Ztráta sebevědomí elit?
Rozhovor s Tomášem Machulou

Po rozhovorech s Petrem Dvořákem a Petrem Fialou v rámci cyklu o univerzitní kultuře zařazujeme odpovědi docenta Tomáše Machuly, který působí na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, kde v letech 2001–2008 vykonával funkci proděkana a v letech 2008–2016 funkci děkanskou. V letech 2016–2020 byl rektorem Jihočeské univerzity a nyní si užívá zasloužený odpočinek od vysokých funkcí a věnuje se tomu, proč hlavně na univerzitě pracuje, tj. akademické práci badatele a učitele. Věnuje se především filozofické antropologii a etice, v oblasti dějin filozofie pak středověku, zejména dílu Tomáše Akvinského a jeho novověkým pokračovatelům. V současnosti pracuje spolu s dalšími kolegy na novém překladu Teologické sumy, jejíž vydání se připravuje na rok 2025, kdy bude osmisté výročí Tomášova narození.

První univerzity vznikly ve středověku, ale další vznikaly v průběhu raného novověku i moderních dějin. Ostatně, poslední velké zakládání v České republice a v dalších středoevropských zemích proběhlo v devadesátých letech minulého století. Existuje v rámci univerzitních idejí něco kontinuitního, co překonává staletí a na co se mohou univerzity neustále odkazovat?

Myslím, že pokud chceme hledat nějaký minimální společný jmenovatel, bude to „pravda“ a „svoboda“. Cílem univerzit je hledat odpovědi na důležité otázky, což patří do oblasti pravdy, přičemž toto hledání musí respektovat právě onu pravdu zkoumané věci, a nikoli nějaké pragmatické zájmy kohokoli, badatelem počínaje a vládcem konče. Tím nechci podceňovat využitelnost výsledků, ale pouze zdůraznit, že využitelnost a pravdivost musejí jít ruku v ruce, jinak je to pouhé lhaní a zneužívání.

Hledání odpovědi na otázku, jak se věci mají, však na univerzitě není věcí soukromou. Univerzity ne náhodou vznikají v době rozvoje měst a komunitních řeholních řádů s demokratickými prvky řízení. Od počátku k nim patří ona vzájemnost a společenství (prostě universitas) mezi badateli, což se projevuje disputacemi jako jedním z hlavních nástrojů hledání pravdy. Dnešním jazykem jde o kritické zkoumání, vzájemnou diskusi a ověřování výsledků. Vedle tohoto typu horizontálního společenství sobě rovných patří k univerzitě i vertikální nebo hierarchické společenství učitelů a studentů. Poznání nemůže zůstat u jedné generace, ale šíří se dál a na této cestě se tříbí a prohlubuje.

Od počátku existoval v různých podobách boj či pnutí mezi svobodným bádáním a praktickým užitkem, kde se rovnováha hledá velmi obtížně. Dnes se projevuje například jako napětí mezi základním a aplikovaným výzkumem. Ve středověku si připomeňme boj za rovnoprávnost artistické fakulty, která byla v počátcích univerzit jakýmsi základním předstupněm pro další, prakticky orientovaná studia. V novověku můžeme často zaznamenat nahrazování klasických univerzit praktickými státními vysokými školami a současné debaty o potřebě rozvíjení především technologických oborů není třeba blíže popisovat.

Svoboda bádání a výuky, která je druhým velkým pilířem univerzit, není svoboda dělat si cokoliv, ale svoboda nutná pro preferenci hledání pravdy před různými zájmy, kterým o pravdu nejde. Proto jsme svědky neustálé snahy o kultivaci vnitřních mechanismů, které na univerzitách regulují vlastní práci (brání se různým pavědám a podvodům), stejně jako snahy o nezávislost na krátkodobých mocenských zájmech místních autorit nebo těch, kdo chod univerzity finančně či právně ovlivňují (např. před lety se v rámci přípravy novely vysokoškolského zákona objevil odpor proti velké moci politicky jmenovaných správních rad). Akademická svoboda tedy není svévole ani bianco šek na hlásání čehokoli, ale je prostorem umožňujícím hledání pravdy před mocenskými a ideologickými zájmy.

