Naši autoři čtou #3
Co v létě přečetli autoři revue Kontexty
Petr Fiala, František Mikš, Jiří Hanuš, Ivana Ryčlová
KULTURA / Literatura
Petr Fiala (politik a politolog)
Možná je to jistý druh intelektuální nenasytnosti, možná v tom hraje roli vědomí, že dobrých knih je tolik, že je nikdy nestačím přečíst, nebo dokonce hrůza z toho, že nikdy nestačím přečíst ani ty, které chci – no, prostě nikdy nečtu jen jednu knihu, ale vždy souběžně několik. Ze své letošní prázdninové četby proto zmíním tři knihy různých žánrů.
S potěšením jsem přečetl knihu Laurenta Bineta Civilizace (Argo 2021). V kostce řečeno, Inkové se stanou vládci Evropy, je to tedy román o alternativních dějinách. Na tento žánr jako historik hledím vždy s jistou skepsí, ale toto je vážně dobré. Binet nekonstruuje jen jiný příběh dějin, ale hlavně přemýšlí nad příčinami historických jevů, nad rolí náhody, vůle a štěstí, nad úlohou náboženství, moci, pokouší se dívat na historii Evropy – a na naše převládající způsoby její interpretace – jinýma očima. Je to chytré, čtivé, zábavné. Velmi mě bavila už jeho Sedmá funkce jazyka. Binet ve svých knihách nabízí mně blízký způsob myšlenkové hry a vytváření alternativní reality, který nepostrádá jemný humor ani hloubku.
Některé knihy nevybíráte, ale přijdou k vám samy. Při našem setkání v Olomouci mi dal arcibiskup Jan Graubner svoji knížku Zbožnost je užitečná ke všemu (Karmelitánské nakladatelství 2021). Napsal ji v době, kdy bojoval s covidem a ocitl se doslova na hranici mezi životem a smrtí. Tato zkušenost je na ní tak nějak vidět, protože je nezvykle pokorná, přemýšlivá, vyzařuje z ní radost a vyrovnanost. Vy, kdo mě znáte, se asi divíte, že tady tak chválím knihu arcibiskupa Graubnera, když jsou mi přece bližší jiné teologicko-spirituální pozice. Jenže život je plný paradoxů a nikdy nevíme, co přijde. Ještě před pár lety by mě nenapadlo, že budu chválit knížku fokolarína, zatímco se s nechápavým kroucením hlavy budu pokoušet porozumět současným názorům mně blízkého dominikána. Duch ale vane, kam chce, a cesty Páně jsou nevyzpytatelné… Nemusím souhlasit s každým postojem, ale tato knížka je čtivá, praktická, dotýká se důležitých věcí, mluví přímo, srozumitelně, a tak nějak moudře. To je to pravé slovo. A proto je dobré si ji přečíst.
Mám rád filmy Woodyho Allena. Proto jsem s chutí a se zvědavostí sáhl po jeho autobiografii Mimochodem (Argo 2021) ve výborném překladu Michaela Žantovského. Je tam všechno, co asi čekáte (humor, sebeironie, jak vznikaly jeho klíčové filmy, vztahy s partnerkami apod.), ale i něco navíc. Podstatnou a nejméně veselou část knihy tvoří Allenova obhajoba a jeho výklad událostí v souvislosti s obviněním ze sexuálního zneužívání, které proti němu vznesla Mia Farrowová. O tom bude popsáno jistě ještě mnoho stran a natočeno plno filmů, věnovat se tomu tady nechci. Ani si hrát na soudce. Jen si na tom člověk uvědomí, jak je každý zranitelný (a možná ti nejslavnější jsou často nejzranitelnější), jak snadno se láska mění v nenávist, jak moc se někdy platí za to, když člověk přehlíží varovné signály, a jak je každá ideologická kampaň děsivá, pokrytecká a v dlouhodobém výsledku devastující pro všechny, viníky i oběti.
