James Stevens Curl a jeho kritika barbarství v architektuře

S provokativním titulem Budování Dystopie: Podivný triumf architektonického barbarství přichází k českému čtenáři kniha, jež má ambici významně změnit jeho pohled na posledních sto třicet let architektury a stavění. V anglickém originálu vyšla pod názvem Making Dystopia: The Strange Rise and Survival of Architectural Barbarism v roce 2018. Podle jednoho z recenzentů jde o „husarský kousek“ (tour de force) autora, který tehdy oslavil jednaosmdesáté narozeniny. Nuže, kdo je James Stevens Curl, o čem je jeho kniha a čím by mohla oslovit čtenáře českého překladu?

James Stevens Curl se narodil v Belfastu v Severním Irsku v roce 1937. Vystudoval architekturu (1963) a urbanismus (1967) v Oxfordu, v roce 1981 obhájil na University College v Londýně svou disertaci o viktoriánském architektu Henrym Robertsovi.^[1] V roce 1960 se oženil s psychiatričkou Eileen Elizabeth Blackstock; narodily se jim dvě dcery. V roce 1993 se oženil podruhé, s Dorotou Iwaniec, psycholožkou polského původu a specialistkou na péči o emočně zanedbané děti.

Zejména v sedmdesátých letech (a příležitostně i později) navrhoval Curl projekty na obnovu památek, například průčelí kaple koleje Všech zesnulých (All Souls) v Oxfordu. Vedle toho navrhoval náhrobky, ex libris, knižní přebaly nebo šperky. Svou výtvarnou tvorbu a architektonický design od počátku spojoval s uměleckohistorickým a stavebněhistorickým výzkumem – a této dráze postupně zasvětil většinu svého pracovního úsilí.

Přednášel soustavně na třech britských univerzitách a jako host na mnoha dalších v Evropě a Severní Americe. Především však hodně psal a stále píše knihy, odborné a popularizační články, recenze a komentáře do novin a v posledních letech také na internet. Je autorem přibližně šedesáti samostatných knižních monografií, z nichž první, European Cities and Society: The Influence of Political Climate on Town Design, vyšla v roce 1970 a zatím poslední, English Victorian Churches: Architecture, Faith, & Revival, je z roku 2022. Mezi architekty a historiky architektury je patrně nejznámější jeho Oxford Dictionary of Architecture (třetí vydání z roku 2015 má přes tisíc stran), „nejlepší slovník architektury, jaký máme“ (David Watkin). Curlův badatelský zájem nejvíce přitahovala architektura 18. a 19. století. Její stylová rozmanitost jej pak přivedla (chtělo by se říci nutně) ke studiu architektury starší i novější. Autor od počátku prokazoval cit pro nalézání velkých, a přitom přehlížených témat, která dokázal uchopit metodicky precizně a zároveň s jakousi lehkostí a nenuceností. Hned svou druhou knihou „objevil“ pro dějiny architektury téma viktoriánských hřbitovů (The Victorian Celebration of Death, 1972). Průkopnické jsou rovněž jeho syntézy o vztahu svobodného zednářství k architektuře a umění (nejnovější Freemasonry & the Enlightenment: Architecture, Symbols, & Influences, 2022) a o egyptském revivalu ve výtvarné tradici Západu (The Egyptian Revival: Ancient Egypt as the Inspiration for Design Motifs in the West, 2005). Význam klíčových referenčních publikací mají též knihy o georgiánské a viktoriánské architektuře Britských ostrovů (obr. 1). Ať už jde o monumentální přehledy epoch dějin architektury, průřezové výklady napříč staletími anebo biografie architektů a příběhy jednotlivých památek, vyznačují se Curlovy studie charakteristickou výstavbou s bohatým jazykem a živým podáním, jež připomíná přednášku spatra či rozhovor a dokáže čtenáře přesvědčit o významu zkoumané věci, a to nejen z historického hlediska, ale i pro přítomnost.

