Chtějí válku Rusové?
Zelenského apel a Jevtušenkova báseň

Když jsem na konci minulého roku kompletovala k tisku překlady her současného ruského dramatika Olega Bogajeva, dlouho jsem zvažovala, zda nevyřadit hru Marjino pole. (Rozhovor s O. Bogajevem a ukázka ze hry Zabil jsem cara vyšly Kontextech 3/2021.) Přemýšlela jsem, zda text – monumentální historické plátno, do nějž autor formou literárních i mimoliterárních aluzí zapojil svůj silný antimilitaristický postoj – není poněkud anachronický. I když jsem se nakonec rozhodla, že Marjino pole do připravovaného vydání Bogajevových her zařadím, byla jsem si jistá, že dříve nebo později se mě někdo bude ptát, proč jsem v dnešní době překládala hru, jejíž kulisy tvoří druhá světová válka. Na to jsem měla připravenou odpověď, že tragická kataklyzmata moderní historie je třeba připomínat, třebaže víme, že nic takového se už nikdy v evropském regionu nepřihodí. Protože ani ilustrátora Bogajevových překladů zmíněná hra neoslovila a bylo zřejmé, že jen těžko hledá inspiraci pro výtvarný doprovod, stáhla jsem z ruského internetu nějaké tanky z druhé světové války a tím vše uzavřela. Ano, takto jsem na válku – ostatně myslím si, že většina z nás na tom nebyla jinak – pohlížela. Ani v tom nejhorším snu by mě nenapadlo, že za šest týdnů se obrazy podobné těm, které jsem znala jen z válečných dokumentů, stanou skutečností. Když jsem onen čtvrtek ráno pochopila, že reportážní vstup z ostřelovaného Kyjeva se mi nezdá, měla jsem stejný pocit, jako když jsem 11. září 2001 sledovala záběry na dvě hroutící se věže na Manhattanu. V hlavě se mi rozvířil chaos myšlenek. Měla jsem pocit, že jako člověk, který věnoval většinu svého života ruské literatuře, se k neslýchané Putinově drzosti, kterou pošlapal veškerý její humanistický odkaz, musím nějak postavit. Že bych měla něco napsat. Jenomže jak dny plynuly, postupně jsem si uvědomovala, že psát v době eskalujícího válečného konfliktu o humanistickém odkazu literatury země, jejíž letadla shazují bomby na civilní objekty a nemocnice, se jaksi nehodí, že bych měla udělat něco konkrétního. Pár konkrétních věcí, pomoci konkrétním lidem, se mi podařilo, a tak jsem se po několika dnech k myšlence napsat text vrátila. Mezitím se odehrála spousta událostí. Nedílnou součástí boje Ukrajiny za svobodu se staly pravidelné videoprojevy jejího prezidenta Volodymyra Zelenského. Jako každý žánr, jehož autor sleduje vysoké cíle, jsou významově mnohoplánové. Zelenského první videoapel, pronesený těsně předtím, než ruská vojska vstoupila na území Ukrajiny, směřoval ho hlubin společné kulturně-historické paměti obou národů. O něco z toho, co nebylo Zelenským explicitně vysloveno, ale tvořilo důležitou součást poselství jeho řeči, bych se v následujícím textu chtěla podělit.

