Puškin a car Petr I., zvaný Veliký

Puškinova poema Měděný jezdec vznikla v roce 1833 za takzvaného druhého, autorsky opět úrodného „Boldinského podzimu“. Básník tenkrát napsal novelu Piková dáma a Pohádku o rybáři a zlaté rybce, ale jeden z vrcholů jeho tvorby představuje třetí dílo dokončené v Boldinu, básnická skladba, která spočívá na konfliktu velkolepého města na řece Něvě, spojovaného se zakladatelskou zásluhou cara Petra I., a proti tomu místa, kde se odehraje zdrcující a záhubná tragédie mladého petrohradského úředníka. Zpracování tématu klade podle mě zároveň otázku, zda Puškin cara oslavoval, nebo problematizoval.

Poemu nazval autor podle jezdecké sochy Petra I. (1672–1725), kterou vytvořil sochař E. M. Falconet a instalovali ji v roce 1782 za vlády Kateřiny II. Úvod obsahuje básníkovo vyznání uznalého vztahu k Petrovu plánu. Car stojí na mořském břehu a sní o pevnosti jako o hrozbě nepřátelům, reprezentovaným „vrtkavými Švédy“. Otevře okno do Evropy a bude hostit všechny národy, jejichž představitelé se tu sjedou, aby užívali volnosti a zdravili ji zpěvem. Vzpomínám si, jak mě gymnazijní učitel ruštiny připravoval k recitaci tohoto úryvku v originále, a to výkladem Puškinova vlastenectví a vděku za carovu iniciativu.

Básník si dokončenou stavbu zamiloval. Oblíbil si vojenské přehlídky a rád slýchá střelbu z děl na počest narození carova syna nebo na oslavu vojenského vítězství. „Petrovo město, dmi se pýchou, / stůj pevně jako ruská zem, / a Něva bude řekou tichou, / zkrotíš tak živel za živlem,“ překládá Zdenka Bergrová jeho apostrofu Petrohradu, a to ve svazku vydaném v Klubu přátel poezie v roce 1976. Zkrocení bylo však dobou „temné síly“. Vypráví o tom následující „smutná povídka“.

Začíná večer, kdy úředník Evžen – jeho jménu vtiskl autor úmyslně „oněginovskou patinu“ – před usnutím přemýšlí o svém životě: musí hodně pracovat, aby se uživil, a neškodilo by, kdyby byl chytřejší a víc vydělával. Chtěl by se oženit a rodině opatřit skromné bydlení. Své Paraše je věrně oddaný. Usne za počínající bouře, která však nad ránem přeroste v hrůzyplnou katastrofu. Ujařmená řeka se vrhla na město a ničivý vodní živel vyplavil dokonce rakve s mrtvými.

Došlo k tomu 7. listopadu 1824. Tehdejší car Alexandr I. (1777–1825) rozkázal, aby se důstojníci vydali na pramicích na pomoc tonoucím a poškozeným. Zato Evžen jen seděl zmáčený na náměstí a myslel se strachem na svou milou, která bydlela s ovdovělou matkou na místě, kam se bouře obořila zvlášť strašlivě. Nad naším hrdinou se přitom tyčí imperátorova socha a „ukazuje dopředu“.

Druhá část skladby sleduje Evžena, který se probral z ochromení zaviněného otřesem, doplavil se na loďce k Parašinu obydlí a zjistil obludný rozsah zkázy: stavení vzala voda, všude leží mrtví nebo zmrzačení, na místě domku zbyla osamělá vrba a obě jeho obyvatelky nenávratně zmizely. Evžen propukne v smích. Zmocnil se ho nápor šílenství, jemuž propadl.

Život ve městě se sice postupně obnovuje, ironicky pochválený veršovec hrabě Chvostov „už nesmrtelně oděl do slov, / že zpychla Něva prokletá“, ale básník se dál věnuje Evženovi, který se nevrátil do pronajatého bytu, nocuje pod přístavem, žebrá, jídlo hledá ve smetí, šaty má rozedrané, děti po něm házejí kamením a drožkáři ho bičem zahánějí z cesty. „… není to člověk ani zvíře / a není mrtev ani živ.“

Další scéna zachycuje Evžena, když si znenadání jasně uvědomil, co prožil. Ocitne se na náměstí a na skalce před ním znovu ční „ta socha na bronzovém oři“, tentokrát však v zoufalci vzbudí vzpurnou myšlenku. Ztělesňuje totiž „toho, kdo v povýšené slávě / měděnou vůlí kraloval… / Kam letíš, hrdý koni v trysku, / kam směřuje tvůj prudký klus? / Ó mocný care na skalisku! / Není to propast plná hrůz / a nevzepjal jsi jako ryzku / na krátké uzdě celou Rus?“

Autor Měděného jezdce podle mého nezamýšlel poslední dva verše jako obdivné. Naopak vzápětí účastně popsal, jak „ubohý blázen kolem modly / obchází chvíli tam a sem /“, a výstup završil jeho otevřenou vzpourou: „,Ty kouzelnický staviteli,‘ zašeptal hněvem rozechvělý, / ,teď je ti dobře?‘ To mu řek – / a náhle se dal na útěk.“ Vyděsila ho vidina, že ho socha pronásleduje. Ať utíkal kamkoli, měděný jezdec klusal za ním, jako by ho chtěl uštvat.