Všechny zmíněné kvality má také Budování Dystopie. Přesto v autorově portfoliu zaujímá výjimečné místo a nejde pouze o „jednu z dalších knih“ v řadě. K její genezi je namístě povědět pár slov. V roce 1975 se Curl podílel za Skotsko na organizaci aktivit Evropského roku architektonického dědictví (European Architectural Heritage Year), který vyhlásila Rada Evropy a který podpořil příznivý obrat v postoji evropské veřejnosti k dochovanému stavebnímu fondu (v západních i některých socialistických zemích, nikoli ovšem v Československu, které se do programu nezapojilo). Předchozích třicet pět let představovalo období v podstatě nepřetržité devastace, zapříčiněné ať už válečnými událostmi nebo tzv. poválečnou obnovou. Té v britských městech padly za oběť zejména domy a čtvrti z georgiánské a viktoriánské epochy, jež tehdejším autoritám nepřipadaly dostatečně hodnotné, a proto hodné památkové ochrany. Curl začal ztráty zaznamenávat, kriticky se k nim vyjadřoval a jako konzultant či projektující architekt-památkář se snažil jak o zlepšení stavu chátrajících a ohrožených objektů, tak o změnu veřejného mínění.

Je celkem přirozené, že historik (a milovník) architektury 18. a 19. století lituje toho, že jeho oblíbených budov ubývá. Méně obvyklé je, že badatel začne konfrontovat ztracenou zástavbu s tím, co ji nahradilo – a dospěje ke zjištění, že se sice mluví o renovacích nebo regeneracích (jako tomu bylo též v Československu), ale ve skutečnosti jde o demolice a následnou výstavbu nových objektů, které – z jeho pohledu – nedosahují kvalit těch předchozích. Postrádané kvality lze vnímat a pojmenovat různě: nově vztyčené obytné bloky a nová sídliště svým vzhledem a uspořádáním nepodporují do té doby obvyklý městský životní styl se sousedským potkáváním, smíšenými funkcemi, strukturovaným urbanismem, variantní dopravou a bohatstvím vítaných smyslových podnětů. Do očí (i laických) bijí podstatné rozdíly mezi odstraněnou a novou architekturou. Historik evropské architektury 18. a 19. století má možná zvýšené předpoklady k tomu, aby k popisu jednoho z určujících rysů jmenovaných rozdílů využil pojem architektonického tvarosloví – slohu –, který byl pro tvořivost ve jmenovaných staletích zásadní. Zde se však ocitne v úzkých, neboť novodobí architekti, jejichž výkony by chtěl kritizovat, s pojmem sloh nepracují. Místo toho nabízejí dualitu „moderní“ vs. „překonaný“, „historizující“, „zpátečnický“, „staromilský“ apod., kde je vítěz předem jasný a odpůrce předem poražen. Kdo by chtěl stát na straně zpátečníků?

James Stevens Curl nebyl jediný, kdo si uvědomil, že velký podíl na rozkladu racionální rozpravy o kvalitě v architektonické tvorbě mají historikové architektury, kteří samozvaným „moderním“ architektům poskytli ospravedlnění v podobě sepsání historického příběhu, jakoby nutně vrcholícího právě jejich tvorbou, o níž tím pádem nemá smysl diskutovat (s výjimkou nepodstatných detailů). Jak vůbec mohlo dojít k tomu, že zdánlivě objektivní věda o dějinách umění začala sloužit programům, které ve skutečnosti umění z veřejného prostoru odstraňovaly? Znamenalo to prozkoumat nejen, jak architektura vypadá, ale také, jak se o ní píše a jakým způsobem se do výkladů promítají hodnotové žebříčky pisatelů.

Autority nebývají rády, když se vrtáte v jejich „autoritativních“ výrocích – to platí stejně tak pro politiky jako pro historiky umění. Curlovým předchůdcem (a vzorem) v takto odvážně pojaté vnitrooborové kritice se stal David Watkin (1941–2018), jenž svou knihou Morality and Architecture (1977, revidované vydání 2001) rozkryl falešnou a logicky nekonzistentní argumentaci v textech uctívaných osobností anglické architektonické kritiky, především Augusta Pugina (1812–1852) a Nikolause Pevsnera (1902–1983), který byl v době prvního vydání knihy ještě naživu. Jeho kritika z Watkinovy strany vyvolala mnoho podrážděných a ukřivděných reakcí.^[2] Pevsner ostatně zůstává jedním z důležitých záporných hrdinů v Budování Dystopie.

