Znám zemi, jejíž pas teď vlastním
Rozhovor s Andrejem Sharym

 V minulém roce měli čtenáři Kontextů možnost seznámit se v rozhovoru věnovaném 70. výročí zahájení ruského vysílání Svobodné Evropy s výkonným regionálním ředitelem vysílání Rádia Svoboda pro Rusko, novinářem ­Andrejem Sharym. Tenkrát mě vůbec nenapadlo, že člověk, který vede tak obrovský mediální kolos, by mohl být ve volném čase ještě spisovatelem. A to významným. Andrej Shary má na svém kontě jako autor či spoluautor patnáct publikací o historii Balkánu a zemí střední Evropy. Jeho poslední kniha vyšla v Rusku těsně před Putinovou válkou. Jmenuje se Český čas a je o naší zemi. Objemné dílo nabité faktografií jsem si přečetla s chutí. Vyprovokovalo mě nejen k úvahám o tom, že Andrej Shary musí mít nějaký záložní zdroj lidské energie – (jinak si neumím vysvětlit, jak jedna osoba dokáže zároveň bádat, psát a být vrcholovým mediálním manažerem), – ale také k zamyšlení, jak se člověku s ruskými kořeny dnes u nás žije. Proto jsem se na počátku září sešla s Andrejem Sharym k následujícímu rozhovoru. 

Ivana Ryčlová: Andreji, můžeš mi prosím prozradit, odkud tak vytížený člověk, jako jsi ty, bere čas a energii na psaní knih? 

Andrej Shary: Je to otázka organizace času. Vždycky pro mě bylo důležité mít něco nesouvisejícího s hlavní prací, kterou dělám osm, deset, někdy dvanáct hodin denně. Snažím se mít pořád vlastní tvůrčí kolej, po které jedu už skoro pětadvacet let. To znamená, že se snažím najít si každý den alespoň patnáct dvacet minut nebo půl hodiny, abych se brzy ráno nebo večer věnoval tvůrčí práci, která je jenom moje. Samozřejmě existují výjimky… Držím se toho, že život má být naplněn prací. Takže jsem si vymyslel jiný druh práce, která je pro mě zároveň odpočinkem. To je první důvod. Druhým důvodem je, že se kolem mě pořád něco zajímavého děje. Základem žurnalistiky je zvědavost. Jsem člověk, který pořád všechno srovnává. Chci lépe rozumět prostředí, ve kterém žiju, zemi, ve které žiju. Všechno to pramení z mé dětské ambice, dětské touhy psát, cestovat a vyprávět o tom. Jako malý moskevský kluk jsem snil o tom, že jednou pojedu do dalekých zemí a budu o tom vyprávět celému světu. Když píšu, vlastně vyprávím. Asi před dvaceti lety mě ohromil film španělského režiséra Pedra Almodóvara Mluv s ní. Je to takové provokativní melodrama, jak už to u Almodóvara bývá. Hlavní postavou byl muž, který psal cestopisy. Dostal peníze, přijel do nějaké země, kterou neznal, třeba do Jordánska, a tři měsíce cestoval, sbíral dojmy. Pak se vrátil, sedl si a napsal průvodce. Takhle bych si to představoval. Tohle bych chtěl dělat. Ale protože svět není ideální a je tu ještě moje hlavní práce, literární tvorba mě neuživí, dělám to tak, jak to dělám. Zároveň chci říct, že jsem svému zaměstnavateli Rádiu Svobodná Evropa/Rádiu Svoboda velmi vděčný. Pro tuto organizaci pracuji již více než třicet let. Díky ní jsem v Praze. Je to pro mě naprosto ideální lokalita, protože odsud můžu cestovat bez velkých nákladů a bez velké fyzické námahy do zemí, které mě nejvíc zajímají. To je střední a jihovýchodní Evropa, Balkán. Mám to kousek. Praha má skvělou polohu uprostřed Evropy. 

IR: Poslední knihu jsi nazval Český čas a věnoval jsi ji zemi, ve které žiješ skoro třicet let. Předtím jsi žil i v jiných zemích. Nějakou dobu v Německu, kde jsi byl na stáži v mnichovské redakci Rádia Svoboda. Potom na Balkáně, kde jsi pracoval jako zpravodaj ruských nezávislých médií v době válek, které vedly k rozpadu Jugoslávie. O těchto zemích jsi taky napsal knihy?

