Bohunka
František Mikš
KULTURA / Výtvarné umění
Většinu mého dospělého života mě po mých podnájmech, bytech a nakladatelských redakcích doprovázejí obrazy Bohuslavy Olešové. Seznámili jsme se tuším někdy v roce 1985, když jsem začal pracovat jako správce a údržbář kulturního domu Semilasso v Brně – Králově Poli. Bohunka (jak jí všichni říkáme) tam pracovala v kanceláři a měla na starost zajišťování kulturních programů. Já přestavoval v sále židle a stoly, ozvučoval a dozoroval některé akce – a v pozdní noci vyháněl podnapilé hosty a členy kapel. Oba jsme tam byli v době pokročilého komunistického rozkladu dobře zašití, neboť práce nebylo moc a pak jsme si mohli dělat svoje. Ona malovala, já hlavně četl a pokoušel se vydávat první knihy (tehdy ještě ineditní). Již tehdy mě její tvorba zaujala a zpovzdálí ji sleduji stále.
Bohunčiny obrazy mě v životě doprovázejí především díky její štědrosti. Když jsme se seznámili, bylo mi něco přes dvacet let a měl jsem hluboko do kapsy – tak mi některé prostě věnovala. Asi jsem na ně koukal moc lačně. Patřily mezi první plátna, která jsem vlastnil, a oživovala stěny mých dočasných příbytků, po kterých jsem se protloukal. Ale ani později, když byla má finanční situace lepší, si nenechala za obrazy platit – většinou mi je věnovala, případně prodala za směšnou cenu, pokud jsem je měl pro někoho jiného jako dar. Tvorba ji vždy pohlcovala natolik, že na peníze jako by zapomínala – stejně jako na to, aby své malbě dělala nějakou velkou propagaci a více se veřejně prosazovala. Byla příliš skromná a plachá? Nebo jí to připadalo trapné a nepatřičné, když viděla zbytnělá ega některých svých uměleckých souputníků? Nejspíš vše dohromady.
Čtu si rozhovor, který Bohunka poskytla našemu časopisu. Pokud dnes říká, že už přerostla dobu, kdy stála o vystavování, a své dílo by klidně nechala „odejít někam do světla“, tak jí to věřím, protože ji znám. Její plodná umělecká dráha vždy probíhala nikoli uvnitř, ale tak trochu paralelně s tzv. „velkým“ světem umění. Za komunismu, avšak ani poté, v době znovunabyté svobody, ji nebylo nahlas slyšet. Jako by si malovala jen sama pro sebe. „Malování není o tom, že tě někdo uznává, ale o doteku s nekonečnem, s absolutnem,“ můžeme číst mezi jejími zápisky.
Netroufám si odhadovat, kolik obrazů Bohunka vytvořila, určitě jsou jich stovky, možná i víc. Nikdo už nespočítá, kolik jich rozdala, kolik přemalovala – a kolik „přemalovala“. Tím druhým „přemalováním“ mám na mysli její zvláštní styl práce, kdy již hotové obrazy (nikoli ty nezdařilé) pokrývá dalšími a dalšími (cyklus Vrstvení). Vrší jeden obraz na druhý a z dalšího vždy prosvítá záznam toho předchozího. Sama to přirovnává k životu člověka, který všechno, co prožije, v sobě nese uloženo „ve vrstvách“, ale jen něco z toho ho ovlivní a poznamená trvale. Celý náš život je obestřený náhodami a záhadami. „Neboť i co je v nás, je mimo náš dosah,“ cituje kdesi malířka Vladimíra Holana. „Jde mi o to úžasné tajemství, kterého se můžu alespoň malinko dotknout, a tak okusit tvořivost,“ píše v jiném ze svých záznamů.
