Banality

Nebyla doba pro skeptiky

Ohlasy od Nežárky otce zrovna nechválily. Nejslabší hráč na hřišti. Vyhýbal se soubojům a během zápasu nevyslal na branku jedinou střelu. A divíte se? Dva dny po atentátu na zastupujícího říšského protektora. V neděli u rybníka v Buku. Otec kreslí, matka si čte. Následují Lidice. Když jsem se narodil, celý den pršelo. Při křtu mi dali do peřinky svatováclavský dukát. Místo Tomáše na mě zbyl jen loajální Drakobijce. Nebyla doba pro skeptiky. A tak jediný, kdo nás mohl přivést do neštěstí, byl děda. Ve skříni měl dlouhý ruský bodák a rakouský bajonet z první války. A když na dvůr přišel flašinetář, dal mu pětikorunu, aby zahrál Hašlerovu Tu naši písničku českou. Lidi tam stáli a plakali. Dědu nikdo neudal.

Dva otcové

V hospodě u stolů sedí hosté, nehybní, pokryti šedou vrstvou prachu. Mlčí, nevraživě a podezřívavě se vzájemně pozorují, prostě normální protektorátní nálada. Vtom někdo klepe na okno. Je to otec. Jak je ale možné, že otec stojí pod oknem a zároveň ho vidím sedět u stolu uvnitř? To už otec vejde do místnosti a projde kolem otce sedícího u stolu. Jeden druhého si nevšímají, pouze se pozdraví lehkým kývnutím hlavy. Teprve teď si všimnu nepatrných rozdílů mezi nimi. Vnitřní otec je starší, zamlklý, ospalý, zatímco ten venkovní vypadá mladě a energicky. S nalíčeným obličejem a světlým balonovým pláštěm přehozeným přes ruku působí teatrálním dojmem, avšak živě, prostě člověk své doby. Sedne si ke stolu a řekne: „Tak ty jsi tady tak…,“ přičemž není zřejmé, patří-li to mně, nebo jeho dvojníkovi. Dává nám najevo, že s Němci nijak zvlášť nesympatizuje, ale že jejich přístup k nám je v podstatě správný a pro obě strany výhodný a že celý ten náš pasivní, či přímo opoziční postoj je zbytečným gestem, že je třeba držet krok s dobou. Pak dodá: „Myslíš, že jsme se tenkrát na hranicích nechtěli bránit?“

Jediná možnost

Vidím otce, jak v zablácené polní uniformě a s přílbou na hlavě sedí na bedně od granátů, zády opřen o stěnu zákopu. Levou ruku má ovázanou, v pravé drží telefonní sluchátko a křičí do něho. Nikdo ho neslyší, spojení je přerušeno. Většina vojáků z jeho čety už je mrtvá, jejich těla leží všude kolem zpola zasypaná hlínou. Zprava se občas ozve lehký kulomet. Vlevo hoří zničený tank. Země se chvěje. Tráva je nepřirozeně zelená. K modrému nebi se vznášejí gejzíry hlíny a kamení. Výbuchy není slyšet. Otec si sundává přílbu a stírá z čela pot. Obvazem prosakuje krev… Jsou to snad jeho poslední okamžiky? Ale to pak bych se já nenarodil, nebo bych se nenarodil tím, kým jsem. Jenže on tenkrát neměl jinou možnost, než stát se mým otcem. A ta byla silnější než všechny ty tak zvané historické okolnosti. Protože kdyby ji měl, dějiny by se vyvíjely jinak, k válce by došlo a on by se z ní nevrátil.

