Zájem o ruskou kulturu po 24. únoru 2022, po zahájení Putinovy agresivní války proti Ukrajině, značně ochladl. Hlavním důvodem je, že všichni Rusové jsou spojováni, i když neprávem, s Putinovým režimem. Následující rozhovor, který se odehrál na dálku, by mohl pomoci změnit názor české čtenářské veřejnosti. Na otázky v něm odpovídala z rižského studia Rádia Svobodná Evropa / Rádia Svoboda ruská básnířka s ukrajinskými kořeny Jelena Fanajlovová.

---

Ivana Ryčlová: Když jsem se připravovala na náš rozhovor, přečetla jsem si v předmluvě k jedné z vašich básnických sbírek, že jste bývalá lékařka, přednášela jste psychoanalýzu. Zajímalo by mě, jak to tak přijde, že se lékař stane básníkem? V ruské literatuře je mnoho bývalých lékařů, Bulgakov, Čechov… Znamená to, že lékaři jsou náchylní k tomu stávat se básníky nebo spisovateli?

Jelena Fanajlovová: Samozřejmě že ano. Myslím, že profese literáta i lékaře souvisí s jednou vlastností, a to se schopností pozorovat. Studenti medicíny se učí popisu, učí se popisu člověka. A to je například něco, co je dobře rozpoznatelné v technice psaní, kterou používá Čechov. Je to prostě takový klasický spisovatel z doktorského světa s velmi objektivním přístupem k člověku, dívající se na lidstvo bez iluzí. A samozřejmě v této sestavě nesmíme zapomenout na Bulgakova s jeho Zápisky mladého lékaře, s celým jeho obrovským literárním dědictvím, navíc dosti kontroverzním, o něž se nyní vedou spory. [Experti Ukrajinského institutu národní paměti navrhli, aby byl odstraněn Bulgakovův pomník v Kyjevě, kde se spisovatel narodil. Pozn. IR.] Myslím, že na mé profesní metamorfóze není nic překvapivého. Upřímně řečeno, vždycky jsem chtěla být spisovatelkou. Nikdy jsem nechtěla být lékařkou. 

Proč jste tedy studovala medicínu?

Je za tím příběh. Pocházím z lékařské rodiny a moje maminka byla už od mého dětství vážně nemocná. To je důvod, proč jsem šla na medicínu, protože když jsem byla v desáté třídě a chystala jsem se na filologickou nebo novinářskou fakultu, moje maminka upadla, zlomila si nohu a v podstatě už pak nikdy nevstala. A mou povinností, takříkajíc rodinnou, bylo jít studovat obor, který by mohl pomoci mé mamince, mé rodině. No, vlastně bychom moderně řekli, že jsem vyrůstala v rodině, ve které byl invalida. A to se samozřejmě odráží na mém charakteru, na mém postoji k životu a tak dále. Ale moje maminka zemřela, když jsem byla v pátém ročníku medicíny. A protože jsem se stala lékařkou v Sovětském svazu, vůbec se mi to nelíbilo. Uvědomila jsem si, že i když jsem měla výborný prospěch – školu jsem absolvovala se zlatou medailí a medicínu s červeným diplomem –, v léčbě lidí výborná nebudu. Možná mám skvělou představu o tom, jak je léčit, ale ve skutečnosti je léčím špatně, protože mi chybějí potřebné léky a potřebné lékařské služby, včetně fyzioterapie a následné péče. A to mě opravdu hodně frustrovalo. A taky mě to celé strašně nebavilo. Z klinické medicíny jsem přešla nejprve na laboratorní medicínu a tři roky jsem studovala onemocnění AIDS. Jednalo se o epidemii, která tehdy začala. V Sovětském svazu, po jeho rozpadu pak v Rusku běžel jeho výzkum a chvíli jsem na něm pracovala. Pak mi nějak došlo, že není možné skloubit medicínu s žurnalistikou, protože tou dobou jsem už psala do novin. 

Tenkrát jsem si řekla, připomínám, že se jedná o roky 1992–1993, že už nechci pracovat jako lékařka a že toto povolání se mi nelíbí. Nelíbí se mi způsob, jak je to celé uspořádáno. Musím bojovat s úředníky a taky tou dobou začaly být problémy s výplatami, nedostávali jsme za svoji práci zaplaceno. Vzdala jsem to. V podstatě jsem se dala na žurnalistiku na volné noze a začala učit na univerzitě. 

