Co není vidět zvenčí
Rozhovor s básnířkou Terezou Šustkovou

Loni v listopadu jsem se na „čítačke“ v olomoucké literární kavárně Druhý domov posluchačům svěřil s tím, co mne nedávno potkalo. – Když jsem byl na posvícení v nedalekém Hochtánově (nyní Vysoká) představen jedné paní učitelce jako básník, udiveně, spíš vyděšeně konstatovala: Jé, vy ještě píšete básně? Myslela to vážně. Jak už to bývá, odpověď mne napadla až dodatečně, „na schodech“: Milá paní, kdyby vám mne někdo představil jako malíře, určitě z vás nevypadne: Jé, vy ještě malujete? Je za podobný přístup u lidí vinna inflace poezie, či spíše básnivé psaní v posledních nejméně šedesáti letech? Nejen u nás: Czesław Miłosz, dávno už tomu, napsal s uvedením příkladů, že v USA každoročně vychází na tisíc antologií básní, které se navzájem podobají jako vejce vejci a které by František Halas nejspíš charakterizoval jako tenké čůrání. Představuje takové množství podhoubí, z něhož vyrůstají díla skutečných tvůrců, nebo jde o plevel, jenž vše zdusí tak, že nic nevzplá? Spolupořadatelkou zmíněných olomouckých čtení je Tereza Šustková, která mi po skončení programu darovala svoji prvotinu s názvem Skrýše (2018). Její poezii jsem předtím neznal, a tak jsem knihu doma otevřel spíš s obavami. Byly naštěstí zcela liché, takže jsem si vyžádal další díla. Tíha vlny (2020) vyšla před třemi lety, v rukopise je zatím její třetí sbírka Koutnice. Nakonec jsme se koncem dubna sešli u ní doma ve Velké Bystřici k rozhovoru. Zkusil jsem navázat na to, o čem jsme stihli jen letmo promluvit v Druhém domově.

Tereza Šustková (1991) vystudovala češtinu a hudební výchovu na Pedagogické fakultě UP v Olomouci. S manželem a třemi dětmi žije ve Velké Bystřici u Olomouce.

---

Josef Mlejnek: Proč má poezie u lidí často až tak podezřelé renomé?

Tereza Šustková: To jsi začal velmi těžkou otázkou.

Báseň má přece být a je – z definice – uměleckým dílem.

Já nejsem příliš schopná dívat se na to zvenčí, když prožívám poezii zevnitř. Nemůžu dobře porozumět tomu, jak a proč se někdo na poezii dívá podezřívavě. Ale myslím, že to souvisí s tím, jak je poezie zastřená a tajemná, že se otevírá jenom někomu a někdy, vzácně, nevyzpytatelně. Když malíř namaluje obraz, tak i ten, kdo nerozumí výtvarnému umění, oceňuje malířův talent, vidí dílo nějakého úsilí. Krása hudby působí celkem bezprostředně na kohokoli. Zatímco báseň je pro lidi často jen shluk slov. A já jsem v určitém ohledu ráda, že je poezie přehlížená, nedoceněná. Že se básníci setkávají s nepochopením. Myslím si, že poezie naprosto stojí na pokoře a že jí svědčí, když roste skrytě, bez velkého potlesku. Ale z opačné strany je mi to líto, protože věřím, že kdyby víc lidí četlo poezii a hlavně s ní vstupovalo do živé interakce, nebyl by svět tak vyhladovělý.

Psaní básní se jeví jako zdánlivě snadná záležitost, to je také argument. Ale v dobách, kdy bylo nepsanou povinností psát ve vázané řeči, musel i autor zveršované gratulace dědečkovi k narozeninám vynaložit nějaké úsilí, mělo to formu. Dnes se někomu může zdát, že stačí olíznout horní ret a sype se to na papír samo.

Tomu rozumím. Některé básně opravdu vzbuzují dojem, že byly napsané jako krátký záznam do deníku. I ty moje tak můžou působit. Já ve vázané řeči psát neumím.

Kdosi napsal, že báseň se nepíše, ale vzniká. Jak tomu rozumíš?

Že je potřeba ji nejprve odžít.

Jak ses ty sama dostala k poznání poezie a k psaní veršů?

