V kraji Kašpara z hor
Jan Zatloukal
KULTURA / Literatura
V září tohoto roku jsem se potřetí v životě ocitl v Ambertu, městečku, v němž celý svůj život prožil spisovatel Henri Pourrat. Poprvé jsem tam byl v roce 2002 se slečnou Monikou, se stanem a s krosnou na zádech, mnohé etapy jsme procestovali stopem. Podruhé to bylo v roce 2011, kdy jsem si do Ambertu odskočil na víkend z lázeňského města Vichy, kde jsem absolvoval čtrnáctidenní stáž pro učitele francouzštiny. A potřetí nyní s manželkou Monikou a naší nejmladší dcerou, bez stanu, krosny nahradilo pár kufrů, místo autostopu pohodlná jízda v Citroënu C4 Picasso Grand.
Cílem týdenního pobytu v Ambertu bylo především pořídit fotky z míst, na kterých Pourrat pobýval nebo kde se odehrávají některé epizody dobrodružného a spletitého příběhu Kašpar z hor. Fotky, které by doprovodily připravovanou edici korespondence mezi francouzským spisovatelem a jeho českým překladatelem Janem Čepem. A také se setkat s Annette, dcerou spisovatele, a jejím manželem Jeanem, které jsem neviděl už nějakých devět let.
Henri Pourrat bývá trochu nespravedlivě zařazován mezi spisovatele „regionalisty“, jeho téméř veškeré dílo se totiž odehrává v rodném kraji Auvergne, který opouštěl jen výjimečně. Tento region umístěný v nádherné krajině Francouzského středohoří, pro které je tak typická přítomnost sopečných vulkánů, četných jezer, horských bystřin protínajících jedlové, smrkové nebo bukové lesy, luk porostlých vřesovišti a obřími kapradinami, rozlehlých pastvin na úbočích kopců a hor, na kterých se popásají stáda krav nebo ovcí, se stal Pourratovi koncentrátem nejen celé Francie, ale celého vesmíru. Stejně jako se mu životní moudrost venkovanů žijících v symbióze s přírodou a stvořením jevila jako nejhlubší dřeň humanity. Na nás, kteří pocházíme z Valašska, krajina nepůsobí nikterak cize. Člověk má pocit, že je v Beskydech, jen je všechno o trochu větší a vyšší. Lidé jsou však stejně milí jako Valaši, jen těch krav je na pastvinách mnohem víc než na valašských kotárech dnešních dnů.
U nás byl Pourrat dobře znám již od třicátých let 20. století díky poetickému překladu Kašpara z hor, jehož autorem byl myslechovický rodák Jan Čep. Když Čep Kašpara překládal, narážel neustále na potíže s dialektem a nebyl si také jist mnohými záležitostmi z oblasti reálií, tradic a zvyků kraje, proto autora v roce 1932 navštívil. Přátelství mezi oběma spisovateli bylo navázáno okamžitě a vytrvalo až do Pourratovy smrti v roce 1959. Oba milují svůj rodný kraj, oba z něj čerpají pro svou tvorbu, oběma je společné křesťanské zázemí orientující jejich životy i dílo. Bez nadsázky můžeme říct, že jde o jedno z nejautentičtějších a kvůli tragickému kontextu 20. století (Mnichov, válka, komunistická diktatura, exil) i nejdojemnějších epistolárních přátelství, která nalezneme v historii česko-francouzských kulturních vztahů.
Do Ambertu přijíždíme v sobotu. V neděli bychom se rádi zúčastnili mše v mohutném ambertském kostele postaveném v gotickém stylu na přelomu 15. a 16. století. Zjišťujeme však, že se mše v kostele nekoná, neb je právě pouť v kapli Notre-Dame de la Roche, tedy Panny Marie na skále. Nasedáme do auta a míříme do cca půl hodiny vzdálené vesničky Mayres, kde parkujeme na improvizovaném parkovišti na posečené louce. Po poměrně příkrém sestupu, který pro starší není bez rizika – při sestupu či výstupu jsme svědky nejméně tří nebezpečně vypadajících pádů seniorek, ale s pomocí okolostojících se naštěstí všechny dámy dříve či později opět postavily na nohy a mohly pokračovat v chůzi –, jsme rozložili naši deku na louce před kamennou kaplí schoulenou ve spodním cípu louky a obklopenou zezadu hustými lesy. Po mši se neplánovaně dáváme do řeči s duchovenstvem. Otec Alain, nově ustanovený farář celé oblasti, se chlubí, že Českou republiku několikrát navštívil, ba dokonce byl i na Moravě, v Brně. A díky farnici českého původu si stále udržuje o naší zemi značné povědomí. Zatímco africký kněz laškovně konverzuje s naší dcerou, dává se s námi do řeči postarší žoviální mnich z bratrstva sv. Jana, který nás zve na prohlídku benediktinského opatství v La Chaise-Dieu (Boží stolec), kterou má mít v tamním kostele ve dvě hodiny. Jelikož se na Boží stolec chystáme – odehrává se tam totiž řada epizod Kašpara z hor – účast přislíbíme. Nejprve je ale nutno se posilnit. Nabízené občerstvení nachystané na pouť místními s díky odmítáme a vyrážíme rovnou na Boží stolec, kde si objednáváme pizzu a auvergneský salát, jehož nezbytnou ingrediencí je jeden z mnoha lokálních sýrů „fourme d’Ambert“. Jídlo stejně jako víno jsou znamenité.