Ruský dědeček

Dědeček z otcovy strany byl bohém, bolševik a dobrodruh. Babičku omámil sladkými sliby a ona počala mého otce, nikdy si ji však nevzal. Oženil se s jinou ženou a odjel s ní do Ruska. Tam ke jménu Karel přijal jméno Václavovič, vstoupil do ruské bolševické strany a stal se ředitelem pivovaru. Pak ho obvinili ze špionáže, on ale před zatčením zmizel a usadil se v zapadlém městečku na západě Ukrajiny, kde pracoval jako účetní v drůbežárně. Po válce ho odsoudili za vlastizradu a strčili do lágru. Odtud uprchl, skrýval se a nakonec se mu podařilo uplatit úřady, získat povolení a vrátit se domů do Čech. Vy, kteří máte rádi dojemné příběhy, jistě uhodnete, kam se uchýlil. No přece k ženě, kterou nechal pěta­dvacet let trmácet se samotnou životem, k mé babičce. Viděl jsem ho jen jednou. Vzpomínám si na ten vlahý jarní den, na cestu, kudy jsme šli, na sestřiny bílé podkolenky a bleděmodré tylové šatičky, ale na dědečka ne. Prostě nic, žádná vzpomínka. Půl roku nato dědeček zemřel.

24. srpna 1944

Nevím, co to matku napadlo vyjít si se mnou v kočárku na procházku zrovna k Polívkám? Ještě nebyla ani uprostřed louky, když se na ni vrhla německá stíhačka a ze všech kanónů a kulometů pálila po Mustangovi unikajícím k Děbolínu. Shora to ale musel být pohled pro bohy: ženská menší než blecha, utíkající s kočárkem po louce jak šílená. Amík opsal oblouk, zavěsil se Němci za ocas a stiskl spoušť. Já samozřejmě spal jak zabitý a neviděl ten výbuch za lesem, ani hořící Fantovku a zničený dům v Nerudově ulici, kam se naši nastěhovali o třiadvacet let později. Ale co ty otřesy, které jsem podvědomě vnímal na hrbolaté cestě? Pronikaly celým tělem všemi nervy. A to prý jsme, prosím, nezažili válku!

Pohádky

Večer mi maminka vypráví nebo čte pohádky. Třeba o pravdě a lži, jak šly spolu na vandr, nebo o ovečkách, co je zaklel zlý kouzelník. Leží zkamenělé na louce za hřbitovem. Nad nimi pasáček proměněný v dřevěný kříž. V neděli v rádiu vysílají pohádky, které maminka napsala nebo upravila. To mě vždy volají a já plný očekávání pospíchám, abych nic nezmeškal. Zajímavě také vypráví o svém dětství v Šnajdrpurku, domě, kde bydlely rodiny krejčovských dělníků, a chce o tom napsat i knížku. Ale v době, kdy k psaní měla chuť, neměla čas, a když pak čas měla, nenašla už v sobě dosti odhodlání. Vidím ji sedět v kuchyni a přes silné brýle mžourat do křížovky. Shrbenou, seschlou, šedivou, takový uzlíček lítosti z ní zbyl. „To jsem dopadla, viď? Bývalá československá rekordmanka ve skoku vysokém…“

Sny a skutečnost

Sedím s maminkou v kuchyni, ona loupe brambory a vypráví mi, že jednou, až budu větší a budu třeba cvičit na sokolském sletu v Praze, ona to všechno uvidí tady doma v kuchyni. Na slet jsem sice vzhledem k jistým okolnostem nejel, ale na maminčina slova došlo: modravý přísvit se line téměř za každým oknem lidských příbytků. Později jsem četl v zábavném magazínu cosi o tom, že v budoucnu budou lidé navzájem propojeni tak, že každý z nás bude moci navázat kontakt s kterýmkoli jiným člověkem na světě. Byly to fantazie, ale přesto jsem si uvědomoval rozdíl mezi nimi a tím, o čem snil Verne a dávní proroci. Čas mezi představou a skutečností se stále zkracuje, zatímco na četbě verneovek muselo vyrůst několik generací, než se podařilo jejich vize uskutečnit, dnes dochází k tomu, že nemyslitelné a absurdní předběhne realitu samu.

Důstojná služba

Knihy jsou marnost. Nové nekupuji a staré nosím na nádraží. V rohu stojí police s knihami, které si mohou cestující vypůjčit a pak je zas vrátit na jiném nádraží, nebo si je nechat. Říkám si: jen ať kniha ještě někomu poslouží. A také ano – druhý den je police prázdná. Bezdomovci nacpou knihy do igelitky a hurá do sběrny. Za pět kilo jedno pivo. Je to důstojná služba na poslední cestě do nebytí.