V té době jste žila ve Voroněži, je to tak?

Ano. Narodila jsem se jižně od Voroněže, v Novo­chopjorském okrese. V oblasti, která hraničí s Ukrajinou. Obě moje babičky pocházejí z Ukrajiny. Je to tak, že matka mé matky pocházela z rodiny čeledína, která se stěhovala za prací a přišla sem v 19. století, a matka mého otce z kulacké rodiny v Charkově. Ve třicátých letech se dostala do Voroněžské oblasti kvůli tomu, že sovětské úřady posílaly děti rozkulačených rolníků na práci do různých regionů. A tak se babiččina sestra a bratr dostali do Donbasu a žili v Doněcku, část rodiny skončila v Mariupolu a babička ve Voroněžské oblasti. Ukrajinská část mé rodiny je mi tedy velmi blízká. 

Věnujete se jí i ve své poezii…

Když začala válka s Ukrajinou, a za začátek války s Ukrajinou považuji čtrnáctý rok, nikoli dvacátý druhý, napsala jsem takovou báseň, kterou považuji za své programové dílo. Jmenuje se Moje ukrajinská rodina. Má dvě části, docela dlouhé. Popisuji zde tyto dvě babičky s jejich velmi odlišnými postoji k životu a velmi odlišným sociálním profilem, což je důležitější. Matka mé matky, to byl typ člověka, který podporoval sovětskou moc, byla aktivistka, komunistka. Ano, komunistka. Pocházela z velmi chudé rodiny. A dělala, dalo by se říct, aktivní stranickou kariéru, přesněji řečeno stranicko-ekonomickou kariéru. Po nástupu sovětské moci existoval způsob vzdělávání, kterému se říkalo „sovětská stranická škola“. Byly to čtyři roky studia. Babička nějakou dobu studovala na této sovětské stranické škole spolu se spisovatelem Andrejem Platonovem.

Moje druhá babička celý život chmurně mlčela. Její skutečný příběh, příběh této větve otcovy rodiny, která byla rozkulačena, jsem se dozvěděla až v dospělosti, protože v sovětských dobách se o tom nemluvilo. Jako dítě jsem nechápala, proč moje babičky mají tak špatný vztah, že mezi nimi žádný vztah jednoduše není. Prostě žily ve dvou různých světech. Je to rodinná historie, která mě velmi zajímá. 

Jeleno, můžeme se ve vaší tvorbě vrátit ještě o něco zpět, na konec devadesátých let, kdy jste získala Cenu Andreje Bělého? [Andrej Bělyj byl ruský spisovatel, básník, kritik, literární teoretik a myslitel, spolu s Alexandrem Blokem jeden z hlavních tvůrců ruského symbolismu. Pozn. IR.] Co pro vás toto ocenění znamená nebo znamenalo? 

Řeknu vám, co pro mě znamená styl, kterým píši. Navazuji na tu část ruské literatury, která byla spojena se stříbrným věkem, tedy tu, která byla v sovětské éře naprosto potlačena a zakázána. [Stříbrným věkem je v ruské literatuře označováno období 1900–1922. Tento výraz poprvé po­užila básnířka Anna Achmatovová v jedné ze svých básní. Její poezie se během stalinismu stala hlasem obětí represí. Pozn. IR.] Měla bych říct, že poezii píšu od svých deseti let, tedy od dětství. A velmi mě v tom podporovala moje maminka, která byla učitelkou ruského jazyka a literatury. Podporovala všechny moje literární pokusy a vlastně způsobila, že jsem začala už v šesté třídě publikovat. Otiskli mě v centrálních novinách.

To musel být velký úspěch!

V Komsomolské pravdě. Dovedete si představit, jak bylo to dítě pyšné!