Spíše zmíním pár věcí, které v proudu Allenovy chytré sebeironie mohou zůstat nepovšimnuty. Jeho fobií si ovšem povšimnete, třeba té „z příchodu“, když má problém vejít na nějakou oslavu, do společnosti, zvláště když už je tam více lidí. Tak tomu rozumím. Nebo jeho zásadě „nikdy nejezdi k nikomu na návštěvu domů“. Líčí to s příklady a barvitě, stejně jako opakovaně zdůrazňuje, že není intelektuál, že tato jeho „nálepka“ je omyl, že má jen takové brýle a umí citovat pár chytrých výroků, a nejvíc ho přitom zajímá sledování sportovních přenosů. Láska ke sportu se mu věřit dá, s tím antiintelektuálstvím je to složitější, ale každý máme nějakou podivnost… Jiné věci jsou nám ale až důvěrně známé a podivné na nich je jen to, že se dějí i v New Yorku. Třeba když Allen popisuje, jak do jeho vysněného střešního bytu třicet let teklo, ať dělal, co dělal: „… povolal jsem stavaře, nechal (…) předělat střechu, instaloval jsem těsnění a pokládal měděný plech, ale když zapršelo, vynášeli jsme kbelíky (…) a každý rok jsem musel nechat vymalovat“. No tak to dobře znám, ale věřili byste tomu, že ani newyorští pokrývači si s tím neporadí? Nebo když popisuje, co znamená bydlet v manhattanském apartmá, kde potřebujete „souhlas domovního výboru pro každou maličkost“, kde občas celý den neteče voda, „takže se vám doporučuje, abyste si natočili vodu do hrnců“, a kde „nejhorší je, že když člověk bydlí ve společenství vlastníků jednotek, předseda a jeho pohůnci musí vyslovit souhlas s osobou, kterou jste konečně našli a která chce od vás byt koupit“. Tak „daleko“ tady ještě nejsme. Nevím ani, jestli je povzbudivé, nebo beznadějné, že na Manhattanu mají tytéž problémy. V každém případě to ukazuje, že všude je chléb o dvou kůrkách, jak říkávaly naše babičky. Ale k důležitějším věcem. Překvapil mě třeba přístup Woodyho Allena k lidem. Snad o všech mluví hezky. O herečkách a hercích, režisérských kolezích, ale i o ženách, s nimiž se ne vždy v dobrém rozešel. Allen hodně přemýšlí o svých chybách, kritika druhých vystupuje z textu jen občas a spíše nepřímo, není pro něj podstatná. Zaujme i ocenění hereckého umění u těch, kteří mu ublížili nebo se proti němu přímo postavili. To není úplně obvyklé.
Allen se ve své tvorbě řídil radami, které mu kdysi v mládí dal scenárista Danny Simon. Připadají mi vrcholně rozumné: „Nikdy nenechávej postavu říkat něco, co není naprosto přirozené, jen kvůli nějaké skvělé pointě, kterou máš hotovou. Naučil mě vyhazovat i mé nejlepší vtipy, pokud jakýmkoli způsobem brzdily nebo zpomalovaly proud vyprávění, vždycky začínat na začátku a směřovat přímo ke konci scénky, nikdy nepsat výstup mimo kontext a nikdy nepsat, když se necítíte dobře, protože ten materiál bude odrážet nedostatek energie a zdraví. Nikdy nesoutěžit. Vždycky přát úspěch současníkům, protože místa je dost pro všechny. A hlavně mě naučil důvěřovat vlastnímu úsudku. Ať mi kdokoli říká, co je legrační nebo co mám dělat, vždycky se mám řídit vlastním úsudkem.“ Řekl bych, že to jsou dobré rady nejen pro autora a filmaře, ale tak nějak obecně. Třeba i do politiky. Ale to už bych trochu překračoval rámec rubriky, v níž se s vámi mám a chci podělit o své čtenářské zážitky.
