Co je civilizace a co ji ohrožuje

Civilizace, tedy morální řád individuální svobody chráněné systémem pravidel, vyrostla v Evropě a vrcholem jejího rozkvětu byl liberální anglosaský svět osmnáctého a devatenáctého století. Od dvacátého století dochází k její nezadržitelné destrukci. Můžeme pouze spekulovat, čeho všeho mohla civilizace dosáhnout, kdyby její vývoj etatizace násilně nenarušila.

Civilizace je neteleologická struktura neutrálních pravidel. Neexistuje zde žádný společný záměr, žádné obecné blaho, kterému by se každý musel podřídit. Projevem civilizace je jednak důraz na mír a jednak svobodné tržní hospodářství, které s růstem dominance výrobního faktoru kapitálu chápeme jako kapitalismus. Civilizace je princi­piálně apolitická v tom smyslu, že neumožňuje ­získávat majetek politickými prostředky.

Konstitutivní znaky civilizace definovali velcí liberální myslitelé, kteří nevycházeli ze stejných filozofických východisek, všechny však spojoval ontologický a metodologický individualismus. Všichni byli zajedno v tom, že nepodmíněné soukromé vlastnictví je nutným předpokladem pro svobodu a nezávislost jedince. John Locke deklaroval přirozené právo člověka na svobodný život a nedotknutelné vlastnictví, které je nadřazeno všem ostatním, arbitrárně definovaným kolektivním právům. Skeptik David Hume, který přirozená práva neuznával, formuloval principy svobodného trhu, chápané jako přírodní zákony, jejichž fundamentem jsou nezpochybnitelná vlastnická práva. Humův mladší souputník Adam Smith zdůrazňoval, že politika je funkcí tržních principů. Immanuel Kant formuloval maximu, že každý člověk je svým samoúčelem, nikdy se nemůže stát nástrojem někoho jiného.

První stopy civilizace se objevují už v antickém Řecku. Athénští obchodníci se vymaňovali z kmenové struktury, bohatli a hledali stále nové kontakty s okolním světem. Vzniká zde i nezávislé vědecké zkoumání a rozvíjí se kritické sókratovské myšlení. Nástup civilizace však zároveň podněcuje tendence k jejímu potlačování. Velkými anticivilizačními mysliteli byli již antičtí filozofové Platón a Aristotelés. Platón požadoval autoritářskou vládu intelek­tuální a utopistické elity, soukromé vlastnictví by bylo zcela degradováno. Aristotelés obhajoval uzavřenou kmenovou strukturu rozsáhlou pouze tak, aby i k její hranici mohl dolehnout hlas mluvčího. Aristotelův antikomercialismus pak převzalo tomistické církevní učení i současný křesťanský socialismus. Výrazný civilizační posun naopak představovaly tři významné morálně-individualistické koncepce: stoický kosmopolitismus, římské právo a křesťanská idea stejné hodnoty každého člověka a jeho naděje na spásu. Různé verze kolektivismu a individualismu zůstaly ve vzájemném střetu dodnes.

Každý jedinec v liberální společnosti má svou nedotknutelnou doménu a svá vlastnická práva, do kterých mu stát ani nikdo jiný nesmí zasahovat. Hlavním úkolem vlády a zákona je naopak tuto nedotknutelnost garantovat. Člověk má odpovědnost sám za sebe a svou rodinu a povinnost dodržovat pravidla. Rozhodování v systému neutrálních pravidel je přitom náročné, člověk žije v permanentní nejistotě a musí si hledat vlastní cestu. I tato nutnost a zároveň příležitost je podstata civilizace. Sledování kolektivního cíle je snadnější, touha po jistotě i za cenu svobody bývá silná. Člověk hledá ochranu v kolektivu, který pomáhá kompenzovat frustraci z pocitu osobní nedostatečnosti. Zatímco národní cítění a patriotismus jsou s civilizací slučitelné, tribalismus nikoliv. Civilizace znamená diferencovanost. Nerovnost je sice tekutá, ale všudypřítomná.

