Berta Zuckerkandlová: Evropanka ve dvou kulturách
François-Roger Cazala
KULTURA / Portréty
Fascinující osobnost Berty Zuckerkandlové (1864, Vídeň – 1945, Paříž) je dnes ve Francii, v zemi, kterou si sama zvolila, poněkud zapomenuta. Zakladatelka vlastního uměleckého salonu ve Vídni a propagátorka umělecké moderny bojovala za rakouskou identitu a prosazovala evropský projekt založený na kulturní výměně. Je proto načase vzdát jí čest a ocenit ji především jako ztělesnění evropského ideálu.
Často si připomínáme jednu větu, aniž bychom se důkladněji zabývali jejím obsahem – jde ostatně o podvržený výrok připisovaný Jeanu Monnetovi: „Je-li třeba něco předělat, začal bych od kultury.“ Podobné předsevzetí se může jevit jako příliš neurčité a vyvolávat kritiku: Má snad jít o odmítnutí různorodosti kultur našich zemí a o snahu zavést prostřednictvím výchovy a médií jednobarevnou a uniformní evropskou kulturu, o níž si můžeme učinit představu snad jenom podle aseptických a sterilních eurobankovek? Nebo má jít naopak o to vyvolat a dále rozvíjet zájem evropských národů o různorodost a důležitost kultur, které představují a které je třeba chránit?
Existují přece postavy, které jako by ztělesňovaly celé rozpětí vzájemné výměny mezi jednotlivými evropskými kulturami, což je už samo o sobě obdivuhodným a obohacujícím faktorem. Osobnost a dílo těchto mimořádných zjevů, jež bychom mohli označit jako kulturní „prostředníky“, vtiskují jejich názorům podobu ztělesnění Evropy – ne-li jako předmětu identifikace, tak přinejmenším a v každém případě jako předmětu obdivu a uvědomění evropskosti. Ať už se tyto mimořádné osobnosti staly mírou evropského obrazu, který šířily svými díly nebo činy, jsou co do počtu hojně zastoupeny ve všech oblastech tvorby od renesance po dnešek. Platí to o Erasmovi, ale také o Rubensovi, Lisztovi, Hugovi nebo o Goethovi.
Některé z těchto osobností vynikaly více svým příspěvkem k rozvoji vztahů a vzájemného poznání evropských národních kultur než v oblasti samotné tvorby. Životy těchto mužů a žen představují samy o sobě manifest svědčící nejen o existenci jedné evropské kultury, založené přímo na různorodosti svých jednotlivých součástí, ale také o nutnosti ji bránit a šířit, občas v ohrožení vlastní osobní svobody, nebo dokonce vlastního života. To je případ Berty Zuckerkandlové-Szepsové.
Na následujících stránkách chci připomenout životní dráhu této výrazné postavy, jež je dnes u nás téměř zapomenuta a jež chtěla a také dokázala Francii sloužit s obdivuhodnou energií a nasazením. O něco méně neznámá je ve své vlasti, v Rakousku, jehož specifičnost a identitu nikdy nepřestala obhajovat.
Dcera Moritze Szepse
Hovoříme-li o Bertě Zuckerkandlové, je třeba v prvé řadě zmínit jejího otce, jenž umožnil osobnosti své dcery, aby se projevila v celé své originalitě.
Moritz Szeps (1835–1902) byl člověk novin a liberál. Syn židovského lékaře z Haliče se ve Vídni vrhl na novinařinu a záhy slavil úspěch díky svým analytickým schopnostem, literárnímu talentu a rovněž dobrému vystupování. Stal se šéfredaktorem novin Wiener Morgenpost a později vydavatelem Neues Wiener Tagesblatt. Když jej na základě politických tlaků z tohoto deníku vystrnadili, začal vydávat vlastní deník Wiener Tagesblatt, kde se vyjadřoval nejen k dění na domácí politické scéně, ale publikoval zde i své soudy týkající se zahraniční politiky.
