Čechy, země literárních objevů
Rozhovor s Andrzejem Babuchowským

S polským překladatelem české literatury Andrzejem Babuchowským (1944) jsme se doposud osobně nesetkali, i když o sobě víme poměrně dlouho. Nejblíže jsme k tomu měli loni v listopadu při setkání polských a českých překladatelů v benediktinském klášteře Broumov, ale Andrzej na poslední chvíli onemocněl a nepřijel. A mé letošní plánované cestě za ním se nakonec postavila do cesty pandemie, takže jsme náš rozhovor nakonec uskutečnili dálkově a korespondenčně.

Vystudoval polskou filologii na Jagellonské univerzitě v Krakově, kromě překládání z češtiny se živil jako novinář a literární kritik. V letech 1967–1981 pracoval v katovickém studiu Polského rozhlasu, po vyhlášení výjimečného stavu byl propuštěn z práce. Poté byl zaměstnán v týdeníku Katolik a od roku 1988 do konce roku 2005 vedl kulturní rubriku v týdeníku Gość Niedzielny (Nedělní host). Žije se svou ženu Ewou v Katovicích, mají spolu dva dospělé syny.

Z češtiny přeložil více než čtyřicet knih, mezi nimi jediný polský výbor básní Jana Zahradníčka Śpiew niedokończony (Nedokončený zpěv, 1992) a obsáhlý výbor básní Bohuslava Reynka Odlot Jaskółek (Odlet vlaštovek, 2019). Je autorem antologie české metafyzické poezie dvacátého století Na ostří plamene (1998). Za popularizaci české kultury v Polsku získal v roce 2000 na Velehradě čestné uznání České biskupské konference, za překlady děl českého teologa Tomáše Halíka získal doma Cenu Fénixe (2008). V roce 2019 vyšel v Nakladatelství IPN jeho překlad knihy Miloše Doležala Jako bychom dnes zemřít měli věnované životu a mučednické smrti pátera Josefa Toufara.

---

Narodil ses v Katovicích? Pochází odtamtud i tvůj rod?

Katovice nejsou mé rodné město. Narodil jsem se v Krasném, dnešní čtvrti městečka Rejowiec v Lublinském vojvodství, založeném Mikołajem Rejem, otcem polské národní literatury, který v jedné ze svých básní napsal: „A národové sousední nechť seznají, že Poláci nejsou husy a že svůj jazyk mají.“ Dědeček z otcovy strany pocházel z Busku (u řeky Bugu), vzdáleného nějakých třicet čtyřicet kilometrů od Lvova. Měl tam dům a vedl hospodu.

Můj otec Zbigniew se narodil v roce 1919 v Lublinu, kde žil až do vypuknutí války. Po maturitě vstoupil do důstojnické školy, ale brzy poté přišli Sověti a tátu, jak byl, v uniformě, posadili do vlaku jedoucího neznámo kam. V lesní stanici Szepetówka – dnes je to Šepetivka na Ukrajině – vlak na chvíli zastavil a táta požádal ozbrojenou stráž, jestli by nemohl v lese vykonat malou potřebu. Strážce o tom nechtěl slyšet, ale nakonec mávl rukou: Tak běž, ale hned se vrať! A v tu chvíli se stal zázrak: když otec vyběhl po náspu z druhé strany do lesa, vlak se dal prudce do pohybu a odjel.

Možná ho to zachránilo před Katyní?

V každém případě před gulagem. Při útěku potkal mladíka, který ho přivedl ke svým rodičům. Ti se o něj postarali, dali mu civilní oblečení, protože byl v uniformě. Nějak se pak dostal do Lublinu a zapojil se do odboje proti Němcům. Vím, že cestou domů našel medailonek s nápisem Ježíši, v Tebe doufám, který nosil ještě dlouho po válce.