Kritikům moderních mýtů (lépe řečeno modernistických – v souladu s narativem knihy, zdůrazňujícím slohovou, nikoli časovou rovinu problému) ve Velké Británii naštěstí nahrály, vedle znepokojené veřejnosti, dvě okolnosti. První představovala přetrvávající komunita architektů navrhujících v tradičních stylech (gotickém, dórském, „Domestic“ atd., tzv. „revivalech“, jak se s pejorativním podtextem říkalo): Raymond Erith, Quinlan Terry, Stephen Dykes Bower a další (obr. 2). Jejich samotná existence představovala důkaz, že pokrokářský výklad dějin umění se neopírá o realitu – že jde spíš o zbožné přání než o historii. Takových architektů od sedmdesátých let významně přibylo; dnes bychom jich po celém světě napočítali tisícovky. Druhý důležitý moment představovalo v polovině osmdesátých let veřejné vystoupení prince z Walesu, dnešního krále Karla III., na obranu tradiční architektury. Princ otázku sporu o správný sloh převedl na otázku toho, jak a čím architektura pomáhá (nebo nepomáhá) vytvářet obyvatelné životní prostředí a pečovat o něj. Princ nebyl první, kdo s tímto „ekologickým twistem“ přišel; svým neformálním vlivem však nesmírně pomohl jeho šíření a akceptování. K tomu připojme, že v akademické teorii architektury od sedmdesátých let zásadně zesílila rozprava zaměřená na exaktní objasnění rozdílu mezi modernistickou a ne-modernistickou výstavbou. Často se přitom opírá o poznatky přírodních věd, lidské psychologie i biologie a čísla, jež lze sotva zpochybnit; Američan Nikos Salingaros (nar. 1952), zřejmě nejvýznamnější žijící badatel z tohoto okruhu, nikoli náhodou s Curlem dlouhodobě komunikuje a je v Budování Dystopie opakovaně citován.

Měli jsme tak na jedné straně mýtus o tom, jak po řeckém, římském, románském, gotickém, renesančním, barokním, klasicistním, „romantickém“ a secesním slohu „zákonitě“ nastoupil „funkcionalismus“ (zdůrazňující prý funkci) nebo „konstruktivismus“ (zdůrazňující prý konstrukci), a tím pádem (hurá!) skončilo střídání slohů a začalo jakési nekonečné bezčasí „moderní architektury“. Na druhé straně se nakupila hromada dílčích kritik onoho mýtu, které nicméně mýtus nezbořily – pouze k němu vytvořily alternativu. Je-li mýtus založen (jak už to u mýtů bývá) na tlustých knihách obsahujících historický příběh s triumfálním pozitivním vyvrcholením, co takhle napsat tlustou knihu s příběhem vrcholícím naprosto opačně? Existuje několik (ne mnoho) tlustých dějin architektury 20. století, kde se pokrokářský příběh problematizuje (dvě máme v češtině – o tom později). Co však, pokud je mi známo, do roku 2018 neexistovalo, jsou tlusté dějiny moderní architektury pojednávající o „budování Dystopie“ a „podivném triumfu architektonického barbarství“.

Tím se konečně dostáváme k obsahu probíraného svazku. Poselství je zřejmé z titulu; je však třeba ihned zdůraznit s autorem, že nemá jít o „útok na moderní hnutí v architektuře jako takové“. Usiluje o kritiku jeho totalitních rysů a klamavé argumentace, vysvětlení geneze obojího a popis důsledků. Nechci připravit čtenáře o potěšení z toho, jak autor, s využitím masivního fundamentu odborné literatury a šesti dekád vlastního studia a kumulovaného poznání, odhaluje nepohodlná fakta anebo jak neočekávaným způsobem podává známé skutečnosti. Chtěl bych raději vypíchnout některé momenty, na něž je užitečné se připravit nebo jež by podle mého názoru neměly být přehlédnuty, speciálně se zřetelem na domácí kontext.