AS: Obecně se zajímám o všechny země, ale snažím se psát jen o tom, o čem si myslím, že to znám dobře. Německo je obrovská země, velká kultura. Je pro mě těžké jí porozumět, německy neumím. V knize Český čas Německo figuruje samozřejmě jako historický protivník Čechů, kultura, která existovala po mnoho staletí vedle té české. Ale nikdy jsem se Německem hlouběji nezabýval. Balkán znám dobře. Žil jsem několik let v Záhřebu. Je to sice už dávno, ale všechno mám stále v živé paměti. Byla to moje první velká cesta do zahraničí, v polovině devadesátých let. I teď tam jezdím docela často. Balkán, všechny bývalé jugoslávské republiky, jsem procestoval velice důkladně. Lépe jsem procestoval jenom Českou republiku. Zvláštní je, a to je vlastně důvod, proč píšu tyhle knihy, že čím víc člověk něco studuje, čím víc o něčem píše, tím víc si uvědomuje, že se nemůže dobrat dna. Ať jde o jakoukoli kulturu, středoevropskou nebo jihoevropskou, není možné najít odpovědi na všechny otázky, o každé můžeš napsat samostatnou knihu. Vždycky mi chybí systematické znalosti. Týká se to i České republiky. K tomu, abych správně pochopil českou kulturu, českou zemi, českou mentalitu, musel bych se tady narodit, chodit do školky, pak do školy, vystudovat vysokou. Protože spousta věcí se formuje v dětství, hodně záleží na školních osnovách, na tom, co nás učí ve škole. Když to člověk studuje až v dospělosti, chytá nějak z povrchu to, co mu přijde zajímavé. A může se stát, že ne všechno ze zdejšího života pochopí správně. Já se o to ale snažím, jak můžu. Asi by se dalo říct, že mě zajímá slovanská kultura jako taková. Rozdíly v přístupu k životu, vzájemné ovlivňování kultur a národů, v politice i ve vnímání světa. Střední a jihovýchodní Evropa je natolik rozmanitá a pestrá, že se v ní dá vrtat donekonečna, což ostatně dělám. Vždycky když dopíšu knihu, většinou už mám v hlavě nápad na další, protože cestou objevím spoustu nových zajímavých témat.

IR: Ovlivňuje způsob tvého psaní to, že jsi vzděláním diplomat?

AS: Ne, nejsem diplomat.

IR: Měla jsem za to, že máš Vysokou diplomatickou školu.

AS: Ne, vystudoval jsem Institut mezinárodních vztahů, dnes je to Univerzita mezinárodních vztahů. Bohužel, teď je to spíš škola Putinovy propagandy. Ale já jsem ji absolvoval v osmdesátých letech. Studovali tam tehdy také českoslovenští studenti. Tenkrát šlo samozřejmě o součást sovětské ideologické mašinérie. Ale žil jsem v Sovětském svazu, jiný svět jsem neznal. A vždycky tam byla Fakulta mezinárodní žurnalistiky, to je ta, kterou jsem vystudoval. Teoreticky jsem mohl pracovat na Ministerstvu zahraničních věcí. Dokonce jsem takovou nabídku dostal, ale odmítl jsem, protože jsem chtěl být žurnalistou.

IR: Zeptám se tedy jinak: Ovlivňuje tě při psaní to, že jsi v sovětském období vystudoval Institut mezinárodních vztahů?

AS: To je zajímavá otázka. Zároveň mi to překáží i pomáhá. Teď chápu, jak bylo mnohé z toho, co jsme studovali před pětatřiceti, skoro čtyřiceti lety na moskevských institutech, zatížené ideologií a falešné. Plusem MGIMO [zkratka Institutu mezinárodních vztahů, pozn. IR] bylo systematické jazykové vzdělávání. Naučil jsem se tam dva jazyky, pochopil metodiku výuky jazyků, a pak pro mě bylo snazší učit se další jazyky. Co se týče diplomacie, mezinárodních vztahů, tam samozřejmě převládala ideologie. Užitečné pro mě byly geografické předměty, kde nám vysvětlovali historii zemí. Sešlo se to tak, že jsem na institutu několik let studoval všechno, co se týkalo Španělska a Latinské Ameriky. Bohužel se mi to k ničemu nehodilo, protože život to zařídil tak, že se zabývám střední a východní Evropou. Pochopitelně je mi líto, že se teď v Rusku všechno vrátilo zpátky a toto vzdělání má zase bezvýhradně ideologický charakter.

IR: Děláme spolu rozhovor pro brněnský časopis. Jednu z kapitol knihy Český čas jsi věnoval pochopitelně také Brnu. Jaký je tvůj vztah k tomuto městu? 

