovala jako své „levičáky“, ale liší se od nich suverénním opovrhováním jakoukoli diskusí, cenzurováním a akty násilí. Prosazují ji dvě velice dobře zorganizované skupiny, Black Lives Matter a Antifa, avšak názvem jedné z těchto bojůvek nelze označit celé hnutí. Zakladatelé Black Lives Matter o sobě na svých internetových sítích hovoří jako o „marxistech“, ale jde o zjevný omyl nebo spíš o lest. Přísně vzato, nová ideologie nepřiznává třídnímu boji žádný význam. Nutkavě a obsedantně se zajímá o rasu a pohlavní identitu – občas také vystupuje na obranu těl vybočujících z normy, tedy obézních nebo handicapovaných osob. Horizont jejího usilování netvoří společnost, kterou je třeba vybudovat, duše, kterou je třeba zachránit, nebo lid, který je třeba vést: chce pouze každého přimět ke kontemplaci vlastního těla, z něhož se stala otupující totalita jejího světa.

Tato ideologie ještě nemá žádný oficiální název, přesto však již stačila zabíjet. V řadě amerických měst převzala kontrolu nad celými čtvrtěmi a nastolila v nich vládu permanentního násilí spojenou s rabováním obchodů, napadáním představitelů veřejné moci, podpalováním soudních budov a policejních stanic. Více než dvacet jejích odpůrců bylo zavražděno, protože měli odvahu postavit se proti novému totalitarismu. Kromě těchto přímých obětí vyvolal chaos provázející převzetí moci těmito rudými gardami i mimořádně prudký nárůst kriminality, takže by bez přehánění bylo namístě počítat oběti ne na desítky, ale na tisíce.

Francouzské kořeny vigilantismu

Jelikož je velice těžké si představit, že věnujeme článek určité ideologii bez toho, že jsme ji výslovně pojmenovali, bude nepochybně nejlépe, když odkážeme na slovo, které v americké politické diskusi umožňuje bezprostřední identifikaci jejích stoupenců. Oním slovem používaným jak zavilými stoupenci, tak odpůrci je woke: ne ve významu probuzený, ale ve smyslu bdící, bdělý. Woke je ten, kdo za fenomény jako otevřená společnost nebo právní stát, které jen matou, vidí skryté systémové struktury, které udržují v chodu rasový a sexuální útlak a nespravedlnost. Woke je také ten, kdo důsledně sleduje i ten nejmenší výraz tohoto útlaku v každém mluveném i psaném slovu a připojuje se ke smečkám, které vyzývají k nemilosrdnému pronásledování provinilců a které se radují, vidí-li nepřítele vyhnaného ze zaměstnání, zavrženého přáteli a zbaveného práva publikovat své názory. Ze všech zmíněných ohledů lze tento nový totalitarismus označit jako vigilantismus, a to v nejsilnějším smyslu slova, v jakém je tohoto pojmu všeobecně užíváno.

Zrození vigilantismu v prvních letech našeho století na půdě amerických univerzit je výsledkem procesu proběhnuvšího v několik etapách, jehož počátky – jak tomu často bylo v případě rozkladných ideologií dvacátého století – nacházíme ve Francii. Je vzdáleným dědicem postmodernismu, který odmítal požadavky vykonstruovaných diskursů moderní racionality a snažil se odhalit jejich prázdnotu a vedle toho i jejich poddanost mocenským vztahům, které vtiskují společnosti její strukturu. Postmoderní teorii můžeme na základě toho, co říkají Baudrillard, Lyotard, Deleuze, Derrida a Foucault, shrnout do čtyř axiomů.

Postmodernisté v prvé řadě zpochybňují samotnou platnost i těch nejjasnějších a nejvíce strukturujících pojmů myšlení. Neexistuje rozlišení mezi objektivitou a subjektivitou, podle Lyotarda neexistuje rozdíl mezi uměním a vědou, podle Deleuze mezi člověkem, zvířaty a stroji a podle Foucaulta mezi odchylnými formami sexuality ani mezi duševními chorobami a zdravím. Všechny základní intelektuální kategorie se v rukou těchto myslitelů stávají zmatené, nejisté a nepochopitelné.