Kniha se skládá z deseti kapitol: prvních pět se zabývá situací od konce 19. století do roku 1945, druhá polovina situací od konce druhé světové války do současnosti. První pětice je po metodické stránce pojatá tradičněji uměleckohistoricky: výklad sleduje chronologickou linku, přičemž se soustředí na Velkou Británii a Německo. Probírají se vybraní architekti, jejich životy a díla, stejně jako historikové a kritikové, kteří se z nich snažili sestrojit kánon modernistického mýtu. Zvláštní pozornost věnuje Curl dvěma tématům, jejichž obvyklou interpretaci pokládá za nejvíce pomýlenou: představitelům hnutí Arts and Crafts (kteří podle něho nemohou být pokládáni za „průkopníky“ modernismu – a ani o to sami nestáli) a Bauhausu (který podle něj nereprezentoval svobodnou, demokratickou a konečně ani funkční tvorbu). Detailně zkoumá vztahy bauhauslerů k nacismu a dokazuje, že řada z nich si s nacistickým režimem zadala a jiní by si rádi zadali, kdyby byl z druhé strany zájem. Emigranty do Velké Británie a USA pak rozděluje (jak bychom dnes řekli) na politické a ekonomické: mezi ty první počítá třeba Ericha Mendelsohna, mezi druhé Miese van der Rohe nebo Waltera Gropia. Za pozornost stojí také důkazy toho, že modernistické tvarosloví nebylo v německé třetí říši zapovězeno: prostě se jen nevyužívalo u staveb reprezentujících stát a u obytných budov, zatímco jindy ano.

Druhá pětice kapitol se zaměřuje na Spojené státy americké a Velkou Británii. Autor se snaží rozklíčovat úlohu amerických institucí, státu, korporací a některých vlivných osobností (na prvním místě architekta Philipa Johnsona) v rozhodujícím momentu, kdy byli příchozí evropští bauhausleři dosazeni na důležité pozice v „systému“ a jejich do té doby minoritní program byl v průběhu čtyřicátých let přetaven v americký vývozní artikl. Jde bezpochyby o jeden z vrcholů knihy. Narušuje zažitou domácí představu, že jazyk výtvarného umění a architektury coby přívěsek propagandy tenkrát distribuovali do světa jen Sověti v zásilce socialistického realismu. Curl samozřejmě netvrdí, že prezident Truman byl stejný padouch jako Stalin; pouze dokládá, že „moderní“ umění se ve studené válce hodilo k agitaci podobně jako umění údajně nemoderní. Neznamená to ani, že by prohlašoval architekty, designéry a umělce za naivní či servilní loutky, jež pokaždé tvoří, jak se jim shora nařídí; naznačuje však, že tento aspekt služebnosti je přítomen jak u klasicistů, tak i u modernistů (obr. 3–5).

Srovnatelně důležité je dokládání vlivu průmyslových korporací, které podporovaly šíření modernismu hlavně proto, že byl (oproti třeba hnutí Arts and Crafts) v souladu s ideálem rychlé produkce a obměny zboží. To bychom nemuseli nutně považovat za zlo – bourá se tím však představa, že reformní evropské umělecké proudy patří s corbusierovským a bauhausovským modernismem do jedné „vývojové“ řady, a potom také představa o jakési esenciální morální nadřazenosti modernismu, povýšeného nad komercí.