Neměli bychom zapomenout na tvou maminku…

Moje maminka Leokadia (ročník 1923) pocházela z Rejowce, ale školní léta až do tzv. malé maturity strávila v Katovicích, protože tam dostal práci její otec pocházející z těšínského Slezska. Tátu poznala v Rejowci, protože musel krátce po návratu zase z Lublinu utéct. Kolportoval podzemní tisk a musel se skrývat před Němci. Když ho gestapo nenašlo, sebrali jeho matku a drželi ji přes dva týdny ve vězení na Lublinském zámku, kde jí vymlátili všechny zuby, ale nic z ní nedostali. V Rejowci se rodiče v roce 1942 v tichosti vzali. Na tajné „veselce“ byla jen nejbližší rodina, farář a několik řeholních sester, které upekly svatební dort. Babiččin bratr potom mému otci sehnal práci u dráhy, kde už byl více v bezpečí. Na železnici nakonec pracoval celý život, a když dostal v roce 1946 práci v Katovicích, rodiče se tam přestěhovali natrvalo. Maminka nikdy nechodila do práce, starala se o domácnost a o dva syny – mám ještě o šest let mladšího bratra.

Jak jste se poznali s tvou ženou?

S Ewou jsme se seznámili během polonistických studií v Krakově, oba jsme působili ve Studentském divadle poezie. Spřátelili jsme se při cestě do Chorvatska, kam jsme se po dlouhých letech dvakrát vrátili, abychom oživili dávné vzpomínky. Po studiích jsem se vrátil do Katovic, Ewa mne po roce následovala a vzali jsme se. Pracovala jako redaktorka mimo jiné ve Slezské knihovně, v Nakladatelství sv. Jacka a v Nedělním hostu. Po léta pozorně čte všechny mé překlady předtím, než je pošlu do nakladatelství.

Jaký byl tvůj první kontakt s českým světem?

První Čech, kterého jsem v životě poznal, se jmenoval Pepík. Příjmení si už přesně nepamatuji. Bylo to v padesátých letech, v období stalinismu. Pepíkovi bylo sedm nebo osm let, byli jsme vrstevníci. Ministroval v posádkovém kostele v Katovicích. Přicházel občas za mnou k nám domů, dokonale ovládal latinské ministrování a na jeho přání jsme spolu „sloužili“ mši. Vzpomínám si, že nám kalich nahrazoval malý svícen obrácený dnem vzhůru. Náš kontakt se přerušil, když se Pepík natrvalo vrátil do Československa. Nikdy jsem už o něm potom neslyšel. Ve stejné době jsem se už setkával také s českým tiskem, ale vnímal jsem jenom obrázky, protože jsem česky pochopitelně neuměl. Vzpomínám si, že když jsem čekal u holiče, až přijdu na řadu, ležel tam vždy na stolku Dikobraz.

To u nás se v padesátých letech u holičů často povaloval pro změnu polský satirický časopis Szpilki…

Bylo mi tehdy sedm let a prohlížel jsem si dost zaraženě všechny ty rádoby směšné obrázky, které mě ani v nejmenším nerozesmávaly, byl jsem dítě vychovávané v úctě a lásce k církvi. Spíš mě šokovaly. Byla to hodně primitivní satira, v níž byla víra prezentována jako projev tmářství a zaostalosti, kněží jako vykořisťovatelé lidu a přisluhovači amerického imperialismu.

A nejen klérus, tj. vypasení faráři v něm dostávali co pro to, ale také různí keťasové a vůbec všichni buržousti.

A teprve nedávno, když jsem překládal knihu Miloše Doležala o otci Toufarovi a o zázraku v Číhošti a prohlížel jsem si ilustrace, kterými autor doplnil svůj text, jsem si uvědomil, že to přece jsou stejné obrázky, které jsem už více než před půlstoletím viděl u holiče. Odulý Američan s cylindrem vodí papeže jako loutku, papež o něco níž vodí jako loutku faráře a ten následně tahá za oltářní křížek. Byl to pokus využít autentické události k zesměšnění církve. Komunistická vláda zároveň rozpoutala pronásledování ve velkém rozsahu.

Jak na tebe působila čeština?

