Malba jako skok do hlubokých vod
Gabriele Münterová, malířka ve stínu Kandinského

Když František Mikš na stránkách Kontextů představoval dílo spoluzakladatele mnichovského výtvarného sdružení Modrý jezdec (Der Blaue Reiter) Franze Marka,^[1] zmínil Gabriele Münterovou jen jednou. Možná je to symptomatické pro přehlížení díla velké malířky, dlouho známé jen jako ženy po boku Vasilije Kandinského a jako zachránkyně mistrovských děl velkého Rusa i dalších autorů z okruhu Modrého jezdce před nacisty. Nebralo se v úvahu, jak se tento pár umělecky vzájemně podporoval a ovlivňoval. Až výstavy a publikace posledních třiceti let přehodnotily roli Münterové v evropském umění a dalo by se říct, že se stává trvalou, byť poněkud skrytou hvězdou mezinárodní moderny a její obrazy ikonami německého expresionismu. Důkazem může být nedávno ukončená první samostatná výstava věnovaná Münterové v Rakousku z iniciativy galerijní instituce Leopold Museum ve Vídni.^[2]

Málem Američankou

Mnoho nescházelo a Gabriele Münterová by se v roce 1877 nenarodila v Berlíně, ale ve Spojených státech amerických. Zde se totiž brali její rodiče a zde její otec jako zubař vydělal jisté jmění. A manželé by zde byli bývali zůstali, nebýt občanské války. Ta přiměla pár v roce 1864 k návratu do země původu. Budoucí matka Gabriely Wilhelmina se v Německu ovšem nikdy nebude cítit doma, protože vyrůstala od šesti let v zámoří. Po narození dcery Gabriely, nejmladší ze čtyř sourozenců, oslovované v rodině a známými „Ella“, se rodiče stěhují z Berlína do vestfálského Herfordu a pak do Koblenze na soutoku Rýna a Mosely. V devíti letech Elle umírá otec. Ve dvaceti by nadaná kreslířka ráda studovala v Düsseldorfu na akademii, což je ovšem ještě ženám zapovězeno, a tak se vzdělává soukromě.

Když jí zemře i matka, vydávají se se sestrou Emmy na dlouhou cestu po USA, aby poznaly zemi své matky a její četné příbuzné. Obě mladé ženy vyrazí z New Yorku a dva roky cestují a pobývají u příbuzných ve státech Missouri, Arkansas a Texas. Gabriele přitom výtvarně nelení a pořizuje na 400 fotografií a množství kreseb. Už z fotografií je vidět její zájem a schopnost zachytit okem moderní skříňové kamery příběh či motiv, který nutí diváka si domýšlet (obr. 3 a 4). Fotografuje i krajiny a portréty – vše, co v jejím budoucím výtvarném díle bude hrát hlavní roli.

Tajné zasnoubení s ženatým mužem a útěk na cestách

Americké dobrodružství na přelomu století skončí a Gabrielu to táhne do Mnichova, tehdejší meky výtvarného umění v Německu. Zde zakotví ve škole uměleckého sdružení Phalanx. Studuje sochařství, ale i akt u Vasilije Kandinského, spoluzakladatele a vedoucí postavy Phalanxu. Již následující léto 1902 přináší první sblížení nadané žačky a jejího profesora. Během kurzu malby v plenéru pod bavorskými Alpami tak začíná dlouholetý milostný vztah (obr. 2). Zasnoubení se musí držet v tajnosti, protože Kandinskij je ženat se sestřenicí Annou Šemjakinovou. Pár stráví následující čtyři roky na cestách – Nizozemí, Francie, Itálie, Tunis s návštěvou Kartága. Pak Saskem na kole (jen si to představme v tehdejším dámském oblečení!), Drážďany, zpět do Mnichova, Palermo, Neapol, Florencie, Verona a půl roku na ligurském pobřeží. V Paříži navštěvuje „Ella“ kurzy kresby štětcem u známého ilustrátora a tvůrce plakátů Théophila Steinlena. Při návštěvách galerií se seznamuje s díly fauvistů a velký vliv na ni musel mít proslulý salon Gertrudy Steinové s její sbírkou vynikajících děl moderního umění. V salonu se setkává s Picassem, Braquem, Cézannem či Matissem. Maluje řadu menších obrazů olejem (obr. 5), ale intenzivně se věnuje také umělecké grafice. Známé jsou zejména její kolorované linoryty zachycující Kandinského (obr. 21, 22). Na jaře 1907 se v rámci velké výstavy v Salonu nezávislých umělců objeví i šestice jejích olejomaleb a jméno Münterová je poprvé zmíněno v novinách – s negativním podtextem. Proto se rozhodne poslat na podzimní salon raději své dřevoryty a linoryty.