Příběh opravdového člověka

Plyne čas stále rychleji a věcí ubývá? Nebo pomaleji a věcí není víc, než kolik jich je? Stárne člověk stejně rychle jako čas? Když se něčeho nezachytí, padá jak kámen do studny. Zahlédne hvězdy a kosmickou rychlostí proletí nebeskou branou. Hlubokým sněhem a houštinami Příběhu jsem se prodíral nejméně půl roku. Zatímco jeho hrdina to zvládl i bez noh za pár týdnů. Vždyť to byl opravdový člověk! Pak se mi kniha dostala do ruky náhodou o dvacet let později. Ležela opuštěná pod postelí studené dělnické ubytovny. Bylo to totéž vydání, jaké jsem měl kdysi já. S rudou hvězdou hrdiny SSSR na deskách.

Zánět zvukovodu

Jako dítě jsem přemýšlel o tom, co by bylo lepší, nebo horší: být hluchý, slepý či němý. Později, už v dospělém věku, jsem najednou přestal slyšet na jedno ucho. Šel jsem k doktorovi a ten zjistil, že je to zánět zvukovodu, a předepsal mi antibio­tika. Domů jsem se vracel liduprázdnou polní cestou. Byl slunečný zářijový den, krajina hýřila všemi barvami: červení šípků a jeřabin, žlutí spadaného listí, hnědí zoraných polí, zelení kopců, modří nebe a bělostí osamělých domů. A všechno kolem, krajina i celý svět, mlčelo, bylo beze zvuku, jako bych sledoval němý film. Jako bych vlastně sám ani nebyl, jako bych nebyl lidská tělesná bytost se všemi žaly a radostmi, a tu jsem si náhle uvědomil, že by mi úplně stačilo mít jen oči a vědomí. Možná v ráji, jestli mi tak bude souzeno, se dočkám.

Hory a smrt

Kdysi mě na horách zastihla náhlá bouře. Silný vítr, déšť se sněhem, tma. Úzký kamenitý hřeben, temné propasti z obou stran. Smrt, ta je mazaná: vyskočí si ti na záda a nechá se nést, ale když padáš dolů, mrštně seskočí a jen se za tebou podívá. Pak vytáhne notýsek a udělá si v něm křížek. Zároveň jsem si ale uvědomoval, že přes její blízkost a čilost je v tom ohromném prostoru nekonečně vzdálená, až na samé hranici světa a času. Ve starých úmrtních knihách bývá často poznámka: zaopatřen všemi svátostmi, někdy zas: pro náhlé úmrtí nemohly být svátosti poskytnuty. Občas u polní cesty nebo v lese zahlédneme křížek oznamující náhlý skon nějaké osoby, jindy pak s nápisem: Chraň nás, Bože, před náhlou a nečekanou smrtí. Časy se mění, ale smrt zůstává stále stejná: věcná a vždy přítomná.

Pivo a vodka

„Kdepak Poláci! Ti neumějí pivo ani pít, natož aby ho uměli uvařit!“ A skutečně, točené dostaneš leda tak z bečky někde na ulici, jinak pouze lahvové, nevalné chuti a teplé. Zato vodka, ta je všude: v hospodách, v kioscích, v parcích. To je ten pravý hnací motor dějin. Nás mají za hlupáky a posery, kteří se nedovedou pořádně napít a nezmohli se ani na to, aby bránili svou vlast. Takhle tomu ale bylo kdysi, dávno. A dnes? V každém malém městě na rynku je aspoň pět restaurací se zahrádkami a pestrými deštníky. Na nich nápisy: Źywiec, Warka, Lech, Tyskie… Jsou to názvy piv. Pivo teď vládne světu. Vodka se pomalu vytrácí z temnot vědomí. A někdy dokonce zaslechneš: „Kdoví, jestli jste tenkrát neměli pravdu, že jste se nepostavili Hitlerovi…“

Je nebo není?