Z chlapeckého období svého života si dodnes pamatuji ještě jedno bezprostřední setkání s češtinou. V učebnici asi pro třetí třídu základní školy jsme měli báseň J. V. Sládka Ten náš pes v češtině, byla jen přepsaná do polského pravopisu: „Ten náš pes, / skákal dnes, / skákal také včera; / bude as / skákat zas / zítra do večera. // Pejsku náš, / co to máš, / žes tak vesel stále? / ‚Řek bych vám, / nevím sám‘ – / hop! – a skákal dále.“ Musím říct, že naše reakce, mne a mých spolužáků, na tu báseň čtenou s učitelovou pomocí nahlas a v originále byla přímo nadšená. Češi náhle získali naše sympatie, my se naučili báseň nazpaměť a mnohokrát jsme si ji o přestávkách opakovali. Jde o nezvratný důkaz toho, že literatura sbližuje národy.

Mně se z „volyňského“ dětství zahryzly do paměti některé polské písničky, jako třeba Přijeli huláni pod okénko… Měl tvůj školní zážitek později vliv na rozhodnutí studovat bohemistiku?

To byla spíš jen prehistorie mých kontaktů s Čechy a s českými zeměmi. Záměrně nepoužívám pojem Česko, protože se mi nelíbí. Když se rodiče po válce přestěhovali do Katovic, chodil jsem po základní škole na všeobecné gymnázium (lyceum) a v roce 1961 jsem začal studovat na Jagellonské univerzitě v Krakově polonistiku. Titul magistra jsem získal v roce 1966. Po dvou letech jsem se hlásil na fakultu slavistiky, neboť jsem si přál studovat srbochorvatštinu. Šéf katedry profesor Urbańczyk mě tehdy vyrozuměl, že o srbochorvatštinu má dostatek zájemců, ale přijme mne pod podmínkou, že se zapíšu na bohemistiku. Po krátkém váhání jsem souhlasil.

Sládkův pejsek radostně nezaštěkal?

To si už nevzpomínám, ale bylo to, jak se později ukázalo, jedno z nejdůležitějších rozhodnutí v mém životě. Semináře z české literatury tehdy vedl můj jen o několik let starší kolega Jacek Baluch, pozdější profesor Jagellonské univerzity a velvyslanec Polské republiky v Československu a v České republice v první polovině devadesátých let. Měl mimořádné znalosti, fascinovala ho česká kultura a především literatura dvacátého století. Objevoval pro mne věci, které jsem předtím neznal. Za mnoho mu vděčím! Krátce po ukončení studia polonistiky jsem se vrátil do Katovic a začal pracovat v Polském rozhlase. Studium bohemistiky jsem už nezakončil diplomem, ale naštěstí jsem mohl rozvíjet své české afinity i na rozhlasových vlnách, neboť jsem už jednou spolkl háček.

V polovině šedesátých let se v Československu dal do pohybu tzv. obrodný proces, který přinesl velké uvolnění především v kultuře, zatímco v Polsku došlo po březnu 1968 spíš ke zmrazení. Jak ses dostával k informacím o tom, co se děje u vašich jižních sousedů?

Informace o kulturní oblevě v Československu pronikaly do Polska postupně. Její první vlaštovkou byla pro mne česká kinematografie. V Krakově a později v Katovicích jsem chodil na filmy Formana, Menzela, Passera a Chytilové. U nás byly tehdy velice populární snímky jako Lásky jedné plavovlásky, Hoří, má panenko, Černý Petr a o něco později ještě Ostře sledované vlaky. Po filmech vzápětí následovala literatura – Hrabal, Škvorecký, Kundera. V Polském rozhlase Katovice, kde jsem pracoval v letech 1966–1981, se často hrály i melodie z českých muzikálů. Obecné klima v Polsku bylo tehdy pro českou kulturu velice příznivé.

V té době jsi už překládal?

Ještě před koncem studií mi ve varšavském Tygodniku Kulturalnym vyšel vůbec první překlad – tři básně Miroslava Floriana.

Florian patřil v české poezii šedesátých let k tomu lepšímu, ale v době normalizace se spokojil s rolí jednookého mezi slepými. K překládání prózy ses dostal až později?

