Les Mouches d’automne a ruská emigrace v Paříži
Zapomenutý román Irène Némirovsky

V roce 1917 spustila bolševická revoluce v Rusku občanskou válku a spolu s ní mohutnou uprchlickou vlnu, která vyvrcholila o tři roky později, v listopadu 1920, kdy byla z Krymu evakuována značná část Bílé armády. Odhaduje se, že z Ruska uprchly před bolševiky téměř dva miliony lidí. Mířili převážně na západ; někteří do Berlína, kde díky nízkému kurzu marky mohli déle vydržet s úsporami, jiní do Prahy, kde československá vláda nabídla stipendia ruským studentům a vědcům a otevřela školy pro ruské děti. Převážná část uprchlíků však směřovala do Paříže, kde mohla navázat na vztahy z předrevoluční doby; Francie jako spojenec někdejší carské vlády byla ochotná velkou část emigrantů přijmout. Odcházeli lidé všech společenských vrstev, velkou část ale tvořila někdejší aristokracie a účastníci Bílého hnutí, kterým v Rusku hrozila smrt kvůli jejich původu a protibolševickým aktivitám. Mezi těmito uprchlíky přišla v roce 1919 do Paříže i šestnáctiletá Irène Némirovsky.

Rodina Némirovských nezapadala do tradičního klišé o utečencích, kteří se ocitají v neznámém prostředí traumatizovaní a s prázdnýma rukama a snaží se uživit prací často hluboko pod úrovní jejich někdejšího postavení. Léonidu Némirovskému, který byl před revolucí úspěšným bankéřem, se i v exilu velmi dařilo a shromáždil velké jmění. Rodina tedy žila v bohatství a Irène, jediná dcera, mohla studovat, cestovat, tančit – a psát.

Označení „ruská emigrantka“ je pro Irène Némirovsky ostatně poněkud obecné. Pocházela z židovské rodiny žijící v Kyjevě, její chůvy mluvily francouzsky a anglicky, francouzsky mluvila i s matkou. Francii nazývala „nejkrásnější zemí na světě“[1] a v rozhovoru se slavným esejistou a kritikem Frédéricem Lefèvrem prohlásila o Paříži: „Paříž? Od věku čtyř let až do války jsem tam jezdila pravidelně každý rok. Poprvé jsem tam strávila celý rok.“[2] Na otázku, kam sama sebe zařazuje, odpověděla, že se cítí být „spíše francouzskou než ruskou spisovatelkou“, a když ji požádali, aby přispěla do ruského emigrantského tisku, odmítla s omluvou, že „rusky kromě školních kompozic nikdy nic nepsala“.[3]

Jako řada dalších ruských emigrantů z nejvyšších vrstev, kteří měli evropské vzdělání i dlouhodobou zkušenost ze života v západních metropolích, překračovala Némirovsky hranice kulturních i národnostních kategorií a v knihách, které ve dvacátých a třicátých letech psala, spojovala zkušenost života v carském Rusku, v Evropě i ve specifickém prostředí židovských komunit.

Némirovsky na sebe v literárních kruzích upozornila v roce 1929 svým druhým románem David Golder pojednávajícím o tragickém osudu bezskrupulózního židovského bankéře. (Následně jí bylo vytýkáno, že nelichotivým zobrazováním židovského prostředí posiluje antisemitské stereotypy.) O velkém úspěchu Davida Goldera svědčí nejen dlouhý rozhovor v novinách Les Nouvelles littéraires, ve slavné Lefèvrově rubrice „Hodina s …“ věnované nejvýraznějším postavám literární scény,[4] ale také jeho rychlé převedení na filmové plátno a téměř okamžité překlady do několika světových jazyků. Během třicátých let Némirovsky napsala osm dalších románů a více než padesát povídek a článků a pevně se zařadila mezi vysoce ceněné autory meziválečného období.

Její situace nabrala tragický spád s okupací Francie nacistickým Německem. Irène se spolu se dvěma malými dcerami a svým mužem Michelem Epsteinem rozhodli odjet z Paříže na venkov doufajíce, že budou ve větším bezpečí. Jejich naděje se však ukázala být lichou. V létě roku 1942 byla Némirovsky zatčena a odvezena do koncentračního tábora v Osvětimi, kde se v těžkých podmínkách nakazila tyfem a 17. srpna zemřela. Její muž byl deportován a zabit též v Osvětimi o necelé tři měsíce později. Dcery Denise a Elisabeth díky rodinným přátelům přežily válku ukryté pod falešnými identitami.