AS: Výjimečný. Neříkám to proto, že děláme rozhovor pro brněnské Kontexty, časopis, kterého si moc vážím, ale proto, že je to pravda. Brno bylo první město za hranicemi Sovětského svazu a Ruska, do kterého jsem vycestoval. Poprvé jsem přijel do zahraničí v dubnu 1988. Bylo mi dvacet dva let, neměl jsem k životu žádné otázky, všechno jsem už věděl. Byl jsem sebejistý a myslel si: teď vám všem ukážu, jak se dělá opravdová žurnalistika. Zažil jsem tu samozřejmě opravdový kulturní šok. Když jsem přiletěl na tehdy malinké letiště ve Slatině, málem jsem omdlel, a to doslova, protože ve stánku tam volně prodávali cigarety Chesterfield. To bylo něco, co se v Moskvě dalo sehnat jenom pod pultem, takže jsem si okamžitě koupil několik kartonů a v jednom kuse kouřil. Brno mě tehdy zasáhlo tím, jak byl život v něm odlišný od mé sovětské zkušenosti. Přijel jsem kvůli nějaké brněnské výstavě, kde byl sovětský pavilon, který jsem zkritizoval. Mimochodem, byla to velice legrační situace. Tehdy tam vystavovali Škodu Favorit. A zároveň osmý model Lady Žiguli. Říkalo se jí dláto, protože měla haubnu podobnou dlátu. Prohrávala nejen v designu, ale i ve všech ostatních parametrech. Škoda Favorit mi tehdy připadala jako vrchol automobilového inženýrství. Ještě dnes, když tohle auto někde vidím, píchne mě u srdce. Tehdy jsem pochopil, že i československý model socialismu se strašně liší od toho, na který jsme byli zvyklí v Sovětském svazu. A pojal jsem vážné podezření, že jsem byl těch dvaadvacet let, po které jsem neopustil Sovětský svaz, klamán.

IR: Jak dlouho ti trvalo, než jsi prozřel, než jsi pochopil, že sovětský systém je založený na lži?

AS: Musím říct, že mi trvalo ještě několik cest, než jsem si uvědomil, že mi systematicky lhali. Úplně se mi otevřely oči až o několik let později. V Rumunsku jsem byl téměř svědkem pádu Ceaușescovy diktatury. A to, jak Rumunsko žilo, to chudé, ubohé Rumunsko, ve mně vyvolalo zásadní ideologickou změnu. Přestal jsem si dělat o socialismu jakékoli iluze. 

IR: Když jsi Brno navštívil poprvé, psal se rok 1988. Jak se k tobě lidé chovali? 

AS: Bylo to v době, kdy perestrojka běžela na plné obrátky, Sovětský svaz byl před Československem. U vás vládli ještě Husák s Jakešem. Byl jsem mladý ruský kluk, všechno mě zajímalo, byl jsem otevřený všemu a všem. Bylo příjemné, že mě lidé takto brali, že se mnou jednali jako s někým, kdo reprezentuje zemi, se kterou je spojena naděje na změnu. Všichni teď víme, jak tato naděje dopadla, a člověk s ruskou výchovou a ruskou krví se nemá čím chlubit. Nicméně Brno pro mě bylo koncem osmdesátých let nezapomenutelným zážitkem. 

IR: A dnes? Jak ho vnímáš po těch dlouhých letech, co žiješ v Praze? 

AS: Nyní, téměř po třiceti letech, se mi Brno zdá nedoceněné. Nevím, jak se na to dívají Češi, ale z pohledu Rusa, který žije v Praze už třicet let, vnímám velmi silný pragocentrismus. Je jasné, že Brno nemůže Praze konkurovat, už jenom proto, že je čtyřikrát menší, a málokterý cizinec, který tady žije, se snaží pochopit tajemství Brna, protože Brno se nám zdá v porovnání s Prahou nezajímavé. Já jsem měl stejný přístup, když jsem přijel do Čech a usadil se v Praze. Ale postupem času jsem Brno nesčetněkrát navštívil, poznal jsem jednotlivé městské části a myslím, že na cizince znám historii města docela dobře. Baví mě pátrat a snažit se pochopit, jak se Češi liší od Moravanů, jak se liší moravské nářečí od obecné češtiny. Jsem strašně pyšný na to, že místo „tramvaj“ říkám „šalina“… 