Jak ovšem neskončit s nějakým ponaučením, že ano. Tak tady jedno je. Woody Allen vytváří film za filmem, ironie, vtipy, pointy, to všechno vzniká jakoby lehkým perem, působí to samozřejmě. Když ale čtete jeho autobiografii pozorně, uvědomíte si, kolik je v tom práce, dokonce velmi rutinní, a kolik let příprav, než se k něčemu takovému Allen dopracoval. Psaní vtipů a skečů pro druhé, pak vlastní každodenní tvorba, scénáře, léta dřiny, to se skrývá za Allenovým filmařstvím. Lehkost a improvizace jsou jen zdáním, jsou výsledkem práce, vytrvalosti, zdravé umíněnosti a ironické sebedůvěry. Bez práce nejsou koláče a ani skvělé filmy, které více než padesát let baví několik generací diváků.
Jiří Hanuš (historik)
Na dovolenou jsem si s sebou letos vzal estetický spis Rogera Scrutona s názvem Krása (Oikoymenh, Praha 2021) a nebyl jsem zklamán, i když po pravdě řečeno jsem dílko četl zejména pod řeckým úhlem pohledu, pobýval jsem totiž v Parze na epirském pobřeží. Proto jsem zvláště prožil pasáže o kráse přírody, kráse člověka, posvátnosti i vkusu. Četba se tudíž prolínala s mým vlastním pozorováním a místy s ním i splývala.
Na prvním místě s přírodou: tyrkysovým mořem, do jehož hlubin jsem nahlédl s vodními brýlemi, stejně propastnou oblohou bez mráčků, z níž většinou neúprosně žhnulo slunce, všudypřítomnými oleandry, které na rozdíl od našich končin vyrostou do neuvěřitelné výšky a krásy, ibišky s dvaceticentimetrovými květy, věkovitými olivovníky s připravenými sítěmi na chytání zralých plodů, zrajícími citrusovníky a dosud nepoznanými stromy, v nichž aplikace Google rozpoznala morušovníky. A do toho všeho zapadaly Rogerovy úvahy o objets trouvés, přírodních klenotech a pokladech, jejichž dokonalost jako by vyzařovala z nich samých vnitřní světlo, o organismech, jejichž harmonie detailů promlouvá o řádu, který je uvnitř nás samých. Kontemplace přírody, o níž mluví britský konzervativec, našla odezvu v mé zkušenosti – zdálo se mi chvílemi s Williamem Blakem, že v zrncích písku vidím celý svět a v tamaryšku nebe.
Vzdálen četbě jsem nebyl ani při pozorování krásy lidské. Samozřejmě, turistická sezóna má ve své nabídce především spoře oděná těla na plážích, clonící poněkud krásy duše. Nemohu následovat platonský ideál, neboť splňuji pouze jednu podmínku jeho dvoupólového rozpětí: jsa starším mužem nevidím tolik krásy v mladších chlapcích, dívčí a ženské tvary mi zcela dostačují. Tedy zejména k tomu, abych spolu se Scrutonem uvažoval o tělech, která tvoří v tom lepším případě souvislost s „Já“, a o tom, že stýkání těl je stýkáním s osobami v tom, čím samy jsou. Na plážích je často „duše zacloněna tělesností“, když se však našinec vydá hned po ránu do turistůprázdných ulic, může nahlédnout i do tváří domorodců, opálených a vrásčitých, jejichž individualita je s to vyvolat údiv a překvapení. Stará tvář může být krásná, i když nám kult mládí tvrdí opak.
