Proč se učit latinsky

Mistrovství Josepha Epsteina (nar. 1937) už čtenáři Kontextů mohli poznat. Nyní přinášíme jeden z jeho esejů z poslední doby, který dokonalým způsobem spojuje osobní přístup, hluboké znalosti i přiznání k humanistické tradici. Pro tu je typická mimo jiné znalost latiny, kterou mnozí naši současníci považují nejen za mrtvý, ale naprosto neužitečný jazyk. Ne tak Joseph Epstein – se svým pověstným smyslem pro humor vysvětluje, proč se začal učit latinsky až v deváté dekádě svého života. Výbor z díla tohoto mimořádného myslitele vyšel na konci roku 2021 v nakladatelství CDK.

Někteří lidé se učí cizí jazyky snáze než jiní, ale bohužel k nim nepatřím. Nemohu s klidným svědomím tvrdit, že bych nějaký cizí jazyk skutečně ovládal. Vládnu asi tak stovkou slovíček z jidiš, možná dvěma, což mi stačí na to, abych góje uvedl v omyl, že tímto jazykem mluvím, s opravdovými Židy se však musím dorozumívat jinak. Jako chlapce mne sice poslali do židovské školy, ale bylo to jen krátce poté, co se Izrael stal nezávislým státem, a proto se tam hebrejština ještě pořád učila hlavně jako liturgický jazyk, kterým vládnou leda učenci, a nikoli jako běžný dorozumívací prostředek. Tak se stalo, že jsem se, stejně jako mí spolužáci, naučil hebrejskou výslovnost a nejdůležitější modlitby, abych při obřadu bar micva dokázal předčítat z Tóry, zatímco překládáním jsme se zabývali minimálně. Francouzsky umím dost na to, abych dokázal číst Pascala a La Rochefoucaulda, ale Montaigna nebo Prousta už ne. A francouzštinu navíc doprovázejí elize, takže jako mluvené řeči jí rozumím jen velmi špatně. Při nepočetných příležitostech, kdy jsem byl nucen promluvit francouzsky, to muselo znít, jak se obávám, comme une vacheespagnole.

V posledních ročnících základní školy byli ti z mých spolužáků, o nichž se soudilo, že mají studijní předpoklady, vedeni k tomu, aby si zapsali latinu. Serióznějším chlapcům, kteří se už ve čtrnácti letech rozhodli věnovat medicíně, bylo doporučeno, aby se naučili německy, což jim mělo později umožnit studium odborných článků. A prosťáčci mezi námi se učili španělsky: na gymnáziu jsem tak činil dva roky, z mé španělštiny však nezbylo o mnoho více než věta „El burro es un animal importante“. Ve svém pozdějším životě jsem pro ni příliš široké uplatnění nenalezl.

Existuje nějaká souvislost mezi schopností naučit se cizí jazyky a jinými dovednostmi a nadáními – tak jako se někdy soudí, že existuje souvislost mezi matematickými schopnostmi a hudebním nadáním? Slyšel jsem, že herecký talent, tedy umění proměnit se v někoho jiného, nezřídka provází schopnost osvojit si i jiné jazyky. Anthony Powell má ve své románové řadě Tanec na hudbu času postavu jménem X. Trapnel, která se vyznačuje schopností rychle si osvojit znalost cizích jazyků dostatečnou na to, aby se jimi domluvila. Je to jedna z nejrozkošněji pochybných generalizací, s nimiž jsem se kdy setkal, ale vypravěč románu o tomto Trapnelovi prohlašuje, že stejně jako všichni lidé obdaření touto dovedností, na které kdy narazil, „byl ve své podstatě nedůvěryhodný“. Pokud je to pravda, zřejmě budu jedním z nejdůvěryhodnějších lidí, jimiž se tato země může pochlubit.