Francouzská revoluce rozvrátila systém nadvlády pozemkové aristokracie a katolické církve. Vznesla požadavek na sekulární rovnost, nejprve politickou, časem i příjmovou a majetkovou. Rovnost má i svoji thymotickou stránku, skutečně egalitářská společnost je velmi citlivá na rozdíly ve statusech. Primárně není vnímáno všeobecné zvyšování úrovně života, absolutní vzestup není nejdůležitější, rozhodující je rovnost. Nástrojem etatistického prosazování materiální rovnosti se stala instituce všeobecného hlasovacího práva, která odstranila majetkový cenzus. Masová demokracie stvořila nového politického hegemona – většinového voliče, tedy občana průměrného statusu a průměrných příjmů.

Fundamentálním ohrožením civilizace je antagonismus mezi řádem neutrálních pravidel a utopistickým konstruktivistickým racionalismem. Liberální řád je dokonalý, úplný, časově a prostorově neomezený. Pro intelektuála, který cítí oprávnění k formování společnosti, je nesnesitelný, protože se v něm nemůže nijak uplatnit.

Na liberální civilizaci však útočili i myslitelé, kteří jsou často mylně považováni za liberály a kteří liberální politické myšlení ovlivňují dodnes. Rozporuplný Jeremy Bentham vznesl proti anglickému zvykovému právu ideu právního a morálního pozitivismu, protože věřil, že morální pravidla lze zkonstruovat racionalisticky. K lidskému štěstí přistupoval s vědeckou aritmetikou: společnost má přinášet co nejvíce užitku co nejvíce lidem. V podmínkách masové demokracie by tedy šlo o užitek většinového voliče. Ve stejném roce jako Komunistický manifest (1848) vyšly Millovy Principy politické ekonomie, které se staly teoretickým východiskem pro budování sociálních států. Obě díla vytyčují i dvě cesty k socialismu: revoluční a demokratickou. První chce vlastnictví zrušit, druhá regulovat. John ­Stuart Mill věřil, že pravidla rozdělování (na rozdíl od výrobních zákonů, které mají charakter přírodních zákonů) patří do sociální sféry a závisí na politickém rozhodnutí. Mill oceňoval trh nikoli proto, že vytváří svobodu, ale pro jeho celkovou produktivitu, takže mimo jiné popřel přínos vlastnických práv.

Významným milníkem anticivilizační subverze se staly názory Johna Maynarda Keynese, které učinily obrovský dojem na politiky, protože vědecky odůvodňovaly státní zasahování do ekonomiky, a to tedy nikoliv z morálních, ale čistě racionálních, funkčních důvodů. Keynes argumentoval pro státní řízení ekonomiky: preferoval přítomný užitek, vzdálenější budoucnost ho nezajímala – to budeme již mrtví a naši potomci ať si poradí, jak chtějí. Tato hédonistická mentalita současných požitků plně vyhovuje politikům v demokracii, jejichž obzor nepřesahuje horizont volebního cyklu. Keynes hodně přispěl například k současnému hysterickému tištění peněz.

Další klíčovou postavou je John Rawls, uctívaný politický filozof, který rovnostářské přerozdělování obhajoval z morálních důvodů. Byl přesvědčen, že člověk neznalý svého budoucího společenského postavení by pod závojem nevědomosti radši volil všeobecnou rovnost než nejistou možnost sociálního vzestupu. Rawls samozřejmě věděl, že v takové společnosti se nikdo nebude chtít moc snažit, což ho nakonec přivedlo ke krkolomným závěrům, že nerovnosti jsou za určitých okolností přípustné, pokud pomohou těm nejchudším. Nedbal přitom na to, že nejefektivnějším generátorem bohatství je trh. Rawls ve svém utopickém, rovnostářském radikalismu chce zespolečenšťovat i individuální talent, protože je věcí přírody, nikoliv zásluhy. Abstrahuje od skutečnosti, že erudice je společným dílem vloh a píle. Konkrétní mechanismus přerozdělování však nenavrhuje…