IR: Nedávno jsi mi vyprávěl, že jsi objel spoustu míst v Čechách na kole…

AS: Jednou jsem přijel do Brna na tři dny s kolem, protože jsem se chtěl podívat do Slavkova, objet si ho na kole. Psal jsem kapitolu o Austerlitzu. Velmi mě to zajímalo, protože v ruském povědomí je toto místo hodně spojené s Tolstým, s Vojnou a mírem, s knížetem Andrejem Bolkonským, který tam ležel raněný pod širým nebem. Tento příběh, slunce nad Austerlitzem, zná každý vzdělaný Rus. Když už jsem byl na kole, objel jsem si na něm také Brno. Mimochodem, když před deseti lety, po roce 2014, po anexi Krymu, začala vlna emigrace z Ruska do České republiky, začali sem přijíždět lidé, kteří neměli nutně vztah k politice, prostě hledali místo, kde by mohli žít. A mnozí moji známí nebo přátelé mých známých si vybrali místo Prahy Brno. Hlavně proto, že v Brně se rozvíjí IT průmysl. V té době rádi zaměstnávali Rusy, protože to byli lidé s dobrým vzděláním, rychle se učili jazyk, snadno se adaptovali. A všichni, se kterými jsem byl později v kontaktu, si Brno chválili, objevili jeho kouzlo. Je to velmi dobrý formát města. Je dost velké na to, aby bylo samo o sobě metropolí. Je to centrum významného historického moravského společenství. Pocitově působí jako velkoměsto, ale zároveň z člověka nevysaje všechnu energii jako Moskva nebo, dejme tomu, Praha, která je samozřejmě mnohem rušnější než Brno.

IR: Největším zážitkem z tvé knihy pro mě byla kapitola o Ostravě. Vidět ji jako Süskindův parfémář, skrze její specifické, ne vždy zrovna vábné vůně, ale popsat ji zároveň tak láskyplně… To může mít pouze jeden důvod: ty to město máš rád. Nebo se mýlím? 

AS: Je to psáno, jak se říká, upřímně. Reputace černého srdce České republiky, města uhlí a oceli, není právě nejlepší. Když jsem byl v Ostravě poprvé, to bylo koncem devadesátých let, samozřejmě vypadala mnohem hůř než teď. Zřejmě jsem instinktivně bojoval s tím negativním pocitem, protože obecně se mi o čemkoli nechce psát špatně. Kritizuji nebo se snažím přiblížit problémy, se kterými se země potýká. Ale není to tak, že bych sem přijel a tvářil se, že všemu rozumím, že jsem přijel odněkud, kde je všechno ideální. Tomu se snažím vyhýbat. Myslím, že síla Ostravy spočívá v tom, že se jí podařilo obnovit město. A město zdevastované průmyslem, jak v dobách Rakouska-Uherska, tak v období socialismu, se pomalu mění v kvetoucí zahradu. Ostrava je pro mě také velice zajímavým příkladem přechodu z jedné éry do druhé. Myslím, že jde o velice kompetentní využití její historické zkušenosti, protože třeba Vítkovický areál je věc, která určitě stojí za vidění. 

IR: Přiznám se, že ve Vítkovickém areálu jsem nikdy nebyla.

AS: Je to něco neskutečného! Obrovské množství rezavého železa a vystoupáš až nahoru k té nejvyšší vysoké peci a tam si dáš kafe nebo panáka, kterému se říká hornická vlajka. Je to docela zážitek. S tím tam umějí pracovat. A když jdeš na radnici podívat se na město, vyfotit si ho z věže, tak si tam můžeš koupit čokoládu, černou ostravskou čokoládu. Tahle ironie a schopnost dělat si ze sebe legraci se mi na Češích hodně líbí. Město je na své historické dědictví hrdé, snaží se ho nějak zachovat a zároveň zlepšovat obyvatelům život. A ještě jedna věc mě na Ostravě zaujala, a sice poměrně velké socialistické dědictví, jak co do architektury, tak i pozůstatků urputných bojů na konci druhé světové války. Je tam spousta pomníků sovětským vojákům, společné hroby a taky tank. V souvislosti se všemi těmi nesmírně nepříjemnými, tragickými událostmi, které Evropě přinesla ruská invaze na Ukrajinu, jsem zvědavý, jak se tento dialog bude vyvíjet, co se s tím bude dál dít.

IR: Prezentace knihy Český čas proběhla 21. srpna, na výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Byla to náhoda, nebo jsi tím chtěl vyslat vzkaz, že v Česku žije spousta Rusů, co nejsou „Rusáci“, kteří se zajímají o naši zemi, a hodně o ní vědí? My o vás víme hodně, ale vy o nás víte málo – byla za tím nějaká taková myšlenka?

AS: Ta situace byla trochu složitější. Křest knihy byl několikrát odložen, z různých důvodů. A vyvinulo se to tak, že to pak vycházelo na 20. nebo 21. srpna. Když už to tak všechno dopadlo, nejdřív jsem souhlasil. Dohodli jsme se, ale pak jsem začal mít pochybnosti. Říkal jsem si, že možná není právě etické nebo správné, aby ruský Čech organizoval prezentaci knihy v ruštině. Pak jsem si řekl, že nemám proč se za svoji práci stydět, jenom se ji pokusím představit přesně tak, jak říkáš. Nebyla náhoda, že jsem několikrát zmiňoval sovětskou invazi, ale nemluvil jsem o ní podrobně. Každopádně si myslím, že máš pravdu a zároveň se mýlíš.

