Editorial
Stanislav Balík
Finis coronat opus. Podivný rok bude zakončen podivnými Vánocemi. Svátky, které, ať si to budeme či nebudeme připouštět, letos stanou ve stínu koronaviru. V čase redakční uzávěrky posledního čísla letošního ročníku Kontextů sice není ještě jasné, jaká přesně opatření budou platit – to koneckonců vlastně nevíme ani o dnech nejbližších –, přesto ani největší optimista nevěří, že bychom mohli dělat všechno to, co jsme si zvykli konat v minulých letech. A nemusí jít jenom o popíjení punče na adventních trzích či osobní účast na „půlnoční“ bohoslužbě.
Každopádně získáváme velkou zkušenost rozlišování podstatného a nepodstatného. A zjišťujeme, že tím skutečně nejpodstatnějším je mezilidský kontakt. Objevujeme nové dimenze Aristotelova tisíckrát omletého citátu, kterak je člověk tvor společenský. A s překvapením cítíme, že je něco zatraceně odlišného, když s někým mluvíme přes telefon či třeba videohovor a když si totéž říkáme tváří v tvář. Že je něco jiného, když můžeme člena rodiny chytit za ruku nebo si sednout vedle něj a když se na něj usmíváme jen přes obrazovku. Příběhy seniorů uvězněných v různých ústavech už třeba tři měsíce, ba i víc, za nimiž nikdo nesmí na návštěvu, trhají člověku srdce. A co teprve jim? Změní na tom něco alespoň Vánoce?
Pro čtenáře našeho časopisu je dozajista důležitý nejenom osobní, ale i politický rozměr současné zkušenosti. To, co jsme věděli a tušili z jiných oblastí, se ukázalo v plné nahotě ve chvíli nejméně vhodné, jak to však většinou bývá. Náš stát jakožto mocenský mechanismus je v zoufalém stavu. Jeho neakceschopnost, zastaralost a vlastně nefunkčnost dokumentují právě třeba ony domovy důchodců. Jde o jednoduše vymezitelnou skupinu, s jasně identifikovatelnými zřizovateli, s obyvateli, kteří jsou permanentně k zastižení na dané adrese… A přesto stát nebyl dlouhou dobu schopen zajistit jejich ochranu pravidelným testováním a jediné, na co se zmohl, bylo faktické zavedení vězeňského režimu. To je totiž to jediné, co umí – vydávat opatření, nařízení, zákazy. I tam má však velké mezery v koherenci a neumí zdůvodnit, proč velké obchody mohou být otevřené a malé musejí mít zavřeno; či proč smí být v katedrále sv. Víta stejně malý počet osob jako v malé venkovské kapličce. Když má jít ale o cokoli dalšího – je problém, a to velký. Ať už se to týká trasování kontaktů nakažených hygienickými stanicemi či organizace testování, na jaře obstarávání základního hygienického materiálu apod. Málokdo si umí představit, že tak nefunkční struktury budou schopny zajistit během krátké doby proočkování populace.
Dost to připomíná sklerotickou strukturu KSČ a československého státu v závěru normalizační éry, kde pohroma střídala pohromu. Ikonickým se stalo nezvládnutí černobylské katastrofy, kdy stát nedokázal ochránit své obyvatelstvo. Jistě, zčásti z důvodu ideologické pýchy, kdy nechtěl připustit možnost selhání sovětské technologie; zčásti však proto, že jeho komunikační kanály byly totálně nefunkční a zanesené a stát prostě přestával fungovat.
Současná krize odhalila míru rozkladu, nefunkčnosti a zastaralosti státního aparátu a jeho vnitřních procesů v míře, jakou jsme si ani neuměli představit. Už když se premiér na podzim chlubil tím, jak v září zaváděli na krajské hygienické stanice internet, bylo jasné, do jak velkého průšvihu se řítíme.
Zajímavý rozdíl oproti státu ukázala sebeorganizující se společnost a samosprávná část veřejné moci. Velká část škol dokázala doslova přes noc naběhnout do online forem komunikace, odstranit zbytné papírové formy svých vnitřních procesů a začít fungovat jinak. Města a obce dokázaly komunikovat se svými občany a spolky, suplovat chybějící stát a zajistit základní a mnohdy i nadstandardní servis svým ohroženým občanům. A stát? Ten nedokázal dobře připravit ani e-shop na elektronické dálniční známky. Vrcholem digitalizace komunikace se státem jsou stále datové schránky z dob ministra vnitra Langera – od té doby jsme se téměř neposunuli. Smutné je, že stát už ani nepředstírá snahu v této kritické době alespoň některé možné agendy urychlovat, a to zřejmě proto, že je zcela mimo představivost dnešních vládnoucích a administrujících, proč by se měly některé věci dělat jinak, nově, efektivněji.
Bude to v budoucnu velká práce pro kterékoliv nové vládce opravit a transformovat státní administrativu. Podaří se to sjednocující se opozici? Varující je, že v naší historii zřejmě nenalezneme příklad, kdy by k takové velké transformaci došlo bez zásadního politicko-společensko-bezpečnostního zlomu typu revoluce či prohrané války. Třeba se ale takovým zlomem stane právě nezvládnutá reakce státu na epidemii koronaviru.
O nadcházejících Vánocích si tak můžeme intenzivněji uvědomovat nesamozřejmost a křehkost naší existence. A věřit, že platí stará moudrost našich předků – Člověče přičiň se a Pán Bůh Ti požehná. Kéž se tedy činíme a kéž na nás spočine Jeho požehnání, a to nejenom o vánočních svátcích.