Na prohlídku přicházíme na poslední chvíli a přidáváme se k asi dvacetičlenné skupince posluchačů. Mnich nás hned identifikuje a nabízí dcerce možnost svítit baterkou na popisované architektonické skvosty, ta mu ale nerozumí, na to její jazyková úroveň, omezující se vesměs na slova jako „merci“, „bonjour“, „au revoir“, nedostačuje. Mnichův výklad je poutavý s řadou vtipných anekdot (včetně narážek na současnou pandemii: „Na mor ve středověku zemřely dvě třetiny Evropy, tak daleko ještě nejsme,“ usmíváme se spolu s průvodcem pod rouškami), interiéry chrámu majestátní. Kromě velkolepých varhan (na Chaise-Dieu bývají každoroční festivaly varhanní hudby), náhrobku papeže Klementa VI., který je pohřben pod centrální lodí chrámu, vyřezávaných dřevěných chórových lavic, v nichž se v době největší slávy benediktinského řádu tísnily stovky mnichů, mě nejvíce zaujal obrovský nástěnný obraz znázorňující tanec smrti. Smrt, která se směje a vesele dovádí, si odvádí jednotlivé stavy (od papeže a císaře přes soudce, kupce, zemědělce a milence až po malé dítě) tam, kam všichni jednou musíme…
Další den se vydáváme do nedaleké vesnice s delším názvem Saint-Amant-Roche-Savine, kde se měla nacházet hospoda „U Krásné pastýřky“, kterou v Pourratově románu spravují Kašparovi rodiče. Je čtvrtek a v obci, která čítá okolo 500 obyvatel, je mrtvo. Jen z okna nad pekárnou na nás vrčí dva psi a několik orouškovaných lidí se vystřídá v lékárně naproti. Danou hospodu jsme sice nenašli, ale mám ještě záložní plán pokusit se zde dohledat stopy po Vladimíru Peškovi, emigrantu po únorovém puči v roce 1948, který se oženil s Francouzkou a do Saint-Amant jezdíval ke tchánům na prázdniny. Zkouším štěstí v pekárně pod psy a ptám se prodavačky, zda nezná někoho se jménem Doumenc, jak se jmenovala Peškova žena za svobodna. Nebo nevzpomíná-li si na nějakou rodinu, do které se přiženil emigrant z bývalého Československa. Jedna taková rodina prý tu je, jsou to ale spíš Ukrajinci. A když řeknu, že nejde ani tak o současnost, ale o 60. a 70. léta 20. století, paní zahlaholí: „Mám sice už prošedivělé vlasy, ale tak stará nejsem,“ směje se. Koupíme u ní alespoň křupavou bagetu a pro malou na svačinku „pain au chocolat“ a pokračujeme v cestě o kousek dál na samotu Escury.
Právě v bývalém zámečku v Escures dojde v ději Kašpara z hor ke klíčové události. Kašparova sestřenice, patnáctiletá Anna-Marie, zůstane jednou na Escurách sama doma a v noci se na ni dobývají lupiči. Jednomu z nich, tomu nejdotěrnějšímu, který už šmátrá rukou pode dveřmi, za kterými se dívka ukrývá, usekne nožem prst. Netuší, že pan Robert, kterého si má vzít o několik let později za muže, nesundává své rukavice z touhy po pomstě… Nebudu zde prozrazovat další děj románu, který jen mohu doporučit k přečtení, ať už ve starším Čepově nebo novějším Reynkově překladu. Nepletu-li se, získal Jiří Reynek za překlad v roce 2001 Jungmannovu cenu.