S krásou souvisí podle Rogera posvátno, a toho je v Řecku díky pravoslavné tradici opravdu požehnaně. Až o tomto létu jsem se řecké ortodoxii vnitřně trochu více přiblížil, patrně i díky přímluvě svatého Jiří, na něhož východní tradice na rozdíl od té západní nezapomněla. Posvátno je samozřejmě i na jihovýchodě Evropy promíseno s kýčem, zvláště v krámcích v centrech měst; v chrámech i muzeích však návštěvníkům kynou v ústrety ikony, jejichž krása se mísí s tajuplností. Poprvé v životě jsem si všiml detailů, které v sobě obsahují nestrojově vyráběné řecké obrazy – u Jiřího s kopím sedí na konci jakýsi šašek s pohárem, drak se šibalsky pochechtává. Podívejme, ani ikony nejsou zcela odtrženy od tvůrčí originality a zábavnosti, přítomné v západní tradici. Ortodoxní liturgii ovšem netvoří jen ikony, ale celý chrámový prostor, ikonostas s dvířky zapovězenými laikům, monotónní zpěvy, pozoruhodná délka obřadů. Náboženství je možná někdy opiem lidu, ale rozhodně s krásou souvisí a běda těm, kteří je chtějí vymýtit z duše prostého člověka. Je zajímavé, že Roger Scruton sice zřejmě nebyl praktikující věřící, ale o této hluboké pravdě byl pevně přesvědčen. A právě u něj jsem si osvěžil jeden prvek z mariánské úcty: vzývání Panny Marie jako „hvězdy mořské“, mořské královny, která zachraňuje ztroskotavší námořníky, vzývání přítomné v keltské tradici i východní „blankytné“ ikonografii.
Epirus je ale také svědkem a místem islámu, takřka na každém rohu narazíte na Ali Pašu Janinského a vyprávění o jeho krutých činech i marném boji se sultánem. Tyto příběhy mi Roger ozvláštnil svou úvahou o Mozartově rozkošném díle Únos ze serailu, osvícensky oslavujícím dobrotu muslimského srdce. Britskému estetikovi sloužil tento příklad k výkladu postmoderního útěku před krásou, tedy rysu „znesvěcení posvěcených věcí“, ikonoklasmu charakterizujícímu naši bědnou současnost. Ano, při těchto pasážích běhá mráz po těle i v přehřátých letních dnech.
Řecko, to je také a především stolování, jídlo s tisícerými vůněmi a chutěmi, ale také se speciálními zvyklostmi u stolu: se sdílením různých pochoutek, s poznáváním neznámých mořských živočichů, s řeckou hudbou provázející různé ty předkrmy, hlavní jídla a dezerty. Jsem přesvědčen, že Roger jako znalec by na rozdíl ode mne vychutnal všechny nabízené druhy vín a že by dokázal rozpoznat skutečně kvalitně prostřený stůl – já jsem se spokojil s prostým stolním vínem a byl jsem fascinován už tím, jak zručný kuchař vykostil objednanou pražmu. V knize jsem ovšem rád prozkoumal obrázek číslo 9, na němž je ukázka stolu s talířky, skleničkami a svícemi, a dal za pravdu autorovi, že i naše každodennost může být prodchnuta krásnými věcmi, i když jsou prosté.
Kupodivu jsem právě v tomto díle o kráse našel také citát, který jsem chtěl využít pro eventuální instalaci pamětní desky na uctění památky Rogera Scrutona na brněnské univerzitě. Zní takto: „Naše potřeba krásy není něčím, co bychom mohli postrádat, a přesto dál žít jako naplněné lidské bytosti. Je to potřeba, která vyrůstá z našich metafyzických podmínek jako svobodných jednotlivců, kteří hledají své místo ve veřejně sdíleném světě. Tímto světem můžeme bloudit, odcizení, zatrpklí a plní podezření a nedůvěry. Nebo v něm můžeme najít svůj domov a klid v harmonii s ostatními a se sebou samými.“ Tyto věty jsou možná až příliš optimistické, pod řeckými olivovníky ale neznějí vůbec nepravděpodobně. Až budu doma, na drsném severu, třeba mi tento ideál přehluší povědomí o lidské tragikomice. Právě umění totiž ukazuje, jak je harmonie přítomná i vzdálená, zde i „tam“, v našem světě a v našem druhém domově. Nepochybně lze ale přisvědčit talentovanému britskému estetikovi, že pravé umění odkazuje k transcendentnu.
