Druhý život, mýtus a kult
Jiří Hanuš
KULTURA / Literatura
Ivan Šedivý šel do masarykovského tématu vyzbrojen svými předchozími studiemi a knihami o dějinách válečného a poválečného Československa, ale také teoreticky. Úvodní kapitola hutné, i když stručné publikace s názvem T. G. M. přináší srozumitelné vysvětlení mýtu v pojetí Ernsta Cassirera, Clauda Léviho-Strausse či Mircei Eliada. Nadto autor zmiňuje české autory, kteří měli (český) mýtus ve velké vážnosti – je třeba zmínit alespoň nebožtíky se zakladatelskou aurou: Vladimíra Macuru a Josefa Petráně. Je potěšující, že se Šedivý přidal na stranu těch, pro které mýtus není nějaká primitivní, nepravdivá zkazka. Mýty jsou tak hluboké, že se jim nemohou vzpírat ani ti, kteří je redukují nebo rovnou zesměšňují – ba právě ti jsou vydáni mýtům nejvíce všanc.
Samotné téma už dlouho viselo ve vzduchu. Masarykovský mýtus jako chronologický přehled toho, k čemu došlo jak za života slavného Čecha s moravskými kořeny a celosvětovým rozhledem, tak především po jeho smrti. Jedná se tedy o (sebe)vytváření, udržování a prohlubování mýtu – nebo naopak o jeho zeslabování, popírání či přímo rozmělnění v nějakém postmoderním módu. To vše se u Masaryka najde: od prvorepublikového tatíčkování a Masarykovy prezidentské sebeprezentace přes druhorepublikovou kritiku a komunistické (pozdní) rozhodnutí jít buržoaznímu prezidentovi po krku až k návratům pozdních šedesátých let a k rozporuplným vztahům k T. G. M. jako osobnosti i značce u Havla, Klause a Zemana. Speciální prvek zde vytváří zobrazování profesora „na trůně“ či „na koni“ – od klasických portrétů a soch až po decentní, přesto kontroverzní sochu Petra Nováka v lánském zámku.
Na interpretacích masarykovského příběhu můžeme díky Šedivému sledovat diskontinuitu českých dějin ve dvacátém století, protože co jiný režim, to jiný pohled na Masaryka – pro svobodné režimy samozřejmě platilo a platí, že zde existovala pluralita přístupů. V postmoderní svobodné České republice jsme mohli pozorovat až servilní a nekritické pojetí Zdeňka Mahlera vedle zdrženlivého oficiálního postoje Václava Klause.
Autorovy teze jsou představeny jasně, srozumitelně a vyváženě. Navozují ovšem další otázky, z nichž některé zmíním.
K těm teoretickým patří dotaz, zda nejsou moderní mýty, a zejména ty, které se vztahují k osobnostem, jakousi „vybočenou páteří“ moderny, výrazem vypjatého individualismu doby. Tak lze vysvětlit, že i demokracie bez aristokratických elitních tradic splétá sofistikované mýty kolem svých význačných osobností, podobně jako to činily i předcházející epochy, například v kultech svatých.
Druhou teoretickou otázku považuji za ještě podstatnější. Neměli bychom rozlišovat moderní „demokratickou“ mytologii od nedemokratické? Mýtus řekněme Masarykův a mýtus republikánský je přece jen podstatné a funkční odlišit od mýtu řekněme nacistického, včetně mytologie půdy a krve, a mýtu leninsko-stalinského, včetně ideje o moci proletariátu, který – jak známo – moc nikdy nedostal, nebo od pověstného kultu osobnosti.
Tuto otázku můžeme namířit na konkrétní postavu T. G. M. a vztah mezi Československem a starým Rakouskem, od kterého se chtěla první republika i následující epochy odstřihnout. Prezident příliš připomínal starého císaře na koni a legie občas připomínají i lásku Františka Josefa k jeho vojsku. Je namístě se zeptat, do jaké míry se jedná o středoevropskou výjimku a do jaké míry lze tuto symbolickou (do značné míry podvědomou) kontinuitu umístit i do jiných říší a post-říší. Například: Do jaké míry to platí řekněme pro Lenina a Stalina ve srovnání s cary na trůnu? Zdá se, že uvedenému trendu nestojí v cestě ani demokracie, ani po totalitní moci prahnoucí komunismus.