A právě v oblasti zahraniční politiky se velmi výrazně odlišoval. Svými názory měl totiž blízko ke korunnímu princi Rudolfovi, který byl rozhodným oponentem propruské politiky svého otce Františka Josefa. Rudolf byl zastáncem vnitropolitické liberalizace a demokratizace a v zahraniční politice podporoval sbližování s laickou a republikánskou Francií. Tiskových orgánů Moritze Szepse využíval nejen k prezentaci svých postojů, ale jeho prostřednictvím navazoval také nenápadné, avšak četné kontakty s představiteli francouzské politiky.
Z francouzské strany udržoval kontakty s oběma muži především Léon Gambetta, s nímž se Moritz Szeps velice často stýkal až do jeho smrti v roce 1882. Díky němu se také seznámil s pozdějším francouzským premiérem Georgem Clemenceauem, jemuž zprostředkoval setkání s následníkem trůnu ve Vídni při svatbě jeho bratra Paula s Bertinou starší sestrou Sophií v prosinci 1886.
Pokud šlo o Francii, dokázal Moritz Szeps při prosazování svých četných zájmů velice šikovně zapojovat do hry vlastní dcery, což dokládá již výše zmiňovaný sňatek Sophie s Paulem Clemenceauem. Také mladší dcera Berta po něm zdědila především jeho frankofilii, včetně hlubokého a soustavného zájmu o francouzskou kulturu a uměleckou modernu. Zděděný vklad byl natolik silný, že Berta s otcem spolupracovala jako jeho osobní tajemnice. Spravovala jeho korespondenci s korunním princem Rudolfem a zapisovala rovněž rozhovory s francouzskými politiky, především s Georgem Clemenceauem.
Sophie se stala Clemenceauovou švagrovou, avšak Berta byla svým způsobem jeho žákyní a důvěrnicí. Sama o tom píše: „Georgeovi Clemenceauovi vděčím za to, že jsem mohla proniknout do světa umění.“ Vděčí mu nejen za zasvěcení do moderního umění, neboť měl rozličné kontakty, mimo jiné s impresionisty, s Augustem Rodinem či Eugènem Carrièrem, ale i za objev asijského, především japonského umění. Vzdělání doplňovaly návštěvy salonu starší sestry, jež se velmi aktivně prosazovala v pařížském kulturním a politickém světě. Salon Sophie Clemenceauové navštěvovali především hudebníci, mezi nimiž nechyběli Gabriel Fauré a Maurice Ravel. Její sestra Berta přijímala po válce ve svém vídeňském salonu intelektuály a politiky jako Paul Painlevé, který měl později v Bertině životě důležitou roli, nebo major Picquart, pozdější generál a ministr, který hrál významnou úlohu v Dreyfusově aféře a který byl rovněž nadšeným wagneriánem a propagátorem díla Gustava Mahlera ve Francii.
Salon Berty Zuckerkandlové
V dubnu 1886 se Berta Szepsová provdala za Emila Zuckerkandla, průkopníka patologické anatomie, jenž byl rovněž židovského původu. Byl řádným profesorem na univerzitě ve Štýrském Hradci, v roce 1888 byl jmenován profesorem na lékařské fakultě Vídeňské univerzity. Berta v tomto období zahájila intenzivní společenský život. V počátečním období využívala především četných kontaktů svých rodičů, až později si vytvořila vlastní síť. Jádro blízkých přátel se scházelo ve vile rodiny Zuckerkandlových v Döblingu. Ta se záhy stala místem setkávání vídeňské literární, umělecké a vědecké avantgardy. Kromě psychiatra Richarda Krafft-Ebinga bylo možné se v ní potkat se spisovatelem Hermannem Bahrem, hercem Alexandrem Girardim nebo s Arthurem Schnitzlerem, jenž byl po celý život Bertiným blízkým přítelem.