Četla jsem vaši básnickou sbírku The ­Russian Version, vydanou roku 2009 v New Yorku. Je tu život, smrt, láska, válka, vrstvy historie. V intertextové rovině jsem si všimla vazeb na ruské symbolisty, na Bloka. Silně zde rezonuje téma války, kolektivní paměti a utrpení. Pak jsem si přečetla vaše úvodní slovo a nabyla jsem dojmu, že existují dvě Jeleny. Jedna píše poezii na vážná témata a druhá píše o sobě – s lehkostí, s jakýmsi studentským humorem a sebeironií. Je to tak? Zdá se, že je velký rozdíl mezi obsahem poezie, kterou píšete nebo jste začala psát především po roce 2014, tam vše zní velmi vážně, a vámi. Změnila jste se, nebo ve vás stále žije ta veselá Jelena? 

[Se smíchem] Ano, chápu. Tohle je vážná, opravdu vážná otázka. Vrátím se tedy k Ceně Andreje Bělého a k okruhu lidí, se kterými jsem byla v devadesátých letech spjata. A to jsou lidé z Petrohradu. Když jsem začala publikovat, uvědomila jsem si, že ne všichni redaktoři jsou připraveni říct, že je to pro ně „oukej“, že pro ně je moje poezie normální. Lidem z pozdního sovětského světa připadala trochu divná. To, že jsem byla petrohradským okruhem literátů poctěna udělením Ceny Andreje Bělého, bylo pro mě samozřejmě velmi důležité. Možná to byla nejdůležitější událost v mém životě, která mi potvrdila, že jako literát dělám všechno správně. A velice zajímavá byla i práce v komisi pro udělování Ceny Andreje Bělého, protože je to nejstarší ruská cena nepodléhající cenzuře. 

Jak a kdy ta cena vlastně vznikla?

Byla založena v pozdních sedmdesátých letech, když si literáti uvědomili, že od sovětského světa nelze očekávat žádnou legitimitu, žádné uznání, že to je marné a že je třeba založit takovou instituci, která by se sama o sobě stala autoritou, vytvořila systém uznání, symbolické podpory umělců uvnitř literárního cechu, a to i těch, kteří se zabývají avantgardním hledáním. Samozřejmě šlo hlavně o petrohradský okruh literátů, ale někdy se zapojili i Moskvané. Zkrátka jde o cenu, která se týkala necenzurované kultury, necenzurovaného literárního světa. Psala jsem vždycky literaturu, která se stavěla proti státu, proti „carismu“. Ale problém je, že byla slabá na to, aby mohla zastavit válku, protože kultura nikdy nedokázala zastavit válku. Je to naivní, velmi naivní úvaha, mluvíme-li o kultuře jako o oblasti umění nebo jako o sféře aplikace lidského poznání.

A mluvíme-li o kultuře v širším smyslu slova? 

Takzvaná kultura každodenního života, tedy to, jak se lidé chovají, nám může hodně napovědět o militaristické povaze společnosti. Svého času to byl militaristický charakter německé společnosti, dnes je to militaristický charakter moderní ruské postsovětské společnosti. Tyto militaristické rysy společnosti nám umožňují mluvit o zločinech, o válečných zločinech, včetně válečných zločinů ruské armády na území Ukrajiny, stejně jako předtím na území Čečenska nebo Sýrie.

Teď tedy hovořím s tou vážnou Jelenou…

Pokud jde o ty dvě Jeleny, obávám se, že jich je ještě víc. V jednom rozhovoru jsem řekla, že kdybych nezačala psát, zbláznila bych se, protože v mé hlavě se neustále ozývají hlasy, které spolu mluví. A kdybych si nezapisovala, co mi tam říkají, všichni kamarádi by mně už dávno nosili balíčky do blázince. To je samozřejmě vtip, ale na každém vtipu je kus pravdy. Takže abych stručně odpověděla na vaši otázku: ano, jsem velmi ironický člověk, ano, ráda žertuji, ale můj otec a matka si ze sebe dělali nepřetržitě legraci, a myslím, že je to dobrý způsob, jak překonat období, kdy se s vámi život zrovna nemazlí. I v těch nejtemnějších básních používám ironii jako výrazový prostředek.

Moji angličtí překladatelé, tedy američtí překladatelé knihy The Russian Version, kterou jste zmiňovala, mi například říkali, že nejtěžší bylo zprostředkovat tu mou ironii, která je často kontextuální, souvisí s citáty, které jste už zmínila, třeba s Blokem. A vůbec, já velmi často používám citáty ze současné ruské poezie, prózy, a nejen ruské, mohou tam být i odkazy na myšlenky filozofů. A je v tom ironie. V cyklu, který jsem začala psát po roce 2014, Troja versus Lysistrata, což je jakási parafráze Homéra a Aristofana ve světle ruské války proti Ukrajině, mám pár takových postav ztvárněných s humorem a ironií, ale zároveň takovým způsobem, aby to nebylo urážlivé, aby se to nikoho nedotklo. 