Největší polyglot, jakého jsem kdy potkal, byl muž jinak mimořádnými intelektuálními schopnostmi vcelku neobdařený. Jmenoval se Thomas Donovan a zdálo se, že ovládá všechny jazyky. Když jsem se ho vyptával, jak to dělá, řekl mi, že na tom vlastně nic není: „Obstarám si prostě nějaký román v novém jazyce, který se chci naučit, a slovník toho jazyka,“ vysvětlil, „a pak se s pomocí slovníku tím románem snažím prokousat.“ Zdálo by se tedy, že byl nadán jakousi přirozenou a univerzální schopností porozumět gramatice a zároveň i mocnou pamětí, která mu umožňovala osvojit si mnoho různých slovních zásob.

Když mi bylo nějakých pětadvacet, podnikl jsem pokus naučit se rusky: všude jsem s sebou tahal ruskou mluvnici, a když jsme v práci měli pauzu, četl jsem si v ní. Následkem toho se o mně zanedlouho rozšířila pověst, že jsem komunista. O dvě desetiletí později jsem jako externista začal navštěvovat seminář starověké řečtiny, ale měl jsem v té době tolik jiných pracovních povinností, že jsem to musel vzdát. Vzpomínám si, že na mě udělal velký dojem jeho vyučující jménem Stuart Small, který nám poradil, abychom si s výslovností starověké řečtiny nelámali hlavu, poněvadž nejde o to, aby nám velcí starořečtí autoři rozuměli, nýbrž jen o to, abychom rozuměli my jim. To mi přišlo jako dobrá rada a názor jsem dodnes nezměnil.

Kdybych byl šlechtic a měl svůj erb, jistě by se na něm skvělo heslo „Ne ex experientia umquam discas“, volně přeloženo „Nikdy nenech zkušenost, aby tě poučila“. Před dvěma lety, to mi bylo jedenaosmdesát, jsem se totiž pustil do studia latiny. Proč latiny? A proč jsem s tím tak dlouho otálel? Stručnou odpovědí je, že mi neznalost latiny postupně začala připadat jako vážný nedostatek, zejména u toho, kdo trpí tak nehoráznou intelektuální a kulturní samolibostí jako já. Také jsem měl pocit, že bych mohl mít slušnou šanci tento jazyk zvládnout. Latina má přece stejnou abecedu jako angličtina a ani výslovnost není zásadní problém, ostatně po mně nikdo nikdy nebude chtít, abych latinsky mluvil (leda bych snad potkal někoho z Latinské Ameriky, jak se to říká v tom vousatém vtipu). Kromě toho nezapomínám, že po dlouhá staletí, od římské říše do konce středověku, byla latina jazykem vzdělanců. A pokud jde o to, proč jsem se latinsky začal učit až v devátém desetiletí svého života, pádnou odpověď nabízejí slova sv. Edmunda z Abingdonu: „Disce quasi semper victurus; vive quasi cras moriturus.“ Uč se, jako bys měl žít navěky; žij, jako bys měl zítra umřít.

Dalším podnětem ke studiu latiny byla skutečnost, že jsem už nějaký čas předtím hltal římské dějiny. Z Římanů jsem tak měl přečteného Sallustia, Cicerona, Livia, Tacita, Suetonia, Plinia mladšího i Senecu a z moderních historiků zabývajících se Římem Edwarda Gibbona, Theodora Mommsena, Ronalda Syma, Arnalda Momigliana i Petera Greena. A navíc jsem už dlouho pociťoval sice nikterak zásadní, ale přece jen neodbytné rozčarování ze čtení Catulla, Vergilia a Horatia v angličtině: říkal jsem si, jestli třeba nepatří k těm autorům, které člověk ocení, teprve když si je přečte v originále. (Opravdu velkých spisovatelů jako Homér, Cervantes či Tolstoj, jejichž sláva přežije i mizerný překlad, je totiž jen hrstka.)

