Člověk, který neselhal
K životnímu jubileu Jiřího Hanuše

Petr Fiala

KULTURA / Portréty

Jiří Hanuš v editorialu časopisu Kontexty nedávno napsal: „Staří Řekové říkali, že člověk je mikrokosmos, a dá se jim to věřit. Jak si můžeme myslet, že jednadvacáté století bude bez válek, když jsme schopni se do krve pohádat o kus pole se sousedem nebo z malicherných důvodů se svými nejbližšími. Když ve své mysli nalézáme vedle chvályhodných a poctivých myšlenek i ty negativní, nesmyslné, ba zvrácené. Jak je možné, že se pohoršujeme nad bídou a slabostí tohoto světa, když s toutéž bídou a slabostí každodenně vstáváme a uléháme? Náš problém není, že nevíme, co je dobré – i když i takové případy mohou nastat. Horší problém je v tom, že se k pravdě nepřidáme, i když ji známe. A to je jediné pravé opakování dějin, které se v tomto smyslu odehrává v každém z nás. Existuje samozřejmě značný prostor mezi našimi individuálními životy a strukturálními světovými problémy, prostor vytvářený zvyklostmi, sdílenými hodnotami v rodinách, společenskými a politickými institucemi, soubory pravidel, která jsme zdědili nebo jsme je vymysleli. Celý tento prostor ale záleží na nás, a to i ve chvíli, když po ránu startujeme auto nebo odemykáme kolo. V jistém smyslu se dějiny uskutečňují v každém z nás, a to naprosto originálně a neopakovatelně.“

V Jiřím Hanušovi se „dějiny uskutečňují“ už šedesát let. Přemýšlí a jedná podle slov, která jsem zde citoval. Právě proto jsou jeho individuální dějiny tvořené jeho životním příběhem zajímavé a důležité i pro ostatní. Jednoduše řečeno, životní jubileum Jiřího Hanuše je důvodem, abych s vděčností a pozorností připomenul jeho osobnost a aktivity, kterým se věnoval a věnuje. Je to předběžný a neúplný portrét, ale to u lidí, kteří toho mají hodně za sebou i před sebou, ani nemůže být jinak.

***

S Jiřím Hanušem se znám nejméně čtyřicet let. Jsme přátelé, naše životní osudy se různým způsobem protínaly a protínají. Měli jsme a máme mnoho společných projektů a aktivit a nikdy jsme se nepřestali setkávat a spolupracovat. U lidí, které znáte většinu svého života, si často vzpomenete na situaci, kdy jste se potkali poprvé. V případě Jiřího si tím ale nejsem jist. Mám dojem, že poprvé jsme spolu mluvili při setkání brněnských studentských divadel, v nichž jsme začátkem osmdesátých let minulého století oba působili nebo se kolem nich pohybovali. Možná tady někde lze hledat zdroj Jiřího mimořádně vysoké kultury projevu. Má kultivovaný hlas, jímž dokáže zaujmout posluchače. Mluví způsobem, který nutí zpozornět, soustředit se. Díky tomu je vynikajícím moderátorem, strhujícím přednášejícím. Kouzlo jeho osobnosti ale rozhodně nespočívá jen ve formě projevu. Není v tom, jak něco říká, ale především co říká. Kultivovaný a rétoricky zajímavý projev je založen na obsahu, odráží Jiřího vnitřní nastavení, jeho rozsáhlé znalosti a přístup k lidem a ke světu.