Velký skok od „omalovávání“ k abstrakci

Po návratu do Německa se pár usazuje na osm měsíců v Berlíně. V lednu 1908 uspořádá umělecký salon Lenobel v Kolíně nad Rýnem třicetileté umělkyni první samostatnou výstavu. Pod názvem Gabriele Münterová. Obrazy se zde vystavuje 57 prací, včetně krajinomaleb z ligurského pobřeží či z Francie. Reakce v tisku jsou vlídně pozitivní, následuje výstava jejích grafik, zatímco obrazová kolekce putuje po šesti dalších německých městech. Umělecký pár se nyní definitivně usazuje v Mnichově. Na léto ovšem město opouštějí a poprvé se ocitají pod Alpami v Murnau, městečku mezi jezery a blaty. Místo je zřejmě přitahuje zvláštním světlem, podobně jako Provence jejich francouzské kolegy. „Byla jsem unesena,“ poznamenává si malířka. „Léta jsme cestovali, ale nikde jsem neviděla takovou provázanou plnost pohledů jako zde v Murnau, mezi jezerem a velehorami, mezi kopcovitou krajinou a močály.“ (obr. 1, 7)

Do Murnau se pak vracejí s přáteli Alexejem von Jawlensky a Mariannou von Werefkin (obr. 6). Tento ruský malířský pár usazený v Německu sehraje vedle Kandinského nejvýznamnější roli v životě Münterové. Vzájemné rozhovory a také setkání s místním lidovým uměním, podmalbami na skle, na ni mají výrazný vliv.

A podle Münterové právě v létě 1908 dojde v Murnau k zásadnímu posunu v jejích obrazech. Střechy, fasády domů a louky v okolí se promění v kompoziční prvky z jasných barevných ploch. „Učinila jsem po krátké době trápení veliký skok – od omalovávání přírody (více či méně impresionisticky) k cítění obsahu, k abstrahování – k extraktu,“ komentuje Münterová změnu svého malířského stylu (obr. 8–10).

Koncem roku čtveřice intenzivně přemýšlí a diskutuje o založení nového sdružení, jež by jeho členům dalo možnost vystavovat v Mnichově mimo tamní secesi. V lednu 1909 vzniká v rukou Münterové zakládací listina Nového uměleckého sdružení Mnichov (Neue Künstlervereinigung München). Kandinskij se stává předsedou a spolek má necelou dvacítku členů (mj. zde nacházíme Alfreda Kubina).

Ruský dům

Při dalším letním pobytu v Murnau (1909) objevují Kandinskij s Münterovou za železniční tratí nově postavený dům, v tu dobu jediný na svahu proti centru městečka. Kandinského poloha domu se zahradou tak nadchne, že přiměje Münterovou dům koupit a s nadšením se pak podílí na jeho vnitřní výbavě a výzdobě v duchu lidového umění. Letní sídlo uměleckého páru, jež už zůstane spjaté s Münterovou do konce jejího života, začnou místní brzy nazývat (možná poněkud hanlivě) „ruským domem“. Dům se brzy stane místem setkávání mnoha umělců: mezi časté hosty patří Franz Marc, August Macke, Arnold Schönberg či Erma Bossi (obr. 11). Společné bydlení pro zimní měsíce nacházejí Münterová s Kandinským v Mnichově, v Ainmillerstraße v umělecké a bohémské čtvrti Schwabing, kde o šest dekád později v exilu zakotví s rodinou i český spisovatel a publicista Ota Filip.

V prosinci se koná v Moderní galerii Heinricha Thanhausera první výstava Nového uměleckého sdružení. Münterová přispěje deseti obrazy – zátišími a krajinami – a devíti grafikami. Chválu kritiky sklízejí ovšem jen její grafiky.