František Mikš (šéfredaktor)
Tentokrát je to o četbě z prázdnin, takže to vezmu stejně jako kolegové v lehčím tónu. Letos vydaná kniha, do níž jsem se o prázdninách začetl, je od německého novináře Floriana Illiese a jmenuje se 1913: Co jsem ještě chtěl vyprávět (Host 2021). Jde o pokračování autorovy úspěšné knihy 1913: Léto jednoho století, vydané v českém překladu před osmi lety (Host 2013). Tak jako v předchozí knize Illies nabízí čtenářům pestrou mozaiku krátkých příběhů, indiskrétních klepů a anekdot ze světa literatury, hudby a především výtvarného umění, pečlivě stylizovaných a chronologicky řazených, měsíc po měsíci. Čtenář by asi čekal, že půjde už jen o nějakou „vyvářku“ zbytků z předchozího bestselleru, ale opak je pravdou. Autor se znovu ponořil do archivů knihoven a galerií a opět nám předkládá zajímavé umělecké panorama „jednoho roku, v němž začíná naše přítomnost“, atmosféru odcházejícího devatenáctého století a záblesky toho dvacátého. Můžeme sice polemizovat s tvrzením, že naše přítomnost začala právě v tomto roce, ale v každém případě kniha nejen pobaví, ale je v ní i spousta zajímavých faktů a postřehů.
Illies je Němec, a tak samozřejmě nejzasvěceněji, a často i jízlivě, píše o Německu. A někdy vás u jeho kousavých záznamů napadají zajímavé souvislosti. Například v jednom z prvních čteme: „Dne 9. ledna objeví císař Vilém II. důkaz boží existence. Promluví ke stému výročí pruského povstání proti napoleonské cizovládě a zčistajasna prohlašuje: Máme viditelné důkazy, že Bůh byl s námi a je s námi. Z těchto uchopitelných a viditelných skutečností minulosti si může také veškerá německá mládež ukovat v ohni osvědčený štít víry, jenž nikdy nesmí chybět ve výzbroji žádného Němce a Prusa.“ Nicméně mládež a zejména městské obyvatelstvo, jak se zdá, to už cítí trochu jinak. Oddává se masově organizovanému nudismu a pokuřuje cigarety značky Muslim: „Islám patří k Německu. Takzvané ,problémové cigarety‘ značky Muslim jsou roku 1913 nejprodávanější cigarety v zemi (ano, opravdu tomu můžete věřit).“
Autorovi věřím a myslím si, že tehdy pro Němce představovaly jistý nádech exotiky, v níž hledali únik z náboženské bigotnosti a překotně se rozvíjející průmyslové a městské společnosti. Nikoho tehdy nejspíš ani ve snu nenapadlo, že o nějakých sto let později bude v německých porodnicích patřit mezi nejoblíbenější křestní jména Mohamed. Jak se však čtenář dočte o několik stránek dál, již tehdy se objevili prozíraví myslitelé nabízející zaručené recepty, jak posílit libido a fertilitu germánských dívek a žen, nemluvě o čistotě rasy. Kupříkladu „atašé“ německého nudismu Richard Ungewitter v roce 1913 vydává své stěžejní dílo Nahota a kultura – nové výzvy, v níž apeluje na čtenáře/ky: „Pokud by každá německá žena viděla častěji nahého germánského muže, nehonily by se tolik za exotickými cizími rasami.“