Dále pak postmoderní myslitelé přiznávají téměř magickou sílu jazyku. Pojmy, které byly dříve chápány jako nástroje porozumění skutečnosti, se v jejich textech stávají čistými „jazykovými hrami“ (Lyotard), jejichž předmětem je kontrola myšlení a jeho prostřednictvím kontrola společnosti. Tato důvěra v nejvyšší moc jazyka vedla u Derridy (Gramatologie a Hlas a fenomén, 1967) až k popření toho, že pojmy odkazují k objektivní skutečnosti existující za slovy. Slova podle postmodernistů odkazují vždy výlučně a pouze k jiným slovům. V důsledku toho záměr mluvčího – jeho vůle dosáhnout skutečnosti – nemá žádný mimořádný význam. V úvahu přicházejí pouze slova; výklad, jaký jim dává ten, který je slyší, se může dokonce prosadit proti výkladu mluvčího. Takže dokonce i v případě, že by vyslovené slovo neobsahovalo žádný rasistický smysl a záměr, k odsouzení jeho autora postačí, že bude vnímáno jako rasistické.

Třetí axiom: rozdílné kultury si jsou navzájem nedostupné. Vzhledem k tomu, že chybí společný jazyk a že neexistuje objektivní skutečnost, která by sloužila jako soudce, se z kultur stávají monády, jež se nemohou mezi sebou dorozumět a vzájemně se posuzovat.

Je tu nicméně jedna skutečnost, pouze jediná, jíž postmodernisté přiznávají existenci: jsou to vztahy síly a ovládání. Foucault se téměř celým svým dílem snaží dokázat, že neodkazují-li slova skutečně k věcem, nejsou-li blázni skutečně nemocní a zločinci skutečně vinní, existují naproti tomu vztahy moci, ovládání a ponižování, které skrytě ovládají celou společnost a představují v ní zastřenou jedinou pravdu. Výjimkou, kterou postmodernisté doplňují svoji metodu pochybování o realitě světa, jsou vztahy dominance, které se pro ně stávají jedinou skutečností. Toto je čtvrtý a poslední axiom postmodernismu.

Tím, že se vztahy dominance staly jediným přípustným strukturujícím schématem myšlení, zůstávají rovněž jediným nástrojem posuzování lidí. Nic potom není pravdivé nebo falešné, ale vše se dělí na ovládající nebo ovládané.

V duchovní krajině postmodernismu, jehož přímým dědicem je dnešní vigilantismus, zcela vymizely z myšlení dvě zásadní kategorie klasického racionalismu: individuum a univerzální. Neexistují žádná individua, neboť každý člověk představuje pouze objekt zmítaný slovy, která jím procházejí a definují jej místem, jaké zaujímá v relacích dominance. A v individuu ani nemůže být cokoli univerzálního, protože s výjimkou vztahů dominance nic reálně neexistuje – ani objektivní skutečnost, ani společné hodnoty, dokonce ani jasné pojmy (žena nebo muž, zdravý nebo nemocný, člověk nebo stroj), o nichž je každý přesvědčen, že jim snadno dokáže rozumět.

Americký vigilantismus vychází z této simultánní destrukce individua a univerzálna, aby zcela uvolnil místo uzavřeným, utěsněným přechodným skupinám, svého druhu kolektivním izolátům, mezi nimiž neexistuje žádná jiná komunikace, pouze to, co vyplývá z jejich místa uvnitř vztahů dominance. Tyto přechodné skupiny – rasy, sexuální identity či tělesné diformity – tvoří jádro vidění světa amerického vigilantismu i jeho totalitárních ambicí.

Zrození vzdělávacího totalitarismu

Postmodernismus sám o sobě není totalitarismem. Spokojuje se s tím, že zpochybňuje zavedený diskurs, snaží se dokázat nesmyslnost způsobů chápání a myšlení – jinými slovy, použijeme-li velice úspěšného pojmu zavedeného Derridou, chce dekonstruovat. Tato metoda může při systematické aplikaci vyústit ve všeobecný skepticismus, sebe­destruktivní a nudný, libující si v paradoxech.

