Akira Kurosawa
Několik poznámek (nejen) k autobiografii slavného režiséra
Martin Fiala
KULTURA / Film
Filmovému režiséru Akirovi Kurosawovi se podařilo něco, co bylo ve své době téměř nepředstavitelné. Stal se úspěšným režisérem nejen ve své domovské zemi, Japonsku, ale oslovil i zahraniční diváky a ovlivnil a inspiroval několik následujících generací filmařů v Hollywoodu. Pravděpodobně jste někdy slyšeli, že western Johna Sturgese Sedm statečných (1960) je ve skutečnosti americká verze Kurosawových Sedmi samurajů (1954). Věděli jste však, že první film z tzv. dolarové trilogie režiséra Sergia Leoneho Pro hrst dolarů (1964), jeden z filmů, který nastartoval kariéru Clinta Eastwooda, je ve skutečnosti zápletka ukradená z Kurosawova samurajského snímku Jódžinbó (1961)? Nebo že se film Skrytá pevnost (1958) stal jedním z hlavních inspiračních zdrojů George Lucase pro vytvoření Hvězdných válek (1977)?
O Kurosawovi už bylo napsáno nesčetné množství kvalitních článků, knih i studií. Je pravděpodobné, že velká část čtenářů Kontextů viděla z Kurosawovy filmografie mnohem více než já, a nejsem první ani poslední, kdo si nějakou dobu po zhlédnutí vybraných Kurosawových filmů uvědomil, že má v hlavě doslova vypálené konkrétní záběry. V každodenní „záplavě“ vizuálního obsahu dokáže takto zapůsobit jen skutečně výjimečný filmař. Bylo to do velké míry překvapení nad tím, jakým způsobem se mi Kurosawovy filmy s odstupem času vryly do paměti, co mě přimělo k přečtení jeho autobiografie. Zároveň se už nějakou dobu zaobírám otázkou, proč se českému filmu v posledních dvou dekádách příliš nedaří oslovovat domácí, natož zahraniční diváky. V Kurosawově autobiografii se dle mého mínění ukrývá odpověď i na tuto otázku.
Něco jako autobiografie
Kniha Something Like an Autobiography (Něco jako autobiografie),[1] vydaná v roce 1983, zachycuje režisérův život od prvních vzpomínek na dětství až do natáčení filmu Rašómon (1950). Kniha končí v momentě, kdy se Kurosawa dozvídá, že zmíněný snímek byl nejenom bez jeho vědomí přihlášen na Mezinárodní filmový festival v Benátkách, ale že právě vyhrál hlavní cenu, Zlatého lva. Jednalo se o bezprecedentní úspěch, který Kurosawu katapultoval na mezinárodní filmovou scénu.
Jako v případě každé autobiografie musíme i k této při interpretaci přistupovat se značným odstupem a opatrností. Kurosawu je v kontextu knihy potřeba vnímat jako „nespolehlivého vypravěče“. Nikdo o sobě nedokáže psát úplně objektivně. A to i navzdory tomu, že Kurosawa je výrazně sebeuvědomělejší, upřímnější a skromnější než velké množství jeho kolegů z oboru. Platí, a Kurosawa to sám v závěru knihy podtrhuje, že za umělce nejlépe mluví jeho dílo.
Nakonec to však nebyly ani tolik pasáže o Kurosawových zážitcích z dětství nebo vzpomínky na konkrétní rodinné příslušníky a přátele, co mě oslovilo nejvíce, byť vykreslují fascinující obraz toho, jaké to bylo být mladým mužem v Japonsku v první polovině minulého století. Mnohem více mne zaujaly části, kde Kurosawa popisuje fungování a principy, na kterých stál tehdejší filmový průmysl.
Kurosawova kniha také alespoň částečně objasňuje, jak se tomuto režisérovi podařilo natáčet specificky japonské filmy, přitom oslovit tak široké spektrum diváků ze zásadně odlišných kultur, a zároveň se po celou dobu držet víceméně v „limitech“ klasických filmových žánrů, které mistrovským způsobem inovoval.