Rodiče mě ke čtení nějak cíleně nevedli, kromě toho, že nám v dětství četli před spaním. Možná právě proto jsem si k literatuře našla cestu, protože jsem se pro ni mohla rozhodnout sama. To je moje vzpurná povaha, že mám často sklon bránit se tomu, co se mi nabízí, a jít záměrně jinou cestou, vlastní cestou. Tedy nestávalo se, že by mi rodiče nějakou knížku doporučili nebo podstrčili. I proto pro mě bylo tak překvapivé, když mi asi ve čtrnácti letech dala jednou maminka do ruky básnickou sbírku Jany Máchalové Návrat ztraceného odpoledne.

Janu Máchalovou jsem poznal spíš jako autorku knih o módě. Znáš se s ní osobně?

Před časem jsem s ní navázala kontakt, ale osobní setkání teprve plánujeme. Pozvala jsem ji na podzim do Olomouce jako hosta na Domácí Básnění. Až do nedávna jsem netušila, že ještě žije a tvoří. V těch čtrnácti letech jsem se po takových věcech nepídila. Bylo to pro mě jenom jméno na obálce knihy, člověk v jakési neproniknutelné dálce, do které jsem se tehdy neodvažovala ani prstíčkem vstupovat. Když jsme si teď s Janou volaly, bylo to, jako bychom se znaly odjakživa. Obě jsme z toho propojení měly radost. Ta její sbírka pro mě byla zásadní. Šlo o něco jako uvedení, zasvěcení. Janiny básně zapadly do toho, co jsem v té době prožívala. Probouzející se ženskost, pocity, touhy, které jsem ještě příliš ne­uměla vyjádřit. Bylo to takové nadšení, že jsem večer třeba nemohla spát a vylezla jsem z postele, abych si ještě jednou přečetla nějakou báseň.

Následovala po tomto iniciačním setkání další? Kdo tě ještě oslovil?

Pak u mne nastalo období nadšení pro poezii, zároveň jsem se v ní ale neorientovala. Četla jsem, co ke mně přišlo, nebylo toho moc. Vybavuji si ruské básnířky Annu Achmatovovou, Marinu Cvetajevovou. Výjimečným zážitkem pro mě bylo představení divadla Naboso, voiceband věnovaný Ivanu Martinu Jirousovi, jmenovalo se to myslím Magorův sbor, a Janu Skácelovi. To mě přimrazilo.

Kdy to bylo?

Na střední škole, ve druhém ročníku. Bylo to v rámci recitační přehlídky Pedagogická poema, které jsem se každý rok účastnila. Tyhle soutěže pro mě tehdy byly velkým inspiračním zdrojem. Ale zpátky k tomu voicebandu. Dodnes si totiž vzpomínám na ten pocit, že se tady snad dotýkám něčeho ještě silnějšího než při modlitbě. A byla jsem z toho trochu vykolejená. Najednou jsem u poslechu té Jirousovy a Skácelovy poezie prožila něco až mystického. Tehdy jsem z toho byla překvapená, dneska už obojí prožívám spojitě. Vím, že modlitba živí poezii a naopak. Poezie už je naprosto neoddělitelná od mého duchovního prožívání.

Kdy ses seznámila s Magorovými dcerami Martou a Františkou?

Celá jejich rodina mě nějak zvláštně přitahuje. Jsem moc vděčná, že jsem mohla Martu poznat, že mi kdysi otevřela dveře. Myslím tím doslovně k sobě domů i ve smyslu navázaného přátelství. Psala jsem o ní závěrečnou studijní práci, poprosila jsem ji o setkání a ona mě pozvala do Staré Říše. Dala mi možnost chvíli s ní být a ptát se na různé otázky, ale hlavně ji poznat, zažít jako člověka. Byla pro mě jako zjevení. Její bezprostřednost, humor, srdečnost. To, že o mě měla skutečný zájem. Pak od ní přicházela další pozvání.

To bylo ve Staré Říši č. p. 33?

Ano, tehdy tam ještě bydlela i paní Juliana. Ráda vzpomínám na chvíle, kdy kreslila a vysvětlovala mi symboliku svých obrazů. Každá návštěva Staré Říše pro mě byla velký dar, vnímat dům, děti, Martiny obrazy, zahradu, zkrátka toho ducha, který tam je. Hlavně pro mě ale Marta udělala tu velkou věc, že mi pomohla k vydání mé prvotiny. To je vděčnost na celý život. Pár let nato jsem poznala také Františku a Prostřední Vydří. 

Čím se sestry Jirousovy od sebe liší?