Napadá mě mnoho příběhů, setkání a klíčových okamžiků, které jsou s Jiřím za ty desítky let spojeny. Několik z nich zde připomenu. Jiří se svou rodinou jeden čas bydlel stejně jako já v brněnských Černých Polích, v sousední ulici. Jeho byt ovšem nebyl jen domovem jeho rodiny, ale pro mnoho přátel byl místem setkávání. U Jiřího a jeho skvělé ženy Světlany se nám vždy dostalo dobrého pohoštění, vlídného slova a příjemného prostředí v době, která příjemná nebyla. Jejich byt na Krkoškově ulici byl v jistém smyslu také veřejným prostorem. Jiří zde pravidelně pořádal přednášky a diskuse s lidmi z disentu, s chartisty, s představiteli skryté církve. Bylo to velmi odvážné, zvláště pro mladou rodinu se dvěma malými dětmi, ale jak už to u Jiřího bývá, působilo to jaksi samozřejmě, jako by takové aktivity byly něco přirozeného. Právě tady jsem zažil některé neopakovatelné diskuse. Třeba dialog mezi konzervativním katolickým disidentem Radomírem Malým (tehdy ovšem zdaleka ne tak radikálním jako v porevolučních letech) a levicově orientovaným Jaroslavem Šabatou, dvěma signatáři Charty 77 a svým způsobem legendárními postavami brněnského disentu. Pod Jiřího shovívavým hostitelstvím rozvíjel Jaroslav Šabata svoje konstrukce o integraci nedogmatického marxismu s křesťanstvím, které byly stejně nereálnou iluzí jako Malého představy o křesťanském státě. Nelze na to hledět dnešníma očima a posuzovat to ze současné perspektivy. Tehdy takové debaty byly zajímavé a měly kouzlo doby. Projevoval se v tom ještě jeden konstantní rys Jiřího osobnosti: schopnost spojovat, nechávat prostor pro vyjádření rozdílných postojů a přístupů. Dialog a souboj názorů nechápe jako problém, ale jako výhodu. Demokracie je přece střet, a v tomto postoji je něco bytostně demokratického.

S Jiřího bytem mám spojeny i události listopadu 1989. Právě u něj doma jsme se setkali večer v neděli 19. listopadu, kdy se připravovala první demonstrace v Brně, která se měla konat druhý den na náměstí Svobody. Pamatuji si živě, jak jsme se po špatných zkušenostech s nedávnou protestní akcí k 28. říjnu obávali, zda přijde dostatek lidí, jakým způsobem bude reagovat komunistická moc a jak to celé dopadne. Dopadlo to výborně, lidí přišlo mnohem více, než jsme vůbec doufali, a režim, jehož pád jsme si tolik přáli, definitivně skončil. Otevřela se nám cesta k uskutečnění našich snů a přání. A také jsme se konečně mohli svobodně věnovat věcem, které jsme předtím museli dělat ve skrytosti. Jiří toho využil bezezbytku.

Po revoluci se nejprve naplno věnoval Moravskoslezské křesťanské akademii (MSKA), kde odvedl neuvěřitelné množství doslova budovatelské práce, organizační, redaktorské, editorské, a kde také prokázal další svoji vlastnost, kterou je trpělivost a pokora. Vyjít s některými respektovanými představiteli moravského katolického prostředí nebylo v té době jednoduché. Vím, o čem mluvím a co musel Jiří pro dobro věci unést.

Klíčovým okamžikem naší spolupráce bylo v roce 1993 založení neziskové organizace Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), na němž jsme se podíleli spolu s Františkem Mikšem a Zdeňkem Granátem. CDK nás provázelo a my provázeli CDK po tři desetiletí. Cítíme se s ním propojeni, i když jsme později už naplno dělali jiné věci.

CDK je jednou z nejúspěšnějším neziskových organizací svého druhu u nás a Jiří na tom má obrovský podíl. Před deseti lety úspěšnou činnost CDK reflektoval takto: „Možná je to sdílenou liberální koncepcí a poměrně značnou tolerancí všech klíčových pracovníků tohoto centra, možná jistým rozkročením mezi různé typy činností (vydavatelství, typografické studio, politologické analýzy, časopisecké diskuse, konference a semináře atd.), možná neustálou snahou hledat formy činnosti vhodně se přizpůsobující měnícím se společenským podmínkám, nevím. Možná je to všechno dohromady a ještě něco navíc, co patří k životu jednotlivců i institucí, totiž potřebná ‚dotace štěstí‘, která umožňuje proplout nezbytnými krizemi a zápasy.“

Jiří Hanuš v CDK naplno uplatnil svoje organizační schopnosti, svoji znalost historie, ale také velký přehled o křesťanství. Dnes je znám jako renomovaný historik, jedna z výrazných osobností současné české historické vědy zaměřené na moderní dějiny 19. a 20. století. Myslím však, že v budoucnu bude ještě doceněna jeho role, kterou měl při kultivaci křesťanského myšlení a teologie. Teologie u nás v devadesátých letech zdaleka nebyla rozvinutou vědeckou disciplínou. Neměla organizační, personální a institucionální zázemí, jaké má dnes. Jiří tehdy neúnavně vybíral klíčové zahraniční teologické texty, připravoval jejich překlady, pořádal sborníky a vydával odborný teologický časopis. V mnoha směrech suploval to, co se až mnohem později rozvinulo na našich teologických fakultách. Dobře to ukazuje další rozměr jeho osobnosti. Dělá, co je potřeba. Dívá se kolem sebe, pozoruje společnost a sleduje věci, které jsou hodnotově důležité, ale na které se nějak zapomíná, jsou zanedbané. Bez nároku na ocenění, bez toho, že by čekal, že ho za to někdo pochválí, do těchto prázdných míst vstupuje, zaplňuje je a nahrazuje, co jiní nedělají.