Na příkladech přestavovaných sídel ve Velké Británii pak autor ukazuje negativní sociální, funkční a estetické následky masové aplikace modernistických architektonických idejí. Volně přitom přechází ke kritice současné situace, jež se od pochmurného dědictví buldozerového urbanismu nedovede dostatečně distancovat (obr. 6–8). Znepokojují ho soudobí „hvězdní architekti“ s předraženými a spektakulárně tvarovanými budovami, jakož i stav architektonického školství, k jehož reformě v Epilogu poskytuje vlastní podněty. Alespoň jeden obzvlášť povedený citát: „Katastrofa měla zásadní a dlouhodobý dopad i na způsob výuky architektury. […] jedním z neustále udivujících fenoménů je například skutečnost, že studenti ani ne dvacetiletí obhajují své návrhy bíle omítaných budov ve tvaru kvádrů s dlouhými horizontálními okny jako ,moderní‘ nebo dokonce ,soudobé‘. Ve skutečnosti by připadaly známé, možná i zastaralé jejich praprarodičům či dokonce prapraprarodičům.“

Párkrát se v knize zmiňují české reálie (mimochodem, autor na svých webových stránkách reprodukuje vlastní akvarel barokní brány do Strahovského kláštera). Nejčastěji jde o brněnskou vilu Tugendhat (a pozor, talent jejího architekta Miese van der Rohe není nijak zpochybněn), dále se v textu objevuje odkaz na knížecí pár Lichnovských, mecenáše moderních umělců, teoretik Karel Teige je kritizován pro své sociální inženýrství, zatímco architekt Thilo Schoder je oceněn za neortodoxní návrh Strossovy vily v Liberci. Mezi problematickými příklady posledních metamorfóz modernismu se nachází obchodní dům Selfridges v Birminghamu od studia Future Systems, spoluvedeného Janem Kaplickým.

James Stevens Curl svou knihu záměrně koncipoval jako polemiku s mainstreamem. Má tendenci polarizovat čtenářskou obec a řada recenzí to potvrzuje. Některé přicházejí s vyváženější analýzou a kritickými připomínkami překračujícími ty, jež se nabízejí na první dobrou – jako „chybí ten a ten autor a to či ono dílo“, případně „přece víme už dlouho, že ten nebo onen sympatizoval s nacismem, no a co má být“. Mnohé z nich lze vyhledat na internetu a čtenář sám může posoudit, nakolik jsou jejich argumenty relevantní.^[3] Zde v Kontextech se raději zamysleme nad tím, do jakého prostředí český překlad Budování Dystopie míří a jak by nám mohl posloužit v reflexi nedávné a současné architektury v českých zemích.

Specifický žánr „kritiky modernismu v architektuře“ u nás není rozšířený tolik jako v anglo-americkém okruhu. Není divu; jestliže modernistický „takeover“ proběhl v zemích jako USA a Velká Británie v podstatě během jediné dekády a měl nakrátko téměř totální dopad, jak mohla být zachována vyváženě pluralitní scéna v architektuře země mnohem menší a uzavřenější, stojící mimo ohniska vlivu a zbavené možnosti úniku do sféry privátních zakázek? Z vlády autoritářského politického režimu ovšem nevyplynula stylově homogenní architektura automaticky: socialistické Maďarsko, Polsko, Rumunsko nebo Německá demokratická republika nabízejí v tomto ohledu barvitější obrázek než Československo v letech 1948 až 1989. Určujících faktorů zde působilo vícero.

Přesto můžeme rovněž v českých zemích rekonstruovat kontinuální tradici neumlčeného odporu od časů první republiky až do současnosti. Významnou roli v ní sehrávají milovníci památek, profesionální i amatérští, a také stoupenci zdravé a přírodě blízké architektury, k nimž nemusíme počítat jen současné budovatele roubenek a domů z dusané hlíny, ale i chalupáře za socialismu a originální, environmentálně zaměřené architekty a myslitele ze čtyřicátých let, jako byli Josef Karel Říha a Ladislav Žák. Psal jsem o tom podrobněji v knize Za krásnější svět (2013), která je jednou z oněch výše zmíněných česky psaných historiografických knih problematizujících legendární historii moderní architektury.^[4] Tou druhou je ve své době hojně čtená syntéza Architektura 20. století od brněnského historika a teoretika architektury Felixe Haase (1925–1993).^[5] Jde o úctyhodné dílo o šesti stech hustě potištěných stranách, vydané několikrát po sobě (1978, 1980, 1983). Haas nijak hlasitě neprotestoval proti běžně přijímanému narativu – architektura 20. století se podle něj „vysvobodila z nepůvodního historismu“ –, avšak s jakousi stoickou vyrovnaností zařadil sovětský, americký i český „tradicionalismus“ vedle kapitol o Miesovi či Franku Lloydu Wrightovi, „Historismus v rozvojových zemích“ se tu potkal s „Počítači v architektonickém navrhování“, exkluzivní stavby s paneláky, jejichž produkci autor oceňoval i kritizoval. Haase jistě nelze pokládat za jakéhosi domácího předchůdce Jamese Stevense Curla; nepředpojatému zájemci o architekturu 20. století se ovšem rozhodně vyplatí srovnat Haasovo dílo s knihou Moderní architektura: Kritické dějiny jiného britského architekta a historika architektury, Kennetha Framptona, jejíž český překlad (2004, 2022) se u nás v poslední době používá jako základní zdroj poznání světové situace.^[6] Neposkytuje náhodou kniha Felixe Haase úhrnem objektivnější a srozumitelnější přehled o tom, co se v inkriminované době odehrávalo?