Latina – přesněji řečeno studium latiny – má své obhájce, věrozvěsty i propagandisty. N. W. Gwynne, penzionovaný obchodník, který vystudoval nejprve Eton a po něm Oxford, je tím vším zároveň. Ještě než jsem si opatřil Gwynnovu latinu, učebnici vybavenou neokázalým podtitulem Definitivní úvod do latiny, přečetl jsem si Gwynnovu gramatiku, což je neohrožená obhajoba běžné angličtiny, v níž autor gramatiku definuje jako „prostě správné užívání slov“ a přiznává se k osvěživě zpátečnickému názoru, že „ilustrace v učebnicích jsou ve skutečnosti překážkou učebního procesu“.

Gwynne je přesvědčen, že studium latiny poskytuje „trénink a možnost rozvoje mysli i osobního charakteru v takové míře, jaké se žádná jiná duševní či tělesná aktivita nedokáže ani přiblížit“. Studium latiny podle jeho mínění učí soustředění, cvičí paměť a zlepšuje analytické dovednosti, a tudíž i schopnost řešit problémy – a zároveň tak u studentů rozvíjí a podporuje i jejich „cit pro detail, pracovitost a vytrvalost, pozorovací schopnosti, představivost, soudnost a vkus“.

Mohlo by se zdát, že to Gwynne už poněkud přehání. Na druhé straně, vzpomínám si, že když jsem začal učit na univerzitě, to bylo počátkem sedmdesátých let, mí nejlepší studenti – ti, kteří dokázali psát gramaticky správně a uměli argumentovat – byli často absolventi katolických škol, což v té době ještě pořád znamenalo čtyři roky latiny. Bývaly časy, kdy měli angličtí studenti, kteří nastupovali na Oxford nebo Cambridge, za sebou sedm nebo i osm let latiny a řečtiny. Vůbec nepochybuji, že to sehrálo nezanedbatelnou roli při utváření celých generací brilantních anglických historiků, filozofů a literárních kritiků. Dnes už bohužel takové latinské vzdělání není součástí běžných učebních osnov ani těch nejkatoličtějších středních škol v Americe, ani elitních public schools v Anglii.

Poté, co Gwynne ozřejmil všechny výhody studia latiny, podotýká (a zde si představte pauzu na odkašlání), že „svou obtížností se latině žádný moderní jazyk ani neblíží“. Bezpochyby je tomu tak. Latina se dočista obejde bez určitých i neurčitých členů a často vypouští i zájmena. Skloňování – neboli pády (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ a ablativ) – je pro tento jazyk vším: existuje ne méně než pět různých způsobů skloňování, jakož i čtyři různá časování sloves. K tomu je ještě třeba připočíst skutečnost, že každé podstatné jméno patří k nějakému rodu (mužskému, ženskému či střednímu) a slovesa mají šest různých časů. O předminulých příčestích, gerundivech, deponentních i semideponentních slovesech nebo absolutním ablativu raději pomlčme.

Latina navíc postrádá ten typ přímočaré skladby (podmět, přísudek, přímý či nepřímý předmět), který je základem každé anglické věty. Slovesa mají v latině sklon objevovat se až na samém konci věty, přídavná jména (totiž některá) předcházejí podstatná a příslovce (totiž většina) naopak následují po slovesech. Jednotlivé věty přitom vyvstávají, aniž jsou odděleny čárkami, a větné části (věty bez sloves) se mohou objevovat kdekoli. Každá minimálně složitá latinská věta je tudíž sama o sobě malou hádankou, která si žádá řešení. Nicola Gardini ve své skvělé studii římských spisovatelů a jejich užívání latiny, nazvané Ať žije latina, píše: „Latina se vzpírá linearitě, přímočarosti a bezprostřednosti. Právě naopak, usiluje o náznakovost a mnohost.“

Gardiniho líčení odměn čekajících na studenty latiny se na rozdíl od Gwynnova příliš nezabývá rozvojem jejich osobního charakteru, zato klade větší důraz na ryzí estetický požitek, jejž jim přináší. Studium latiny, prohlašuje Guardini,