Nelze ani spočítat, kolik skvělých zahraničních autorů Jiří poprvé přivedl do českého prostředí, kolika našim vědcům a esejistům dal šanci, aby mohli publikovat, získali si jméno a mohli oslovovat veřejnost. Je to nepřehlédnutelná řada lidí, které inspiroval a vedl k tomu, aby psali, přednášeli, aby něco tvořili. Ukázal jim směr, poskytl jim příležitost a vytvořil podmínky. Tato stránka jeho činnosti, služba druhým, má velký význam.

Jiří je vyborný organizátor a umí uvažovat manažersky. Uplatňuje morální hodnoty, ale není naivní či nepraktický. Pracuje efektivně, dívá se na problémy realisticky a pragmaticky. Rozumí tomu, že věci mají i svou materiální hodnotu a že pro intelektuální činnost je také potřeba sehnat peníze. Pro CDK získal řadu grantů, dokázal oslovit sponzory a zajistit podmínky pro to, abychom mohli vydávat křesťanskou literaturu a uskutečňovat projekty, na kterých nám záleželo. Jiří nikdy nepomine individuální rozměr jakékoli činnosti, ale současně si plně uvědomuje, jak je důležité pečovat o instituce. Sám říká, že jeho důvěra v instituce se léty spíše prohlubuje. K významu institucí výstižně napsal: „Kvalitní instituce vytvářejí vztahy, umožňují formulovat pevné názory a stanoviska, budují potřebné společenské mikroklima, dávají práci a prostor kreativní tvorbě. Ne že by jednotlivé instituce nemohly zdegenerovat, ideově se vyprázdnit a zcela se znemožnit, to ale nemůže být důvodem pro nedůvěru v jejich pozitivní společenský význam.“

***

Nemohu pominout náš společný zájem o skrytou církev. Oba jsme měli zkušenost s jejím působením, s plody její práce, s jejími osobnostmi. Po listopadu 1989 jsme se snažili napomoci tomu, aby byly nezávislé církevní struktury začleněny do oficiální církve. Aby církev využila spiritualitu podzemních církevních uskupení, jejich zkušenosti i sílu osvědčenou utrpením a pronásledováním. To se však nestalo, nebo se to alespoň nestalo včas a s potřebnou otevřeností, respektem a citlivým jednáním vůči těm, kteří byli komunisty pronásledováni. Postupně jsme proto přešli od osobního svědectví a obhajoby k tomu, že jsme chtěli ukázat celou šíři aktivit skryté církve, její struktury, rozsah činnosti, způsob práce a její význam a výsledky. Posunuli jsme se k historickému výzkumu, což se posléze ukázalo jako mnohem důležitější, než jsme si tehdy dokázali představit.

Začali jsme přípravou monografie o klíčové postavě skryté církve biskupu Felixi Mariovi Davídkovi a jeho společenství Koinótés. K tomuto příběhu jsme postupně přidávali celý obraz podzemních církevních aktivit. Byla to práce vskutku průkopnická. Nyní, kdy jsou naše publikace o skryté církvi rozsáhle využívány a pronikly i do mezinárodního prostředí, se těžko sdělují úskalí i radosti cesty, kterou jsme tehdy šli. Jaké materiální, psychologické a další překážky jsme museli překonávat, abychom získali potřebné informace a aby dílo vůbec vzniklo. Pracovali jsme také s tehdy nevyzkoušenými metodami historického výzkumu. Bylo to opravdové dobrodružství. O všech těchto úskalích jsem podrobněji psal v kapitole knihy Dobrodružství historické interpretace, kterou zde připomínám i proto, že ji vymyslel a připravil právě Jiří Hanuš (spolu s J. Sukem). Jedním z nejobtížnějších úkolů bylo přesvědčit pamětníky, aby s námi mluvili, aby se s námi podělili o své vzpomínky, popřípadě poskytli materiály ze svých soukromých archivů. Nebylo to snadné, někdy se to zdálo i nemožné. Byli to často lidé, kteří nevěřili skoro nikomu, měli špatné zkušenosti, byli uzavření a zvyklí na konspiraci. Při překonávání této překážky měl Jiří nezastupitelnou roli. Poctivě přiznávám, že sám jsem při své povaze u některých pamětníků neuměl projevit potřebnou míru trpělivosti a velkorysosti. Jiří to dokázal a jejich důvěru získal.

