Čas vzplanul ve tváři žháře
Vít Slíva
KULTURA / Poezie
* * *
Svatá pravda je
úplné, neznámé ty.
Hudba
Tříská z nebe prudký liják,
poryvy ducha ho modulují.
Vše, jak je. – Jen trochu jinak:
přehmatem o půltón objal jsem ji.
* * *
„Sebe vyvléct na Golgotu!
Sebe křižovat!
Pospolykat čůrky potu,
zpřelámat si hnát!“
Shůry na mě Boží oko
hledí úkosem:
stejnostejně, nadivoko,
jak jsem byl, tak jsem.
Slavíkův nápěv
Bože můj, Bože!
Ne postel,
panenské lože…
Pomátlý posel
šílené věčnosti,
čas,
bláhovou blahostí
obdařil nás,
starého muže
a stárnoucí ženu:
svlékáním kůže
z milostných stenů.
V takovém loži
každý chce spočívat,
rád nerad
na pravdě Boží.
(Ze sbírky Kyblík, Větrné mlýny 2023)
13. prosince 1977
[Usedám nad papír, s perem plným azurového inkoustu. Mám rád azurovou barvu, jako mám rád pláč: „Ta barva je mdlá a zesláblá zeleň luny…“ Nebo: „Mé podzimní lkání neméně žhavé než horečný srpnový lijavec.“ Ta barva je rovněž barvou moře, největší lidské slzy… Moře je ještě klidné a jeho hladina nevzlíná. Čekám na příznivý vítr, až zaduje do plachet duše.]
Začíná se mi chvět ruka,
takže je možno tušit,
že se už blíží vlna,
která udeří do mé přídě
a smýkne mnou na sever,
k pólu, na němž stojíš ty
a k němuž se bez přestání obracejí
mé smysly jako magnetické střelky.
Ten úder vlny zní zřetelně slovy:
„Evo, hvězdná obloho,
jíž se za noci řídí
koráby mých dní!“
Poslouchej, jak kýl rozehrál
hudbu vodního živlu:
„E – é… o – é…
O – vé… o – vé…
Ve – o – ó…
Ve – o – ó…
Ve – o – ó…
Vó – vó…“
Slyšíš, že jsou to fanfáry?
9. srpna 1978
Dnešní sen:
Mše skončila. Byla jsi na ní i ty,
ale nezahlédl jsem tě.
Vyšel jsem z kostela a kdosi mě pozval do auta.
Jeli jsme kolem prosklených kostelních dveří –
a tu jsem tě v předsíňce spatřil!
Předsíňka byla prosvětlená
a světelná jsi byla i ty.
Stála jsi v hloučku žen
a měla jsi na sobě bílé šaty.
(Ó panenská nevěsto!)
Zrovna jsi vyhlédla –
a naše pohledy se setkaly.
Ještě jsem postřehl,
jak jsi sotva znatelně pozvedla pravici
a hned ji zas nechala pozvolna klesnout.
Pak už jsem neviděl nic.
19. března 1979
Jdu do Medlánek a vzpomínám,
jak jsme tudy šli loni v zimě,
chumelilo.
Na obrovských zmrzlých hroudách seděli obrovští havrani
a vítr suchou jehlou prokresloval zasněžené zahrady.
Teď je mi úzko.
Chtěl bych cítit na horké tváři tvou prostydlou líc.
Chtěl bych vdechovat páru z tvých úst.
Chtěl bych ti zamlžit brýle, abys neviděla,
jak mi stoupají do očí slzy.
Roku 1980
Asi to už nebude jinak:
můžeme se potkávat
jen jako planety,
každá z jiné galaxie…
(Ze sbírky Azurový inkoust, která vyjde v roce 2025 v nakladatelství Protimluv.)
Tato báseň
1981–1982
Bětce
1
Vidím,
jak po ránu vycházíš z domu
a řasami čeříš světlo.
2
Podpatky jen nepatrně zvyšují tvůj klín…
3
Rozhoupané lípy
chtějí tě pojmout do svého tance,
a stejně tak já bych chtěl
kráčet ti po boku,
to abych vykřikl:
„Slušíš mi!“
4
Hlavu máš v mých dlaních,
jsem ti blízko, blízko –
a dívám se na oko
přivrácené k nočnímu nebi:
souhvězdí jedno za druhým plynou zornicí –
a jedno za druhým v ní hasnou:
tak nekonečná je její temnota…
5
Pohlédneš na mě –
a krev se zachvěje,
a začne se rozpadat.
6
A do toho ti umře teta!
Od pátku si tě představuju v černém…
Kdybys tu teď byla a viděla,
jak se zkroušeně hrbím nad papírem,
pozvedl bych těžce oči
a dechl jen:
„Miláčku…“
7
Když jsem tu noc přišel domů,
opilý tebou i alkoholem,
a pod nízkou kuchyňskou lampou si vzpomněl,
jak ses mě zeptala
„A v čem chceš, abych se změnila já?“ –
propukl jsem v sladkohořký nářek.
8
Kdybys tu byla,
lítala bys, dítě, na houpačce
a já bych se postavil zády k slunci tak,
abych tě hladil svým stínem…
9
Tak jsem dnes pohlížel do tvé tváře:
do zrcadla, dokonale vyleštěného,
které se ale co nevidět zamlží cizím dechem.
Loučil jsem se s podobou,
kterou jsem jí vtiskl já,
než ji jiní zahalí novými podobami.
Miluju tě,
jako se už nedá víc vdechnout.
Nad Žlutým kopcem
P. f. 2024
V podzemních dírách spí hadi a štíři,
na nebi hvězdy se poťouchle štíří,
měsíc si papežsky dosedl na trůn,
do očí hledí všem psům jako bratrům –
a nad Žlutým kopcem teď zableskla záře!
Jako by čas vzplanul ve tváři žháře…
Bylo to z věčnosti očistné světlo?
– Slzím… To do oka cosi mi vlétlo.
(Z budoucí sbírky En té hórá tú thanatú / V hodinu smrti)
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2024)