Po válce vyšly ještě dvě autorčiny knihy a pak na více než padesát let upadla v zapomnění. Na literární scéně se znovu objevila v roce 2004, kdy její dcera Elisabeth připravila k vydání nedokončený román La Suite Française, který se setkal s nadšeným ohlasem. Autorka za něj získala mj. francouzskou literární cenu Prix Renaudot. Následovalo opětovné vydání celého díla i s překlady do řady světových jazyků, v češtině však prozatím vyšla pouze zmiňovaná Francouzská suita (v překladu Heleny Beguivinové v nakladatelství Paseka v roce 2011). Nyní se ve spolupráci nakladatelství Books & Pipes a Munipress připravuje překlad románu Les Mouches d’automne [Podzimní mouchy].

Les Mouches d’automne – emigrace mezi klišé a osobním příběhem

Základní dějovou linkou krátkého románu (nebo spíše dlouhé povídky) Les Mouches d’automne je osud ruské aristokratické rodiny, která prchá před bolševiky a ve Francii začíná nový život v chudobě. Kniha vyšla v roce 1931, ovšem již o sedm let dříve se krátká verze příběhu s názvem Ňáňa (ruské označení pro chůvu) poprvé objevila v novinách Le Matin.[5]

Od počátku dvacátých let žila Francie „ruskou módou“. Ruští emigranti byli nejvíce zmiňovanou menšinou v tisku a tragické příběhy někdejších aristokratů a členů carského dvora, kteří se v cizině museli protloukat jako taxikáři, číšníci, prodavači starožitností nebo mechanici u Renaulta, a jejich ženy a dcery, kdysi dvorní dámy, jako šičky, manekýny a v horším případě společnice, uspokojovaly touhu francouzského publika po senzaci a exotice. Neuchopitelná, neracionální „ruská duše“ se dostala do středu pozornosti. Psaly se o ní knihy, natáčely filmy, v módě byly ruské restaurace a bary. I ti, kteří se utečenců zastávali a vyzývali k jejich podpoře, se často neubránili exotizujícímu klišé, čímž nejen upevňovali stereotypní pohled na ruské emigranty, ale také posilovali lichotivý obraz, který si francouzská společnost tvořila sama o sobě. Výmluvná je v tomto ohledu pasáž z textu historika Charlese Ledrého, který roku 1930 v knize Ruští emigranti ve Franci. Kdo jsou? Co dělají? Co si myslí? píše:

Pravdou je, že slovanské povaze chybí míra. Je schopna nejhorších excesů. Je to barometr, který se snadno poblázní. Prodloužený pobyt v zemi emigrace může jen ukáznit a harmonizovat tyto bohaté, ale snadno rozmarné charaktery plné rozporů. […] Jak skvělým usměrněním pro fantasmagorie slovanské duše je svobodně přijatá západní disciplína. […] Více jasnosti v mysli, jasnější, pevnější a stabilnější myšlenky, přísnější pojetí života a povinnosti, možná méně rezignace a méně pýchy, ale více opravdové síly – to je několik výhod, které Rusové mohou získat svým pobytem ve Francii. V zemi Descarta se učí, že je potřeba pohlížet na svět bez ješitné domýšlivosti, stejně jako bez falešné skromnosti.[6]

V kontextu „ruské módy“ a živých debat o tom, co (pozitivního či negativního) přinese experiment Sovětského svazu, vyšel i příběh Les Mouches d’automne.

Po úspěšném Davidu Golderovi byla s autorkou spojena velká očekávání. Většina literárních kritiků však z její nové knihy nijak zvláště nadšená nebyla. Mnozí ji jednoduše zařadili do proudu tehdejší módní literatury o slovanském charakteru, někteří ji dokonce odsoudili jako přehnaně sentimentální.[7] Némirovsky opravdu vypráví „tradiční příběh“ ruských emigrantů – do exilu její hrdinové přicházejí prakticky bez prostředků a jejich životní styl je pro jejich francouzské okolí uvyklé pevnému řádu nepochopitelný. Autorka sama přiznala jistou dávku nostalgie a melodramatu a vysvětlovala ji tím, že se jednalo o vyprávění na základě vlastních vzpomínek a pocitů. Zároveň ale odmítla v následujících vydáních cokoliv změnit. Na námitku, že konec románu je nepravděpodobný a sentimentální, odpověděla:

Zdá se mi dosti zajímavé upřesnit, že [smrt] staré chůvy Taťány je jediná absolutně a autenticky reálná událost vyprávění. Takto zemřela má vychovatelka, oddaná žena s prostým srdcem, která mne vychovala a kterou jsem milovala jako matku.[8]

Když Némirovsky píše o tom, jak milovala svou vychovatelku, nejedná se o nadsázku – matku jí totiž nahrazovala. Irènina vlastní matka, Anna Némirovsky, která se raději představovala jako Fanny, byla chorobně soustředěná na sebe a na svůj vzhled a obsesivně se bála stárnutí – datum narození si v pasu posunula o celých dvanáct let. Svou dceru, živoucí připomínku odcházejícího mládí, nikdy nepřijala a nemilovala. Toto trauma se objevuje v řadě autorčiných knih, např. Le Vin de solitude či Jézabel.