Setkáváním s jednotlivými osobnostmi skryté církve, studováním pramenů, ale hlavně společným psaním jsme strávili nekonečné hodiny, dny, měsíce. Psali jsme tehdy každou větu společně, což je styl práce, který se dnes už neuplatňuje. Scházeli jsme se zpravidla u mě doma a zažili jsme při tom i spoustu legrace. Jiří je totiž člověk vtipný, zábavný, má smysl pro vystižení absurdity a laskavou ironii.

***

Jiří je rovněž bytostný vědec a učitel. Není to ale vědec kabinetního typu, který by pracoval na nesrozumitelných publikacích určených jen pro velmi úzký okruh čtenářů. Snaží se poznání zprostředkovat dalším, ať už jsou to studenti nebo širší veřejnost. Tento vědecký a vzdělávací rozměr jeho osobnosti se plně rozvinul při jeho „druhé kariéře“, kterou je působení na Masarykově univerzitě. Jiří se s plným nasazením pustil do práce na Historickém ústavu Filozofické fakulty. Zde jednak vybudoval dosud neexistující specializaci na církevní dějiny, ale také pomohl prohloubit studium obecných dějin 19. a 20. století, které patřily spíše k méně rozvíjeným zaměřením tohoto pracoviště. Opět se zde setkáváme s pro Jiřího příznačnou snahou zaplnit prázdné či slabé místo, věnovat se tomu, co chybí. Pro Jiřího univerzitní dráhu je charakteristické to, co zdobí jeho jiné aktivity: je kreativní, napsal a editoval řadu monografií a sborníků, připravil a vedl velké historické výzkumné projekty. Současně je připraven, když je to potřeba, ke službě. V případě jeho akademické dráhy to znamenalo převzít institucionální odpovědnost. Před čtyřmi lety se stal prorektorem Masarykovy univerzity pro akademické záležitosti. S elegancí sobě vlastní dokáže nejen řídit jednání univerzitní vědecké rady, ale také uvádět a moderovat různé univerzitní a společenské akce, jimž dodává důstojnou a neopakovatelnou atmosféru.

Není zde prostor podrobněji procházet jeho vědeckou práci, která je velmi rozsáhlá. Ostatně předpokládám, že to udělají jeho žáci a kolegové. Jiří Hanuš se zaměřuje především na církevní dějiny, na politický katolicismus a související otázky a také na obecné dějiny moderní doby. Připomenu zde jen dva ilustrativní příklady. Před téměř dvaceti lety publikoval knihu Historie moderní doby. Rozhovory o základních pojmech, událostech a problémech 19. století. Jiří zvolil, jak už napovídá název, formu rozhovoru. Je to vlastně dialog se sebou samým. Výsledek je čtivý, poutavý, je to pokus umožnit přístupnou formou nahlédnout do dějin tohoto pozoruhodného a dlouhého století i těm, kteří by se těžko prokousávali tradičními monografiemi. Dobře dokládá jeho vytrvalou snahu o zprostředkování poznání co nejširší veřejnosti.

Druhý příklad je z nedávné doby. Jeho monografie Rio Preisner. Portrét konzervativního myslitele naopak nebude a ani nemůže mít mnoho čtenářů. O to je důležitější. Skrývá se za ní obrovské úsilí, rozsáhlý výzkum a poctivost zpracování. Je to služba velké osobnosti, jejímu odkazu. Knížka není lehká, protože sama materie je nesnadná. Preisnerovy spisy jsou plné kulturních, intelektuálních, historických a filozofických inspirací, odkazů a významů, jeho specifický konzervatismus není snadné interpretovat. Jiří Hanuš zde odvedl nesmírně přínosnou a záslužnou práci a výrazně přispěl k poznání českého intelektuálního myšlení, českého exilu, české filozofie a literární vědy v druhé polovině 20. století.