Se středověkými univerzitami jsou spojeny pojmy autonomie, samostatnost, svéprávnost. V jakém kontextu chápete tyto výrazy dnes a v čem vidíte největší problémy v těchto oblastech v rámci středoevropského prostoru (vliv státu, tlak médií, trhu a moderních ideologií apod.)?

O akademické svobodě zde už bylo řečeno dost. Co se středoevropského kontextu týče, největší zkušenosti mám logicky s domácími školami. Větší problémy než v politických tlacích u nás vidím v ne zcela funkčních (zákonem daných) mechanismech řízení uvnitř univerzit. V některých zemích došlo v posledních letech k určitým větším regulacím ze strany státu, který vysoké školství do značné míry financuje. Moje vědomosti jsou zde omezenější, ale přes všechny reálné problémy velký útok na akademickou svobodu nevidím. Větší nebezpečí bych viděl ze strany ideologických hnutí, která vítězí na univerzitách spíše v zemích, k nimž jsme dříve vzhlíželi jako k měřítku svobodného a rozumného světa, např. ideologická ostrakizace některých profesorů, nadměrná politizace řady témat apod. Spíše bych se tedy bál těchto vlivů než reformy akademie věd či studijních programů v některých okolních zemích.

Univerzity během dějin často určovaly, co vytváří příslušnou elitu společnosti. V jakém smyslu se to děje dnes? Jsou nyní univerzity ve střední Evropě formující a aktivní?

Myslím, že v současné době o tvorbu skutečné elity (srovnatelnou např. s cílem anglických univerzit před sto lety) moc nejde. Jednak je v západní společnosti „elita“ téměř nadávkou, jednak takové směřování při současné masifikaci vysokého školství není příliš účinné. Jak popisuje Theodore Dalrymple, dříve byla společnost nastavena tak, že lidé postavení na společenském žebříčku níže vyvíjeli úsilí, aby se dostali mezi elitu, nebo se jí aspoň přiblížili. V tomto smyslu je elita jakýmsi společenským ideálem, který se snažíme rozvíjet a kultivovat. Dnes jsme nastaveni spíše tak, že se výše postavení snaží prezentovat jako „jedni z deseti milionů“. Trend je tedy spíše opačný – jakási deelitizace.

V naší společnosti navíc existuje velký důraz na formální vysokoškolský titul, ale méně na skutečné hluboké vzdělání. Jako by šlechtice dělalo „von“ před jménem, a nikoli způsoby života a chování. Jestliže noblesse oblige, pak by to mělo platit i pro šlechtu ducha, tedy vzdělance. To ale bohužel příliš nevidíme. Podle mého soudu je to chyba a stojí za to se zamyslet, co s tím – jak docenit společenské elity (k čemuž patří dobré vzdělání, ale nezaručuje ho pouhý titul) a zlepšit skutečnou vzdělanost zasahující celého člověka, nejen nějakou utilitární dovednost?

Zřejmě všichni pozorujeme velkou změnu, která se týká technických vymožeností, sociálních sítí – mentální změnu týkající se vědomí kulturní jednoty. Jak na tyto podněty univerzity a vysoké školy reagují – konzervativně, nebo naopak příliš vstřícně? Existuje v této oblasti střední cesta?