Kandinského definitivní odchod

Ani druhá výstava sdružení není konzervativními kruhy přijata pozitivně, naopak. Na její obranu vystupuje třicetiletý Franz Marc, který se stává hlavním spolubojovníkem Kandinského. Rus už ovšem směřuje k abstrakci a rozchází se s názory většiny členů sdružení. Kandinskij s Markem plánují vydat teoretický spis vysvětlující nutnost opuštění akademických konvencí a stávajících -ismů ve prospěch umělcovy individuální vnitřní opravdovosti. Demonstrovat to chtějí na dílech mezinárodní moderny, ale i lidového či mimoevropského umění.

V důsledku vygradovaného sporu Kandinskij s Münterovou a Markem opouštějí sdružení a účastní se první legendární výstavy Modrého jezdce (1911). Šest obrazů Münterové zde visí vedle děl např. Henriho Rousseaua či Arnolda Schönberga. Malířka se účastní jak druhé výstavy Modrého jezdce (1912), tak i almanachu a v roce 1913 se konečně dočká první velké samostatné výstavy v Berlíně (80 prací). Výstava dále putuje do Mnichova a Drážďan. Na podzim se Münterová účastní Prvního německého podzimního salonu, který vznikl po pařížském vzoru a představuje různé tváře evropské avantgardy, zvláště pak italský futurismus.

Vypuknutí světové války vše mění a vyhání umělecký pár do neutrálního Švýcarska, protože ruští státní občané se stávají nepřáteli a musejí opustit Německo. Kandinskij brzy mizí do Moskvy. Münterová jako přesvědčená pacifistka nechce zůstat v Německu a v naději na opětovné setkání s Kandinským odchází do Stockholmu. Jako významnou osobnost z okruhu Modrého jezdce ji zde čeká vlídné přijetí v uměleckých kruzích. Ujme se jí především Carl Gummeson, knihkupec a podporovatel moderního umění. Kandinskij svůj příjezd několikrát odloží a dorazí až v prosinci 1915. V následujícím roce zorganizuje Gummeson samostatnou výstavu Münterové, kde prezentuje její nové práce vzniklé ve Stockholmu. Dříve než výstava skončí, odjíždí Kandinskij zpět do Ruska a s Münterovou se již nikdy nesetká.

Právní bitva bývalých milenců

Protože se Münterová už nemůže spoléhat na příjmy z rodinného jmění, začne se ve Švédsku více věnovat portrétování na zakázku. Vystavuje ve Stockholmu i v Kodani, kam se stěhuje. Návrat do Německa po konci války oddaluje a vrací se teprve začátkem roku 1920.

Mnichovská galerie Heinricha Thannhausera, předního sběratele umění, galeristy a podporovatele expresionistů, jí uspořádá rozsáhlou výstavu s dobrým ohlasem. Navzdory těmto uměleckým úspěchům trpí Münterová ve dvacátých letech pocity osamělosti, pesimismu a neklidu v tvorbě. Několik let dokonce navštěvuje skupinovou terapii vedenou teologem Johannesem Müllerem.

Kandinskij, který se mezitím v Moskvě znovu oženil s mladičkou Ninou Andrejevskou, požádá Münterovou o vydání svého majetku, který u ní zanechal. Vedle osobních věcí včetně malířských potřeb jde o spoustu jeho obrazů a děl dalších členů Modrého jezdce, ale třeba i o dva obrazy Henriho Rousseaua. Münterová vše považuje za součást odškodnění za nedodržené sliby manželství a vydání odmítá. Po čtyřech letech (1926) soud definitivně rozhodne – podstatná část uměleckých děl a archiválií zůstane Münterové! Kandinskij, který v tu dobu už vyučuje v Bauhausu v Desavě, obdrží jen velkou zásilku osobních věcí a malou část raných abstraktních obrazů, které jsou ovšem pro jeho dílo zvláště důležité. Münterová s hořkostí popisuje ve svém deníku: „Byla jsem v mnoha očích jen Kandinského nadbytečný přílepek. Že by žena mohla mít opravdový talent, že by mohla být tvůrčím člověkem, to se rádo přehlíží. Samostatná žena se nikdy nemůže prosadit. Hájit ji musejí jiné ‚autority‘.“

