Poutník, ne cestovatel

Vychází jich hodně. Jeden by mohl nabýt dojmu, že jde o útvar bezmála plevelný. Pořizují se s kdekým — s hereckou hvězdičkou jedva zabliknuvší na efemérním nebi mediální slávy, s fotbalistou či se zasloužilým chirurgem. Jedna doporučovací webová platforma dokonce hlásá, že „pokud nejsi zrovna nadšený knihomol nebo tápeš, jakou knihu vybrat, aby tě nenudila po pár stránkách, doporučuji zvolit si právě knižní rozhovor. Tím, že se jedná o jednoduchou formu otázek a odpovědí, se nebudeš v informacích ztrácet, vše je přehledné a zároveň ,rychlé‘. Nemusíš tak přečíst spoustu stránek, než se dostaneš k pointě či rozuzlení zápletky.“

Takže něco jako Knižní rozhovor aneb Snadno a rychle. Čtenářský wellness za přijatelný mentální výdaj. Navíc je to snadné i autorsky: postavíte před zpovídaného mikrofon… a tak nám něco povídejte. Pak se to nechá někým přepsat, někdo to trochu redakčně pošolíchá a knížka je hotová. – Ano, i toto může být knižní rozhovor. Na druhé straně jde však o žánr, kterým lze sdělit, co by jinde sdělit nešlo. Knižní rozhovor otevírá myšlení v jeho podstatě – a ta je dia­lo­gic­ká. Přitom ani nemusíme mít na mysli tak úplně Platóna, který na úsvitu dějin filozofie učinil z dialogu základní matrici myšlení. A je tu jeho další rozměr. Knižní rozhovor, pokud aspoň obrysově kopíruje životní dráhu zpovídaného, nás konfrontuje i se základní vyprávěcí strukturou. A tou je cesta, cesta životem, životaběh. Nosíme si ji v sobě všichni a všichni jsme na ni nastaveni. Je to naše antropologická univerzálie. Vypravíme si své životní příběhy, rádi si o nich čteme… to vše proto, že někde v jejich nejspodnějším patře se nacházíme i my sami. Tedy: dialog a životní cesta – dvě archetypální matrice či antropologické konstanty. Níže už sestoupit nelze.

Tazatel a tázanec

Při dobře (ne-li ideálně) vyladěném poměru mezi tazatelem a tázancem se knižní rozhovor stává jedinečnou událostí, a to událostí, kterou nic nezastoupí. Hlas tazatele vnáší do tázancova světa novou perspektivu, čili potřebu reagovat jinak, než by si on sám předsevzal. Vyhazuje ho jakoby ze sedla, ale jen proto, aby mu v něm našel možná ještě lepší polohu. Dobrý tazatel se umí ptát na věci, které třeba tázanec považuje už pro sebe za samozřejmé. Zároveň dokáže dobrý tazatel kopírovat terén výpovědi svého tázance, aniž ho měl potřebu rozrývat sebevědomou investigativností. Nejde přece o souboj. Zároveň nejde o hlazení po srsti. Přesně v tomto intervalu se rodí to žánrově nejlepší. Specifickým podžánrem jsou rozhovory s mysliteli. Osobně jsem vděčen za mnohé takovéto knižní rozhovory, neboť teprve v nich jsem si často docelil to, co jsem od daných autorů znal z jejich knih či statí. Až tady jsem namnoze poznal důvod toho, proč to napsali tak a tak a odkud se to vše bere. Konkrétně se to týká například knižních rozhovorů s Györgym Lukácsem, ­Raymondem Aronem, Paulem Ricoeurem či ­Tonym Judtem.

Aleš Palán se knižnímu rozhovoru upsal, třebaže mu to tu a tam nasadí i na fabulovanou prózu. Na svém kontě jich má už desítky (některé pořízené v tandemu s Janem Paulasem) a mnohé jsou arcizapamatovatelné: například s opatem želivského kláštera Vítem Tajovským, s bratry Reynkovými, dále pak se syny Josefa Floriana nebo zakladatelkou hospicového hnutí Marií Svatošovou. Jasně, zde se šlo takříkajíc najisto – za lidmi, kteří jsou nějak zajímaví, něčeho dosáhli, nesou nejenom svědectví, nýbrž i misi. Aleš Palán je však autorem rozhovorů s lidmi, jejichž zajímavost nijak dopředu neemanovala, alespoň ne veřejně. Sám si je na svých cestách objevil, vstoupil do jejich světa, a tím i vynašel nové téma a prostředí. Za všechny opusy vzpomeňme knihu rozhovorů se šumavskými samotáři (Raději zešílet v divočině). Jde o počin vskutku jedinečný. Aleš Palán zmapoval neznámý fenomén nové doby – samotářství, útěky od civilizace. A zmapoval i různé podoby tohoto fenoménu. V mnohém jde i o antropologický výzkum, tedy příspěvek k neviditelným dějinám mentalit našeho času. Zatím jeho posledním počinem je soubor rozhovorů s (neznámými) lidmi, kteří malují, protože musí (Muž, který sází borovici blatku).

