Brněnská romance
K stému výročí narození literárního vědce Dušana Jeřábka

REDAKCE

KULTURA / Portréty

Univerzitní profesor Dušan Jeřábek se narodil před sto lety 14. března 1922 v Brně, ve městě, kterému zůstal věrný po celý svůj život. Absolvoval brněnskou filozofickou fakultu, kde působil od roku 1950 až do svého úmrtí v červnu roku 2004. V roce 1966 byl jmenován profesorem pro dějiny novočeské literatury, v šedesátých letech přednášel na německých univerzitách. Mezi léty 1966 až 1969 byl děkanem brněnské filozofické fakulty. Patří mezi naše přední bohemisty, zabýval se např. dílem Vítězslava Hálka, Karla Havlíčka nebo Arna Nováka (vydal soubor jeho díla Česká literatura a národní tradice, dále monografii Arne Novák), podílel se na dvojím vydání oceňovaného Průvodce po dějinách české literatury, byl místopředsedou Literárněvědné společnosti ČSAV a mnoha dalších. Uspořádal a vydal výbor z díla J. Merhauta, R. Těsnohlídka nebo I. Herrmanna (výbor povídek Ze starého rámu, nakl. Odeon 1979 s ilustracemi Adolfa Borna), je autorem knihy Tradice a osobnosti – česká literatura. Pravidelně spolupracoval s nakladatelstvím Odeon a jako recenzent se věnoval divadlu. Napsal knihu vzpomínek Brněnská romance, která později v rozšířeném vydání vyšla pod názvem Brno – kulturní město předválečné a válečné v nakladatelství Barrister & Principal (2006). V následujících řádcích vzpomínají na tuto významnou brněnskou osobnost kolegové a studenti.

Střípek zrcadla

Dalibor Tureček, literární historik

 

Obhlédání

Ze starého, původního dvora areálu brněnské filozofické fakulty, ještě bez moderní knihovny a dalších úprav, zato s více stromy a lavičkami, nahoru proti mírnému kopečku. V budově A do prvního, zvýšeného podlaží, pak kolem záchodků doleva. Za skleněnými dveřmi celá tehdejší katedra české literatury. Jedny dveře po druhých. Sekretářka hned při ruce. Pak jeden učený pán vedle druhého, výjimečně dva v jedné místnosti. Na konci další dveře, tentokrát kolmé na běh chodby, ukončující a oddělující. Za nimi malý prostor, co by se párkrát otočil, na jediných dveřích do místnosti, vlevo, masivní červená cedule se zlatým písmem Prof. PhDr. Dušan Jeřábek, (tehdy ještě) CSc. Je rok 1978.

Člověk doklopýtal studijním plánem do druhého ročníku, a teď sedí na jeho přednášce. Na sklápěcí sedačky jak ve starém kině si už zvykl, stejně jako na malé sklopné pultíky, vždy na předchozí sedačce, na kterých se s trochou vůle dalo i psát, na menší kus papíru. Byly tam už za Masaryka? Když fakulta vznikla a přednášel tu Arne Novák? Nebo se tam dostaly až po válce, za Antonína Grunda? Sedával v nich sám pan profesor? Teď má výhodu, může stát a chodit si, jak se mu zachce. A dokonce přijít a odejít, kdy se mu zlíbí. Což zrovna on nijak nenadužívá. Takhle být jednou také profesorem! Přednáška starosvětsky solidní. Bez vnějších efektů, bez předvádění se, klidné plynutí. Nikoli učivo, informace a myšlení. Zvažování a hodnocení textů, dob, podob literatury. Faktografie jak velká řeka. Ale sama nestačí. Co myslel a psal o Nerudovi Arne Novák a co Šalda? Jak vnímat padesátá léta (tehdy) minulého století? Víc prózy, dramatu, méně poezie. Škoda, že si tak málo pamatuji. A první zkušenosti s vedlejšími, nezáměrnými účinky přednášky, s přednáškovými zplodinami. Záhadně zmizelým Emanuelem Bozděchem se strašily některé spolužačky po nocích na kolejích. Bez nás. Tedy rozhodně beze mne.

Zkouška. Za dveřmi kabinetu především plné skříně knih. To všechno přečetl? A co má ještě doma? Masivní stůl kolmo na okno, co nejblíže světlu. Starodávná stolní lampa se zeleným stínítkem z masivního skla a (asi) mosazným stojánkem. Jako kus secese. Před bližší bočnicí stolu velké, prapodivné křeslo zkoušencovo. Červenohnědé čalounění, mohutný, zřejmě nastavitelný opěrák, velká dřevěná konstrukce, područky. Snad prý po Arnu Novákovi. To velké křeslo po tom malém? Zapadlo se do něj jako do pasti. Na co se mě ptal? Co jsem mu ztrémovaně odpovídal? Za co mi dal tu jedničku? Potvrdil ale dojem i pověst gentlemana. Neznervózňoval, nerýpal, vůbec už nezesměšňoval. Ba ani příliš ironicky nekomentoval. Dokonce ani nebyl nadřazenecky žoviální. A že už měl člověk tou dobou o příslušných pedagogických nectnostech celkem slušné povědomí a zásobu stresů ještě nezpracovanou do podoby skvělé historky. Před Jeřábkovými dveřmi nic takového. Tady spolužačky nemanifestovaly nervové vypětí scénkami hodnými hereckých cen. Spolužáci v afektu netrefovali bezděčně odhozeným pribináčkem právě procházejícího děkana. Jen solidní ticho, bázeň a třesení.