„je nesmírně vzrušující proces výběru a rozhodování. Je to sice otázka logiky, ale logické schopnosti samy o sobě nepostačují. Studenti latiny se neobejdou bez intuice a představivosti, musejí být ochotni spekulovat a riskovat… Latina je připomínkou, že význam nelze brát jako něco samozřejmého, že slova jsou složitými entitami, skoro jako živá stvoření, a tudíž mají vlastní vzpomínky a vlastní záměry.“

I přesto, že výsledky mého snažení v tomto směru zatím zůstávají dosti nevalné, nemohu než zcela souhlasit.

Své studium latiny jsem zahájil tím, že jsem jako externista začal docházet na seminář pro studenty prvního ročníku Northwestern University, kde jsem dřív tři desetiletí sám přednášel. Seminář vedla Francesca Tataranniová, dáma, jejíž okouzlující italský přízvuk výborně ladil s jejím libozvučným jménem. Docházelo na něj dvanáct studentů a začínali jsme vždy v deset hodin dopoledne. Když jsem požádal profesorku Tataranniovou o povolení účastnit se, přidal jsem prosbu, aby mě ve třídě laskavě nevyvolávala: měl jsem strach, že bych na její otázky až příliš často neznal odpověď a že bych tak v očích svých spolužáků vypadal jako trouba, což by v mém důstojném věku znamenalo trouba beznadějný. Profesorka Tataranniová je vlídná žena, a tak souhlasila.

Zakoupil jsem si tedy učebnici (sedmé vydání Wheelockovy latiny) a začal s ní chodit do školy, čtyřikrát týdně na jednu hodinu. Z profesorky Tataranniové se vyklubala důkladná a rozumná učitelka. Každý večer jsem dělal domácí úkoly, byť ne vždy bez chyb, a nikdy jsem nechyběl. Zakrátko jsem však zjistil, že i když jsou to z mého bytu na univerzitu jen čtyři bloky, společně s domácími úkoly mi to i tak zabírá každý den zhruba čtyři hodiny, a navíc právě ty čtyři hodiny, které jsem normálně věnoval vlastní práci. Tiše a neochotně jsem tudíž musel své formální vzdělávání ukončit s tím, že latinu budu nadále studovat jako samouk.

To znamenalo, že jsem si musel pořídit další učebnice. Vedle Gwynnovy latiny k nim patřily příručky jako Latina přímo od Římanů od Eleanor Dickeyové, Ossa Latinitatis Sola od Reginalda Fostera, První ročník latiny od Roberta J. Henleho, Latinská gramatika od Basila L. Gildersleeva a ještě několik dalších svazků, mezi nimiž samozřejmě nescházela ani Latina pro pitomce. Začal jsem se jimi pročítat a přecházel přitom z jedné do druhé. Poslouchal jsem také Wheelockova průvodce latinskou výslovností na internetu. Překládal jsem všechny věty z Gwynnovy latiny, z angličtiny do latiny i z latiny do angličtiny. Vypsal jsem si obrovskou spoustu poznámek – slovíčka, slovesa třetí konjugace, podstatná jména čtvrté deklinace… Dělal jsem, co bylo v mých silách, abych si zapamatoval rozdíl mezi docere (učit), discere (učit se) a ducere (vést). Memoroval jsem příslovce (iam, etiam, forsitan, denique), stejně tak předložky (ad, ab, sub, de, in, post, ante, ex) a snažil jsem se zorientovat mezi včera (heri ), dnes (hodie) a zítra(cras). Také jsem až do noci válčil se „slovy s q“: numquam, umquam, quoniam, quis, quod, quam, quid, quoquea podobně.