Na amerických univerzitách však postmodernismus v průběhu osmdesátých a devadesátých let prošel radikální mutací. Jeho základní axiomy se skloubily v revoluční program krajní levice, která se poté, co dala vale třídnímu boji, soustředila na projekt zásadního a celkového přetavení společnosti podporou těch, které chápala jako její oběti – černochů, Latinoameričanů, žen, homosexuálů, transsexuálů, handicapovaných. Namísto intelektuální dekonstrukce se postmoderní principy – záměrné zaměňování pojmů, nadřazenost jazyka jako jediného obzoru myšlení, nemožnost komunikace mezi kulturami, metodické hledání vztahů dominance za veškerou sociální realitou atd. – staly nástrojem radikální vůle k destrukci společnosti s cílem ji možná později ve jménu sociální spravedlnosti rekonstruovat.

Tento revoluční cíl se na fakultách realizoval postupným rozvojem programů i celých oborů soustředěných na destrukci tradičních disciplín, v nichž se hledaly stopy zkušeností utiskovaných identit, které byly považovány za jediné směrodatné. Na rozbujelost teorií zaměřených na svržení bílé, maskulinní a heterosexuální dominance ­ovšem nestačí jeden článek, na to by možná nestačila ani celá kniha. Byli jsme například svědky toho, že se objevila „kritická teorie rasy“, „černé matematiky“, „feminismus těhotných“ nebo „epistemologie skříně“. Jistá obecná teorie, označená jako „teorie intersekcionality“, se ve snaze propojit mezi sebou ony různé formy útisku pokouší sdružit resentimenty a vize světa všech ovládaných a poskytnout každému z nich identitu vymezenou jeho místem v intersekci různých skupin, ovládaných nebo ovládajících, do kterých patří.

Společnou charakteristickou vlastností těchto úvah je z epistemologického hlediska to, že všechny zaujímají zavile nepřátelský postoj vůči jakékoli snaze o obecný rozumový výklad, který by umožnil vytvořit spojení mezi skupinami a jednotlivci. Naděje na utvoření prostoru pro shodu v racionální diskusi je však zcela iluzorní, neboť zkušenost kterékoli skupiny nelze axiomaticky redukovat na zkušenost jiných skupin. Odvolává-li se někdo na logické myšlení nebo na vědecké uvažování, jde v očích probuzených a bdělých příslušníků univerzit jen o masku, která má zakrýt vztahy rasové nebo sexuální dominance. Ty jsou samou svou podstatou poskvrněny útlakem, který proniká všemi rovinami existence.

Přímým důsledkem tohoto epistemologického přístupu je, že americké univerzity v zásadě přestaly být místem pro racionální diskusi. Stala se z nich střediska autoritářské indoktrinace teoriemi, které studenti musejí pod hrozbou univerzitních nebo sociálních sankcí bez diskuse přijmout.

K tomuto autoritarismu se připojují psychologické důsledky vize světa, v němž předpokládaní utiskovatelé – běloši, muži, heterosexuálové, majitelé zdravých těl – jsou se vší vážností prezentováni jako skrytý zdroj všech zel ve společnosti, jako zásadní skvrna, kterou je potřeba odstranit.

Stalo se běžnou praxí vyžadovat po bílých studentech, mužích nebo heterosexuálech, aby se veřejně přiznali k účasti na intersekcionálním systému dominance a ke svému nevyhladitelnému rasismu. Nezáleží na tom, že nezažívají žádné podobné pocity, nebo na tom, že v jejich případě chudoba nebo nešťastné události v rodině způsobily, že objektivně prožívají mnohem tvrdší život než jejich barevní kolegové nebo příslušnice opačného po­hlaví. Žádná okolnost je nedispenzuje od veřejného přiznání k útisku, který nikdy nepraktikovali, nebo k předsudkům, které nikdy nepociťovali. Provinili se všemi zly společnosti už samotnou svou existencí, a nemají dokonce ani právo naslouchat svému vlastnímu svědomí, které je shledává nevinnými. V podstatě jde o jeden ze základních principů vigilantismu – ani ty nejjasnější pojmy nejsou nic víc než slova a jakkoli očividné vědomí je klamné. Reálně existují pouze vztahy dominance, a to nezávisle na tom, dokážeme-li je nahlédnout či nikoli.

Tato pokořující sebekritika vynalezená na univerzitách se rozšířila také do škol, kde je vyžadována nejen od adolescentů, ale i od malých dětí, které se snadno nechají učiteli okouzlit, ale také traumatizovat. Jsme svědky toho, jak v USA každodenně povstávají kvůli barvě pleti jedni proti druhým. Je zakázáno – a trestáno – připomínat jim naše společné lidství a svobodnou individualitu každého člověka. Je závazné veřejně vyznávat vymyšlená provinění a hanbu za vlastní existenci jako na středověkém pranýři.