Spisovatelé, esejisté, dramatici, romanopisci – seznam stálých návštěvníků Bertina salonu byl obdivuhodný. Jako „jour fixe“ pro pravidelná setkání ustanovila středu odpoledne. Od počátku devadesátých let v něm nechyběl Peter Altenberg, občas se objevil Hugo von Hofmannsthal. Častými návštěvníky byli režisér Max Reinhardt a historik, esejista a rovněž herec Egon Friedell, později se přidali také Stefan Zweig a Franz Werfel.
„Salonní“ aktivity Berty Zuckerkandlové dosáhly svého vrcholu v roce 1901, kdy se jí podařilo přivést Gustava Mahlera, jehož předcházela pověst člověka, který nemá společenské akce příliš v lásce. Berta Zuckerkandlová pojala úmysl seznámit skladatele se svou nejlepší přítelkyní, jistou Almou Schindlerovou. Všichni víme, jak to dopadlo.
Na přelomu století byli ovšem v salonu Berty Zuckerkandlové nejvíce zastoupeni především představitelé výtvarného umění. Opravdu se zde objevoval skutečný výkvět Vídeňské secese: malíři Gustav Klimt, Koloman Moser, Carl Moll nebo Josef Engelhart a z architektů zejména Josef Hoffmann a Otto Wagner.
Tato stimulující atmosféra povzbudila Bertu k tomu, že se stala propagátorkou a obhájkyní Vídeňské secese – chopila se novinářského pera a věnovala se umělecké kritice. Smysl své práce viděla hned od začátku nejen v estetické rovině, nýbrž i v širší politické perspektivě. Výsledky se dostavily později – šlo zejména o podporu festivalu v Salcburku a o potvrzení rakouské identity. Sama o tom napsala:
Povzbuzena tímto příkazem dne [tj. slavnou devízou vyvedenou zlatými písmeny na průčelí pavilonu Secese ve Vídni: „Době její umění a umění jeho svobodu“] jsem se pustila do boje. Šlo o to hájit čistě rakouskou kulturu, jež se hrdě dovolává národů sjednocených pod rakouským praporem. […] Byl to stejný případ jako v osmdesátých letech, kdy šlo o hledání užšího kontaktu se západními demokraciemi. Ale tentokrát to byli umělci, jejichž aspirace se obracely na Francii a Anglii.
Anglie ovlivnila dekorativní umění a pozdější Vídeňské dílny (Wiener Werkstätte). „Z Francie se šířila nová vize impresionismu,“ píše Berta Zuckerkandlová, „a mladí rakouští umělci se učili vidět svět novýma očima. Krajiny největšího rakouského malíře Gustava Klimta jsou Schubertovy melodie převedené do barvy.“
A právě v tomto duchu Berta publikuje řadu článků ve vídeňských denících. Dvěma články přispěla rovněž do Ver Sacrum, přední revue Vídeňské secese. První z nich nazvaný „Wiener Geschmackslosigkeiten“ (Vídeňská nevkusnost) měl mimořádný význam, neboť se stal manifestem odsuzujícím akademismus a nepřítomnost čehokoliv nového v umění. Berta Zuckerkandlová v něm připomíná všechny aspekty každodenního života, které je třeba obnovit, nejen dekoraci, ale i dekorum. Článek ji jen potvrdil v roli mluvčí Vídeňské secese. I proto se tak vášnivě angažovala v kampani proti rozhodnutí státu nepořizovat malby objednané u Gustava Klimta pro aulu Vídeňské univerzity.
Svět umění
Po roce 1914 se jí dostalo příležitosti sladit své aktivity se svým vybraným stylem, když si u architekta Josefa Hoffmanna objednala mobiliář pro svoji jídelnu. Ovšem Gustav Klimt ji nikdy neportrétoval, což patrně cosi vypovídá o umělcových sazbách. Stalo se tak v případě obou jejích švagrových, Pauly a Amalie Zuckerkandlových. Portrét Pauly, ženy průmyslníka Viktora Zuckerkandla, Emilova bratra, který zadal Josefu Hoffmannovi a Wiener Werkstätte stavbu sanatoria v Purkersdorfu, se bohužel ztratil. Portrét Amalie, rozené Schlesingerové, ženy urologa Otty Zuckerkandla, je uložen v depozitáři vídeňského Belvederu. Obraz je tragický hned ze dvou důvodů: Klimt zemřel právě v době, kdy na něm pracoval, takže zůstal nedokončený, a mimořádně krásnou ženu, jež je na něm zachycena, nacisté v roce 1942 deportovali a zavraždili ve vyhlazovacím táboře Bełżec jako židovku, neboť se před svatbou obrátila na judaismus. S ní zahynulo i jedno z jejích tří dětí.
