Viníci rozdělené společnosti
Stanislav Balík
POLITIKA & SPOLEČNOST / Recenze
Když američtí profesoři politologie z Harvardovy univerzity Steven Levitsky a Daniel Ziblatt vydali v roce 2018 svou knihu Jak umírá demokracie, kterou v témže roce vydal český Prostor, znalci jejich prací čekali, že půjde o další z děl, která na historických případech euroamerického prostoru 20. století řeší pád demokracií a zrod autoritarismů a totalitarismů. Tedy že jde vesměs o historická témata, v nichž jsou oba autoři jednoznačnými autoritami.
Dokonce ani ten, kdo by ji odložil po první kapitole, by nevěděl, co je hlavním námětem knihy. Připomněl by si osudové aliance slábnoucích sil s nedemokratickými vyzyvateli, téměř vždy obhajované přesvědčením, že o moc nejde, že zkušení demokratičtí lídři přece udrží dravé (a drzé) nedemokraty na uzdě a postupně jejich sílu umenší; a že se to vlastně nikdy nepovedlo. Pořád téměř bez náznaků, že jde o současnou Ameriku.
Určitou nápovědu přináší až kapitola druhá o americké obraně před populisty a demagogy – ovšem i zde si v závěru napjatý čtenář (kniha má skutečně v určitých momentech až dramatické napětí, kdy čekáte, „jak to dopadne“) vydechne s tím, že se Amerika ubránila.
Jasno je od třetí kapitoly – autorům ve skutečnosti nejde o Hitlera, Franca, Peróna, Cháveze, Castra a další nedemokraty historie, jaké si vybavíte, ale o Ameriku posledních několika desetiletí, tedy nejenom tehdy probíhající, dnes (dočasně?) ukončenou éru Donalda Trumpa. Jejich hlavní otázka, již si kladou, zní: Je demokracie v USA v ohrožení?
V dalších kapitolách – s občasnými historickými paralelami – jasně odpovídají, že ano; přitom relativně detailně fungují jako kronikáři ochabování ochranných institutů americké demokracie a postupné eroze základních (vesměs nepsaných) politických norem. Netřeba vyzrazovat obsah všech dalších kapitol, snad jen upozornit, že pro někoho, kdo ve Spojených státech amerických viděl lídra svobodného a demokratického světa, je to čtení neradostné. Zvlášť neradostné by pak mělo být pro toho, kdo sice podporoval Donalda Trumpa, ale je otevřen kritické reflexi doprovodných jevů jeho vládnutí. A to i v případě, že se povznese nad přehnané nářky v některých kapitolách o omezování demokracie – jež údajně spočívá např. v Severní Karolíně v tom, že při volbách není uznán jakýkoli doklad totožnosti, je omezena možnost volit v předstihu, volič se nemůže registrovat až v den voleb apod. –, které nám ve střední Evropě s velmi striktní kulturou evidence obyvatelstva a kontroly volebního procesu nepřijdou nijak dramatické.
Nejzajímavější – alespoň pro autora tohoto textu – je však myšlenka, která prolíná druhou částí knihy, a sice úpadek vzájemné tolerance, opouštění zdrženlivosti, chápání politického soupeře jako nepřítele nejen svého, ale celé Ameriky, zkrátka velké rozdělení společnosti. A právě v řešení této otázky působí kniha nepřesvědčivě. Celkem důsledně vyjmenovává momenty, kdy a jak ke zmíněným jevům začalo docházet. A také zná jednoznačného viníka – je jím údajně Republikánská strana a zvlášť Newt Gingrich, dlouholetý americký poslanec (1979–2009) a v závěru své kariéry dokonce předseda Sněmovny reprezentantů, který tvrdým vedením politické kampaně (kdy např. mladé republikány nabádal, aby přestali používat „skautský slovník, který se hodí k táboráku, avšak v politice je na nic“) začal působit jako vzor pro republikánskou revoluci, která vedla k onomu rozvratu politické kultury a k rozdělení společnosti.
Skutečně to ale bylo tak, že viníkem byla jedna konkrétní strana? Podezřelé je už to, že se Levitsky a Ziblatt v zásadě nezmiňují o případném podílu Demokratické strany na vyostření rozporů. Přitom, jak víme, na eskalaci konfliktu obvykle musí být víc než jeden aktér. Tímto uvažováním otevíráme jednu z nejzajímavějších politologických otázek současnosti: Do jaké míry politické strany ovlivňují a formují společnost a do jaké míry jen reagují na společenské posuny?