Kulturní jednota je něco, co lze chápat různými způsoby. Pokud se tím myslí nutnost přihlásit se k nějakému ideologickému proudu, pak bych se jí bál a pokládal takovou jednotu za nežádoucí. Pokud se tím myslí respekt k vlastní společnosti a dlouhodobě tvořeným a kriticky prověřovaným hodnotám, pak ji velmi respektuji. Boom sociálních sítí však podle mého soudu vyvíjí tlak spíše k jednotě v prvním slova smyslu. Na Facebooku či Twitteru prostě probíhá spíše houfování do bojových linií nebo utvrzování v různých sociálních bublinách než náročnější debaty o podstatném. Myslím, že snahou by mělo být odolat krátkodobým hodnotícím trendům, jako jsou lajky na sociálních sítích. U nás zatím v této věci nevidím větší problém, ale to se může rychle změnit.

Co se týče jednoty v druhém zmíněném smyslu, vidím spíše chaos. Jistě mezi studenty i akademiky existují ideové proudy, které by rády vytlačily některá témata mimo prostor akademické diskuse, ale zatím nejsou příliš úspěšné. Na druhé straně o těchto věcech probíhá veřejná diskuse na univerzitách na můj vkus nedostatečně. Je samozřejmě velice obtížné hledat hranici mezi tím, co je legitimním předmětem diskuse, a o čem slušný člověk ani diskutovat nebude. Všichni se asi shodnou, že věci jako zpochybňování holokaustu do slušné debaty nepatří. Co ale jakási šedá zóna, kde názory shodné nejsou (spravedlivá válka, potraty, eutanazie, genderové otázky apod.)? Právě toto hledání rozumné dělicí čáry by mělo být úkolem univerzit. U nás zatím zásadní vyloučení některých témat z legitimních diskusí nevidím, ale na druhé straně nevidím ani větší snahu o hlubší diskuse v těchto oblastech.

Změny se netýkají pouze mladších generací, studentů. Týkají se i změn sociálních rolí pedagogů. Pěkně je to vidět na pozici profesora: v humboldtovském modelu nezpochybnitelná autorita, s důrazem na teorii, občas výstřední postava. Dnes se cení profesor spíše jako manažer či znalec toků peněz, především dotací. Jedná se o degradaci profesorského stavu? Pomohlo by zavedení tzv. funkčních profesorských míst nebo jiné opatření?

Humboldtovský systém počítá s profesory jako základními jednotkami univerzity – mají to být osobnosti shromažďující okolo sebe hierarchicky uspořádanou sestupnou pyramidu asistentů a studentů. Je zde velký důraz na jednotlivou osobu, a tím i na její individuální odpovědnost, ale na druhé straně to generuje nebezpečí hypertrofie formální autority.

Sám za sebe preferuji jako onu pomyslnou základní jednotku spíše tým složený z velmi zralých osobností (profesorů), dále ze schopných akademiků směřujících k této metě a vědeckých pracovníků a konečně ze studentů především postgraduálního studia. Na rozdíl od humboldtovského systému je tam víc možností názorových střetů, možnost střídání vedoucí pozice v daném týmu, sdílení některých schopností a dovedností apod. Autorita se v takovém systému nepopírá, ale musí být přirozená, nikoli daná především postavením.

Funkční místa neodmítám, ale k jejich zavedení a rozumnému fungování by bylo třeba změny mentality, aby se z této praxe nestal jen snadnější přístup k profesuře na nekvalitních školách. Takže jsem spíše skeptický. Snažil bych se raději kultivovat náš systém, na který jsme zvyklí.

Univerzity by nemohly existovat bez významných a charakterních osobností. Mohl byste uvést ze své zkušenosti někoho, kdo na vás nejvíce zapůsobil a byl vaším vzorem či autoritou?