Berta Zuckerkandlová se zaměřila rovněž na navazování vztahů mezi rakouskými a francouzskými umělci. Podílela se na propagaci děl Maneta, Toulouse-Lautreca, Cézanna nebo Gauguina, ale také na propagaci keramiků jako Émile Gallé nebo módních návrhářů jako Paul Poiret. Se dvěma tvůrci ji však navíc pojilo hluboké osobní přátelství a oba těžili především z jejích neumdlévajících aktivit. Tím prvním byl malíř Eugène Carrière, který obě sestry Szepsovy portrétoval a stal se čestným členem Vídeňské secese. Tím druhým byl Auguste Rodin, jehož význam pokud jde o umělecké kontakty mezi Francií a tehdejším německojazyčným světem je nedocenitelný. Berta Zuckerkandlová se s Rodinem seznámila pravděpodobně prostřednictvím Clemenceaua v roce 1895 a od té doby trávila dlouhé chvíle v jeho ateliéru v rue de l’Université nebo v Meudonu. Auguste Rodin, jenž byl rovněž čestným členem Vídeňské secese, se na rozdíl od Carrièra do Vídně vracel. Pobýval zde pod dohledem Berty Zuckerkandlové, která jej seznámila s Gustavem Mahlerem – Rodin poté vytvořil jeho bustu – a rovněž s většinou umělců Secese počínaje Klimtem, o čemž svědčí pikantní historka, již Berta s potěšením vyprávěla:
Zuckerkandl a já jsme Rodina pozvali, aby si s námi vychutnal Vídeň. Byl krásný červnový den a v Prátru se sešla celá Secese. Klimt byl přímo v oslnivé náladě, Rodin vedle něj se rozplýval nad „elegancí“ projíždějících vídeňských drožek. Nechala jsem postavit stůl na terasu. Vedle Klimta usedly dvě okouzlující ženy, které nadchly i Rodina. Klimt vytvořil z Vídeňanky ideální typ: moderní žena štíhlá jako chlapec. Maloval ženy jako bytosti s enigmatickým šarmem. V té době ještě nevešlo ve známost slovo „vamp“, ale Klimt vytvořil typ Grety Garbo a Marlene Dietrichové dávno předtím, než začaly skutečně existovat. A ženy právě tohoto druhu se k oběma vášnivě smyslným mužům, Klimtovi a Rodinovi, téměř přilepily. V rozlehlém sále, jehož velké dveře byly otevřené, seděl u klavíru Alfred Grünfeld. Klimt se k němu nenápadně naklonil: „Zahrajte nám Schuberta, prosím pěkně.“ A Grünfeld s cigárem v ústech začal se zasněným pohledem hrát Schuberta. Rodin se naklonil ke Klimtovi a říká mu: „Něco takového jako teď jsem ještě nikdy nezažil. Vaše freska Beethovena, tak tragická a zároveň božská, vaše nezapomenutelná výstava, která působí jako chrám, a nyní zdejší zahrada, ženy a hudba! A radost ve vás a kolem vás, radost a dětské veselí: jak si toto všechno vysvětlit?“ Klimt k němu naklonil svou nádhernou hlavu připomínající hlavu svatého Petra a vyřkl jediné slovo: „Rakousko“.