Katovické nakladatelství Śląsk mělo zavedenou ediční řadu Knihovna českých a slovenských spisovatelů, v níž se vedle socialistickorealistických „slouhů“ (a bylo jich bohužel hodně) občas přece jen podařilo vydat něco opravdu hodnotného, například Kunderovy Směšné lásky, Škvoreckého Zbabělce nebo Smrt krásných srnců Oty Pavla. V téhle řadě jsem debutoval překladem satirického románu Jiřího Marka Můj strýc Odysseus. Češi v té době získávali v mých očích stále větší uznání, s o to větší bolestí a hanbou jsem prožíval v srpnu roku 1968 vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Pracoval jsem v rozhlasu, poslouchal dramatické zprávy o tom, co se u vás děje, a cítil jsem naprostou bezmoc. A právě tehdy ve mně uzrálo rozhodnutí, že se budu ještě intenzivněji zabývat českou literaturou, i když se mi přístup k ní zkomplikoval.

Vedle autorů, o nichž mluvíš, existovala skrytá tvář české literatury, o které psal Zdeněk Rotrekl a která byla v šedesátých letech odhalena jen částečně – šlo o básníky a spisovatele umlčené po únoru 1948. Jak ses dozvěděl například o Demlovi a Čepovi, o Zahradníčkovi a nakonec i o Reynkovi?

To nebylo vůbec jednoduché. Pomáhali mi v tom konkrétní lidé, jimž bych zde chtěl dodatečně poděkovat. V obou našich zemích fungovala za komunistů bdělá preventivní cenzura a mnoho autorů, obzvlášť v Československu, bylo odsouzeno k čtenářskému nebytí, takže moje objevování mělo často až detektivní charakter. Hodně titulů jsem získal oklikou ze Západu, kde působila exilová nakladatelství, ale hledal jsem spíš naslepo. Kamínkem, který uvedl do pohybu celou lavinu mých objevů, byl svazek básní Jana Zahradníčka Čtyři léta s doslovem Bedřicha Fučíka. Stalo se to v době válečného stavu, tehdy mě vyhodili z práce v rádiu za členství v Solidaritě. Byl jsem na tom hodně zle. A právě tehdy mě navštívil můj český kolega Petr Poslední, lektor českého jazyka na Slezské univerzitě, a daroval mi zmíněnou Zahradníčkovu knížku se slovy: To tě určitě trochu utěší. Hned večer jsem začal číst – a téměř jsem zkameněl! Zažil jsem šok, ale i něco jako katarzi. Nikdy předtím jsem se nesetkal s tak geniální proměnou utrpení v literární dílo. Moje vlastní ponížení se mi najednou zdálo malicherné. Vrhl jsem se do překládání a poprosil jsem své známé, aby mi pomohli shánět další Zahradníčkovy knihy. V roce 1985 jsem chtěl připomenout a uctít básníkovy nedožité osmdesáté narozeniny a rozeslal jsem překlady jeho básní do různých časopisů, především katolických. Všude je otiskli, i když tu a tam byly, například v Tygodniku Powszechnym, poznamenány zásahy „socialistické“ cenzury.

Jaký tehdy měly Zahradníčkovy básně v Polsku ohlas?

Na můj zcenzurovaný text v Tygodniku se ozvala velice milým dopisem česká karmelitka, sestra Marie Magdaléna, která žila v Krakově a která mě krátce poté pozvala do kláštera v Koperníkově ulici – mluvili jsme spolu přes mřížku. Předala mi také několik „zakázaných“ knížek a časopisů. Sestra Magdaléna byla po řadu let vězněná, ale nikdy se nevzdala a nadále udržovala kontakty s disidentským hnutím. Zemřela v roce 2017 a je pochovaná na krakovském Salvátoru. Velice důležitou etapou v poznávání „skryté tváře“ české literatury pro mě bylo dvouměsíční stipendium Polského institutu křesťanské kultury v Římě. Přivezl jsem si z Věčného města velkou krabici knih – mezi nimi byly krom jiného básnické sbírky a velice zajímavá antologie Básníci ve stínu šibenice.

To bylo ještě za bolševika?

Ne, to se už psal rok 1990 a ve střední Evropě proběhly politické změny. V Římě jsem se seznámil s významným českým teologem otcem Karlem Skalickým, s nímž si doposud píšu. Mám většinu jeho děl, především teologických, a v domácím archivu více než sedmdesát jeho dopisů. Naposledy mi poslal svůj fascinující životopis Vyznání na hraně času a věčnosti. Po návratu ze stipendia jsem se začal starat o vydání výboru básní Jana Zahradníčka v Polsku. Díky finanční podpoře tehdejšího Konzulátu České republiky v Katovicích a spolupráci tří dalších překladatelů se mi nakonec podařilo vydat v nakladatelství PAX svazek, kterému jsem dal název Nedokončený zpěv.

