Zakladatel
Dvě stě let od narození Karla Havlíčka

Letos v poslední říjnový den uplyne dvě stě let od narození českého spisovatele, básníka, novináře a politika Karla Havlíčka – podle rodné obce Borové u Přibyslavi doplňoval svůj pseudonym Havel přídavným jménem Borovský. Během ani ne pětatřiceti roků, které mu osud vyměřil, ale zároveň mu tím umožnil zanechat v české paměti legendární portrét mladého a nesmiřitelného rebela, se stal zakladatelskou osobností v několika oborech a směrech, především pokud jde o domácí žurnalistiku.

Studentskou touhu být duchovním, aby získal tribunu k přímým rozmluvám s bližními, přetavil v přitažlivý projev, kterým obecenstvo seznamoval s principy demokracie a s přednostmi nezávislé kritické publicistiky, jež vyznává tvůrčí i občanskou svobodu. Z dočasného žáka katolického semináře se skrze kontrastní ateismus, laděný výrazně proticírkevně, vyvinul v liberála. Moto „Co jest císařovo, císaři, a co jest božího, Bohu. Ferdinand II.“ doprovodil epigramem: „Řeknu vám, až budu smít: / neníť Bůh a císař nemá být.“ Polemizoval však s liberály německými a s jejich politickými plány a také s českými revolučními radikály Fričem a Sabinou. Snoubil liberalismus se značnou dávkou konzervatismu.

Počínal si tak i jako poslanec. Sdílel a razil přesvědčení Františka Palackého, že by úsilí o rozbití Rakouska dovedlo Čechy ke smrtonosné konfrontaci s agresivitou pruskou a ruskou. Ztratil o Rusku veškeré iluze, když se za pobytu v zemi velkého slovanského bratra seznámil s režimem vražedně nepřátelským vůči myšlence svobody. To mu nebránilo kritizovat rakouskou vládu a snažit se o reformu systému, který nerespektoval rovná práva ovládaných národů a utiskoval slabší.

Osobním počínáním převratně obohatil veřejný život, když se Palacký po dobu Bachova absolutismu vzdal politické činnosti a věnoval se vědecké práci. Havlíček naopak pokračoval v odporu, a to nadobro osamocen a vystaven dokonce nesouhlasu některých krajanů, kteří se distancovali od jeho „havlíčkování“: vlastním nákladem vydával časopis Slovan téměř do chvíle, kdy proti němu vláda zakročila zcela bezprecedentně: byl na léta policejně internován v Brixenu.

Přestože pod policejním tlakem a pod vlivem objektivních i subjektivních okolností nakonec podepsal dlouho odmítané prohlášení, že „upustí od všech politických rejdů, jmenovitě od každé takové činnosti v tisku a skrze tisk, a že na něm bude možno pozorovat úplně korektní a loajální chování“, dal svým předchozím postojem další zakladatelský příklad: pokračoval v boji, který vypadal jako marný, ale jehož vítězný smysl se ukázal dlouho po pádu bachovské vlády.

Jako zakladatel české satiry vstoupil do dějin literatury skvělými epigramy a dvěma velkolepě sklenutými básnickými skladbami, které přesáhly rozměry standardní satirické poetiky, a to tématem groteskního sváru mezi mocí světskou a duchovní – v nedokončeném Křtu svatého Vladimíra – a tématem hloupého a zločinného vládce, na jehož panování si lidé zvykli – v Králi Lávrovi. Obě skladby pojal básník v duchu gogolovského smíchu skrze slzy.

Praktickým činem založil českou literární kritiku, protože na rozdíl od svých předchůdců a současníků formuloval některé její zásadní principy. Konkrétně mám na mysli strhující vystoupení třiadvacetiletého redaktora, které předvedlo výrazné rysy jeho analytického talentu a pestrý arzenál použitých stylistických prostředků. Havlíček svůj kritický text zamířil nejen do tehdejších vlastních řad, nýbrž promluvil i k dnešním spisovatelům – ke způsobu, jakým přijímají nebo odmítají kritické úsudky o své tvorbě. Dotkl se obecného a nadčasového vztahu veškerých domnělých i skutečných veličin k pokusům kriticky posoudit jejich výkony.

V prvních červencových dnech roku 1845 se v České včele, literární příloze Pražských novin, objevil na pokračování článek podepsaný Havlem Borovským. Zabýval se novelou Josefa Kajetána Tyla Poslední Čech (1844). Na rozdíl od krutých odsudků, které před osmi lety sklidila knižně publikovaná báseň šestadvacetiletého Karla Hynka Máchy, cílil Havlíčkův nástroj na známého a proslulého autora. Ohlas v tehdejší veřejnosti byl značný a rozporný. Překvapil sám tón textu, který se obešel bez vstupních poklon adresovaných zasloužilému literátovi. Už proto se leckterý současník Tyla ujímal.

Karel Havlíček uvedl svou kritiku krátkým zamyšlením nad tím, kolik zbytečné literatury v současnosti vzniká. Špatný příklad v tom směru prý přinášejí Němci: všechen rozum vkládají do knih, takže ho nezbývá pro život. V českém prostředí se rozmohl ještě jiný nešvar, totiž vzájemné klanění spisovatelů mezi sebou, které protiřečí kritickému hodnocení jejich spisů.