Další knihou, kterou jsem si vzal na dovolenou, jsou vzpomínky a úvahy malíře Viktora Pivovarova Zamilovaný agent(Torst 2018). Vybral jsem si ji proto, že v pražském Veletržním paláci právě probíhá malířova velká retrospektivní výstava, lákavě nazvaná Moskevská gotika. Někdy je lepší si před návštěvou galerie o malíři něco přečíst, zvláště jde-li o tak barvitou a těžko uchopitelnou osobnost, jakou je Pivovarov. Narodil se v roce 1937 v Moskvě a již jeho studijní počátky na Kalininově moskevském uměleckoprůmyslovém učilišti málem skončily katastrofou: „V roce 1954 mi nabízejí, abych vystavil své kresby na školní chodbě. Kreseb mám spousty, ale rámy žádné. Bez dlouhého přemýšlení sundávám několik portrétů Stalina, samotné portréty házím za skříň a do rámů umísťuji své kresby. Naprosto beznadějný idiot!“
Téměř zázrakem se incident obejde bez vážných následků, Stalin je už rok po smrti a vystrašené vedení školy celou záležitost ututlá. Pivovarov se po skončení studií věnuje převážně ilustraci, ale je také členem moskevské undergroundové umělecké scény – později je řazen mezi autory tzv. moskevského konceptualismu. V roce 1982 definitivně přesídlí do Prahy za svou druhou manželkou Milenou Slavickou a postupně se sžívá s místní výtvarnou scénou, nasává zdejší kulturu, tvoří a vystavuje.
Na knize mě zaujal především vývoj Pivovarovy tvorby od ruského konstruktivismu a konceptualismu přes plochou „plakátovou“ tvorbu inspirovanou cedulemi a vývěsními štíty, surrealisticky laděná dílka a eidemické postavy a krajiny až k téměř realistické malbě z posledních dvou desetiletí, odkazující na staré mistry – cyklům Jedlíci citronůa především Ztracené klíče. Zejména v druhém z nich, inspirovaném Cranachem, Bruegelem, Bellinim a dalšími, prokázal Pivovarov svůj talent a mistrovství a odpověděl i na otázku, kterou si kladl přibližně od počátku nového tisíciletí: „Mé myšlenky se stále více točí kolem realismu. Trápí mě, zda tato zdánlivě oprýskaná metoda disponuje skrytými, doposud nevyužitými možnostmi, nebo jde o dřevěný bicykl, který dávno patří do muzea.“
Pivovarův návrat k tradiční malbě je tak trochu zjevením, ačkoli asi těžko bychom mohli mluvit o realismu v pravém slova smyslu. Spíše maluje „skrze kulturu“ – sám na jednom místě své knihy mluví o tom, že naučit se vidět neznamená pro umělce jen osvojit si techniku, ovládnout proporce, objemy a prostor, ale také naučit se vidět vše kolem sebe skrze díla velkých uměleckých předchůdců, tedy „skrze kulturu“. Například jeho rozměrné plátno Podobenství o vyjedeném vejci přímo odkazuje k slavnému obrazu V zemi peciválů Pietera Bruegela staršího, ale může být i podobenstvím o tom, kam naše západní civilizace směřuje. Nepochybně patří k tomu nejlepšímu, co Pivovarov vytvořil.
Od třiaosmdesátiletého umělce, pro nějž je typická hravost, odvážné experimentování a časté střídání stylů, však nemusí být příklon k tradiční malbě a starým mistrům zdaleka posledním slovem. Po zhlédnutí jeho výstavy mě napadlo, že podstatu své rozmanité tvorby nejlépe vystihl on sám v úplně posledním odstavci již zmíněné autobiografie. Přirovnává se zde ke kačeně na kunratickém rybníku, která „stojí na jedné noze s nosem schovaným pod křídlem, jedním okem se dívá dovnitř a druhým, pootevřeným, jako skrze svůj sen pozoruje, co se děje kolem“. Nemyslím to negativně. Pivovarov skutečně pozoruje a ztvárňuje náš svět tak nějak po svém, skrze svůj sen, tak trochu pa ruski, pro nás nezvykle, ale zajímavě. Výstava je výborná, v našich poměrech nadstandardní, a rovněž zajímavá je i malířova bohatě ilustrovaná autobiografie.