Studoval jsem díky okolnostem ve více oblastech, takže bych si dovolil uvést za každou z nich aspoň jedno jméno. Na VŠCHT byl pro nás nezpochybnitelným odborníkem a zároveň obrovsky respektovanou integrální osobností prof. Pavel Pitter, který vedl Ústav technologie vody a učil mě hydrochemii. V oblasti filozofie musím rozhodně jmenovat prof. Stanislava Sousedíka, který byl mým školitelem filozofické doktorské práce. Naučil mě nejen přísnosti na sebe sama, ale svým příkladem mi ukázal i snahu o integraci poznané pravdy do života, včetně velmi kolegiálního vztahu ke svým žákům, které respektoval a bral velmi vážně. U něj jsem si asi poprvé uvědomil, co znamená autorita profesora daná nejen titulem, ale především znalostmi, schopností skutečné kolegiality a životními postoji. V oblasti teologie to pak byl můj školitel teologické doktorské práce prof. Karel Skalický. Podobně jako u prof. Sousedíka si dokázal rychle získat úctu obrovskou šíří znalostí, ale i respektem k jinému zaměření studenta, který pro něj je vždycky kolegou na cestě hledání pravdy.

Do jaké míry lze podle vás přenášet zahraniční zkušenosti (i z daleka, z USA nebo Asie) do našeho středoevropského prostředí? Můžete uvést příklady úspěšného a méně úspěšného kulturního převedení některých zahraničních vzorů za posledních třicet let? Poznal jste nějakou univerzitu, která by mohla být pro české poměry příkladná, alespoň v nějakém zásadním ohledu?

V oblasti přírodních věd v zásadě existuje dost velká jednota – předmět jejich zájmu není vymezen či podmíněn kulturně nebo národně jako jazyk, literatura, historie apod. Angličtina je společný jazyk a existuje velká migrace badatelů i učitelů mezi univerzitami a kontinenty. Mluvit o potřebě přenášet zahraniční zkušenosti je v této oblasti nošením sov do Athén. V jiných oblastech onen přenos funguje různě podle typu dané disciplíny a je těžké hledat nějakou jednotnou formu. To, čeho se ale otázka týká nejvíce a kde má největší logiku, není podle mého soudu nějaká vědní oblast, ale přístup ke vzdělání a bádání jako celku, a především problematika struktury a řízení univerzity, od personální politiky přes finance až ke stimulaci mezioborové spolupráce.
Začnu tím, co pokládám za pozitivní. Obdivuji systém svobodného vzdělávání a tutorský systém. Zvláště to první je ale přístup vzniklý v jiné kulturní oblasti a u nás by se prosazoval velmi obtížně. Co se týče tutorského systému, tam vidím různě intenzivní snahy se mu přiblížit, nejvíce asi na pražské Fakultě humanitních studií. Ohledně vnitřních mechanismů hodnocení a podpory rozvoje univerzit je pro mě zajímavý příklad Irsko, kde reforma podobná naší proběhla o něco dříve a řešili tam podobné problémy jako my dnes. Brát si v této věci příklad a zajímat se o to, jak některé mechanismy fungovaly a jaké poučení z toho plyne, mi připadá zajímavé a podnětné.

Kudy bych nešel? Na Ukrajině jsem si všiml obrovské tematické roztříštěnosti univerzit. Vedle spousty pedagogických univerzit, několika agrárních univerzit nebo zvláštností typu Univerzita lidského rozvoje tam existuje například Národní letecká univerzita nebo Národní univerzita potravinářských technologií. Je to proti myšlence univerzity – aspoň v rozměru univerzality, tedy šíře poznání. Vždycky se najdou specializovaná vysoká učení, ale spíš bych šel cestou sjednocování a usnadňování mezioborové spolupráce než přílišné specializace škol. Jiný trend, kterému bych se vyhýbal jako čert kříži, je východoasijský důraz na žebříčky univerzit. Otázka kvality bádání a vzdělání se do značné míry redukuje na postavení v žebříčku, což samozřejmě ovlivňuje metodiku tvorby žebříčků a jejich financování (nejde o nezaujaté měření kvality, ale o tvrdý byznys, který se řídí zájmy těch, kdo platí). Podobně bych si dával pozor na přecenění neustálého testování studentů s cílem vybrat nejlepší. Pokud se tlak na testování přežene, zabíjí iniciativu a tvořivost a hlavním cílem je pak uspět v testu. Životu a jeho otázkám a potřebám se tak může dění na univerzitách dost vzdálit. Posledním příkladem negativních trendů, kterým bych se vyhýbal, je především americká (ale šíří se i přes oceán) pohodlnost a vystrašenost dnešní společnosti, a té akademické zvlášť. Objevuje se neochota vystavit se opačnému názoru, nejistotě, tlaku na nutnost obhajoby svého postoje, ať už experimentem nebo argumentem apod. Některá témata jsou tak kvůli politické nekorektnosti vytlačována na okraj, lidé jsou za některé postoje (donedávna naprosto nekonfliktní) profesně a lidsky ničeni, šíří se potřeba safe spaces, množí se výkřiky o „necítění se bezpečně“. Kampusy přitom neobcházejí terminátoři, tyranosauři nebo aspoň chuligáni. Pouze jsou v nich lidé, kteří zastávají názory, které se revolučně naladěným skupinám studentů a akademiků nelíbí. To je ale smrt svobodného hledání pravdy.