Seznámení s filmem
Kurosawovo mládí se v obecné rovině příliš neliší od mládí většiny velkých umělců, jejichž životopisy jsme četli. Akira se v dětství musel vypořádat s nepochopením ze strany spolužáků i učitelů, nebyl příliš bystrým studentem a jediné náznaky talentu projevoval v hodinách výtvarné výchovy. Byl nejmladším z osmi dětí a vyrůstal v přísné domácnosti (předci jeho otce byli samurajové) se starším bratrem a třemi sestrami. Dva nejstarší sourozenci v době Kurosawova narození již byli odrostlí, jeden z bratrů zemřel před jeho narozením.
Zlomovým momentem Kurosawova života byla sebevražda jeho bratra Heiga. Otec bral oba bratry často do kina a do divadla:
Myslím, že otcův vztah k filmům posílil mé vlastní sklony a podpořil mě v tom, čím jsem dnes. Byl to přísný muž vojenského vzdělání, ale v době, kdy se myšlenka na sledování filmů ve vzdělaneckých kruzích nesetkávala s velkým pochopením, bral celou rodinu pravidelně do kina. I později neochvějně trval na svém přesvědčení, že návštěva kina má výchovnou hodnotu.[2]
Bratr Heigo se po řadě pracovních peripetií uchytil v kině. Nejprve psal anotace na zahraniční filmy, později začal pracovat jako tzv. benshi – dabér němých filmů: „Vypravěči nejen vyprávěli děj filmů, ale umocňovali emocionální obsah hlasem a zvukovými efekty […] Nejoblíbenější vypravěči byli sami hvězdami.“[3] Heigovi se podařilo v tomto oboru prosadit a byl velmi úspěšný, navíc měl mladý Akira díky jeho povolání téměř neomezený přístup do kin.
To všechno však skončilo s nástupem zvukového filmu a Heigo, který se podle Akiry navíc stále nedokázal vyrovnat se svými předchozími akademickými neúspěchy, v roce 1933 spáchal sebevraždu. Ve stejné době zemřel po dlouhé nemoci i Akirův nejstarší bratr, a mladý Kurosawa se tak stal jediným synem. Ve snaze nezklamat rodiče se v následujících letech vzdal své ambice stát se malířem a v roce 1935 se na základě inzerátu začal ucházet o pozici asistenta režie v místním filmovém studiu.
Asistent režie
Podle Kurosawy v novinovém inzerátu shánějícím asistenty režie do studia P.C.L. (Photo Chemical Laboratory) stálo, že každý uchazeč musí napsat a poslat esej na téma „Nedostatky japonských filmů a jak je napravit“. Kurosawa, který celý svůj dosavadní život sledoval převážně hollywoodské a evropské filmy, tak dostal příležitost se naplno rozepsat o všem, co mu na tehdejším japonském filmu vadilo. Jeho esej (obsah eseje bohužel není znám, ale podle jeho vlastních slov byla velmi provokativní) zaujala a o několik měsíců později byl pozván na pohovor do studia, kde se poprvé setkal se svým mentorem, režisérem Kadžirem Jamamotem. Po další sérii pohovorů a zkoušek, které se skládaly z cvičného psaní scénáře, se Kurosawa stal jedním z dvaceti nově přijatých asistentů režie.