Nyní došlo na Miloslava Nevrlého (Náčelník. Rozhovor Aleše Palána s Miloslavem Nevrlým, Kazda 2023), člověka jistě ne neznámého, a to hlavně mezi těmi, kdo vědí. Zároveň však nejde o žádnou celebritu obsazující objemné stopáže mediálního času. To se mění možná až teď, po jeho vyznamenání od prezidenta na Pražském hradě a také možná po této knize. Miloslav Nevrlý je zoolog vyrostlý v Praze, v dalším životě je však spjat s Libercem, kde po více než čtyřicet let pracoval v místním muzeu. Přitom se toulal po okolí blízkém i vzdáleném a o tom všem podmanivě psal. Na svém kontě má několik titulů, z nichž první věhlas mu přinesla Kniha o Jizerských horách; věhlas největší pak vyvolaly Karpatské hry (zatím osm vydání), cestovatelská kniha mapující 35 pohoří rumunského karpatského oblouku. Kniha, v níž autor svého čtenáře nechce ani tak primárně poučovat jako si s ním povídat, a to o všem, co Karpaty a cestování po nich představují. Je to kniha velmi osobní, zároveň však i spolehlivá faktograficky. Kniha svědecká i průvodcovská. Průvodcovská v tom nejširším slova smyslu. A také trochu autoritativní instruktáž pro toho, kdo by chtěl být dobrým poutníkem. Už jen pro ty časté imperativy: začni, běhej, zkus, buď…

Knižní rozhovor Náčelník je osnován jako spolupráce živlu časového (životopisného) a tematického. Postupujeme Nevrlého životaběhem a tam, kde se nabídne nějaké životně určující místo, tazatel svého tázance na chvíli zadrží a danému místu věnuje větší péči. Je to taková cesta po schodišti, v níž se vždy po několika schodech naskytne odpočívadlo. Přitom není úplně dopředu předvídatelné, po kolika schodech na ně dojde. Rozhovor se vine rytmem ne úplně pravidelným, leč ústrojným.

Životaběh

Miloslav Nevrlý je ročník 1933, takže si už ledasco pamatuje: první republiku, do níž se narodil, druhou republiku, protektorát, poválečné tříletí, socialismus a všechny jeho fáze a poté i dobu polistopadovou. Sám ve svém vyprávění se umí umístit do dějin; dovede je vnímat. Navíc si dlouhodobě uchovává své deníkové zápisky (rázu spíše technicko-informativního). To, co okouzlí už od počátku jeho vyprávění, je úžasná plastičnost, s níž autor umí ze své paměti vyvolávat dávné situace, lidi, události. Z těchto slov se vyloupávají plastické scény s určujícími detaily. Jako by se to vše před našima očima právě dělo. Týká se to třeba vzpomínky na ruské vojáky v roce 1945 a poté hned na ty americké; konfrontace, která autorovi navodila kulturní a civilizační šok. Nebo vzpomínka na proces se Slánským: „Do tmavých pražských ulic padal sníh s deštěm a z pouličních tlampačů zněla slova obžalovaných tzv. Slánského procesu, přenášená ze soudní síně.“ Literární nadání a schopnost vládnout slovem na nás dýchá z každé stránky. Leč nejde jen o ně. Nevrlého svědectví je silnou výpovědí o člověku, který propadl zoologii (v první fázi zejména ptákům), vystudoval ji na Karlově univerzitě (1957), poté začal pracovat v Severočeském muzeu v Liberci jako zoolog, kde působil až do svého odchodu do důchodu v roce 2000. V Liberci se zapojil do skautského hnutí (spolupracoval s Milošem Zapletalem) v době na konci šedesátých let, kdy bylo znovu povoleno. Po jeho zákazu na začátku normalizace pokračoval v této činnosti pod hlavičkou turistického oddílu mládeže. Do toho konal výpravy do míst blízkých i vzdálených, a to v cestovatelských možnostech socialistické doby. K tomu samozřejmě rodina (manželka z Beskyd a tři děti). Je zde hodně historek, jemně naskicovaných portrétů těch, kteří se mu připletli do cesty, zejména pak lidí zanechavších v jeho životě nějakou iniciační stopu (například Gustav Ginzel, Miloš Zapletal). Nevrlý líčí okolnosti vlastního psaní a také nakladatelské historie svých knih. A také osobní rituály, třeba ten, kdy si ráno – ještě pod peřinou – zkouší „vyjmenovat padesát amerických států Unie, jindy všech sedmdesát pět knih Bible“.