Inovativních spisů, rozsáhlých edičních a výzkumných projektů, které má Jiří za sebou, by se tu dala jmenovat celá řada. Připomenu zde ještě jednu aktivitu, která opět ukazuje na něco, co Jiřího charakterizuje. Když působí na univerzitě a podílí se na jejím směřování, tak o ní také intenzivně přemýšlí. Nebere ji jako samozřejmost, uvažuje, co univerzita je a co má být. Současně se snaží předávat přístupnou a zároveň vysoce kulturní formou její výsledky širší veřejnosti. Dva jeho projekty to dobře dokládají. Připravil a vydal knihu Idea univerzity z české perspektivy. Oslovil řadu osobností českého univerzitního prostředí a uvažoval s nimi o tom, co dnes znamená idea univerzity, jak se univerzity proměňují, jaká je jejich schopnost reagovat na změny, nové technologie, jaká je role lidí, kteří na univerzitách působí, co jsou limity a možnosti univerzit v dnešní společnosti. Výsledek stojí za přečtení. Může být užitečný pro každého, kdo přemýšlí nad vysokými školami a klade si podobné otázky. Druhý příklad nám připomíná, že pro Jiřího platí biblické „vše zkoumejte a co je dobré, toho se držte“. Je připraven zkoušet nové věci. Proto – pro někoho možná překvapivě – vymyslel svůj pořad, cyklus podcastů a videí s názvem Musíme to vědět! Pravidelně v něm vede rozhovory s významnými osobnostmi především z Masarykovy univerzity o jejich oborech, výzkumu a výsledcích. Je to zajímavé, poučné a sledované.

Když píši o těchto univerzitních aktivitách Jiřího Hanuše, nemohu zapomenout na jeho roli inspirátora. Dokáže druhé přesvědčit, že se mají na „dobrém díle“ podílet. Vím to z vlastní zkušenosti, protože v posledních letech nemám možnost věnovat se odborné práci či psaní esejů, jak bych si přál. Jiří mě však k tomu, stejně jako řadu dalších lidí, dokáže přívětivým způsobem motivovat či přinutit, a za to jsem mu vděčný. Takto jsem se kupříkladu zapojil do jeho projektu Historická kniha mého srdce, což je nakonec v souhrnu nesmírně zajímavý a v českém prostředí neobvyklý spis, ve kterém se jednotliví historici vyznávají ze vztahu ke knihám, které je ovlivnily a oslovily. V již zmíněném Dobrodružství historické interpretace nás Jiří pro změnu vedl k tomu, abychom ukázali, jakým způsobem, jakými metodami, teoriemi, na základě jakého přístupu jsme uskutečňovali konkrétní historický výzkum. Jsou to projekty originální, takové, které propojují lidi a dohromady vytvářejí zajímavý celek. Ano, spojovat, inspirovat, oslovovat, to Jiří dokáže vynikajícím způsobem.

***

Jiří Hanuš je typem intelektuála, který je si vědom své společenské odpovědnosti. Uvědomuje si, že to, v jakém světě žijeme, záleží na nás, na našich rozhodnutích a na naší aktivitě. Je vlastně homo politicus, přestože se aktivní politice přímo nevěnuje. Význam politiky pro společnost chápe naprosto přesně, ostatně to v roce 2009 skvěle vyjádřil pozoruhodnou „chválou politiky jako veřejné činnosti, která je již z této své povahy něčím nejen významným, ale zcela nezastupitelným. Politiky, která přes všechny své deformace představuje páteř, na níž stojí dorozumění mezi lidmi a budování institucí, bez nichž je náš život nepředstavitelný. Politiky, která jako rozumný nástroj pro rozmanitost a orientaci lidského myšlení nalezla formu politického stranictví, jejíž vady nepřesáhnou její zásadní přednosti: vhodný, organizačně členěný rámec, jasná ideová východiska orientovaná podle základních přístupů k člověku a společnosti, možnost vzdělání a výchovy mladších staršími a zkušenějšími. Politiky, která není jen výrazem neústupnosti, ale schopností uzavírat přijatelné kompromisy. Politiky, která má sice sílu zavést do neštěstí, ale má také sílu a moc z neštěstí vyvádět.“