Dílo, které si zaslouží být zachováno

Někteří kritici však zaznamenali, že se kniha Les Mouches d’automne hlavnímu proudu literatury s ruskou tematikou vymyká, a ocenili „zralost stylu, sílu imaginace a mistrovské vyprávění“.[9] Spisovatel a člen Francouzské akademie Marcel Prévost označil knihu za „jedno z nejdojemnějších a nejpropracovanějších děl, které si zaslouží být zachováno, až spousta svazků, které dnes dělají povyk, zmizí“.[10]

Oproti mnoha jiným autorům (jmenujme alespoň Josepha Kessela a Hélène Iswolsky, jejichž veleúspěšná kniha Slepí králové o pádu carského Ruska vyšla v českém překladu v roce 1925) neklade důraz na slovanskou exotiku – a to ani v sestavení příběhu, ani ve stylu. Postavy se neutápějí ve velkých myšlenkách, nejsou rozervány silnými city, ale snaží se žít svou každodennost tak, jak přichází. Krátké kapitoly představují situace, které jsou od sebe časově vzdálené, jako by se jednalo o filmové střihy. V konkrétním „záběru“ autorka popisuje scénu, soustředí se na detail, na popis drobných gest, na vjemy postav i na pocity, které v nich vyvolávají. Používá přitom věcný, místy až strohý (ale ne chudý) jazyk, který brání přílišnému patosu, dává textu spád a činí ho přístupným i v dnešní zrychlené době.

Zpoza hlavní dějové linie se z popisů a krátkých dialogů vynořují další úrovně příběhu. Autorka nepřímo představuje charaktery postav a způsob, jakým se vyrovnávají s tragédií, která je postihla. Mladý Jurij, unavený a znechucený občanskou válkou, přátelským gestem zve přítele z dětství, a odmítá tak žít ve zvráceném světě založeném na třídní nenávisti:

Jurij popošel k oknu a opatrně se podíval ven. Vyšel měsíc. Uprostřed cesty stál chlapec, který udělal několik kroků dozadu a zavolal: „Juriji Nikolajeviči! To jsem já, Ignat!“
Byl to mladý kočí, který vyrostl v domě Karinů. V dětství si spolu hrávali. To on za letních nocí zpíval a hrával v parku na akordeon.
„Tak jestli i tenhle mi chce ublížit,“ pomyslel si náhle Jurij, „tak to ať táhne všechno k čertu a já taky!“ Vyklonil se z okna a zavolal: „Pojď nahoru, příteli!“

 Nikolaj a Jelena Karinovi se trápí vzpomínkami na ztracený domov i vlastním úpadkem, ale útěchou je jim vzájemná blízkost a láska, jak ukazuje jejich dialog v malém pařížském bytě:

„A k čemu to je? Jaký to má smysl vzpomínat? Už je to všechno pryč. Už se to nevrátí. Ať si ostatní dělají naděje, jestli chtějí! Všechno už je pryč, pryč,“ opakoval Nikolaj Alexandrovič hněvivě.
Jelena Vasiljevna ho vzala za ruku a jako kdysi přitiskla jeho dlouhé bílé prsty ke rtům.
„Občas to vytryskne z hloubi duše. Ale už se nedá nic dělat. Je to vůle Boží… Koljo, můj drahý, příteli můj… jsme spolu a to ostatní…“
Mávla rukou, a oba se na sebe mlčky zadívali a hledali si ve starých tvářích rysy a úsměvy doby dávno minulé. V pokoji bylo šero a horko.

 Nejkrutěji dopadá situace na dospívající Loulou a Kirila, kteří se snaží najít smysl událostí (které však žádný smysl nemají) a úlevu od svého bezútěšného stavu nacházejí v nočním životě a alkoholu. Avšak i oni si postupně zvykají na nový život, jeho všednost a rutinu.

Chůva Taťána Ivanovna, které je nový svět zcela cizí, v něm zachovává věrnost starému řádu a rodině, jíž celý život sloužila. A především si uchovává neochvějnou víru v Boha, navzdory hrůze a nesmyslnosti okolního dění. Název prvního vydání knihy, která vyšla v ediční řadě „Ženy“ nakladatelství Kra, zněl Les Mouches d’automne ou la Femme d’autrefois, tedy Podzimní mouchy aneb Žena z dávných dob, a starou chůvu, ženu z lidu, která odchovala dvě generace dětí, můžeme označit za hlavní hrdinku (na symbolické úrovni příběhu také za personifikaci starého Ruska). Její vzpomínky jsou přesné do posledního detailu a uchovávají staré Rusko se vším, co bolševický režim ničí a co se v emigraci rozpouští v každodenní starosti o živobytí a ve francouzské výchově dětí. S Taťáninou smrtí nenávratně odchází starý svět, který její postava zosobňuje. Avšak není to konec čistě tragický. Stará Taťána se v posledním momentu přežehnává křížem a odchází nezlomená, věrná sama sobě a svému Bohu.