Od té doby se Evžen náměstí i soše vyhýbal, a když tam náhodou přesto zabloudil, smekal před ní čepici. Přežíval v rozbité chaloupce na ostrůvku, kam ji zanesla bouře, a před vrátky vydechl naposledy. Pohřbili ho po křesťansku na místě, kde skonal. Zbývá tedy ptát se, zda jeho osud pojal autor jako podnět k polemice, adresované carskému veledílu, nebo jako oběť a daň nutnou a nezbytnou, neboť vedla k povznesení vlasti.

Puškinův osobní vztah k carům vyvolává podobnou otázku: převládala v něm loajalita, která hraničila s úctou, nebo deziluze, kritika a hněv? V roce 1823 dal car Alexandr I. básníka vyhodit ze služebních složek ministerstva zahraničí a odsoudil ho k nucenému pobytu v otcovské vesnici Michajlovské, kde měl žít jednak pod úředním dozorem, jednak pod dohledem otcovým. Po otevřeném střetnutí se synem odešla rodina do Petrohradu a deprimovaný básník osaměl.

Po smrti nepřátelsky naladěného cara se Puškin jen náhodou nepodílel na povstání přátel-děkabristů (1825), jehož organizátoři byli popraveni, desítky dalších odsouzeny k přísným trestům a básník sám se cítil právem ohrožen. Vyšetřován nebyl, ale o novém caru smýšlel jako o katovi.

V roce 1826 ho požádal o dovolení odjet do ciziny, ale Mikuláš I. (1796–1855) ho místo toho pozval do Moskvy a přátelsky s ním promluvil. Zbavil ho Bekendorfovy oficiální cenzury a za jeho jediného cenzora se prohlásil sám. Básníka strhl moskevský společenský ruch a car si ho získal vzdělaneckými řečmi a moudrými představami o příští vládě. Puškin mu dokonce předložil text O lidové výchově, ve kterém hledal východisko z politické situace, zatížené následky kruté likvidace revoltující inteligence. Jenže car návrh odmítl a nedovolil mu publikovat ani drama Boris Godunov.

Z iluze o carovi tudíž Puškin rychle vystřízlivěl. Krátkou euforii vystřídalo zklamání, které způsobilo těžkou osobní i tvůrčí krizi, z níž se pokusil uniknout tím, že poprosil o souhlas s přestěhováním natrvalo do Moskvy mezi přátele. To mu bylo povoleno. Určitou pochybnost o hloubce jeho vystřízlivění navozuje přitom básnické vystoupení, jímž se obrátil k polským povstalcům z roku 1830. Ač ctitel Mickiewiczův, tvrdě je pokáral, protože nepřihlížejí k prvořadému dějinnému úkolu, k jehož plnění jsou Rusové povoláni.

Antonín Brousek však ve znamenitém výboru z Puškinovy lyriky, jejž sestavil pro vydání v základní řadě Klubu přátel poezie v roce 1965, uvedl ukázku z básníkovy korespondence z roku 1831, která svědčí o názoru zcela odlišném: „Jakékoli šance může Polákům dát jen spontánní a všeobecné vzbouření. Mládež má tedy pravdu, ale umírnění získají převahu a pak budeme mít varšavskou gubernii, což se mělo stát už před pětatřiceti lety. Ze všech Poláků mě zajímá jen Mickiewicz. Na začátku povstání byl v Římě, bojím se, aby nepřijel do Varšavy k smrtelnému zápasu své vlasti.“ Nemohlo se Puškinovo napomenutí revolucionářů zrodit pod carským nátlakem?

Nejúplnější odpovědi na vznesené otázky lze vyvodit z Puškinova díla samého, konkrétně z rozboru příčin, proč Měděný jezdec za básníkova života nesměl vyjít. Zveřejněny byly příznačně jen vstupní odstavce. Vydání v roce 1837, brzy po autorově smrti, umožnil přítel básník Žukovskij úpravami cenzurní povahy. Obecně na to poukázal Antonín Brousek v pronikavé Puškinově biografii, kterou doprovodil zmíněný výbor.