Jsou to typy odpozorované ze života?

Víte, práce lékaře mi dala spoustu poznatků o úplně obyčejných lidech, protože lékař se setkává s obrovským množstvím lidí. Když jsem začala pracovat na vesnici, rok po dokončení institutu, viděla jsem spoustu nejrůznějších velmi prostých lidí a víceméně si dokážu představit tok jejich myšlenek. Nemluvě o tom, že část mé vlastní rodiny je z vesnice. Jako dítě a teenager jsem pozorovala život a způsoby vesničanů. Takže ta ironie, o níž mluvíme, je velmi kontextuální.

Ve vaší biografii je zmínka, už jsem se toho dotkla na začátku, že jste přednášela psychoanalýzu na katedře žurnalistiky. Souvisí to nějak s vaší původní lékařskou profesí? Jak jste se dostala k psychoanalýze? 

Nejsem, abych neklamala naše čtenáře, psychoanalytik. Nemám na to specializaci. Nikdy jsem nepraktikovala psychoanalýzu jako lékař. Je to jen předmět mého vědeckého zájmu, řekněme. O psychoanalýzu jsem se zajímala už jako studentka medicíny, měla jsem kamarády, kteří se o ni zajímali také. A Freuda jsme si půjčovali ke čtení ve speciálním oddělení univerzitní knihovny. Můj zájem o Freuda byl tedy původně zájmem lékaře. Velmi mě pak zaujalo, jak Freud mluvil o kultuře. Podle jeho pozorování, jeho úvah a jeho teorie má kultura obecně represivní charakter, není jenom od toho, aby poskytovala potěšení. Právě tuto rozporuplnou vlastnost kultury se snažím zkoumat. A v tomto směru je pro mě Freud nejzajímavější. 

Vrátím se k vaší tvorbě. Napsala jste mi, že nepovažujete za eticky možné publikovat v Rusku po roce 2014. Kdybyste však chtěla, ptám se čistě hypoteticky, tak vám v publikaci nikdo bránit nebude? 

Přesně tak. V roce 2014, vlastně už v roce 2008, když došlo k invazi do Gruzie, jsem si dala takový vnitřní slib, že nebudu publikovat v Rusku. Nelze říci, že bych tam nepublikovala vůbec. Ale řekla jsem si, že mé knihy nebudou vycházet pod záštitou státních nakladatelství. Svou poslední knihu jsem vydala v Rusku, pokud si dobře vzpomínám, v roce 2012 nebo 2013. A byli to soukromí vydavatelé. Jednalo se o nakladatelství, která existovala z peněz dobročinných dárců. Znala jsem tyto dárce osobně. Čas od času a velmi opatrně jsem dávala své věci například do časopisu SNOB, do jeho literární části, kterou vedl Ilja Daniševskij. To je takový mladý muž s velmi avantgardními a moderními názory. Nyní emigroval, pracuje v Berlíně.

Ani v žádném časopisu jste nepublikovala?

Jedinkrát jsem to zkusila v časopise Znamja, se kterým jsem v devadesátých letech a na přelomu milénia velmi úspěšně spolupracovala. Chtěla jsem jim nabídnout výběr zе Serhije Žadana, který jsem připravila. [Serhij Žadan je ukrajinský básník, jeden z nejuznávanějších literátů v postsovětském prostoru. Pozn. IR.] Bylo však možné jej vydat pouze za podmínky, že nepůjde o překlad, ale o mé vlastní texty inspirované Žadanem. Je to jediný kompromis, na který jsem za celý svůj literární život přistoupila, protože jakékoli cenzurní úpravy a návrhy u mě vyvolávaly reakci typu: „Děkuji, sbohem, s vaší redakcí spolupracovat nebudu. Zůstane to tak, jak to je, nebo si to beru zpátky.“ Tak jsem to řešila vždycky. Ale tady mi to bylo prostě tak strašně líto, mám Žadanovo dílo tak ráda a tak ráda ho překládám, že jsem s touto podivnou hybridní variantou vydání souhlasila.

