Čas vzplanul ve tváři žháře

Vít Slíva

KULTURA / Poezie

* * *

Svatá pravda je
úplné, neznámé ty.

Hudba

Tříská z nebe prudký liják,
poryvy ducha ho modulují.
Vše, jak je. – Jen trochu jinak:
přehmatem o půltón objal jsem ji.

* * *

„Sebe vyvléct na Golgotu!
Sebe křižovat!
Pospolykat čůrky potu,
zpřelámat si hnát!“

Shůry na mě Boží oko
hledí úkosem:
stejnostejně, nadivoko,
jak jsem byl, tak jsem.

Slavíkův nápěv

Bože můj, Bože!
Ne postel,
panenské lože…
Pomátlý posel
šílené věčnosti,
čas,
bláhovou blahostí
obdařil nás,
starého muže
a stárnoucí ženu:
svlékáním kůže
z milostných stenů.

V takovém loži
každý chce spočívat,
rád nerad
na pravdě Boží.

(Ze sbírky Kyblík, Větrné mlýny 2023)


13. prosince 1977

[Usedám nad papír, s perem plným azurového inkoustu. Mám rád azurovou barvu, jako mám rád pláč: „Ta barva je mdlá a zesláblá zeleň luny…“ Nebo: „Mé podzimní lkání neméně žhavé než horečný srpnový lijavec.“ Ta barva je rovněž barvou moře, největší lidské slzy… Moře je ještě klidné a jeho hladina nevzlíná. Čekám na příznivý vítr, až zaduje do plachet duše.]

Začíná se mi chvět ruka,
takže je možno tušit,
že se už blíží vlna,
která udeří do mé přídě
a smýkne mnou na sever,
k pólu, na němž stojíš ty
a k němuž se bez přestání obracejí
mé smysly jako magnetické střelky.
Ten úder vlny zní zřetelně slovy:

Evo, hvězdná obloho,
jíž se za noci řídí
koráby mých dní!“

Poslouchej, jak kýl rozehrál
hudbu vodního živlu:

E – é… o – é…
O – vé… o – vé…

 Ve – o – ó…
Ve – o – ó…
Ve – o – ó…
Vó – vó…

Slyšíš, že jsou to fanfáry?

9. srpna 1978

Dnešní sen:

Mše skončila. Byla jsi na ní i ty,
ale nezahlédl jsem tě.

Vyšel jsem z kostela a kdosi mě pozval do auta.

Jeli jsme kolem prosklených kostelních dveří –
a tu jsem tě v předsíňce spatřil!

Předsíňka byla prosvětlená
a světelná jsi byla i ty.

Stála jsi v hloučku žen
a měla jsi na sobě bílé šaty.
(Ó panenská nevěsto!)

Zrovna jsi vyhlédla –
a naše pohledy se setkaly.

Ještě jsem postřehl,
jak jsi sotva znatelně pozvedla pravici
a hned ji zas nechala pozvolna klesnout.

Pak už jsem neviděl nic.

19. března 1979

Jdu do Medlánek a vzpomínám,
jak jsme tudy šli loni v zimě,
chumelilo.

Na obrovských zmrzlých hroudách seděli obrovští havrani
a vítr suchou jehlou prokresloval zasněžené zahrady.

Teď je mi úzko.

Chtěl bych cítit na horké tváři tvou prostydlou líc.
Chtěl bych vdechovat páru z tvých úst.
Chtěl bych ti zamlžit brýle, abys neviděla,
jak mi stoupají do očí slzy.

Roku 1980

Asi to už nebude jinak:
můžeme se potkávat
jen jako planety,
každá z jiné galaxie…

 (Ze sbírky Azurový inkoust, která vyjde v roce 2025 v nakladatelství Protimluv.)


Tato báseň

 19811982
Bětce

1

Vidím,
jak po ránu vycházíš z domu
a řasami čeříš světlo.

2

Podpatky jen nepatrně zvyšují tvůj klín…

3

Rozhoupané lípy
chtějí tě pojmout do svého tance,
a stejně tak já bych chtěl
kráčet ti po boku,
to abych vykřikl:
„Slušíš mi!“

4

Hlavu máš v mých dlaních,
jsem ti blízko, blízko –
a dívám se na oko
přivrácené k nočnímu nebi:
souhvězdí jedno za druhým plynou zornicí –
a jedno za druhým v ní hasnou:
tak nekonečná je její temnota…

5

Pohlédneš na mě –

a krev se zachvěje,
a začne se rozpadat.

6

A do toho ti umře teta!

Od pátku si tě představuju v černém…
Kdybys tu teď byla a viděla,
jak se zkroušeně hrbím nad papírem,
pozvedl bych těžce oči
a dechl jen:
„Miláčku…“

7

Když jsem tu noc přišel domů,
opilý tebou i alkoholem,
a pod nízkou kuchyňskou lampou si vzpomněl,
jak ses mě zeptala
„A v čem chceš, abych se změnila já?“ –

propukl jsem v sladkohořký nářek.

8

Kdybys tu byla,
lítala bys, dítě, na houpačce
a já bych se postavil zády k slunci tak,
abych tě hladil svým stínem…

9

Tak jsem dnes pohlížel do tvé tváře:
do zrcadla, dokonale vyleštěného,
které se ale co nevidět zamlží cizím dechem.

Loučil jsem se s podobou,
kterou jsem jí vtiskl já,
než ji jiní zahalí novými podobami.

Miluju tě,
jako se už nedá víc vdechnout.

Nad Žlutým kopcem

 P. f. 2024

V podzemních dírách spí hadi a štíři,
na nebi hvězdy se poťouchle štíří,
měsíc si papežsky dosedl na trůn,
do očí hledí všem psům jako bratrům –

a nad Žlutým kopcem teď zableskla záře!
Jako by čas vzplanul ve tváři žháře…

Bylo to z věčnosti očistné světlo?
– Slzím… To do oka cosi mi vlétlo.

(Z budoucí sbírky En té hórá tú thanatú / V hodinu smrti)

 

 

 

 

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2024)

Vít Slíva

Vít Slíva (1951)

básník a učitel

archiv textů autora

Mohlo by Vás také zajímat

Chrám Krista Spasitele v Moskvě
Od Napoleona po Pussy Riot

Honosný a monumentální Chrám Krista Spasitele stojí na pravém břehu řeky Moskvy nedaleko Kremlu. Ovšem zajímavější než úctyhodné rozměry a (pro mnohé sporná) umělecká hodnota stavby je její příběh...

Karolina Foletti

Viktor Karlík a nejen Literatura

Nakladatelství Revolver Revue vydalo novou a poměrně objemnou knihu s přitažlivým titulkem Literatura, která ale zdaleka není jen tím, co název slibuje...

Jan Paul

Naši autoři čtou #1

Před časem jsme na sociálních sítích nakladatelství Books & Pipes spustili rubriku, kde se ptáme našich autorů, co zrovna čtou...

Petr Fiala, Ivan Foletti, Kateřina Hloušková, František Mikš, Jiří Pernes, Hynek Vilém

Józef Czapski
Malíř barvy a světla

Středoevropský úděl V nakladatelství Academia vyšla na jaře kniha Józefa Czapského V nelidské zemi. Jde o autora u nás téměř neznámého: pomineme-li časopisecké pub­likace…

Josef Mlejnek