Srovnání obou verzí – autentické a upravené – prozrazuje názorně, jaké detaily budily rozhodující námitky. Žukovskij v První části skladby škrtl bez náhrady šestnáct řádků počínaje veršem „Jevgenij tut vzdochnul serděčno“, které vypovídaly o hrdinových nadějích na rodinný život s Parašou a s dětmi. Ze závěru téže části zmizelo dalších sedm posledních veršů, jež zachytily sochu zády k Evženovi. Žukovskij místo nich napsal a zařadil jedenáct nových, ve kterých socha nehybnou rukou hrozí zešílevší řece.

Ve Druhé části přítel-cenzor kromě náhrady „kumira“ (pohanské božstvo) za „giganta“ změnil jedinou předložku, avšak podstatnou: dvojverší, v němž autor charakterizuje cara Petra I., zní po úpravě jako „togo, čjej volju rokovoj / nad morjem gorod osnovalsja“. České vydání ruského textu v nakladatelství Svoboda, Praha 1946, toto znění přetiskuje, zatímco svazek Izbrannoje, Gosudarstvěnnoje izdatělstvo chudožestvěnnoj litěratury, Moskva 1953, respektuje originál: město je podle něj založeno „pod morjem“.

Český překladatel Bohumil Mathesius, jehož přetlumočení zařadil Brousek do svého výboru z Puškinovy lyriky, originál zná a ctí. Zdenka Bergrová, z jejíhož překladu v tomto článku cituju, zvolila interpretaci hodně volnou: „… kdo město přímo vyzývavě / pod čarou záplav stavět dal.“ (Předložky zvýraznil M. U.) Dopověděla tím a rozvedla carovu vinu: jeho budovatelský záměr zločinně připouštěl záplavy, při nichž bude docházet k obrovským obětem, a lidmi a jejich životy tudíž programově pohrdal.

K podobnému, ne-li totožnému závěru dospěl Roman Jakobson ve skvělé studii, kterou uveřejnil ve Slově a slovesnosti v čísle 1 ročníku 1937 pod názvem Socha v symbolice Puškinově (La statue dans la symbolique de Puškin). Zasvěceně analyzoval básníkovy přípravné skici a litoval, že některých nakonec nepoužil, zejména například koncepce Petrovy sochy výslovně jako modly.

Neméně radikálně mínil podle něj básník původně některé Evženovy pocity ještě úže spříznit se svými, a to v duchu volby jména společného s Oněginem, který vykazoval některé autobiografické rysy. Přiznal v dopise příteli, že se před druhým boldinským pobytem cítil jako „ani mrtev, ani živ“. Tak vystihl v poemě i stav svého šíleného hrdiny.

Jakobson navíc spojil motiv sochy komtura v Puškinově Kamenném hostu se snově oživlým Měděným jezdcem, jehož těžký dusot („tjažolyj topot“) připomíná smrtonosný stisk („tjažolo požaťje“) komturovy pravice v závěrečné scéně Juanova svržení do pekel. Jde o soustavně rozvíjený mýtus „ničivé sochy“.

Evžen podle Jakobsona pochopil, že skutečným a pravým viníkem jeho záhuby, vlastně hromadné vraždy, je car, a vmetl to soše do tváře. Slova, která tiše pronesl: „,Dobro, strojitěl čudotvornyj! / Užo těbě!‘ šepnul on zlobno…,“ tlumočí Jakobson jinak a výrazněji než oba čeští překladatelé: „Nuže, zázračný staviteli! / Dojde na tebe!“ Vzbouřenec soše, a tím i carově památce zahrozil.

Básník přitom pochopení díla poněkud ztížil: snažil se zmást cenzuru tím, že poemu započal carovou dlouhou a patetickou vidinou a svou vlastní zálibnou evokací petrohradských krás. Jádro své skladby označil jako „smutnou povídku“, aby oslabil její závažnost, a celému textu předeslal předmluvu, odkazující čtenáře na věcné údaje o záplavě, jak ji přinesly dobové časopisy a V. N. Berch ve své zprávě. (Puškin některé verše své poemy vysvětloval a komentoval. Jaroslav Žák jeho glosy otiskl ve své Ediční poznámce k českému vydání z roku 1976.) Také některé nápovědi, rezignující na příliš otevřená vyjádření, lze vysvětlit jako Puškinův pokus nevydat cenzorům do rukou příliš průkazné argumenty k zákazu.

Dílo se přesto stalo trvale platným soudem nad vládcem, který si osvojil právo zacházet s lidmi ve své mocenské hře jako s bezcennými pěšci. Ustavil nebo spíš posílil tradici, která v Rusku žije dodnes. Básník ji pojmenoval, a tím předjal její budoucí překonání.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2/2024)