Prvními příznaky totalitárního odchýlení americké levice pod vlivem ideologie bdělosti bylo vypuzení racionální diskuse z míst, v nichž se vyučuje. Byla nahrazena autoritářským vštěpováním nezpochybnitelného dogmatu, rozdělováním a ponižováním studentů. Mnozí z nás tehdy doufali, že dynamika americké společnosti a ekonomiky občany znovu přivede k rozumu vzhledem k létům vzdělávání, která mají za sebou. Bohužel se tak nestalo. Situace v celé společnosti se velice vážně zhoršila v průběhu jediného roku. Vigilantismus vyrazil z univerzitní půdy, vytvořil si ozbrojené milice a vládní vazby, uhnízdil se v politickém aparátu, v náboženských společnostech, v podnicích a prakticky v celém každodenním životě Američanů.

Protesty hnutí Black Lives Matter v Minneapolis, červenec 2016. Foto:…

Impuls, který ovládne celou společnost

Klíčovým momentem při nákaze celé americké společnosti vigilantismem bylo na jaře roku 2020 rozpoutání násilných střetů ve zhruba dvou tisících amerických měst – téměř ve všech vládne Demokratická strana. Záminkou k těmto srážkám byla smrt delikventa a narkomana George Floyda. Přesné příčiny jeho smrti jsou v tuto chvíli ještě předmětem vyšetřování, ale okamžitě se začala šířit verze, podle níž se Floyd stal obětí rasistického násilí bílého policisty. Dvě vigilantní milice působící v celé zemi – Black Lives Matter a Antifa – povzbuzené a finančně podporované částí demokratů, kteří v nepokojích viděli šanci, jak získat body do prezidentských voleb, zahájily koordinované operace teroru a drancování. Rozdíl mezi těmito dvěma milicemi není ideologický, ale etnický: BLM zahrnují většinou černé aktivisty, nicméně bílá složka Antify je homogennější než členská základna Republikánské strany v Severní Dakotě.

Všechny srážky vyvolané těmito milicemi charakterizuje stejné totalitární násilí, které otřásalo Evropou ve dvacátých a třicátých letech minulého století. Milice napadají rovnou pořádkové síly, které se, jsou-li podřízeny demokratickým primátorům, stahují a odmítají bránit občany. Obchody, které patří příslušníkům rasových skupin považovaných za ztělesnění všeho zla – bělochům a Asiatům –, jsou drancovány a podpalovány, aniž by policie zasáhla. Představitelé nových provinilých ras jsou namátkově vybíráni v ulicích a nuceni se ponížit a pokleknout nebo padnout na tvář před rasami vyššími. Stavby symbolizující veřejnou moc – soudy, sídla hraniční policie – jsou předmětem opakovaných útoků.

Celé čtvrti vyhlašují svou nezávislost a odmítají dodržovat americké zákony. Ty, které nastolují místo nich, jsou otevřeně rasistické (místa vyčleněná pro etnické skupiny), zlotřilé (různé trafiky finančně zajišťující nové představitele moci) a krutě násilnické. Za dupotu holínek vigilantů zažila americká města v roce 2020 nejvyšší počet vražd ve svých dějinách. V porovnání s rokem 2019 vzrostl počet zavražděných v průměru o 36,7 %, ve velkých městech o 57 %. Nárůst byl nejvyšší ve městech, kde se vigilantské milice mohly pochlubit nejhojnější účastí. Během více než jednoho roku to bylo o 95 % v Milwaukee, 72 % v Minneapolis, 55 % v Chicagu, 51 % v Portlandu, 39 % v New Yorku.

Tyto jevy se samozřejmě omezují na určitá území. V jiných částech Spojených států – v zásadě v těch, které jsou v rukou Republikánské strany – je stále možné žít, jako kdyby se nic takového nedělo. A přece je to právě Amerika jako celek, jejíž charakter se mění pod nátlakem wokes, prozřevších a bdělých. Těchto násilností nebyl zcela ušetřen ani jeden ze států USA.