To se rozumí, spousta anglických slov má latinský základ (někde jsem četl, že je jich snad až 65 procent) a člověku to při snaze porozumět jejich významu pomáhá. Jenomže mnohá latinská slova jsou, jak říkají Francouzi, faux amis: proč má například neuter znamenat „žádný z obou“, a ne „neutrální“ nebo třeba něco jako „neutralizovat“? Proč tandem znamená „konečně“, a ne „spojený dohromady“? Proč placenta neznamená to, co by si každý přirozeně myslel, a místo toho označuje „koláč“? Proč musí student latiny objevit, že opera neznamená to, čemu říkáme „opera“ v angličtině, nýbrž „práci“, „problém“ anebo i „dělník“? Cum, tum, dum; tam, nam, tamen; hic, haec, hoc; ille, iste, idem; vox, vix, vae! – ta slova jdou člověku jedním uchem dovnitř a druhým ven a povznášející pocit ne a ne se dostavit.

Obvykle rafinovaný Nicola Gardini ve své knize nezapomíná ani na otřepanou pravdu: „Naučit se latinsky, to se neobejde bez pozornosti a paměti.“ Starý muž po osmdesátce často nedisponuje pamětí, jakou by mu zbytek světa měl důvod závidět. Ann Pattyová se v kouzelné knize s názvem Jak se žije s mrtvým jazykem: můj milostný vztah s latinou zmiňuje o tom, že lidé, kteří trpí autistickými poruchami, často bývají v latině dobří, poněvadž mají výbornou paměť. Říká se také, že v dětství funguje paměť nejlépe, možná i proto, že člověk ještě nemá v hlavě tolik věcí, aby už pro další těžko hledal místo; nepochybně je to důvod, proč bývaly latina a řečtina nárožními kameny učebních osnov elitních anglických public schools a proč se mladí často učí cizí jazyky poměrně snadno. Michel de Montaigne, jedna z největších postav mého malého soukromého panteonu kulturních božstev, vyrůstal (z rozhodnutí svého otce) jako mluvčí latiny a teprve později si osvojil i francouzštinu. Ukázalo se, že moje vlastní paměť úplně spolehlivá není. Dokážu sice na stránce rozpoznat pasivní tvary sloves a konjunktivy, ovšem kdybyste se mě zeptali, jak zní třetí osoba množného čísla konjunktivu slovesa habere, skoro určitě bych se zakoktal.

Většinu vzdělání lze rozdělit na část, v níž jde o paměť, a na část konceptuální. Když jsem se ve věku osmnácti let ocitl na University of Illinois, v době, kdy tato instituce přijímala každého, kdo žil na území tohoto státu, a třetina nových studentů se údajně nikdy nepodívala do druhého ročníku, strávil jsem první rok převážně výcvikem paměti. Biologie (v dobách před DNA) byla věnována především výuce názvosloví obohacené leda tak pitvou nějaké nešťastné žáby. Také můj úvod do francouzštiny vyžadoval v první řadě memorování. Paměť jsem tehdy měl dost dobrou na to, abych se vyhnul ostudě propadnutí – když na to přijde, měl jsem z něho takový strach, že kdybych si byl zapsal seminář z telefonního seznamu, přinejhorším dvojku bych si odnesl i z něho.

Na pokročilejších stupních vzdělávacího procesu už ztrácí role paměti na významu. Když jsem po prvním ročníku přestoupil na University of Chicago, důraz se přesunul na něco jiného a místo učení, v němž hrála hlavní roli paměť, se ode mne očekávalo spíš hledání intelektuálních souvislostí. A právě oslňující souvislosti jsou tím, čím se vyznačují intelektuální velikáni od Tocquevilla přes Maxe Webera až po Sigmunda Freuda, kteří jsou hvězdami nižšího stupně vzdělávacího systému této instituce.

Literární intelektuálové generace, jež předcházela mou, dokázali udržet v hlavě úžasné množství poezie. (Vždycky jsem litoval, že Harold Bloom před smrtí nepořídil nahrávku sama sebe, jak zpaměti recituje Wordsworthovo Preludium – byl by to naprosto nedostižný způsob, jak rozpouštět nudné večírky!) Kromě historických faktů (posloupnost anglických králů a královen, data amerických, francouzských a ruských revolucí, názvy velkých děl anebo základní povědomí o tom, co si myslel Aristotelés, co napsal Shakespeare a co prohlásil Churchill) však už dnes paměť v intelektuálním životě zásadní roli nehraje.