Mezi řádky

Když ve čtvrtek 24. února v noci vystoupil Volodymyr Zelenskyj před kameru, aby využil poslední možnost, jak zastavit agresora, napadlo mě, že se k těmto projevům budou následující generace možná jednou vracet stejně, jako se dnes vracíme k projevům Churchillovým. Obsah Zelenského projevu přinesla všechna česká média. Ta, která mají digitální podobu, na svých stránkách umístila rovněž link na jeho sestříhaný videozáznam. Zelenskyj mluvil rusky. Aby mu ti, k nimž se obracel – obyvatelé Ruska –, rozuměli. Byl to projev krátký, ale odhodlaný, jasně proklamující, že Ukrajina je svobodná země a bude-li napadena, bude se bránit. Neústupnou dikcí evokoval patriotickou báseň Anny Achmatovové Hodina odvahy odbila, která zněla éterem na vlnách celosvazového rozhlasového vysílání po napadení Sovětského svazu Hitlerem. Nabízejících se analogií mezi vpádem Hitlerových a Putinových vojsk, taktikou boje i psychologickým profilem obou šílenců, či spíš zločinců, Putina i Hitlera, bychom našli celou řadu. Pro pochopení jemných nuancí Zelenského apelu dodám, že Anna Achmatovová,[1] patřící k největším postavám ruské literatury 20. století, se narodila roku 1889 nedaleko ukrajinské Oděsy jako Anna Gorenko. Nejdůležitější kulturně-historický odkaz však umístil Zelenskyj až do úplného závěru své řeči. Škoda, že ve většině případů v sestříhané verzi videozáznamu prezentovaného na webových stránkách našich médií závěrečné věty Zelenského projevu scházely. Jsem si jista, že to bylo proto, že apelativní finále, otázka, zda Rusové chtějí válku, působilo jako řečnická figura. „Moc bych si přál slyšet odpověď, ale ta závisí jen na vás, na občanech Ruské federace,“ zaznělo na závěr z prezidentových úst. Poselství posledních tří vět bylo důležité. Nešlo o řečnickou otázku, na niž nikdo nečeká odpověď. Těm, kteří se v dobách studené války povinně učili ruštinu, by otázka „choťat li russkije vojny?“ nepochybně byla povědomá. Možná by jim to chvíli trvalo, ale jsem si jistá, že i jim by se z hloubi mysli vynořila protiválečná báseň Jevgenije Jevtušenka Choťat li russkije vojny. Této skutečnosti si povšiml a v článku pro DeníkN ji na počátku března okomentoval Jan Úšela.[2] To mne potěšilo. A co víc, ještě před vypuknutím války, začátkem února, profeticky odkazoval k této básni Ondřej Soukup ve své úvaze o situaci na Ukrajině, otištěné v Hospodářských novinách. V překladu Milana Dvořáka zní první verše básně následovně: „Zda chtějí válku Rusové / poví vám jitro nachové, / co v tichu vzchází nad poli / a břízami a topoly. / Jen ptejte se těch vojínů, / z nichž kdekdo v boji zahynul. / Ať poví jejich synové, / zda chtějí válku Rusové.“ (Český překlad básně zní Zda chtějí válku Rusové.)

Kromě toho, že mě tato báseň, či spíše odkaz na ni zakomponovaný do Zelenského projevu vrátily do gymnaziálních let, mimoděk jsem si vzpomněla na debatu, která probíhala před mnoha lety na Rádiu Svoboda.[3] Ta debata byla z roku 2004. Vedl ji ruský spisovatel Viktor Jerofejev se dvěma hosty. Prvním z nich byl Jevgenij Kiselev, přední ruský novinář, tou dobou žijící na Ukrajině, známý rovněž z rozhlasové stanice Echo Moskvy. (Nyní patří Echo Moskvy v Rusku k zakázaným rozhlasovým stanicím.) Druhým hostem byla ruská opoziční politička a disidentka Valerie Novodvorská.[4] Pořad nesl stejný název jako Jevtušenkova báseň: Zda chtějí válku Rusové. Mluvilo se v něm jak o imperialistické rozpínavosti Ruska a jejích historických kořenech, tak i o kontroverzním napůl sovětském, napůl disidentském básníku Jevtušenkovi (1932–2017), žijícím tou dobou v USA. Zkrátka prizmatem různé optiky se nahlíželo na otázku, jež se stala titulem Jevtušenkovy básně. Autor se jejím prostřednictvím silou svého talentu snažil přesvědčit celý svět o tom, že Rusové jsou mírumilovný národ. Že pokud po hrůzné zkušenosti z války proti fašistickému Německu ještě někdy někdo válku rozpoutá, Rusové to nebudou. Bohužel opak se stal pravdou. Vraťme se ale z doby dnešní do doby minulé, v níž Jevtušenkova báseň, ze které se stal v šedesátých letech válečný protestsong, vznikla.