Clemenceau
Intenzivní angažovanost Berty Zuckerkandlové v uměleckém světě neznamenala, že by se přestala zajímat o politickou dimenzi francouzsko-rakouských vztahů. Jistě, sbližování už nebylo na pořadu dne, jak tomu bylo v dobách spolupráce jejího otce s arcivévodou Rudolfem. Dokázala nicméně využívat svých častých cest mezi Vídní a Paříží k udržování kontaktů s Clemenceauem a vztahu s Paulem Painlevém. Vztah s posledně jmenovaným byl důvěrný a trval až do jeho smrti v roce 1933. Jmenování Clemenceaua premiérem v říjnu 1906 považovala za věc příznivou pro vytvoření francouzsko-rakouské aliance na základě vyjednávané dohody v srbské otázce. To, že příležitost nebyla využita, způsobila úmyslná pasivita francouzského velvyslance ve Vídni. Clemenceau podal v roce 1909 demisi a sešel se s Bertou při léčebném pobytu v Karlových Varech. Šlo o jejich předposlední rozhovor; k tomu poslednímu došlo v Paříži v květnu 1914 a dopadl velice špatně, „jako kdyby byla právě ona zodpovědná za nesmyslnou rakouskou politiku“. Nikdy později se už nesetkali.
Hledání míru
V životě Berty, jež v roce 1910 ovdověla, tehdy nastalo tragické období. Vyhlášení války v roce 1914 pro ni znamenalo zhroucení všeho, v co mohla věřit, a především toho, co sama prosazovala. Síť kontaktů a vztahů vybudovaných v průběhu předcházejících třiceti let byla v troskách. A především ji hluboce zraňovalo bolestné oddělení od sestry. „Ale nikdy jsme se jedna druhé neztratily, nikdy. Ona byla celou svou duší s Francií, byla francouzská. Já jsem měla, abych tak řekla, v krvi Rakousko, avšak jedna i druhá jsme měly společnou třetí vlast, kde není nenávist ani bratrovražedná válka. Ta není z tohoto světa.“
Smrt Františka Josefa a nástup císaře Karla vyvolaly nové iniciativy spojené s vidinou separátního míru rakousko-uherské monarchie s Trojdohodou. Okolnosti, které Bertu přiměly v souvislosti s těmito iniciativami sehrát určitou roli, jsou nejasné. Myšlenku odjet do Švýcarska jí patrně vnukl hrabě Harry Kessler, jenž byl rovněž velký „prostředník“ mezi kulturami, ovšem v jeho případě šlo o francouzsko-německý kontext. Hrabě Bertu navštívil koncem roku 1916 a informoval ji o poslání, jímž jej pověřilo německé ministerstvo zahraničí a jež spočívalo ve zlepšování vnějšího obrazu Německa pomocí kulturní propagandy zaměřené na ukončení válečného konfliktu. Podle některých pramenů se jí dokonce svěřil s tím, že jde o krytí tajných mírových vyjednávání. To se však zdá být málo pravděpodobné. Berta si uvědomila, že jde o výbornou myšlenku, jíž by se dalo využít i v případě Rakouska.
Zvažovala tuto možnost a prostřednictvím sestry se spojila s francouzskými přáteli. V lednu 1917 ji oddělení psychologického boje pověřilo propagací rakouské kultury ve Švýcarsku. Berta Zuckerkandlová tam dorazila v únoru a sestru požádala, ať za ní začátkem března přijede do Ouchy u Lausanne. V průběhu roku 1917 ji Sophie Clemenceauová informovala, jak pokračuje jednání francouzské vlády o návrhu separátního vyjednávání o míru s Rakouskem, které podle ní mělo uzrát na podzim. Okolnosti však tuto vyhlídku záhy zhatily. Říjnová revoluce bolševiků otevřela cestu k separátnímu míru Centrálních mocností s Ruskem a Clemenceauův nástup do funkce předsedy vlády s krajně vyhroceným válečným programem znamenal ukončení veškerých jeho vztahů s rodinou švagrové, a tedy i s jeho někdejší chráněnkyní a žákyní Bertou.