Ostatní postavy však Némirovsky představuje především ve chvílích beznaděje – jako unavené „podzimní mouchy, které, když pomine letní teplo a světlo, vyčerpaně a podrážděně poletují, narážejí do oken a táhnou za sebou polomrtvá křídla“. Tento nelichotivý obraz bezvýchodnosti, marnosti a odsouzenosti k brzkému zániku však není posledním slovem. Nikolaj Karin ve špinavém saku chodí se založenýma rukama od stěny ke stěně v zatuchlém bytě, v jiné chvíli však kráčí po Elysejských polích, „vdechuje vůni Paříže, pozoruje světla blikající za soumraku, je skoro šťastný a duši má plnou smutného klidu“. Hrdinové románů Irène Némirovsky tak balancují na ostří nože mezi vnějšími okolnostmi (ať už to je válka a emigrace v Les Mouches d’automne, pevně uzavřená maloburžoazní rodina v La Comédie bourgeoise nebo specifická židovská komunita v Les Chiens et les Loups) a schopností sami se rozhodovat, reagovat a zaujmout stanovisko. Když tuto schopnost ztratí nebo propadnou sobectví a bezcitnosti (zde se opakovaně vrací odstrašující příklad Irèniny matky), je to začátek jejich pádu – ne vždy ekonomického nebo společenského, ale především morálního. Hrdinové Les Mouches d’automne i přes mnohé chvíle smutku a zoufalství vůli k vlastnímu postoji neztratí, a tak můžeme za silnou nostalgií románu spatřovat také záblesk naděje, kterou s sebou nese jednotlivý člověk a jeho schopnost čelit nepříznivému osudu.

Příběh samotné autorky Irène Némirovsky, emigrantky rusko-ukrajinsko-židovského původu, je bolestně aktuální. Z rodného Kyjeva musela uprchnout před válkou a násilím a totéž násilí, byť za jiných okolností, ji o čtvrtstoletí později připravilo o život. Obzvláště dnes, kdy před hrůzami války utíkají statisíce lidí ze stejného místa jako kdysi ona, je její osud mementem nebezpečí, které s sebou přináší touha po moci a rozdělování lidí do kategorií – ať už na základě společenské vrstvy nebo národnosti.

Poznámky

[1] Irène Némirovsky, Le Vin de Solitude, I, III, citováno v Olivier Philipponnat, Patrick Lienhardt, La Vie d’Irène Némirovsky, Paris 2007, s. 19.

[2] Frédéric Lefèvre, „Une révélation. Une heure avec Irène Némirovsky“, Les Nouvelles littéraires, 11. ledna 1930, s. 4, citováno v Olivier Philipponnat, „Mirages Russes“, in Irène Némirovsky, Les mouches d’automne précédé de La Niania et suivi de Naissance d’une révolution, Paris 2009, s. 7–16, zvl. s. 11.

[3] G. Higgins, „Le Conrad français“, Les Nouvelles littéraires, 6. dubna 1940, citováno v Philipponnat, „Mirages Russes“, c. d., s. 11.

[4] Frédéric Lefèvre, „Une révélation. Une heure avec Irène Némirovsky“, Les Nouvelles littéraires, 11. ledna 1930, s. 4.

[5] Le Matin, 9. května 1924; Les Mouches d’automne, ou la Femme d’autrefois, Paris: Kra 1931; Les Mouches d’automne, Paris: Grasset 1931.

[6] Charles Ledré, Les émigrés russes en France. Ce qu’ils sont. Ce qu’ils font. Ce qu’il pensent, Paris 1930, s. 258, 268.

[7] Philipponnat/Lienhardt, La Vie d’Irène Némirovsky, c. d., s. 265.

[8] G. Higgins, „Le Conrad français“, Les Nouvelles littéraires, 6. dubna 1940, citováno v Philipponnat, „Mirages Russes“, c. d., s. 13.

[9] Philipponnat/Lienhardt, La Vie d’Irène Némirovsky, c. d., s. 266.

[10] M. Prévost, „Les Mouches d’automne par I. Némirovsky“, Gringoire, 13. května 1932, citováno v Philipponnat/Lienhardt, La Vie d’Irène Némirovsky, c. d., s. 272.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3/2022)