Poslední kniha, kterou zde zmíním, se jmenuje Snídaně o Sothebyho (Kniha Zlín 2015) a rovněž se zabývá světem výtvarného umění, tentokrát však z jiné perspektivy. Její autor Philip Hook je ředitelem a dlouholetým specialistou na oceňování obrazů v Sotheby’s, nejstarší a největší mezinárodní společnosti pořádající aukce výtvarného umění. Ve své knize se opírá o své pětatřicetileté zkušenosti s aukcemi a nabízí poněkud neobvyklý, tak trochu zákulisní pohled na umělce a jejich zázemí. Jak píše již na záložce knihy, vedle běžných otázek „Líbí se mi to?“ nebo „Kdo je autorem?“ nás u uměleckého díla zajímá většinou to, jakou má finanční hodnotu či jakou ji bude mít za několik let. Hook na tuto otázku – vzhledem k proměnlivosti vkusu a trhu s uměním – pochopitelně nemůže dát vyčerpávající odpověď, může jen naznačit některé trendy. Nicméně napsal čtivou a zajímavou knihu, v níž se mísí zajímavé postřehy a fakta s nadsázkou a břitkým humorem.
Lidé chtějí od umění v různých dobách různé věci, z čehož vyplývá, že obliba a finanční hodnota toho, co umělci ztvárňují a jak to dělají, se může generaci od generace lišit. Navzdory tomu však existují náměty a styly, u nichž je víceméně jasné, že se budou prodávat lépe než jiné. Velmi draze se například prodávají obrazy impresionistů, což je pochopitelné, neboť jejich pozitivní, sluncem prozářené krajiny představují (na rozdíl od dnešní chmurné produkce) jakési „vizuální antidepresivum“, jež může zmírňovat úzkost moderního velkoměstského člověka. Vysoce finančně ceněné jsou pochopitelně rovněž akty, neboť žena, respektive nahé ženské tělo přitahovalo a vždy bude přitahovat oko, nejen to mužské. Sám již léta buduji skromnou sbírku převážně prvorepublikových aktů, takže o trhu s grafikami a obrazy v tomto ožehavém žánru něco vím. S překvapením jsem se však u Hooka dočetl něco, co mi dosud unikalo. Zkušený aukční matador si všiml, že ženy zobrazené v horizontální poloze se prodávají za vyšší částky než ženy ve vertikální poloze. Platí to pro portréty i pro akty. Podmínkou ovšem je, jak trochu sarkasticky dodává, že ženy musejí být mladé a krásné. Pořád říkám, že člověk se četbou vždy něco užitečného přiučí!
Ivana Ryčlová (rusistka a překladatelka)
Existují knihy čtivé a knihy čtivé méně. Záleží na tom, k čemu je potřebujeme, za jakým účelem je čteme. Chystá-li se člověk na prázdniny, uvažuje zpravidla o nějakém lehčím čtení. Přiznám se, že navzdory této filozofii, kterou při každoroční cestě do Chorvatska nikdy neopouštím, jsem letos měla záměr úplně jiný. Těšila jsem se, že si přečtu knihu Hynka Fajmona Británie po roce 1945, vydanou nakladatelstvím Books & Pipes. Věděla jsem, že pokud to neudělám o prázdninách, těžko budu hledat pro četbu tak objemné publikace čas – upoutávky anoncovaly, že kniha má téměř pět set stran. Podtitul Od druhé světové války k brexitu sliboval, že možná konečně pochopím příčiny událostí, které znám jen povrchně z médií. I když se můj odjezd do Chorvatska s vydáním knihy těsně minul, věděla jsem, že na mě bude kniha čekat doma v balíčku. Když jsem se po návratu přes vrstvy papíru nedočkavě protrhala k obsahu zásilky, vykoukl na mě z přebalu knihy pomačkaný a vybledlý Union Jack. Královna moří! Projelo mi hlavou. Ale je to hrozně dávno: barvy jsou vybledlé, symbol velmoci omšelý. Vzpomněla jsem si na hodiny dějepisu, a aniž bych se snažila lovit z paměti historii někdejší koloniální mocnosti, pustila jsem se dychtivě do čtení. Přiznám se, že už dlouho se mi nepřihodilo, abych od knihy zásluhou autorovou nevstala. Británii po roce 1945 jsem však doslova „slupla“ za první prázdninový prodloužený víkend. Četla jsem s velkou chutí.