Co ještě jsi z té přivezené krabice předložil svým krajanům?

V únoru 1993 vyšlo zvláštní české číslo měsíčníku Więź, které mělo na obálce růžový tank. Publikoval jsem tam tehdy Skalického esej Prolegomena k příští filosofii českých dějin a skicu otce Karla Vrány Teologie humoru a krom toho jsem tam měl reportáž z pobytu na Moravě Neopeřená svoboda. To číslo u nás mělo mimořádně pozitivní ohlas.

Kdo tě oslovil z českých prozaiků?

Vzpomínám si, jak mě nadchly věci Jana Čepa. Jedna známá bohemistka mi půjčila román Hranice stínu, ale více se mi líbily povídky. Pro Więź jsem přeložil jeho esej Dvojí domov. Přes zdánlivou prostotu jde o spisovatele, který se těžko překládá, protože má v sobě něco neuchopitelného, co se může v překladu snadno ztratit. Nevím, co to je. Jakási zvláštní aura, nějaký odlesk ne z tohoto světa. Ale mezitím jsem zvolna „dozrával“ k práci na antologii české metafyzické poezie dvacátého století Na ostří plamene. Vyšla v roce 1998 v Poznani a inspirací a v jistém smyslu vzorem pro mě byla antologie Krajiny milosti, kterou uspořádal Ivan Slavík. Také jsem ho požádal, aby k ní napsal úvod. Vím, že knížka vyvolala u některých českých kritiků různé výhrady. Jedna recenze vyšla pod názvem Antologie jako papírová pevnost, někdo jiný se ptal, proč v ní není zastoupen Vladimír Holan.

A proč v ní nebyl?

Záleželo mi především na tom, abych polským čtenářům odhalil „neznámou tvář“ české literatury, naproti tomu Holan byl v té době v Polsku velice dobře známý a vyšla mu doma také řada knih.

V polovině devadesátých let jsem dělal rozhovor s Czesławem Miłoszem, který zpočátku nějak vázl. Zavedl jsem řeč na Vladimíra Holana a chtěl jsem s ním probrat případné styčné body jejich poetik, ale on přiznal, že Holana až na pár básní vlastně nezná…

To je zvláštní, ale reakce polských čtenářů, jimž byla tato kniha určena především, mě povzbuzovaly na duchu. V antologii se objevila většina závažných jmen z této oblasti literatury. Je v ní například báseň Miloše Doležala Zvon. Mezi zařazenými autory se objevuje rovněž Bohuslav Reynek, ale je zde zastoupen pouze básněmi v próze.

Na konci sedmdesátých let jsem poslal do Lublinu na katolickou univerzitu Reynkovy verše a zeptal jsem se, nevědí-li o někom, kdo by je přeložil do polštiny, ale nikdo se jich tehdy neujal. Jak ses vlastně dostal k poezii Bohuslava Reynka?

Pokud se pamatuji, daroval mi Reynkovy básně můj přítel a překladatel polské literatury Jaroslav Šubrt. Bylo to exilové vydání ve dvou svazcích pod názvem Básnické dílo s doslovem jistého Josefa Hradce. Možná budeš vědět, kdo se skrývá za tím pseudonymem? : )

To nevím, ale říkám to s velkým sebezapřením : )