Jeho veřejná odpovědnost se projevovala už jeho četnými aktivitami a statečným postojem v době komunistické diktatury. Vedle věcí, které jsem zde již připomněl, jako bylo pořádání různých akcí, přednášek a neoficiálních aktivit, se tehdy také zapojoval do organizace zakázaného náboženského života, podílel se na přípravě různých peticí za náboženskou a politickou svobodu. Stejně statečně a rozhodně postupuje i po listopadu 1989. Nebojí se veřejně zastávat menšinové názory, když to považuje za správné. Neváhá se postavit za postoje nebo politické strany, které v tu chvíli nejsou zrovna v mediálním kurzu. Je připraven přihlásit se k aktivitám, jež mu třeba nepřinesou potlesk a porozumění v rámci akademické komunity, alespoň ne v první chvíli. Mám s tím opakovanou osobní zkušenost, protože Jiří nikdy neváhal podpořit moje politické angažmá, a to i v dobách, kdy moje snaha o obnovení ODS připadala většině lidí beznadějná. Když to bylo potřeba, zorganizoval akci na moji podporu nebo diskusi o nějakém důležitém společenském tématu. Svému synovi Vojtěchovi významně pomáhal při obrodě jedné místní organizace ODS, která se dlouho zdála být tak nějak zakletá. Tato jeho osobní statečnost a veřejná odpovědnost zde musí být také připomenuta. Má totiž hlubší kořeny. Jiří vytrvale přemýšlí o společnosti. Je vlastně přirozeně konzervativním člověkem, i když on sám by asi označení konzervativec ke své osobě přímo nevztáhl. Ztělesňuje mnohé principy anglosaského konzervatismu, aniž o tom mluví. Je gentleman a snaží se zachovat a obhájit hodnoty, které se osvědčily. Bojuje proti módním ideologickým tendencím, ale současně je otevřený novým podnětům.

Je si plně vědom významu politiky a svými texty a aktivitami je pro veřejný život a politickou kulturu nesmírně užitečný. Už jen tím, jak dokáže politiku veřejně obhajovat. Ale kdepak jen abstraktně obhajovat politiku! On se také pouští přímo do obrany politiků, což je v našem prostředí velmi neobvyklé. Jak napsal už téměř před patnácti lety, zastává se politiků, „těch lidí z masa a kostí, právě jako my ostatní. Ani lepších, ani horších. V množině učitelů bychom například našli podobné procento svévolníků a líných kůží. Politici jsou lidé, kteří jsou mnohdy obdařeni talentem rozumět složitým strukturám a schopností vyjednávání. Lidé, kteří se v dnešní době musejí potýkat s nejedním pokušením, proto nepotřebují tolik naší kritiky jako naší podpory a našich modliteb. Lidé pod tvrdým pohledem takzvaných veřejných sdělovacích prostředků, které v honbě za senzací překračují své pravomoci a pravidla slušnosti. Lidé, kteří si musejí tvrdě hájit své právo na soukromí. […] Lidé, kteří jdou se svou kůží na trh s riskem, že bude stažena a pověšena do průvanu. […] Politika je ve své podstatě velmi praktické umění, jehož absence je v dějinách nahrazována totalitou a lidovou vulgárností. Pokud je tedy vůbec možné alespoň nějaké poučení z historie, je to toto: naučme se mít rádi umění politiky, naučme se mít rádi své politiky, pokoušejme se politice, jejím zákonům i jejím protagonistům porozumět. Bez iluzí, bez moralizování, věcně. Jiná cesta vede do společnosti, která ztratila budoucnost.“

K Jiřího životu neodmyslitelně patří víra. Přistupuje k ní neokázale, bez potřeby vnější deklarace, ale o to opravdověji. Je člověkem hledajícím, který opakovaně přemýšlí nad svým duchovním životem. Víra pro něj není ochranný oblek, jenž ho chrání před vnějším světem. Naopak. Má být propojena s okolím, se společností. Sám to přesvědčivě vyjádřil, když napsal: „Církev i společnost nežijí v odlišných světech, jak by se to mohlo někomu zdát. Vesmír a náš svět, včetně našeho života v něm, je pouze jeden. A sdílíme v něm radosti i úzkosti, naděje i beznaděje, perspektivy i jejich ztrátu. Věřící i nevěřící, křesťané katoličtí, křesťané nekatoličtí, stoupenci všech věr, ateisté bojovní i pacifističtí. Jsou hloubky, v nichž je naše lidství podrobeno zkouškám, které vyžadují víru navzdory nedůvěře a naději navzdory beznaději.“