Přivykání

Dva roky pauzy. S jinými přednáškami, zkouškami a lecčíms na fakultě, ale hlavně mimo ni. Pak diplomní práce. Prý abych si zapsal u Jeřábka, řeklo se mi, když jsem pročítal seznam nabídnutých témat. Prý záruka naprosté spolehlivosti. A tak Nerudovy Arabesky. A to se ještě neví, že tím mám nakročeno, ba narýsováno na desetiletí dopředu. Na stole nejprve kniha Aleše Hamana Neruda prozaik. Tedy ne kniha nebo studie Jeřábkova. Takže on je v nejlepším smyslu kolegiální, respektuje jiné odborníky, ba je doporučuje! Ale jak to, že se chová kolegiálně i ke mně, že z jeho úst oslovení kolego nezní jako ironický úšklebek? S čím vším jsem se zpočátku snažil přijít jako s možností pracovního postupu? Ještě že si tak málo pamatuji. Vyslechl mne klidně, mlčky, bohu díky nedal najevo, co si myslí. A vyhýbal se nadšeneckému povídání, či spíše opovidávání. Chce práci v podobě textu. Dopředu. Při konzultaci jej pak klade na stůl zaplavený podtrhnutími, otazníky, vykřičníky, lakonickými komentáři. K jazyku, stylu, argumentaci, neúplnosti heuristiky, citačním normám. Málomluvná, ale jako prásknutí bičem přiléhavá lekce k Praktiku odborné práce I–II. Před očima zároveň vyvstane propastný rozdíl mezi třeba skvělou přednáškou a poctivou prací školitele, jak se tehdy říkalo. I po této lekci dodnes svým studentům říkávám, že přednáška je jen zálohou na vstupenku do odborné práce. Bezpochyby jsou nadšeni. Člověk se při konzultaci nebo po ní samozřejmě občas dost stydí. Ale přesto nemá pocit, že je pronásledován, natož zesměšňován. Chce se pomoci. Důvěřuje se. Na konání konzultačních hodin je absolutní spolehnutí. To by už muselo být. A žádný vyměřený čas, notovaný v rozvrhu, klidně hodina, což při počtu vedených prací je pořádný kus úvazku navíc. Tak člověk pochopí, že Jeřábkovi samozřejmě jde o téma, vykonanou práci, ale zároveň o – člověka. Do obávaného křesla se jeden pomalu začne těšit. Další fází je přesun do dvou malých křesílek u nízkého kulatého stolku. Je tak lépe vidět na korigovaný text, ale zároveň se pan profesor vyloupl z hradby masivního stolu, sedí proti člověku jako prostorově rovný. Ale vždycky proti němu. Nikdy žoviální bok po boku. Nikdy vtípky, noblesa sempra. Občas se letmo pozeptá na člověkův život, bez komentářů, natož žoviálních rad. Takhle být také jednou noblesní. Noblesou, která není maskou, strategií, vyhověním jakýmsi starosvětským akademickým normám, noblesou, které se dá věřit, která přirozeně vyrůstá z nitra. Noblesou, ve které zámlka a letmý úsměv, spíš cuknutí koutkem úst, decentní záblesk jiskry v oku platí víc než hraná kurtoazie.