Nechtěla bych je asi porovnávat, soustředit se na rozdíly. Je úžasné, jak k sobě neoddělitelně sestersky patří a jak se ve své jinakosti doplňují. Na Františce mě inspiruje to, jak je svá a odvážná. A kolik jí pod rukama vzniká krásy. Ona je taková chodící poezie. Velká osobnost, která svou jedinečnost nechává přirozeně proudit do svého díla. Tím nemyslím jen její literární dílo, ale všechno, co dělá. I to velké dílo, kterým je statek ve Vydří. Postupně ho opravuje a dává k dispozici umělcům, studentům, komukoli, kdo potřebuje najít klidný kout na tvůrčí práci, na odpočinek. První návštěva Vydří pro mě byla dalším zásadním životním momentem. A to jsem vlastně Františku ještě osobně neznala. Nejprve jsem ji poznávala skrze tohle místo, do kterého se vtiskla, a skrze její knížky. Přijela jsem tam pozdě večer, už za tmy, dlouho hledala, který dům to vůbec je a jak se do něj vchází. A pak ta radost, když jsem se tam probojovala a poprvé vešla do útulné světničky a na stole našla vzkaz od Františky, na okně kytici tulipánů. Od té doby si takhle představuju bránu ráje, která se zadarmo otevírá bloudícím hříšníkům. Další dny jsem listovala její knihovnou, četla Mágu a vypisovala si z její předmluvy skoro každou větu. Když Františka líčila svoje dospívání, svoje zápasy, bylo mi to tak blízké a velmi mě to všechno podněcovalo. Její touha pustit se sama za sebe do nějakého díla, být v tom autentická, pravdivá. 

Ona je také filosofka, takže ji snad ani nic jiného nezbývalo…

To také. Ale já filosofii nerozumím. A v mnohém samozřejmě nerozumím Františce, ale o to víc mě každý dialog s ní obohacuje.

Kdybys měla psát práci o Magorovi, co především bys v ní zdůraznila?

Zdůraznila bych něhu. Vždycky jsem žasla, jak mistrně s něhou zacházel. Žádná sladká vata, ale hřejivá beránčí vlna. Obdivuju jeho přesně mířené krátké verše. A jak ve svých básních uměl od začátku do konce udržet intenzitu. A to i ve chvíli, kdy nějaká slova či celé verše umanutě opakuje. Samozřejmě naprosto geniálně. Ale mluvím teď o tom, co se mi líbí. Zdaleka ne všechno od něj dokážu přijmout. Čím mě ovlivnil, to sama dobře nevím. V tom mém prvotním nadšení hrála velkou roli fascinace jazykem a rytmem jeho básní, ale nic z toho jsem si nebrala k následování, snad jen tu odvahu k vroucnosti, a pokud ano, tak naprosto podvědomě. Dneska je pro mě asi nejpřitažlivější jeho vnitřní svoboda, ta do nebe volající smělost, a v ní přítomná a přiznaná láska k Bohu.

Jak ses dostala k Petrkovu, kde jsme se loni na podzim setkali?

S výtvarným dílem Bohuslava Reynka jsem se seznámila, když měl výstavu v Domě U Kamenného zvonu v Praze. Vzal mě tam Vojta, můj manžel, to jsme spolu ještě chodili. Od té doby mě Reynek nějak provází. Už ani nedokážu říct, kdy došlo k nahlédnutí síly jeho poezie. V Petrkově jsem byla poprvé v lednu roku 2015. Pamatuju si to přesně, protože jsem se už koulela s velkým břichem, krátce před narozením prvního syna. Tehdy jsme ještě s manželem nesměle obcházeli dokola, ve vysokém sněhu, do zahrady jsme jen nakukovali přes plot. Od té doby jsem tam byla několikrát, už se třemi dětmi, poznala dům zevnitř, měla jsem tam autorské čtení. Ale pořád je to pro mě takové nadzemské, neproniknutelné místo.

Něco jako poutní místo?

Ale venkovská idyla není to, co mě na Petrkovu přitahuje. V Reynkově poezii je přece tolik drsnosti, temnoty, úzkosti. V jeho grafikách rovněž. I do toho místa je to vryté. Duchovní zápasy, strach, výšlehy naděje, touha po jemnosti i brutalita života. Vertikálnost i neporušená zemitost v jednom.

Čím tě oslovila poezie básníkovy ženy?

