Básník samotář ve středu dění
Zdeněk Rotrekl – jak jsem ho poznal

O  Zdeňku Rotreklovi jsem věděl od studentských let. Jeho osud dlouholetého politického vězně vzbuzoval uctivý zájem. Ale blíže jsem ho poznal a posléze snad i trochu pochopil až od roku 1990. Potkali jsme se mezi mladými intelektuály, kteří právě zakládali revue Proglas – nástupce samizdatu Střední Evropa – brněnská verze. Ještě jsem si vydělával na živobytí tam, kam mě zavedly tísnivé okolnosti na počátku 70. let. Vděčně vzpomínám, že právě Rotrekl mně pomohl vyváznout z modráků a vrátit se k novinářské práci. V únoru 1990 jeho slovo hodně platilo. A zhruba po roce jsme se setkali v redakci Akordu. Tento slavný titul obnovil spolu s Karlem Couralem už v samizdatu. Od jara 1991 pak Akord vycházel v brněnské Lidové demokracii už v tištěné, byť ještě stále poněkud bohémské podobě.

Obnova Akordu byla zjevně Rotreklovým životním přáním. Psal do něj po válce, když redakci vedl Jan Zahradníček. Ze všeho, co se kolem toho titulu dělo od jeho obnovení, bylo možno vyčíst významný osobnostní rys: Zdeněk Rotrekl byl velmi spjat s tradicí. Cítil se zavázán pomoci k novému životu té části české literatury, která byla od února 1948 potlačena. V Akordu publikoval více i méně známá jména katolických autorů, vesměs veřejně činných jen do komunistického převratu. O nich ostatně napsal Skrytou tvář české literatury.

Ovšem tou dobou, na niž vzpomínám, byl Rotrekl, jak se říká, na roztrhání. Byl žádán, aby mluvil k dobovému dění jménem politických vězňů, aby vzdělával studenty v tom všem, co věděl a o čem oni neměli potuchy. Přispíval k obnově sebevědomí katolíků, jimž se po desetiletích opět nabízela možnost, aby se stali plnoprávnou součástí české společnosti. Živě se angažoval v ožívajících organizacích literátů. Nejel-li každý týden dvakrát třikrát do Prahy, jistě tam víckrát za den telefonoval z redakce Akordu, již při tom ozvláštňoval kouřem svých četných cigaret. Měl v oblibě poměrně drsnou lidovou značku Džunka. Dle něj se nejvíc přibližovala francouzským gauloiskám.

Snažil se sloužit veřejnosti, dokonce přímo vlasti. Slova vlast a národ, což pro leckoho byly už dosti abstraktní pojmy, představovaly pro Zdeňka Rotrekla symboly, jimž stálo za to něco obětovat. Byl přesvědčený zastánce Československa, jehož budoucnost se už brzy počala relativizovat. Ještě jsme nic netušili o diferencích mezi pražským a bratislavským disentem. Rotrekl však byl dobře informován „zevnitř“. Komplikace v naší rodící se nové demokracii mu zřejmě byly počátkem 90. let zdrojem neklidu.

Rotrekl byl především českým vlastencem, hrdým na účast v druhém i třetím odboji. Ale po nějakou dobu také patřil k zastáncům „moravské myšlenky“. Což se zprvu odrazilo i v Proglasu. Byla to svého druhu lokální reakce na akutní krizi československé státnosti. Rotrekl si byl vědom historické odlišnosti Moravského markrabství od Českého království i některých specifických rysů, jež dodnes odlišují Moravu a Slezsko od české kotliny. Jeho moravanství ovšem bylo spíše estetickým projektem, který ani nevyžadoval praktické důsledky. S politickými „moravisty“, ať už idealisty nebo pragmatiky, se Rotrekl celkem nedružil, nebo o tom aspoň nevím.

Myslím si, že i ve své křesťanské víře byl Rotrekl v podstatě ukotven tradičně. Z vlastní zkušenosti znal životní cenu katolických svátostí a liturgie, ať už v latinském nebo pokoncilovém podání. Nezaznamenal jsem, že by byl zaujat dílem Teilharda de Chardin. Snahy o smíření křesťanského myšlení s metodami přírodních věd pro něj osobně nebyly až tak důležité. Nevzpomínám si, že by někdy veřejně komentoval dobové napětí mezi katolickou církevní správou a členy „podzemní církve“, hlásícími se o uznání. Myslím, že jeho víra byla velmi niterná. Spojení s obecnou církví prožíval především účastí na liturgii. Ale příliš nesdílel aktuální polemiky a náladové výkyvy, i když šlo o některé velmi palčivé dobové problémy. Ke zdrženlivosti ho, domnívám se, vedly některé povahové rysy, pocházející z jeho osobního údělu.