Až do října 1918 zůstala Berta ve Švýcarsku, kde navazovala nové kontakty a upevňovala ty staré. Nejdůležitější pro ni bylo setkání s pacifistickou spisovatelkou Annette Kolbovou. V Ženevě se stýkala s malířem Ferdinandem Hodlerem a seznámila se také s Romainem Rollandem. Znovu se setkala s Hofmannsthalem i Franzem Werfelem – v počátcích jeho vztahu s Almou Mahlerovou. Především však navštěvovala hraběte Kesslera. Jeho role byla v daných okolnostech nejasná. Využíval její naivitu učednice v tajných službách, zneužíval její důvěry a o všech jejích akcích i postojích informoval své pány v Berlíně.
Berta Zuckerkandlová se po pádu rakousko-uherské říše a vyhlášení Rakouské republiky vrátila do Vídně. Její důvěryhodnost zůstala nedotčena: v listopadu byla dvakrát naléhavě požádána o pomoc při jednání s francouzskou vládou kvůli zmírnění potíží se zásobováním potravinami v Rakousku. Při své misi se obrátila na své dávné známé, ale narazila na Clemenceauovo veto. Napsala dopis svému švagrovi, v němž se dovolávala milosrdenství vzhledem k jejich přátelskému vztahu. Tento poslední krok se neminul účinkem a spojenecká komise zahájila jednání s rakouskou vládou.
Festival v Salcburku
Po návratu do Vídně zažila Berta počátkem roku 1919 krátké období klidu. Na podzim ho však rychle ukončila návštěva Huga von Hofmannsthala, jenž počítal s její účastí na projektu festivalu v Salcburku, jímž společně s Maxem Reinhardtem doslova žili, a žádal svoji dvorní rádkyni o podporu a přispění. Berta se pro věc okamžitě nadchla. Našla novou příležitost zmobilizovat nejen svoji energii, komunikační talent a sítě kontaktů, ale rovněž podpořit něco, co jí bylo drahé: rakouskou identitu. Dnes se už trochu zapomnělo, že salcburský festival byl svými zakladateli pojat, jak to napsal Hofmannsthal, jako svědectví nesmrtelné duše Rakouska, a to navzdory rozpadu habsburské říše a zredukování jejího území na malou Rakouskou republiku. Šlo o to světu ukázat, že Rakousko má v sobě něco nenahraditelného, čím jej může obohatit. Berta byla autorkou předmluvy k programu prvního ročníku festivalu v roce 1920, publikovala rovněž řadu článků a při propagaci se zaměřila na své četné přátele v Rakousku i jinde. V jejím salonu v bytě nad slavnou Landtmannovou kavárnou na rohu Oppolzergasse, kam se nastěhovala v roce 1916, mělo premiéru veřejné čtení Hofmannsthalovy hry Velké divadlo světa napsané podle Calderóna, jež zahajovalo festival v roce 1922.
V té době Berta obnovila a rozšířila své aktivity v cizině, především ve Francii. Nelze tu vyjmenovat všech sto dvacet her, u kterých uplatnila své překladatelské schopnosti, a nešlo přitom o ledajaké francouzské autory: kromě Paula Géraldyho přeložila Marcela Acharda, Sachu Guitryho, Charlese Vildraca, Jeana Giraudouxe, a dokonce i Jeana Anouilhe.
Od října 1920 přijímala u sebe ve Vídni Maurice Ravela, jenž pobýval střídavě v jejím bytě a ve vile Almy Mahlerové. Prosadila zařazení jeho děl do programu Konzerthausu, kde měly mimořádný úspěch. Salon Berty Zuckerkandlové obnovil svou předválečnou slávu. Nyní v něm často přijímala i politiky, a to včetně katolického kněze Ignaze Seipela, jenž byl kancléřem v letech 1922–1924 a 1926–1929.