Koncem roku 1927 se Münterová seznamuje s filosofem a kunsthistorikem Johannesem Eichnerem (obr. 12), s nímž bude spojena až do jeho smrti v roce 1958. O devět let mladší muž ji v její tvorbě podporuje, ale zároveň se pokouší ji ovlivňovat. V létě 1929 je Eichner poprvé u Münterové v Murnau, na podzim odjíždí Münterová na rok do Paříže, kde navštěvuje výuku na tehdy nejoblíbenější umělecké akademii, Académie de la Grande Chaumière na Montparnassu. Opět se zapojí do světa výstav a setkávání s umělci, seznamuje se například s Hansem Arpem a Isaakem Grünewaldem. Po roce v Paříži se přesouvá i s Eichnerem, který za ní přijel, do Sanary-sur-Mer na Cote d’Azur, malebného městečka oblíbeného u umělců – malířů i spisovatelů. Opět hodně maluje. Po návratu se v dubnu 1931 usazuje definitivně v Murnau.

Léta nacistická: Ella zametá stopy

V roce nacistického uchopení moci (1933) uspořádá Eichner výstavu Münterové v Brémách. Pod názvem Gabriele Münterová. 50 obrazů z 25 let (1908–1933) pak projde šesti německými městy. Eichner se velice snaží, aby výklad jejího díla byl konformní režimu, takže nacistická kritika expresionismu zůstala v jejím případě jen mírná. Aby mohla nadále vystavovat, vstupuje Münterová do Říšské komory výtvarných umělců. Platí za to ovšem velkou daň – kvalitu svého díla. Když Hitlerův režim buduje s velkou pompou tzv. Olympijskou silnici z Mnichova do dějiště zimních her v Garmisch-Partenkirchenu, přiměje Eichner malířku, aby toto propagandistické dílo umělecky zachytila. Obrazů vznikne několik (obr. 13) a jeden z nich najdeme na propagandistické výstavě Silnice Adolfa Hitlera v umění. Tento pokus zapojit se do uměleckého provozu Třetí říše jí už sice nikdo neodpáře, ale zůstane ojedinělý. Nejpodlézavějším Eichnerovým nápadům – např. aby darovala „Vůdci“ k narozeninám obraz – se Münterová ubrání. Velmi dobře si uvědomuje, že jak ona, tak umělecká díla shromážděná v Murnau, jsou v ohrožení. Proto se snaží za sebou zametat stopy své bývalé modernistické malířské dráhy.

Má i štěstí: až do otevření neblaze proslulé propagandistické výstavy Entartete Kunst čili Zvrhlé umění v roce 1937 v Mnichově si žádné německé muzeum či galerie její dílo nepořídily, a ona tak na výstavě zastoupena není. Tato „výstava“ totiž vznikla ze zabavených děl z veřejných uměleckých sbírek. V opačném případě by to pro ni jistě znamenalo katastrofu v podobě konfiskace veškeré tvorby podle zákona z roku 1938 o konfiskaci děl „zvrhlého umění“.

Vědoma si tohoto nebezpečí ukrývá Münterová rozsáhlou sbírku vlastních obrazů, raných děl Kandinského a dalších autorů Modrého jezdce včetně dokumentů, poznámek a skicářů svých i Kandinského ve sklepě murnauského domu, v místnosti skryté za regály. Tuto důmyslnou skrýš neodhalí ani nacisté, ani Američané, kteří dům po svém příchodu opakovaně prohledávají.

Rehabilitace Modrého jezdce

V roce 1949 sestaví Eichner rozsáhlou retrospektivu jejího díla s názvem Gabriele Münterová. Díla z pěti desetiletí. Výstava projde v následujících čtyřech letech 22 německými městy. Tentýž rok se otevře velká výstava Modrého jezdce (Der Blaue Reiter) v mnichovském Domě umění. Poprvé po druhé světové válce smějí tito umělci opět vystavovat, a tím jsou rehabilitováni. Při vernisáži se Münterová, doprovázena Eichnerem, setkává s Elisabeth Macke-Erdmannovou, Marií Markovou a Ninou Kandinskou. Následující rok na 25. bienále v Benátkách věnuje Německo svůj pavilon právě Modrému jezdci. Münterová, zastoupena třemi obrazy, bienále navštíví. Eichner se seznamuje s kunsthistorikem Röthelem; budoucí ředitel mnichovské Městské galerie v Lenbachhausu si získá důvěru murnauského páru natolik, že jej Münterová jako prvního nechává nahlédnout na umělecká díla skrytá ve sklepení. Dalším milníkem na cestě k uznání je její účast na zahajovací výstavě soudobého umění Documenta v roce 1955 v Kasselu, a to obrazem Zátiší šedé. Documenta se onen rok věnuje Kandinskému či Picassovi.