Framptonovo pojetí dějin architektury 20. století se tomu Curlovu celkovým vyzněním velmi vzdaluje; reprezentuje spíš onu pevsnerovskou tradici pajánů, vůči níž se náš autor vehementně vymezuje. Máme ovšem k dispozici české překlady zásadních titulů z anglo-americké diskuse po roce 1990, které jako další dílky skládačky doplňují představu o myšlenkovém světě sdílejícím Curlovy hodnoty a postoje. Jde o říznou a vtipnou knihu Architektura – volba nebo osud od Léona Kriera (2001),^[7] velkolepou Podstatu řádu od Christophera Alexandera (česky 2020),^[8] exaktní Sjednocenou teorii architektury od výše zmíněného Nikose Salingarose (2017)^[9] a povznášející Harmonii od Charlese, prince z Walesu (2018).^[10] K této skupině musíme přiřadit knihy česko-norského teoretika designu Jana Michla (2012, 2020),^[11] jehož brilantní rozplétání modernistických (sebe)klamů je v daném kontextu významné trojím způsobem: zaprvé představuje nejvýznamnější původní domácí příspěvek ke „kritice modernismu“ v teorii architektonického i jiného navrhování, zadruhé dosti detailně seznamuje česky čtoucí obecenstvo s košatostí příslušné rozpravy v anglojazyčném prostředí a zatřetí jsou Michlovy postřehy díky anglickým verzím dostupné širšímu publiku (Nikos Salingaros je cituje, leč James Stevens Curl nikoli).

Předchozí bibliografii nechť čtenář bere jako informaci o tom, že Budování Dystopie nevstupuje svým českým překladem na půdu nepřipravenou; jestliže vás kniha upoutá, budete vědět, kam dále sáhnout, pokud jste tak již neučinili dříve. Bezesporu vás, domnívám se, čtení (a to zejména závěrečných kapitol, osmé až desáté) nenechá v klidu. Je to s nedávnou a současnou architekturou tak zlé, jak James Stevens Curl tvrdí, a opravdu potřebují školy architektury zásadní restrukturalizaci kurikula, jak požaduje? A platí to všechno také pro Česko? (Obr. 9–13)

K tomu dodejme jen několik poznámek. Architektuře – všude – se nejlépe daří tam, kde nastane nejtěsnější, řekněme nejvíce osobní spojení architekta s klientem a místem, kde má požadovaná záležitost vzniknout. Není proto potřeba se strachovat o obytné interiéry anebo interiéry obchodů, barů, knihkupectví, komunitních škol a center, rodinných dílen a jiných podniků – a ani o celé malé i větší stavby či zahrady, v jejichž budování se odrazilo osobní zaujetí, péče a vnímavost všech, kdo se zapojili. V tomto měřítku riziko vzniku dystopie nehrozí. Avšak čím větší je záběr a čím větší odtržení od konkrétních jednotlivců a konkrétních situací, tím se dané riziko zvyšuje. Rodinu nahrazuje „investiční skupina“ či „orgán státní správy“; louku nebo proluku obdélník o rozloze mnoha hektarů; architekta „projekční kancelář“ o stovkách zaměstnanců. I těm nejzarytějším kritikům modernismu je celkem jedno, jakým nábytkem vybavil Mies van der Rohe vilu Tugendhat – anebo se jim dokonce zalíbí; budou nicméně protestovat proti tomu, aby se domy z 19. století bouraly a nahrazovaly uniformními skleněnými kvádry. Největší škody se páchají v největším měřítku, na dálku a s velkými penězi nebo kvůli nim.