Anšlus
Berta se ze světa kultury přesunula do světa politického a stala se nejvýznamnější rakouskou komentátorkou zahraniční politiky. Přezdívalo se jí vídeňská Kasandra, neboť její texty na sebe často brávaly formu napomenutí nebo varování. Bertiny četné známosti jí otevřely mnohé dveře, a díky tomu také napsala několik novinářských „trháků“, což jen potvrzovalo její mimořádnou pověst.
Nechala se rakouskou vládou znovu naverbovat k navazování polooficiálních kontaktů ve Francii, což mělo velice příznivý dopad ve chvíli, kdy se její přítel Paul Painlevé stal předsedou vlády a Joseph Cailleux ministrem financí. Její vztahy s Dollfussem byly obtížnější. Po jeho zavraždění Berta ukončila všechny politické aktivity. Ke kancléři Schuschniggovi nechovala žádné sympatie a opět se soustředila výlučně na kulturní život.
Dne 12. března 1938 došlo k anšlusu. Když se Berta dozvěděla o sebevraždě dvou blízkých přátel, Gottfrieda Kunwalda a Egona Friedella, rozhodla se odjet za synem, usazeným od roku 1934 v Paříži. Francouzské vízum jí zařídili Paul Géraldy, Paul Clemenceau a André-François Poncet. Třináct dní po anšlusu nasedla do vlaku do Paříže, zpátky do Rakouska už se nevrátila.
V Paříži se z jejího bytu stalo místo, v němž se setkávali rakouští a němečtí exulanti. Shledala se zde s Annette Kolbovou, Almou Mahlerovou, Franzem Werfelem a také Josephem Rothem. Stejně jako dříve ve Vídni ji navštěvoval Klaus Mann. Syn Frédéric Zuckerkandl a jeho rodina získali v listopadu 1938 francouzské občanství, jeho matka ovšem nikoli. Našla však v sobě novou sílu, začala pořádat své paměti a psát knihu o Clemenceauovi.
V květnu 1940 se rodina rozdělila. Vojenská jednotka, k níž příslušel její syn, byla umístěna v Bourges. Berta se s ním chtěla spojit, ale jen co přijela 17. června do města, byla jeho jednotka demobilizována. Snažili se nalézt zbytek rodiny usazené v Grasse. Matka Frédérica přesvědčila, že je třeba se rozdělit a dorazit po různých cestách do Montpellier. Tehdy začalo jedno z nejpodivnějších a jistě i nejtragičtějších období Bertina života. Věrně ho zachytila v pamětech, které vyšly později na přání jejího vnuka. Zvláštní je, že je začala psát v němčině, avšak rychle přešla na francouzštinu, jako kdyby mateřský jazyk nemohl vyjádřit úzkost, jakou v těchto chvílích prožívala. Připomíná tím Klause Manna, který se rozhodl, že se bude během války vyjadřovat pouze v angličtině.
Z Bourges do Alžíru
V Bourges se Bertě na poslední chvíli podařilo nasednout do přeplněného autobusu do Moulins. V Moulins se vydala na nádraží, aby mohla odjet do Montluçonu, ale žádný vlak tam už neodjel. Vyhladovělá a žíznící nalezla spolu s ostatními uprchlíky úkryt ve starém kině, kde prožila čtyři děsivé dny v přeplněném prostoru, což šestasedmdesátiletou ženu přivedlo na pokraj sil. Soucit jedné společnice v neštěstí jí pomohl se trochu vzpamatovat. Společně si ve městě našly ubytování, avšak byt musely opustit záhy poté, co se v něm usadily. Když se Berta dozvěděla, že se blíží německá armáda, zničila všechny své osobní doklady i průvodní list z obavy, že ji Němci zatknou. Jediným identifikačním dokumentem, který jí zůstal, byl její rytířský kříž Čestné legie. Spolu s přítelkyní nakonec našla útočiště ve zrušených kasárnách, do nichž zatékalo, ale dalo se v nich nějakou dobu jakž takž přebývat. Později nalezla trochu pohodlnější místo a v Moulins zůstala ještě čtyři týdny.