Kdo zná moje texty o umění, ví, že většinou nepíšu o nepředmětné malbě – nikoli proto, že bych tento způsob uměleckého výrazu považoval za méněcenný. Prostě nevím, co o takových obrazech psát. Vlastně si myslím, že by se k nim toho moc říkat nemělo, neměli bychom se je snažit za každou cenu nějak vysvětlit. Stačí je nechat na sebe působit, prožít je pokud možno v čase – nikoli jen během krátké návštěvy výstavy. Pak se vám „dostanou pod kůži“ a zvláštně se vám proměňují před očima, promítáte si do nich své momentální stavy, nálady a emoce – alespoň tak to vnímám já. Vymýšlením zdánlivě sofistikovaných a pojmově zašmodrchaných vysvětlení a významů těmto dílům moc nepřidáte – spíše si k nim uzavřete cestu.
Za sebe mohu říct pouze toto – přestože malířka ve své tvorbě usilovně hledá něco nad či za tímto světem, který ji zřejmě úplně neuspokojuje a nejspíš někdy i dost sužuje, její obrazy jsou krásné, sálá z nich pozitivní energie. Není to samozřejmost, neboť kdo chce dnes být velkým umělcem, musí své publikum především trápit – pěstovat kult negace a ošklivosti, nebo být alespoň povýšeně ironický. Pozitivní přístup ke světu je dnes ve „vysokém umění“ podezřelý, pokládaný za latentně kýčovitý. V takové situaci je ovšem lepší – a zde by se mnou Bohunka určitě souhlasila – mezi tzv. „velkými“ umělci nebýt.
Když budu více osobní, mohu napsat, že Bohunčina tvorba mi připadá hodně ženská, ačkoli ona sama takové ostré dělení odmítá – umění je podle ní pouze dobré, nebo špatné. Souhlasím, ale přesto si neumím představit, že by něco podobného vytvářel muž. Některá její díla jsou velmi něžná – například instalace s peřím nebo nitěmi –, ale ženskost se nezapře ani tam, kde žiletkami drásavě proškrabává jednotlivé vrstvy barev. A některá mají i jemný erotický nádech – aspoň my muži to tam občas vidíme, jakkoli by to asi popřela, ale není to pouze můj osobní pocit. Divákova představivost bude vždy „spoluautorem“ umělcova díla, zvláště nepředmětného – a tu mužskou nepředěláte.
Bohunčina tvorba je tichá a meditativní. Tak trochu z jiné doby. Dobře rozumím tomu, že na období své tvorby v časech husákovské normalizace – navzdory nesvobodě a ideologické tuposti tehdejších kulturních kádrů (užili jsme si jí v kulturním středisku ažaž) – vzpomíná s trochou nostalgie. Pro jistotu zdůrazňuji, nikoli na dobu samotnou, to by bylo šílené, ale na tehdejší neformální atmosféru, v níž umělecká díla vznikala a byly organizovány polooficiální výstavy. Nezměnilo se pouze to, že se vše strašně zrychlilo a zpovrchnilo, že „do hry“ vstoupily peníze, jiné ideologické předpojatosti a galerijní byrokracie, ale především vymizelo ono spontánní nadšení a iluze, které jsme tehdy o moderním umění měli – i když samozřejmě znovunabytá svoboda vše mnohonásobně kompenzovala. Ale na světě už je to tak, že člověk něco získá a současně něco ztratí.
Kvalitní dílo si však k publiku a do galerií cestu najde, i když je umělec skromný a halasně se neprosazuje. Výčet Bohunčiných výstav je úctyhodný, samotného mě překvapil. Pokud dobře počítám, měla již kolem stovky samostatných výstav, někdy menších, jindy větších. Účastnila se kolektivních výstav na Slovensku, v Rakousku, Německu, Švýcarsku, Polsku, ve Francii i Velké Británii. Je zastoupena v řadě sbírek doma i v cizině, veřejných i těch soukromých. Ale myslím, že její obrazy dělají největší radost těm, kdo ji jako já osobně znají a kdo s jejími obrazy žijí. A myslím, že to stejně cítí i ona sama.
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3 / 2021)
