Stopařův průvodce malířskou tvorbou Jaroslava Róny
Barbora Půtová
KULTURA / Výtvarné umění
Malířskou tvorbou Jaroslava Róny prostupuje princip kulturního relativismu, který se projevuje v motivech inspirovaných vzdálenými, odlišnými nebo neznámými kulturami či civilizacemi. Pro jeho obrazová plátna jsou charakteristické dimenze, k nimž patří fragmentární a víceúrovňový narativ, rozostření otázek po smyslu existence, lidském údělu nebo vývoji světa s cílem postihnout absurdní vyústění lidského života nebo osudu celého vesmíru. Róna na svých plátnech postupuje podobně jako hlavní hrdina knihy Douglase Adamse Stopařův průvodce Galaxií – Arthur Dent. Stejně jako on nastupuje do pomyslné kosmické lodě vlastní fantazie, cestuje nekonečným vesmírem, poznává a současně vytváří nové neznámé formy života i vesmírného univerza. Do svých děl (Pád impéria, 1989; Zhroucení, 1989; Smečka, 1997; Opuštěné město, 2009) projektuje Róna nadčasové vize reagující na neschopnost člověka legitimizovat svoji existenci a nihilistický postoj k vesmíru, pro který je charakteristický naprostý chaos, lhostejnost a beznaděj. Člověk se stává součástkou ve složitém soukolí, v němž nedokáže prokázat ani marné hrdinství: „Taková pitomá apatická planeta.“ (Adams 1991: 29) Součástí expozice Stopařova průvodce Galaxií i Rónovy výtvarnéfilozofie je poselství, že modrá planeta může být zcela destruována. „ ,A co se stalo se Zemí?‘ ,Hm. Byla demolována.‘ ,Opravdu?‘ (…) ,Ano. Prostě se vypařila do vesmíru.‘ “ (Adams 1991: 42)
V této souvislosti čtenáře Stopařova průvodce Galaxií nepřekvapí Adamsova fikce, podle níž Homo sapiens nebyl na naší planetě evolučně nejvyspělejším druhem, ale nacházel se na vývojovém žebříčku až třetí v pořadí – za delfíny a myšmi. Samotná planeta Země totiž byla vytvořena pouze proto, že si myši přály znátodpověď na „základní otázku Života, vesmíru a vůbec…“ (Adams 1991: 115). Rónovy obrazy podobným způsobem ilustrují a výtvarně rozvíjejí ideu, že člověk není vyvolený primát. Stejně jako Adams i on je příznivcem a tvůrcem groteskní fiktivní reality, v níž veškeré normy, ideje a hodnoty ztrácejí díky lidskédestrukci své opodstatnění. V dílech Róny i ve stopařově putování Galaxií lidé i jimi uctívaní bohové nemají nadřazené a ve vesmíru výlučné postavení. Odmítnutí bohové ale po nietzschovsku neumírají. Božská autorita je eliminována tím, že jsou postaveni na rovnocennou existencionální a strukturální úroveň s jinými bytostmi. Stopařův a podobně Rónův vesmír je totiž kromě antropomorfních bytostí zabydlen celou řadou bizarních stvoření nejrůznějších mimozemských ras a jejich alternativních kultur. S jejich neliterární výtvarnou vizualizací se můžeme setkat na Rónových plátnech, kde variují od podoby ještěrů (Ještěr v horách, 1985), psů (Vesmírný pes, 1985; Zelený psík, 1991) až po zcela metaforické, amorfní a fantaskní bytosti (Zvíře, 1996; Barbaři, 2012).
Demolice Země, představující počátek cesty po Galaxii, vyvolává otázky nejen po smyslu života, ale i lidského úsilí a konání, které se dnes stává pouhým simulakrem širší kosmické existence. Adamsova kniha a Rónova plátna reagují na ztrátu lidské svobody a autenticity. Ačkoliv lidé mohou zaregistrovat nebezpečí růstu byrokratických struktur, které je dusí podobně jako hypertrofující virtuální realita, nemají příliš velkou šanci měnit své osudy. Život v moderním a postmoderním světě je prostředky sociální kontroly a mediální manipulací transformován v odlidštěný konstrukt, který je produktem zlověstného mechanismu, jenž manipuluje lidskou myslí. Nemožnost lidí ovlivnit tuto situaci ústí v jejich pasivitu, naivitu, rezignaci neborezistenci vůči přicházejícím událostem. „Nic se nedá dělat. Tohle nemůže změnit historii Země, protože tohle je historie Země. Ať se ti to líbí nebo ne.“ (Adams 1991: 293) Rónovy obrazy proto představují uměleckou reflexi lidské situace a existenciální varování vedoucí k zamyšlení nad potenciálními problémy současného světa, jako jsou plýtvání přírodními zdroji nebo válečné konflikty v různých částech světa (Když se to stalo, 2002; Modrá opice, 2003; Někde na východě, 2008; Po výbuchu, 2013). Problémy, o kterých lidé vědí, ale většina se jimi nezabývá, nijak je neřeší a ani se jim nesnaží předcházet. Přitom jsou reálnou hrozbou, která může planetu postihnout.
K zániku celého vesmíru dochází ve Stopařově průvodci Galaxií pro zábavu a pobavení hostů v restauraci za hudebního doprovodu a přehlídky představující ekonomiku, obchod a umění právě zaniklého univerza.Záchranu z vesmírné prázdnoty představuje potřeba objevit novou, tichou a klidnou planetu pro život. Snaha vyhledat novou planetu je ale současně záminkou pro neochotu přijmout zmar, nicotu a bezobsažnost existence. Ta je podřízena nemožnosti vyhledání jakéhokoliv smyslu a vystoupení z chaosu, čímž se ale ztrácí naděje v další vývoj kdekoliv. V takovém světě jsou jakékoliv hodnoty nahlíženy jako prázdný odraz sebe sama a zastíněny technologií a technologickým pokrokem.
Róna prostřednictvím svých výtvarných děl neváhá popsat a interpretovat nové alternativní světy, kde vhodnost k životu ale nemusí být nutnou podmínkou. Lidská existence na jeho plátnech vystupuje jako absurdně predeterminovaná, abstraktní, neuchopitelná a někdy i totálně neužitečná. Rónovy obrazy proto mohou být vnímány také jako poselství, že i na nové planetě se za stávající roztříštěnosti a deformace životních hodnot a základních otázek života může velmi brzy opakovat fatální moment konce veškeré existence (Exodus, 2005; Velká spalovna, 2008).
Poznámky
Adams, D. 1991. Stopařův průvodce Galaxií. Restaurant na konci vesmíru. Praha: Odeon.
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5 / 2020)