Jedním z panujících trendů je značný zájem o vysokoškolské studium, což v našem prostředí zřejmě znamenalo snižování úrovně a kvality vzdělání i vědecké tvorby. Jste pro nějaké cesty z tohoto stavu (například snižování počtu přijímaných studentů, rozlišení univerzit na vědecké a spíše vzdělávací), nebo nepovažujete za vhodné se proti této univerzální společenské tendenci vzepřít?

Asi bych vycházel z reality dneška, což znamená, že bych se s masifikací studia smířil. Je to dlouhodobý celoevropský trend, takže za schůdnější pokládám cestu boje za vnitřní diverzifikaci než proti masifikaci. Obojí je těžké, ale to druhé je prakticky nemožné.
Vnitřní diverzifikací myslím hlavně dobré a důsledné rozlišení profesního a akademického typu studia, jasné odlišení bakalářského studia od dalších navazujících apod. Představíme-li si dřívější pětiletý průběh studia jako více méně lineární zvyšování míry vědomostí a dovedností, v současném děleném studiu a mnohem větším procentu populace, která do něj nastupuje, bych očekával onu pomyslnou křivku zalomenou tak, že v bakalářském studiu stoupá mírněji (s menší směrnicí než dříve v pětiletém), ale v navazujícím magisterském studiu se trend mění k intenzivnějšímu růstu (s větší směrnicí než dříve v pětiletém). Do navazujícího studia už by také mělo nastupovat výrazně méně studentů než do bakalářského. Celková míra vzdělanosti by tedy po pěti letech měla být podobná, co se ale liší, je průběh studia.

Co se týká diverzifikace mezi samotnými vysokými školami, pak nejsem zastáncem rozdělení škol na výzkumné a nevýzkumné, protože univerzita musí být výzkumná ze své podstaty, jinak to není univerzita. To neříkám proto, že bych se bál o status univerzity, na které působím. Jihočeská univerzita byla spolu s univerzitami Karlovou, Masarykovou a Palackého, ČVUT a VŠCHT v posledním hodnocení vědy hodnocena písmenem A, které znamená excelenci. Jde mi o to, že nesmíme rezignovat na dobrý výzkum a silnou badatelskou základnu na žádné univerzitě, a jejich dělení na výzkumné a nevýzkumné by mělo tendenci nás přesvědčovat, že výzkum se má dít jen na některých univerzitách, což je tendence nebezpečná a nepřijatelná.

V moderní době došlo k rozdělení humanitních a přírodovědeckých oborů, což se týká nejen oblastí zájmu a metodologie, ale také například financování vědy. Pro překonání rozporů se klade důraz na interdisciplinaritu, což je intelektuálně velice náročná cesta. Kde vidíte možnosti k překonávání těchto moderních problémů – a vidíte je vůbec jako smysluplné?