Tím, jak je opojná, plná krásy, jak působí na všechny smysly. I s tou obtížně vlečenou tíhou života. Ale nejintenzivnější propojení se ­Suzanne Renaud jsem si nezažila skrze její básně, ale při četbě jejího životopisu z pera Lucie Tučkové. Četla jsem tu knížku v době těžké manželské krize a vůbec celkové krize, vnitřní, duchovní. Když se něco podstatného začne sypat, většinou se pak sype všechno. Bylo to první jaro v novém domově ve Velké Bystřici. Vytáhla jsem jedno staré křeslo a natřela ho na modro. A v tom křesle jsem sedávala v zahradě a četla tuhle knihu. To mě zachraňovalo, když mi bylo těžko. Vyloženě jsem se o Suzanne Renaud opírala, o její sílu. Pro mě jsou skutečné životní příběhy něčím, z čeho obrovsky čerpám. V posledních letech už skoro nečtu romány, spíš vyhledávám korespondence, deníky, vzpomínkové prózy. Mám pocit, že to, co lidé přede mnou odžili, zůstává přítomné ve světě jako něco pevného, o co se lze opřít, učit se z toho.

Co dělá tvůj manžel, myslím tím povolání?

Hajného.

To je lesník a myslivec zároveň. Vím to proto, že můj tatínek byl také hajným a nakonec polesným. Ony trochu hororové hlavy lesní zvěře v Tíze vlny nejsou pouhým plodem tvé fantazie?

Nejsou. Skutečně se čas od času u nás doma objeví ulovené zvíře. Dlouho jsme spali s puškou pod postelí, dokud na ni manžel neměl trezor. Nic jsem si nevymyslela. Ani to, jak mi Vojta přinesl domů srdce ubitého jelena, ať z něho uvařím polívku. Při psaní jsem se s tím konfrontovala jako s něčím novým a cizím, co mi vstoupilo do života a k čemu jsem měla odpor. Ve stejné době jsme také začali bydlet tady u lesa. Bylo to pro mě intenzivnější zakoušení drsnosti a ne­úprosnosti přírody. Dnes už jde o součást mého života. Už jsem s tím splynula. Už o tom nepíšu.

Při četbě tvých veršů jsem měl pocit, že jsi trochu něco jako bílá vrána. Lidé spjatí s uměním často mají na jedné straně svůj život a na druhé je jejich umění, a jedno i druhé si jde svou cestou. U tebe vidím, že obojí je spojeno v jednom, obojí je součástí tvé imaginace. Tvé vztahy, spojení s místem, kde žiješ. Žádná ne­určitost, neutrální mlhy. To je dnes docela vzácnost. Rozhodla ses pro to, nebo to je v tobě? A mohl tě k tomu inspirovat něčí osud, k přitakání životu v každodennosti?

Nechtěla bych být bílá vrána. A nemám pocit, že by to přitakání každodennosti bylo něco výjimečného. Ale možná je to proto, že se obklopuju právě takovými umělci. Těmi, jejichž dílo vyvěrá z vlastního života, je to zkrátka jejich dech, otisk jejich tváře. Já si ani nedokážu představit umění jako něco, co si člověk vytváří uměle, někde mimo sebe.

Když jsem si tvou první knihu otevřel naslepo, narazil jsem na verše věnované Janu Zahradníčkovi. Je v nich kontrast, napětí mezi tvým vyznáním a místem, kde ti konkrétně vytanulo na mysli. Ono by to první stačilo samo o sobě, ale nebylo by to bez nepříjemného pocitu z dotyku zmrzlého prádla tak silné.

Kdysi jsem si sama všimla toho, že se v každé básni snažím mít alespoň jednu konkrétní věc, které se člověk může dotknout, nějaký smyslový vjem. Nedělám to záměrně, jen intuitivně. Pociťuju, když to básni chybí, když je příliš abstraktní, ve vzduchu. Ale dnes už se na to tolik nesoustředím. A stále víc platí, že neumím něco vkládat dodatečně, uměle. Málokdy se podaří, aby to ten text vstřebal. Tak i v básni, kterou zmiňuješ, je všechno nějak „původní“. Vzniklo to z konkrétního zážitku. Bylo to jednou večer, když jsem četla Zahradníčkovy básně a skutečně jsem vyšla na balkon – to jsme ještě bydleli ve městě – a opravdu jsem se dotýkala zmrzlého prádla a hleděla do sněhu. A v tu chvíli se mi to uvnitř propojilo.