Obraz Tylova nejnovějšího díla, jak jej Havlíček podává a vykládá, byl zdrcující. Zkušený a dovedný vypravěč dal svou schopnost do služeb umělého, křečovitě vystavěného děje, který mají na svědomí nepřesvědčivé postavy, jejichž vrchol představuje šlechtic přesvědčený o tom, že je posledním Čechem. Kritik napadl nejen poklesle romantickou lež, ale i věcnou neznalost prostředí šlechty, v němž se novela odehrává. Pokud snad chtěl autor tendenčně získat aristokraty pro český národní ideál, měl by tak učinit kvalitní uměleckou prací. Tu však neodvedl.

Ještě razantnější soud vyvolaly vlastenecké výlevy, jimiž dílo přetéká. Kritik vyslovil přání, aby výrony citů přešly konečně od slov k činům. Jako by mu nestačila ironie, uchýlil se dokonce k otevřenému posměšku: slíbil například, že brzy vydá vlastní opus pod názvem Předpotopní Čech. Následovaly přísné a průkazné rozbory některých hrdinů novely, citace nepovedených přirovnání a tropů, ale i stručné ocenění několika zdařilých míst. Na závěr jako důkaz, že kritik četl pečlivěji než sám novelista, neodpustil si Havlíček uvést, že ve druhém díle na straně 56 stojí chybně Ladislav místo Vavřinec.

Tyl na Havlíčkův článek reagoval již po čtyřech dnech – 8. 7. v časopise Květy, který redigoval. Použil metodu nepřímé odpovědi: otiskl dopis překypující chválou Tylovy tvorby, zvláště pak Posledního Čecha, a vzdávající spisovateli díky za jeho umění. Nakonec si vlastenecký pisatel z Litomyšle posteskl na kritiky, které vyznačuje „jedovatá hryzavost, nadutá jednostrannost a potměšilá převrácenost“. Přímo jmenoval jakéhosi Havlíčka, který na svůj cíl zaútočil pod pseudonymem.

Havlíček se ozval v České včele opět na pokračování, a to 15. a 18. 7. 1845. V první části své odpovědi sepsal pro Tyla ironický návod, jak se vyrovnat s kritikem. Má zdůraznit jeho mládí a zanedbání okolnosti, že se utkal s patnáctiletou literární žní a s uctívanou autoritou.

Ve druhé části se Havlíček vážně zamyslel nad tím, jak literáti odmítají kritiku, případně jak před ní uhýbají. Dovolával se přitom moudrého autora věty: „Muž, kterého každá hana rozzlobí, má mělké dno.“ Sám z vlastní zkušenosti věděl, že spisovatel obvykle vnitřně cítí, jaký je jeho výtvor ve skutečnosti, ale navenek to nepřipustí. Brání se samochválou, poukazuje totiž na spokojené, ba nadšené čtenáře. Havlíček naproti tomu radil Tylovi, aby nevěřil, že když žádné negativní ohlasy neobdržel, smí se domnívat, že jeho práci nikdo nehaní. Měl by spíš důvěřovat tomu, kdo kritizuje a haní přímo do očí.

Rady završil tímto krásným a dodnes živým krédem: „Kritika, to je Vaše nejvěrnější přítelkyně, Vaše milenka, s Vámi nejupřímněji smýšlí, ta při Vás setrvá až do konce, neopustí Vás, kdyby Vás celé čtenářstvo opustilo.“ Dodávám: I nejnepříznivější posudek má kladnou funkci a koneckonců pozitivně působí na autora, který rozpoznal poctivost kritikova hledání pravdy, protože sám patří k jejím hledačům.

Takový názor nepopírá vliv subjektivních složek kritikova stanoviska. Havlíček sám v dopise své tehdejší snoubence Fany Weidenhofferové s uspokojením, ba hrdě líčil, jakou pozornost vzbudil jeho tylovský článek. Psal jej s velikým sebevědomím, netajenou chutí, zabarvoval jej nadsázkami a humornými nápady a pokládal jejich užití za kritikovo právo, o které nemá a nesmí být připraven. Tylovi, který věděl, kdo se skrývá pod kritikovým pseudonymem, drsně vytkl, že autorovo pravé jméno prozradil nešetrně a nefér.

Konečně poslední zásadní radu určil nejen tvůrci Posledního Čecha, ale po jejím smyslu i všem pozdějším obětem záporných kritik. Pokud jeho vyjadřování připomene způsoby zralého F. X. Šaldy nebo Václava Černého, jde o zřejmé spříznění kritického talentu, byť se někomu může Havlíčkova intonace zdát příliš mladistvě troufalá. Posuďte sami: „A pak se, synu můj! proti jiným nenadýmej! Nemysli si, že literární článek teprve podpisem váhy nabývá: když je dobrý, zůstane dobrým, ať si je pod ním podepsán kdokoli (…). Nepohrdej také, milý synu, těmi, jenž mnoho nesepsali: mnohý, který by již spisovati mohl, raději se ještě dále učí, a mnohý, který by se ještě učiti měl, již spisuje.“ Nazvat přitom kohokoli „jakýmsi“ je podle Havlíčka samozřejmě odsouzeníhodné.

Tím vším je Havlíček dodnes inspirativní. Jeho měřítka platí dalekosáhle: „Kdo nemůže být v cizině prorokem, ať ním ani doma nechce býti.“

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4 / 2021)