Příroda, krajina, Bůh

Velkým a příčným tématem Nevrlého života, práce i přemýšlení je příroda a krajina. Miloslav Nevrlý ji má rád, umí si ji zpřístupňovat v celku i detailech, nadto v jejích vývojových proměnách (třeba to, co se stalo s Jizerskými horami) a umí ji zpřítomnit i ostatním. Marně jsem hledal paralelu. Není to ani tak urputný program takového Davida Thoreaua, ani často až titěrné rozkochání autorů přírodní prózy (třeba takového Jaromíra Tomečka). Nevrlý ví i vidí a obojí dokáže propojit. Sám se přiznává, jak ho zasáhla „Sluneční píseň“ svatého Františka z Assisi. A asi toto budiž paralela nejvíce určující. Je to totiž pocit sounáležitosti s přírodou, jakož i to, že to nejsme my, kdo ji stvořil. Ano, Miloslav Nevrlý je člověkem věřícím. Neokázale, leč pevně. Ve své knize se tomu věnuje na několika místech – konverze, křest, církevní svatba, tajná duchovní cvičení v době normalizace. Ale hlavně je vidět, jak ho víra vede jeho cestami životními i těmi v krajině. Je v tom i jistota vlastního místa, „vědomí, že nic se neděje zbytečně, že tvůrce vesmíru – který přece nemůže nebýt! – měl nějaký důvod stvořit i mne“. Nevrlého krajinaření je vnímavé a současně přemýšlivé. Určuje je vědecký systematik i očarovaný milovník. Autor ve svých výpravách za sebou nechává civilizaci, zejména tu, která má blízko ke kultuře, umění, literatuře. S velkým zaujetím – ne menším, než je to věnované netopýrům – a znalostí se zmiňuje například o chasidech či o ruském spisovateli 19. století Nikolaji S. Leskovovi. Čili žádný přírodní muž odhazující po rousseauovsku všechno, čím ho k sobě civilizace poutá.

Civilní neokázalost je to, co dýchá snad z každého póru této knihy. Ochota přijímat věci, jak jsou. Žít v pocitu vděčnosti. Miloslav Nevrlý vyjadřuje svůj vděk za to, že mohl projít rumunské hory, které si posléze tolik zamiloval a stal se jejich fascinovaným vykladačem. Bylo to za socia­lismu, který umožňoval pouze cesty do spřátelených zemí, možná i proto došlo na Rumunsko, které by za normálních liberálně demokratických poměrů bylo možná málo atraktivní. Dalším silným poselstvím toho, co říká, je, že nerozhoduje dálka a atraktivita krajiny, ale spíše to, jak se na ni umíme dívat, co v ní dokážeme objevit. V tomto se největší krajinná dobrodružství dějí hned za našimi okny.

 ***­

„Poutník toho potřebuje opravdu jen velmi málo“ – tvrdí autor. A sám dodává, jak s věkem toto „velmi málo“ dokázal ještě postupně zmenšovat. Poutník v jeho pojetí není jen cestovatel. Přitom by se mělo dodat, že jsou dva druhy poutníků – ten, který kráčí odněkud a neznámo kam (poutník romantický), a ten, který kráčí na určené místo (svaté, posvátné). Jako by Miloslav Nevrlý dokázal propojit oba poutníky dohromady. Toulání i cíl. Jeho svědectví (nejenom této knihy) tak může být i poctivě odžitým návodem, jak nebýt v přírodě pouhým turistou, tedy jak se na ni umět vyladit, jít s ní. Na druhé straně je to však i návod pro ty, kdo nechtějí být tak úplně nadoblačnými mystiky krajiny. Ono je potřeba i něco vědět, číst, vzdělávat se

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2/2024)