Jinak jsem se neúčastnila žádných festivalů pořádaných státem ani žádných nakladatelských projektů. A i po roce 2014 jsem byla velice nedůvěřivá k návrhům svých vážených nakladatelů, když mi říkali: „Leno, uděláme ti knihu, už máš nejvyšší čas, jsi už dospělá spisovatelka, jsi už ruská klasička, musíš mít velkou knihu…“ A tak pořád dokola. Ale zastavila mě vnitřní etická brzda. Věděla jsem, že nemohu publikovat, protože Rusko je agresorská země. 

Říkala jsem: „Ještě ne, teď ještě ne, nějak na to ještě nejsem připravená.“ Samozřejmě za tím byla prostě nechuť udělat si kariéru tady, na tomto poli nevšímavosti, kdy Rusové úzkostlivě igno­rovali vše, co se v roce 2014 dělo na Ukrajině. Takhle prostě Moskva žila, jako kdyby to neexistovalo. Mám na mysli kulturní komunitu.

Skutečně byli všichni tak neteční?

Opravdu jen pár lidí o tom přemýšlelo, konfrontovalo se s tím, co se děje. Když si vzpomenu na invazi do Československa v roce 1968 a reakci sovětského establishmentu, ruskojazyčné literární obce, asi mi dáte za pravdu, že málokdo to bral jako morální výzvu. Nějak si nevzpomínám, že by někdo přerušil svou literární kariéru na protest proti ruské invazi do Československa, kromě hrdinů, které známe. Mám na mysli Gorbaněvskou a Deloneho a tu jejich malou komunitu. [Natalie Gorbaněvská a Vadim Delone byli jedněmi z osmi disidentů, kteří v srpnu 1968 protestovali na Rudém náměstí proti okupaci Československa. Pozn. IR.] Tak nějak jsem k tomu přistupovala i já.

Znamená to tedy, že jste úplně přestala publikovat?

Dělala jsem knihy v zahraničí. Jedna vyšla v Itálii, překlad, další v Polsku…

To znamená, že nepíšete pro ruské čtenáře? 

V tomto smyslu nás zachraňují sociální média. Mám velmi početné publikum na Facebooku. Všechny texty dávám na Facebook a vidím, kolik lidí si je přečetlo, kolika lidem se to líbilo, kolik lidí je „lajkovalo“. A to je velmi dobré publikum. Uvědomuji si, že mě lidé, které to zajímá, kteří to potřebují, čtou. Myslím, že v tomto směru je všechno „oukej“.

Takže na čem teď pracujete?

Jednak připravuji knihu společně s partnery ve Švédsku a jednak jsem dalа velký výběr z mé tvorby do časopisu Vozduch, který vede Dmitrij Kuzmin, spisovatel a překladatel žijící od roku 2014 v Lotyšsku, kam odešel z politických důvodů. Spousta lidí odešla z Ruska nejen po volbách v roce 2012, kdy bylo jasné, že Putin zůstane u moci navždy, ale také v roce 2014 po první ruské invazi na Ukrajinu, myslím tím po anexi Krymu, hybridní okupaci Donbasu a tak dále a tak dále. Z Ruska odcházeli lidé, kteří se těchto událostí jednoduše zalekli a uvědomili si, že politický vývoj v zemi nepovede k ničemu dobrému. 

Další exodus nastal po 24. únoru 2022. Mnohé spisovatelské a kulturní osobnosti komentují dění ve své vlasti ze zahraničí. 

Rusové by neměli mlčet, měli by mít vlastní hlas a říci na kulturním poli, co cítí, co si myslí, jak reflektují tuto zrůdnou událost. Vojenská invaze je něco, co se ve dvacátém století, po druhé světové válce, zdálo nemožné, a přesto se to před našima očima ve dvacátém prvním století stalo. V zahraničí existuje pár ruských nakladatelství, která založili emigranti po takzvaném čtyřiadvacátém únoru, a s těmi budu určitě spolupracovat.

Pracujete v ruském vysílání RFE/RL, v Rádiu Svoboda. To mělo dříve status zahraničního agenta, ale nyní má – pokud vím, od února letošního roku – status nežádoucí organizace. Znamená to, že čtenáři vašich básní mohou být v Rusku potrestáni nebo pokutováni, nebo jim dokonce hrozí ztráta svobody, pokud si například přečtou vaše básně na Facebooku?