IR: V čem se mýlím? 

AS: Ti, co se sešli na křtu Českého času, samozřejmě nebyli Češi, ale Rusové. A je tady zajímavá věc. My přesně nevíme, kolik Rusů žije v České republice. Říká se, že Rusů registrovaných na cizinecké policii je kolem třiceti tisíc. Ale já mám teď český pas, už jsem registrován na ministerstvu vnitra, přitom zůstávám Rusem. Nikdo se mě nikdy nebude ptát, nikdy nebudu při sčítání obyvatel muset psát, pokud nebudu chtít, že jsem původem Rus. Myslím, že takových lidí je hodně. Myslím, že etnických Rusů je v České republice několik desítek tisíc, hodně přes padesát šedesát tisíc. To je docela významná národnostní menšina. Zvlášť teď sem přicházejí lidé, kterým to myslí, kteří mají hlavu na krku. Jsou v poměrně složité situaci, protože je tady obrovská ukrajinská diaspora, v české společnosti se o tom hodně debatuje. Pro lidi, kteří mají svědomí, není kolektivní odpovědnost Rusů za to, co dělá Putinovo Rusko na Ukrajině, planá otázka. Je to důležitá otázka, každý si na ni musí odpovědět. Myslím, že se mýlíš v tom, když se ti zdá, že o nás Češi nevědí. Češi o Rusech vědí.

IR: Myslela jsem to trochu radikálněji. Vím o lidech, kteří například po únoru 2022 vyházeli z knihovny všechny ruské knihy. Podobně jako to udělali někteří v roce 1968. Ale v žádném případě to nechci zobecňovat. Jen by mě zajímal tvůj pocit, jak to vnímáš.

AS: Dívám se na to trochu jinak. Samozřejmě, za téměř třicet let, co tady žiju, jsem slovo „Rusák“ slyšel na svou adresu několikrát. Rád bych dodal, že pokaždé to bylo podle mého názoru naprosto neopodstatněné. Nereaguji na to. Většinou to řekne nějaký opilec, když slyší, že mluvím rusky. Jednou jsem byl na vernisáži výstavy fotografií Dany Kyndrové. [Dokumentární fotografka a kurátorka výstavy fotografií známých i méně známých českých fotografů, zachycujících chvíle po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Pozn. IR.] Nějaká starší paní tam slyšela, že mluvím rusky, tak říkala: „Vy jste nám to sem všechno přinesli…“ a tak dále. Budiž. Nevěnuju tomu pozornost. Počet pozitivních signálů z české společnosti směrem ke mně tisíckrát převýšil to, o čem mluvíš. To je moje osobní zkušenost.

IR: Vraťme se zpátky k tvé knize. Knihu Český čas netvoří jenom tvůj text. Je v ní spousta krásných černobílých i barevných fotografií. Řekla bych, že je jich víc, než bývá obvyklé. Byl v tom nějaký autorský záměr? 

AS: To je samozřejmě důležitá součást koncepce knihy, jeden z důvodů, proč vznikla. Moje žena [Olga Baženova, pozn. IR] je fotografka, a když jsem psal předchozí knihy, které se týkaly Dunaje, Balkánu a Rakouska-Uherska, částečně jsme cestovali společně. Ona pořizovala ilustrační fotografie a často jsme se bavili o tom, že každý z nás se dívá na život jinak. Já vnímám život vždycky jako text a skrze text a ona ho vnímá jako fotografický obraz. Když mě napadlo napsat velkou knihu o České republice a pokusit se rusky mluvícímu čtenáři vysvětlit, jak je tato země uspořádána, jak žijí její obyvatelé, jaká je její historie a proč má tato malá země všechny důvody být hrdá na svou velkou historii, přemýšlel jsem, jak by měla vypadat. Několik knih jsem už napsal, ale říkal jsem si, že to musím vymyslet tak, aby tato byla výjimečná. A právě během našich debat o odlišném vnímání světa nás napadlo, že Olga bude fotit, já psát, ale ponecháme si při tom každý tvůrčí svobodu. 

IR: To je zajímavý přístup. Jak to v praxi probíhalo? 