Nyní se projevím velice kacířsky a popřu i mnohé z toho, co jsem ještě před deseti lety sám tvrdil. Myslím, že by českým vysokým školám prospělo zrušení fakult, nebo aspoň silné omezení jejich obrovské nezávislosti a samostatnosti. Současný stav je relikt situace devadesátých let, kdy fakulty mívaly právní subjektivitu. Příliš velká samostatnost fakult brání ve větší spolupráci a vyčerpává mnoho lidí potřebou řešit mezifakultní politiku, financování apod. Něco takového by však muselo být doprovázeno změnou celkové struktury a systému řízení, aby ony brzdy a protiváhy fungovaly jinak a efektivněji. Byl jsem děkanem i rektorem, takže vím, co říkám, ale mluvím o tom raději až teď, kdy už nejsem ani jedním, abych nebyl nařčen z toho, že si přihřívám nějakou svou polívčičku.

Větší pnutí než mezi humanitními a přírodovědnými oblastmi vidím spíš mezi základním a aplikovaným výzkumem. Mnohdy mají k sobě blíž filozof s teoretickým fyzikem či biologem nebo na druhé straně ekonom se strojařem než filozof a ekonom nebo teoretický fyzik a technolog. Je to stará otázka vztahu mezi životem teoretickým a praktickým, která se objevuje už v antice a v různých obdobích na sebe bere různé podoby.

Jiným příkladem moderního rozporu je důraz na individuální kariéru prostřednictvím vysokoškolského vzdělání proti společenské roli univerzit a společné péči o kulturní bohatství. Jak skloubit tyto nyní rozdělené funkce?

Při jedné debatě ve velmi inspirativní, ale názorově ekonomicky zřetelně liberálně vyhraněné společnosti jsem se setkal s velkým zdůrazněním vysokoškolského vzdělání jako typického soukromého dobra, které je ku prospěchu jedinci, ale není nějakým zájmem celé společnosti. Já mám v této oblasti jiný názor, protože jsem spíše personalistickým komunitaristou než liberálem. Vzdělání je samozřejmě individuálním dobrem pro jedince, ale je zároveň v zájmu celé společnosti, protože můj život zlepší nejen to, že sám mám kvalitní vzdělání, ale i to, že ho mají lidé okolo mě. Jsem klidnější, když jdu k doktorovi, než kdybych šel k šamanovi nebo ke kováři, a cítím se bezpečněji, když jedu po mostě, který projektovali a stavěli architekti a stavební inženýři a neměli ho na starosti jen námezdní kopáči. První důležitá věc je tedy podle mého soudu určité společenské vědomí, že dobré školství je důležité, i když sám nestuduji.

Evergreenem současného školství jsou finance, což souvisí se státními rozpočty, grantovou politikou, národními i mezinárodními projekty, dotacemi z Evropské unie a podobně. V České republice a v řadě středoevropských zemí je to jedno z nejsilnějších témat, neboť neexistuje financování prostřednictvím školného a sponzorská podpora, například od bohatých absolventů, je prozatím velmi slabá. Jak dosáhnout změny v tomto jednostranném systému?

Toto je úkol pro celospolečenskou diskusi, abychom skutečně doceňovali vzdělanost, hodnotu poznání, kultivaci osobnosti pro fungování společnosti i rozvíjení technologií pro usnadnění našeho života. Podle loňského (2019) žebříčku prestiže různých povolání je vědec na druhém místě a učitel na třetím, takže základ máme. Stálo by však za to převést tuto teoretickou hodnotovou hierarchii do praxe, tj. zvýšit podíl prostředků z firem a vybudovat kulturu mecenášství. Neptejte se mě ovšem jak, protože to nevím.