Máme tentokrát štěstí, před velikým kamenným stavením sedí starší pán a čte si noviny. Když vidí, jak se blíží podivná trojice, jde nám naproti. „Ano, jste tady správně, tady se odehrává část Pourratovy epopeje,“ zahajuje pán výklad, který přeruší, jen když jde hledat studie o místním zámečku s nákresy a historickými fotkami. Budova už dnes nevypadá jako zámeček, z věží jsou torza, z kamenných hradeb zbývá jen brána. Nakonec nás vezme i do části přízemí, aby nám ukázal původní kovová vrata. Snad ta, která tehdy ochránila Annu-Marii před vpádem lupičů?
Pokračujeme dál směrem do horské vísky Vernet-la-Varenne, kam rodina Pourrata jezdívala na léto do Enclos, veliké usedlosti patřící rodičům Pourratovy ženy Marie. Vesnička je malebná, dominuje jí hezký zámeček na kopci, v podzámčí pak jezírko vhodné k rekreaci. Ocitáme se ovšem trochu ve vzduchoprázdnu, jelikož nemám ponětí, kde se má usedlost Pourratových nacházet. Vyzkouším tedy opět trik s pekárnou a ptám se paní prodavačky. Tentokrát úspěšně, paní mě naviguje kilometr nazpět za obec, kde po pravé straně uvidím malý zámeček. Tam by to prý mělo být.
Vracíme se tedy dle instrukcí a po pravé straně nacházíme veliké stavení, které rozhodně nevypadá jako zámeček, ale spíš jako velký statek či farma. Když se však přiblížíme, spatříme ve vzdálenosti asi 200 metrů probleskovat mezi stromy vysoké pěkné stavení. To by mohlo být ono. Venku nikdo není, je tam však auto a na venkovním stolku dvě sklenice ještě z poloviny naplněné vodou. Intuice detektiva mi říká, že tu někdo musel být, nebo ještě je. Zvonek nikde není, beru tedy do ruky kruhové klepadlo a zabuším. Otevřít nám přijde asi šedesátiletý štíhlý muž, jehož tvář ohraničuje poměrně hustý vous. Nemám pochyb, že přede mnou stojí Pourratův vnuk, podoba je nepřehlédnutelná. Po prvotním vysvětlování nás ochotně provede třípatrovým stavením, ukáže nám Pourratovu pracovnu, salón plný obrazů, spisovatelův pokoj, kde mě uchvátil neuvěřitelný výhled z okna na zelenou a hornatou Auvergne. To se to muselo tvořit v tak nádherných kulisách, říkal jsem si v duchu. Ještě jsme si se Sébastienem vyměnili kontakty, rozloučili se a vyrazili na zpáteční cestu do Ambertu.
Až den před odjezdem jsme si udělali čas na návštěvu Ambertu a zejména domu, který si nechal Pourrat po svatbě postavit. Dům je veliký, s rozlehlou zahradou, a vítá nás v něm další spisovatelův vnuk, Henri Lauras. Omlouvá rodiče, kteří již sice v Ambertu nebydlí, ale shodou okolností zrovna na týden přijeli, jen si odskočili něco vyřídit do města. Mezitím si fotím dům. Henri nás vezme také do pracovny svého děda, kde nám popisuje některé obrazy, rozprostírá po stole všechna česká (a slovenská) vydání děl Henri Pourrata a ukazuje nějaké další relikvie, jako třeba malou porcelánovou konvičku, na které je kousek odlomen. Jde o konvičku básnířky Suzanne Renaudové, manželky českého básníka a grafika Bohuslava Reynka, které konvička údajně vypadla z rukou, když se dozvěděla, že Henri Pourrat zemřel.
To už ale z okna vidíme Annette, Pourratovu dceru. Je o dost schýlenější než před devíti lety, ale laskavý úsměv i slovo jsou stále stejné. Příchod jejího manžela, kterému pomalu táhne na devadesát, nejprve ohlašuje ťukání hole. Usadíme se všichni do salónu a při drobném občerstvení si povídáme, vzpomínáme, vedeme debaty nad současnou Francií i nad situací u nás v Česku. Zhruba po dvou hodinách, když vidíme, že manžel Jean, kterému navíc dělá komunikace místy problém („Jsem hluchý jak poleno, a navíc ten ušní aparát nefunguje dohromady s rouškou!“), je notně unavený, se zvedáme a loučíme s milými lidmi.
Na druhý den již balíme kufry a odjíždíme domů. Naposledy projíždíme několika horskými sedly, kde právě ve dnech našeho pobytu projížděla slavná Tour de France. Máváme kravičkám, kamenným „jasseries“ s doškovými střechami, obřím kapradinám a nekonečným lesům. Jistě zde nejsme naposled. Au revoir!
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6 / 2020)