Oba američtí politologové mají evidentně jasno. Koneckonců i návrhy, které v závěru knihy formulují, dokládají jejich víru v primát stran – že stačí uzdravit strany (resp. pouze republikány), aby se uzdravila společnost. Je to skutečně tak? Popravdě řečeno, tuto uhlířskou politologickou víru bych chtěl mít, řadu uvažování o vztahu politiky a společnosti bych měl snazší.
Kdybychom přešli do české reality: Odrazem čeho je nebývalé rozdrobení české stranické scény po roce 2006? Jen neuspokojivého politického výkonu dvou hlavních stran, nebo je za tím něco víc? Co se děje s těmi evropskými zeměmi, kde ještě před dvaceti lety dokázaly dvě hlavní strany získat až devadesát procent hlasů a dnes s bídou polovinu? Co se děje s našimi společnostmi, které ztrácejí společná témata? Můžeme se vlastně ještě nazývat společností? A není americké dění odrazem téhož, jen v jiných kulisách a strukturách, neboť americké politické strany se svou strukturou zásadně liší od evropských?
Proč vlastně začali republikáni před několika desítkami let cítit potřebu se tak radikálně vymezovat, jak k tomu zavelel Newt Gingrich? Tuto otázku – a ne jen odpověď na ni – v knize nenajdeme. Nebylo to třeba proto, že politická elita přitlačila v prosazování progresivní agendy, na niž nebyla společnost nachystaná a již nedokázala rychle vstřebávat? Nevím, ptám se. Co vlastně stojí za Trumpovým úspěchem nejen v roce 2016, ale v zásadě i v roce 2020, kdy získal o jedenáct milionů hlasů víc než v předchozích volbách? Nereagovali vlastně republikánští politici na vření a skrytou nespokojenost ve společnosti? A možná je to stejné i z druhé strany – nebylo a není překotné prosazování jednotlivých částí progresivní agendy odpovědí na touhy a volání jiných voličských segmentů?
Pokud by tomu tak ale skutečně bylo, není řešení v nápravě Republikánské strany, jak si, poněkud naivně, oba autoři myslí. Až příliš je zřejmě ovládlo přesvědčení – k němuž v americké realitě skutečně mohli dospět –, že politická strana je zde navěky, že volič je loajální především ke značce a až druhotně k její politice. Střední Evropa je ale plná příkladů stran, které vypadaly, že jsou zde navěky, a šlo třeba i o hlavní vládní strany, a dnes už odpočívají na politickém hřbitově. Jen na Slovensku je takových hned několik.
Skutečně by republikánům zůstali voliči věrni, kdyby radikálně změnili svůj styl? Evidentně tomu sami úplně nevěří, což potvrdili mnozí z nich svou neochvějnou loajalitou vůči končícímu prezidentovi a jeho stylu i ve chvíli, kdy už to bylo neudržitelné – nicméně evidentně v naději, že to voliči ocení. Není vyloučeno, ba je dokonce podle evropské zkušenosti dost pravděpodobné, že kdyby se republikáni zachovali podle knižních rad, uvolnil by se prostor pro novou politickou sílu – a to zvlášť v prostředí většinového volebního systému „první v cíli“. Svým způsobem je s podivem, že americký stranický systém právě v prostředí takového volebního systému fungoval až donedávna dostředivě, nikoli odstředivě, že tlačil strany do středu, nikoli k okrajům – ačkoli by tomu podle politologické teorie mělo být naopak, vlastně podobně, jak to nyní Amerika zažívá.
Co ale s rozdělenou politikou a společností v čase, kdy je skrze digitální média a sociální sítě rozděleno už vlastně skoro všechno a se svými nepřáteli či jen s lidmi odlišných názorů se vlastně nemusíme vůbec potkávat (a nemáme ani kde)? Kdybychom na tuto otázku našli odpověď, budeme mít nehynoucí zásluhy na zachování euroamerické civilizace.
Dost možná že žádná velká, geniální odpověď není. Možná že ve chvíli, kdy ztratil americký projekt říše svobody a demokracie loajalitu nemalé části amerického obyvatelstva, není cesty zpět. Přinejmenším rychlé cesty zpět. Dokud se bude část společnosti za svůj stát (a je jedno, jestli evropský nebo americký) stydět, druzí je budou považovat za nepřátele, za nebezpečí. A platí to pro obě strany sporu. Progresivisté se stydí za tradicionalisty a naopak. Takové společnosti dost možná není pomoci. Snad jen, pokud by se našla uvnitř, třeba i po větší krizi, touha po vzájemném odpuštění, toleranci a spolužití bez vnucování velkých hodnot.
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1 / 2021)