V průběhu svého života prošel různými duchovními zkušenostmi. Vždy se snažil hledat to, co je inspirativní, podnětné, obohacující a oslovující. Je ovšem katolík, a hlásí se k tomu, ale hlavně přemýšlí nad tím, co to znamená. K padesátému výročí II. vatikánského koncilu, jehož reflexí se intenzivně zabýval, mj. napsal: „Katolická církev je tu stále s námi, navzdory všem negativistickým předpovědím. Stále (ať už s majetkem, nebo bez něho) cosi vyučuje, kohosi vzdělává či poučuje, za mnohé se modlí. Je to instituce konzervativní, ale před padesáti lety dokázala, že se umí přizpůsobit. Je to instituce problematická, zvláště v českých očích, ale svým způsobem úctyhodná. Nevznikla předevčírem, pamatuje pády říší a vznik nových, svoje vlastní selhání i obnovy. Občas se zdá, že její dny jsou již sečteny, pak se znovu probudí k novému životu. Její existence je záhadná. Výročí druhého vatikánského koncilu možná přiměje k promýšlení otázky, čím světový katolicismus, ačkoli i on prožívá své bolestivé okamžiky, přispívá k tomu, aby se náš svět stal lidštějším. O tom by mohli zapřemýšlet samozřejmě nejen ti, co se k církvi nehlásí, ale především a znovu samotní katolíci.“

Jiří ale není v katolicismu uzamčený. Jeho křesťanství bylo vždy ekumenické, což je dáno i jeho rodinnou situací, ale především jeho osobním nastavením. Snad i proto má dlouhodobě blízko ke společenství Taizé. Není to ale tak, že Jiří o víře pouze píše, mluví, přemýšlí, že se zabývá náboženstvím, on ji především žije. Nepochybně mu víra pomáhá s pokorou a bez stížností zvládat různá úskalí života, která jemu a jeho blízkým přinášejí nemoci a obtíže, kterým se nelze vyhnout. Snaží se rovněž pomáhat lidem a je vždy nezištně připraven být tam, kde to je potřeba. Kamkoliv přijde, vytváří příjemnou atmosféru. K lidem se chová hezky, je pozorný a zdvořilý. Vidí v tom hlubší význam. Sám o zdvořilosti před pár lety napsal pozoruhodný a mimořádně důležitý text. Vychází v něm z Chestertonovy charakteristiky sv. Františka, v níž se objevuje pojem „zdvořilost“. Jiří tuto myšlenku rozvádí: „Občas jsem zván na nějakou veřejnou přednášku či besedu, na níž se diskutuje o křesťanských a evropských hodnotách. Většinou se řeč stočí na velké věci: na řeckou filozofii, římské právo a židovsko-křesťanskou myšlenku o stvoření člověka. Nemůže být pochyb o tom, že to jsou všechno důležité záležitosti a že o nich má smysl mluvit. Kupodivu stranou však zůstávají hodnoty křesťanské kultury, které se zdají být okrajové, ale pouze na první pohled. Platí to i o zdvořilosti. Mnozí namítnou, že se nejedná o ctnost výhradně křesťanskou. To je pravda, zdvořilý může být i pohan, muslim či ateista. Svatý František ostatně nebyl svatý jen díky tomu, že byl zdvořilý či uctivý k lidem. Jeho zdvořilost však měla zvláštní motiv a zabarvení. Chesterton praví, že byla výrazem mravního a náboženského přesvědčení, které Františka provokovalo, aby se zabýval nejen lidstvem, ale každým člověkem zvlášť. Nebylo to nabádání ani abstraktní nadšení, ani pouhá dobročinnost, ani pouhý soucit. Byly to zkrátka dobré mravy, kterým Chesterton říká ‚královské způsoby‘. Jejich opakem je hrubiánství, které může mít ušitý perfektní demokratický oblek a může bytovat na hradě i v podhradí.“

Dobré mravy a zdvořilost, to jsou ctnosti, které Jiří Hanuš prokazuje každý den. Stejně jako klid a vyrovnanost. A to je v dnešní době a v současné společnosti cosi nesmírně cenného.