Přibližování

S další a delší pauzou postupně takzvaná vědecká výchova (dnes doktorské studium), habilitace, profesura. K Dušanu Jeřábkovi už vede cesta naprosto samozřejmě, jako do dobrého, solidního, ale zároveň milého a radostně očekávaného přístavu. Principy práce se příliš nemění, jen se rozšiřují metodologické horizonty, které teprve sem náležejí. Co o metodě s beánem? A navíc, ony metodologické exkurzy jsou zpravidla podávány jako náhled do dějin oboru. Jako součást poučných glos a zábavných vyprávění. Ano, kdysi obávaný, stále nanejvýš respektovaný profesor Jeřábek jako vypravěč a glosátor. I v této roli maximálně střídmý, ukázněný, pokládající řeč do prostoru s lehkou ironií i sebeironií a nechávající ji spíše odeznět, než by silácky rajtoval na pointě. Prostor důvěry v druhého se radikálně zvětšil. Teď nechce Dušan Jeřábek vést, ale doprovázet. Nyní respektuje témata, která sám nedělá, impulsy a inspirace, se kterými se sám příliš neobírá. Autoritativnost dávno vymizela. Tak třeba k obrozenskému dramatu se zájmem sleduje pozvolna se rýsující paralely s vídeňskými předměstskými scénami. Přitom jako znalec a milovník divadla má jistě přehled a názor. Bezpochyby třeba o Tylovi. Ale nevnucuje ho. To spíš upozorní na další sekundární literaturu, zejména tu dobře tradiční, od Hýska k Novákovi – řečeno v opovážlivé zkratce. Ne že by jinou neznal, ale jen tak bez dlouhých řečí a hlasitých proklamací připomíná, že otázky, které se zdají nové, neopravňují k přehlédnutí podstatných kusů badatelské tradice. Hovor se zároveň postupem času stále častěji stáčí na osobní notu. Zajímá se o druhého, sám se příliš nevyzpovídává, spíš občas nechá problesknout střípek něčeho osobnějšího. Tak jsme se setkávali s okolnostmi danou nepravidelností, i když nás už zdeúředně výkonové vazby nepojily. Osobní možná nepřevládlo, ale přesto se rozrostlo a hřálo. Pak jedny Vánoce, vlakem do Brna a tramvají do Králova Pole, kde tehdy na Záhřebské bydlel. Krabičku domácího cukroví v ruce, těšení na to vše milé a dobré, co naše sejití přinášívá. Není mu ale dobře, telefonuje dceři o radu a přispění, panelákové dveře jsou zvukově k bolesti prodyšné. Nechávám krabičku s cukrovím na rohožce a utíkám. Pak se jeho zdraví pomalu ale jistě zhoršuje. Pozvání do staronového bydliště na Lidické třídě nedovedu obratem vyhovět. Mrzí mne to od chvíle, kdy se ukázalo, že to bylo pozvání poslední. Jak rád jsem ho poslouchal. Jak trestuhodně jsem minul možnost ještě na mnohé se zeptat. Kolik jiných mu bylo daleko blíže, než jsem byl já. Málokdo jiný mi byl tak neokázale blízký jako on.

 

Mezi studenty a spolupracovníky

Jiří Kudrnáč, literární historik

 

Pan profesor důstojně přednášel a zodpovědně zkoušel. Jeho výklady byly uvážlivé, jasné, jasně a autoritativně psal. Vedle legendárních osobností jako Šalda, Arne Novák nebo Otokar Fischer byl zde pro studenty pán, který je s nimi spojoval. Interpretoval kulturní bohatství v lákavých obzorech, jeho výklady české literatury 19. století, ale i dalších údobí a osobností osvětlovaly povahu, vývoj i potenciál kulturních celků ve velkorysých souvislostech. Už v letech studentských nám bylo zřejmé, že jsou nám poskytovány také spolehlivé základy pro veškeré další studium literatury. Pan profesor motivoval, kontinuálně se kolem něho rojili činorodí studenti, dívky i mladíci, se zájmy a schopnostmi vědeckými, pedagogickými či básnickými. Byl klasický vlídný mentor a inspirátor, jehož mladí s důvěrou, ostychem a očekáváním prosili o přečtení a posouzení svých prací, s jehož duchovním světem se snažili seznámit, či se mu alespoň přiblížit. Působivou roli hrál též příklad respektovaných osobností fakulty sblížených s panem profesorem v příležitostném kroužku, jako Jana Nechutová, Josef Válka, Miloš Štědroň. Již mezi dychtivě a někdy i jen živelně kritickými studenty se dostávalo respektu páně profesorově činnosti publikační, včetně publicistiky: erudovaná věda i žurnalistika byly vždy pečlivě vyhledávány. Autorita, jíž byl proslulý, byla doprovázena i jistou střídmostí v kontaktu.

Při pozdějších setkáních, v dobách postudentských, se pan profesor vstřícně otvíral debatám, vzpomínkám, plánům i přátelskému sdílnému popovídání. Nemáme mnoho takovýchto příležitostí, které v životě dostaneme. Vyjadřoval kontinuitu, moudrou soudržnost se zisky české literatury a kultury i porozumění jejich meandrům. Byla mu vlastní erudovaná kritická skepse, zdobící pedagogy i kritiky. Umírněně, s typicky humanistickou zdrženlivostí, se nebránil úvahám o možnostech budoucích.

Profesor Jeřábek si získával soustavně a jakoby samovolně respekt u široké škály odborníků i u spřízněného zajímajícího se publika. Na fakultě a v kulturní obci se těšil přirozené autoritě napříč generacemi, u představitelů různých oborů. Byly ceněny jeho encyklopedické znalosti i bohaté kulturní zážitky, erudice v řadě humanitních oborů, intelektuální disciplína.

Bylo požitkem sledovat v projevech pana profesora také úvahy nezdráhající se provokativnosti, zahrnující ve své strukturaci také humor či satiru v širokém rozpětí. Jeho přátelské úvahy v komorním prostředí byly pak snad vždycky doprovázeny humorem, také černým.

Byl zastáncem kulturní tradice nikoli jako všezahrnující a spíše zatěžující minulosti, ale jako pečlivě identifikovaného, vybraného organického proudu; zde navázal na Arna Nováka; stejně tak se nebránil vstřícně usilovné reflexi tendencí nových. Vedle respektu k humoru v široké působnosti byla především zřejmá potřeba kladného tvůrčího úsilí, které mu bylo blízké u Šaldy a Masaryka. Takových osobností kdyby bylo, aby ani dnes nechyběly.

