O kráse
Jiří Hanuš
KULTURA
Krása je, jako všechno pod tímto nebem, historickou kategorií. Můžeme mluvit a přemýšlet o pojetí krásy v různých historických obdobích, o životě umělců a o historii jejich děl, o proměnách objektivního či subjektivního chápání krásy. Nebo třeba o pojetí ženské krásy a o módě a ozdobách těla v různých dobách. Na druhé straně: nemohu nezmínit určité obtíže nebo rozpor. Pokud bych měl totiž mluvit o kráse mimo školní katedru, asi bych o ní mluvil jinak. Spíše jako o odlesku něčeho trvalého, co nelze úplně vtěsnat do historických a třeba ani do antropologických kategorií. Jako o odlesku krásy, která vstupuje do našeho světa odněkud jinud. Scházejí tu slova, protože krása vyžaduje prožitek a určitý druh odevzdání, které se vzpěčují analýze.
Ale slíbil jsem mluvit, nikoli mlčet. Takže bych se rád zamyslel nad vztahem krásy ke třem historickým pojmům, které považuji za základní, totiž k času, prostoru a historické imaginaci. Bez času a prostoru nelze historicky myslet, bez imaginace se stává historické dílo pouhou snůškou dat.
Za prvé: krása a čas. Velice rád vzpomínám na jeden zážitek z četby. V mládí jsem čítával romány Ericha M. Remarqua a jeden z nich obsahuje zajímavý příběh. Hlavní hrdina se za první světové války musí skrývat ve sklepě, aby ho nezatkli a nezabili. Shodou okolností je jeho úkrytem depozitář jedné umělecké galerie. Má tedy možnost několik měsíců, ba let si obrazy nejen prohlížet, ale zkoumat je a meditovat nad nimi, nechat je na sebe působit. Zjistil, že každý z obrazů potřebuje čas. Krása potřebuje čas, krása vyžaduje čas. Napadá mne k tomu známá evangelijní pasáž o proměnění na hoře. Zůstaňme zde, říká Petr Ježíšovi. Je tady dobře. Je tady krásně. Líbí se nám tady. Zachovejme tuto chvíli. Nevracejme se zpátky do toho drsného světa. Postavme si tady stany a zůstaňme zde. Jen to řekne, už ho Ježíš žene zpátky do světa. Ježíš zrychluje čas. Zřejmě má krásu rád, ale nemá na ni moc kdy. V lidském tvoření – v umění je to zřejmé – je času zapotřebí. Potřebujeme čas nejen pro to, aby nějaké dílo vzniklo, pro tvorbu, ale i pro vnímání krásy.
Nejlépe bych to mohl dokumentovat na historickém dění par excellence, totiž na liturgickém roce. Ten představuje propojení cyklického i lineárního času, propojení přírodních, náboženských i kulturních cyklů, do nichž je umně vpletena kultura. Je to jakési prostředí, v němž je obsažen současně stereotyp i možnost kreativity. Jedná se o koncentrát, který se v těch nejvýznamnějších momentech stává až náročným, časově i mentálně vysilujícím. Velikonoční liturgie člověka nese až na samou hranici možného, čas se jakoby zastavuje a současně se v rámci vzpomínky umocňuje a svým způsobem rozšiřuje. Slavení a svátky patří právem k tomu nejzajímavějšímu, co historie i antropologie zkoumá, a vůbec není divu.
Není tak například vůbec divné, že Francouzská revoluce přináší nejen nové pojetí člověka a společnosti, ale také pokus zavést nový kalendář, který můžeme považovat za liturgicko-sekulární nebo sekularizovaný. Francouzští revolucionáři se sice chtěli vzdát křesťanství, neuměli se ale vzdát slavení, které povznáší duši. Mimochodem, jejich pokus vypovídá velmi mnoho i o jejich přehnaném sebevědomí.
Za druhé: krása a prostor. Prostorem tu rozumím salón, region, město, stát, ale také přírodu. Krása potřebuje místo, vymezení, hranice. Hranici mohou představovat nejen drát či hradby, ale například lidské tělo, ohraničené od svého okolí, jako tomu je u každého tvora. Co napadne historiky na prvním místě, jsou neshody v pohledu na krásu modernity oproti kráse starobylosti. Nemusejí být rozepře ohledně toho, zda je krásný strom nebo třeba levhart, proč ale mluvit o kráse letadla, rozbitého stroje nebo řekněme moderního státu? Jak nás poučují moderní dějiny umění, tohle už je dávno dobojovaný spor, ve kterém konzervativci jak se zdá definitivně prohráli. O tom je možné se přesvědčit ve světových galeriích.