AS: Často se stávalo, že jsme přijeli do nějakého města, já jsem víceméně vysvětlil, co budu psát, ale Olga si chodila sama a fotila. Výsledkem je tedy kniha s více než třemi sty fotografiemi, z nichž některé jsou barevné, jiné černobílé. A spojili jsme to s další linií, čistě literární. Chtěl jsem ukázat Českou republiku v kontinuitě, ne jako nehybnou hotovou strukturu, ale jako vyvíjející se společnost. A napadlo mě, že bychom mohli udělat jakýsi kalendář jednoho dne. Proto je každé kapitole kromě názvu přidělena jedna hodina dne. Olga přišla s nápadem, že bychom to mohli ilustrovat velkou fotografií českých hodin. Na začátku kapitoly věnované Praze to byl orloj. U Ostravy to byly hodiny na radnici. Hodin je tu hodně. Přál jsem si, aby ten text byl 3D, v několika dimenzích najednou, aby v něm byl nějaký myšlenkový koncept spojený s tokem času. Proto je Český čas uspořádaný jako soubor kapitol od půlnoci do půlnoci. Přál jsem si, aby vizuální stránka knihy byla výrazná, proto je v ní hodně Olžiných fotografií. Upřímně řečeno, tuto myšlenku nebylo možné dotáhnout do konce. Technické možnosti moskevského nakladatelství nám to nedovolily. Ale to jsme si uvědomili až ke konci práce na knize. Teď už třeba víme, že všechny ilustrace měly být vertikální, ale fotografové neradi pracují s vertikálními fotografiemi, protože potřebují panorama. Pro tenhle formát by bylo lepší album. Album je ale jiný typ publikace, bylo by v něm méně textu, a to se mi nelíbilo. Ale pokus představit Českou republiku ve dvou rovinách najednou, textové i fotografické, se podařil a jsem na to hodně hrdý.

IR: Jak píšeš v závěru Českého času, abyste mohli o zemi podat důkladnou výpověď, objeli jste, myslím ty a tvá žena Olga, s fotoaparátem a zápisníkem sto českých měst a padesát vísek. Odhlédnu-li od toho, že na základě těchto cest vznikla textově i obrazově bohatá kniha, co tyto cesty přinesly vám? Dozvěděli jste se o Česku a o lidech, kteří tu žijí, něco, co jste do té doby netušili? 

AS: To je taková řečnická figura: sto měst, padesát vesnic. Těch měst bylo ve skutečnosti asi sto dvacet a vesnic bylo také mnohem víc. Mohu říci, že celkově mě práce na knize, ty tři roky, co jsme cestovali po České republice, hodně obohatila, jak lidsky, tak po tvůrčí stránce. Ale především: země se mi úplně jinak otevřela. Souběžně s tím jsem se věnoval své profesi a odehrávaly se nepříjemné politické události. Dlouho jsem se snažil udržet si ruský pas, protože mi připadalo, že bych se neměl vzdávat své země. Já jsem Rus, ne ti v Kremlu. Ale ke konci práce na knize bylo jasné, že nemám jinou možnost. Požádal jsem proto Českou republiku o udělení občanství, které jsem bez problémů dostal. A ukázalo se, že jako nového českého občana mě tato kniha připravila docela dobře. Znám zemi, jejíž pas teď vlastním. Dále jsem zjistil, že Česká republika je úžasně rozmanitá, co se týče krajiny a nekonečného množství různých maličkostí. Pro pozorné oko je život v Liberci jiný než třeba ve Zlíně nebo v Mikulově. Zdá se mi, že na Moravě je víc regionální rozmanitosti, kulturních zvláštností v každé obci, že tam lidé víc přemýšlejí o tom, jak se liší od ostatních. Je důležité, aby se člověk snažil pochopit, v čem je jiný než ostatní, proč není jako všichni. Protože pokud je člověk stejný jako všichni ostatní, končí to nekonečnými zástupy vojáků. Tam jsou všichni jeden jako druhý. 

IR: Během čtení Českého času jsem pochopila, že jsi skvělý reportér. Tvůj novinářský styl je v knize hodně cítit. Nechápu, jak jsi v tom svižném tempu dokázal nasytit text tak bohatou faktografií a zároveň své cesty českou krajinou aluzemi propojit s literaturou od Ladislava Klímy přes Pasternaka a Süskinda až k Václavu Havlovi. Zaujalo mě, že máš několik kapitol uvedeno citátem z některého díla Karla Čapka. Máš k Čapkovi osobní vztah? Je ti blízký třeba proto, že psal cestopisy, z nichž se člověk, podobně jako z tvé knihy, dozvídá o jiných zemích?