Studio P.C.L. původně vzniklo jako laboratoř určená ke zkoumání a k inovacím v oblasti zvukového filmu a postupně se přetvořilo v plnohodnotné filmové studio (později, během 30. let, se transformovalo ve slavné studio a distribuční společnost Toho). A protože se jednalo o nové studio, zaměstnávalo celou řadu mladých režisérů. Kromě Kadžira Jamamota Kurosawa zmiňuje i jména jako Mikio Naruse, Sotodži Kimura nebo Shu Fushimizu. Tito mladí tvůrci si byli vědomi problémů tehdejší japonské kinematografie a byli ochotni studio otevřít i mladým amatérům, jako byl právě Kurosawa, s odhodláním udělat z nich další generaci filmových režisérů:
P.C.L. považovala tyto asistenty režisérů za kadety, kteří se později stanou manažery a režiséry. Proto se museli důkladně naučit ovládat všechny oblasti nezbytné pro výrobu filmu. Museli jsme pracovat ve filmové laboratoři, nosit pytle hřebíků, ale také pomáhat při psaní scénářů a se střihem.[4]
Kurosawa se během druhé poloviny 30. let vypracoval z pozice třetího asistenta režie až na prvního. Každý rok během své práce musel absolvovat trénink v jiné oblasti: „Trvalo mi čtyři roky, než jsem se vypracoval na úroveň prvního asistenta režie. Musel jsem režírovat druhý štáb, stříhat a dabovat.“[5]
Filmové řemeslo
I když Kurosawa v prvních letech pracoval pod celou řadou režisérů, nejvíce si oblíbil práci s již zmíněným Kadžirem Jamamotem, kterého považoval za svého mentora. Popisuje, že kromě výše uvedených aktivit Jamamoto po asistentech chtěl, aby se také naučili pracovat s herci. Často natočil jeden úhel scény a poté odešel a nechal je, aby natočili zbytek. A cokoliv asistenti natočili, to pak podle Kurosawy ve filmu zůstalo:
I když se mu nelíbily záběry, které jsme mu přinesli z natáčení druhého štábu, vždy je zařadil do filmu. Když pak byl film dokončen a uveden do kin, vzal nás na něj. Upozorňoval na to, co jsme udělali, a říkal: „Nebylo by lepší udělat to takhle?“ a trpělivě vysvětloval proč. Stálo mu za to obětovat vlastní snímky, aby mohl vyškolit své asistenty režie.[6]
Ve volných chvílích Jamamoto zadával asistentům témata na psaní cvičných scénářů, které pak četl a komentoval jejich nedostatky. Akira Kurosawa se tak během prvních let své kariéry ve filmu naučil přesně to, co bývá dnes v očích mnoha filmařů opomíjeno – filmové řemeslo. Dostal příležitost si vyzkoušet téměř každý aspekt filmové produkce. Dokonale si osvojil principy filmového vyprávění a psaní scénářů pod časovým tlakem. I díky této schopnosti byl Kurosawa schopen přežít a točit filmy i během druhé světové války, kdy často sváděl boj s filmovými cenzory, kteří jeho filmy považovali za příliš „americké“. Mnohdy byl nucen napsat úplně nový scénář během pouhých několika dnů.
Podle Kurosawy i jeho mentora Jamamota je scénář základem kvalitního filmu:
S dobrým scénářem dokáže dobrý režisér vytvořit mistrovské dílo. S tím samým dobrým scénářem dokáže průměrný režisér natočit ucházející snímek. Ale ze špatného scénáře nedokáže ani dobrý režisér udělat dobrý film.[7]
A jak takový dobrý scénář vznikne? Pouze důkladným studiem literatury. Kurosawa zdůrazňuje, že každý filmař by měl být sečtělý člověk, schopný pochopit, co dělá všechny slavné romány a dramata tak nadčasové. Při studiu literárního díla by měl být scenárista schopen identifikovat, na základě čeho dané dílo funguje: „Z čeho vychází ta emoce, kterou jako čtenář cítíte? Kolik vášně v sobě autor musel mít, jak pečlivě musel psát, aby vykreslil postavy a události tak, jak je vykreslil?“[8]
Není žádným tajemstvím, že velké i malé filmy v dnešní době často vstupují do fáze produkce s nedokončenými scénáři. A natáčet film pouze na základě dobrého nápadu málokdy dopadá dobře.
Nedostatky filmového vzdělávání
S tím, co dnes tak často slyšíte od některých režisérů, že filmař nemusí přesně vědět o každém detailu filmové produkce a stačí se řídit instinktem, Kurosawa zásadně nesouhlasí:
Pokud neznáte všechny aspekty a fáze procesu výroby filmu, nemůžete být filmovým režisérem. Filmový režisér je jako velící důstojník v první linii. Pokud neovládá každý oddíl, nemůže velet celku.[9]
Z Kurosawových myšlenek bychom si mohli vzít příklad i v České republice, kde si zejména v poslední dekádě nelze nevšimnout celkového úpadku kinematografie. Jednou za čas se samozřejmě objeví řemeslně kvalitní snímek nebo seriál, kterému se povede trefit do cílové skupiny diváků a rozvířit debatu. Někteří přičítají klesající úroveň domácí produkce internetovému pirátství v kombinaci s nedostatečným financováním kultury ze strany státu. Podle jiných za to mohou zastaralé marketingové metody. V kinech dominují natolik vizuálně opojné zahraniční blockbustery, že český filmař se skromným rozpočtem proti nim nemá šanci. A pak jsou tu samozřejmě streamovací služby, které dnes nabízejí už téměř nekonečné množství obsahu a disponují sofistikovanými algoritmy, které vám ihned poradí, co si pustit příště.