Velkorysý dar a pozdní uznání

Gabriele Münterová maluje silné obrazy se svými oblíbenými krajinami z okolí Murnau ještě na prahu své osmdesátky (obr. 14), v té době však rovněž učiní zásadní rozhodnutí. U příležitosti svých kulatých narozenin předá umělkyně velkorysý dar Městské galerii v Lenbachhausu, které věnuje svou uměleckou sbírku včetně mnoha Kandinského děl z doby před rokem 1914, svých vlastních prací i obrazů umělců z okruhu Modrého jezdce. Výsledkem je dvojvýstava v této galerii Kandinskij a Gabriele Münterová. Díla z pěti desetiletí. Formou závěti vzniká Nadace Gabriely Münterové a Johannese Eichnera (od roku 1966 se sídlem v Lenbachhausu).

Když Münterová převezme cenu města Mnichova v oblasti kultury, píše svému příteli z dětství: „Nastalo to, co mi Kandinskij již dávno předpovídal, když jsem byla jako žena vždycky opomíjena a přehlížena – že pozdě, ale přece dojdu všeobecného uznání.“

V roce 1960 se na Münterovou rozpomenou také ve Spojených státech samostatnými výstavami v Los Angeles (zde se sedmi Kandinského obrazy) a poté v San Francisku.

Dne 19. května 1962 malířka umírá ve svém murnauském domě. Pohřbena je na tamním hřbitově po boku Eichnerově, který zde odpočívá od roku 1958.

Čím si byli Münterová s Kandinským vzájemně?

V rozhovoru, který vznikl při návštěvě Édouarda Roditiho v Murnau v roce 1958 při přípravě jeho knihy Dialogy o umění (Dialogues on Art),^[3] Münterová říká, že Kandinskij byl prvním umělcem, který bral její práci vážně a dal jí skutečné vedení.

Když jsme se poprvé setkali, byl Mnichov ještě do značné míry centrem plenérového malování a Kandinskij sám byl do jisté míry také plenérový malíř. Chodívali jsme spolu skicovat a malovat na venkov a on namaloval obraz, na kterém jsem skicovala já, a já jsem namalovala také jeho obraz. To už je dávno, v roce 1903. Teprve asi o deset let později, když namaloval své první improvizace, začal pracovat výhradně v ateliéru. Já jsem byla vždy hlavně plenérová malířka, i když jsem malovala i portréty a zátiší. Zpočátku jsem měla velké potíže s prací štětcem – myslím s tím, čemu Francouzi říkají la touche de pinceau. Kandinskij mě proto naučil, jak dosáhnout požadovaných efektů pomocí špachtle. […] Mým hlavním problémem bylo, že jsem nedokázala malovat dostatečně rychle. Všechny mé obrazy jsou momenty ze života – mám na mysli prchavé vizuální zážitky, zaznamenané velmi rychle a spontánně. Když začnu malovat, je to jako náhlý skok do hlubokých vod a nikdy předem nevím, zda budu schopna plavat. Techniku plavání mě naučil Kandinskij. Naučil mě pracovat dostatečně rychle a s takovou sebejistotou, abych byla schopna dosáhnout rychlého a spontánního záznamu okamžiku.

Když se Kandinskij začal stále více zajímat o abstraktní umění, vyzkoušela jsem si samozřejmě také několik improvizací stejné povahy jako on. Domnívám se však, že jsem si vytvořila vlastní figurativní styl, nebo alespoň takový, který vyhovoval mému temperamentu, a od té doby jsem mu zůstala věrná, s občasnými krátkými výlety do oblasti abstrakce.^[4]

Ovlivnění však bylo očividně oboustranné: „Vzpomínám si myslím správně, že jsem ti poskytla četné umělecké podněty, impulzy, iniciativy. […] Svůj vývoj jsi prodělal po mém boku a já velmi pochybuji, zdali ještě někdy dosáhneš výšin děl těch ‚nešťastných let‘ 1909 až 1914,“ píše roku 1922 Münterová Kandinskému ve čtyřicetistránkovém dopise, jinak plném výčitek, nářků a stížností. A Kandinskij dvacet let po disharmonickém rozchodu uměleckého páru ujišťuje Hillu von Rebay, německou abstraktní malířku žijící v New Yorku,^[5] že „roky s Münterovou byly jeho vůbec nejlepší“ a už nikdy nemohl takto pracovat.