A dále, už aktuálněji: Co se to vlastně přihodilo s masarykovským „humanitním“ obsahem po roce 1989? Patetický (mahlerovský) akcent lze považovat za překonaný, někdy až kontraproduktivní. To však neplatí pro masarykovskou politiku, jeho myšlenkové i vojenské výboje, jeho snahu pochopit náboženský fenomén, jeho přemýšlení o tom, co tvoří jádro demokracie, jeho celoživotní úsilí pochopit Rusko. Zvláště to poslední nabývá dnes nové aktuálnosti, ba potřebu přečíst znovu a pozorně Rusko a Evropu. Jako bychom Masarykovi stále cosi dlužili, jakési základní a samozřejmé přimknutí. Pořád je to spíše skandalon: pro konzervativce radikální demokrat a revolucionář, pro demokraty náboženský hloubal, pro modernisty člověk předminulého století, pro postmodernisty zvěstovatel budoucnosti či motiv pro pokreslení trička. Ještě zcela nevyvanulo masarykovské kouzlo, i když už většina lidí nečte jeho texty. Zcela největší problém vytváří pro modernisty i postmodernisty Masarykovo jasné přesvědčení o Boží vyvolenosti, kterou si spojujeme spíše se starozákonními proroky. Pokud něco hledáme v základech masarykovského mýtu, pak je to asi tento faktor, Šedivým bohužel nezdůrazněný.
K zajímavým tématům patří naopak uvedený a rozvedený moment příklonu demokratických prezidentů k Masarykovi. I zde jsou přítomny paradoxy: k T. G. M. měl nejblíže asi Havel (aspoň takto se to traduje v pražské kavárně), ale není větší vzdálenosti mezi bytostným politikem a do praktické politiky se „připletnuvším“ dramatikem. Klaus jako pragmatický konzervativec mohl Masaryka stěží pochopit, a dokonce to ani nevypadá, že by se o to nějak výrazně snažil. U Zemana zase napadá úplně jiná analogie, nikoli k tatíčkovi, ale k synu Janovi – se všemi těmi bonmoty a excesy. Je zajímavé, že při nynějších předvolebních debatách na T. G. M. a vztah k němu příliš otázek nepadalo. I když na Masaryka by si mohl zahrát generál Pavel – pokud by vsedl na kůň a vzal na hlavu čapku.
Je věru zajímavé, jak českou veřejnost dokážou emočně vybudit sochy státníků. Edvard Beneš v polozapomenutém koutku u Právnické fakulty v Brně si také slízl své (ano, ten Beneš, o kterém Masaryk řekl, že bychom bez něj republiku neměli), o Joštovi na koni-žirafě, geniálním sousoší Jaroslavy Róny, nemluvě. Proč právě sochy tak rozdělují veřejnost? Proč na jedné straně taková upjatost vzhledem ke konzervatismu formy, na druhé straně bezobsažná hravost, na formu zcela rezignující? Být sochařem, zásadně dělám své výtvory pouze doma na zahradě a doufám, že budou oceněny alespoň v době mých pravnuků.
A otázka poslední, tentokrát z genderového soudku. Máme my Češi z království i z markrabství nějaké mýty ohledně našich významných žen? Sem tam se semele nějaká menší intelektuální vřava kolem Boženy Němcové, a to ještě jen když jde o erotiku. Charlotta Masaryková zůstává v pozadí, překryta významnějším manželem. Komunistické ženy, které měly svoji „významnost“ takřka v popisu práce, zůstávají povětšinou karikaturou. Až Olga Havlová, také díky Pavlu Kosatíkovi, dostala punc osobnosti, která spoluvytváří prezidentský úřad, a je přitom dostatečně „svá“. Nesmíme ale zapomínat na to, čeho si je dobře vědom Ivan Šedivý – že je totiž pro naši současnost typická změna ze dne na den, a pokud se někdo udrží ve veřejném prostoru a zejména v médiích déle než týden, musí to být přinejmenším „Gott“ nebo někdo podobný, aspirující na božské atributy. Z žen bytují ve veřejném prostoru a v jakémsi mytickém hávu asi nejspíše žijící zpěvačky – u takové Marty Kubišové, disponující příběhem „zakázané chartistky“, to může i pohladit po duši, podobně jako její songy.
Publikaci Ivana Šedivého lze přečíst při troše cviku za den, případně za dva večery. Je to četba uspokojivá, zajímavá, podnětná. Vřele ji doporučuji. A protože jsem z Brna, notabene pracuji na Masarykově univerzitě, neodpustím si poznámku, že o této univerzitě v knize mnoho není. Na druhé straně stojí za zamyšlení to, o čem mluví Šedivý v závěru svého textu: zda T. G. M. už není pouhý brand, něco jako jméno s poněkud vyprázdněným obsahem, o kterém si naši předkové mysleli, že bude znít navěky. V tomto smyslu lze naše předky považovat za milé, inteligentní, leč poněkud naivní bytosti. Výrazy typu „v naší paměti bude žít věčně“ působí většinou tragikomicky.
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2023)