Co se týče mých básní, píšu je jako soukromá osoba, ne jako zpravodaj Rádia Svoboda, takže je můžete bez obav číst, lajkovat a komentovat. Mohu ale říci, že z hlediska cenzury, cenzurního přístupu a ideologického přístupu to rozhodně nejsou bezpečné básně. Obsahují prvky, jak by se nyní řeklo, „fejků“ proti státu, které ovšem vůbec nejsou falešné. Je to taková normální společenská kritika. Té nás učí celá historie ruské literatury. Co je Puškin, Lermontov, Někrasov, Gogol, Saltykov-Ščedrin? Co je to? Lev Tolstoj a jeho Kavkazské povídky, Vojna a mír, jeho články jsou co? Je to společenská kritika. Je to o člověku, který byl exkomunikován, který se dostal do konfliktu se státem. 

A vás osobně dějiny literatury naučily čemu?

Dějiny ruské literatury mě osobně naučily spíše odporu než kolaboraci, spíše kritice než souhlasu s režimem. Dějiny ruské literatury mě naučily milovat svobodu. A tak když se vznášejí obvinění proti ruské kultuře, že neučila své vojáky nezabíjet, otázka, kterou si kladu já, se netýká ruské literatury, ale kultury každodenního života, kultury vzdělávání. Co myslíte, zajímali se tito vrazi o Dostojevského nebo o Čechova? Jsou to ti, kteří zaostávali, nezvládli školní osnovy. Jsou to tyto typy. Toto je sociální vrstva, kterou současný ruský stát poslal do války, na jatka, protože státu, úředníkům je to jedno. Takto se zachází s masou. Zabíjeli by Ukrajince i své vlastní. Je to přístup k lidem jako k surovině, přístup k lidem jako k ropě, uhlí, nerostu, a ne jako k jednotlivci, k lidskému životu. Obecně platí, že po návratu vojáků z válečných operací na Ukrajině stoupl počet trestných činů domácího násilí a domácí kriminality, jak mimochodem varovali odborníci. To je to, co dnes vidíme. O jaké kultuře může být řeč? Část Ruska zůstala někde ve středověku. To je známá věc, na kterou upozorňovali i mnozí so­cio­lo­gové, že Rusko je mnohovrstevnaté. Мoderní Rusko, moderní v tom smyslu, jak o něm mluvíme, počínaje Petrem Velikým, je velmi tenká vrstva. Základem Ruska je vesnické Rusko, to tvrdé středověké Rusko, kde byl pomalý nástup křesťanství, pomalu vznikaly právní instituce. Je to naprosto archaická společnost. Dnes vidíme, jak tato archaičnost ve všech sférách triumfuje. Od pokusů cenzurovat literaturu k znehodnocení lidského života až po, a to je velice důležité, odstranění tabu pro vraždění na Ukrajině. 

A v tomto smyslu je pro mě doktor Freud pomocníkem. Když čtu toho starého pána, tak mě to nějak uklidňuje, protože je tu člověk, který zažil první světovou válku, jeho dva synové v ní bojovali, zažil fašistický režim, jeho sestry zemřely v koncentračním táboře, a přesto si zachoval střízlivou mysl a psal dál. A to mě vlastně moc těší, že byli lidé, kteří to možná měli těžší než my, a neztratili odvahu a nesložili ruce do klína. 

Na začátku rozhovoru jsme hodně mluvily o vaší profesní metamorfóze, o vaší poezii, ale vy zároveň od roku 1995 pracujete pro ruské vysílání Svobodné Evropy. Co vám tato práce přináší?

V roce 1995 jsem začala pracovat jako zpravodajka z Voroněže a v roce 1999 jsem se přestěhovala do Moskvy. A co mi práce v Rádiu Svoboda dala? Díky ní jsem se změnila jako literát, změnil se způsob mého psaní, protože rychlost, s jakou jsem tehdy pracovala, byla obrovská. Když jsem nastoupila do moskevského vysílání, dělali jsme dvě reportáže denně. To je hodně, věřte mi. To znamená být fyzicky na dvou různých místech ve městě. A Moskva je obrovské město. Člověk musel udělat rozhovor a všechny informace vměstnat do dvou nebo tří minut. To je hodně složitý úkol, který vyžaduje maximální zapojení, soustředění a zejména práci s lidmi.