Radikální negací civilizace se stalo učení německého metafyzika Karla Marxe, který byl přesvědčen, že jeho utopická konstrukce je vědeckým odhalením zákona nezvratného dějinného vývoje, završeného komunistickou eschatologií. Důslednost a náboženské zanícení marxistického útoku na civilizaci nebyly nikdy překonány a všechny následující anticivilizační hnutí a teorie jsou většinou jen jeho revizemi. Marxistický politický program z roku 1848 lze shrnout do jednoho hesla: zrušení soukromého vlastnictví. Manifest uvádí i další požadavky, chce například zrušit buržoazní rodinu a další základy civilizace. Pro liberalismus to však znamená zásadní rozpor: vytvářet materiální podmínky pro něčí rozvoj pomocí přerozdělování bohatství lze jen na úkor někoho jiného. Pakliže se to nestalo s jeho souhlasem, tak byl porušen princip svobodné společnosti, a tedy civilizace.

Utopistické naděje na proletářskou revoluci zmařil sám kapitalismus, který zrychlil a revoluci utekl. Marx vytvořil konceptuálně-realistický pojem proletariátu, aniž by se zajímal o konkrétního dělníka. Ten, vyzbrojen Marxovou teorií o vykořisťování a nadhodnotě vytvořené dělnickou prací, kapitalismus s jeho efektivitou přijal, avšak s tím, že bude silou demokracie a prostřednictvím odborů prosazovat spravedlivé rozdělování vytvořeného bohatství. Jádrem Marxova učení o kapitalistické výrobě byl převzatý omyl Ricardovy klasické politické ekonomie, který vycházel z metafyzického tvrzení, že hodnota zboží má objektivní podstatu, jež spočívá v množství vynaložené práce. Tento omyl byl vyvrácen už za Marxova života, nastupující masová demokracie to však v klidu ignorovala.

Rostoucí politický vliv dělníků však nebyl založen jen na aritmetické moci všeobecného hlasovacího práva, a už vůbec ne na pofiderní marxistické teorii hodnoty. Měl především svoji objektivní základnu: už během průmyslové revoluce tovární dělníci vstřebávali výrobní zkušenosti a za dobu svého pracovního působení kumulovali i technické dovednosti. Ti nejlepší se stávali mistry a provozními šéfy. Kvalita lidského kapitálu rostla a prestiž dělnictva narůstala, což odbory dokázaly využívat. Proletariát tak rezignoval na revoluci, což zklamaní levicoví intelektuálové považovali za neodčinitelnou zradu. Neřest buržoazního konzumerismu začali vztahovat i na zkorumpovanou dělnickou třídu. Rozkol mezi intelektuály a dělníky už nebyl nikdy překonán. Bílí dělníci jsou dnes považováni i za zaostalé národní a kulturní konzervativce.

První revizí Marxova učení byl sociální demokratismus spojený s tradeunionismem. Odmítl na Západě už nereálnou proletářskou revoluci. Nástrojem pro prosazování cílů se stala demokracie. Revizionismus měl dva směry. Za prvé gradualistický, strategie Eduarda Bernsteina, jenž ani žádný cíl neměl, šlo mu pouze o samotnou cestu vpřed, na které se má postupně zlepšovat postavení dělnické třídy, nejednalo se tedy o likvidaci kapitalismu. Naopak Karl Kautsky chtěl dosáhnout Marxova cíle, tedy zrušení soukromého vlastnictví, ne už ale násilnou revolucí. Skutečností je, že tam, kde se po druhé světové válce sociálnědemokratické strany k reálné moci dostaly, se zrušení soukromého vlastnictví neuskutečnilo. Například Attleeho labouristi znárodnili pouze části ekonomiky, především těžký průmysl, i když měli likvidaci soukromého vlastnictví v programu až do roku 1995. Kanonický ortodoxní marxismus pro mnohé intelektuálské předáky stále zůstával náboženstvím. Třeba německá SPD se jej oficiálně zřekla až v roce 1959.