Ačkoli má kniha Hynka Fajmona všechny parametry kvalitní historické publikace, autor neskládá jen fakta a události, ale vypráví skrze ně příběh. A to bývá u publikací, jejichž ambicí je výklad dějin či historických etap, velmi vzácné. Hynek Fajmon provází čtenáře novodobými dějinami Británie s lehkostí, která dává tušit, že jeho zájem o tuto zemi je hluboký a trvá dlouho. Příběh ostrovního státu, osudově ovlivněného svojí geografickou polohou, rozehrává v několika rovinách – politické, institucionální, demografické, hospodářské a kulturní. Nejvíce prostoru zcela pochopitelně patří britské politice po roce 1945. Sira Winstona Churchilla s nezbytným doutníkem v koutku úst střídají další ministerští předsedové přes Margaret Thatcherovou po Borise Johnsona. Zároveň s nimi vystupují historické postavy, mezi nimiž nechybí reprezentanti britské monarchické tradice, ale také třeba matematik Alan Turing, jenž se zapsal do dějin dešifrováním nacistických tajných kódů během druhé světové války. Na závěr má čtenář možnost nahlédnout nejen do rozmanitých zákoutí britské literatury, populární hudby i filmu (od George Orwella přes legendární Beatles po nesmrtelného agenta 007 Jamese Bonda), ale také třeba do historie ikonické automobilové značky Jaguar.
Cesta, kterou Hynek Fajmon čtenáře vede, je pečlivě promyšlená. Pět set stran nabitých událostmi je rozděleno do tematických celků a ty ještě do přehledných podkapitol. Uspořádání obsahu publikace mi tak umožňovalo vracet se k detailům klíčových dějinných momentů a propojovat je s tím, co mě zajímalo nejvíce. A tak jsem se opakovaně vracela ke kapitole uvedené černobílou fotografií Margaret Thatcherové. Události, pro něž si britská premiérka, neústupná ve svých politických postojích, vysloužila od moskevských vůdců přezdívku Železná lady, mi při četbě této kapitoly znovu ožívaly před očima. Tandem Thatcherová–Reagan, jenž silně přispěl k rozkladu sovětské říše zla, čímž mimo jiné umožnil naší zemi cestu ke svobodě, mám stále v paměti. Nebyly to však jen vzpomínky na závěrečnou etapu studené války, proč jsem si četla kapitolu o vládě Margaret Thatcherové znovu a znovu. Zaujaly mě především pasáže z premiérčiných veřejných vystoupení doma i v zahraničí, které Hynek Fajmon cituje. Je z nich velmi silně cítit, jak ostře se britská premiérka na mezinárodní scéně vymezovala proti sílícím tendencím směřujícím k evropské integraci, jejími vlastními slovy, proti „evropskému superstátu uplatňujícímu novou dominanci Bruselu“.
Je toho celá řada, čím mě četba příběhu o zemi, která sice přestala hrát roli světové mocnosti, ale neztratila touhu být suverénním státem, obohatila. Vím, že se k ní budu i po prázdninách vracet. Mám totiž pro deštivé souostroví za kanálem La Manche, obývané lidem, jehož mentalita se nám Evropanům z kontinentu zdá divná, slabost.
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4 / 2021)