Kontroverzní básník-pacifista

I když se Sovětský svaz po válce s fašistickým Německem pasoval do role světového mírotvůrce, byl to on, kdo rozpoutal studenou válku, založenou na ideologické doktríně nenávisti vůči Západu. Jeden z vrcholů studené války byl na počátku šedesátých let. Sovětský pokus instalovat na podzim 1962 jaderné rakety na Kubě, tzv. karibská krize, přivedl svět na pokraj jaderné války.[5] V této vyhrocené mezinárodní atmosféře napsal Jevgenij Jevtušenko báseň Zda chtějí válku Rusové. V pohledu na to, jak to vlastně s básní bylo, co Jevtušenka přimělo, aby ji napsal, se prameny různí. Oficiální ruské zdroje hovoří o tom, že Jevtušenko napsal báseň v roce 1961 během své návštěvy USA. Lidé mu údajně v imperialistické velmoci neustále kladli otázku, zda je pravda, že Rusové chtějí válku. A tak se rozhodl odpovědět básní.[6] Jako pravděpodobnější se mi jeví verze, která zazněla z úst ruské opoziční političky a disidentky Valerie Novodvorské ve výše zmiňovaném pořadu Rádia Svoboda. Popisovala, jak sovětská vláda vyslala v době Chruščovova tání Jevtušenka, který byl díky své odvážné básni Babí jar[7] populární na Západě, do USA. Během debat, které tam jako propagátor sovětské poezie vedl s kulturní veřejností, prohlásil něco nevhodného, něco, co se úplně neslučovalo se sovětskou propagandou. Po návratu domů se stal objektem pozornosti KGB. Měl velké nepříjemnosti, a tak na důkaz toho, že se ze situace poučil, napsal báseň Zda chtějí válku Rusové. Novodvorská na závěr dodává: „Jevgenije Jevtušenka je mi strašně líto. Jsem si jistá, že dodnes lituje, že tuhle píseň jako komsomolský holobrádek napsal.“[8] Osobně bych Jevtušenka nesoudila tak přísně. Báseň má sice rysy sovětské agitky, avšak nedomnívám se, že je bezvýhradně zavrženíhodná. Už jenom z úcty k milionům padlých ve druhé světové válce. Když Jevtušenko verše tvořil, nebylo zvykem přemýšlet o dalších národech žijících ve svazku sovětských republik. Proto psal-li „Rusové“, měl na mysli vojáky všech národností, které v Sovětském svazu, třebaže ne šťastně, žily. I když byl Jevtušenko mnohými kritizován – svou tvorbou balancoval mezi disentem a proudem oficiální literatury –, nelze přejít bez povšimnutí, že byl po celý svůj život znám jako politický aktivista. Například v roce 1968 patřil ke skupině intelektuálů protestujících proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy na území Československa. Po okupaci naší země neváhal napsat báseň Tanky se valí na Prahu. V roce 1994 odmítl převzít vysoké státní vyznamenání jako protest proti válce v Čečensku. Naposledy se naší země ve své tvorbě dotkl básní Památce Václava Havla, kterou napsal po smrti Václava Havla v roce 2011.

Z básně protestsong

Vraťme se ale zpátky do doby vzniku básně o Rusech, kteří nechtějí válku. V době, kdy ji napsal, byl Jevtušenko na vrcholu své slávy. Jeho aktuální básně zpravidla vycházely ve velkém nákladu. Na veřejných vystoupeních vyvolával, obdobně jako svého času Vladimir Majakovskij, „masovou sugesci“.[9] Byl extravagantní. Byl nonkonformní. Dokázal naplnit stadiony a haly. Kdybychom se nepohybovali v sovětské realitě, dalo by se říci, že popularitou připomínal spíš rockovou hvězdu než básníka. Z dostupných pramenů se mi nepodařilo zjistit, zda báseň psal se záměrem, že bude zhudebněna. To, co prokazatelně víme, je, že ji ukázal hudebnímu skladateli Eduardu Kolmanovskému a že výslednou podobu melodie ovlivnil Mark Bernes. Dodejme, že Mark Bernes byl legendou sovětského válečného filmu.[10] V roli vojáka, jenž za zvuků kytary tichým hlasem zpívá smutnou píseň o tom, že se mu stýská po ženě, ale ví, že musí bojovat, ho znal celý Sovětský svaz.

Jak tedy proces zhudebnění básně probíhal? Eduard Kolmanovský to ve svých vzpomínkách komentoval následovně: „Napsal jsem hudbu a přehrál ji v nahrávacím studiu, kde ji schválili. Ale Mark Bernes, který u toho byl […] prohlásil, že podle něj melodie není dobrá. […] Víra v Bernese, v jeho vkus, v jeho cit pro melodii, v hudební jasnozřivost, mě přiměla napsat úplně novou hudbu.“[11] K tomu, že se Jevtušenkova zhudebněná báseň stala hitem šedesátých let, přispěla nepochybně skutečnost, že píseň, kterou Kolmanovský na druhý pokus vytvořil, byla podobná těm, které zpíval, či spíše deklamoval Mark Bernes ve filmech vzniklých a promítaných v sovětských kinech za Velké vlastenecké války. Jednoduchá melodie a Bernesův nezaměnitelný způsob interpretace dokázaly oslovit každého. Protože doba nebyla od Velké vlastenecké války příliš vzdálená – bylo to pouhých šestnáct let, vzpomínky byly ještě živé –, píseň se stala od prvního okamžiku, kdy na počátku roku 1962 zazněla na rádiových vlnách celosvazového rozhlasu, velkým hitem. Mezinárodní premiéru měla v létě 1962, kdy se v Moskvě konal Světový kongres za všeobecné odzbrojení a mír. Všichni jeho účastníci obdrželi jako suvenýr vinylový singl a na něm – válečný protestsong Zda chtějí válku Rusové, nazpívaný v angličtině, francouzštině a španělštině estonským operním pěvcem Georgem Otsem.[12]