Reynek mě silně přitahoval hned od začátku, ale dost dobře jsem nevěděl, jak se do jeho poezie správně „zakousnout“. Přikrádal jsem se k ní trochu jako zloděj nebo jako liška ke kurníku. Protože je velice netypická. Je na první pohled tradiční a starosvětská, je v ní plno narážek a odkazů na Bibli a křesťanskou kulturu, ale zároveň je nějak zakořeněná v modernosti. Forma je u ní rovněž silně různorodá. Obával jsem se, aby se toto vše v mém překladu neztratilo. Proto jsem se choval hodně opatrně a nejdřív jsem zkusmo několik jeho básní publikoval v rzeszowském periodiku Fráze. Ale nakonec se mi najednou ozval Wojciech Wencel, který se po přečtení antologie Na ostří plamenedo Reynka zamiloval a napsal mi, že je šance vydat výbor jeho básní v krakovském nakladatelství Arcana. Přijal jsem Wojtkův návrh s chvějícím se srdcem, ale takovou příležitost jsem nemohl odmítnout. Přes půldruhého roku jsem pracoval trochu jako v transu. A myslím, že se to vyplatilo. Před dvěma roky vyšel první výbor z díla petrkovského básníka nazvaný podle poslední sbírky Odlet vlaštovek, s předmluvou Wojciecha Wencela a mým doslovem.

Čím si vysvětluješ Wencelovo nadšení Reynkovým dílem? Mimochodem se mu povedl roztomilý „překlep“ – název sbírky Podzimní motýli si přeložil jako „Podzemní motýli“ a nazval tak jednu ze svých sbírek.

Myslím si, že na jeho uhranutí Reynkovou poezií mají rovněž podíl tři výpravy do Petrkova, neboť se zachoval podle Goethova doporučení Wer den Dichter will verstehen. Anebo, jak radí Herbert, s nímž jsem měl kdysi tu čest dělat rozhovor do rádia, aby se celou svou kůží změřil se světem. Aby nasákl krajinou a atmosférou místa, v němž umělec, v tomto případě Bohuslav Reynek, žil a tvořil.

Kdy ses poprvé vydal do Čech ty sám?

Protože vyznávám podobnou zásadu, vždy jsem toužil navštívit místa, kde se rodila a rozkvétala česká kultura, ale před nějakými čtyřiceti padesáti lety to nebylo tak snadné jako dnes. Můj první prázdninový pobyt v Československu se odehrál v roce 1976. Po příjezdu do Prahy jsme se se ženou ubytovali na Vlachovce, v Hotelu v sudech. Byla to dost kuriózní situace, protože jsme spali v obrovském sudu předělaném na pokojíček se dvěma postelemi. V hotelové restauraci každý večer probíhala taneční zábava, zdi byly pomalované výjevy ze života hříšných mnichů. Dodnes si pamatuji různé žertovné nápisy jako V nebi budvar není, pijme ho na zemi a podobně. Naštěstí bylo horké letní počasí, takže jsme většinu času strávili prohlídkami města nebo na nedalekém koupališti.

S kým ses v Praze tehdy setkal?

Moje fascinace Prahou se datuje už od počátku sedmdesátých let, od rozhovoru s významným českým polonistou Karlem Krejčím a především po četbě jeho znamenité knihy Praha legend a skutečností. Prahu jsem navštívil několikrát ještě před listopadem 1989, setkal jsem se s řadou ochotných lidí i mezi překladateli, s Jaroslavem Simonidesem, Danielou Lehárovou, později se zmíněným Jardou Šubrtem, kteří mi pomáhali a podporovali mě v různých situacích. V době, kdy jsem překládal román Myši Natálie Mooshabrové, jsem se v Praze sešel s Ladislavem Fuksem. Krátce předtím jsem také poznal Bohumila Hrabala.

Budu hádat: bylo to v jeho hlavním stanu v pivnici U Zlatého tygra?

Pamatuji se, že jsem si objednal pivo se žlutým pivním sýrem a zeptal jsem se číšníka, chodí-li tam pan Hrabal. On mi odpověděl: Pane, zrovna je tady. Spisovatel byl ve výborné náladě, u stolu s ním sedělo ještě několik lidí. Nabídl mi, ať si přisednu, a přizval ke stolu také Otakara Bartoše, překladatele Schulzových Skořicových krámů. Hrabal mi tehdy řekl, že považuje tento román za nejkrásnější a zároveň nejsmutnější knihu na světě. Nakonec si vzal kabát a doprovodil mě k metru. Podruhé jsem ho spatřil ve stejné hospodě asi o deset let později. Věděl jsem, že se vyrovnává se smrtí ženy. Seděl osamocen s hlavou skloněnou nad sklenicí piva. Neodvážil jsem se za ním jít. Pohled na žalem sklíčeného autora Tanečních hodin pro starší a pokročilé mne hodně rozesmutnil.