AS: Ne tak docela. Ale neexistují náhody, které se nedají vysvětlit. Mám Čapkovy sebrané spisy v ruštině, četl jsem je poměrně nedávno a uvědomil jsem si některé věci. Mám k němu velkou úctu. Vysvětlím proč. Především je to člověk s úžasným smyslem pro humor a rady, jak udělat ze země, v níž žije, kvetoucí zahradu, jsou do značné míry to, o čem jsem už mluvil. Čapek se mi líbí jako člověk, který hledal svou tvůrčí a politickou identitu. Byl levicově orientovaný.* I mně je blízké spíš levicové než pravicové vnímání života. Pocit, že bohatí by měli být solidární s chudými a že společnost je zodpovědná za každého svého člena. Považuji ho za jednu z největších postav české literatury a kultury 20. století. V ruském povědomí je bohužel spojován s tím, že za sovětské éry byl povolený, na rozdíl od Kundery jsme ho mohli číst. 

IR: V sovětském i postsovětském období v Rusku existovala, a myslím, že stále existuje, Společnost Karla Čapka. Čapek byl zahrnován úctou jako jeden z klasiků české literatury 20. století. 

AS: Chtěl jsem říct, že Čapek byl jedním z těch spisovatelů, kteří u nás byli považováni za komunisty, což vůbec není pravda. Byl na jednom řádku s Fučíkem, oddělený pouze čárkou. Za Sovětského svazu byly v ruském překladu vydány jeho sebrané spisy, bylo to sedm nebo osm svazků. O jeho osudu teď hodně přemýšlím. Začal jsem před nedávnem psát novou knihu. Nazval jsem ji prozatím České milostné příběhy. Jsou to velké eseje o různých postavách české historie a kultury, v nichž se snažím pochopit jejich osobní život. Ale právě on žil spořádaně. Měl, jak se říká, jednu ženu na celý život. Přemýšlím o tom, jestli nenapsat kapitolu o Čapkovi, protože bych ho chtěl pochopit jako člověka. 

IR: Hrozně mě bavilo objevovat v textu Českého času významové vrstvy, protože jsi to nepsal stylem: „cestoval jsem po České republice, tak a tak to tam vypadá a tohle jsem se při tom dozvěděl…“

AS: Musím říct, že intertextová rovina pro mě byla důležitá. Tak si představuju správnou strukturu knihy. Chci, aby měla několik rovin najednou. Kolegové mě dost často v dobrém kritizují za to, že mé texty jsou příliš hutné, že uvádím mnohem více faktů, než je nutné, špatně se to čte a tak dále. Já tu kritiku respektuji, snažím se psát jednoduše, snažím se psát tak, aby to bylo zajímavé i pro nepřipraveného čtenáře. Jenomže problém je v tom, že pokud chce člověk maximalizovat své auditorium, a já chci, aby bylo co největší, musí spoustu věcí vysvětlovat. Hlavně pokud píšu takříkajíc pro své bývalé spoluobčany, tedy pro lidi, kteří dnes třeba ani nevědí, kdo je Čapek a kde leží Ostrava. Ten problém tady zkrátka je. Proto je pro mě důležité vždycky uvádět nějakou paralelu s národní, světovou nebo českou literaturou, a nejen s ní. V Českém čase je i dost kinematografie a poměrně hodně odkazů na další kulturní fenomény. A to všechno je propojeno mou generační zkušeností. Je tam hodně míst, kterým rozumí hlavně má generace. 

IR: Žiješ téměř třicet let v Praze, mluvíš česky, ale píšeš rusky pro ruské čtenáře. Pociťuješ na sobě vliv českého prostředí, české kultury, zvyků, nebo jsi zkrátka Rus žijící v Česku?

AS: Myslím, že to druhé. Ale to by musel posoudit někdo zvenčí, jestli jsem se změnil, jestli jsem se čechizoval, nebo ne. Já jsem si nikdy nekladl za cíl stát se Čechem. Mluvím sice bez problémů česky, ale s přízvukem.

IR: Spíš s chorvatským než s ruským.

AS: To je jedno, ale s přízvukem. Musel bych mluvit česky dokonale. Ale jazyk vnímám spíš jako technickou věc. Hlavní je, že můžu komunikovat. Nebo možná nemám pro češtinu ucho. Vždycky jsem chtěl znát několik jazyků, abych lépe rozuměl světu. Dokázal jsem to, ale ve všech jazycích, kterými mluvím, mám přízvuk. Vždycky jsem chtěl žít v cizině, ale trochu jinak než lidé kolem mě. Je to vlastně pozice cizince, přátelského, zvídavého cizince, který chce pochopit, kde žije, ale zároveň není součástí této společnosti, dívá se na ni jak zevnitř, tak trochu zvenčí. Je mi to velmi blízké, myslím, že jsem nikdy neměl snahu být Čechem. Kromě toho je důležitá ještě jedna věc: celá moje rodina, moje žena i rodina mého syna pochází z bývalého Sovětského svazu. Kdybych měl za ženu Češku nebo kdyby si byl můj syn vzal za ženu Češku, možná bych českou historii viděl víc zevnitř. Samozřejmě se snažím od Čechů učit, snažím se českou společnost lépe pochopit a mám k ní velký respekt, i když vidím, že má také nedostatky. Ale uvědomuji si, že nic na světě není dokonalé. Představitelé velkých národů prostě z definice vnímají svět jinak než představitelé národů, které nejsou tak početné. A v tomto ohledu mají k sobě mnohem blíž třeba Rusové a Američané nebo Němci než Češi. 