Když byl Honzík malý, chodil na náboženství i do kostela, dokonce u sv. Tomáše ministroval. Jednou v neděli byl s rodiči na procházce za městem, rodiče si sedli na mez u lesa, aby si odpočali, a on se běžel podívat k nedaleké kapli. Zde se rozhodl, že Boha vyzkouší. Nakoukl skrze mříže dovnitř, pak do tmy, v níž byl Bůh skryt, vykřikl: Ha! a utíkal pryč, co mu nohy stačily. Kdyby Bůh byl, uvažoval, tak by ho ztrestal, ale jemu se nic nestalo. Od té doby v Boha nevěří, do kostela však občas zajde, neboť je ctitelem krásy a pomíjivosti života.

Mládí vpřed a staří na svá místa!

Prchám úzkou uličkou, za mnou tlupa týnejdžrů s bejsbolovými pálkami. Zahnu vlevo, pak vpravo a skryji se za přivřenými vraty. Banda se přežene kolem. Tentokrát jsem měl ale namále. A co zítra, pozítří? Vlastně se ani těm mladým nedivím. Penzistů už je víc než polovina populace, pobírají slušné renty a navíc se svých výhodných míst drží do posledního dechu zuby nehty. Vláda a úřady nejsou schopny problém řešit, tak to mladí vzali do svých rukou. Takový důchodce, když ho dopadnou, se zdravou kůží nevyvázne. Jenže oni, ti mladí, nejsou žádní borci. Řvoucí tranzistoráky a sluchátka na uších způsobily, že takřka neslyší, a stálé čumění do těch jejich note­booků, tabletů či smartphonů zatemnilo nejen jejich zrak, ale i mozky, nemluvě ani o jejich tělesné ochablosti v důsledku nadměrné konzumace hamburgerů a drog. A co teprve chudáci, ty jejich nožky? Zchoulostivělé jízdou v auťácích nebo na motorkách, neschopné málem chůze, natož běhu. Každý vetchý stařík jim snadno uteče.

Bratři P.

Na plácku za městem smutně rezaví loď našich slavných mořeplavců, bratří P. Ti teď už brázdí vody nebeského oceánu. Nejprve odešel jeden, pak druhý. Místní noviny psaly: „Srdíčko muže, co přeplul tolik moří a dokázal vzdorovat Atlantiku, přestalo náhle tlouct…“ Opuštěná loď se tyčí k nebi jako symbol, jako vzpomínka, jako památník. Kolem jezdí vlaky sem i tam a lidé se svíčkami a věnci míří na nedaleký hřbitov. Přes palubu lodi je přehozená nepromokavá plachta s nápisem, který nás naplňuje obavou i nadějí: Revoluce pokračuje… Ne, nebojte se, bratři se nezmocnili nebeské Aurory a nepostaví se do čela světové revoluce. To jen všude kolem nás zuří revoluce všedních dnů.

Výjimečně

V zimě jsem už za tmy dorazil na horskou boudu, kde jsem měl domluvený nocleh. Dveře zavřené, ale ve dvou oknech nahoře se svítí. Bouchám, nikdo však nereaguje. Místo zvonku na dveřích cedulka s upozorněním: Volejte na toto číslo. Pro případ krajní nouze jsem byl vybaven starým mobilem. Vymačkám číslo a ozve se hlas vedoucího. Není teď zrovna na chatě, je dole ve městě, je prý tam ale kuchař a on mu zavolá na jeho mobil. Představil jsem si, jak signál z jeho mobilu letí do vesmíru, tam ho zachytí komunikační družice a pošle zpět na zem do kuchařova mobilu. Ten vstane od televize, vezme paličku na neklepávání řízků a jde mi otevřít. Z kuchyně ke dveřím to má dvacet metrů.

Babylonská věž

Rychlost čas nezkracuje, ani nešetří. Těm, co jezdí v rychlých autech, nezbývá žádný čas navíc, naopak, musí jezdit stále rychleji, aby měli alespoň nějaký. Aut je čím dál víc, podobají se nemotorným broukům, zatarasují ulice i silnice, pletou se jedno druhému. Veškerý život se zkoncentroval na úzké pruhy asfaltu, po nichž plyne sem a tam moderní doba. A další a další pásy překrývají krajinu. Připomíná to stavbu Babylonské věže. Na Pána Boha vyzrajeme, usmívají se ti novodobí stavitelé, nebudeme stavět vzhůru, k nebi, aby si nemyslel, že se chceme plést do jeho kompetencí, budeme se držet pěkně při zemi, o to však může být naše stavba delší a mohutnější, a kdybychom ji jednou snad vztyčili vzhůru k nebi, dosáhla by výš, než sídlí ten starý, nikomu nepotřebný pán. Ó, jak marná je ta lidská domýšlivost a jak nekonečná je Boží trpělivost…