Češi se často chlubí, že jsou jedním z nejateističtějších národů v Evropě, nebo že dokonce zaujímají na pomyslném stupínku první místo. Potvrdila ti při tvých návštěvách něco podobného i tvoje vlastní zkušenost?

Spíš jsem měl silný pocit, že mínění o Češích jako nejvíce zateizované zemi v Evropě je hodně přehnané.

Více důvodů by se pro ně asi našlo v české části naší země než v moravské…

Je pravda, že se mou největší láskou stala právě Morava, krajina mírných pahorků pokrytých lesy, opravdové „zaglębie“…

Toto slovo se do češtiny překládá jako pánev, a ke všemu uhelná, nejraději bych je nechal jako záhloubí, protože případné slovo „zázemí“ naznačuje pouze jakousi povrchovou skrývku.

Nebo hlubinu? Hlubinu, z níž vystupují znamenití básníci a spisovatelé. Jakub Deml, Jan Zahradníček, Jan Dokulil, Jan Čep, Václav Renč a řada dalších. Moravu jsem navštívil několikrát, rovněž v době nezapomenutelné návštěvy Jana Pavla II. na Velehradě. Nejlíp jsem ji však poznal v roce 1992 během dvoutýdenních rodinných prázdnin v Brně. Staral se o nás tehdy jezuita otec Vojtěch Suchý, mimořádný a nezištný člověk, který nás každý den někam zavezl svým autem. Díky němu jsme tak poznali řadu svatostánků, měst a městeček. Přiznám se, že jsem do té doby nezažil takovou zhuštěnost poutních míst spjatých s kultem Boží Matky na tak malém prostoru: Tuřany, Lechovice, Kostelní Vydří, Vranov, Sloup, Křtiny, Rajhrad, Svatý Hostýn… I naše putování „po stopách Cyrila a Metoděje“ nám znovu připomíná, že křesťanství k nám přišlo z českých zemí a že Češi jsou našimi kmotry, tj. křestními rodiči. A je to křesťanství vzdor setrvalé laicizaci stále živé, o čemž nejlépe svědčí životopis číhošťského faráře otce Josefa Toufara, jednoho z mnoha českých mučedníků komunistické epochy. Jsem moc rád, že tento tragický příběh kněze, který tak mnohostranně vyložil Miloš Doležal v knize Jako bychom dnes zemřít měli, se nedávno dostal do rukou i polským čtenářům.

Mrzí tě, že jsi něco nepřeložil?

Možná jsem někdy zalitoval, že jsem tu či onu knížku nepřeložil nebo že mi někdo nějaký zajímavý titul vyfoukl před nosem. Dnes se na to dívám jinak. Vím, že jsem udělal, co jsem mohl. Všechno se stejně nedá stihnout. Je mi už skoro sedmdesát sedm let. A těší mne především to, že se mi prostřednictvím některých článků nebo překladů podařilo alespoň částečně narušit stereotypy Poláků v jejich pohledu na české dějiny, kulturu, náboženství, tradici. Nejednou jsem při reakcích svých krajanů zaznamenal nefalšovaný údiv, překvapení, občas dokonce nevěřícnost. Je pro mě velkým zadostiučiněním, když například vidím, že mé překlady a články inspirovaly k psaní dalších textů, reportáží nebo diplomek.

Co v nejbližší době plánuješ?

Po loňském Odletu vlaštovek jsem zatím žádnou přeloženou knihu nevydal, protože se v poslední době soustřeďuji na publikování v periodikách. Přispěl jsem články a překlady do letošního českého čísla časopisu Topos, které mělo velice živý ohlas. A po něm se už objevila tři další! Velice rád bych vydal nějaký reprezentativní výbor esejů profesora Skalického. V šuplíku mám přeložený krásný triptych pro děti Dobrodružství pavouka Čendy od Pavla Čecha. Originál s krásnými autorovými ilustracemi vyšel v Petrkově. Ale patrně kvůli penězům se otázka polského vydání zatím nepohnula z místa.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6 / 2020)