Zásadní revizi uskutečnil Lenin, ne však z ideologických důvodů, nýbrž z nouze. Chybějící revoluční dělnickou třídu nahradil stranou elitních profesionálních revolucionářů, kteří zastupovali neexistující proletariát. Bolševická strana, jediná skutečně organizovaná skupina v rozvráceném Rusku, pak převrat uskutečnila. Potom už nadstavba vytvořila základnu. Vítězný proletariát teprve dodatečně vyprodukoval Stalin, který nahnal rolníky do nově postavených sídlištních komplexů, aby v místech výskytu nerostných surovin vybudovali těžký průmysl.

Leninista Gramsci a levicoví intelektuálové pochopili, že pro úspěšný boj proti kapitalismu a liberalismu musejí ovládnout kulturu, šíření informací, vzdělání a výchovu, tedy prvky Marxovy nadstavby. Gramsci odvrhnul determinismus materiální základny a po leninsku obrátil kauzalitu. Následoval dlouhý pochod institucemi, což není žádná metafora, ale spontánní, nijak neřízený, natožpak konspirativní proces obsazování pozic v akademické, mediální a kulturní sféře intelektuály uniformní anti­kapitalistické mentality, který byl završen ovládnutím demokratických politických stran. Konkrétním výsledkem vítězného pochodu je i politickou korektností vynucovaný intelektuální konformismus.

Progresivistický liberalismus je modifikovaný marxismus a aktualizovaný antikapitalismus. Třídní marxisté chtěli kapitalismus zlikvidovat, kolektivističtí liberálové jej chtějí osedlat. Radikální levice chce soukromé vlastnictví a trh zrušit, liberální levice je pak chce využívat jako nástroje. Tuto instrumentalizaci ostatně převzala od sociálních demokratů. Ti vygenerované bohatství přerozdělovali ve prospěch námezdních zaměstnanců, kteří se na jeho tvorbě přímo podíleli. Intervencionistický liberalismus slábnoucí dělnickou třídu již nepovažuje za perspektivní, prioritou jsou pro něj zaměstnanci veřejné, státní a polostátní sféry, působící již mimo tržní struktury.

Neomarxismus se zříká determinismu historického materialismu, nikoliv však samotného determinismu a materialismu. Akceptuje determinismus prostředí a biochemických procesů v mozku. Svobodná vůle je tudíž metafyzická spekulace. Dobří lidé mohou žít pouze v dobrém prostředí. Eticky defektní společnost lze však racionalisticky rekonstruovat. Doba velkých utopií už ale pominula, nápravy se provádějí v binárním, manichejském modu. Špatné názory a návyky jsou systematicky nahrazovány dobrými. Nekorektní jednání je nepřípustné, nejčastěji je sankcionováno společenskou ostrakizací.

Předmětem marxistické ideologie je politika tříd. Zde hraje rozhodující roli třídní vědomí – určující je tvoje příslušnost k proletariátu jako utlačované třídě, nikoliv tvoje individualita. Kolektivistický liberalismus nahradil politiku tříd identitární politikou. Skupinové členění utlačovaných identit je zde sofistikovanější a mnohem strukturovanější. Kreativně jsou objevovány nové a nové utlačované skupiny, kterým musejí být poskytnuta i kolektivní práva. Specifické je, že jednotlivec může být členem i několika utlačovaných skupin, jež jsou hierarchicky řazeny podle stupně útlaku. Můžeš být tedy částečně utlačovaný i částečně utlačovatel. Pro samotného jedince je často velmi složité se ve svém zařazení orientovat. Ideologie identit je zřejmá: společnost nemůže být ovládána individualistickým řádem abstraktních pravidel, nýbrž arbitrárními rozhodnutími aktivistické vlády.

Jestliže marxismus pracuje s abstrakcemi, progresivistický liberalismus je mnohem kreativnější. Planetární humanismus je ještě antropocentrický, avšak boj za rovnocenná práva lidoopů, potom všech živočichů, dále veškerého rostlinstva a nakonec i neživé přírody abstrakci téměř absolutizuje. Všude rezonuje biblická apokalyptika, má i svého dětského proroka. Patří sem vše od německé Energiewende a nesmyslného likvidování vlastního autoprůmyslu až po rezignaci na rození dětí, tedy dobrovolné vymření lidského rodu ve jménu záchrany Země.