Bylo povzbuzující moci sledovat jeho soustavnou soustředěnou práci a zúčastnit se diskusí, vzácných „hovorů“, které neměly omezení. Profesor Jeřábek byl uvážlivý, náročný, velkorysý i shovívavý, jak je to žádoucí při dvojjediné práci se studenty a s literaturou. Velmi náročný k sobě. Když se pak dostavila únava a přestal na fakultě učit, s noblesní zdvořilostí se k svému pracovišti stále vhodnou spoluprací hlásil a zajímal se o ně, stýskalo se mu po pospolitosti přátel, kolegů a studentů.

Na pracovišti, na jeho milé alma mater, v brněnské kulturní obci je jeho odkaz stále přítomen.

 

Můj noblesní pan profesor

Zuzana Urválková, literární historička

 

Kdo se jako student seznámil s panem profesorem pouze na přednáškách či na zkoušce z literatury 19. století, jež ostatně patřila k obávaným a náročným, ten jej nejspíš do konce studia míjel s uctivým pozdravením a vnitřním rozechvěním. Důstojný vzhled, pomalý, soustředěný výklad s výraznými rétorickými přerývkami se snoubily s erudicí podloženou rozsáhlými faktografickými znalostmi a širokým kulturním rozhledem, jímž pan profesor ozvláštňoval a odlehčoval svou výuku. Počátkem devadesátých let jsme byli stále plni dojmů z nedávné sametové revoluce, bažili jsme po vědění, radovali se z celkového uvolnění. Přitažlivé bylo vše, o čem se dosud nesmělo nejen psát, ale ani mluvit. Seděli s námi v posluchárnách mnohdy až o deset a více let starší studenti, kteří z politických či náboženských důvodů nemohli před rokem 1989 studovat, měli osobní zkušenost s pronásledovanými intelektuálními kruhy a prožili se svými blízkými, o čem se nám ostatním ani nesnilo. Když jsme pana profesora s obavami až strachem požádali, jestli by nám v semináři dovolil referovat kromě autorů z 19. století také o zakázaných autorech, překvapeně souhlasil – snad též s jiskrou zájmu v oku. Obratem navrhl témata, a aniž by někoho ponížil kvůli naivitě či neznalosti, s níž jsme se na úkoly vrhali, usměrňoval naše představy o oficiální a neoficiální literatuře, nutil nás přemýšlet, propojoval literární světy napříč staletími. Co sám říkal, prokládal kromě znalostí zejména cennými osobními zkušenostmi. Brno se v jeho pojetí rýsovalo v docela jiném světle, než je znali místní studenti: jako prostor setkávání literátů, kritiků, umělců. Čtvrť, nároží či dům, každé místo mělo svého genia loci. Aktuální byli v jeho myšlení Milan Kundera, Jan Skácel, Oldřich Mikulášek, ale také Leoš Janáček, Josef Merhaut, Zikmund Winter, Karel Klostermann či František Matouš Klácel. Zatímco některými autory se Dušan Jeřábek zabýval jako literární historik či editor jejich děl, jiní mu do života vstoupili bezprostředně formou přátelství. Zkrátka vážený a ctěný literární historik se před našima očima proměňoval v milovníka divadla, filmu, opery, architektury a také atmosféry brněnských „kafíren“. Do kulturního života Brna zapadal tak samozřejmě, jako by tomu ani nemohlo být jinak.

Až během doktorského studia, když jsem pana profesora vyhledávala kvůli konzultacím nebo jsme se sešli jen tak na kus řeči v Lucerně, kterou měl v oblibě, jsem jej poznala jako nesmírně galantního a zároveň korektního člověka pevných zásad, vnímavého nejen ke kulturnímu dění, ale též vůči těžkostem druhých. Zastával funkci děkana fakulty v přelomových letech (1966–1969) a spíš mimoděk, z rozhovorů a poznámek kolegů bylo lze se dovtípit, komu byl Dušan Jeřábek v této době nápomocen. Ostatně z korespondence uložené v Archivu Masarykovy univerzity je zřejmé, že udržoval poměrně intenzivní kontakty s politicky nepohodlnými osobnostmi z divadelního prostředí, např. scenáristkou a dramaturgyní Alenou Vostrou či divadelním vědcem a editorem Holanových spisů Vladimírem Justlem.

O divadle zapřádal hovor opakovaně a rád. Jako divadelní kritik zhodnotil v šedesátých letech a během normalizace více než sedmdesát divadelních představení. K jeho čtenářským láskám překvapivě nepatřili ani Vítězslav Hálek, ani Václav Vladivoj Tomek či Karel Havlíček, byť se jejich dílu odborně věnoval, ale spíše Thomas Mann nebo ruští romanopisci. Stálicemi byli Arne Novák, T. G. Masaryk či spisovatelská tradice rodiny Jeřábků (od literární tvorby Jeřábkova děda, Viktora Kamila Jeřábka, a otce, Čestmíra Jeřábka); v posledních letech života jej přitahovaly otázky duchovního rázu, např. filozofie Carla Gustava Junga.