Velké, jedinečně modelované stavby soudobých „hvězdných architektů“ se v Česku nerealizují. Domácí tvůrci ty vzory, jež Curl zahrnuje výčitkami, nenapodobují. Nutno říci, že zatím. Téměř třicet let staré (!) pražské domy od Franka Gehryho a Jeana Nouvela slouží svým autorům ke cti;^[12] chystaný koncertní sál v Ostravě od Stevena Holla (návrh 2019) rovněž tak. Polyfunkční blok Masaryčka v Praze od Zaha Hadid Architects (2016–2023) ve skutečnosti mnoho z typického „parametrického“ tvarosloví proslulé architektky nemá. A nová budova pražské filharmonie od studia BIG (návrh 2022), na niž by se nejspíš Curlova kritika hodila, bude především velká, sotva ale jedinečně modelovaná. Zda se postaví, zůstává přitom ve hvězdách.

Mediální diskuse kolem posledně vzpomenutého návrhu každopádně ukázala, jak „podivná“ očekávání si lidé (profesionálové i laici) promítají do architektury, která se vzdaluje jejich každodennosti. Za hranicemi na tom nejsou o moc lépe: patrně nejvýraznější příklad zmatení pojmů z poslední doby představuje ideová (a dotační) iniciativa Evropské komise „Nový evropský Bauhaus“ s cíli pojmenovanými „krása – udržitelnost – sounáležitost“. James Stevens Curl nad tím nevěřícně kroutí hlavou.^[13] Jiný příklad nalezneme v prostředí památkové péče, kam modernističtí dogmatici (kterých je stále dost) přenášejí svou potřebu permanentního boje s nepřítelem, jaksi vzdorujícím jejich receptu na modernost. Zatímco pro kanonické stavby modernismu požadují přísnou konzervaci a muzealizaci, jiné památky mají být přístupné „kvalitním intervencím“, jež se ovšem musejí „vyhýbat všem formám pseudohistorických řešení“ (Vídeňské memorandum UNESCO „Světové dědictví a současná architektura – péče o historickou městskou krajinu“, 2005).^[14]

Potřeba bytostného obnovení vztahu k architektuře, jenž zvládnutelné a srozumitelné měřítko domova rozšíří na veškeré „vytvořené prostředí“ (built environment), se pochopitelně na předním místě týká profesního vzdělávání.^[15] S voláním po změně je však nutno zacházet opatrně: náš autor to ví, jeho kniha je koneckonců o tom, že radikální převraty nedělají dobrotu. Na jednu stranu tak navrhuje školám inovaci studijních plánů, na druhou stranu apeluje na individuální odpovědnost studujících, kteří, obrazně řečeno, mají odevzdat císařovi (svým pedagogům), co mu náleží, a potom v praxi spoléhat na vlastní zdravý rozum, intuici a intenzivní samostudium veškeré osvědčené architektury.

Na internetu naleznete odhady celkového počtu architektů na světě, přibližně kroužící kolem čísla tři miliony. K tomu připočtěte násobně větší počet stavebních inženýrů a ještě mnohem větší počet osob závislých na výdělcích ve stavebnictví a souvisejících odvětvích. Plus roční přírůstek zhruba osmdesáti milionů obyvatel planety, pro něž bude pořád potřeba přistavovat a přestavovat. V podobně gigantickém kolotoči sebelépe formulovaná směrnice či předpis nezabere, když se nebude opírat o eticky podložený osobní postoj toho, kdo za stavbu nebo její část ručí. Takový postoj se může v podstatných ohledech blížit postoji georgiánských architektů 18. století, jejichž tvorbu James Stevens Curl obdivuje; dokonce i výsledky mohou v některých ohledech vypadat podobně – což je to poslední, čeho bychom se měli bát (obr. 14–15).