Dalo by se říci, že tato práce hodně přispěla k úspornosti mého psaní, k tomu, že muselo mít rychlý rozjezd a běžet. Vždycky mě zajímala teorie komunikace. A už dávno mi bylo jasné, že dobrý text je vždy uspořádán podle stejných zákonů. Musí být dynamický. To je to, o čem stále mluvil Brodskij. Nepoužívejte přídavná jména. Pokud se obejdete bez přídavných jmen, obejděte se bez nich. Hybateli textu by měla být podstatná jména a slovesa. A existují také určité způsoby práce s časem, s časoprostorem. Bylo pro mě velice zajímavé dívat se na svou básnickou tvorbu očima novináře. A tohle je hlavní bonus, který mi novinářská práce přinesla. Mnoho básníků si stěžuje, že nemohou pracovat jako novináři, protože by museli upřednostňovat jednu věc před druhou, a poezie prý vyžaduje soustředění a ticho. To ale není můj případ. Mě strašně baví pracovat ve dvou rolích. 

Takže jsme znovu na začátku: dvě role, dvě Jeleny.

Ano, jsou tam dvě, možná i víc. Jsou to takové dvě stránky mé mysli, psychiky, které jsou ve skutečnosti jen jednou stránkou téhož. Nemluvě o tom, že Rádio Svoboda je skvělý tým. Jsou tady výborní kolegové, máme hezké vztahy. 

V současné době žijete v Rize, kde také pracujete pro Rádio Svoboda. Hodláte se někdy vrátit do Ruska?

Víte, to je pro toho, kdo odešel po 24. únoru, ta nejtěžší otázka. Na to nedokážu odpovědět.

Samozřejmě, Rusko mi chybí. Mám tam příbuzné, je pro mě těžké si představit, že bych je už nikdy neviděla. To znamená, že prostě věřím, že Putinův režim dlouho nevydrží. Není to tak, že bych si myslela, že se stane něco s Putinovým zdravím a všechno se naráz změní. Ne. Vidím jen, že politické klima je tíživé a rychle se zhoršuje, včetně všech represivních metod. 

Již nyní je známo, že politických vězňů je řádově více než za Brežněva. I když úroveň represí ještě nedosáhla stalinistických dob, brežněvovské a chruščovovské období už bylo Putinem překonáno. Myslím, že jestli pojedu do Ruska, to záleží na Rusku, ne na mně. Jak říkají mnozí z těch nových emigrantů, intelektuálů: tahle vlast zradila mě, ne já ji. A vlast, pro jejíž dobro jsem pracovala mnoho let jako pedagog, jako novinářka, jako člověk dvou humanistických profesí, tedy lékařka i novinářka, tahle vlast mě zradila. Jinými slovy projekt transformace, projekt lidí, kteří jako já pracovali na jejím osvícení, selhal. 

Smířit se s tím musí být asi těžké.

Tahle vrstva lidí je teď hrozně frustrovaná. Je mezi nimi mnoho mých přátel, známých, kteří byli nuceni odejít do zahraničí. Až teprve teď se začínají trochu vzpamatovávat. To znamená, že se vracejí ke svým profesním aktivitám, protože prvních šest měsíců to byl prostě šok, bezmoc, neschopnost čehokoli. Stát dal jasně najevo, že lidé pro něj nic neznamenají, že na ně kašle. A celá ta pomyslná úmluva z nultých let, že stát se nevměšuje do vašeho soukromého života a vy se nevměšujete do politiky, byla státem porušena. Stát začal zasahovat do našich soukromých životů a donutil miliony lidí trpět, miliony lidí jsou nešťastné, prostě miliony. Možná bych měla také zmínit poslední ze svých sociálních postřehů. První čtyři roky jsem pracovala z Voroněže jako obyčejná terénní zpravodajka. Jednou z mých povinností bylo dělat taková „summary“ z komunálních voleb. A pokaždé jsem viděla statistiky. Liberálně-demokratické strany volilo 11 až 16 procent obyvatel. Když se nyní podíváme na to, kolik lidí je proti válce, je to stejná cifra. V tomto směru se tedy demografie nezměnila a nezměnily se ani politické preference. Tohle je skutečný, pravý portrét Ruska, ne to krásné Rusko budoucnosti, které je snem revolucionářů, stoupenců Alexeje Navalného. Při vší úctě k jeho osobní odvaze, můžeme říci, že to byl projekt jakéhosi sociálního utopismu. Ale to už se dostáváme do politologické, nikoli literární debaty. 