U svých žáků pan profesor oceňoval především schopnost samostatně si klást otázky nad analyzovaným literárním materiálem. K této dovednosti podněcoval veškerou svou odbornou činností a též svými recenzemi (srov. např. Jeřábkovu recenzi na Macurovo Znamení zrodu). Neotřelý byl např. jeho výklad v monografii Tradice a osobnosti (1988), v níž polemizoval mimo jiné s nerudovským chápáním padesátých let jako „času za živa pohřbených“ (z pohledu dobového literárního provozu, nikoli politického útlaku se tato doba Jeřábkovi jevila podstatně dynamičtěji). Přes veškerou vážnost a zdánlivou nepřístupnost, neodmyslitelně charakterizující jeho osobnost na univerzitní půdě, uměl pan profesor v soukromí a též ve společnosti kolegů a přátel překvapit vtipnou glosou či satirickou poznámkou. Avšak debatu o osobních rozepřích či zprávách ze zákulisí nevyhledával, byť by měl dozajista čím přispět. To ovšem platí rovněž o jeho vzpomínkách na mladá léta, o Brněnské romanci (1997), v níž se jako pamětník prezentoval podobně, jak jsem jej znala a měla ráda – jako svrchovaně noblesní člověk a na slovo vzatý odborník.

 

Vzpomínka na studijní pětiletku

Vít Závodský, divadelní kritik

 

Měl jsem to štěstí studovat na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně v první polovině „zlatých šedesátých“ český a ruský jazyk a záhy též divadelní vědu, takže jsem se s profesorem (tehdy ještě čerstvě habilitovaným docentem) PhDr. Dušanem Jeřábkem, DrSc., na fakultní půdě pochopitelně pravidelně setkával. Znal jsem jej však letmo, např. z návštěv divadel, již dříve, protože jeho o deset roků starší kolega, můj otec Artur, zde působil rovněž jako bohemista a teatrolog na téže nebo (při měnících se názvech a s tím i personálních přesunech) spřízněných katedrách. Přátelsky se stýkaly i jejich polovičky – rozhlasová kulturní redaktorka a divadelní vědkyně Zdenka Jeřábková a má matka, bývalá středoškolská kantorka Květoslava. K mým pubertálním uším tedy už před maturitou z proměnlivých poměrů na vyhlédnuté fakultě leccos dolehlo. Obrysově mi byl znám také pedagogův spisovatelský rodokmen a není patrně vyloučeno, že jsem se rodičovským prostřednictvím setkal i s jeho otcem, prozaikem a dramatikem z okruhu moravské meziválečné Literární skupiny Čestmírem Jeřábkem, autorem tehdy vydané a čtenáři vyhledávané novely o Boženě Němcové Odcházím, přijdu.

Jak jsem si pro jistotu ověřil v pracně „vydolovaném“ indexu (recte výkazu o studiu), provázely mě Jeřábkovy přednášky a semináře setrvale po celou studijní pětiletku. V oné době jejich rozpis dosti přesně stanovila brožura Seznam přednášek a účast na nich byla víceméně povinná, v seminářích kontrolovaná a prezenčními archy evidovaná. I bez tohoto dohledu jsem během dne v blízké, stále existující restauraci U čápa nevysedával a na všechny dále zmíněné lekce docházel pečlivě a rád. Hned v prvním ročníku to byla v obou semestrech dokonce po třech hodinách týdně „Nová česká a slovenská literatura“ a obdobně to pokračovalo v ročníku následujícím, kdy navíc přibyly dvouhodinové „Dějiny českého a světového divadla“. Rok nato šlo o stejně tak dotovaný „Literární seminář“ a o „Dějiny světového dramatu“, poté dvouhodinový „Výběrový literární seminář“ a v ročníku závěrečném „Výběrový seminář“, posléze orientovaný na diplomovou práci; vše v předepsaných termínech uzavíraly zápočty a zkoušky.

Nejen z přednášek jsem věděl, že se doc. Dušan Jeřábek jako literární historik badatelsky zabývá zejména generací májovců a že se roku 1960 prací o Vítězslavu Hálkovi a jeho úloze ve vývoji české literární kritiky 19. století právě habilitoval, když už předtím uspořádal Hálkovy Vybrané spisy. Měli jsme k dispozici jeho skripta, do otcovy a rovněž mé knihovny přibývaly jím editované a komentované výbory – od Františka Matouše Klácela přes Zikmunda Wintra a Ignáta Herrmanna po Josefa Merhauta a Rudolfa Těsnohlídka. Nejedno bohemistické skriptum nebo i syntetické práce knižní objevily se ovšem až po mém absolvování fakulty. V dalších desetiletích, kdy jsem se už také věnoval publicistickým a divadelním aktivitám, měl jsem pak možnost sledovat Jeřábkovy divadelní recenze zejména v denících RovnostSvobodné slovo, jeho hodnocení jednotlivých sezon brněnských činoher nebo historicky i teoreticky zaměřené příspěvky do rozličných teatrologických sborníků.