Poté se musela vrátit do Vichy a obstarat si nové doklady i průvodní list. Na francouzském ministerstvu zahraničí se jí podařilo navázat kontakt s ředitelem odboru pro politické záležitosti, který působil v třicátých letech jako diplomat na francouzském velvyslanectví ve Vídni – šlo tedy o starou známost. Teprve potom se mohla vydat na cestu do Montpellier. Její syn a vnuk už dávno odjeli do Alžíru. Ona sama se ke svým blízkým připojila o něco později – na podzim roku 1940 byli všichni znovu pohromadě.
Rodina žila ze skromného platu Frédérica Zuckerkandla. Všechny Bertiny úzkosti však rozptýleny nebyly, v očích tamních úřadů zůstala cizinkou židovského původu. Situace se zlepšila až po vylodění Američanů v listopadu 1942 – Berta se znovu chopila novinářského pera a od roku 1943 nahrávala pořady pro vysílání německojazyčného oddělení amerického válečného rozhlasu. Znovu se vrátila i k jakémusi společenskému životu. Kromě malé rakouské kolonie v alžírském exilu se setkávala s americkými a francouzskými vojáky, ale také s Andrém Gidem, i když prameny jsou v tomto ohledu nejasné.
Plánovala návrat do Evropy a jednomu ze svých přátel napsala: „Pochopitelně bych ráda spatřila Ameriku, ale tam bych byla napořád jako utečenec, zatímco v Paříži se cítím jako doma ve Vídni.“ V dubnu 1945 vydala v ediční řadě revue Fontaine knihu Clemenceau tel que je l’ai connu (Clemenceau, jak jsem ho znala). Poté onemocněla a pobyt v Alžíru, kde ji vysilovalo vedro a kde nebyla dostupná lékařská péče, se pro ni stal nesnesitelný. Synovi se podařilo zajistit dvě místa ve vojenském letadle do Paříže, kam dorazila v půli září. Byla v takovém stavu, že ji okamžitě převezli do britské vojenské nemocnice, kde zemřela 16. října 1945. Pohřbili ji na hřbitově Père-Lachaise v dočasném hrobu, odkud byla exhumována a správě hřbitova není o definitivním místě jejího odpočinku nic známo.
Berta Zuckerkandlová se především svou osobností a skutky a v menší míře i svým skromným dílem zapsala mezi velké evropské kosmopolitní intelektuály, „prostředníky“ mezi kulturami konce devatenáctého a začátku dvacátého století. Francouzský básník a dramatik Paul Géraldy připomněl její odkaz těmito krásnými slovy:
Byla nejvýraznější osobností, jakou jsem kdy poznal… Byla vtělenou radostí, bytostí plnou humoru, půvabu a vnitřního záření. Naplňovala místnosti svým půvabem a veselostí. Z jejího domu vyzařovalo štěstí. Za celý svůj dlouhý život jsem nepotkal nikoho, kdo by byl schopen ve mně vyvolat pocit až do té míry plný rovnováhy a harmonie. Byla z poloviny intelektuálka a z poloviny žena srdce. Její půvab prostupoval vším, čeho se dotkla. Stárla, ale byla mimo čas. Poznal jsem v životě mnoho velkých osobností, ale jí se nikdo nemohl rovnat. Nic pro ni nebylo obtížné, všechno ji zajímalo. Měla v sobě zároveň lehkost a hloubku. Když s ní někdo hovořil, byl to kontakt absolutní a spontánní. A jak přesný měla úsudek! Tato intimnost nemusela na velkou vzdálenost fungovat. Ona byla ve Vídni, já v Paříži. Ve skutečnosti jsem ji nikdy neopustil. Vstoupila do mého života a já v něm pro ni nalezl místo navždy. Bylo to absolutní přátelství.
François-Roger Cazala, „Berta Zuckerkandl. Une Européenne aux deux cultures“, Commentaire n° 171 / Automne 2020, s. 583–590. Mírně kráceno.
/ Z francouzštiny přeložil Josef Mlejnek. /
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6 / 2020)