V počátečních fázích studia cizího jazyka je přitom paměť zcela klíčová. Řídil jsem se pokyny svých učebnic i učitelů a memoroval jsem ze všech sil latinské deklinace, konjugace, časy a způsoby. Často jsem si je vypisoval a častěji shledával, že něco, o čem jsem si byl jist, že už to mám napevno v hlavě, se mi z paměti nějak vytratilo, uniklo to – co znamená nikmi ? Jak zní budoucí infinitiv od currir ? Odpovědi se odebraly tam, kam odcházejí hudební tóny. Měly by útěk podobně snadný, kdyby mi znovu bylo čtrnáct nebo dvacet? Mám podezření, že ne.

A tak jen vrávorám kupředu. Rád bych prohlásil, že už pracuji na překladu šesté knihy Aeneidy a domnívám se, že mé anglické verzi se daří dosahovat něčeho, o čem se dosavadním překladatelům ani nesnilo, ale bohužel by to byla lež. Pravdě podobnější bude přiznat, že na tom s latinou dost možná nejsem ani tak dobře, abych v semináři profesorky Tataranniové úspěšně složil test v polovině prvního semestru. Na druhé straně, velmi jsem pokročil v lásce k jazyku, o němž jsem si dost jistý, že jej nikdy neovládnu natolik, abych v něm byl schopen číst alespoň v nějaké míře plynule. „Je ohromující,“ napsal Basil Gildersleeve, „jaké potěšení člověku může poskytnout jazyk, jemuž rozumí jen velmi nedokonale.“ Podstatnou součástí lásky k latině je v mém případě láska k preciznosti tohoto jazyka. Význam latinských slov nelze uhodnout, je však zapotřebí znát významy jejich ohýbání, časů a rodů. Mrtvý jazyk má výhodu v tom, že významy slov se už dál nemění, jak tomu bývá v jazycích dneška. Koneckonců, žádný Říman nikdy neřekl, že když na to přijde, nadělá si z různých existenciálních ohrožení zbraně, jimiž zajistí spravedlivá pravidla hry.

Když jsem se pustil do latiny, snil jsem o tom, že se mi podaří tento jazyk skutečně ovládnout. Představoval jsem si, jak sahám do knihovny pro originální text například Tacita, jehož latina je obzvláště komplikovaná, a jen tak si na toaletě přečtu dva nebo tři odstavce. Snad už bych to dokázal, ale vyžádalo by si to úsilí velmi vzdálené mé představě „jen tak“ – a nejspíš bych v „dolní sněmovně“, jak říkal Dylan Thomas toaletě, musel strávit víc než tři hodiny. Pořád ještě nemohu tvrdit, že bych latinsky četl opravdu dobře, spíš jenom tolik, že pokud mám dost času a k ruce iPhone s příslušnou latinskou aplikací, dříve či později tomu přijdu na kloub.

Zvládnu někdy latinu skutečně, v tom neznámém čase, který je mi ještě na tomto světě vyměřen? Může se to zdát divné, ale zjišťuji, že mi na tom příliš nesejde. Prostě si jen užívám práci – anebo spíš hru? – s jazykem, cvičení paměti, hloubání nad spletitými souvětími a úžas nad jejich spořádaným bohatstvím. Mnoho lidí mého věku si představuje příjemně strávený čas tak, že v něm luští křížovky a hrají bridž nebo scrabble, popřípadě odpalují golfové míčky. Já dávám přednost tomu zápolit s dávno mrtvým, ale stále velkolepým jazykem. A jak jednou kdosi řekl, de gustibus non est disputandum.

/ Přeložil Tomáš Suchomel. /

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4 / 2021)