Přednášky Dušana Jeřábka pro početnou ročníkovou studijní skupinu „hlavních“ bohemistů probíhaly přirozeně ve velkých posluchárnách v poschodích děkanátní budovy, v nichž ne každý přednášející dokázal u ještě nikoli dvacetileté omladiny udržet její bedlivou pozornost. Vzpomínám, jak ne právě oblíbený a neklidným auditoriem vyrušovaný cholerický historik ze své lekce předčasně prchl nebo kterak v témže sále rusista docent Roman Mrázek v případě posluchačského „útlumu“ naopak neváhal nečekaně přiskočit od katedry k blízkému klavíru a chvíli s přivřenýma očima v záklonu preludovat. Pokud mě paměť neklame, docent Jeřábek v tomto ohledu problém nemíval: přehledně rozčleněné penzum vykládal soustředěně, hlasitě a zřetelně, s jistým nepodbízivým patosem, seriózní věcností a akademickou noblesou, občas kořeněnou mírnou intelektuální ironií. Oficiálně vyžadované „soudružské“ oslovování, namísto mezigenerační univerzitní kolegiality implikující určitý odstup, nicméně respektoval.

O dost skromnější podmínky připadly seminářům s nevelkou studentskou účastí, zejména oněm výběrovým nebo divadelním. Odehrávaly se totiž naopak v potemnělém zadním přízemí, kde právě bývaly pracovny polonistů i docenta Jeřábka, který si jedenkrát před námi ulevil (následně všelijak interpretovanými) slovy: „Je to tu jako v márnici“. Jindy se naopak v dusné vydýchané atmosféře z jeho úst náhle ozvala otázka: „Soudružky, není vám v těch svetrech horko?“ Moje maličkost neukázněně vyprskla, načež se jí dostalo decentního, leč dodnes pamětlivého zpražení: „Soudruhu Závodský, tím nechci říci, že by si soudružky snad zde měly svetry odložit, ale že bych třeba otevřel okno.“

V pátem ročníku jsem si diplomový seminář vybral právě u docenta Jeřábka coby vedoucího, který akceptoval mnou iniciativně zvolené téma „Umělecké dílo Milana Kundery“. Dnes již dávno světoznámý autor, tenkrát novopečený docent pražské FAMU, měl tehdy za sebou kromě publicistiky a překladů, trojice jím posléze odvržených básnických sbírek, vančurovské knižní studie Umění románu a prvního sešitu Směšných lásek především proslulé, u nás i v cizině hodně uváděné drama Majitelé klíčů (po pětapadesátiletém „embargu“ loni „revitalizované“ činohrou brněnského Národního divadla), na jehož detailní rozbor jsem se soustředil. Na obhajobu obsáhlé diplomky v květnu 1965 dosud rád vzpomínám. Zatímco její vedoucí v písemném posudku i ústním jednání vznesl jen námět na další rozvinutí vztahu neběžně konstruované Kunderovy hry k dramatice Jeana-Paula Sartra a ostatní členové komise jevili spokojenost, oponent docent Oleg Sus, u něhož jsem v jiné přízemní „márnici“ s potěšením absolvoval dva ročníky semináře o levicové avantgardě a znal ho též z redakce měsíčníku Host do domu, nezapřel svou nonkonformní sršatost. Dodnes slyším mj. jeho ironický dotaz, zda se nedomnívám, že Kunderova dobově vyzdvihovaná (leč v současných apologeticky pojímaných novinářských a filmových hodnoceních tvůrcova díla naopak zapíraná) fučíkovská poéma Poslední máj je „pouhá ošeříkovaná teze“…

Jak běžela léta pro mne mnoha profesními postihy neblahé husákovské normalizace i rušného polistopadového období, potkávali jsme se s profesorem Dušanem Jeřábkem především na premiérách brněnských scén a rozličných divadelních konferencích a jiných obdobných akcích; příležitostné pracovní kontakty mě dovedly i k jeho synovi Mojmírovi. Měl jsem příležitost obšírněji recenzovat i jeho dvě pozdější knihy memoárové, navazující na rodovou beletristickou tradici i osobnost milovaného předchůdce Arna Nováka (Jeřábek o něm ostatně rovněž napsal knihu) a koncipované při faktografické spolehlivosti v bystrých postřezích čtenářsky přitažlivě. Ve svém exempláři vzpomínek Brněnská romance (1997), vydaných k autorově pětasedmdesátce, čtu dedikaci „milému kolegovi a příteli“; Olgou Jeřábkovou připravená publikace Brno – kulturní město předválečné a válečné (2006) s připojenými vyznáními přátel a žáků vyšla k badatelovým bohužel již nedožitým pětaosmdesátinám.

Sám již v závěru osmého decennia, stále si rád připomínám, že jsem patřil k oněm šťastným studentům, kteří profesoru Dušanu Jeřábkovi v posluchárnách brněnské filozofické fakulty mohli pět ročníků naslouchat a také v dalších letech mu být v kulturní societě nablízku.