Myslím si, že při veškeré pilné účasti na rozvíjející se čerstvé svobodě vlastně zůstával trochu ostražitý. Jako kdyby plnou důvěru věnoval jen těm lidem, s nimiž sdílel muklovskou zkušenost. K nám ostatním, kteří jsme prožili všechna ta desetiletí komunismu sice v nepohodlné tísni, ale v relativní osobní konformitě, měl opatrnější poměr. Jakož i vůči bývalým komunistům v disentu. Možná že nám, lidem neutvrzeným kriminálem, přece jen zcela nevěřil, pro co se nakonec rozhodneme. Nebo až tak úplně nerozuměl našemu světu, léta podpíranému spletitým lešením kompromisů.

A také, jak je známo, Zdeněk Rotrekl se považoval za potomka významné české šlechtické rodiny. Byl tak vnímán i příslušnou společenskou vrstvou. Bylo to veřejně stvrzeno jeho přijetím do Suverénního řádu Maltézských rytířů. Na své rytířství byl velmi hrdý, rozumějme hrdý, nikoliv pyšný. Aristokratický postoj jej zavazoval k ochotě k oběti, ale vybízel ho i ke zdrženlivému vystupování.

V denní praxi bylo ovšem nutno počítat s reakcemi citlivého muže, už snášejícího zdravotní potíže vyššího věku. Občas docházelo tu či onde ke konfliktům, v kavárně i jinde. V redakci Akordu se Rotrekl choval spíše umírněně, i když se mu vždy nelíbilo, když jsem do sazby zařazoval i některé mladší autory, jejichž rukopisy by třeba přes jeho psací stůl neprošly. Pak byly řeči o „partyzánštině“. Ale ve srovnání s některými jinými literárními bouřliváky patřil Zdeněk Rotrekl řekněme k těm méně společensky rizikovým.

S jeho literárním dílem jsme se seznamovali napřed víceméně náhodně. Teprve systematické vydávání Rotreklových spisů v nakladatelství Atlantis mi umožnilo úplnější prožitek. Doufám, že ještě dojde i na jeho vzpomínky, existující v rukopise. Myslím, že s modernou se tento bytostný konzervativec vyrovnával velmi poctivě, přítomen vždy tam, kde se něco dělo. Na rozdíl například od Bohuslava Reynka, jenž prohluboval svůj lyrický výraz z odtažité perspektivy Petrkova, Rotreklova poezie byla často vytvářena v kontrastu s niterně prožívanými aktualitami, podobně jako dílo Jana Zahradníčka. Snad lze říct, že tam, kde Reynek a jeho následovníci mysleli na věčnost, Rotrekl se cítil být součástí živých národních dějin. Což asi souviselo i s tím, že na rozdíl od katolických autorů ještě vesměs zakořeněných ve venkovském prostředí, Rotrekl už byl plně člověkem z města.

O mnohém působivě svědčí jeho autobiografický román Světlo přichází potmě (Atlantis 2001). Nikde jinde v české próze ani ve filmových příbězích jsem se neshledal s tak působivou evokací vskutku autentického dobového myšlení a atmosféry, jak jsem si je osobně někde v duši zapamatoval a při četbě vybavil. Rotrekl měl velmi živé povědomí o lidské složitosti všeho toho, co se tu dělo od čtyřicátých let minulého století. A kdo všechno se tu po válce dral k moci! Jeho svět už měl hodně daleko k tradiční venkovské idyle.

Zdeněk Rotrekl dosvědčil osudem a reflektoval dílem právě spletitost lidství v naší zemi ve své době. Byl pevně spjat s češstvím. Avšak, jak jsem si uvědomoval, leccos z jeho osobité povahy jej vždy odlišovalo od běžných českých kulturních konvencí. Nebyla to jen osobní perspektiva víry v Krista, ale například i velmi obdivný vztah ke španělské kultuře. Rotreklovi se v devadesátých letech dostalo vysokých státních poct. Vážil si jich, myslím, jako upřímný patriot. Ale bytostně podle mého názoru patří spíše mezi ty velké samotáře, kteří utvářeli od konce 19. století až po naše časy českou literaturu na Moravě. Zdeněk Rotrekl: básník samotář ve středu dění. Takového jsem ho poznal.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5 / 2020)