Édouard Roditi to vidí ve svých Dialozích o umění ^[6] jednoznačně: „Do jaké míry můžeme [Kandinského] démonické vytržení před rokem 1914 připisovat podpoře a přátelství Gabriely Münterové? Poté co ji Kandinskij opustil, pohybovalo se jeho umění velmi často na hraně dekorativnosti nebo přílišného schematismu. Vždycky byl znamenitý teoretik, vynikající učitel. Ale období jeho největší tvůrčí síly […] spočívá mezi lety 1900 až 1914, která strávil s Gabriele Münterovou.“

Jaké je vlastně dílo Münterové?

Dílo Gabriely Münterové je sice v mnoha ohledech široce rozvětvené, a to jak technicky – od malby a kresby před grafiku, podmalby na skle až po plakátovou tvorbu a fotografii –, tak i žánrově, jak jsme si ukázali. Přesto pro mne vyzařuje její největší umělecká síla z krajinomaleb z okolí Murnau. Krajinu, která tak silně působí na pozorovatele, její zvláštní světlo a kouzlo, dokázala Münterová přenést na plátno ve svých specifických barvách, svým viděním. I nedávná vídeňská výstava potvrdila určitou kolísavost kvality jejího díla – asi ne náhodou je nejslabší její období z doby nacismu a nejsilnější naopak zmíněné roky 1908 až 1914 s obrazy murnauské krajiny.

Obrazy z let 1908–1914 už ukazují její nový styl, zdůrazněné barevné plochy, jak vidíme například na plátně Kupy sena (obr. 15) v krajově typickém tvaru sušení, který dodnes naleznete v bavorském alpském podhůří. Jiná varianta kupek sena z téže doby, plátno Večerní mraky (obr. 16), působí téměř strašidelně.

Naproti tomu její pokusy o „čistou“ abstrakci často spíše ztroskotávají (obr. 17). Münterová ovšem dokáže vytvářet silnou malířskou výpověď i pomocí přímek a geometrických útvarů, jako v případě Rovné silnice (obr. 18). Základem je zřejmě její vlastní fotografie silnice na Kochel am See z roku 1902.

Münterová byla z okruhu sdružení Modrý jezdec nejpilnější portrétistkou. Portrétovala opakovaně Kandinského, Mariannu von Werefkin (obr. 19), Paula Klee, Thomase a Olgu von Hartmannovi, Ermu Bossi či Johannese Eichnera.

Na obraze Naslouchání je zobrazen Jawlensky (obr. 20) na návštěvě u malířských kolegů v Murnau. Intenzivně nám září do očí žluté stínítko lampy, pod nímž visí červený šátek. Na stole v jakémsi náklonu stojí neforemný pohár. K dalším rekvizitám patří modrá kazeta a talíř, snad s chřestem. Muž na někoho zírá široce otevřenýma očima a s pootevřenými ústy. Výraz jeho bdělosti je v groteskním kontrastu s ležérní polohou těla: Jawlenského vesta, téměř v barvě jeho obličeje, je zachycena v líně spadající křivce. Münterová si k tomu nikoli bez určité jedovatosti píše poznámku, která nám tento komický protiklad osvětluje: „Všichni tři neustále diskutují o umění. Na začátku měl každý z nich svůj vlastní názor a svůj vlastní styl. Jawlensky byl méně intelektuální nebo inteligentní než Kandinskij a Klee a jejich teorie jej často mátly. Jednou jsem namalovala portrét, který jsem nazvala Naslouchání. Zpodobňuje Jawlenského s jeho buclatými tvářemi, jak se zmateným výrazem naslouchá novým uměleckým teoriím Kandinského.“

Münterová se pod vlivem Kandinského s úspěchem věnuje také grafice, především dřevorytům a linorytům (obr. 21, 22). Barevný linoryt Kandinskij u harmonia vznikl v roce 1907 v šesti různých barevných exemplářích. Vyjádření světla a stínu, pohybu, hudby, ušlechtilé obrysy hlavy a tváře činí toto drobné dílo pro pozorovatele nezapomenutelným.