Závěrem mi dovolte ještě malou pointovou perličku: onen den, kdy jsem se měl pro sepsání tohoto příspěvečku rozhodnout, vezla mě na Händelovu překrásnou barokní operu Alcina podivnou náhodou právě tramvaj pokřtěná jménem profesorova děda „Viktor Kamil Jeřábek“…

Pařížský přípitek

Věra Kunderová, Paříž

 

Okolo páté hodiny odpoledne zvonění, vyjdu k brance, dobré odpoledne, Bonza (to je náš pes) se potřebuje proběhnout – a tak jdeme ve třech směrem na Palackého vrch. To byla tehdy krásná příroda, hliněná cesta, pomalu stoupající k lesíku s malou studánkou, ze které Bonza pil… My dva jsme si povídali o knížkách přečtených i určených k přečtení, ale hlavně: byla jsem žákyně u zkoušky, ne na katedře, ale na hliněné cestě k lesíku: co jste četla z Němcové, můžete mi vyprávět V Zámku a podzámčí s vaším osobním přemýšlením o románu, znáte její život, v kolika letech jste četla Babičku, váš názor se často měnil? Já měla trému, Bonza lítal a pak zvolna zpět k brance na Purkyňově ulici… Dobrý večer, tak zase příště, řekl Dušan Jeřábek, už se těším, Dušane, ale zkoušet prosím už ne! Tehdy ještě „nestoletý“ profesor Dušan Jeřábek se vracel pomalu domů za malým Mojmírem. Sto let, Dušane, teď si někde v prostoru povídáte s vaší Zdenkou, mojí kamarádkou, a možná i s Boženou Němcovou.

Olga, Mojmír a já vypijeme skleničku na vaše narozeniny bez vás, Dušane, ale silně s vámi ve vzpomínkách.

 

O síle intelektu

Miloš Štědroň, hudební vědec, skladatel

 

Přišel jsem na filozofickou fakultu tehdy ještě Masarykovy univerzity v říjnu 1959 v sedmnácti letech. To označení „Masarykova univerzita“ se už spíše vynechávalo než zdůrazňovalo a setrvávalo ještě na razítkách a hlavičkových papírech. Ale ve vzduchu už visela změna, která postupně probíhala v době, kdy jsem byl ve druhém a třetím ročníku. Fakultní lid, s nímž jsme se postupně sžívali, šířil nejrůznější fámy o tom, jak se nově bude univerzita jmenovat. Asi se na tom přiživovali různí vtipálci, protože se třeba spekulovalo o tom, že někdo z volitelů (tehdy patrně vědecká rada nebo nějaký senát či jiný poradní sbor děkanů a rektora) navrhl „univerzita Matěje Kopeckého“. Panovaly také obavy, aby to nebyla univerzita Klementa Gottwalda, leč „Přemysl ze Stadic naší Hané“ – jak ho nazval Vítězslav Nezval – byl naštěstí v tomto směru natolik soudný, že již před časem odmítl nabízený čestný doktorát, který mu vyděšení akademikové strkali, a zdůvodnil to celkem přesně, že by toho možná v budoucnosti litovali… A tak nakonec zvítězila přírodovědecká lobby a navrhla Jana Evangelistu Purkyně, který vzhledem ke svému významu nikomu nevadil.

Cítil jsem, že na tehdejší filozofické fakultě začátku 60. let se sráží stará univerzitní tradice, sahající až do roku 1919, a nová vrstva 50. let, kterou vytvářeli mladí částečně zfanatizovaní asistenti, kteří byli v opozici vůči starším profesorům a docentům. Většina z nich sice přešla ke komunistům, ale dalo se poznat, kdo je tam kvůli kariéře a kdo je věřící fanatik. A těch druhých bylo podstatně méně a byli dobře rozeznatelní…

Od října 1959 jsem tedy byl přijat ke studiu na filozofické fakultě pro obory hudební výchova a čeština. Pedagogickou kombinaci se mi během prvního ročníku podařilo změnit na vědeckou – hudební věda. Studium bohemistiky jsem si ponechal. Od začátku jsem viděl, jak kvalitní je a jak obě části bohemistiky a slavistika patří k tomu nejlepšímu, co fakulta nabízí. Krátká perioda 50. let nedokázala vymazat předchozí strukturalistickou éru Romana Jakobsona a literární vědu zastupoval tehdejší docent Dušan Jeřábek. Přednášel nám čtyři hodiny dějin české literatury v posluchárně č. 1, která už neexistuje. Byl to velký zážitek. Jeřábek nám zaujatějším pro obor připadal jako mladý Josef Dobrovský. Byl těsně před čtyřicítkou, astenický, krásný zjev a perfektní noblesní dikce. Jeho přednášky nás držely v napětí – často se ptal. Protože jsem několikrát věděl, o čem je řeč, dobře si mě pamatoval a mnohokrát pokládal otázku: „… ví to soudruh Štědroň?“ Vysloužil jsem si tak ostruhy někoho, kdo se zajímá o českou literaturu. Byl jsem odkojen velkou víc než stotisícovou knihovnou Václava Pletky, našeho souseda na hranici s Královým Polem, který byl jistě Jeřábkovým spolužákem. Můj dědeček, MUDr. Antonín Kupka, měl v péči otce Václava Pletky, diabetika a majitele velkopražírny kávy. Václav Pletka se otce formálně zřekl jako mladý komunista, ale myslím, že to bylo jen gesto navenek pro ochranu zbytků majetku. Dům (vedle toho, kde jsme bydleli my) Pletkům znárodnili, ale vzhledem k angažovanosti mladého Pletky jim v domě ponechali dva byty, ve kterých se nacházela knihovna, jakou hned tak někdo neviděl – asi 120 000 svazků – včetně prvního vydání Francouzské encyklopedie a celé české literatury v souborných vydáních a vydáních podle nakladatelů. A samozřejmě překlady světové literatury. Po mnoha letech výpůjček z takovéto knihovny jsem mohl občas uspokojit náročného a fascinujícího docenta Jeřábka.