Epilog

Od té doby byla píseň nazpívána nesčetněkrát různými interprety. Byla natočena spousta propagandistických videoklipů, v nichž můžeme spatřit děvčátka s barevnými balonky, držící ve svých dětských ručičkách bílé holubice míru. I dnes, kdy jsou mnohé stránky na ruském internetu zablokované, odkazy na tyto klipy fungují. Pozadí většiny těchto klipů tvoří dokumentární záběry hořících domů a bombardovaných měst. Jen podle data jejich vzniku člověk pochopí, že to není Mariupol ani Kyjev, ale že jde o záběry z Velké vlastenecké války. A otázka, zda chtějí válku Rusové? Přála bych si, aby mohla odpovědět ta část dnešního Ruska, která byla prezidentem Putinem umlčena.

Zda chtějí válku Rusové

Jevgenij Jevtušenko

Zda chtějí válku Rusové,
poví vám jitro nachové,
co v tichu vzchází nad poli
a břízami a topoly.
Jen ptejte se těch vojínů,
z nichž kdekdo v boji zahynul.
Ať poví jejich synové,
zda chtějí válku Rusové.

Vždyť nejen v boji za svou vlast
byl voják schopen život klást –
i aby svět měl zase řád
a mohl v noci klidně spát.
Jen těch se ptejte, kdo tam byl,
kdo objímal nás na Labi,
to jich se tažte, pánové,
zda chtějí válku Rusové.

My vskutku bít se dovedem,
jen nechcem, aby na svou zem
zas vojáci se káceli
a zněly nad ní výstřely.
Ať matka má vám odpoví
či žena má, i ta to ví
tím musí to být hotové –,
zda chtějí válku Rusové.

/ Báseň v březnu 2022 pro potřeby této stati přeložil Milan Dvořák. Báseň má více verzí, Jevtušenko později třetí sloku mírně pozměnil. Překlad vychází z textu, který nazpíval Mark Bernes. /

[1] Podrobněji viz Ryčlová, Ivana. Zvolili svobodu. Brno: CDK, 2018, s. 11–45.[2] Úšela, Jan. „Ukrajince milujeme. Ať vykopnou majdanisty!“ DeníkN. 11. 3. 2022 [cit. 14. 3. 2022]. Dostupné z: https://denikn.cz/835184/ukrajince-milujeme-at-vykopnou-majdanisty-opozicni-vyzkum-ukazal-co-si-rusove-opravdu-mysli-o-valce.

[3] Choťat li russkije vojny. Radio Svoboda. 28. 2. 2004. [Cit. 25. 2. 2022.] Dostupné z: https://www.svoboda.org/a/24197163.html

[4] Novodvorská, Valerie (1950–2014), ruská opoziční politička a disidentka běloruského původu. Byla zakladatelkou strany Demokratický svaz.

[5] Kubánská raketová krize vypukla v roce 1962 v důsledku rozmístění sovětských raket středního doletu na Kubě, kterým SSSR odpověděl na umístění amerických raket v Turecku. V reakci na to vyhlásily USA blokádu Kuby a po dalších jednáních byly z Kuby odstraněny i již instalované rakety. USA se zavázaly, že nenapadnou Kubu a že stáhnou svoje rakety středního doletu z Turecka.

[6] Birjukov, Jurij E. Istorija sozdanija pesni Choťat li russkije vojny. [Cit. 21. 3. 2022.] Dostupné z: https://www.liveinternet.ru/users/3886875/post329046377

[7] V jedné z nejznámějších básní počátku šedesátých let, poemě Babí Jar (1961), postavil Jevtušenko symbolický pomník obětem masakru 34 tisíc kyjevských Židů ve stejnojmenné rokli na okraji Kyjeva. Verše byly otištěny v září 1961 v listu Litěraturnaja gazeta a vyvolaly velký rozruch. Přes všechny potíže přinesla báseň svému autorovi velký úspěch a popularitu nejen v Sovětském svazu, ale především na Západě. Poema byla přeložena do neuvěřitelných 72 jazyků a učinila z Jevtušenka básníka známého celému světu.

[8] https://www.svoboda.org/a/24197163.html

[9] Kasack, Wolfgang. Slovník Ruské literatury. Praha: Votobia, 2000. (Přeložil J. F. Franěk a kol.)

[10] Šlo o filmy Tři tankisté (1939), Dva vojáci (1943), Ach, Oděso (1943) s Markem Bernesem v hlavní roli.

[11] Birjukov, Jurij E. Istorija sozdanija pesni Choťat li russkije vojny, c. d.

[12] Ots, Georg (1920–1975), zpěv se učil u estonského barytonisty Aleksandera Rahnela v zázemí východní fronty druhé světové války.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2/2022)