IR: Žil jsi nějakou dobu mezi Chorvaty, to také není zrovna početný národ. Vidíš paralely spíš tady? 

AS: Chorvati jsou jižní národ. Jsou otevřenější, bezstarostnější a možná velkorysejší než Češi. Navázat přátelství a kontakty tam pro mě bylo jednodušší. Na druhou stranu, pro malé země jako Česko a Chorvatsko je docela problematické propracovat se do evropské smetánky, hrát v evropském životě důležitou roli, pokud není krize nebo nestandardní situace. České republice se to většinou daří. Jan Patočka psal o tom, že české dějiny mají své cykly, že se střídají období, kdy je Česko bezvýznamné, s lepšími časy, kdy má Česko hlas, který je slyšet. Václav Havel dokázal, že český hlas začal být slyšet, a to období trvá. 

IR: V závěru Českého času píšeš, že knihu jsi napsal jako projev vděčnosti zvídavých cizinců „inteligentně uspořádané zemi“, která se tobě a tvé ženě Olze stala druhým domovem. Číst tato slova je pro mě jako pro člověka, který se tady narodil, moc milé. Pevně doufám, že naše země zůstane rozumně uspořádaná i nadále a že vás, cizince, kteří jste si ji zvolili za svůj nový domov, nezklame. Chceš k tomu ještě něco dodat? 

AS: Česká republika se za těch 28 let, co tady žiju, hodně změnila. Hodně se změnila a mění i Praha. A ty změny v různých oblastech pokračují. Probíhá veřejná debata o otevřenosti a uzavřenosti české společnosti. Vzpomínám si na debatu o tom, zda přijmout velké množství uprchlíků ze Sýrie a Blízkého východu. Vzpomínám si, jak mi právníci, se kterými jsem spolupracoval při získávání českého občanství, říkali, abych si nedělal obavy, že Slované jsou v České republice přijímáni dobře. Vidím, s jakou velkorysostí česká společnost přijala obrovskou vlnu ukrajinských uprchlíků. A to není žádná legrace, protože tvoří 5–7 procent obyvatel země. Je to výrazná změna nejen na trhu práce, ale i v sociální struktuře. Vidím, jak se Praha za těch třicet let proměnila v město, kde je dnes pětina obyvatel cizinců. Vidím, jak je pražský svět pestřejší. Vidím, jak se mění Brno, kde třeba postavili nejvyšší budovu v České republice. Vidím, že zde existuje a roste velmi silná univerzita. Vidím, že se v zemi stavějí krásné silnice, že je stále otevřenější světu. Tento pohyb upřímně vítám, protože si myslím, že klíčem k úspěchu, lidskému i národnímu, je otevřenost vůči mezinárodním vlivům při zachování vlastních tradic. Česká republika to umí. Přesvědčil jsem se o tom, když jsem psal Český čas. Moje poznávání České republiky touto knihou nekončí, protože jsem objevil spoustu dalších témat, která mě zajímají. Obávám se, že nebudu žít dost dlouho na to, abych pochopil, jak je tato země uspořádána, abych se seznámil se všemi zvláštnostmi její kultury a života. Doufám, že pokud jde o ruskojazyčnou komunitu jako celek, situace se časem zlepší, i když všechny problémy, kterým česká vláda čelí, jsou pro mě samozřejmě naprosto pochopitelné.

/Rozhovor vznikl ve studiu Rádia Svoboda 5. září 2024./

 

Andrej Shary (1965) je výkonný regionální ředitel vysílání Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda pro Rusko. Spolupracuje s ním od roku 1992, v polovině 90. let působil během válek v bývalé Jugoslávii jako nezávislý terénní reportér pro ruskojazyčná média. Od roku 1996 žije v Praze. Je autorem nebo spoluautorem patnácti knih, z nichž většina je věnována zemím jihovýchodní a střední Evropy (Rakousko-Uhersko: osud císařství; Balkán: periferie impérií; Dunaj: řeka impérií; Český čas aj.). 

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5/2024)