 Takže sis nic „nevybásnila“…

Ale je to různé. Mnohdy zapojuju fantazii, snažím se něco vyjádřit obrazem. Nebo mi utkví nějaký vjem odjinud. Je to hodně rozmanité a těžko se mi o tom mluví. Vznik každé básně je i pro mě samotnou tajemstvím. A přála bych si, aby to tak vždycky zůstalo.

Vztah poezie a víry se u tebe odehrává analogicky? Nemůže být jedno bez druhého, ale nelze redukovat jedno na druhé. Kudy vedla tvoje cesta k víře?

Byla jsem ve víře vychovávaná, skutečně vychovávaná, nešlo jen o to, že rodiče byli věřící a brali nás s sebou do kostela. Velmi jim záleželo na tom, aby nám to živě předali. Měla jsem i zde tendenci se tomu nějak vzpírat. Ale naštěstí se mi dostalo toho daru, že jsem si v dospívání k víře našla vlastní cestu. Když mi bylo kolem čtrnácti, vzalo mě mezi sebe společenství zhruba o deset let starších vysokoškoláků. Výborné na tom bylo, že jsem mohla vidět víru dospělých mladých lidí, kteří už něco prožili a museli se něčím probojovat. Díky nim jsem svým způsobem urychleně dospěla, ale to není důležité…

Je to hodně důležité.

Já už se dnes podobným společenstvím vyhýbám a jsem radši jako samotářská včela, ale ano, tehdy to pro mě hodně znamenalo. Samozřejmě současně jsem pořád byla v nějakém dialogu s rodiči, začala jsem jim víc rozumět. Ráda vzpomínám třeba na debaty s tatínkem na různá duchovní témata. Hodně jsem toho četla, vzdělávala se. Ale nejzásadnější bylo, co se odehrávalo ve mně, vskrytu. Bylo to prožívání vztahu, velmi důvěrného. Tolik jsem se vždycky těšila na to, až se večer zavřu v pokoji a budu se modlit. Do školy jsem každý den tahala těžký breviář. Nešlo ale jen o nějaké krásné zážitky, byly to i neustálé zápasy a pochyby. Ne pochyby o Boží existenci, ale o tom, jaký je, hledání toho, jaký je. A hledání, co mám dělat se svým životem.

Myslíš, že bys mohla po žebříku vylézt někam vzhůru a pak ho od sebe odkopnout?

Možná jsem někdy měla tendenci nechat se od reality života unést právě tímto způsobem, ale bohudík ve mně bylo dost stínů, se kterými jsem se musela potýkat. Vztah s Bohem musí podle mě být vkořeněný a živený tím vším, co člověk prožívá. Emocemi, vášněmi, selháváním, hněvem. Vnáší to pnutí, bez kterého by víra byla strnulá. V poezii, ve vztahu k Bohu i v každodennosti proto toužím po vzájemné propojenosti.

Nebývá tomu v poezii tak, že více inspirují spíš ony krizové životní momenty než chvíle souladu a ladu?

Jistěže to tak je. A zvlášť o mé druhé sbírce to platí. Ale dnes si troufám říct, že čím dál víc píšu ve stavu radosti, v momentech, kdy něco objevuju a žasnu. Kdy tuším sílu života a toužím to vyjádřit. A snad nejvíc tvořím z touhy. Ale jistěže ta touha je i bolestná. A je to neustálé chození po okraji srázu.

Ale něco podobného jako krize nebo pád si skutečně nelze naplánovat dopředu nebo navodit podobně, jako si někteří surrealisté zkoušeli obout šílenství.

To lze jako dar přijmout až zpětně, a to je pro mě to nejdůležitější. Pokud píšu a mám něco psát, tak o čem jiném?

Uzlové záležitosti?

Nepotřebuji psát o kráse stromu za oknem…

Něco za tím oknem tě přece kolikrát naťukne?

Ale ne jako prvotní impuls. To by pak básni chybělo něco z toho, o čem jsme mluvili. Ale moje naděje jednoduše spočívá v tom, že se na to necítím být sama. Vnímám neustálý tah někam dál a hloub, stále nové dary, nové poznání. Je to moje bytostná potřeba být v pohybu, vnitřním pohybu. To tušení, že jsem někam nesená. Že můžu víc a víc poznávat život a vyjadřovat ho. Nehledě na to, jak dobře a jak je to oceňováno. Ale ta radost, že můžu.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3/2023)