Budoucí festschrift k poctě Jiřímu Hanušovi

Po čase zase nastává tříletá etapa, kdy zakladatelé a editoři revue Kontexty slaví svá kulatá životní jubilea. Jejich šňůru začíná vždy historik Jiří Hanuš, který letos v srpnu oslavil šedesáté narozeniny.

To je věk, kdy muži uzavírali své pracovní kariéry a odcházeli do důchodu, chcete-li na odpočinek či do výslužby. Doba se mění a v šedesáti letech dnes lidé, zvlášť v akademickém a vydavatelském světě, v němž se Jiří pohybuje, na závěr své dráhy ještě zdaleka nepomýšlejí (anebo pomýšlejí, ale jen potichu a potají).

A tak i před Jiřího se před čtyřmi lety postavila zcela nová univerzitní výzva, která mu do značné míry převrátila život naruby. Namísto poklidného bádání, jeho milovaného psaní textů a editování knih a časopisů přijal pozici prorektora Masarykovy univerzity pro akademické záležitosti. Tiché dny strávené psaním na chalupě byly nahrazeny častými schůzemi a jednáními, z nichž jen tu a tam odbíhá učit. Píše pak už jen po večerech, víkendech a dovolených. Ale za to o nic méně intenzivně a vášnivě. Taková změna nevypadá zrovna lákavě, ale Jiří ví, proč měla smysl. Má možnost podílet se na rozvoji naší momentálně nejdynamičtější univerzity, hájí pozici humanitních a společenských věd a ukazuje jejich prospěšnost pro celek univerzity. Jeho vzácná povaha a snaha nejenom dělat věci správně, ale především dělat věci správné pak přispívají k tomu, že se univerzita vnitřně více tmelí a propojuje, než aby sváděla bratrovražedné vnitřní bitvy, jak to vidíme leckde jinde.

Jeho láska k vydavatelské práci ho vedla k tomu, že se ve své prorektorské pozici zaměřil na výraznou pomoc univerzitnímu nakladatelství Munipress, jemuž se úspěšně snaží vdechovat nový elán a specifickou tvář. A jak jinak než i vlastními texty, které většinou tvoří první články nových knižních edic. Jeho detailní znalosti univerzitních tradic – jak těch „masarykovských“, tak šířeji středoevropských –, které již dříve zprostředkoval akademické i neakademické obci hned v několika knihách, mu usnadňují pohyb ve světě, jenž je pro mnohé jiné obtížný, nesrozumitelný a nepřehledný, a sice ve světě univerzitních ceremonií a slavností. Tím, že může ovlivnit jejich scénář a skrze časté moderování i jejich konkrétní vnější podobu, jim dává zajímavě civilní, a přitom důstojnou tvář, která je v oněch tradicích hluboce zakotvena, není jimi ale svázána k neudýchání či ke směšnosti, jak se často stává. Dobře ví, jaký smysl ony rituály a jejich jednotlivé prvky měly, a proto s nimi umí zajímavě a tvořivě zacházet.

Desetiletí, které uplynulo od Jiřího posledního velkého životního výročí, se ale neneslo pouze ve znamení jeho vstupu do politiky akademické, ale také ve znamení osobní angažovanosti politické.

Šedesát let byl také v české historiografii věk, kdy se vydávaly první festschrifty, v nichž kolegové, přátelé a žáci vzdávali oslavenci hold svými odbornými texty spojenými s ním či s jeho badatelským zájmem buď nějakým těsnějším, či častěji hodně volným způsobem. Jak se ale časy mění, mám i u Jiřího pocit, že v šedesáti se ještě zdaleka jeho badatelské zájmy neuzavírají, a tak je na festschrift ještě čas. Aspoň doufám.

Kdyby jej ale přece jenom někdo chystal vydat, jaká témata spojená s Jiřím by neměl opomenout? Jako první mě napadá církevní historie, vždyť jsem s ním jako se spoluautorem několik knih s touto tematikou napsal a vydal, doma i v zahraničí. Možná bude časem zajímavá analýza jeho myšlenkového vývoje stran církevních témat – od poměrně liberálních pozic devadesátých let ke konzervativnějším s badatelským zájmem o Rio Preisnera v hlavní roli.

Samostatným oddílem by mohla být témata, v nichž se historiografie prolíná se společenskými vědami – politologií, sociologií apod. Jedním z Jiřího znamení je, že se jeho historické studie věnují vývoji a proměně společenských mentalit a struktur. Také asi není náhodou, že častými spoluautory jeho knižních publikací jsou společenskovědní badatelé. Skrze proměny mentalit Jiří Hanuš interpretuje historický vývoj 19. a 20. století, přičemž pracuje metodami, které řada historiků nechává stranou, jako je reflexe jednotlivých románových děl, toho, co nám o dané době říkají.

Z dalších témat jistě nemůže zůstat stranou vývoj univerzit, nejenom Jiřího almy mater, ale obecně univerzit středo- a západoevropských či amerických. A už výše zmíněná česká politika – jak historická, tak aktuální.

Málokdo ví o Jiřího foglarovské stopě. Jelikož, jak rád říká, se sám pořád vidí běhat s lukem na zádech po ořešínských loukách a lesích, resp. má pocit, že to není tak dávno, kdy tak běhal, není překvapivé, že má blízko ke světu Jaroslava Foglara. Nějakou dobu v posledním desetiletí pomáhal psát a se svým synem Vojtěchem vydávat časopis Bobří stopou, který vydává Společnost přátel Jaroslava Foglara. Takže v budoucím festschriftu vydaném k Jiřího poctě by jistě neměl scházet foglarovsky laděný příspěvek.

Tolik několik předběžných nápadů. Zahrál jsem si trošku na Jiřího, který v zásadě funguje jako generátor nápadů. Nepodařilo se mi nikdy odhalit, jaké podmínky pro ně potřebuje. V zásadě asi jakékoli. Zažil jsem totiž situace, kdy s nápadem na nový text, sérii textů či knihu přišel nejenom odpočatý po dovolené, což by bylo pochopitelné, ale i v čase, kdy byl pod velkým časovým a jiným presem a kdy mu snad snění o nové knížce bylo duševní hygienou. A nejenom že vymyslí zajímavá témata nových knih a sborníků, umí pro ně shánět autory. Ví, jak na ně (jak na mě). Z osobní zkušenosti vím, že se mu málokdy dá odmítnout, protože většinou předloží nabídku, která odmítnout nejde. Dobře ví, že když zabrnká tu na strunu Jindřicha Šimona Baara, tu na Rio Preisnera, jindy na strunu skautskou, pak zase na církev, že z toho přece jen něco bude.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3/2023)