Podobné debaty nejsou specifické jen pro Českou republiku. Je to něco, s čím se v různých fázích historie potýká každá menší i větší národní kinematografie, která si prošla svým obdobím celosvětové popularity a snaží se o novou „novou filmovou vlnu“, která ji pomůže opět vynést na výsluní. A i když se smějeme a pohoršujeme nad snobstvím a pokrytectvím hollywoodských celebrit, každý filmař má v nitru duše alespoň špetku mentality „amerického snu“ a snaží se svými filmy oslovit podstatně širší spektrum diváků než jen ve své domovské zemi. I když všechny výše zmíněné okolnosti neúspěchu mohou být do větší či menší míry pravdivé (a každý máme svoje argumenty pro a proti), přikládat jim přílišnou důležitost nebo z nich dělat hlavní viníky současného stavu by bylo fatální chybou.
Je tu totiž celá řada dalších aspektů, které v debatě o kvalitách (nejen) české kinematografie dlouhodobě absentují a z mého pohledu jsou neméně důležité – například otázka vzdělávání. Jako v případě každého jiného oboru, i u filmu je jedním z předpokladů pro dlouhodobou úspěšnost kombinace kvalitního vzdělávání s mezigeneračním předáváním zkušeností a z toho vyvěrající inovace. Tohle všechno v současné filmové praxi dlouhodobě chybí. A zároveň je to něco, čím vždy plně disponoval Hollywood (byť se potýká s celou řadou jiných problémů), a jak jste si mohli přečíst výše, na podobných principech fungoval i japonský filmový průmysl v několika dekádách 20. století.
Domnívám se, že právě dokonalá znalost filmového řemesla v kombinaci s kreativním prostředím a dobrými učiteli umožnila Kurosawovi stát se režisérem, který neotřele inovoval klasické filmové žánry a inspiroval několik dalších generací filmových režisérů po celém světě. Bez důkladné znalosti řemesla nemůžete tvořit umění. Umělecký film, který chytře nabourává zavedené žánrové konvence, předpokládá tvůrce, který tyto konvence ovládá natolik dobře, že ví, v jakých momentech je může narušit, aby u diváků dosáhl kýženého efektu. Pokud takový film vychází pouze z opovrhování konvencemi bez znalosti jejich fungování, výsledek zpravidla nemůže být dobrý. A s tím souvisí ještě jedna vlastnost, kterou Akira Kurosawa nepochybně disponoval a z jeho autobiografie i filmů je to nanejvýš patrné – pokora vůči médiu, se kterým pracoval, a vědomí, že se má stále co učit. Ostatně to potvrzují i slova, která pronesl, když obdržel Oscara za celoživotní přínos kinematografii v roce 1990:
Mám trochu obavy, protože mám pocit, že kinematografii ještě nerozumím […] Film je úžasná věc, ale pochopit jeho pravou podstatu je velmi, velmi obtížné.[10]
[1] KUROSAWA, Akira. Something Like an Autobiography. Z japonského originálu přeložil Audie E. Bock. 1. vyd. New York: Vintage Books, 1983.
[2] Tamtéž, s. 36.
[3] Tamtéž, s. 74.
[4] Tamtéž, s. 95.
[5] Tamtéž, s. 97.
[6] Tamtéž, s. 101.
[7] Tamtéž, s. 193.
[8] Tamtéž, s. 193.
[9] Tamtéž, s. 95.
[10] Akira Kurosawa Receives an Honorary Award: 1990 Oscars. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=MTs5AVcArMs
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2/2022)