Ruský dům v literatuře

Při poznávání Münterové a jejího okruhu v Murnau zbývá připomenout ještě jednu zajímavou kapitolu. Nese českou, přesněji moravskou stopu a týká se česko-německého spisovatele a publicisty Oty Filipa. Filip, který pod politickým tlakem a zbaven občanství odešel v roce 1974 s rodinou do exilu ve Spolkové republice, prožil prvních 25 let, jak to sám charakterizoval, „v intelektuální bublině“ mnichovské umělecké čtvrti Schwabing. Pak začali se ženou poznávat pravou tvář Bavorska, a to právě v Murnau pod Alpami. Vedle šokujícího poznání, že nahnědlá nostalgie a latentní antisemitismus stále žijí, z čehož vytěžil román Sousedé a ti ostatní,^[7] nemohl na svých každodenních pochůzkách z jejich rodinného domu do centra městečka minout dům Gabriely Münterové. V jeho fantazii se začala odvíjet nit příběhů spjatých s „Elliným“ soužitím s „gospodinem“ Kandinským a s jejich nejbližšími přáteli – Werefkinou a Jawlenskym. Příběhy plné vášně, temné lásky, žárlivosti, nenávisti. Na základě důkladného studia i fluida domu tak vznikl v německém originále román Russenhaus. V jeho následné české podobě šlo také o přiblížení Münterové a její představení širší české veřejnosti, protože v Bavorsku, kde román vznikl, je přece jen v obecném povědomí.^[8]

Autor k tomu v roce 2005 v našem časopise poznamenal: „Blízko tohoto domku, který ve vývoji abstraktního malířství sehrál tak významnou roli, bydlím a denně, když jdu do města, padne mi do oka. A taky jsem si přečetl skoro veškerou literaturu o Kandinském a Münterové a o jejich šesti společných letech v Murnau a dospěl k závěru, že jejich láska musela být strašná, plná žárlivosti a nedorozumění – a že vedlejším ,plodem‘ této opravdu nesnesitelné nelásky-lásky byl, což je můj názor, vznik abstraktní malby. A kdykoli jsem šel kolem domku, kde se ta nešťastná láska odehrávala a kde v letech 1908 až 1914 vzniklo abstraktní malířství, které obdivuji, tak mě postupně napadal románový příběh mezi Kandinským a Münterovou, tragický osud jedné asi z nejsmutnějších lásek dvacátého století. Tak jsem si v roce 2001 v lednu sedl k počítači a do října jsem román nejprve německy a potom i česky napsal.“

 

/ Není-li uvedeno jinak, reprodukce obrazů jsou převzaty z katalogu výstavy Gabriele Münter. Retrospektive ve vídeňském Leopold Museu editorů Ivana Ristiće a Hanse-Petera Wipplingera. /

---

^[1]    Kontexty 4/2022.

^[2]    Následující text se opírá o knižní katalog výstavy ve vídeňském Leopold Museu editorů Ivana Ristiće a Hanse-Petera Wipplingera. Texty dále přispěly Barbara Halbmayerová, Annegret Hobergová, Gisela Kleineová a Angela Lampeová. Leopold Museum, Wien, 2023.

^[3]    Dialogues on Art. London, Martin Secker & Warburg, 1960.

^[4]    Citováno z knihy Édouard Roditi: Dialogues: Conversations With European Artists at Mid-Century, Diane Pub Co, 1990.

^[5]    Hilla von Rebay žila od roku 1927 v New Yorku, kde se seznámila se Solomonem R. Guggenheimem. Díky jejímu vlivu začala vznikat Guggenheimova sbírka abstraktního umění, mj. i nákupy Kandinského děl.

^[6]    Dialogues on Art. London, Martin Secker & Warburg, 1960.

^[7]    Host, Brno 2003. Román napsal autor česky a na rozdíl od svých dalších jej — z pochopitelných důvodů — do němčiny nikdy nepřevedl.

^[8]    Ota Filip: 77 obrazů z ruského domu. Román o velké, ztroskotané lásce a vzniku abstraktního malířství, Barrister & Principal, Brno 2005.

 

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2/2024)