***

Nemohl jsem zde zachytit všechny rozměry Jiřího osobnosti, ani všechny zkušenosti, historky a příběhy, jež nás za ta desetiletí pojí. Proto zde nenajdete nic o tom, jak jsme kdysi ve starém poslepovaném favoritu dokázali dojet do Bruselu, abychom tam někoho o čemsi přesvědčili. Co jsme museli sníst a vypít, abychom reprezentanty německé katolické nadace přesvědčili, že mají podporovat aktivity kdesi na východě, protože dobrý katolík se přece nezříká jídla a pití (to bylo ovšem především na mně). Jak nás zkoušel Anton Otte, jestli jsme hodni spolupráce, a to takovým způsobem, že jsme si mysleli, že s ním vyrazíme dveře, abychom pak zjistili, že to vlastně myslel dobře. Jak jsme roztlačovali Jiřího starý Oltcit (jiné auto jsme k dispozici neměli) v kopcích Drahanské vrchoviny, abychom ho přinutili dovézt nás do Horního Štěpánova, kde působil Felix Davídek. Jak jsme v nizozemském Wassernaaru byli ubytovaní v domě paní Digny Hintzen-Philipsové, o níž jsme si pro její skromnost mysleli, že je „jen“ humanitární pracovnice, a až po několika letech jsme zjistili, že je z rodiny zakladatelů a majitelů firmy Philips. Jak jsme se snažili bez prostředků, zkušeností a potřebného zázemí opakovaně obstát v Paříži ve velkém mezinárodním srovnávacím projektu a jak se nám to nakonec nějak povedlo. Jak jsme pozvali do Brna na přednášku starého dobrého Antona Rauschera, který byl ve světě zvyklý na stovky posluchačů, a tady přišlo pár lidí. Jak jsme byli smutní a nevěřili mu, když nám řekl, že na úplné dohnání Západu budeme potřebovat čtyřicet let, a jak měl tehdy skoro pravdu. Jak jsme se společně zklamali v některých lidech, ale především díky Jiřího povaze nás to neodradilo věřit dalším. Nebo jak jsme spolu hráli fotbal. A tak bych mohl pokračovat ještě dlouho…

Naším společným úslovím, svým způsobem heslem, někdy do jisté míry i pozdravem je konstatování „selhali mnozí“. Je za tím příběh, který není lehké v krátkosti přiblížit. Jsou to slova již zesnulého kněze a básníka Josefa Javory, blízkého spolupracovníka biskupa Felixe M. Davídka. Chtěl jimi vyjádřit, že mnozí lidé včetně členů jejich společenství neobstáli ve zkoušce času, nevydrželi všechny tlaky, pokušení, nástrahy a úskalí, kterými museli procházet, a že nezůstali věrni myšlenkám a odkazu skryté církve. „Selhali mnozí“ má v sobě něco básnického, trochu nadpřirozeně osudového. Současně je to i vyjádření toho, že často nedokážeme obstát v životních zkouškách. Pro nás s Jiřím to není jenom heslo a ironická poznámka, byť to samozřejmě trochu také, ale hlavně připomínka, že život není jednoduchý. Obstát dobře v nových a nových zkouškách vyžaduje úsilí a trvalou sebereflexi.

K tomu už připojuji jen jednu podstatnou věc: selhali mnozí, ale Jiří neselhal! V žádné ze svých činností, v žádných a často i těžkých životních zkouškách, v práci, v přátelství, nikde, kde ho mám možnost pozorovat. Zůstává tu pevný, pokorný, hledající, poznávající, inspirativní, spolehlivý, pozorný a zdvořilý, tak jak ho po léta známe. A tak to bude i nadále, a když Pán Bůh dá, tak co nejdéle.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4/2023)

Petr Fiala

Petr Fiala (1964)

politolog, předseda vlády České republiky a předseda Občanské demokratické strany

archiv textů autora

Knihy Petra Fialy

Petr Fiala
Vraťme politice smysl - rozhovory s Jiřím Hanušem
Petr Fiala, František Mikš
Konzervatismus dnes
Petr Fiala, František Mikš
Listopad 1989 včera a dnes

Mohlo by Vás také zajímat

Chrám Krista Spasitele v Moskvě
Od Napoleona po Pussy Riot

Honosný a monumentální Chrám Krista Spasitele stojí na pravém břehu řeky Moskvy nedaleko Kremlu. Ovšem zajímavější než úctyhodné rozměry a (pro mnohé sporná) umělecká hodnota stavby je její příběh...

Karolina Foletti

Viktor Karlík a nejen Literatura

Nakladatelství Revolver Revue vydalo novou a poměrně objemnou knihu s přitažlivým titulkem Literatura, která ale zdaleka není jen tím, co název slibuje...

Jan Paul

Naši autoři čtou #1

Před časem jsme na sociálních sítích nakladatelství Books & Pipes spustili rubriku, kde se ptáme našich autorů, co zrovna čtou...

Petr Fiala, Ivan Foletti, Kateřina Hloušková, František Mikš, Jiří Pernes, Hynek Vilém

Józef Czapski
Malíř barvy a světla

Středoevropský úděl V nakladatelství Academia vyšla na jaře kniha Józefa Czapského V nelidské zemi. Jde o autora u nás téměř neznámého: pomineme-li časopisecké pub­likace…

Josef Mlejnek