Chci však uvést jiný příklad prostoru, řekněme opět archetypální. Mám na mysli pojem ráje, který je v našich představách také ohraničeným prostorem, kde jsou krásné věci a vztahy. Ráj přitom v moderní době není pouze nějakým vzpomínáním na staré zlaté časy (první věk byl zlatý, rajský), ale něčím, co se může odehrát či nastolit v přítomnosti a budoucnosti. Učím o devatenáctém století a čím dál tím více se mi zdá, že je to století desítek a stovek pokusů promyslet možnost uskutečnění budoucího ráje. Tu v představě nastolení rovnosti mezi lidmi, tu v představě nastolení vědeckého řízení společnosti, tu v podobě jakéhosi předvídatelného pokroku, který povede do ráje na zemi. Jako by byli lidé zvláště v Evropě v opojení či okouzlení možností vizualizovat a promýšlet utopické rajské projekty. Zde je racionalita smíchána se snovým světem. Stačí zmínit naše národní probuzení nebo adekvátní procesy, kterými prošly evropské etnické skupiny. Ostatně i v naší národní hymně, tedy velmi cenném symbolu naší národní identity, se zpívá o „zemském ráji na pohled“. Krása je tu spojena nejen s hranicemi země, s její přírodou, ale také s národním, slovanským charakterem (Slované jsou přece na rozdíl od Němců holubičí povahy!), s plány, které máme pro svou zemi, navzdory našim nepřátelům. Ráj je místem uskutečnění snu, v tomto případě dosažení národního státu. Tam se můžeme skutečně dotvořit, být sami sebou. Domnívám se dokonce, že do jisté míry je to i pravda, pokud takový národní stát obsahuje liberální prvky a vládu práva, ale to už se dostáváme mimo rajské projekty.
K interpretaci ráje patří zjevně i zahrada, což je velké téma životního prostředí. V této souvislosti jen připomínám zásadní vliv anglické zahrady na počátku moderní doby a romantického chápání krajiny, která se stává více sama sebou.
A do třetice všeho dobrého: krása a imaginace. Historie v tomto směru nezapře, že vlastně nepatří k vědním disciplínám. Nejenže nepřichází s nějakými obecnými zákonitostmi, ale je odkázána na základě stop minulosti na jakousi její rekonstrukci. Přitom bych mluvil o dvojí imaginaci, o dvojí představivosti. První je zapojena při analýze dokumentů. Historik si musí umět představit, co z dokumentů chybí. Jako když lovec stopuje zvěř a náhle se ve sněhu ztratí stopa – musí znát kontext, aby mohl pokračovat v pátrání. Druhou imaginací rozumím již sestavování příběhu, tvorbu ve vlastním smyslu slova, psaní textu. Zde je i u historika prostor pro krásu ve smyslu uměřenosti proporcí, volby jazyka a stylu, slov a metafor. Nejde tedy jen o to, aby historik odkrýval pravdu o naší minulosti, různé falešné informace a stereotypy. Jde také o krásné podání. V tomto je historie skutečně spíše humanitní, nikoli společenskovědní disciplína, i když se dnes tyto hranice stírají. Bohužel dnes historikové ztrácejí schopnost vyprávět. A pokud to náhodou někdo velmi dobře umí, jako například Niall Ferguson, tak je nařčen z toho, že je jen schopný popularizátor. Mám tedy na mysli schopnost vyprávět, vyprávět poutavě a krásně. Zjevně devastačně zde působila postmoderní myšlenka o konci velkých vyprávění, které se kupodivu nechytli romanopisci, ale historikové. Nerozlišili, že skončila velká vyprávění, která chtěla ambiciózně uchopit celé dějiny vcelku. Karl Marx a Auguste Comte už nemohou být učiteli historiků. To spíš Balzac, Zola nebo Tolstoj, kteří nám řekli mnoho o člověku a o prostředí, v němž se pohybuje. Krásná literatura (ano, v češtině skutečně používáme tohoto slova namísto neutrálního fiction) může být velkým inspirátorem historie.
Na závěr bych rád podotkl, že krásu považuji za pozapomenutou kategorii. Domnívám se, že v moderní době vznikla přemíra projektů založených na racionalitě a utopických myšlenkách, které byly chápány nikoli evolučně, ale revolučně. Tuto situaci vidím jako nebezpečnou pro prožívání krásy, která potřebuje čas, setrvání, pokoj, promýšlení, ba meditaci. Patrně pouze romantismus a hnutí z něj odvozená se dokázaly zastavit a žasnout nad krásou. Byl však už hnutím rozporuplným a ve dvacátém století se přeměnil buď v militarizovanou ideologii, nebo sladkobolný kýč. Krása na své přijetí a ocenění ještě čeká.
Těchto několik poznámek, ne tolik opřených o literaturu, ale spíše o vlastní zkušenost, zaznělo na konferenci The Role of Beauty in Being and Becoming Human v Praze dne 19. května 2022 v klášteře Fortna na Hradčanech.
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3/2022)
