Za Petrem Králem

Před několika měsíci, 17. června 2020, zemřel v Praze Petr Král, básník, prozaik, kritik, esejista, překladatel, a také náš pravidelný přispěvatel.

Petr Král (*1941) byl osobností mimořádného rozhledu, autorem, který své pojetí literatury, výtvarného umění a filmu (vystudoval FAMU a později získal na Sorbonně z filmových věd doktorát) dokázal formulovat česky i francouzsky. Poté, co v srpnu 1968 emigroval, stala se mu Francie osudem. V Paříži prožil polovinu života, téměř čtyřicet let; zde se jeho původně surrealisticko-levicový pohled na svět začal proměňovat směrem ke společensky kritickým, ale skeptickým, naprosto antiutopickým postojům. Jedinou vírou a skutečným domovem mu bylo a zůstalo umění. Královy výzkumy se ubíraly individuální cestou, k níž patřila každodenní mnohahodinová četba s tužkou v ruce (tedy myšlení skrze čtení) a každodenní mnohahodinová práce u psacího stolu (tedy myšlení skrze psaní).

Po návratu do Prahy byla Petru Královi udělena Státní cena za literaturu (2016), a ani Francie na něj nezapomněla, v roce 2019 se jako jediný Čech v historii stal laureátem Velké frankofonní ceny Francouzské akademie.

Přinášíme malý výbor z Královy exilové poezie, z období, kdy třeskutou surrealistickou obraznost vystřídala jemná, soustředěná básnická kresba.

Strup růže

Pod pečetí prachu, černochův nůž
je jen modravý odlesk bezpráví
v hrobce metra, krach dehtového krále.

Sirotčí smích, drť drti, usedá zvolna poblíž pramene,
ach knihy, na smrt bledé knihy.

Ze sbírky Železná neděle (1967–1970)

Meteo

Zataženo. Z nabobtnalé tlapy na rohu rue de Rivoli začíná tiše sněžit mouka.

Křehké průčelí Společnosti filantropů v pobledlém posledním slunci.

Kdyby se tu řítila sebezběsileji, šedá limuzína nedožene spadlý list, jenž jí zvolna klouže po střeše.

Ze sbírky Modré srdce čili Uši (1970–1975)

Léta prosperity

Pro François

Zelená se vrací
v roletách,
v hlubokém stínu
sezón.

Svět, pěkná díra
hloubená sluncem.
Kost lodi vězí
v jícnu vln,
cesty ustrnuly
před bílou hrobů.

O kus dál, ve sklepeních masa,
řezník beze spěchu sekerou
měří čas.

Ze sbírky Prázdno světa (1981)

Fanfára

Pro Marie-Claire

Zčerstva krvavé sukně kolonád, i se zvířením zlekané pěny.
Zčerstva blýskavice masožravých muzik, sůl a vítr ve slavných cárech těl.
Zčerstva nedočkavé chvění praporů. Konfet spadaného listí přibývá
v zákulisí parku.

Všechno o stmívání

Jiřímu Kolářovi

1

Den teskně dohasíná na dalekém dómu,
motocyklisté jediným shrbením vyrazí pod stromy do noci, žíháni dávnou loučí –
a první hvězda je slza, zadřený diamant
v modrém sametu chvíle i jejího rubu, vnitřního hrobu a ticha po pohřešovaných,
jak dosud otálí nad spáleným lesem.

2

Den dohasíná na dalekém dómu,
motocyklisté jedním nahrbením vyrazí do noci,
první hvězda je slza.
Na dómu v dálce, sladce, teskně,
jediným nahrbením pod stromy jako ke dnu jeskyně,
hořká, ale utkvělá slza v modrém sametu chvíle
i jejího rubu.
Den hasne, dohasíná na daleké kupoli, jakože nejjasnější hodina
má v dálce na obzoru, na růžovém dně hrdla sladkou chuť, vidinu chybějícího Říma,
která ji teskně prodlužuje za ni samu.
Jediným nahrbením pod stromy bulváru, jediným zvířecím zaržáním,
které vzlíná v temnějícím hřbetu; jak se tu na nás řítí, žíháni dávnou loučí,
spojují nás přes cizost svých strojů jen s důvěrnou jeskyní noci
na dně nás samých. První hvězda je slza, zadřený diamant
v modrém sametu chvíle i jejího rubu, vnitřního hrobu a mlčení pohřešovaných
otálejícího nad spáleným lesem. Pod stromy v exilu bulváru není šířící se tma
víc než dočasná úleva z objetí poledního stínu.

* * *

Při návratu, zatímco město už nám vycházelo vstříc pouští předměstí, zvedl náš průvodce znenadání ruku k ostrůvku zeleně, v níž se u dna neděle mísily neznámé zahrady. Nacházelo se tam snad místo? O chvíli později jsme přesto pokračovali v chůzi památným prachem

Osvětlení

Rozžaté nebe dává vyvstat kosti
Strom si sáhl do prachu hrabivým stínem

Tráva vlažně ožívá na hrobě
Bzučící neprostupnost siluet uschlý blesk
klouže dávný flanel

Rezavé větve jestli strne vítr
drhnou o prázdno pozadí
Nedovedli bychom jinak při té záři

Oslněná zeď staví na odiv své tajemství
aniž je vydá

Nad námi už teď
dávné zčeření zrcadla

Petr Král, začátek devadesátých let.