Často však jde nejen o málo peněz, ale i o neefektivní nakládání s penězi uvnitř univerzit. Už jsem zmínil problém vnitrouniverzitního přetahování o peníze, které efektivitě příliš neprospívá. A když už jsem s tím kacířstvím začal, zajdu ještě dál a řeknu to, o čem se v akademické veřejnosti i mezi politiky mluví potichu už dlouho – je to zastaralý a málo funkční model, dávající hlavní roli při schvalování rozpočtu akademickým senátům. Podle současných pravidel rozhoduje o rozdělení peněz několik desítek osob (z nichž minimálně třetina a maximálně polovina jsou studenti), které jsou voleny na řadě škol všechny všemi (v mnoha případech nevolí učitelé učitele a studenti studenty, ale všichni všechny), a takto vytvořené grémium ze zástupců fakult rozhoduje o stamilionových a vyšších částkách. Je velmi obtížné prosadit v takovém systému vznik něčeho nového, neboť transfer části prostředků do nové oblasti znamená úbytek možných prostředků pro stávající fakulty, z nichž senátoři pocházejí. Nejsem vůbec proti demokratickým prvkům v řízení univerzit, ale je třeba dobře zvažovat, jakou formu, jakou míru a v jaké oblasti mají být.

Jako člen akademické obce Masarykovy univerzity bych se rád na závěr zeptal, v jakých oblastech vidíte perspektivu středně velkých středoevropských univerzit jako MU a v čem vidíte možnosti jejího rozvoje.

Myslím, že rozlišovat univerzity na malé a velké je problematické. Např. MIT (Massachusettský technologický institut) má cca 11 000 studentů, což je u nás velikost spíše středně velké univerzity (MU jich má asi 30 000). Spíše bych mluvil o špičkových pracovištích. Některé univerzity jich mají jako šafránu, jiné solidní množství a některé jsou špičkové v mnoha případech. MU je v naší oblasti jistě ten třetí případ. Rozhodně bych nehledal žádné překvapivě inovativní recepty, ale šel bych cestou rozvoje vědy, osobnějšího přístupu ke studentům a silných vnějších vztahů jak v oblasti mezinárodní spolupráce, tak spolupráce s domácím prostředím (kam patří i tzv. třetí role univerzit). Rozvoj vědy je dnes podmíněn propojováním kapacit a interdisciplinaritou, což MU předvádí mj. v rámci CEITEC na vysoké úrovni. O snaze zlepšovat (rozumí se snižovat) poměr student : učitel jsem od bývalého rektora MU slyšel hodně. Myslím, že MU jde skutečně dobrým směrem a že možnosti, které v minulých desetiletích po nabytí svobody měla, využila více než dobře.

Jsme v krizi, která silně zasáhla celou společnost včetně školství. Myslíte si, že tato koronavirová krize ovlivní univerzity, a pokud ano, jakým způsobem?

Krátce bych řekl, že jsme zkusili možnosti větší flexibility v oblasti e-learningu, ale i běžné administrativy. Jednou z prvních věcí, kterou jsem po svém nástupu do funkce rektora měl na starosti, bylo dotažení velkého evropského projektu ESF-ERDF pro univerzitu. Některé věci, které projekt nabízel, se tehdy chápaly jako něco nadbytečného, např. moderní způsoby výuky, elektronizace apod. Teď se nám to velice hodilo.

Na druhé straně je otázka, jak se to projeví v programu Erasmus a vůbec v akademické krátkodobé migraci. Předpokládám, že bychom spoustu věcí, kvůli kterým se cestovalo někdy i dost daleko, mohli do budoucna dělat spíše elektronicky (účast v komisích apod.), aspoň tam, kde je to velmi dobře možné. U nás je v této věci velmi daleko Fakulta rybářství a ochrany vod, která má obrovské množství zahraničních studentů a většina komisí zkoušek je složená i z cizinců, ale díky skvělému technickému vybavení zvládají elektronicky komunikovat takříkajíc bez padání systému a zasekávání obrazu. COVID-19 možná urychlí tento trend i na jiných pracovištích.

Rozhovor vychází v rámci projektu Univerzitní ideje a vysokoškolské vzdělání ve střední Evropě a v České republice.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6 / 2020)