Milice vytvořily atmosféru zastrašování a strachu, která má následně vliv na politická rozhodnutí ve všech oblastech, obzvlášť ve správě. Biden s okamžitou platností začlenil program bdělosti do své vnitřní politiky. Počátkem února 2021, necelé dva měsíce po svém nástupu do funkce, oznámil plán podpory malých podniků, který je vyloženě určen pro černé, latinskoamerické nebo jiné příslušníky etnických menšin. Vládní plán oživení ekonomiky přidělil pět miliard dolarů, což je polovina fondů určených pro zemědělství, černým farmářům, kteří představují 1,4 % obyvatelstva živícího se zemědělstvím. Záměrné rozdělení americké společnosti na rasové skupiny demokraté hrdě oznamují ve sdělovacích prostředcích. K tomuto zjevnému návratu státní rasové diskriminace se připojuje vývoj obecných mravů, směřující v dobré tradici totalitních společností k zákazu jakékoli diskuse a k trestání nezávislého projevu ztrátou zaměstnání a vyloučením osob porušujících stanovená pravidla ze sociálních sítí. V tom, co se dnes obvykle nazývá „kultura rušení“ (cancel culture), představují sociální sítě místo bdělého dozorování.

Ti, kdo se neshodují se závaznou doktrínou (a například tvrdí, že je nespravedlivé dopustit, aby se transsexuální sportovci, kteří jsou biologicky muži, účastnili závodů žen, které jsou předem geneticky znevýhodněny, nebo zpochybňují rozumnost změny pohlaví u nezletilých, kteří dosud nejsou dostatečně vyzrálí), jsou okamžitě napadáni. Celá armáda hájící jedinou správnou linii žádá u zaměstnavatelů jejich hlavu, po pravověrných vyžaduje, aby s těmito heretiky přerušili veškeré styky, a snaží se, často úspěšně, zajistit utajení podezřelých údajů. V zemi čarodějnic ze Salemu, lynče a mccarthismu ovládla fascinace masivním ničením nevinných lidských bytostí opět celé skupiny fanatiků posedlých mocí, trestáním a sociálními čistkami.

Je otázkou, zda toto nové vzedmutí totalitních popudů půjde zastavit dříve, než pohltí celou Ameriku stejným způsobem, jakým oba totalitarismy dvacátého století pohltily velký počet civilizovaných evropských zemí. Odpověď na tuto otázku bude záviset na tom, jaký postoj vůči vigilantům zaujme většina, která jejich ideologii nesdílí.

Postavit se na odpor

První etapa definování taktiky boje proti totalitarismu vigilantů spočívá ve správném pochopení povahy tohoto nového nepřítele svobod, stanovení společných bodů s jeho dosavadními předchůdci z minulého století, ale rovněž stanovení toho, čím se od nich liší.

Pokud jde o ideologii, jsou společné body amerického vigilantismu s fašismem a komunismem dvacátého století nepřehlédnutelné. Stejně jako nacisté ve své době jsou wokes posedlí rasovým výkladem světa a jsou přesvědčeni, že jedna rasa (v jejich případě bílí) je postižena vnitřní a nepřekonatelnou vadou, jež ji přivedla k útisku jiných skupin, který způsobil všechna neštěstí a nespravedlnosti. Stejně jako fašisté modlářsky zbožňují osvobozující násilí, které má učinit konec útisku minulosti. Stejně jako komunisté vypracovali sofistikovanou rétoriku popírající nejbezprostřednější smyslovou zřejmost. Každou námitku vnímají jako výraz falešného vědomí: dokonce i ti zdánlivě protirasističtí běloši jsou líčeni jako rasisté, a tedy zcela stejným způsobem, jakým byl i ten nejpokrokovější příslušník buržoazie chápán jako někdo, kdo je odpovědný za utlačování dělnické třídy. Vigilanti stejně jako komunisté spustili promyšlený program dobytí moci postupnou infiltrací institucí.

Z čistě rozumového hlediska se proto musí odmítání nových totalitarismů inspirovat odmítnutími, s nimiž liberálové vystoupili proti blízkým příbuzným vigilantů z minulého století. Především je třeba neúnavně odhalovat naprostou nesmyslnost celé jejich teorie. Jde o zcela jednoduchý, snadno pozorovatelný fakt, že běloši v Americe netráví svůj čas zakonspirovaným vymýšlením, jak lépe utiskovat ostatní skupiny – stejně jako Židé nevymýšleli, jak zruinovat Německo, a stejně jako buržoové nevymýšleli, jak si přivlastnit bohatství vytvořené dělníky. Takové názory lze vážně zastávat pouze tehdy, odmítneme-li vzít v úvahu reálné fungování společnosti a ekonomiky. Nejlepším způsobem, jak se od nich oprostit, je tudíž vybavit se rozumovými nástroji, které nám umožní lépe pochopit složitost reálného světa: vědeckou metodou, zkoumáním historie a věd, literární a uměleckou kulturou.