Stáří ticha

Prchající plyn sivě rozechvívá vzduch
v zapomínání soumraku nad zmrzlou hlínou
Navečer je z náměstí znovu poušť pár kroků za městečkem
je země dosud holá
někdo se rozpomene na obzor snad i na pobledlou hvězdu
Ztichlí sousedé k nám prorůstají tmou

Obzory

Olze a Michelovi Le Guévelovým

1

Štěstí bylo docela blízko, v království zahrady, na svazích hebkých, zelených kopců jen zlehka omžených výčitkou, posetých korunami zjihlých, ale zřetelně čitelných stromů. V jejich dosahu se tvůj pohled stával náhle horoucí i vědoucí, jen málo a řeklo by se pohled zakladatele, ohlížejícího se po svém díle. Ale vystavět, vlastnit zakládáním nebylo už pro nás.

2

Ztroskotaná zeď, oprané plátno oranžové stříšky pod bledým nebem, prkenná ohrada jen tak tak rozsvěcená cáry zašlých plakátů: byl svět k obdivování jenom ten, co tu byl předtím? Pod hrozbou zaslepení, tak jako tak, bylo už napříště nutné držet si nahotu všeho v bezpečné vzdálenosti od těla.

3

Noční poušť čtvrceného deptaná hvězdami.

4

A zas je tu návrat, prach, který si nenápadně sedá na stromy bulváru, aby znovu přiložil dusítko. V hloubi sálu, v příšeří a ve zčeření hlasů, které je stůj co stůj křísí k životu, pohled dosud zvlhlý vzduchem odjinud se vrací z daleka, neproniknutelnější a jasnější než kdy jindy.

Z okraje

1

Pro Mimi Divišovou…

Bludiště zahrádek u vody a za zákrutem zpustlá továrna.
U vody, ale málem jakoby už pod vodou: sinavá lucerna nad tovární zdí střeží už zatopené město,
dusný mrak komárů věší nad temnějící záhon
budoucí spoušť.
Děvčátko, které tu ještě mohlo proběhnout,
neslo nerozžatou lampu nebo černé pouzdro bez houslí.
Jihnoucí světlo ji vedlo mezi kapusty
neomylně plavými střepy kaluží a váhavé něhy.

2

…a Ivanovi

Ulice města zmlkly, zhoblovány tichem. Pod šedým plechem boudy u silnice, na kraji předměstí,
klokotají řeči mírným varem do bledého světla hořáku:
jeden chce přidat brambůrků, druhý dva párky jako
obvykle, prodavačka je unavená na sezónu dopředu
a léto váhá, nastavuje za sebe podzim a menší nehody.
Ve městě dojedli a tráví; nasycená slova se bez hluku vracejí
na svá místa v hloubi slovníků. Za městem se zastavil u boudy kamion s koněm
a od kopyt, jež bijí o stěny, se rozechvívá noc jako gong.
Ve zčernalých keřích příkopu svítá sivý kov blesků
a nahého masa.

(Amiens, srpen 1984)

Tête-à-tête

Fernandu Ouellettovi

Tentokrát bylo jezírko suché; jen masa fontány vyhasle trůnila uprostřed. Zimní slunce, ne bez námahy, se o ni přelo s mrazem. Rozhlédl jsem se, zavěsil se na loket jednoho z litinových andílků a vyšplhal na fontánu. Zatímco chlad zvolna vnikal paží k hlubinám těla, viděl jsem oblaka míjející nad sousoším pohybovat zlehka modrým nebem.

*

Na nároží předměstské tepny mě optikova černobílá tabulka přilákala pod okno v prvním patře, kde je zavěšena. Stoupám si na špičky a pokouším se – jak se tu zdá namístě – uvidět co nejvíc. Obraz se ale pohledu zdráhá vydat: tabulka se svými úhledně tiskacími písmeny, odrazy ostře rýsovaných větví v prachu na okenním skle se neodbytně staví do cesty přítmí tam vevnitř a prudkému světlu žárovek, které jím proniká. Spodní vrstva obrazu zůstává nedostupná; všechno mě tvrdošíjně vrací na hladinu, jediné obydlí.

*

O něco dál se náhle zaskví mé myšlení, před očima všech, na ortopedově vývěsním štítu, trčícím nad krámem příčně do ulice: právě jsem k sobě mluvil o zimě a chladnu, které, říkal jsem si, zjevuje kost – a teď tu náhle stojím před tou skleněnou, mrazivě namodralou deskou, kde představuje nohu právě jen kresba kosti. Překvapeně postoupím blíž k desce, tvář nastavenou slunci. Mohu udělat víc?

Chvíli nato, sám ani nevím jak, se náhle otáčím zpátky – a zároveň s tím jako bych vymazal i vývěsní štít. Přede mnou je znovu jenom poušť chodníku, zaplavená světlem až k oslepení.

(Montréal, zima 1983)

* * *

Nic dosud mírně rozhoupané křeslo
před prázdnou nedohlednou zátokou

Ze sbírky Přízemní blesky (1985)

Petr Král, 2007.

Básně pro Kontexty vybral Ivan Wernisch. Fotografie: archiv Petra Krále.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6 / 2020)