Nutil nás silou svého intelektu, abychom se na jeho hodiny připravovali. Bylo třeba přečíst velkou spoustu knih a pořídit z nich výtahy. Naučili jsme se pracovat s Jakubcovými a Vlčkovými Dějinami české literatury a s právě vyšlými tzv. akademickými dějinami – Dějiny české literatury I – Starší česká literatura (nakladatelství ČSAV, Praha 1959), které byly dílem Josefa Hrabáka, Antonína Škarky, Františka Svejkovského a dalších. Převládal však jednoznačně brněnský ordinarius Josef Hrabák. Toho jsem zažil jako děkana i jako přednášejícího (poetika, teorie verše) a nikdy mu nezapomenu, že se mě zastal proti kádrovákovi Šmídovi, který při mém přijímacím řízení vytáhl posudek uličního výboru, kde dědečkova pacientka poslankyně Niedermayerová – takto babička nynějšího bankéře stejného jména – v dobré víře prospět napsala, že naše rodina se o nic nestará a neúčastní se žádných uličních klepů. To považoval kádrovák Šmíd za potvrzení nevhodnosti k vysokoškolskému studiu. Hrabák prý tehdy podle očitých svědků pravil: A teď budeme hlasovat, ale jen akademické osoby… Tím byl kádrovák Šmíd odstraněn a já jsem byl po létech ospravedlněn, protože v něm byl zjištěn šofér a konfident brněnského gestapa Schmidt… Habeant sua fata personae…

Tehdejší docent Jeřábek nás fascinoval ve více směrech. Četl ukázky z literatury, aby nás vtáhl do děje, a brilantně je komentoval. Snažil jsem se to od něj pochytit a později uplatnit ve své přednáškové činnosti. Jen postupně jsem se dozvídal o jeho kulturním zázemí. Už ve třetím ročníku, když nás už neučil, jsem se dozvěděl o jeho rodovém zázemí. Tiskař J. V. Jeřábek byl ze staré teplické knihtiskařské rodiny s tradicí od roku 1650 a podílel se jako faktor Augustovy tiskárny v Litomyšli na vzniku sebraných spisů Boženy Němcové, která již umírající přijela za tím účelem do Litomyšle. Jeho syn Viktor Kamil Jeřábek byl známým spisovatelem a působil především na Moravě. Na mě trvale zapůsobil svým smyslem pro ironii, když si pohrával s češtinou a konstatoval jednou, že spisovatelé čeští jsou z části pozéři… Proměna toho módního slova (dnes pozér – dříve posér) z pozéři na očekávané poseři (rozuměj poserové) se nabízela. Ironie – ale vždy laskavá – ostatně trvale provázela i Dušana Jeřábka. Cítili jsme v ní nezaujatost a humánní odstup. Říkal nám například s oblibou: Pokud budete hledat v katalogu Julia Dolanského před rokem 1945, hledejte pod jménem Heidenreich…

Dušan Jeřábek pro mě zůstává jednou z velkých postav univerzity konce 50.–90. let 20. století. Jeho literární odkaz ústrojně navazuje na dílo učitelů a na vynikající úroveň brněnské bohemistiky a slavistiky v dobách, kdy zde působil Roman Jakobson. Jakkoliv nejsem vyznavač britské nátury a politické kultury, přesto volím na závěr název knížky Jamese Hiltona: SBOHEM, PANE PROFESORE…

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2022)

Mohlo by Vás také zajímat

Chrám Krista Spasitele v Moskvě
Od Napoleona po Pussy Riot

Honosný a monumentální Chrám Krista Spasitele stojí na pravém břehu řeky Moskvy nedaleko Kremlu. Ovšem zajímavější než úctyhodné rozměry a (pro mnohé sporná) umělecká hodnota stavby je její příběh...

Karolina Foletti

Viktor Karlík a nejen Literatura

Nakladatelství Revolver Revue vydalo novou a poměrně objemnou knihu s přitažlivým titulkem Literatura, která ale zdaleka není jen tím, co název slibuje...

Jan Paul

Naši autoři čtou #1

Před časem jsme na sociálních sítích nakladatelství Books & Pipes spustili rubriku, kde se ptáme našich autorů, co zrovna čtou...

Petr Fiala, Ivan Foletti, Kateřina Hloušková, František Mikš, Jiří Pernes, Hynek Vilém

Józef Czapski
Malíř barvy a světla

Středoevropský úděl V nakladatelství Academia vyšla na jaře kniha Józefa Czapského V nelidské zemi. Jde o autora u nás téměř neznámého: pomineme-li časopisecké pub­likace…

Josef Mlejnek