Základnou progresivismu je autonomní akademická půda, především humanitní katedry s uniformně smýšlejícími pedagogy a studenty. Identičtí absolventi univerzit postupně ovládli média, kulturní instituce a sekretariáty všech významných sociálnědemokratických stran. Jejich univerzitní kolegové se stávali manažery v korporátní sféře, advokáty, soudci, úředníky. Přirozenou cestou tak vystřídali tradiční budovatele státu blahobytu, sociální demokraty. Progresivistickému liberalismu a sociálnímu demokratismu jsou však nadále společné etatismus, kolektivismus a instrumentální využívání trhu.

Jádrem poválečné sociálnědemokratické a humanistické ideologie byla idea sociálního státu, který se měl stát i trvalým výdobytkem masové demokracie. Financování provozu státu blahobytu vyžaduje výkonné tržní subjekty, jež lze permanentně danit. Stoupající nároky stále početnějších a náročnějších klientů sociálního státu a populistické politické ambice však daněmi vysávaný, regulacemi a korporativismem paralyzovaný a zdeformovaný trh už nedokáže pokrývat. Progresivističtí liberálové a úředníci centrálních bank nechávají tisknout chybějící peníze. Za hromady papírů iluzorní hodnoty se nakupují papírová aktiva, jejichž hodnota je opět fiktivní. Nafukuje se obrovská bublina, k jejímuž propíchnutí může stačit malý špendlík. (Finanční krize roku 2008 byla údajně zažehnána, avšak světové zadlužení od té doby stouplo dvojnásobně.)

V první pětině jednadvacátého století stoupla životní úroveň většiny lidstva. Extrémní světová chudoba poklesla téměř o polovinu. Důstojnější život milionů lidí v rozvojových zemích je závislý na fungování světového obchodu, především na exportu jejich nízkonákladové masové produkce. Cesta zpět už není. Celní opatření, dovozní restrikce a vnucování západních standardů by destruovaly průmysl dosud jen částečně rozvinutých zemí. Následovaly by migrační vlny, které by zaplavily Evropu.

Progresivisticko-liberální politické strany převzaly pečovatelský stát na svá bedra. Svoje pozice musejí pravidelně obhajovat ve volbách, a to v podmínkách stále nepřehlednější a komplikovanější politické scény, což ztěžuje i orientaci voličů, stále více zmatených manipulacemi z médií a sociálních sítí. Urychleně postupuje i demokratizace západní společnosti. Častěji se prosazuje instituce přímé demokracie, dochází k demokratizaci úvěrování a vzdělávání. Relevanci projevu měříme jeho korektností. Co nevyhovuje, je hatespeech. Levné peníze a populismus stimulují inflaci půjček bez dostatečného zajištění, dochází ke zvýhodňování dlužníka vůči věřiteli. Nároky na kvalitu vzdělání se snižují, vzdělání ztrácí charakter investice do lidského kapitálu, která se zhodnocuje v tržní konkurenci. Absence objektivních morálních norem a postmoderní relativismus přisuzují každému názoru stejnou váhu, stoupající závislost na státu snižuje důležitost kritického myšlení, lidé jsou schopni uvěřit čemukoliv.

Existenční nejistota, názorová tekutost, snadná ovlivnitelnost, vznik netradičních, inovativně populistických uskupení mohou zamíchat volebními preferencemi a vygenerovat i bizarní volební výsledek. Demokracie může smést jakýkoliv zdánlivě mocensky zakotvený establishment a nahradit ho jiným, i když třeba v podstatě stejným. Zřejmé je, že za současného paradigmatu je civilizace nerestaurovatelná. Slabost je pak nejlepší příležitostí pro hybridní agresi východních autoritářských systémů. Dosud však platí, že do krize zabředávající Evropská unie je pořád, v rámci svých limitů, reformovatelná. Genetická rozpínavost ruského samoděržaví se zdá nezměnitelná. Stále se jedná o dva principiálně odlišné světy.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3 / 2020)