Lidé umírají, počítače pracují

Veřejná knihovna je zavřená. Na dveřích visí cedulka: Z důvodů vládního nařízení je knihovna až do odvolání pro veřejnost uzavřena. Od data uzavření nebudou čtenářům narůstat pokuty z prodlení… Krátce nato jsem obdržel mail následujícího znění: Upozorňujeme Vás, že brzy uplyne doba, na kterou jsme Vám půjčili tyto knihy… Žádáme Vás o vrácení výpůjček do uvedených termínů. Na tuto zprávu neodepisujte!

Literární život

Psát jsem začal spíše z rozmaru než z potřeby. A co to také bylo za psaní? Pár veršíků hodných leda tak stránek dívčích památníčků. Snil jsem o skutečném, neliterárním životě, a když jsem se dočkal, docela mě to zaskočilo. Později jsme s několika jinými vyvrženci utvořili básnickou skupinu: jeden udržoval kontakty s druhým, ale navzájem jsme se vlastně neznali ani jsme se nikdy nesešli. Každý měl své představy, které pokládal za společný program. Naše obzory nepřesáhly hranice přítomnosti a bozi, které jsme tehdy vyznávali, byli už dávno mrtví. Přesto jsme si vysloužili uznání a jistou úctu, a ti, kteří přišli po nás, nic z toho nechápali, neboť měli už jiné bohy. Prostě naše směšné pozemské vzdálenosti překonáváme v kosmických měřítkách.

Lék proti kouření

Vlakem jsem jezdil a jezdím stále rád. Kdysi bývaly vlaky plné lidí, mnohdy se muselo stát venku na plošině. A vagóny byly spravedlivě rozděleny na kuřáky a nekuřáky. Cigaretový kouř se mísil s kouřem a párou z lokomotivy. Později, s ubývajícím počtem cestujících, bylo pro kuřáky vyčleněno jen několik kupé a nakonec i to bylo zrušeno. Zato v Polsku, tam vládly úplně jiné poměry. Sotva rychlík přejel hranice, všichni vytáhli cigarety a hulili, ať seděli, kde seděli. Otec byl silný kuřák a kouřit ho odnaučil, krátce před šedesátkou, až infarkt. Doktoři ho pak zas dali do pořádku a on žil ještě hezkých pětadvacet let. Jednou mi řekl: „Ty jsi geneticky po mně, dávej si na to pozor!“ Já několikrát zkoušel přestat, ale déle než týden jsem to nevydržel. Těm, co mi to rozmlouvali, jsem s úsměvem říkal: „Nebojte se, my jsme s tatínkem domluveni!“ A vida, genetický budíček fungoval přesně, snad s rozdílem tří měsíců.

Jednou budeme vděčni i za toho psa

V pátek večer u nás chodí do kostela jen slečna z pošty a tři babičky. Do mariáše jedna přebývá, do růžence jedna chybí. Ale co se nestalo. Kde se vzali, tam se vzali, u nás ve vsi se objevili Cikáni. Kopali rýhy pro kabely na telefon. A večer všichni tři přišli do kostela. V bílých košilích, čistí, navonění. Sedli si hned do první řady, co nejblíže k oltáři. Mše ještě nezačala, když vtom vrznou dveře a dovnitř vběhne pes, takový podvraťák. A rovnou k těm Cikánům. To už bylo na pana kostelníka příliš: „Ten pes musí ven!“ ozval se podrážděně. Se psem odešel jeden, za chvilku se zvedli i ti dva zbývající. Po mši si pan farář posteskl: „Jednou budeme vděčni i za toho psa…“ Pes už se ale neobjevil. A Cikáni? Kdoví, kde jim je konec?

/ Kniha Jiřího Červenky Banality vyjde na jaře 2024 v nakladatelství Venkovské dílo v Pecce. /

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6/2023)