/ Rozhovor byl natočen 26. dubna 2024 v pražském studiu Rádia Svobodná Evropa / Rádia Svoboda. /

---

Jelena Fanajlovová (1962), vystudovalа Voroněžský lékařský institut a Voroněžskou univerzitu, obor lingvistika. V 90. letech vyměnila profesi lékařky za básnickou tvorbu a novinářskou práci. Od roku 1995 pracuje v Rádiu Svoboda. Jejími hlavními autorskými projekty jsou kulturní podcast Stanice Babylon a video talkshow Svoboda v klubech. Je laureátkou Ceny Andreje Bělého (oceněné verše vyšly ve sbírce Se zvláštním cynismem, 2002). Je autorkou sbírek poezie Transylvánské starosti (2002), Černé kostýmy (2008), Lena a lidé (2011) aj. Její poezie je překládána do světových jazyků.

Jelena Fanajlovová: Lysistrata a demokracie

20. března

 

Tak jenom se nebát
Vůbec nikdy se ničeho na světě nebát
Vždyť nám nehrozí rozsudek smrti
Zato čekají nás dlouhé roky
Práce v podzemí, odboje uvnitř
Kde mučení ani smrt nejsou vyloučeny
Pokud jen ve snu sis pomyslel něco
Co nejde pod nos místní policii
A nechceš se smiřovat s kompromisy
Je to spíš otravné nežli hrdinné
Ale též rozkladné, ničící osobní spisy
Založené, jen co na svět jsme přišli
V srdci je tíha velká

Česko za normalizace, Polsko za Gomułky a Gierka
Kéž se to obejde bez antisemitismu
A bez nukleárního potenciálu
I ropy ještě je co hrdlo ráčí

Slibuju, že se dožiju časů
Kdy tichý soud přestane řvavým kletbám plebejců stačit
Jen ať dějiny dál pevným krokem si kráčí
Či hloubí podkopy – pardon, ty citáty
Snad u vůdce náhle propukne nádor prostaty
Výduť aorty
Mozková syfilis, anebo prostě žáha
Hlavně nesmí se nikdy nic od Boha žádat
Ten vybádá vždy, jak by dvojitý nášup dal
Zato dávku jen úsečnou vypálí samopal

Lidem první či druhé jakosti hlavou to vrtá
Avšak pomněme, že je tu i třetí
Anebo čtvrtá
A právě ta vstává a do smetí hází
To, co nám všem schází
Ona je nejobětavější a nejzavilejší
Jde proti kulkám a dá si je do břicha vpálit
Takhle nejlepší lidé nikdy nežili a neumírali

Moje občanské city jsou znectěny, vy občané městští.
Město plné je Trojanů s maskami, s křiváky v pěstích
To je ten démos, co na kořist čekal, prostě cizí přivandrovalci
Co ztrácejí hlavu pod tuze silnými palci
Pod tlakem z úředních míst a tak dále
Žiju a v hlavě svůj obtížný zpěv nosím stále
Své poznání nedokonalé
A trápí mě soustavné zvuky a hluky

Žiju s pořádnou trpělivostí
A vlastní maso si z kostí
Řežu pozorně pro ptáky Nohy, pro černé čubky
Co mě do funkce nesou každý den zrána
Jen se probudím, už zase vidím
Ne ten rozbředlý sníh a na něm krev lidí
Časně zrána
Nýbrž tebe, má lásko, v celém světě tak nevídaná
A mám kulomet ve sklepě, pistoli v kapse

Tebe, má nezapomenutelná, hned tak neuvidím

(Z cyklu Troja versus Lysistrata. Deník za rok 2018)

Autorka rozhovoru děkuje panu Milanu Dvořákovi za to, že verše pro časopis Kontexty ochotně přeložil. 

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3/2024)