 

/ Text je upravenou a ilustrovanou verzí Předmluvy k českému vydání knihy Budování Dystopie, která právě vychází v nakladatelství Books & Pipes. /

^[1]    James Stevens Curl [osobní webové stránky], http://www.jamesstevenscurl.com/james-stevens-curl-architectural-historian [vyhledáno 27. 1. 2023].

^[2]    David Watkin, Morality and Architecture Revisited, Chicago: The University of Chicago Press 2001.

^[3]    Witold Rybczynski, Modernism and the Making of Dystopia, Architect Magazine, 2019, 5 February, https://www.architectmagazine.com/design/modernism-and-the-making-of-dystopia_o [vyhledáno 27. 1. 2023].

^[4]    Martin Horáček, Za krásnější svět: Tradicionalismus v architektuře 20. a 21. století / Toward a More Beautiful World: Traditionalism in Architecture of the 20th and 21st Centuries, Brno: Barrister & Principal – VUTIUM 2013.

^[5]    Felix Haas, Architektura 20. století, Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1980.

^[6]    Kenneth Frampton, Moderní architektura: Kritické dějiny, Praha: Academia 2004 [orig. Modern Architecture: A Critical History, 2002, překlad Pavel Halík a Petr Kratochvíl].

^[7]    Léon Krier, Architektura – volba nebo osud, Praha: Academia 2001 [orig. Architecture – Choice or Fate, 1997, překlad Jaroslav Huťa].

^[8]    Christopher Alexander, Podstata řádu: O stavitelském umění a podstatě univerza – Kniha první: Fenomén života, Brno: Books & Pipes – VUTIUM 2020 [orig. The Nature of Order: An Essay on the Art of Building and the Nature of the Universe – Book One: The Phenomenon of Life, 2002, překlad Jana Ogrocká a Jiří Ogrocký].

^[9]    Nikos A. Salingaros, Sjednocená teorie architektury: Forma, jazyk, komplexita, Brno: VUTIUM – B&P Publishing 2017 [orig. Unified Architectural Theory: Form, Language, Complexity, 2013, překlad a ed. Martin Horáček].

^[10]   Charles, princ z Walesu, Harmonie: Nový pohled na náš svět, Brno: B&P Publishing – VUTIUM 2018 [orig. Harmony: A New Way of Looking at Our World, 2010, překlad Vít Mlejnek].

^[11]    Jan Michl, Funkcionalismus, design, škola, trh: Čtrnáct textů o problémech teorie a praxe moderního designu, Brno: Barrister & Principal – Praha: VŠUP 2012. – Jan Michl, Co Bauhaus dal – a co VZAL: Kritické úvahy o modernistickém pojetí designu a architektury, Brno: Books & Pipes 2020.

^[12]   Ke vzniku Tančícího domu od Franka Gehryho a Vlada Miluniće srov. unikátní vzpomínky zástupce investora Paula Kocha, https://blog.aktualne.cz/blogy/paul-vincent-koch.php [zveřejněno v listopadu a prosinci 2022, vyhledáno 27. 1. 2023].

^[13]   James Stevens Curl, Hitler’s Revenge: The RIBA Journal Confuses Architectural History, The Critic, 2023, 21 January, https://thecritic.co.uk/hitlers-revenge/ [vyhledáno 27. 1. 2023].

^[14]   Nott Caviezel, Die erodierte Stadt: Das Wiener Memorandum und die Folgen, Österreichische Zeitschrift für Kunst und Denkmalpflege, LXIX, 2015, č. 1–2, s. 41–50, 171.

^[15]   Srov. Martin Horáček, Dějiny architektury jako ateliérová disciplína? In: Týž (ed.), Architektonické školství – mezi uměním a řemeslem, Brno: Vysoké učení technické v Brně 2016, s. 85–101.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2023)