K tomuto obecnému uvažování o složitosti světa se připojuje základní zkušenost, která může sama o sobě rozbít všechny totalitní konstrukce: základní a podstatná podobnost lidské zkušenosti všech skupin, které se totalitáři snaží postavit proti sobě. Tytéž úzkosti a naděje, táž nepevnost a nevědomost – a týž smutný konec přece sdílejí bílí stejně jako černí, a stejně tomu bylo i pokud šlo o buržoazii a dělníky nebo o Židy a Němce. Všechny tyto příležitosti k odhalování našeho společného lidského údělu představují malá vítězství nad totalitními sklony.

I když má vigilantismus svými teoretickými základy blízko k předešlým totalitarismům, přece jen mezi nimi existuje jeden podstatný rozdíl, pokud jde o charakter a zkušenost jejich stoupenců. Fašistické a komunistické skupiny tvořili tvrdí lidé vyrůstající v autoritativních rodinách, často postižení světovou válkou. Byli disciplinovaní, dokázali čelit tlaku a byli ochotni přinášet v boji za svou věc velké osobní oběti. K tomu, aby mohli být poraženi, neexistovala jiná reálná alternativa než drtivá vojenská převaha.

Armádu wokes naopak tvoří zhýčkané a nikdy trestané děti, které nebyly nikdy nuceny čelit reál­ným obtížím a snažily se především uchovat si právo tyranizovat své okolí, jež jim bylo liberálně přiznáno v jejich dětství. Nejlepší službou, kterou jim lze stejně jako všem příliš rozmazleným dětem poskytnout, a to dokonce i poté, co se staly učiteli, studenty nebo aktivisty, je jejich důsledná konfrontace s tvrdostí světa a pevné rozhodnutí v ničem neustupovat jejich rozmarům.

Dožadují-li se kácení soch a přepisování dějin nebo odmítnutí vědecké metody, je třeba jim dát najevo, že naší odpovědí je ne a že o něčem takovém nelze vyjednávat. Prohlašují-li různé nesmysly (například „není možné soudit jiné kultury“ nebo „nejasný pojem, který patrně odhaluje nevědomý předsudek, představuje dostatečný důvod k tomu, aby někdo přišel o zaměstnání“), je třeba výslovně a jednoznačně říci, že podobné výroky postrádají jakýkoli smysl a nikam nevedou. Vyslovují-li ve snaze dosáhnout svých cílů nepodložená obvinění, například z rasismu či z něčeho jiného, je nutné jim odpovědět, že pomluvy a křivá obvinění nebudou brány v úvahu. Hlásají-li zjevné nepravdy, je třeba je odhalovat a vést je k odpovědnosti. ­Hovoří-li, aniž mají vůli kohokoli vyslechnout, rozhovor s nimi je třeba přerušit. Když se jako americké milice uchylují k násilí, musí na ně dopadnout veškerá tíha zákona. A pokaždé, je-li to jen trochu možné, je třeba proti nim vystoupit s ironií nebo odzbrojujícím humorem, proti čemuž budou vyznavači ideologie, kteří se berou příliš vážně, zcela bezbranní.

Žádná společnost v dějinách nikdy nic nezískala tím, že učinila byť nejmenší ústupky těm, kdo si přáli tyranii. Tváří v tvář zatvrzelým stoupencům totalitarismů ve dvacátém století musela obrana svobody nevyhnutelně přijmout podobu ozbrojené konfrontace. Tváří v tvář totalitarismu nedospělému, adolescentnímu, který přichází po nich, by měla stačit kombinace příležitostné policejní operace s pedagogickou rozhodností bez ústupků. Je třeba, aby se našlo dostatečné množství obránců svobody, kteří budou ochotni podávat o tom důkazy.

Commentaire č. 174, léto 2021, s. 271–277.

/ Z francouzštiny přeložil Josef Mlejnek. /